La Civiltà Cattolica a Lutherská revoluce

12. listopadu 2017 v 20:00 | MC |  Katolická Církev - Katholische Kirche
Dnes, když vidíme blasfemický rozvoj ekumenismu, odporujícímu katolické nauce, kdy nejvyšší hlavy Církve kolaborujíc s moderním světem proti vůli Kristově mít jeden ovčinec pod Nástupcem sv. Petra, připoměňme si několik významných děl a článků z pera pravých jezuitů 19. a 20. století. Časopis La Civiltà Cattolica byl založen za pontifikátu bl. Pia IX. v roce 1850 a také s jeho pomocí. Jedním
z úkolů, které měl časopis zastávat, byl boj proti moderním omylům
a katolická obrana proti nim. Již v prvním čísle, které vyšlo 6. dubna 1850, se v něm objevila výtečná stať P. Matteo Liberatore s názvem "Politický racionalismus italské revoluce", ve kterém autor viděl
v protestantismu zdroj všech moderních omylů, všech světových revolucí. To byl mimo jiné i podobný závěr knihy Maxe Webera Protestantská etika a duch kapitalismu (v německém originále Die protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus). Kapitalismus je totiž plodem protestantismu.
Tento názor na vliv protestantismu na moderní omyly poté rozvedli dva vynikající jezuité: P. Giovanni Perone svým článkem "Protestantismus a princip víry" (publikovaný v témže časopise v roce 1853) a P. Hermann Grisar ve své knize Luther. (nakladatelství Herder, Freiburg im Breisgau, 1911/1912)
V témže časopise v roce 1917 byl publikovaný další článek "Luther a luteránství" (La Civiltà Cattolica, IV (1917), pp. 207-233; 421-430), kde se píše: "Podstata lutherského ducha, nebo spíše lutheránství, je vzpoura v celé tragédii a hloubce tohoto slova. Vzpoura, zosobněná Lutherem, byla hlubokým a proměnným komplexem, který v sobě zahrnoval přívlastky jako nebezpečný, obscénní, nenávistný a plný hněvu, řídící se ve své vzpouře dle okolností, zaměřený na revoluční cíle, uvažujíc a chtějíc prosadit radikální směr.

La Civiltà Cattolica pokračuje: "Vzpoura zahájená jako parodie Boha, v čele s rebelujícím mnichem, se všemi svými urážkami vůči Bohu, jeho svatokrádežemi a totální perverzí své vlastní mysli.". Bloudící a depresemi obtěžkaný mnich urazil Církev, státní autoritu, i biskupy, kněze a řeholníky s takovou hrubostí, vulgaritou a pýchou v domnění, že jedná ve jménu Kristově. Ve falešném přesvědčení, že hájí Písmo, odmítl Tradici Církve, koncily, učení Církve svěřené jí Kristem a stal se svévolnou sebestřednou autoritou, samozvaným doktorem. Lutherská teorie ospravedlnění byla výmyslem Lutherovým, nikoliv učením, které vycházelo z Písma. Luther byl jeden z mnohých falzifikátorů Písma svatého, podobně jako Jan Hus. Proto také oba dva nikdy nemohli najít jeho pravý smysl mimo autoritativní výklad Písma Církví Boží, ale nalezli v něm pouze ospravedlnění pro své amorální, zoufalé jednání a ospravedlnění svých vlastních prohřešků vůči Bohu.

Proto dnes, když vidíme, jak Svatý Otec v rámci hegeliánské dialektiky, hájí Luthera, který byl exkomunikován po právu, je pouze smutným faktem a koncem člověka s bílým solideem na hlavě, jehož jedinou úlohou je pást jemu svěřené ovečky. Kéž je mu Bůh milostiv na soukromém Božím soudu!
 

My jsme synové Bílé Hory, my jsme dědici slavného katolického vítězství! Wir sind die Söhne des Weissen Berges und die Erben des katholischen Sieges

9. listopadu 2017 v 8:01 | MC |  Habsburská Monarchie - Donaumonarchie
Včera jsme opět oslavili památné výročí bitvy na Bílé Hoře modlitbami za zemřelé na místě památné bitvy. Znovu si věrní katoličtí muži uvědomili, jak je důležité bojovat proti omylům, subjektivním polopravdám, proti revoluci, proti pseudo náboženským překrucováním, proti podrývání zakonné autority Náměstka Kristova na zemi a legitimních panovníků. Je to vítězství PRAVDY KRISTOVY nejenom nad protestaskou herezí, je to odveta a pohřbení husiství a prokletého odkazu odpadlého kněze Jana Husa. Bílá Hora je vítězstvím katolicismu nad hordami rebelů, kteří bojovali proti zákonné autoritě císaře. Bílá Hora je jasným příklad toho, že je povinností katolíků bojovat proti omylům, které odporují katolické nauce a vedou miliony duší do věčného zatracení. My jsme hrdí synové Bílé Hory, my jsme dědici tohoto slavného vítězství, my patříme Kristu a Matce Boží, my jsme synové katolické Pravdy. Bílá Hora je protikladem Revoluce, je vyjádřením věrnosti svatým Principům víry
a autority, je příkladem následování hodným. A tak zvolejme spolu s karmelitánem ctihodným Dominikem a Jesu Maria, který burcoval katolickou armádu do boje: ORA PRO NOBIS SANCTA DEI GENITRIX. DEFENDE NOS IN PROELIO. (ORODUJ ZA NÁS, SVATÁ BOŽÍ RODIČKO, BRAŇ NÁS V BOJI!)
Santa Maria della Vittoria!

Hnutí pro život vyzývá k nekatolickému jednání - Pro Life Bewegung in Tschechien unterstützt antikatholische Handlung

2. listopadu 2017 v 7:00 | MC |  Katolická Církev - Katholische Kirche

Úvod

Hnutí Pro život podporují především katolíci, neboť právě jim nejvíce ze všech lidí záleží na tom, aby byl potírán hřích do nebe volající - zabíjení nenarozených dětí. Také osoby, které se v Hnutí pro život angažují, se hlásí povětšinou ke katolické víře. Tím více udivuje katolíka to, co se píše v emailu rozeslaném Hnutím Pro život 28. 10. 2017. Ve zprávě doslova stojí:

Prosíme všechny, můžete-li, domluvte v tomto období mši svatou za děti, které zemřely před narozením a to zvláště dochází-li k umělým potratům na území vaší farnosti.

Za jaké zemřelé se máme modlit

Modlit se za duše zemřelých je skutek duchovního milosrdenství a Písmo sv. jej doporučuje již ve Starém zákoně. Ale nemodlíme se za duše všech zemřelých bez rozdílu. Smysl má pouze modlitba za duše v očistci. Pouze tyto duše jsou ve stavu přechodného, časného trestu, který jim může být díky našim modlitbám zkrácen či zmírněn. Nesmyslem by bylo modlit se za spásu duší svatých v nebi, neboť tyto duše už své spásy dosáhly a naše modlitby nepotřebují. Stejně nesmyslné by bylo modlit se za spásu duší zavrženců v pekle, neboť jejich trest je věčný a stav definitivní a nikdy se z pekla nedostanou.

