Zprávy z Redakce - Nachrichten aus Redaktion


Laudetur Iesus Christus! Slava Isusu Christu! Grüss Gott!
Vážení přátelé v Kristu!

posíláme odkaz na zajímvý článek na http://dfens-cz.com

http://dfens-cz.com/mnichovska-dohoda-a-moskevsky-mir-proc-neni-lev-jako-lev/

Přejeme nádherný a klidný pohodový adventní čas v liberálně demokratickém infernu a všem rádoby katolíčkům z Novus ordo světa, v čele s modernistickým klérem, který nepatří do Kristova stáda.


 

Jak vidí Lubjanka polské dějiny - Wie sieht Lubjanka polnische Geschichte?

Ve čtvrtém čísle nynějšího ročníku časopisu "Te Deum" vyšel rozhovor s polským politologem Adamem Wielomským, nazvaný "Od křtu Polska k revolučnímu duchu a "»Kristu národů«".1) Adam Wielomski, výborný historik západoevropského politického myšlení a autor četných hodnotných publikací, vystupuje zároveň v současnosti také jako výmluvný obhájce kolaborace s komunistickým režimem v letech 1944-1989 a apologeta generála Jaruzelského, hlavně však je až extrémním představitelem tábora Putinových příznivců, jenž je v jeho vlasti mnohem méně početný než u nás, přičemž se s ním často setkáváme na internetových stránkách Sputniku a jiných nástrojů ruské státní propagandy, kterým slouží jako představitel "dobře smýšlejících" Poláků. Zřejmě právě jeho proruské angažmá bylo důvodem, proč byl tento výstřední "exot" polské publicistické scény požádán o rozhovor o polských dějinách, jenž by tak tvořil jakýsi pendant k předcházejícímu rozhovoru se Stanisławem Michalkiewiczem, "bývalým" zaměstnancem sovětské tiskové agentury "Novosti" (a jinak vtipným publicistou se svébytným slohem), jenž byl otištěn v posledním čísle předcházejícího ročníku téhož časopisu2) - zatímco první rozhovor by mohl být nejlépe nazván "Současná polská politika očima Lubjanky", rozhovoru s Adamem Wielomským by nejvíce slušel název "Jak vidí Lubjanka polské dějiny."

Oba interviewovaní polští autoři jsou totiž zástupci myšlenkového tábora, aktivního dnes již po celém světě, který můžeme pro zjednodušení stručně nazvat táborem Lubjanky (i když jistě drtivá většina jeho příslušníků v Lubjance nikdy nebyla a mnozí řadoví služebníci dokonce ani nevědí o její existenci). Pro ty, jimž tento název nic neříká, je třeba dodat, že Lubjanka je hovorový název budovy, která stojí v Moskvě na Lubjanském náměstí, na začátku ulice Bolšaja Lubjanka, a ve které od roku 1919 sídlilo a dodnes sídlí velitelství ruské, poté sovětské a nyní opět ruské tajné služby (bývalé Čeky, dnes FSB); dnes ovšem ruské tajné službě nestačí tato jediná, byť opravdu monumentální a architektonicky kvalitní budova, ale její rozličná oddělení zabírají celý okolní komplex budov. Pod Lubjanku navíc spadají četné další propagandistické ústavy včetně známého centra ruských internetových trollů (Agentstvo internet-issledovanij) v Olginu na předměstí Petrohradu, ale rozborem celého obrovského komplexu ruských tajných služeb a zároveň i ruské státní propagandy se tu nebudeme zabývat.
Vraťme se však k rozhovoru s Adamem Wielomským a soustřeďme se přitom na ty momenty, které zabírají největší část rozhovoru a kterým tedy jak tazatel, tak respondent zřejmě přikládají největší důležitost. Vlastní rozhovor má pět stránek, k nimž je připojena ještě stránka šestá s obsáhlými poznámkami tazatele, tedy Martina R. Čejky. Protože navíc i ze samotných otázek jsou některé dosti obšírné a leckdy přímo návodné, můžeme tazatele pokládat za jakéhosi spoluautora celého textu.
Není třeba nijak reagovat na první odstavce rozhovoru, týkající se křtu Polska, jehož letošní výročí bylo podnětem k vydání celého bloku článků v tomto čísle "Te Deum." Otázky spjaté se křtem Polska a následnou postupnou christianizací země nejsou z hlediska polsko-ruských vztahů (o které vlastně v celém rozhovoru jde na prvním místě) nijak konfliktní a autor je poměrně rychle přechází, stejně jako se jen zběžně vyrovnává s událostmi následujících několika staletí (kde by se již takovýchto konfliktních bodů nalezlo rozhodně více). Podrobněji se Wielomski věnuje až událostem od druhé poloviny 18. století, tedy od trojího dělení Polska. Tomuto zániku polsko-litevského státu a následné době velkých povstání proti ruskému uchvatiteli je věnována plná polovina (!) celého článku. Po tomto jádru celého textu následuje už jen krátká pasáž o polském mesianismu a ideji Mezimoří, několik odstavců věnovaných hanobení maršála Piłsudského, dále stručný výklad o konzervatismu, který už s polskými dějinami nemá zhola nic společného, a posléze mimořádně kuriózní závěr. O těchto dalších částech rozhovoru se ovšem ještě podrobněji zmíníme.
