Modlitební akce proti Gender ideologii a ratifikaci Istanbulské Úmluvy! Kampf und Gebetsliga gegen Gender Ideologie und die Istanbul-Konvention!



Podporujeme tradiční rodinu! Wir unterstützen Familien!

Vážení přátelé,
jistě se k vám dostaly informace o plánovaném hlasování o Istanbulské Úmluvě v Parlamentu ČR (pravděpodobně září 2018). Úmluva vytváří prostor pro zpochybnění základních společenských daností, tradičního pojetí rodiny jako spojení muže a ženy, kteří vychovávají své děti a její přijetí by mohlo vést k zavedení perzekuce nad všemi, kteří nebudou souhlasit s gender ideologií. Příklady ze zahraničí jsou toho odstrašujícím dokladem! Proto si po prostudování zmíněné Úmluvy uvědomujeme VELIKOST HROZÍCÍHO NEBEZPEČÍ PRO NAŠI ZEMI.

Prosme společně nebeského Otce o požehnání pro naši vlast, rodiny a křesťanské hodnoty!!!

Monarchia Catholica vyzývá všechny katolíky ke každodenní modlitbě 1x celého sv. Růžence (tj. 5 desátků) na úmysl zastavení ratifikace Istanbulské Úmluvy a to od 15. 8. - svátku Nanebevzetí Panny Marie až do 14. 9. - svátku Povýšení svatého Kříže. Rovněž vyzývá všechny tradiční katolické kněze za sloužení svatých mší na tento úmysl odvrácení této hrozby.
 

Další omyl papeže Františka tentokrát ohledně trestu smrti. Der Nächste Irrtum des Papstes über Todesstrafe

5. srpna 2018 v 17:34 | MC |  Katolická Církev - Katholische Kirche
Před pár dny bylo publikováno oznámení v bulletinu Svatého Stolce ze 4.8.2018 (http://press.vatican.va/content/salastampa/en/bollettino/pubblico/2018/08/02/180802a.html), že došlo k revizi katechismu katolické Církve a to čl. č. 2267, kterým se mění postoj katolické Církve k otázce užívání trestu smrti a to z důvodu toho, že trest smrti odporuje důstojnosti lidské osoby a tudíž odporuje i zvěsti evangelia. Níže uvádíme článek od jednoho z autorů naší redakce, který se tímto problémem již jednou zabýval, a který se týká problematiky trestu smrti. Článek ukazuje, že trest smrti je nejenom legitimním právem státu v zájmu obecného blaha celé společnosti uvalit na zločince za velmi těžké zločiny tento typ trestu, ale že je ve shodě s Písmem sv. a Tradicí katolické Církve. Katolík tudíž nemůže následovat papeže v této změně postoje. Bohužel pontifikát papež Františka je proslulý skandálními výroky, takže není se co divit, že i v otázce trestu nejvyššího dochází k rozchodu s učením katolické Církve.