Kde jsou duše nemluvňátek zemřelých bez křtu

Podmínkou pro vstup do věčné blaženosti je to, aby duše odešla z tohoto světa v milosti posvěcující. Po Adamově hříchu však žádný člověk nemá v okamžiku svého početí milost posvěcující (s výjimkou Nejsvětější Panny Marie počaté bez poskvrny prvotního hříchu). Získává ji až křtem. Kromě křtu vodou lze získat milost posvěcující také tzv. křtem krve, tedy mučednictvím pro Krista, anebo touhou po křtu. Nemluvňátka však nemají užívání rozumu, a proto nemohou po křtu toužit. Nejsou-li tedy mučedníky pro Krista (jako např. sv. Nemluvňátka betlémská) a nejsou-li pokřtěna, nemají milost posvěcující a nemohou vstoupit do nebe. Jelikož neučinila žádný osobní hřích, nejsou odsouzena ani k pekelným mukám. Nejsou ani v očistci, neboť do očistce vstupují duše lidí, kteří 1) zemřeli v milosti posvěcující a 2) jsou ještě zatíženy lehkými hříchy nebo tresty za odpuštěné těžké hříchy. Ale nepokřtěná nemluvňátka neměla ani milost posvěcující, ani neučinila žádný hřích. Jejich duše tedy nejsou v očistci. Církev svatá nás učí, že jejich duše odcházejí na místo, nazývané limbus puerorum, místo, kde sice nevidí Boha tváří v tvář, ale netrpí a požívají přirozené blaženosti. Modernisté často říkají, že limbus je konstruktem scholastické theologie sv. Tomáše Akvinského. Ale modernistům katolík nesmí věřit. Církev tuto nauku vyznávala od počátku. Např. sv. Řehoř Nazianský píše o dětech zemřelých bez křtu: Spravedlivý soudce nedá jim ani nebeskou slávu ani muka. Církevní magisterium pak mnohokrát potvrdilo, že nemluvňátka mohou být spasena pouze skrze křest, a ne skrze touhu či přání rodičů či něco podobného. Římský katechismus závazně definuje: A tak, když skrze Adamův hřích děti od počátku na sebe stahují vinu, mnohem spíše mohou skrze Krista Pána dosáhnout milosti a spravedlnosti, aby kralovaly v životě; to se však bez křtu nemůže stát žádným jiným způsobem (Questio XXVI.). Podobně píše papež Evžen VI. v bulle Cantate Domino: Co se týká dětí, kvůli nebezpečí smrti, což se často může stát, nesmí se odkládat s jejich křtem…, JELIKOŽ SE JIM NEMŮŽE POSLOUŽIT JINÝM LÉKEM, NEŽ JEDINĚ SVÁTOSTÍ KŘTU, skrze který jsou vytrženy z ďáblova panství a přijaty za děti Boží. Je-li křest jediným lékem k přijetí za Boží děti, k přijetí milosti posvěcující, pak nepokřtěné děti nemohou tuto milost mít.

Co učí o nemluvňátkách zemřelých bez křtu modernisté

Modernisté učí buďto, že Bůh dává těmto dětem před smrtí užívání rozumu, aby mohly toužit po křtu a tak být spaseny, anebo že je spasí nějakým nám neznámým způsobem. Tak se vyjádřila i Mezinárodní theologická komise r. 2007. Vyjádření této komise, která není žádnou součástí učitelského úřadu Církve, se však neopírá o žádný výrok magisteria ani církevních otců, a naopak, jak jsme z výroků magisteria viděli, je s nimi v rozporu. I kdyby však modernisté měli pravdu (což však nemají, jak bylo ukázáno výše), nemělo by smysl modlit se za nepokřtěná zemřelá nemluvňátka. Ta by byla přeci již v nebi a modlit se za nebešťany je stejně nesmyslné jako modlit se za obyvatele limbu.

Závěr

Tridentský koncil neomylně učí, že Nejsvětější oběť mše svaté lze přinášet za živé anebo za duše zemřelých, které trpí v očistcovém ohni. Jelikož však duše nepokřtěných nemluvňátek nemohou trpět v očistci, jak jsme ukázali, je nesmyslné za ně přinášet Nejsvětější oběť. Takovým jednáním se člověk vyvyšuje nad samotného Boha, Soudce a moudrého Zákonodárce a chce od něj, aby změnil svá věčná a nezměnitelná ustanovení. A takové jednání není ničím jiným než těžkým hříchem. Varujme se proto těch, kdo ve své pomatenosti chtějí měnit věčnou, Bohem zjevenou nauku Církve a modleme se ne za duše potracených dětí, které jsou a navěky budou v přirozené blaženosti limbu, ale za obrácení vrahů těchto dětí nebo za děti, kterým toto zavraždění hrozí.
 


31.10. 1517 Revoluce Martina Luthera - Revolution Martin Luthers hat begonnen

31. října 2017 v 6:28 | MC |  Katolická Církev - Katholische Kirche
Dnes si připomínáme 500 let od zahájení revoluce (záměrně neříkáme reformy, jak se to dnes snaží změkčovat sluníčkáři v rámci ekumenického hnutí) odpadlého kněze a řeholníka Martina Luthera zveřejněním 95 tezí na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu. A podobně jako pseudo dílo Jana Husa znamenalo pro Evropu statisíce mrtvých, vraždění, války, tak dílo Martina Luthera způsobilo rozkol v Církvi, občanskou válku v Německu a v důsledku 30. válku. Luther byl obětí špatné výchovy, otec ho často bil velmi surovým způsobem a traumata z dětství, jako ztrátu úcty k autoritě přirozeně z mladého Martina vymizela. Už od raného mládí trpěl strašnými depresivními stavy, které v něm vzbuzovaly neuvěřitelné úzkosti a to i v oblasti víry. Nakonec pln úzkosti způsobené depresemi vstoupil do řádu augustiniánů a byl vysvěcen na kněze. Ale deprese ještě více vzrostly natolik, že ve svém zážitku "ve věži" kláštera vlastně ztratil pojem, co znamaná pojem milosrdenství a spravedlnosti Boží a správné chápání predestinace. Přestal věřit v Lásku Boží a proto vytvořil své učení, které samozřejmě mělo nahony daleko od učení Kristova. Rozešel se s Církví a Jeho Svatost papež Lev X. ho budou Exsurge Domine exkomunikoval z Církve
a císař Karel V. ho rovněž odsoudil ve Wormském ediktu na říšském sněmu. Nebýt zrádného saského kurfiřta Fridricha III. Moudrého, který ho chránil, dnes by o Lutherově osobě málokdo věděl. Luther se oženil s odpadlou řeholní sestrou Katharina von Bora. Čím více Luther stárnul, tím více byl vulgární a agresivní, zlostný a zarputilý. Stal se z něho opilec, aby nakonec spáchal 18. února 1546 sebevraždu u své postele po jednom z nekonečných alkoholových tahů. Opravdu zářný příklad k následování - to byl "světec" této Revoluce. Co říci ve zkratce o této revoluci? Byl to takový středověký pokus o vytvoření hnutí hippies, který neznal žádný pojem autority, které se chtělo osamostatnit od jakýchkoliv pravidel, byl to pokus o svržení Církve Boží a státní autority a další blouznivecké ideje jiných revolucionářů (Zwingli, Kalvín, Müntzer) tomu účinně napomohly. V důsledku tato revoluce přispěla nejenom k odpadu Evropy od křesťasntví, ale podpořila sekularismus, nacionalismus a vznik kapitalismu.