Ale popořadě. Jak tedy vidí Lubjanka trojí dělení Polska, nadále jeden z klíčových momentů polsko-ruských vztahů? Nejdůležitější poznatek, který by chtěl Adam Wielomski sdělit českým katolickým čtenářům, je obsažen v tvrzení, že ruské impérium a carevna Kateřina II. za zánik polsko-litevského státu nijak nemohou, protože "ve skutečnosti jsme si za to mohli sami", a že to bylo navíc Prusko, které "tlačilo na rozdělení Polska a po dlouhých naléháních a polských chybách k tomu přemluvilo i Rusko" (s. 41). Tato odvážná tvrzení jistě nejsou zcela nepravdivá; obsahují v sobě právě tu polopravdu, která je většinou pro inteligentního propagandistu užitečnější než otevřená lež.
Za vlády saské dynastie a jejího nástupce Stanislava Augusta Poniatowského byl oslabený polsko-litevský stát v naprostém vnitřním rozvratu, zatímco sousední absolutističtí osvícenští monarchové svoji moc právě upevňovali. Je tedy přirozené, že Polsko, jež se jim samo jakoby nabízelo, se stalo jejich snadnou kořistí. Ano, jistá část viny tedy vskutku padá na polské panovníky, sobecké magnáty a anarchistickou šlechtu; vždyť prochází-li se muž s naditou peněženkou sám lehkovážně opuštěnou noční ulicí, také si do jisté míry může sám za to, že je přepaden a okraden. Je tedy zcela na místě, že i polští historici, počínaje již krakovskou školou "stańczyků" v 19. století, přísně odsuzují chování tehdejších polských vládnoucích elit. To však samozřejmě nic nemění na skutečnosti, že hlavní, největší mravní vinu nenese lehkomyslný přepadený, ale bandita, který laxnosti své oběti využil. V případě přepadení Polska a jeho následného rozdělení je přitom třeba zdůraznit, že oběť nezavdala k přepadení sebemenší záminku (což bylo při její slabosti ostatně pochopitelné), takže barbarské dělení Polska bylo už ve své době oprávněně pokládáno za čin nemající obdoby v novějších světových dějinách. Hlavní vinu na zániku Polska mají tedy tři monarchové, kteří si cizí zemi rozdělili, na prvním místě ovšem panovnice ruská.
A tu se dostáváme ke druhému bodu Wielomského obhajoby východního impéria. Je pravdou, že k dělení Polska přišel první podnět od pruského krále, ovšem je třeba hned dodat doplňující vysvětlení - carevna Kateřina II., jejíž vojska se již tehdy volně pohybovala po polském území, totiž hodlala celé obrovské polsko-litevské soustátí zhltnout sama, zatímco pruský král, který dobře věděl, že on sám by tuto velkou zemi nedokázal obsadit, ale měl na západě a severu Polska svoje vlastní zájmy a navíc netoužil po tom, aby ruská říše začínala kousek od Berlína, ji nakonec přiměl k tomu, že se o svůj lup rozdělila. To byl také důvod, proč se jako třetí k dvojici banditů posléze připojila i císařovna Marie Terezie, jež se zprvu zdráhala rozšířit svoji říši na úkor zcela nevinného, nadto ještě katolického státu, ale nakonec tlaku svého okolí neodolala a svůj kousek kořisti si také odnesla (její syn a tehdy již spoluvládce Josef II. byl ovšem od počátku stoupencem habsburské účasti na dělení Polska).
První polské povstání, jímž byla takzvaná barská konfederace (1768-1772), probíhalo tedy ještě těsně před prvním dělením Polska a bylo zcela přirozeně namířeno proti ruské carevně, která už tehdy celé Polsko de facto ovládala (a ovšem i proti polskému králi Stanislavu Augustovi, který byl jejím bezmocným nástrojem). Právě proti vojskům carevny Kateřiny bojovali barští konfederáti, zbožní katoličtí povstalci, kteří ve svých pěkných bojových písních prosili o pomoc Pannu Marii a zpívali: "Marsz, marsz me serce, w pobudkę biją,/ czytaj modlitwy a chwal Maryją,/ bo u Maryji jesteś w komendzie,/ mocniejszy nad nią w świecie nie będzie (Vpřed, vpřed, mé srdce, už se troubí vojenský signál,/ čti modlitby a chval Marii,/ neboť Maria je tvou velitelkou,/ mocnější než ona na světě není)",zatímco v jiných písních prosili o pomoc polské patrony, mezi nimi i našeho sv. Václava: "Święty Wacławie, najmężniejszy królu,/ pociesz nas twoją przytomnością w polu (Svatý Václave, nejudatnější králi,/ potěš nás svým přispěním v poli)." Svůj vztah ke svému veliteli Kazimierzovi Pułaskému a carevně Kateřině pak v jiné písni vyjádřili těmito poněkud drsnějšími slovy, adresovanými carskému generálu Drevičovi: "Bo on ma panią, imię Jej Maryja,/ twa pani Kaśka, kurwa, kanalija (Neb on má svoji paní, Její jméno je Maria,/ tvou paní je Katka, kurva, kanálie)"(což je výrok, který musel v době osvícenského absolutismu připadat Kateřininým úslužným dvořanům jako něco ještě horšího než rouhání vůči Pánu Bohu).