Mnoho našich občanů je po roce 1989 znechuceno obrovským nárůstem kriminality a obává se o své životy. Můžeme podle policejních statistik potvrdit oprávněnost strachu obyvatel o jejich životy a majetky. Sílící organizovaný zločin, neefektivnost bezpečnostních opatření na ochranu občanů, to vše se může stát příčinou toho, že občané dají přednost větší bezpečnosti, kterou mohou ztotožnit s potřebou zavedení trestu smrti. Někteří se tedy hlásí k zastáncům trestu nejvyššího, trestu odnětí života, trestu smrti. Při vyslovení pojmu trest smrti se nám vybaví kruté zacházení s nevinnými v průběhu 50. let v komunistickém Československu, v nacistických koncentračních táborech, sovětských gulazích apod. Tento článek by však chtěl ukázat jinou perspektivu trestu smrti, totiž založenou na ryze křesťanském základě, a vysvětlit podstatu tohoto trestu.
Pokusíme se odpovědět na několik podstatných otázek, které jsou přímo spojené s otázkou po znovuzavedení trestu smrti: co ovlivňuje náklonnost nebo naopak odpor veřejnosti k hrdelním trestům? Je trest smrti legitimním nástrojem výkonu trestu? Je verdikt trestu smrti shodný s katolickým postojem? Neodporuje křesťanské zvěsti? Nebo lidské humanitě a důstojnosti lidské osoby?
Při řešení těchto otázek budeme vycházet z katolického pojetí trestu, z děl církevních doktorů a učitelů a budeme se snažit odpovědět zvláště katolickým věřícím na to, jak se katolická církev založená naším Spasitelem dívá na tuto problematiku.
Prvním impulsem pro napsání tohoto článku byl článek v Novém prostoru (číslo 109/2002), který se zabývá problematikou trestu smrti. Jsou zde vysloveny velmi závažné názory obou táborů pro trest i proti trestu smrti a je tu vyřčena tato myšlenka: "Pokud se lidem v určité zemi daří z ekonomického hlediska dobře, je pochopitelné, že se též projevují liberálněji vůči nositelům sociálních deviací, včetně pachatelů trestných činů." Tato teze totiž svědčí o tom, že společnost s větším ekonomickým blahobytem se může stát a také se stává otupělejší k potírání zločinu obecně, konkrétně k potírání organizovaného zločinu, k deviacím v chování pachatelů apod. Trest smrti je legitimním nástrojem spravedlnosti již od samotného počátku lidstva. Každá společnost v dějinách se oprávněně obávala o své bezpečí, o dobro a blaho společenství, a proto vydala množství zákonných předpisů, které obsahovaly udělení trestu smrti bez nějaké nutné diskuse uvnitř společnosti, protože se o tom diskuse vést nemusela. Bylo totiž zřejmé, že společnost má právo, výsadní právo na svoji obranu proti jednotlivcům či skupinám osob, které chtějí narušovat pořádek a životy jiných občanů. Ve 20. století se naplňuje to, co výše řečená teze říká: národy a státy začaly docházet většího blahobytu, a tudíž i morální vidění občanů se změnilo. Je to dobře? Je lhostejnost či netečnost k bestiálním zločinům v pořádku v takové společnosti, která je možná na vysoké ekonomické úrovni, ale nedokáže zločin podchytit a zneškodnit? Hovoříme zde o zločinu a následném trestu, a nikoliv o politickém zabarvení problematiky trestu smrti. Trest smrti jako trest totiž stojí nad každou ideologií, nad každým -ismem, protože vychází z předpokladu, že etické normy platí a jsou závazné pro všechny národy a státy světa, a že tedy každý člověk musí odsoudit bestiální zločiny, vraždy či jiné těžké prohřešky proti integritě lidského života. Trest smrti tudíž nestojí na ideologických principech a nehrozí tedy politickým oponentům jakéhokoliv z režimů na této planetě, ale měl by hrozit všem, kdo páchají zločiny, které jsou na úkor života jiných nevinných lidí a narušují život a důstojnost člověka. Z historie české kriminalistiky víme, že trest smrti byl i za dob nejhorší komunistické totality v bývalém Československu udělován vrahům typu Mrázka, Papeže a dalších zločinců, kteří se sami svým činem vyloučili ze společnosti a byli po zásluze potrestáni. Zde nešlo o politicky zinscenované procesy, ale o narovnání spravedlnosti. Jistě by trest smrti hrozil i vrahovi Vranské, kdyby byl dopaden. Diskuse o trestu smrti se tedy nesmí nazírat z hlediska politického, ale z hlediska morálního. Morální apel totiž přesahuje národy s jejich politikami a všemožnými -ismy. Nestojí na nich, ale vychází z autority státu, z autority zákona, který má božské právo potrestat zločince a udělit mu spravedlivý trest.
Připomeňme, že trest smrti je praktikován v několika zemích světa: např. v USA, v Singapuru (trest smrti pro šiřitele homosexuálních postojů, pro drogové dealery či šiřitele pornografie) a následně ve zbývajících autoritativních či totalitních režimech nebo i v islámských zemích, které chtějí důsledně praktikovat islámské právo šaríja. Jak jsem již uvedl výše, problém trestu smrti je v ČR ztížen situací z 50. let, kdy docházelo k hrozným politickým inscenovaným procesům, jejichž závěrem bylo vyřčení trestu nejvyššího. Šlo o justiční vraždy, které s pojetím trestu smrti nemají vůbec nic společného, a tudíž o skutečné zneužití.
"Přívrženci trestu smrti v ČR zdůvodňovali své stanovisko ve výzkumu z roku 2000 nejčastěji tím, že je třeba trestat brutální činy (57 %), že dosavadní tresty jsou málo účinné (20 %) a že dlouhodobé věznění vrahů vyžaduje vysoké finanční náklady (10 %). Pouze 8 % však bylo přesvědčeno, že existence trestu smrti by přispěla ke snížení kriminality" (NP 109/2002, 13). Velmi často se lehkovážně tvrdí, že trest smrti je pouze projevem jakési pomsty a odplaty společnosti. Není tomu tak.
Jaký je tedy postoj katolického křesťana v otázce trestu smrti? Jak hovoří Církev a Písmo?
Trest smrti je v Písmu svatém stvrzen Bohem jako legitimní trest za prohřešek. Ve Starém zákoně se setkáváme s trestem smrti, který byl udělován za vraždu, za rouhání (Lv 24, 16), modloslužbu (Ex 22, 19; Nm 25, 5), za práci v sobotu (Ex 31, 15; 35, 2), za únos (Ex 21, 16), za homosexuální chování (Lv 20, 13), bestialitu (Ex 22, 19; Lv 20, 15-16), čarodějnictví (Ex 22, 18; Lv 20, 27), za uhození, zranění matky nebo otce (Ex 21, 15.17; Lv 20, 9), a cizoložství (Lv 20, 10). V Novém zákoně vidíme, jak Ježíš mění ustanovení mojžíšského zákona v případě cizoložství (Jan 8, 2-11). V pozdějších dobách se více prosazuje takové pojetí trestu smrti, kde jde o věc ohrožení bezpečnosti státu a obecného dobra či pokoje uvnitř společnosti.
Morální teologie katolické církve (viz např. Beneš Albert OP: Morální teologie, Krystal, 1992, 127) zná pojem poena capitis, death penalty, trest smrti. Hovoří o tom, že veřejná moc má právo trestat velké zločince trestem smrti. Toto právo je doloženo Písmem (Ex 22, 18; Řím 13, 4; Mt 18, 6; Sk 5, 1-11). Trest smrti sice zůstává součástí právního rámce, ale vykonává se pouze ve speciálních případech: při trestání vrahů, heretiků a jedinců, kteří narušují bezpečnost a pokoj ve společnosti.
V křesťanské tradici, zvláště v díle otců patristiky a doktorů Církve, se objevuje jasně formulovaný názor o zachování trestu smrti. Uveďme sv. Augustina a citaci z jeho díla De Civitate Dei (I, 21, PL 41, 35), kde píše: "Není proti přikázání Božímu "nezabiješ", když reprezentanti státní autority uvalí na zločince trest smrti." Mezi dalšími církevními spisovateli je třeba zmínit Lactancia (Lactantius, Divinarum Institutionum, V, 20, PL 6, 707-708), Tertulliana (Tertullian, De Idolatria, 17, PL I, 763-764), sv. Cypriána (sv. Cyprián, Epist. 56, 4, PL 4, 362, Epist. ad Donatum, 4, PL 4, 208).), sv. Ambrože (Ambrož, De Officiis, 3, 4, PL 16, 161; Epist. 25 ad Studium, PL 16, 1083-1086) Sv. Cyprián píše: "Vražda spáchaná zločincem pouze pro časný zájem je zločinem, zabití spáchané ve jménu státní světské moci k odstranění zločince je ctnost." Svatý Tomáš rozvinul po vzoru Aristotela a v návaznosti na své předchůdce, zvláště sv. Augustina, nauku o trestu nejvyšším. V Summa Theologiae, II-II, q. 64, a. 2, ad 3 sv. Tomáš píše: "A proto, je-li nějaký člověk nebezpečný společnosti a kazí ji nějakým hříchem, chvalitebně a prospěšně je zabit, aby se zachovalo společné dobro." A dále píše: "Kdykoliv však zabitím zlých nehrozí nebezpečí dobrým, nýbrž spíše ochrana a spása, tu dovoleně mohou býti zabiti [...] A v článku 3. téže otázky: "Musí se říci, že, jak bylo řečeno, zabíti zločince je dovoleno, pokud je to zařízeno k blahu celé společnosti. A proto toto právo náleží pouze tomu, jemuž je svěřena péče o zachování společnosti, jako lékaři náleží odříznouti zahnívající úd, když mu byla svěřena péče o blaho celého těla. Péče však o společné dobro je svěřena vládcům, majícím veřejnou moc. A proto je jim dovoleno zabíti zločince, nikoliv však je to dovoleno soukromým osobám." V článku 7. píše: " Ale poněvadž zabíti člověka není dovoleno, leč veřejnou mocí pro společné dobro, jak je patrné ze shora řečeného, je nedovoleno člověku míti v úmyslu zabíti člověka, aby sebe hájil, leda tomu, kdo má veřejnou moc, jenž zamýšleje zabíti člověka ke své obraně, směřuje tím ke společnému dobru."