Úvaha Jana Drnka k výročí svržení Mariánského sloupu v Praze - Jan Drnek Überlegung zum Gedenktag der Zerstörung der Säule Mariens in Prag


Vážení přátelé,

je to historie plná omylů a zástupných cílů. Představuji si anarchistickou partu kumpánů Franty Sauera, která 3. listopadu 1918 táhne z památné Bílé hory, aby se pomstila za potupnou porážku z listopadu roku 1620. Asi aby se pomstila za najaté cizí žoldnéře, kteří moc nebojovali a rychle utekli, protože jim čeští stavové mluvící německy nezaplatili žold. Aby se pomstila za jejich velitele, které musel nepřítel vyhánět z pražských hampejzů nebo za nelegitimního Zimního krále, který hodoval a nestaral se o bitvu, a pak utekl. Aby se pomstila za to, že dnes nemluvíme všichni německy a nejsme součástí spolkové německé protestantské říše. Taková vznešená národní idea byla tehdy na Bílé hoře zmařena. To bylo pochopitelně třeba pomstít.

Jak se dočteme v análech, Franta Sauer vybral za prvotní cíl pomsty sochu svatého Jana Nepomuckého na Karlově mostě. Proč? Nu, protože Jan Nepomucký, to byl takový typický kamarád a zaprodanec Habsburků. Náš král Václav IV. ho zajal, když mu utekl arcibiskup Jan z Jenštejna, kterého chtěl v opileckém návalu vzteku zabít a tak zabil milého kanovníka Jana na místo arcibiskupa. Jako náhradní cíl. Osobně ho pálil loučemi a mrtvolu nechal svrhnout do Vltavy. Král Václav, to byl náš člověk, český král. Ne jako jeho bratr Zikmund, liška ryšavá, ten cizák a Němec. Janovo svatořečení vyplynulo v době baroka ze spontánně vzniklé lidové zbožnosti. Typický český lidový světec. To to ale Habsburkům nandáme, když ho shodíme do Vltavy. Kdyby se to bylo Sauerovi povedlo, dnes by pražský magistrát hlasoval proti obnově sochy sv. Jana Nepomuckého, toho typického symbolu nadvlády Habsburků. Ale Jana z Pomuku před Sauerem ubránili.

Pojďme dále. Parta anarchistů dští oheň a síru na Habsburky a táhne na Karlův most. A přímo v cestě jim na Malostranském náměstí stojí obrovský pomník císařského maršála Václava Radeckého z Radče. Takový loajální služebník Habsburků. Ale dav se pomníku ani nedotkne. Jak to? Stěží lze v Praze najít lepší objekt pomsty a kulturní devastace. Jsou na něm rakouští orli a sochy vojáků v císařských uniformách. Ale dav to nijkterak nepohoršuje. Jejich práci musí o 5 let později zastat republikánské úřady lezoucí servilně do zadku Mussoliniho Itálii.

Dav je zmaten. Jana z Pomuku zničit nesmí a zničit Radeckého je nějak nenapadlo. Musí se hledat náhradní objekt pomsty, a také se najde. Ale zase to není například blízká socha Františka I., proslulého habsburského absolutisty na císařském trůnu, která stojí na Smetanově nábřeží dodnes. Je to Panna Maria, Bohorodička na kamenném sloupu na Staroměstském náměstí. Opět typická kamarádka Habsburků, která se tak smutně proslavila utlačováním věrných Čechů.

Nu, ona vlastně zemřela asi o 600 let dříve, než se nějací Čechové vůbec objevili v ukrajinské stepi. Ale stejně. V roce 1650 si ji tam Pražané postavili jako poděkování za to, že v roce 1648 zachránila Prahu od vyrabování švédským vojskem. Hajzlové! Proč se nenechali povraždit a vyrabovat? Vždyť ti Švédové bojovali proti Habsburkům. Pro Pražany to byla vlastenecká povinnost, nechat se od nich povraždit a vyrabovat. A tahle žena hebrejského tesaře tomu zabránila? Tak to odnese ona. Svrhneme ji. Panna Maria může za to, že nastal žalář národů a 300 let temna.

My totiž žádnou Bohorodičku nepotřebujeme, tím méně samotného Boha. Vždyť to ani není Čech, dokonce ani Slovan. My si teď povládneme sami. Po česku. My teď světu ukážeme, jak se buduje blahobyt, prosperita a mír. Jak se má žít. Národ sobě! Proti všem!

Franta Sauer přilezl ke křížku v roce 1946, a rok před svou smrtí se ze všeho vyzpovídal. A Češi světu ukázali, jak si umí vládnout sami. Ukazují to celých 100 let a ukazují to i dnes. Ještě začátkem roku 1938 hřímal sociologický génius a politický věštec Edvard Beneš do rozhlasu, že Raději Hitler, než Habsburk. Hřímal také, že naším programem je Tábor. Sudlice a palcáty. Nikdy se nevzdáme! Potom Beneš celý národ odzbrojil, nechal ho napospas Hitlerovi, naplival na ústavu státu a sám utekl do Ameriky. Hitler byl strašlivé monstrum. Jak strašný by musel být ten Habsburk?

Možná, že je za tím vším bláznovstvím přece jen něco racionálního. Možná, že 3. listopadu 1918 nešlo o útok na starou monarchii. Proto vůbec nebyly napadeny sochy, které ji symbolizovaly. Možná šlo o útok na věčnou monarchii. Na křesťanský kult jako takový. Jenže pokrokářům nějak nedošlo a stále nedochází, že zavržením kultu ztrácíme i kulturu. Kultura nemůže existovat bez kultu, bez klanění se a bez úcty k tomu, co nás převyšuje.

Tady na tom sloupu nestála jen socha Panny Marie. Tam nahoře, nad hlavami všech Pražanů, bylo věčné a neměnné měřítko hodnot nadřazené všemu a všem. Nepokradeš, Nezabiješ, Nesesmilníš, Nepokradeš, Milovati budeš bližního svého jako sebe sama. Panna Maria nebyla symbolem politického nebo vojenského vítězství a nadvlády. Byla symbolem nadvlády a vítězství hodnot, které udělaly Evropu Evropou. Války, revoluce, genocidy, mučení, vraždění a okrádání, to nezpůsobil Bůh, tím méně Panna Maria. To způsobili nepokorní lidé, kteří se Bohu vzepřeli a Jeho měřítko hodnot zavrhli. Vymysleli vlastní hodnoty. Rovnost - volnost - bratrství. Založili zvláštní sektu věřících, kteří věří, že Bůh není, protože vědět to nemohou. Ateismus je výrazem touhy, aby Bůh nebyl, protože Boha by nemohli ovládat. Sami se totiž chtějí stát malými pánybohy, kteří nám určí, jak má svět správně fungovat.

Republikanismus je výrazem touhy, aby nebyl dědičný král, protože krále by nemohli ovládat.