Barská konfederace (nazvaná tak podle města Bar na dnešní západní Ukrajině, kde vznikla) je tak na celém evropském kontinentě prvním z řady povstání katolíků, většinou příslušníků nižších vrstev (v Polsku šlo o drobnou šlechtu), proti osvícenským, liberálním či revolučním tyranům; až po ní přišlo povstání ve Vendée, po něm povstání jihoitalských sanfedistů a tyrolské povstání Andrease Hofera a pak i další povstání portugalských miguelistů a španělských karlistů. Hlavním protivníkem barských konfederátů pak byla, jak víme, "kurva Katka" čili "Semiramis Severu" (jak carevně Kateřině podle bájeslovné asyrské královny s obdivem říkali západoevropští osvícenci), původem německá luteránka, přítelkyně a ctitelka Voltairova a Diderotova, jejíž soukromý život (dvanáct milenců jako dvanáct apoštolů) je dostatečnou omluvou výše zmíněné nezdvořilé carevniny charakteristiky z úst konfederátských bojovníků. V rozhovoru s Adamem Wielomským není přirozeně o barské konfederaci sebemenší zmínka a jak tazatel, tak respondent o ní mlčí jako zařezaní; těžko se zbavit dojmu, že je tomu tak proto, že do vyprávění, jehož cílem je představit českým katolíkům polské povstalce jako zednáře, revolucionáře a vůbec podivné existence, vzpírající se svatému pravoslaví, by se jak konfederáti, tak jejich hlavní odpůrkyně ani trochu nehodili.
Povšimněme si tu však ještě jednoho specifického rysu barské konfederace. Porovnáváme-li ji s výše zmíněnými dalšími katolickými vzpourami v různých evropských zemích, zjišťujeme, že ona další povstání byla všechna spojena s myšlenkou monarchismu a s věrností legitimnímu panovníkovi. Tento rys u barských konfederátů přirozeně chyběl, vždyť tehdejší polský král (volený, nikoli dědičný!) Stanislav August byl coby osvícenec a zároveň slabošský služebník (a také milenec) carevny Kateřiny jejich smrtelným nepřítelem. Myšlení barských konfederátů ostatně navazovalo na ideologiii polského "republikánství", vyvíjejícího se již od 16. století, jež se samozřejmě nijak neprotivilo monarchistickému zřízení, bylo zato svým prosazováním svobodné společnosti ("libera respublica") - ovšem v rámci šlechtického stavu, v Polsku neobyčejně početného - v naprostém rozporu s panovnickým absolutismem ("absolutum dominium"), který se v době osvícenství šířil po celé Evropě.
Skutečnost, že polský stát přepadli a mezi sebe si rozebrali tři absolutističtí monarchové, příslušníci tří nejmocnějších vládnoucích rodů evropského kontinentu (opomíjíme-li vzdálenější Bourbony), totiž Hohenzollernů, Romanovů a Habsburků, těžko mohla být pro řadového polského šlechtice nějakým doporučením instituce monarchie a už sama o sobě vysvětluje budoucí slabost polského monarchismu. V tomto smyslu byla pravdivou intuice básníka Juliusze Słowackého (pravda, revolučního romantika), který ve svém "Knězi Markovi" vložil barským konfederátům do úst píseň, začínající těmito slovy: "Nigdy z królami nie będziem w aliansach,/ nigdy przed mocą nie ugniemy szyi,/ bo u Chrystusa my na ordynansach,/ słudzy Maryi! (Nikdy se nebudeme spojovat s králi,/ nikdy neskloníme krk před silou,/ protože nám velí Kristus,/ jsme služebníky Mariinými!)" Podlý čin tří monarchů vrhá nepochybně sám o sobě temný stín ne sice na instituci monarchie, jistě však na charakter dotyčných panovníků. Víme ostatně, že druhá polovina 18. století byla vůbec dobou velkého odklonu vládnoucích dynastií od tradičních křesťanských ctností - katoličtí Bourboni se tehdy věnovali zvláště honu na jezuity a brutálnímu nátlaku na papeže, od kterých požadovali jejich zrušení, nic dobrého nemůžeme rozhodně říci ani o nekatolických panovnících dalších velmocí, totiž Ruska, Pruska a Anglie, a Josef II., syn a nástupce Marie Terezie, zůstává dodnes nepěknou skvrnou na pověsti habsburského rodu. Není tedy divu, že francouzskou revoluci leckdo pokládal za skutečný boží trest, který postihl znemravnělou osvícenskou společnost a její vladaře; svou hlavu však tehdy položili pod gilotinu právě ti, kteří si to jistě zasluhovali nejméně, totiž Ludvík XVI. a Marie Antoinetta.