Sv. Tomáš rovněž potvrzuje právo světského státu a státní autority trestat nejenom zločince, ale také heretiky.
"A proto, jestliže penězokazci nebo jiní zločinci po právu ihned jsou vydáváni na smrt světskými knížaty, tím spíše bludaři..." (Summa theologica, II., II., q. 11., art. 3.).
Na sv. Tomáše navazovali další teologové v následujících staletích. Všichni, kteří argumentují pro trest smrti, hovoří o stejném argumentu jako sv. Tomáš. Je třeba zachovat obecné blaho a společnost má právo se bránit proti nebezpečí, které plyne od jedinců či skupin lidí (např. Giovanni Bucceroni, Institutiones Theologiae Moralis, Rome, 1898, 301). Zachování obecného blaha a pokoje ve společnosti je nejvyšší ctností. Pro zachování tohoto blaha je třeba udržet trest smrti.
Papežové o trestu smrti
Prvním papežem, který se zabývá trestem smrti a jeho použitím, je Inocenc I. v roce 405, který v odpovědi biskupovi z Toulouse opakuje tradiční větu sv. Pavla o tom, že civilní autorita má božské právo trestat zločince. Papež potvrzuje, že uvalení trestu smrti je legitimní, pokud jej autorizovala veřejná státní autorita, která má k tomu od Boha právo (srov. Řím 13, 1-4). Jestliže tedy státní autorita uplatňuje právo trestat zločince trestem smrti, nehřeší proti Bohu a Božímu zákonu (srov. Inocenc I., Epist. 6, c. 3. 8, ad Exsuperium, Episcopum Tolosanum, (20. 2. 405), PL 20, 495).
Dalším mezníkem je období pontifikátu papeže Inocence III., který požaduje od Valdenských, aby při návratu do katolické církve podepsali souhlas s vyznáním víry a zároveň souhlasili s tezí, že světská moc má právo použít trestu smrti, vyřknout ortel, aniž by se tím těžce prohřešovala proti Bohu, a tak splnila povinnost nastolit spravedlnost (DS 795/425). Valdenští totiž upírali světské moci toto právo soudit a trestat zločince trestem smrti. Věta zněla: "De potestate saeculi asserimus, quod sine peccato mortali potest iudicium sanguinis exercere, dummodo ad inferendam vindictam non odio, sed iudicio, non incaute, sed consulte procedat" (DS, 795).
V době po skončení tridentského sněmu se v Římském katechismu opakuje tradiční nauka katolické církve ohledně použití trestu smrti ze strany světské moci. V komentáři k pátému Božímu přikázání katechismus potvrzuje nauku o tom, že státní autorita má moc uvalit trest smrti, aby ochránila nevinné. Jestliže světská autorita vykoná trest smrti, popraví zločince, nehřeší proti pátému přikázání, ale naopak je mu nanejvýše poslušna. Páté přikázání totiž v sobě obsahuje zachování a ochranu integrity lidského života (srov. The Catechism of The Council of Trent, The Fifth Commandment, Execution of criminals, 421).
Za pontifikátu Lva XIII. se opět setkáváme s potvrzením tradičního učení o uvalení trestu smrti světskou mocí. V dopise Pastoralis Oficii rakousko-uherským biskupům Lev XIII. potvrzuje, že je zakázáno božským a přirozeným právem zabít či poranit lidskou bytost, vyjma světské autority, která má právo použít v případě nutnosti trest smrti (srov. Lev XIII., Pastoralis Oficii (12. 9. 1891), ASS 24 (1891-92), 203).
Pius XII. při různých příležitostech (9. 14. 1952; 10. 3. 1953; 10. 5. 1954; 12. 5. 1954; 2. 5. 1955) pokračuje: "Jestliže je člověk nevinný, jeho život je nedotknutelný." Dodává však: "Bůh je pánem života, a proto ten, kdo se neproviňuje proti životu, není trestán trestem smrti" (srov. Pius XII., promluva k San Luca Medical-Biological Union, 12. 11. 1944). Pius XII. potvrdil 14. září 1952, že otázka odsouzeného na smrt nestojí na právech na život jednotlivce. Je úkolem státní autority zbavit odsouzeného člověka života, po tom, co se sám vydělil z tohoto práva na život svým vlastním činem (srov. Pius XII., Promluva na Prvním mezinárodním histopatologickém kongresu, 14. 9. 1952, XIV, 328, AAS 1952, 779; a dále Pius XII., promluva k italské asociaci katolických právníků, 5. 2. 1955, AAS 47 (1955) 81, Catholic Mind 53 (June 1955), 381). Krátce řečeno, jednotlivec přichází o svá práva na život, jestliže se dopouští takového činu, který porušuje práva na život jiné nevinné osoby. V těchto tvrzeních Pius XII. pouze potvrzuje možnost uplatnit právo státu na trest smrti, a nikoliv aby obhajoval instituci trestu smrti jako takovou.
Učení svatého Tomáše a dalších teologů ukazuje jednotné vidění problematiky trestu smrti, který vykonává zákonně zvolená moc nad provinilcem dopouštějícím se nejhorších zločinů vraždy a ohrožení samotné existence společnosti při ohrožení obecného blaha. Sv. Tomáš a další teologové rovněž ukazují, že trest smrti v sobě zahrnuje polepšení provinilce, nastolení spravedlnosti a má odstrašující účinek.
1/ Zločinci je dána možnost se smířit s Bohem, dát své věci do pořádku, činit pokání. Křesťanský pohled na trest je vždy veden tímto smířením. Součástí trestu by mělo být napravení zločince a jeho příprava na věčný život. Problém zavedení trestu smrti v sekulární, nenáboženské společnosti je ten, že společnost pouze vykonává trest nad zločincem bez sebemenší ochoty smířit zločince s Bohem a připravit ho na cestu do věčnosti. Proto je rozdíl mezi trestem smrti v sekularizované společnosti, která nevěří v existenci Boha, jeho zákona a v existenci posmrtného života, a ve společnosti křesťanské, kde světská moc, spojená s církví, připravuje zločince na cestu do věčnosti a na setkání s Bohem, připravuje ho na osobní soud, který ihned po smrti přichází. Trestající křesťanská světská autorita připravuje zločince na poslední cestu a má na paměti spásu hříšníka, protože ani Bůh si nepřeje věčné smrti hříšníka, ale aby se obrátil a byl živ životem věčným.
2/ Trest smrti nastoluje spravedlnost. Narovnává křivdy a nespravedlnosti, které byly spáchány zabitím nevinného. Nevinný naopak neměl možnost se na smrt dostatečně připravit, a proto zločinec odnímá své oběti právo dostatečně připravit duši na cestu do věčnosti. Opět opakujeme křesťanské pochopení skutků zločince nad nevinnou obětí.
3/ Odnětí života zločinci má odstrašující účinek. Každý tvor chce zachovat svůj život a bojí se smrti. Smrti, která ničí jeho pozemské bytí. Proto, jak tvrdí sv. Tomáš, trest odnětí života působí v jiných lidech touhu neprohřešovat se proti zákonu.
Shrnutí
Morální teologie tedy jasně říká, že veřejná autorita má přímou moc usmrtit zločince, kteří jsou společnosti zvlášť nebezpeční. Avšak podmiňuje použití trestu smrti několika podmínkami, které je nutné dodržet, aby nedošlo ke zneužití:
1/ Vykonavatelem trestu smrti je pouze veřejná moc, a nikoliv soukromá osoba.
2/ Vykonání trestu smrti je nutné pro bonum commune (obecné dobro společnosti).
3/ Zločin je tak veliký, že podle platných zákonů podléhá trestu smrti.
4/ Skutečnost zločinu je soudně dokázána.
5/ Odsouzenému má být dána možnost před popravou dát své věci do pořádku a přijmout katolické svátosti.
Vysvětleme si trochu každý z výše řečených bodů:
1/ a 2/ Vykonavatelem trestu je veřejná autorita, autorita státu, který má od Boha pravomoc soudní a trestní, a je tedy zákonnou institucí, která má právo k zachování obecného společného dobra společnosti a bránit životy svých občanů. Stát je zodpovědný za životy svých občanů.
3/ Zločin je tak veliký, že zasluhuje trest nejvyšší. Mezi takové zločiny patří jistě zločin vraždy, usmrcení nevinného. Vražda byla vždy trestána trestem smrti. Rovněž vražda spojená s duševní deviací kriminálníka (sadismus, brutální provedení vraždy apod.)
4/ Pouze soudní dokázání činu a usvědčení pachatele zavdává možnost použít trest nejvyšší, trest smrti. Žádná jiná svévolná autorita (jednotlivci nebo i skupiny občanů) nemá právo vykonávat trest smrti, nemá právo být sama soudcem. Tato moc je výhradně spojena se soudní mocí státu, který má moc trestat pachatele trestných činů.
5/ Důležitou funkci hraje smíření pachatele s Bohem a jeho příprava na smrt. Stát a soudní moc nesmí nikdy projevit sebemenší náznak nějaké odplaty nebo pomsty vůči pachateli. Pomsta a odplata nejsou projevem spravedlnosti, ale hněvu. Stát má ve svém soudním výroku být vykonavatelem spravedlnosti. Nikoliv pomstychtivým soudcem, který se snaží každého pachatele potrestat trestem smrti.
Katechismus katolické církve, paragraf 2266, formuluje jasně církevní stanovisko k trestu smrti:
Zachovat obecné blaho společnosti vyžaduje, aby byl útočník zneškodněn. Z tohoto důvodu tradiční učení církve uznalo, že je odůvodněné právo a povinnost právoplatné veřejné moci ukládat tresty přiměřené závažnosti zločinu, aniž by vylučovala, v případech krajní závažnosti, trest smrti [...]
Prvním cílem trestu je napravit nepořádek způsobený vinou. Když jej viník dobrovolně přijme, může mít trest smírnou hodnotu. Kromě toho je cílem trestu obrana veřejného pořádku a bezpečnost osob. Konečně má trest léčebnou hodnotu: podle možností přispívat k nápravě viníka.
(Katechismus katolické církve, ZVON, Praha 1995, 555)
Tradiční nauka církve o trestu smrti hovoří o legitimitě trestu smrti na základě dvou skutečností:
1/ Společnost má právo ochraňovat sebe samu.
2/ Tato obrana předpokládá použití všech dostupných prostředků k zajištění této obrany.
Ve druhém bodě se jedná také o ochranu lidského života jako daru od Boha a zachování integrity tohoto života před násilným přerušením. Od sv. Augustina k sv. Tomáši Akvinskému a rovněž k Aloysiu Taparelli d´Azeglio (1793-1862; rektor Gregoriánské univerzity v Římě, filosof a sociolog) se setkáváme s jasně formulovanou naukou o trestu smrti:
Společnost má právo se bránit běsnění jednotlivců či skupin jednotlivců, kteří chtějí narušit násilně obecné blaho a pořádek státu. Výše jsme citovali biblické znění věty listu Římanům (13, 4), která byla pro křesťanské panovníky potvrzením jejich odpovědnosti za obecné blaho společnosti, jíž z Boží milosti vládli:
"Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo. Je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí..."
Pius XII. rovněž potvrdil ve své přednášce ke katolickým právníkům 5. 2. 1955, že slova sv. Pavla mají univerzální a stále platnou hodnotu, protože hovoří o bytostné podstatě trestní autority státu a její legitimitě použít trest účelně.
Trest smrti je projevem trestní a soudní moci státu, který trestá nejzávažnější trestní činy a zároveň je projevem spravedlnosti. Dnes se bohužel praktikuje falešné pojetí lásky a milosrdenství k nejhorším zločincům, jejichž morální profil je takový, že po opuštění cely odcházejí, aby se znovu dopouštěli hrozných činů a mnohdy ještě strašnějších, než spáchali předtím.
Sv. Tomáš rovněž říká, že "mors illata etiam pro criminibus aufert totam poenam pro criminibus debitam in alia vita, vel partem poenae secundum quantitatem culpae, patientiae et contritionis, non autem mors naturalis". Násilná smrt, třeba pro zločiny, odnímá celý trest za zločiny, který by bylo nutné snášeti v dalším životě, nebo částečný trest, protože to závisí na velikosti viny, trpělivosti zkroušenosti, to však přirozená smrt nepůsobí (Summa Theologica, Index, pod klíčovým slovem Mors).
Stát totiž, pokud propouští ze žalářů nebezpečné vrahy a kriminální živly na svobodu, ohrožuje sám obecné dobro společnosti a životy tisíců občanů. Namítne se však, že důstojnost lidské osoby má větší hodnotu než nastolení spravedlnosti. K tomu lze říci následující:
Jestliže se tvrdí, že důstojnost pachatele jako člověka nezasluhuje spravedlivého trestu, třeba i trestu nejvyššího, potom se tvrdí, že osoba je tak nedotknutelná, že není možné ji zákonně, zákonnou autoritou, potrestat, a to je omyl. Autorita spravedlnosti a nastolení trestu je plně v kompetenci státní moci, která k tomu má božské právo.
"Bůh dal státní moci všecku pravomoc, která je nezbytná k patřičnému zachování a řízení státu [...] Státní moc má nevyhnutelně potřebí práva hrozit trestem smrti a jej také skutečně uvaliti, má-li zachovat bezpečnost a pořádek, aspoň tehdy, když se jedná o zločin vraždy. Neboť zločin vraždy liší se ode všech ostatních zločinů tím, že vrahu jest prostě nemožné nahradit zavražděnému a zadostiučinit, protože úplně zničil život pozemský a zavražděnému odňal všecky pozemské statky, naděje a vyhlídky. Kromě toho vrah odnímá své oběti možnost se připravit na smrt, aby si mohl zabezpečit věčnou blaženost a obstát před soudným stolcem Božím. Proto vyžaduje veřejná bezpečnost nevyhnutelně, aby státní moc, jak jenom je možné, nejvíce a nejúčinněji vraždě zabránit. Tak bránit může státní moc vraždě, uvažujeme-li lidi, jakými s větší části jsou a budou, jenom trestem smrti, který jediný dovede divokým vášním rozbouřeným odporovati a od vraždy mocně odstrašit, který jediný společnost může samu zabezpečit pro budoucnost před vrahem.
Doživotní káznice, deportace, vyhnanství neodstrašují dostatečně, poněvadž nechávají člověku nejen život, ale také naději vysvobození. Proto neposkytují společnosti dostatečné záruky pro budoucnost. Kdo jedenkrát vycedil úmyslně nevinnou krev, vyvázne-li z rukou spravedlnosti, zpravidla neopustí dráhu kriminálního živlu.
Namítá se, že trest smrti odporuje účelu trestu, napravení zločince. Avšak hlavním a předním účelem trestu jest zachování obecného blaha, ne polepšení zločince.
Namítá se, že člověk jest sám sobě účelem, proto nemá se ho zle užívati trestem smrti jako pouhého prostředku k vyššímu účelu. Užívání odporuje prý vážnosti, která lidské osobnosti přísluší. Avšak potrestáním neužívá se člověka jako pouhého prostředku, jím spíše najevo vychází, že blaho společnosti stojí nad blahem jednotlivce a že proto jednotlivec má být od společnosti odloučen, jako škodlivý od těla, je-li toho nutně zapotřebí k zachování společnosti. [...] Dále je pravda, že lidská důstojnost a nezrušitelnost má býti ušetřena, ale tak dlouho, pokud jí šetří jednotlivec sám v sobě. Zapomene-li člověk na svou vlastní důstojnost mravní oddávaje se slepým vášním a zvířecím náruživostem, ruší-li násilně pořádek a hrozí-li veřejné bezpečnosti, má právo společnost zločince moci podrobiti pořádku právnímu a v jistém případu jej ze sebe vyloučiti trestem smrti. Člověk je podle přirozenosti bytostí společenskou, a proto vázán nutnými zákony společenskými a svými statky pozemskými podřízen blahu obecnému. Proto nesrovná-li se pozemské blaho jednotlivce s blahem obecným, musí blaho ono ustoupiti tomuto.
(Kadeřávka E., Morálka filosofická, část I., Praha , 1906, 293-297 s aprobací knížecího arcibiskupského ordinariátu v Praze)
V současně době se bohužel velmi nesprávně chápou dvě základní skutečnosti, které se vztahují k trestnému činu a následně k trestu smrti:
1/ Práva oběti: Oběť má svá práva, resp. právo na život, a toto právo, když je porušeno, je třeba narovnat ve smyslu spravedlnosti.
2/ Dnes se upřednostňuje právo na život kriminálního živlu více než právo na život oběti.
Tolik o trestu smrti a jeho hlubokém křesťanském významu.