Proto nám nechtějí dovolit tento sloup obnovit. Nevadí jim jiné sochy králů a císařů, vojevůdců a vojáků všude po Praze, i když jde podle nich o cizáky. Děsí se toho, aby vysoko nad jejich hlavami nestála Bohorodička. Symbol pokory, lásky a odevzdání se Bohu. Nenávidí všechno, co nemohou ovládat a manipulovat, co by mohlo stát nad nimi a umenšit jejich hodnotodárnost. Děsí je připomínka toho, že sami jsou jen malými nedokonalými a závislými tvory, že jim nepřísluší vládnout, ale sloužit. Děsí je myšlenka, že moc, která není současně službou, je neoprávněná.

A tím se stále znovu ocitají mimo kult a evropskou kulturu. Stále znovu přicházejí s nějakými systémy a modely uspořádání společnosti. S nějakými automaticklými právy a nároky. Jakýkoliv ideál obratem změní v ideologii. Stále znovu se nám snaží představit sami sebe jako naše spasitele. Hlavně aby nemuseli sami na kolena a prosit nějakou vyšší autoritu o ochranu a o vedení. Aby se nemuseli vzdát své iluze bohorovnosti a svých opiátů moci. Pasovali se na vynálezce demokracie, ačkoliv jsme ji převzali od staré monarchie. A ona, potvora nám vždycky nakonec umožnila zvolit si demokraticky diktaturu. Možná jí chyběli demokrati. Možná ale žádná demokracie nemůže existovat na principu rovnosti, protože ani žádná rovnost neexistuje. Při prvním rozhlédnutí je jasné, že si tu nikdo s nikým rovný není a nikdy nebyl. A jestli je rovnost iluzí, pak i taková demokracie je iluzí.

Děsíme se privilegií. Zakazujeme šlechtické tituly a přesto se každý dere o to, aby byl něco víc, než ti ostatní. Každý chce být privilegovaný, být ostatním nadřazený. Jako by lidské veskrze umělé modely mohly nahradit věčné duchovní principy. Jako by se stržením kamenné sochy dala strhnout Panna Maria i ze samotných nebes. Jako bychom se sami mohli pozvednout za vlastní uši. Můžeme zplanýrovat i hory, aby nás nepřevyšovaly, ale nic vznešeného tím nevytvoříme. Jen nudnou a fádní placku plebejského světa, v němž žijeme.

Tady na sloupu stála socha ženy tesaře. Králové a císaři se jí chodili klanět. Kdo jsme my, že se klanět nechceme? Bez klanění jsme jen stádo bez kultury, bez morálky a bez úcty, které jiní pasou, dojí a občas je zaženou na jatka. Nakonec za pár šupů prodáme nejen lithium, ale i celé tohle město, stát i národ cizincům. Svatovítský chrám prodáme někomu na kameny, protože jinou formu zisku si nedovedeme představit. Tisíciletou historii státu a národa zredukujeme jen na posledních sto let podvodů, kradení a ubohostí. Dětem ve školách zatajíme, že kdysi byly hory a nížiny, budeme předstírat, že jen tahle placatost je hodná národní hrdosti. Abychom z toho udělali heroické dějiny, bude muset znovu zatajovat a lhát. A čím bude jasnější, že pokrokář je nahý, tím fanatičtěji budeme muset vylhané roucho pokroku obhajovat a vzdychat jak je krásné.

Akt zamítnutí obnovy mariánského sloupu se rovná aktu jeho znovuzboření. Nejsem Pražan a v této chvíli jsem tomu rád. V Praze, která znovu odmítla ochranu Panny Marie, bych se bál žít.

Mariin syn Ježíš Kristus řekl Petrovi o církvi, že síly pekelné ji nikdy nepřemohou. A kdo jsem já, abych o tom pochyboval? Kdo jsem já, abych nebyl optimista?



Kdo volí v českém volebním systému, může těžce hřešit. Wer auch immer wählt, kann es schwer finden zu sündigen.


Opět slyšíme neuvěřitelné debaty v médiích mezi tzv. "stranami", které se ucházejí o přízeň svých voličů. Znovu jsme svědky divadýlka pro lidi, které stojí nás občany miliony korun, jenom abychom viděli plakáty s hesly, které jsou lživé. Volební klání je dobře placená lež. Důležité je však sledovat chování monarchistických katolíků. Někteří jdou k volbám, budou volit nějakou z pidi stran v domnění, že tím pomohou zastavit například vpády kočovníků z Východu, nebo že zastaví morální dekadenci v podobě legalizace adopce dětí ze strany sodomitů, nebo potraty apod. Problém, zda volit, resp. nevolit se mnohdy velmi nepřesně zužuje na tzv. morální témata. Ale o ty jde ve skutečnosti až na konec. Pro monarchistického katolíka není možné v tomto současném volebním "systému" vůbec volit a to z toho principu, že volby, podobně jako všechny volby od roku 1918 jsou nelegitimním, nikým neschváleným (kompetentní autoritou) procesem, který je ilicitní per se. Automatická exkomunikace, či upadnutí do těžkého hříchu však nehrozí pouze za to, když volič schvaluje morální dekadenci a hříchy do nebe volající. Volbou se můžeme dostat do těžkého hříchu i tím, že

  1. Volit znamená uznávat revoluční systém liberální demokracie, která byla zavržena mnohými papeži. Je to vlastně neposlušnost vůči nauce Církve, která censurovala liberální demokracii.
  2. Volit znamená uznávat, že stranický systém liberální demokracie je legitimní a nepotřebuje schválení kompetentní autority jakou je panovník z domu Habsburského.
  3. Volit nelegitimní moc znamená prohřešovat se proti ustanovení Ježíše Krista: Dávejte Bohu, co je Boží, císaři, co je císařovo", neboť vládnoucí režim sesadil legitimní státní moc a je nelegitimní už od roku 1918.
  4. Volit znamená v liberální demokracii volit vždy mezi dvěma zly. Každá strana má své totalitní aspirace stát se jedinou a i když zařadí do svého volebního programu "katolická morální témata", potom vždy buď od nich ustoupí (pan Herman z KDU-ČSL, který prohlásil, že adopci dětí homosexuály je možné podpořit.), nebo nakonec je potlačí v různých koalicích po volbách, nebo jenom láká katolické voliče, aby ji dali díky těmto morálním preferencím více hlasů. Volit v liberální demokracii znamená vždy volit Skyllu, abychom se po volbách dostali k Charibdě.
  5. Volit znamená upřednostňovat dílčí věci přirozeného řádu před principy katolické víry a katolické nauky.
  6. Volit znamená dávat vždy hlas straně, jejíž existence je nelegitimní sama o sobě.
  7. Volit liberální strany bez jakéhokoliv vztahu ke katolickým principům znamená jít proti nim a těžce se prohřešovat proti Bohu a Církvi.
  8. Vzhledem k tomu, že žádný z kandidátů politických stran není katolíkem, možná pouze matrikovým, bez zjevného úmyslu prosazovat katolické principy do společnosti, potom volit znamená volit vždy špatného kandidáta.
  9. Volit nevyhraněnou stranu s neutrálními indiferentními principy, znamená zradit katolické principy, protože není jistota, zda vůbec taková strana může hájit úspěšně katolické principy ve společnosti.
  10. Volit otevřeně protikatolickou stranu je nejenom těžkým hříchem, ale koledujeme si o církevní censury.
  11. Volit znamená prohřešit se proti nauce encykliky Quadragesimo Anno Pia XI., který jasně vytyčil hlasem Pontifika, že katolík má podporovat stavovské uspořádání společnosti.