Další tři polská protiruská povstání, tedy kościuszkovské (1794), listopadové (1830-1831) a lednové (1863-1864), se již ovšem svým charakterem od barské konfederace značně lišila a negativní poznámky, jež vyslovuje na jejich adresu Adam Wielomski, jsou jistě v mnohém oprávněné, byť úmyslně jednostranné - autor odsuzuje polské povstalce, zásadně však nekritizuje ty, proti nimž povstalci bojovali. V kościuszkovském povstání - namířeném stále proti téže voltairiánské "Semiramidě Severu" - hráli již členové zednářských lóží velmi významnou roli; na druhou stranu ovšem členy lóží byli i Kateřinini přívrženci a odpůrci povstání jako asi nejznámější "kolaborant" Szczęsny Potocki, jenž patřil do okruhu jednoho z Kateřininých milenců knížete Potěmkina a jenž byl nejen zednářem, nýbrž dokonce i velkým mistrem polského Velkého Orientu! Tento rozmach zednářství není nijak nepochopitelný, neboť tato doba, druhá polovina 18. století, byla dobou snad největšího rozkvětu lóží v celé Evropě a členství v nich se leckdy stávalo takřka společenskou povinností.
A ano, bylo tomu tak i na svaté Rusi - Wielomského přímočaré tvrzení, že zednářství v Rusku "bylo zakázáno jako organizace ohrožující pravoslaví a trůn" (s. 42), je hodně zjednodušující a čtenáře Tolstého "Vojny a míru" jistě notně překvapí. Ve skutečnosti i v Rusku, stejně jako v celé Evropě, existoval v druhé polovině 18. století značný počet zednářských lóží, jež tu patřily do dvou linií, zvaných "jelaginovská" a "švédská", a jež byly činné až do roku 1792, kdy byly (jako důsledek vypuknutí francouzské revoluce) zakázány; po pěti letech však byla jejich perzekuce zastavena, lóže rychle obnovovaly svou činnost a veřejně působily do roku 1821, kdy byly opětně zakázány (spolu se zákazem lóží byli ovšem z Ruska vypovězeni i jezuité) a tento zákaz nyní trval až do roku 1905, kdy byla jejich existence povolena (zároveň byl ovšem vydán toleranční "ukaz", jenž dovoloval přestupovat z pravoslavného k jinému, tedy i katolickému, náboženství). Výše uvedená data jasně ukazují, že utužení poměrů ve schizmatickém Rusku mělo sice za následek perzekuci svobodných zednářů, ale zároveň mělo neblahé důsledky i pro katolíky, a že naopak určité uvolnění přineslo sice užitek zednářům, ale stejně tak prospělo i katolíkům; nelze tedy na vývoj v Rusku (obdobně ovšem i v jiných nekatolických státech) pohlížet tak přímočaře, jak by od nás propaganda Lubjanky chtěla. Pro srovnání pak, abychom uvedli na pravou míru dojem, který se v nás snaží rozhovor vyvolat, totiž že pravoslavné Rusko bylo jakýmsi světovým šampiónem boje proti zednářství, uveďme údaje o nám bližší habsburské monarchii - v ní byly lóže zakázány (ze stejného důvodu jako o pět let dříve v Rusku) roku 1797, ale na rozdíl od Ruska tento zákaz trval v rakouské části monarchie bez přerušení až do roku 1918 (v Uhrách ovšem jen do roku 1867).
Listopadové povstání rozpoutala nepříliš rozvážně skupina mladých praporčíků, nižších důstojníků a příslušníků inteligence, která v jeho prvních hodinách postřílela generály, kteří jim chtěli v jejich počínání zabránit. Svobodnými zednáři nebyli ovšem mladí, společensky nízko stojící spiklenci, nýbrž právě zastřelení odpůrci povstání, takže i zde Wielomského klišé neodpovídá pravdě. Dále se ovšem listopadové povstání vyvíjelo tak, jak bylo tehdy možno očekávat - obdobně jako v povstání kościuszkovském i zde prostým katolickým vojákům veleli z velké části důstojníci dosti liberálního smýšlení a mnohdy opravdu i bývalí (po zákazu zednářství před deseti lety) zednáři, kterým se však tentokrát většinou do boje proti carovi příliš nechtělo, což bylo jednou z hlavních příčin konečné porážky povstání. Situace v Polsku (připomínající v lecčems současně probíhající irská povstání) je tu jen odrazem situace v celé Evropě, kde tehdy ještě lid zůstával katolickým, ale elity již vlivem osvícenských myšlenkových proudů byly z velké části nábožensky laxní či se od náboženství postupně více či méně odvracely. Katolické prvky (polní mše, vojenští duchovní, přísahy) ovšem v polské povstalecké armádě byly tak samozřejmé jako i v jiných tehdejších armádách katolických zemí; povstání také svými pastýřskými listy podpořila velká většina polských biskupů. Ti, kdo by v listopadovém povstání hledali nesmlouvavý a uvědomělý katolický postoj vůdců i řadových povstalců jako u barských konfederátů, vendejských povstalců nebo karlistů, jej tu ovšem bohužel nenajdou, účelovým kritikům povstání pošilhávajícím po ruské říši je však třeba stále připomínat, že v ruském státě a v ruské armádě by takovýchto katolických postojů nalezli ještě mnohem méně.