Katolická kázání - Katholische Predigten

5. srpna 2018 v 16:44 | † Католик-Традиционалист † |  Katolická Církev - Katholische Kirche
Laudetur Iesus Christus! Slava Isusu Christu! Grüss Gott!

Vážení přátelé,
naši bratři působící na poli misie mezi východními schismatiky vytvořili stránky s katolickými kázáními, které jsou v češtině a některé z nich jsou opatřeny ruskými titulky. Domníváme se, že kázání si poslechne každý katolík a proto zde na ně uvádíme odkaz.
 


Nabídka nové publikace

13. července 2018 v 6:53 | MC |  Zprávy z redakce - Nachrichten aus Redaktion
Název: MARIÁNSKÝ SLOUP NA STAROMĚSTSKÉM NÁMĚSTÍ V PRAZE Památník vítězné bitvy

Autor: Mgr. Ing. Josef Pejřimovský Ph.D.
Počet stran: 32
ISBN: 978-80-270-4186-2
Cena: 50,- Kč + poštovné a balné, při odběru 5 až 9 výtisků 45, Kč + poštovné a balné, při odběru 10 a více výtisků 40,- Kč + poštovné a balné

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze byl památník za pomoc Panny Marie při obraně Prahy 26. července až 3. listopadu 1648. Pražané a studenti, bez děl a téměř i vojska bránili 101 dní Staré a Nové Město Pražské proti švédskému vojsku. Prosili Pannu Marii o pomoc a slíbili postavit ke cti Panny Marie sloup na Staroměstském rynku. Hradby byla švédskými děly rozbořeny, od 25. října 1648 se bojovalo ve městě, 30. října obléhatelé vyzvali Pražany ke kapitulaci, kapitulaci město odmítlo, 3. listopadu 1648 bylo obléhání ukončeno
V roce 1650 byl slib splněn a na místě, kde se Pražané modlili k Panně Marii před obrazem Panny Marie Rynecké a kde bylo v roce 1631 na pranýři potupeno Staroboleslavské Palladium byl postaven Mariánský sloup. Socha Panny Marie Neposkvrněné (Immaculaty) byla doprovázena anděly. Andělé potírali démony války, moru (nemocí), bídy a hereze (lži, rozkolu).
V den 270 výročí ukončení poslední bitvy 30.leté války, 3. listopadu 1918 byl Mariánský sloup stržen. Byla zneuctěna nejen Panna Maria, ale i statečnost obránců města, kteří Prahu o 270 let dříve ubránili.

Z obsahu:
Poslední bitva 30. leté války - bitva o Prahu, postavení a zboření Mariánského sloupu
Námitky proti obnově Mariánského sloupu:
• Nevhodnost sousedství pomníku Mistra Jana Husa a Mariánského sloupu?
• Mariánský sloup jako symbol rekatolizace a památník bitvy na Bílé Hoře?
• Mariánský sloup byl potupou českého národa, jeho obnova by byla popřením vývoje českých dějin ?
  • Proč obnovit Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze?

Brožuru můžete objednat: po internetu na adrese: josef.peregrin@seznam.cz
nebo poštou na adrese: Ing. Mgr. Josef Pejřimovský, Junácká 1630/12, 16900 Praha 6
Předpokládaná doba vyskladnění: 15 dnů.

La Civiltà Cattolica a Lutherská revoluce

12. listopadu 2017 v 20:00 | MC |  Katolická Církev - Katholische Kirche
Dnes, když vidíme blasfemický rozvoj ekumenismu, odporujícímu katolické nauce, kdy nejvyšší hlavy Církve kolaborujíc s moderním světem proti vůli Kristově mít jeden ovčinec pod Nástupcem sv. Petra, připoměňme si několik významných děl a článků z pera pravých jezuitů 19. a 20. století. Časopis La Civiltà Cattolica byl založen za pontifikátu bl. Pia IX. v roce 1850 a také s jeho pomocí. Jedním
z úkolů, které měl časopis zastávat, byl boj proti moderním omylům
a katolická obrana proti nim. Již v prvním čísle, které vyšlo 6. dubna 1850, se v něm objevila výtečná stať P. Matteo Liberatore s názvem "Politický racionalismus italské revoluce", ve kterém autor viděl
v protestantismu zdroj všech moderních omylů, všech světových revolucí. To byl mimo jiné i podobný závěr knihy Maxe Webera Protestantská etika a duch kapitalismu (v německém originále Die protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus). Kapitalismus je totiž plodem protestantismu.
Tento názor na vliv protestantismu na moderní omyly poté rozvedli dva vynikající jezuité: P. Giovanni Perone svým článkem "Protestantismus a princip víry" (publikovaný v témže časopise v roce 1853) a P. Hermann Grisar ve své knize Luther. (nakladatelství Herder, Freiburg im Breisgau, 1911/1912)
V témže časopise v roce 1917 byl publikovaný další článek "Luther a luteránství" (La Civiltà Cattolica, IV (1917), pp. 207-233; 421-430), kde se píše: "Podstata lutherského ducha, nebo spíše lutheránství, je vzpoura v celé tragédii a hloubce tohoto slova. Vzpoura, zosobněná Lutherem, byla hlubokým a proměnným komplexem, který v sobě zahrnoval přívlastky jako nebezpečný, obscénní, nenávistný a plný hněvu, řídící se ve své vzpouře dle okolností, zaměřený na revoluční cíle, uvažujíc a chtějíc prosadit radikální směr.

La Civiltà Cattolica pokračuje: "Vzpoura zahájená jako parodie Boha, v čele s rebelujícím mnichem, se všemi svými urážkami vůči Bohu, jeho svatokrádežemi a totální perverzí své vlastní mysli.". Bloudící a depresemi obtěžkaný mnich urazil Církev, státní autoritu, i biskupy, kněze a řeholníky s takovou hrubostí, vulgaritou a pýchou v domnění, že jedná ve jménu Kristově. Ve falešném přesvědčení, že hájí Písmo, odmítl Tradici Církve, koncily, učení Církve svěřené jí Kristem a stal se svévolnou sebestřednou autoritou, samozvaným doktorem. Lutherská teorie ospravedlnění byla výmyslem Lutherovým, nikoliv učením, které vycházelo z Písma. Luther byl jeden z mnohých falzifikátorů Písma svatého, podobně jako Jan Hus. Proto také oba dva nikdy nemohli najít jeho pravý smysl mimo autoritativní výklad Písma Církví Boží, ale nalezli v něm pouze ospravedlnění pro své amorální, zoufalé jednání a ospravedlnění svých vlastních prohřešků vůči Bohu.