Tolik jenom ve zkratce k problematice voleb v liberální demokracii a v revoluční republice. Jak kdysi prohlásil Msgr. Henri Delassus : "Zednářství, které je skryté, podporuje vznik revoluční republiky, aby se nakonec vzniklá republika stala otevřeným zednářstvím."


100 let od slunečního zázraku ve Fatimě - Das Sonnenwunder ist eine Erscheinung am 13. Oktober 1917

13. října 2017 v 0:01 | MC |  Katolická Církev - Katholische Kirche

Vážení přátelé, dnes slavíme přesně 100. výročí od slunečního zázraku ve Fatimě.

Liebe Freunde und Kameraden, heute feieren wir Das Sonnenwunder in Fatima, die von mindestens 30.000 Menschen am 13. Oktober 1917 in der Cova da Iria nahe Fátima in Portugal beobachtet wurde und teilweise als Wunder eingestuft wird.


Monarchia Catholica brání jednotné Španělsko proti nacionalistické katalánské Revoluci! Monarchia Catholica LLAMAN A DEFENDER LA UNIDAD DE ESPAÑA SIN PARTIDISMOS!


Vážení přátelé,
Monarchia Catholica brání ideu jednotného Španělska proti revolučním a nacionalistickým tendencím, které vypukly v těchto dnech v Katalánsku. Byť nesouhlasíme s existenci ústřední socialistické a protikatolické španělské vlády, ani s ideou slabého a navíc nelegitimního španělského krále a tzv. konstituční monarchie, přesto jsme zastánci JEDNOTNÉHO KRÁLOVSKÉHO A KATOLICKÉHO ŠPANĚLSKA A ODMÍTÁME REVOLUČNÍ KONCEPTY NA SEBEURČENÍ NÁRODŮ. V TÉTO OTÁZCE NAPROSTO PODPORUJEME KARLISTICKÉ MONARCHISTY, KTEŘÍ SE V TĚCHTO DNECH ÚČASTNÍ DEMONSTRACÍ NA PODPORU TÉTO JEDNOTY. Rovněž MONARCHIA CATHOLICA UZNÁVÁ VŠECHNA NEZADATELNÁ PRIVILEGIA, KTERÉ KATALÁNSKO ZÍSKALO V PRŮBĚHU DĚJIN. SAMOZŘEJMĚ PODPORUJEME POKLIDNOU NENÁSILNOU POLITICKOU CESTU PRO ŘEŠENÍ TÉTO SITUACE A POŘÁDÁNÍ DEMONSTRACÍ NA PODPORU TÉTO ŠPANĚLSKÉ JEDNOTY. AŤ ŽIJE KATOLICKÉ KRÁLOVSKÉ ŠPANĚLSKO! VIVE CRISTO REY!

Liebe Freunde,
Monarchia Catholica unterstützt und fördert die Einigkeit Spaniens und die unsere Kameraden Karlisten und ihre Ziele gegen luziferische und nazionalistische Bewegung Kataloniens.

Připojujeme se s výše uvedenými body k prohlášení karlistického hnutí: Wir unterstützen diese politische Punkte (obengennante) der Karlisten:

1. MONARCHIA CATHOLICA ve la unidad de España como una realidad imposible de negar. Es absurdo que se confunda nuestra defensa política del regionalismo con cualquier clase de separatismo. Pretender la ruptura de la unidad de Las Españas, arraigada a lo largo de siglos de convivencia e intercambio entre todos los pueblos hispánicos, es un crimen de alta traición.

2. MONARCHIA CATHOLICA respalda y anima a los catalanes que defienden, sin subvenciones ni privilegios, la verdadera tradición hispana de Cataluña.

3. MONARCHIA CATHOLICA defendemos la unidad pero nunca estaremos con el llamado "bloque constitucionalista". Rechazamos por igual tanto a los que justifican la ruptura como a los que dicen defender la unidad en torno a una constitución antiespañola. El tradicional espíritu foral hispánico no tiene nada que ver con un régimen autónomico que lleva décadas premiando la deslealtad y allanando el camino a los partidos nacionalistas. Las políticas -no sólo las territoriales- seguidas por los gobiernos del sistema partitocrático son tan antiespañolas como el presente órdago separatista.

4. De cara al día 1 de octubre pedimos a todos los españoles tranquilidad y prudencia para no caer en las provocaciones de los grupos radicales. Defendemos el trabajo de la policía en tanto sirva para ayudar a que las próximas jornadas transcurran sin incidentes.

5. Apoyamos sin reservas todas las manifestaciones pacificas que se convoquen en los próximos días, libres de partidismo, y bajo el único emblema común de la bandera nacional de España.


"Viva España,
gloria de tradiciones,
con la sola ley
que puede prosperar.
Viva España,
que es madre de Naciones,
con Dios, Patria, Rey
con que supo imperar.

Guerra al perjuro
traidor y masón,
que con su aliento impuro
hunde la nación."

"Es lebe Spanien,
der Ruhm des Althergebrachten,
mit dem einzigen Gesetz,
das Gedeihen verheißt.
Es lebe Spanien,
das die Mutter der Nationen ist,
mit Gott, Vaterland und König
durch welche es zu herrschen wusste.

Krieg den Meineidigen,
Verrätern und Freimaurern,
deren unreiner Atem
die Nation verdirbt."




Otevřený dopis paní primátorce, Radě a zastupitelům Magistrátu hl. m. Prahy - Offener Brief an die Frau Oberbürgermeisterin des Magistrates

Vážená paní primátorko,
Vážený/á pane/paní radní,
Vážený pane zastupiteli,
Vážená paní zastupitelko,