Konečně poslední z velkých protiruských povstání, totiž lednové, vedli již lidé nových časů - nešlo už o zednáře, nýbrž o radikální revolucionáře, mnohdy i jakéhosi téměř socialistického smýšlení. I v tomto povstání však nalezneme značný počet katolických momentů, což vrcholí osobou zbožného posledního diktátora tohoto posledního povstání. Tímto diktátorem (takovýto titul v Polsku po starořímském vzoru dávali vrchním velitelům svých povstání) byl služebník Boží Romuald Traugutt, o jehož beatifikaci se v Polsku již delší dobu usiluje. Diktátor Traugutt byl dne 5. srpna 1864 spolu s dalšími čtyřmi členy povstalecké vlády popraven u varšavské Citadely; před smrtí ještě políbil kříž, načež byl oběšen, zatímco shromážděný třicetitisícový dav, jenž jej i jeho druhy doprovázel na smrt, zpíval píseň "Svatý Bože." Stejně jako svatý Ludvík je postavou, která krásně uzavírá dobu křížových výprav, Romuald Traugutt svou zbožnou smrtí neméně krásně uzavírá období polských povstání. Obdobně jako o barské konfederaci, této počáteční epizodě polských povstání, tak i o Trauguttovi, epizodě poslední, ovšem Lubjanka v rozhovoru mlčí jako ryba.
Snad jenom ještě jedné drobnosti si povšimněme. Wielomski naříká na to, že v Polsku "slaví se pouze povstání neúspěšná" (s. 43), a viníkem tohoto stavu je podle něj opět jím nenáviděný polský romantismus. Takovýto nářek je ovšem nářkem obvyklým v mnoha evropských zemích a známe ho - aniž bychom k tomu potřebovali polské romantiky - také nás. Vždyť i u nás si horliví vlastenci často stěžovali na to, že stále jen vzpomínáme na své porážky, na Moravské pole, Lipany a Bílou horu. Pokud ovšem milovníci ruské knuty chtějí, aby vzpomínka na velká protiruská povstání, jejichž centrem bývala Varšava, jež se odehrávala po celé zemi a trvala mnoho měsíců, ba i déle než rok, byla nahrazena vzpomínkou na lokální protiněmecké povstání ve Velkopolsku na přelomu let 1918-1919, trvající necelé dva měsíce, je samozřejmé, že jejich naděje budou (obdobně jako u dalších lokálních povstání ve Velkopolsku, v Krakově, ve Slezsku či v Sejnách) zklamány
Všechna polská povstání jsou už po dlouhá léta v Polsku předmětem historického bádání a jsou často podrobována kritice. Je to přirozené - vždyť všechna povstání skončila neúspěšně, takže je logické, že jsou nejen hledány chyby v jejich průběhu, ale že je i uvažováno o tom, nebylo-li mylné samotné jejich propuknutí. Tyto diskuse se ovšem vedly i v době samotných povstání, kdy obvykle z řad horkokrevné mládeže se rekrutovali jejich stoupenci, zatímco starší a konzervativnější vrstvy obyvatelstva se k povstáním stavěly zdrženlivě či přímo odmítavě. Negativní vliv porážek povstalců na situaci v okupovaném Polsku je přitom nesporný, neboť ruský a pravoslavný útlak pokaždé vždy ještě zesílil. Kritika polských povstání je tedy i v Polsku zcela běžná a do velké míry také oprávněná; triky, jichž Lubjanka při kritice těchto povstání užívá a z nichž na některé jsme výše ukázali, je ovšem nutno odmítnout.
Na dlouhé vyprávění o zániku Polska a o polských povstáních tazatel a respondent navazují zvláštní pasáží o polském mesianismu a o ideji Mezimoří, tedy o dvou myšlenkových konceptech, jež spolu nemají zhola nic společného, ale jež jsou zde přesto v zájmu velkoruské imperiální politiky násilně dávány dohromady. Polský mesianismus, tedy učení o tom, že Polsko je "Kristem národů", je opravdu nepěknou herezí, jež vznikla v první polovině 19. století v myslích Adama Mickiewicze a dalších romantiků a krátce poté také zanikla, na rozdíl od ní idea Mezimoří je nadále velmi živá..
Také počátky ideje Mezimoří (Międzymorza) můžeme najít v první polovině 19. století, ani ne tak však u revolučních romantiků, jako spíše u knížete Adama Czartoryského, zpočátku poradce cara Alexandra I., poté však vůdce konzervativního křídla polské emigrace, považovaného svými příznivci za jakéhosi nekorunovaného polského krále v exilu. Hlavního rozmachu však tato idea nabyla v táboře Józefa Piłsudského a ve velké části polské inteligence - a to nejen v táboře navazujícím na prvního maršála Polska - tato idea intenzívně žije dodnes. Tvůrci a zastánci ideje Mezimoří vycházejí ze správného postřehu, že mezi Ruskem a Německem existuje velké množství malých národů, z nichž největšími jsou Poláci a Ukrajinci, že však žádný z těchto národů, a to včetně největších, se není sám schopen ruskému či německému obru účinně vzepřít, zvláště pak tehdy, když se Rusko a Německo spojí a začnou se o tyto národy dělit. Trojí dělení Polska je jakýmsi prototypem dělení východní Evropy mezi Rusko a Německo, léta 1939-1941 pak jsou asi nejznámější realizací tohoto rusko-německého konceptu, který se dnes snaží obnovit jak Vladimír Putin, tak mnozí němečtí politici.