Proto dnes, když vidíme, jak Svatý Otec v rámci hegeliánské dialektiky, hájí Luthera, který byl exkomunikován po právu, je pouze smutným faktem a koncem člověka s bílým solideem na hlavě, jehož jedinou úlohou je pást jemu svěřené ovečky. Kéž je mu Bůh milostiv na soukromém Božím soudu!

My jsme synové Bílé Hory, my jsme dědici slavného katolického vítězství! Wir sind die Söhne des Weissen Berges und die Erben des katholischen Sieges

9. listopadu 2017 v 8:01 | MC |  Habsburská Monarchie - Donaumonarchie
Včera jsme opět oslavili památné výročí bitvy na Bílé Hoře modlitbami za zemřelé na místě památné bitvy. Znovu si věrní katoličtí muži uvědomili, jak je důležité bojovat proti omylům, subjektivním polopravdám, proti revoluci, proti pseudo náboženským překrucováním, proti podrývání zakonné autority Náměstka Kristova na zemi a legitimních panovníků. Je to vítězství PRAVDY KRISTOVY nejenom nad protestaskou herezí, je to odveta a pohřbení husiství a prokletého odkazu odpadlého kněze Jana Husa. Bílá Hora je vítězstvím katolicismu nad hordami rebelů, kteří bojovali proti zákonné autoritě císaře. Bílá Hora je jasným příklad toho, že je povinností katolíků bojovat proti omylům, které odporují katolické nauce a vedou miliony duší do věčného zatracení. My jsme hrdí synové Bílé Hory, my jsme dědici tohoto slavného vítězství, my patříme Kristu a Matce Boží, my jsme synové katolické Pravdy. Bílá Hora je protikladem Revoluce, je vyjádřením věrnosti svatým Principům víry
a autority, je příkladem následování hodným. A tak zvolejme spolu s karmelitánem ctihodným Dominikem a Jesu Maria, který burcoval katolickou armádu do boje: ORA PRO NOBIS SANCTA DEI GENITRIX. DEFENDE NOS IN PROELIO. (ORODUJ ZA NÁS, SVATÁ BOŽÍ RODIČKO, BRAŇ NÁS V BOJI!)
Santa Maria della Vittoria!

Hnutí pro život vyzývá k nekatolickému jednání - Pro Life Bewegung in Tschechien unterstützt antikatholische Handlung

2. listopadu 2017 v 7:00 | MC |  Katolická Církev - Katholische Kirche

Úvod

Hnutí Pro život podporují především katolíci, neboť právě jim nejvíce ze všech lidí záleží na tom, aby byl potírán hřích do nebe volající - zabíjení nenarozených dětí. Také osoby, které se v Hnutí pro život angažují, se hlásí povětšinou ke katolické víře. Tím více udivuje katolíka to, co se píše v emailu rozeslaném Hnutím Pro život 28. 10. 2017. Ve zprávě doslova stojí:

Prosíme všechny, můžete-li, domluvte v tomto období mši svatou za děti, které zemřely před narozením a to zvláště dochází-li k umělým potratům na území vaší farnosti.

Za jaké zemřelé se máme modlit

Modlit se za duše zemřelých je skutek duchovního milosrdenství a Písmo sv. jej doporučuje již ve Starém zákoně. Ale nemodlíme se za duše všech zemřelých bez rozdílu. Smysl má pouze modlitba za duše v očistci. Pouze tyto duše jsou ve stavu přechodného, časného trestu, který jim může být díky našim modlitbám zkrácen či zmírněn. Nesmyslem by bylo modlit se za spásu duší svatých v nebi, neboť tyto duše už své spásy dosáhly a naše modlitby nepotřebují. Stejně nesmyslné by bylo modlit se za spásu duší zavrženců v pekle, neboť jejich trest je věčný a stav definitivní a nikdy se z pekla nedostanou.

Kde jsou duše nemluvňátek zemřelých bez křtu

Podmínkou pro vstup do věčné blaženosti je to, aby duše odešla z tohoto světa v milosti posvěcující. Po Adamově hříchu však žádný člověk nemá v okamžiku svého početí milost posvěcující (s výjimkou Nejsvětější Panny Marie počaté bez poskvrny prvotního hříchu). Získává ji až křtem. Kromě křtu vodou lze získat milost posvěcující také tzv. křtem krve, tedy mučednictvím pro Krista, anebo touhou po křtu. Nemluvňátka však nemají užívání rozumu, a proto nemohou po křtu toužit. Nejsou-li tedy mučedníky pro Krista (jako např. sv. Nemluvňátka betlémská) a nejsou-li pokřtěna, nemají milost posvěcující a nemohou vstoupit do nebe. Jelikož neučinila žádný osobní hřích, nejsou odsouzena ani k pekelným mukám. Nejsou ani v očistci, neboť do očistce vstupují duše lidí, kteří 1) zemřeli v milosti posvěcující a 2) jsou ještě zatíženy lehkými hříchy nebo tresty za odpuštěné těžké hříchy. Ale nepokřtěná nemluvňátka neměla ani milost posvěcující, ani neučinila žádný hřích. Jejich duše tedy nejsou v očistci. Církev svatá nás učí, že jejich duše odcházejí na místo, nazývané limbus puerorum, místo, kde sice nevidí Boha tváří v tvář, ale netrpí a požívají přirozené blaženosti. Modernisté často říkají, že limbus je konstruktem scholastické theologie sv. Tomáše Akvinského. Ale modernistům katolík nesmí věřit. Církev tuto nauku vyznávala od počátku. Např. sv. Řehoř Nazianský píše o dětech zemřelých bez křtu: Spravedlivý soudce nedá jim ani nebeskou slávu ani muka. Církevní magisterium pak mnohokrát potvrdilo, že nemluvňátka mohou být spasena pouze skrze křest, a ne skrze touhu či přání rodičů či něco podobného. Římský katechismus závazně definuje: A tak, když skrze Adamův hřích děti od počátku na sebe stahují vinu, mnohem spíše mohou skrze Krista Pána dosáhnout milosti a spravedlnosti, aby kralovaly v životě; to se však bez křtu nemůže stát žádným jiným způsobem (Questio XXVI.). Podobně píše papež Evžen VI. v bulle Cantate Domino: Co se týká dětí, kvůli nebezpečí smrti, což se často může stát, nesmí se odkládat s jejich křtem…, JELIKOŽ SE JIM NEMŮŽE POSLOUŽIT JINÝM LÉKEM, NEŽ JEDINĚ SVÁTOSTÍ KŘTU, skrze který jsou vytrženy z ďáblova panství a přijaty za děti Boží. Je-li křest jediným lékem k přijetí za Boží děti, k přijetí milosti posvěcující, pak nepokřtěné děti nemohou tuto milost mít.