byl jsem 14. září 2017 na zasedání Zastupitelstva hl. m. Prahy a měl diskuzní příspěvek k obnově Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Již v tomto příspěvku, který byl, myslím, prvým diskuzním příspěvkem zastánců obnovy Mariánského sloupu jsem řekl, že jsem velice smutný z náboženské nesnášenlivosti, která se projevovala v diskuzních příspěvcích odpůrců obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Vymezený čas na příspěvek, 3 minuty, nedával dost prostoru na věcnou argumentaci. Navíc v dalších příspěvcích zazněla řada dalších projevů náboženské nesnášenlivosti a historicky nepravdivá argumentace, z níž vybírám:
1. Mariánský sloup byl památníkem bitvy na Bílé Hoře.
2. Odvolávání se na nevhodnost sousedství pomníku Mistra Jana Husa a Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.
3. Mariánský sloup je symbol rekatolizace po potlačení náboženského povstání evangelických stavů z let 1618 až 1620. Rekatolizace je anachronicky přirovnávána k totalitnímu režimu.
4. Skutečnost, že jde o místo popravy 27 českých pánů v roce 1621.
5. Na Mariánský sloup přispěl císař, Habsburk, jde tedy o habsburský památník, nevhodný v samostatném státě.
Pro stručnost nejprve uvedu stručné odpovědi na jednotlivé výše uvedené body a pak podrobnější námitky.
1. Mariánský sloup byl postaven jako památka a poděkování Panně Marii na obranu Prahy před švédským vojskem v roce 1648 a ukončení 30ti leté války, která v roce 1618 v Praze začala a 1648 skončila.
2. Mistr Jan Hus byl velkým ctitelem Panny Marie, z tohoto hlediska by bylo sousedství jeho pomníku a Mariánského sloupu dokonce vhodným symbolem smíření. Skutečným následovníkům Mistra Jana Husa Mariánský sloup nemůže vadit.
3. Povstání evangelických stavů z let 1618 až 1620 mělo chatrný právní důvod. K popravám předních představitelů povstalců ani zrušení náboženské svobody nemuselo dojít, kdyby povstalci skutečně hájili náboženskou svobodu a byli ochotni k jednání a smíru v roce 1619. Jejich neochota ke smíru svědčí o sledování jiných, pravděpodobně mocenských cílů, než bylo zachování náboženské svobody.
4. Místo popravy 27 "českých pánů" bylo jinde, před radnicí, ne na místě Mariánského sloupu.
5. Poslední argument nelze brát vážně, takto bychom měli důvod zbourat např. Národní divadlo, Národní muzeum, Všeobecnou fakultní nemocnici a další objekty.