Idea Mezimoří ovšem nežije jenom v Polsku, ale její obdoby vznikají i v dalších zemích bývalého polsko-litevského státu. Tak v Bělorusku vznikl před šesti lety projekt Nova Rič Pospolita (Nová Rzeczpospolita), navazující svým názvem na První Rzeczpospolitou, jež zanikla roku 1795, na Ukrajině pak nese tento geopolitický koncept obvykle název Balto-Čornomorska vis (tj. osa). S Mezimořím je spjata i koncepce prométeismu, o které se ostatně Wielomski ve svém rozhovoru zmiňuje, jejímž záměrem bylo vysvobodit z ruského područí národy na západním okraji ruského impéria.
Vidíme tedy, že idea Mezimoří je živá zvláště v severovýchodní polovině velkého prostoru mezi Ruskem a Německem, zatímco v jihozápadní části tohoto území je její obdobou idea Dunajské federace, navazující na habsburskou monarchii, ke které se hlásí či hlásili nejen habsburští monarchisté, ale i další myslitelé a politici, z nichž jen namátkou uveďme slovenského ("československého") politika Milana Hodžu, ostatně kdysi poradce arcivévody Františka Ferdinanda. Jakýmsi rozšířením ideje Mezimoří či jejím spojením s ideou Dunajské federace je pak koncepce A-B-C (totiž Adriatyk - Bałtyk - Czarne morze), v Polsku také velmi populární, podle níž by bylo užitečné do jedné federace spojit všechny státy ležící mezi Jaderským, Baltským a Černým mořem.
Všechny tyto koncepce však nadále zůstávají pouhými projekty či mnohdy jen sny, zatímco politici východoevropských států, postrádající širší rozhled, se v dnešní době nacionalismu obvykle omezují na leckdy krátkozraké hájení zájmů svých národů. K realizaci ideje Mezimoří tedy alespoň v blízké době nepochybně nedojde. Přesto však překvapivě pro Lubjanku už jen pouhé sny o této utopii zjevně představují velké nebezpečí, takže není divu, že jak v rozhovoru s Adamem Wielomským, tak i v předcházejícím rozhovoru se Stanisławem Michalkiewiczem byl kritice této ideje věnován obzvláštní prostor. V rozhovoru s Michalkiewiczem se dokonce setkáváme se snahou namluvit důvěřivým českým katolickým hejlům, že původci tohoto zločinného plánu na spolupráci východoevropských národů jsou obvyklí "vrazi z Volstrýtu", konkrétně americký "sionista" Friedman (narozený nota bene čtrnáct let po smrti maršála Piłsudského). V nynějším rozhovoru s Adamem Wielomským bylo sice od takovýchto absurdních náznaků upuštěno, setkáváme se tu však s dalším neméně nesmyslným tvrzením (jež je, soudě podle použité terminologie, úmyslně adresováno katolickému čtenáři). Wielomski totiž bezstarostně tvrdí, že tato idea spolupráce národů mezi Německem a Ruskem je nejen politickou utopii (což je asi bohužel pravdou), ale dokonce utopií "vycházející ze zesvětštělé náboženské hereze" (s. 43), zřejmě na rozdíl od sjednocení těchto národů pod žezlem ruského cara, jež podle Lubjanky projevem zesvětštělé hereze jistě není. Závěrem je ovšem třeba znovu zdůraznit, že tyto obavy stoupenců ruského impéria z ideje Mezimoří se zdají být předčasnými, neboť realizace této jistě ušlechtilé myšlenky rozhodně není ani zdaleka na obzoru.
Následujících několik odstavců rozhovoru je věnováno osobě maršála Piłsudského, tedy muže, který v roce 1920 u Varšavy zastavil a přemohl Rudou armádu. Je přirozené, že Lubjanka maršála nemiluje, což ji ovšem spojuje i s maršálovými úhlavními polskými nepřáteli, jimiž jsou stoupenci národní demokracie, zvaní v Polsku "endeky." Jde o přívržence politické strany, která v Polsku od přelomu 19. a 20. století šířila tehdy (i nyní) obvyklé omezené jazykové, "glotologické" (jak tomu říkal skutečný polský konzervativec, otec Walerian Meysztowicz) vlastenectví či spíše nacionalismus, založený na darwinovském konceptu nelítostného boje mezi jednotlivými národy, a má tak velkou "zásluhu" (samozřejmě za vydatné součinnosti nacionalistů litevských, ukrajinských a později i běloruských) na vzbuzení nenávisti mezi jednotlivými národy bývalého polsko-litevského státu.