Co učí o nemluvňátkách zemřelých bez křtu modernisté

Modernisté učí buďto, že Bůh dává těmto dětem před smrtí užívání rozumu, aby mohly toužit po křtu a tak být spaseny, anebo že je spasí nějakým nám neznámým způsobem. Tak se vyjádřila i Mezinárodní theologická komise r. 2007. Vyjádření této komise, která není žádnou součástí učitelského úřadu Církve, se však neopírá o žádný výrok magisteria ani církevních otců, a naopak, jak jsme z výroků magisteria viděli, je s nimi v rozporu. I kdyby však modernisté měli pravdu (což však nemají, jak bylo ukázáno výše), nemělo by smysl modlit se za nepokřtěná zemřelá nemluvňátka. Ta by byla přeci již v nebi a modlit se za nebešťany je stejně nesmyslné jako modlit se za obyvatele limbu.

Závěr

Tridentský koncil neomylně učí, že Nejsvětější oběť mše svaté lze přinášet za živé anebo za duše zemřelých, které trpí v očistcovém ohni. Jelikož však duše nepokřtěných nemluvňátek nemohou trpět v očistci, jak jsme ukázali, je nesmyslné za ně přinášet Nejsvětější oběť. Takovým jednáním se člověk vyvyšuje nad samotného Boha, Soudce a moudrého Zákonodárce a chce od něj, aby změnil svá věčná a nezměnitelná ustanovení. A takové jednání není ničím jiným než těžkým hříchem. Varujme se proto těch, kdo ve své pomatenosti chtějí měnit věčnou, Bohem zjevenou nauku Církve a modleme se ne za duše potracených dětí, které jsou a navěky budou v přirozené blaženosti limbu, ale za obrácení vrahů těchto dětí nebo za děti, kterým toto zavraždění hrozí.

31.10. 1517 Revoluce Martina Luthera - Revolution Martin Luthers hat begonnen

31. října 2017 v 6:28 | MC |  Katolická Církev - Katholische Kirche
Dnes si připomínáme 500 let od zahájení revoluce (záměrně neříkáme reformy, jak se to dnes snaží změkčovat sluníčkáři v rámci ekumenického hnutí) odpadlého kněze a řeholníka Martina Luthera zveřejněním 95 tezí na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu. A podobně jako pseudo dílo Jana Husa znamenalo pro Evropu statisíce mrtvých, vraždění, války, tak dílo Martina Luthera způsobilo rozkol v Církvi, občanskou válku v Německu a v důsledku 30. válku. Luther byl obětí špatné výchovy, otec ho často bil velmi surovým způsobem a traumata z dětství, jako ztrátu úcty k autoritě přirozeně z mladého Martina vymizela. Už od raného mládí trpěl strašnými depresivními stavy, které v něm vzbuzovaly neuvěřitelné úzkosti a to i v oblasti víry. Nakonec pln úzkosti způsobené depresemi vstoupil do řádu augustiniánů a byl vysvěcen na kněze. Ale deprese ještě více vzrostly natolik, že ve svém zážitku "ve věži" kláštera vlastně ztratil pojem, co znamaná pojem milosrdenství a spravedlnosti Boží a správné chápání predestinace. Přestal věřit v Lásku Boží a proto vytvořil své učení, které samozřejmě mělo nahony daleko od učení Kristova. Rozešel se s Církví a Jeho Svatost papež Lev X. ho budou Exsurge Domine exkomunikoval z Církve
a císař Karel V. ho rovněž odsoudil ve Wormském ediktu na říšském sněmu. Nebýt zrádného saského kurfiřta Fridricha III. Moudrého, který ho chránil, dnes by o Lutherově osobě málokdo věděl. Luther se oženil s odpadlou řeholní sestrou Katharina von Bora. Čím více Luther stárnul, tím více byl vulgární a agresivní, zlostný a zarputilý. Stal se z něho opilec, aby nakonec spáchal 18. února 1546 sebevraždu u své postele po jednom z nekonečných alkoholových tahů. Opravdu zářný příklad k následování - to byl "světec" této Revoluce. Co říci ve zkratce o této revoluci? Byl to takový středověký pokus o vytvoření hnutí hippies, který neznal žádný pojem autority, které se chtělo osamostatnit od jakýchkoliv pravidel, byl to pokus o svržení Církve Boží a státní autority a další blouznivecké ideje jiných revolucionářů (Zwingli, Kalvín, Müntzer) tomu účinně napomohly. V důsledku tato revoluce přispěla nejenom k odpadu Evropy od křesťasntví, ale podpořila sekularismus, nacionalismus a vznik kapitalismu.

Úvaha Jana Drnka k výročí svržení Mariánského sloupu v Praze - Jan Drnek Überlegung zum Gedenktag der Zerstörung der Säule Mariens in Prag


Vážení přátelé,

je to historie plná omylů a zástupných cílů. Představuji si anarchistickou partu kumpánů Franty Sauera, která 3. listopadu 1918 táhne z památné Bílé hory, aby se pomstila za potupnou porážku z listopadu roku 1620. Asi aby se pomstila za najaté cizí žoldnéře, kteří moc nebojovali a rychle utekli, protože jim čeští stavové mluvící německy nezaplatili žold. Aby se pomstila za jejich velitele, které musel nepřítel vyhánět z pražských hampejzů nebo za nelegitimního Zimního krále, který hodoval a nestaral se o bitvu, a pak utekl. Aby se pomstila za to, že dnes nemluvíme všichni německy a nejsme součástí spolkové německé protestantské říše. Taková vznešená národní idea byla tehdy na Bílé hoře zmařena. To bylo pochopitelně třeba pomstít.

Jak se dočteme v análech, Franta Sauer vybral za prvotní cíl pomsty sochu svatého Jana Nepomuckého na Karlově mostě. Proč? Nu, protože Jan Nepomucký, to byl takový typický kamarád a zaprodanec Habsburků. Náš král Václav IV. ho zajal, když mu utekl arcibiskup Jan z Jenštejna, kterého chtěl v opileckém návalu vzteku zabít a tak zabil milého kanovníka Jana na místo arcibiskupa. Jako náhradní cíl. Osobně ho pálil loučemi a mrtvolu nechal svrhnout do Vltavy. Král Václav, to byl náš člověk, český král. Ne jako jeho bratr Zikmund, liška ryšavá, ten cizák a Němec. Janovo svatořečení vyplynulo v době baroka ze spontánně vzniklé lidové zbožnosti. Typický český lidový světec. To to ale Habsburkům nandáme, když ho shodíme do Vltavy. Kdyby se to bylo Sauerovi povedlo, dnes by pražský magistrát hlasoval proti obnově sochy sv. Jana Nepomuckého, toho typického symbolu nadvlády Habsburků. Ale Jana z Pomuku před Sauerem ubránili.

Pojďme dále. Parta anarchistů dští oheň a síru na Habsburky a táhne na Karlův most. A přímo v cestě jim na Malostranském náměstí stojí obrovský pomník císařského maršála Václava Radeckého z Radče. Takový loajální služebník Habsburků. Ale dav se pomníku ani nedotkne. Jak to? Stěží lze v Praze najít lepší objekt pomsty a kulturní devastace. Jsou na něm rakouští orli a sochy vojáků v císařských uniformách. Ale dav to nijkterak nepohoršuje. Jejich práci musí o 5 let později zastat republikánské úřady lezoucí servilně do zadku Mussoliniho Itálii.