K jednotlivým argumentům uvádím podrobnější zdůvodnění:
1. Mariánský sloup byl postaven na Staroměstském náměstí v Praze v roce 1650 z vděčnosti Panně Marii za její pomoc k vítězství pražských měšťanů a studentů nad Švédy v roce 1648 a na poděkování za ukončení 30leté války (1618-48), jejíž poslední bitvou byla v roce 1648 právě bitva o Prahu. Dobývání Prahy bylo ukončeno v listopadu 1648, po uzavření vestfálského míru 24. října 1648. Podmínky míru byly ale dohodnuty už před tímto datem a dobytí celé Prahy Švédy by na příslušnosti Čech pod habsburskou vládu již nic nezměnilo, došlo by pouze k vyplenění Starého a Nového města, nejen dobyté Malé Strany a Hradčan. Tento poslední útok na Prahu byl údajně motivován pokusem podpořit protestantské stavy; ve skutečnosti byl jen loupeživý, z příkazu švédské královny Kristiny směřoval k vyplenění a dovezení uměleckých sbírek Rudolfa II., Albrechta z Valdštejna a dalších uměleckých skvostů, které jsou až dodnes uloženy ve Švédsku.
2. Nevhodnost sousedství Mariánského sloupu a pomníku Mistra Jana Husa.
Je skutečností že Mistr Jan Hus byl ctitelem Panny Marie, jak svědčí jeho vlastní spis:
Abychom mohli vybřednout z hříchu, vzývejme pomoc Panny Marie a pozdravujme ji. Já ubohý, jak budu schopen chválit slavnou Pannu, která je větší než všechna chvála? Nikdo nemůže dostatečně pozdravit tu, kterou pozdravil anděl, kterou Syn uctivě poslouchal, jíž se svěřil Duch svatý, kterou obdivuje celý svět... Máme k ní tedy přistupovat s bázní a s úctou a chválit ji. Jestliže spravedliví nejsou hodni, jak budou hodni hříšníci? A přece by ani spravedliví, ani hříšníci neměli ustávat v její chvále. Neboť v ní je všechna miloest Otce, Syna i Ducha svatého, je v ní plnost milosti pro ni samu i milost, která se vylévá na nás. - Mistr Jan Hus (Fol. 69b n).
Bylo by naopak vhodné, kdyby v sousedství pomníku M. Jana Husa, byla socha té, kterou tolik uctíval a o pomoc vzýval. To by byl, spolu s kalichem na Týnském chrámu, skutečný symbol smíření. Husův pomník L.Šalouna byl postaven v průběhu 1.světové války v roce 1915 po dlouhé veřejné diskusi tak, aby svojí horizontální kompozicí tvořil s vertikálou Mariánského sloupu výtvarně urbanistickou kompozici.
3. Cesta k bitvě na Bílé Hoře a popravám 27 tzv. "českých pánů", z nichž mnozí česky neuměli, souvisí se šířením protestantismu do českých zemí. Je třeba předeslat, že husitů, resp. utrakvistů (podobojích) se celý náboženský spor mezi katolíky a evangelíky netýkal, v roce 1564 byla papežem potvrzena kompaktáta a čeští podobojí tak byli řádnými příslušníky katolické církve. Brzy na to se evangelíci oddělují od utrakvistů, následuje boj o tzv. dolní konzistoř, které se zmocňují evangelíci a vystupují často jako tzv. novoutrakvisté, i když s husitským utrakvismem měli málo nebo nic společného. Novoultrakvisté odmítali i slavení svátku Jana Husa, které jim přes jejich námitky nařídil katolík, král Ferdinand I.
V roce 1609 si evangelické stavy vymohly Rudolfův majestát, který měl zaručit svobodu vyznání evangelíkům. Tento Majestát zajišťoval svobodu vyznání i poddaným, ale svobodu veřejného kultu (kostela či modlitebny) jen na královských statcích. Na statcích ostatních vrchností si směli zřídit kostel nebo modlitebnu pouze se souhlasem vrchnosti. Rudolfův Majestát se navíc výslovně odvolává na augsburský mír z roku 1555, tedy říšský zákon. Je to prvý případ, kdy v Čechách někdo, v tomto případě evangelická šlechta, prosazuje platnost říšského zákona. Tím se ale zároveň stal Majestát rozporným zákonem, neboť na jedné straně zaručuje svobodu vyznání i poddaným, ale augsburský mír má zásadu "čí panství, toho náboženství". Nejvyšší kancléř Království českého odmítl přivěsit k Rudolfovu Majestátu zemskou pečeť s odůvodněním, že nedostatečně hájí práva katolíků na statcích evangelických vrchností. Majestát proto vyšel jen pod malou královskou pečetí a byl tak závazný jen v oblasti přímé královské vlády a mimo ni neměl závaznost zákona.
Za jeden z důležitých bodů na cestě k Bílé Hoře musíme považovat usnesení českého zemského sněmu z roku 1615, které prosadili katolíci s utrakvisty a které směřovalo k ochraně českého jazyka. Toto usnesení stanovilo, že za obyvatele země české nemůže být přijat nikdo, kdo neumí česky, že na zemském sněmu mohou německy mluvit jen zástupci německých krajů - Chebska, Loketska a Kladska a korunních zemí Slezska a obojí Lužice. Vypovězením ze země měli být potrestáni ti, kteří se mezi sebou zavázali, aby při společném setkání žádný jazykem českým nemluvil. Důvodem k tomuto postupu byla skutečnost, že evangelické vrchnosti se přikláněli k němčině jako řeči reformace, ustanovovali svým českým poddaným německy mluvící kazatele (kteří česky většinou neuměli) a germanizovali prostřednictvím církve a školy (povinnost čtení v bibli, a to v německém Lutherově překladu) své poddané. Poddaným byla v některých případech dána možnost, buď se srovnat v náboženství s vrchností (evangelickou) nebo se vystěhovat. Čeští poddaní, katolíci a utrakvisté - pokračovatelé husitů, se často vystěhovali (např. panství Moravská Třebová) a vrchnost na jejich místě usadila německé evangelíky. V době cca 50 let před rokem 1620 byla tímto způsobem ve svých farnostech poněmčena cca 1/5 Čech.
Dalším mezníkem je rok 1617, kdy došlo k přijetí a korunovaci Ferdinanda II. za českého krále. Je faktem, že Ferdinand II. v souladu s agsburským náboženským mírem (čí panství, toho náboženství) rekatolizoval své země - Štýrsko, Korutany, Kraňsko. Někteří čeští evangelíci se stavěli proti jeho volbě a jejich jménem měl na sněmu promluvit Matyáš hrabě Thurn. Problém byl ale v tom, že hrabě Thurn neuměl slovo česky, takže v souladu se 2 roky starým usnesením zemského sněmu svoji německou řeč nemohl pronést. (Je vůbec zvláštní, že evangelické stavy neměly připravenou řeč v češtině. Vzniká tak otázka, jest-li by českému proslovu vůbec rozuměli.) Výsledkem hlasování zemského sněmu bylo, že proti přijetí Ferdinanda II. hlasovali pouze 3 účastníci sněmu, takže byl platně přijat za krále, korunován, složil přísahu na zachování zemských práv včetně Rudolfova majestátu a stavy mu přísahaly věrnost. Ferdinand II. byl tedy za krále přijat i korunován, ale do smrti svého strýce, císaře a krále Matyáše (1619) nevládl.
V roce 1618 na broumovských církevních statcích jeden evangelický kostel vyhořel a druhý byl uzavřen, protože byl postaven bez povolení vrchnosti. Oba případy se tak staly záminkou, více než důvodem, k povstání evangelických stavů.
V prvém případě byli z vypálení kostela obviněni katolíci, ale nenašel jsem důvěryhodnou informaci, jest-li byla věc vyšetřena, žhář odhalen a případně potrestán. V druhém případě šlo o složitý právní problém, kterým se právní historici opakovaně zabývali a k jednoznačnému názoru nedošli. Evangelické stavy argumentovaly tím, že církevní statky jsou vlastně statky královské, a že poddaní proto souhlas vrchnosti ke stavbě kostelů nepotřebovali, katolíci tím, že i církevní instituce mají plná vrchnostenská práva, a proto jednaly v souladu s Majestátem. Věc je právně spletitá, vůči církevním statkům měl král skutečně větší pravomoci než vůči šlechtickým, (mohl je v případě nutné zemské potřeby např. zastavit, ale zůstávala mu povinnost vyplatit zástavu), ale jednoznačně spor rozhodnut nelze.
Šlo tedy o záležitost, která měla a mohla být řešena buď soudním rozhodnutím nebo jednáním a upřesněním Rudolfova majestátu. Např. ve Slezsku byla záležitost jednoznačně řešena v tom smyslu, že i na církevních statcích mohou evangelíci stavět kostely bez souhlasu vrchnosti. Ale místo jednání, když královští místodržící nevyhověli ultimativním požadavkům evangelické šlechty, byli vyhozeni z okna pražského hradu a evangelické stavy zahájily povstání. Povstalci do roku 1619, tj. do smrti císaře a krále Matyáše argumentovali tím, že vedou povstání proti úředníkům královským, nikoli proti králi. Situace se změnila až po smrti Matyášově, kdy se Ferdinand II. ujal vlády.
Po svém nástupu vlády nabídl Ferdinand II. povstalým českým stavům amnestii za vzpouru, potvrzení náboženské svobody a navrácení poměrů před rok 1618. To ale znamenalo vzdát se úřadů, kterých se v průběhu povstání zmocnili a zrušení konfiskací majetku katolíků, které evangelické stavy provedly. Odpovědí povstalců bylo sesazení Ferdinanda II. z trůnu, ke kterému však objektivní důvody, tj. vláda proti zemskému právu, chyběly. Tímto okamžikem se povstalci pro bezdůvodné zrušení přísahy ze svého rozhodnutí stali zrádci a tím se postavili do situace "vítězství nebo smrt", případně útěk a doživotní vyhnanství.
Důvody odmítnutí nabídky Ferdinanda II. na smír nemusely být jen sobecké a nelze vyloučit, že mohlo jít o boj za cizí zájmy, za volbu protestantského císaře Svaté říše římské národa Německého. Volba katolického nebo protestanského císaře záležela na českém kurfiřtském hlasu. Tři porýnští kurfiřti-arcibiskupové a český král byli katolíci, zbývající 3 světští kurfiřti protestanti. Pokud by byl český král protestant, byla šance na zvolení protestantského císaře většinou 4 kurfiřtských hlasů proti 3. Ale i v tomto hypotetickém kontextu české evangelické stavy selhaly. Zpráva o (nezákonném) sesazení Ferdinanda II. dorazila na říšský volební sněm až po jeho volbě za císaře. Ferdinand II. byl zvolen dokonce všemi hlasy, i evangelických kurfiřtů, kteří, když neviděli šanci na většinu pro volbu jiného císaře, odevzdali mu své hlasy.
Povstání z roku 1618 mělo chatrný právní základ, uzavření evangelického kostela a vyhoření dalšího na statcích katolické (církevní) vrchností, nikoli nucení evangelíků k přestupu na katolictví a porušení zemského práva, navíc ještě v právně nejasné situaci.
Do Matyášovy smrti Ferdinand II. nevládl a svoji přísahu neporušil. Výtky evangelických stavů proti němu se vztahují jen na údajné nebo snad skutečné rady, jak pomoci rekatolizaci v Čechách. Takové rady nebyly porušením zemského práva, ani Rudolfova Majestátu.
Jak výše uvádím, ke zrušení náboženské svobody v Čechách a na Moravě po bitvě na Bílé Hoře nemuselo dojít, pokud by povstalci přijali nabídku Ferdinanda II. z roku 1619. Mluvit o Mariánském sloupu jako symbolu totality je nepřijatelné aktualizování tři století starého náboženského sporu. V Evropě 17. stol. byla náboženská svoboda velmi výjimečným úkazem, dlouhodobě existovala snad jen v katolickém Polsku. V evangelických státech náboženská svoboda nebyla; pokud bychom měli mluvit o totalitě, byla situace dokonce horší než v katolických zemích. V evangelických, zejména luterských státech bylo zcela běžné, že světský panovník byl současně hlavou zemské (státní) církve, což se v některých protestantských monarchiích udrželo dodnes. Spojení trůnu a oltáře v katolických zemích nebylo nikdy tak těsné, aby světský panovník byl současně hlavou církve, jak tomu bylo v evangelických a pravoslavných státech.
Zákaz protestantských náboženství v Čechách a na Moravě po Bílé Hoře bylo opatření, jehož účelem bylo zrušit prostředí, ze kterého opakovaně vycházela povstání a vzpoury, bylo to opatření v 17. stol. běžné v katolických i protestantských státech.
4. Je pravdou, že na Staroměstském náměstí v Praze bylo popraveno 27 předních účastníků povstání, z nichž bylo 26 evangelíků. Je ale také pravda, že nebyli popraveni pro víru, ale pro vzpouru. Popravě, stejně jako zrušení náboženské svobody se mohli vyhnout tím, že by v roce 1619 přijali nabídku Ferdinanda II., ukončili povstání a vrátili se k plnění své přísahy z roku 1617. Slezské stavy, které ukončily povstání, dříve vyjednaly, že eveangelické náboženství mohlo být ve Slezsku zachováno a povstalci dostali amnestii.
5. Uváděný argument, finanční účasti císaře Ferdinanda III. na stavbě Mariánského sloupu je vlastně až úsměvný. Kdybychom měli takto postupovat důsledně, museli bychom zbourat např. Národní divadlo, protože na jeho stavbu také přispěl císař (František Josef I.) a další Habsburkové, dokonce více než 50% nákladů stavby. Podobně bychom mohli pokračovat s Národním muzeem, Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze atd.
Závěr:
Průběh jednání zastupitelů hl. města Prahy hodnotím jako dání prostoru projevům náboženské nesnášenlivosti ze strany odpůrců obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí (bohužel včetně duchovních některých církví), ze strany Zastupitelstva hl. m. Prahy bez sebemenší snahy tyto projevy korigovat, naopak jim někteří zastupitelé, byť opatrně přitakali. Náboženská nesnášenlivost odpůrců obnovy Mariánského sloupu je tím nepochopitelnější, že katolická církev v této době přistoupila ke vstřícnému kroku a vrátila na Týnský chrám kalich, který byl kdysi symbolem hlavního husitského chrámu.
Výsledkem jednání je pod záminkou chybějícího konsensu schváleno nejen zrušení souhlasu vlastníka pozemku, Hl. m. Prahy s obnovou Mariánského sloupu, ale i souhlas s vandalským činem stržení Mariánského sloupu před stoletím. Bylo uznáno, že dostatečně hlučná skupina může nepravdivými a hlučnými argumenty docílit svého. Nezáleží při tom, jest-li její petice má pouze něco přes 1000 podpisů a opakované petice za obnovu Mariánského sloupu měly v roce 2010 více než 10.000 podpisů, v roce 2012 cca 12.000 podpisů a v letošní roce více než 2.000 podpisů.
Dovoluji si upozornit, že podobným způsobem by se našlo také dost srovnatelných argumentů, pro odstranění pomníků Mistra Jana Husa i Jana Žižky. Ne proto, že by katolíky urážely, i když s jejich názory nesouhlasí, ale proto, že učení Mistra Jana Husa vyvolalo husitské hnutí a Jan Žižka pobil několik desítek tisíc katolíků, v Čechách, které nechával z náboženských důvodů upálit.
Husitství bylo totalitní, násilím vnucovalo své učení a kalich všem obyvatelům Čech a v důsledku všem lidem. Mohlo by se proto říci, památky na jeho představitele nemají ve veřejném prostoru co dělat. Jak by asi reagovalo zastupitelstvo na takový podnět nebo násilné zničení jednoho z těchto pomníků?
Žádám proto o revokaci usnesení Zastupitelstva hl. m. Prahy z důvodu neopodstatněných a nepravdivých argumentů v jednání a nedemokratického upřednostnění menšinové skupiny. Zastupitelé neměli prostor zvážit protichůdné argumenty, jejich oprávněnost a přijmout zodpovědné rozhodnutí. Za této situace mělo být jednání přerušeno a odročeno za účelem zodpovědného posouzení argumentů obou stran, aby bylo možno přijmout kvalifikované rozhodnutí, jak by mělo být povinností zastupitelů. Usnesení o zrušení již řádně vydaného stavebního povolení bylo přijato na základě nevěcných, pouze ideologických námitek osob, které nejsou účastníky stavebního řízení, ve zcela nedemokratické situaci. Vytvořil se precedens pro ovlivňování institucí státu, dokonce pro rušení jeho zákonných rozhodnutí, pouhým náboženským nátlakem (v jednadvacátém století!). . Žádám proto vedení hlavního města o zrušení usnesení, přijatého pod tlakem a v hysterické atmosféře a nové projednání .