Maršál Piłsudski je jistě postavou, v jejímž životě je třeba na prvním místě vyzdvihnout heroické období let 1914-1920, vrcholící zmíněnou bitvou u Varšavy 13.-25. srpna 1920. Pokud mu Wielomski předhazuje "strategicky nesmyslné tažení na Kyjev" (s. 44), které Piłsudski provedl se svým ukrajinským spojencem Petljurou, je důvod jistě každému čtenáři zřejmý - o strategii tu ani v nejmenším nejde, Wielomski ostatně není vojenským historikem, Lubjanka by však v Kyjevě ráda viděla jiné než polské nebo ukrajinské vojsko. Přes jeho nespornou velikost však v Piłsudském nemůžeme nevidět četné rysy negativní a k stáru přímo groteskní; také "sanačnímu" režimu, který v Polsku zavedl po roce 1926, lze vytknout - a to přes jeho počáteční nadějnou spolupráci s konzervativci - velké množství záporných jevů. To ovšem je nutno dělat - a to jistě především z katolického stanoviska - jinak než pomocí nízkých endeckých pomluv, jimiž je zaplněn nejen vlastní rozhovor, ale i poznámky k němu, které příznačně uzavírá výmysl o popravě generála Rozwadowského. To jsou však věčné polsko-polské spory, řadovému českému čtenáři vzdálené a mnohdy jistě i nesrozumitelné.
V závěrečné části rozhovoru tazatel i respondent překvapivě opouštějí polské dějiny, takže pasáž o maršálu Piłsudském vlastně uzavírá řadu úvah o polské historii. Jak má tedy polský národ v očích českého katolického čtenáře podle Lubjanky vypadat? Podle Adama Wielomského jde o národ věčných revolucionářů a povstalců, zednářů (ti jsou zdůrazňováni kvůli katolickým adresátům rozhovoru) a pilsudčíků, kteří stále a stále iracionálně bojují proti ruskému pravoslavnému samoděržaví, jež s nimi vždycky mělo a nadále má ty nejlepší úmysly. Je to tedy vzdor vůči schizmatickému Rusku, který je zjevně podle Wielomského největším dějinným prohřeškem polského národa, zvláště když líčí Rusko jako zemi konzervativní, tedy "bytostně antiliberální a křesťanskou, byť pravoslavnou" (s. 42). Je přirozené, že v dnešní době ekumenismu schizmatické náboženství Wielomskému nijak nevadí, přesto je však třeba si uvědomit, že orientální despocii opravdu nelze pokládat za konzervativní zřízení, i když to tak povrchnímu vzdálenému pozorovateli může někdy připadat. V tom případě obvykle postačí krátký pobyt v despotově říši a iluze rychle zmizí, jako se to stalo francouzskému roajalistovi hraběti de Custinovi, když v roce 1839 pobýval mezi poddanými cara Mikuláše I.
Víme tedy, co nám Lubjanka o polských dějinách říká; co však v rozhovoru s Adamem Wielomským naopak chybí? Rozvažovat o smyslu dějin jednotlivých národů je vždy ošidné, přesto se však při úvahách o dějinách Evropy vskutku zdá, že alespoň některým z evropských národů bylo Bohem svěřeno jakési poslání, jež později dotyčný národ dobře či špatně plnil. Tak u Španělů se takovýmto posláním zdá být šíření katolické víry na západ, do Nového světa, u Poláků, těchto "Španělů Východu", pak obdobné šíření víry na východ, do litevských pralesů, běloruských močálů či ukrajinských stepí. Ať již jde o poslání, či nikoli, skutečností je, že šíření katolické víry a spolu s ním i evropské Christianitas směrem na východ je zcela zásadním momentem polských dějin již od první poloviny 14. století, přičemž první kroky tímto směrem byly učiněny ještě mnohem dříve (dnes na ně důrazně upozorňuje historik Andrzej Nowak). Katolická víra tu přitom byla šířena jednak ve svém západním, latinském ritu, jednak od roku 1596, kdy byla uzavřena brestská unie, i v ritu východním, byzantském, kterému u nás říkáme řeckokatolický.
Tento polský apoštolát zaměřený na východ Evropy v celém rozhovoru naprosto chybí, není tu sebemenší zmínka ani o křtu Litvy a svaté královně Hedvice (Jadwize), ani o lubelské unii Polska a Litvy, ani o brestské unii a jejím dalším rozvoji či její postupné likvidaci. To, že tento nejdůležitější moment novějších polských dějin, ne-li celých polských dějin vůbec, v rozhovoru, určeném nadto katolickému čtenáři, schází, by se mohlo zdát neodpustitelnou chybou či nedopatřením; vysvětlení je ovšem prosté a je jím právě onen katolický adresát rozhovoru. Toto šíření katolické víry na východ má totiž velký význam nejen pro Církev, nejen pro samotný polský národ či pro další národy bývalého polsko-litevského státu, ale také pro ruské impérium, které se při svém pochodu na západ, trvajícím již několik set let, v první řadě soustřeďuje na ničení tohoto katolického dědictví, zvláště pak na ničení svaté Unie. V rozhovoru adresovaném čtenáři ruskému či pravoslavnému by přirozeně právě tento cíl ruské politiky byl patřičně zdůrazněn a pochválen, je-li však adresátem propagandistického textu čtenář katolický, nezbývá Lubjance nic jiného než prozřetelně mlčet.
Už jen stručně přejděme k závěrečným pasážím rozhovoru, v nichž Adam Wielomski opouští polské dějiny a věnuje se svým politickým koncepcím. Nejprve ovšem čtenáři vysvětluje, co chápe pod pojmem konzervatismus a jak by měl v dnešní době konzervatismus vypadat. Jeho výklad je opravdu poučný. Tu je třeba českému čtenáři připomenout (říká se to ostatně i v jeho závěrečném biogramu), že Wielomski je předsedou Konzervativně-monarchistického klubu, který v dávné minulosti opravdu konzervativním a monarchistickým byl, po jeho převzetí Wielomským a jeho družinou však obě tato adjektiva ztratila v jeho názvu svoji oprávněnost. Svůj názor na politiku a na její mravní principy Wielomski jasně vyjádřil již v předešlé části rozhovoru, kde říká, že "Poláci nerozumějí politice, vidí v ní naplňování etických představ, a ne boj o prosazení zájmů" (s. 43). Wielomski, sám sebe pokládající za "realistu", si tedy v politice oškliví "naplňování etických představ", zamlouvá se mu pouze "boj o prosazení zájmů." Jeho pohled na politiku postrádající jakékoliv etické principy je ovšem jistě v naprostém rozporu s křesťanským pojetím politiky. Tu musím poznamenat, že nevím, je-li či není-li Adam Wielomski věřícím a praktikujícím křesťanem; to však pro hodnocení samotných jeho myšlenek není podstatné.
Co má Wielomského amorální konzervativec dělat v dnešních časech? Wielomski nejdříve obsáhle vysvětluje, co konzervativec dělat nemá a nemůže, nechce-li být nazván romantikem (což je, jak už víme, pro našeho "konzervativního" cynika jednou z nejhorších nadávek), nakonec však přichází k tomu jedinému, co konzervativci v dnešní době zbývá. Je to boj za stát, a to za stát národní. Má-li toto být jakýmsi pozůstalým jádrem konzervatismu, je to výsledek více než ubohý. Národní stát je, jak je obecně známo, výdobytkem porevoluční doby, tedy doby po francouzské revoluci, a i když jistě z mravního hlediska nelze mít proti němu zásadních námitek a za dnešní situace je prostě daným faktem, může se leckomu vskutku zdát těžko pochopitelným, proč by právě konzervativci, a nikoli nacionalisté či národní socialisté měli boj za národní stát považovat za hlavní či spíše jediný bod svého programu. Ale touto komplikovanou otázkou, při jejímž řešení lze vznášet mnohá pro i proti, se tu nehodláme dále zabývat, zvláště když uvážíme, že u Wielomského, jenž svoje koncepce tvoří a obhajuje pouze a výhradně sub specie Magnae Russiae, jde o stanovisko zjevně účelové - z národních politiků, kteří jsou v Evropě kritiky dnešní odpudivé bruselské "verchušky", chválí pouze ty, kteří jsou příznivě nakloněni nynějšímu vládci ruské říše, zatímco ty, kteří chtějí své národy před nájezdníkem z východu chránit (jako je tomu s nyní vládnoucími politiky v jeho vlasti), upřímně nesnáší.
Rozhovor (připomeňme: rozhovor o polských dějinách!) končí naprosto neuvěřitelně jakýmsi hymnem na Vladimíra Putina, který je však vlastně už nadbytečný. Z celého dlouhého rozhovoru jednoznačně vyplývá (a je to vlastně samozřejmé), že základním ideovým principem Lubjanky je prostá sentence "Co Rusko dělá, dobře dělá." Putinův příznivec se tedy nemůže zastavit u osoby Vladimíra Putina, ale musí svoji oddanost ruské státní ideji prokazovat hluboko do minulosti - musí hájit jednotlivé politické kroky Stalinovy i Mikuláše I., Kateřiny II. i Petra Velikého, Ivana Hrozného i Alexandra Něvského. Tuto svoji povinnost Adam Wielomski, což je nutno uznat, splnil. Je ovšem pravdou, že v sousedství zajímavých a vůči českému národu vstřícných úvah historika Jana Żaryna či esejisty Pawła Lisického, nacházejících se na předcházejících stranách tohoto čísla "Te Deum", tento text proruského propagandisty (byť propagandisty inteligentního), jejž bychom mohli klidně označit za protipolský pamflet, působí značně nepatřičně.

1) Od křtu Polska k revolučnímu duchu a "Kristu národů". Rozhovor s prof. Adamem Wielomskim, Te Deum 2016, č. 4, s. 40-45.

2) Státy ani národy nezmizely. Rozhovor se Stanisławem Michalkiewiczem, Te Deum 2015, č. 5, s. 13-15.


Další články

 

Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!