V Praze, dne 18. 9. 2017




Mgr. Ing. Josef Pejřimovský PhD.
Junácká 1630/12
16900 Praha 6, Břevnov
tel: + 420 776 745 951



Doplnění otevřeného dopisu v odpovědi na reakci z magistrátu hl. m. Prahy

Souhlasím s tím, že otázka obnovení mariánského sloupu společnost stále rozděluje.
Ale rozdělení působí nejen jeho obnovení, ale i to, že obnovení bylo odmítnuto, konsensu zkrátka a dobře dosaženo nebylo. Ale rozhodnutí něco udělat bez konsensu široké veřejnosti je v našem státě mnoho.
Jen namátkou, vstup do EU odsouhlasilo v referendu cca 52 procent účastníků. To přece nelze považovat za konsensus. (Já jsme hlasoval pro a dosud si myslím že to bylo správně. EU potřebuje podle mne reformu, ale není žádoucí z ní vystupovat nebo ji rozkládat, to by byl milý základ pro ruskou imperiální politiku.)
Podobně lze těžko mluvit o konsensu při stržení Mariánského sloupu, když Pražané, vzhledem k situaci ale jen ze Staroměstského náměstí se snažili sloup bránit a došlo dokonce k násilí na radním, který se snažil stržení zabránit. Podařilo se alespoň zachránit obraz Panny Marie Rynecké, Palladia Evropy.
Osobně si myslím, že byly chyba, když katolická církev nesvatořečila mučedníky doby husitské. Jde, pokud se pamatuji o více než 400 lidí upálených jen proto, že odmítly změnit víru a přijmout kalich. Pokud by toto bylo v širokém povědomí, těžko by někdo mohl úspěšně argumentovat proti Mariánskému sloupu popravou vzbouřenců, jejichž proviněním nebylo náboženství, ale vzpoura a zrada přísahy.
Ostatně, vzpomeňte jen na reakce evangelíků při svatořečí Jana Sarkandra, který zachránil Holešov před vypleněním kozáky, (ti byli daleku nepřátelštější k protestantům jako kacířům než katolíci) a následně o něj bylo vyžadováno prozrazení zpovědního tajemství, a když odmítl, byl umučen a popraven. Proč jeho svatořečení evangelíkům tolik vadilo? Asi jen proto, že byl obětí jejich zloby a oni se snaží vždy vystupovat jako oběti, i když to není pravda a mají na svědomí násilí.
Jsem přesvědčen o tom, že pokud národ nedovede reflektovat svoji minulost a poučit se z ní, nemá ani budoucnost. Toho se bojím.
Věřím v upřímnost Vašeho přesvědčení, že není žádoucí obnovit Mariánský sloup bez konsensu.
Ale mám obavu, jest-li chybějící konsensus není pro některé lidi jen záminkou k tomu, aby se mohl prosadit názor hlučné a vlivné menšiny i proti početnějšímu názoru (viz počty podpisů pod peticemi pro a proti Mariánskému sloupu od roku 2009/10. Byla v tomto smyslu i řada reakcí na internetu. Mám dojem, že dost lidí začíná takhle uvažovat.

V Praze, 26.září 2017

Mgr. Ing. Josef Pejřimovský PhD.



Další články

Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!