Dav je zmaten. Jana z Pomuku zničit nesmí a zničit Radeckého je nějak nenapadlo. Musí se hledat náhradní objekt pomsty, a také se najde. Ale zase to není například blízká socha Františka I., proslulého habsburského absolutisty na císařském trůnu, která stojí na Smetanově nábřeží dodnes. Je to Panna Maria, Bohorodička na kamenném sloupu na Staroměstském náměstí. Opět typická kamarádka Habsburků, která se tak smutně proslavila utlačováním věrných Čechů.

Nu, ona vlastně zemřela asi o 600 let dříve, než se nějací Čechové vůbec objevili v ukrajinské stepi. Ale stejně. V roce 1650 si ji tam Pražané postavili jako poděkování za to, že v roce 1648 zachránila Prahu od vyrabování švédským vojskem. Hajzlové! Proč se nenechali povraždit a vyrabovat? Vždyť ti Švédové bojovali proti Habsburkům. Pro Pražany to byla vlastenecká povinnost, nechat se od nich povraždit a vyrabovat. A tahle žena hebrejského tesaře tomu zabránila? Tak to odnese ona. Svrhneme ji. Panna Maria může za to, že nastal žalář národů a 300 let temna.

My totiž žádnou Bohorodičku nepotřebujeme, tím méně samotného Boha. Vždyť to ani není Čech, dokonce ani Slovan. My si teď povládneme sami. Po česku. My teď světu ukážeme, jak se buduje blahobyt, prosperita a mír. Jak se má žít. Národ sobě! Proti všem!

Franta Sauer přilezl ke křížku v roce 1946, a rok před svou smrtí se ze všeho vyzpovídal. A Češi světu ukázali, jak si umí vládnout sami. Ukazují to celých 100 let a ukazují to i dnes. Ještě začátkem roku 1938 hřímal sociologický génius a politický věštec Edvard Beneš do rozhlasu, že Raději Hitler, než Habsburk. Hřímal také, že naším programem je Tábor. Sudlice a palcáty. Nikdy se nevzdáme! Potom Beneš celý národ odzbrojil, nechal ho napospas Hitlerovi, naplival na ústavu státu a sám utekl do Ameriky. Hitler byl strašlivé monstrum. Jak strašný by musel být ten Habsburk?

Možná, že je za tím vším bláznovstvím přece jen něco racionálního. Možná, že 3. listopadu 1918 nešlo o útok na starou monarchii. Proto vůbec nebyly napadeny sochy, které ji symbolizovaly. Možná šlo o útok na věčnou monarchii. Na křesťanský kult jako takový. Jenže pokrokářům nějak nedošlo a stále nedochází, že zavržením kultu ztrácíme i kulturu. Kultura nemůže existovat bez kultu, bez klanění se a bez úcty k tomu, co nás převyšuje.

Tady na tom sloupu nestála jen socha Panny Marie. Tam nahoře, nad hlavami všech Pražanů, bylo věčné a neměnné měřítko hodnot nadřazené všemu a všem. Nepokradeš, Nezabiješ, Nesesmilníš, Nepokradeš, Milovati budeš bližního svého jako sebe sama. Panna Maria nebyla symbolem politického nebo vojenského vítězství a nadvlády. Byla symbolem nadvlády a vítězství hodnot, které udělaly Evropu Evropou. Války, revoluce, genocidy, mučení, vraždění a okrádání, to nezpůsobil Bůh, tím méně Panna Maria. To způsobili nepokorní lidé, kteří se Bohu vzepřeli a Jeho měřítko hodnot zavrhli. Vymysleli vlastní hodnoty. Rovnost - volnost - bratrství. Založili zvláštní sektu věřících, kteří věří, že Bůh není, protože vědět to nemohou. Ateismus je výrazem touhy, aby Bůh nebyl, protože Boha by nemohli ovládat. Sami se totiž chtějí stát malými pánybohy, kteří nám určí, jak má svět správně fungovat.

Republikanismus je výrazem touhy, aby nebyl dědičný král, protože krále by nemohli ovládat.

Proto nám nechtějí dovolit tento sloup obnovit. Nevadí jim jiné sochy králů a císařů, vojevůdců a vojáků všude po Praze, i když jde podle nich o cizáky. Děsí se toho, aby vysoko nad jejich hlavami nestála Bohorodička. Symbol pokory, lásky a odevzdání se Bohu. Nenávidí všechno, co nemohou ovládat a manipulovat, co by mohlo stát nad nimi a umenšit jejich hodnotodárnost. Děsí je připomínka toho, že sami jsou jen malými nedokonalými a závislými tvory, že jim nepřísluší vládnout, ale sloužit. Děsí je myšlenka, že moc, která není současně službou, je neoprávněná.

A tím se stále znovu ocitají mimo kult a evropskou kulturu. Stále znovu přicházejí s nějakými systémy a modely uspořádání společnosti. S nějakými automaticklými právy a nároky. Jakýkoliv ideál obratem změní v ideologii. Stále znovu se nám snaží představit sami sebe jako naše spasitele. Hlavně aby nemuseli sami na kolena a prosit nějakou vyšší autoritu o ochranu a o vedení. Aby se nemuseli vzdát své iluze bohorovnosti a svých opiátů moci. Pasovali se na vynálezce demokracie, ačkoliv jsme ji převzali od staré monarchie. A ona, potvora nám vždycky nakonec umožnila zvolit si demokraticky diktaturu. Možná jí chyběli demokrati. Možná ale žádná demokracie nemůže existovat na principu rovnosti, protože ani žádná rovnost neexistuje. Při prvním rozhlédnutí je jasné, že si tu nikdo s nikým rovný není a nikdy nebyl. A jestli je rovnost iluzí, pak i taková demokracie je iluzí.

Děsíme se privilegií. Zakazujeme šlechtické tituly a přesto se každý dere o to, aby byl něco víc, než ti ostatní. Každý chce být privilegovaný, být ostatním nadřazený. Jako by lidské veskrze umělé modely mohly nahradit věčné duchovní principy. Jako by se stržením kamenné sochy dala strhnout Panna Maria i ze samotných nebes. Jako bychom se sami mohli pozvednout za vlastní uši. Můžeme zplanýrovat i hory, aby nás nepřevyšovaly, ale nic vznešeného tím nevytvoříme. Jen nudnou a fádní placku plebejského světa, v němž žijeme.

Tady na sloupu stála socha ženy tesaře. Králové a císaři se jí chodili klanět. Kdo jsme my, že se klanět nechceme? Bez klanění jsme jen stádo bez kultury, bez morálky a bez úcty, které jiní pasou, dojí a občas je zaženou na jatka. Nakonec za pár šupů prodáme nejen lithium, ale i celé tohle město, stát i národ cizincům. Svatovítský chrám prodáme někomu na kameny, protože jinou formu zisku si nedovedeme představit. Tisíciletou historii státu a národa zredukujeme jen na posledních sto let podvodů, kradení a ubohostí. Dětem ve školách zatajíme, že kdysi byly hory a nížiny, budeme předstírat, že jen tahle placatost je hodná národní hrdosti. Abychom z toho udělali heroické dějiny, bude muset znovu zatajovat a lhát. A čím bude jasnější, že pokrokář je nahý, tím fanatičtěji budeme muset vylhané roucho pokroku obhajovat a vzdychat jak je krásné.

Akt zamítnutí obnovy mariánského sloupu se rovná aktu jeho znovuzboření. Nejsem Pražan a v této chvíli jsem tomu rád. V Praze, která znovu odmítla ochranu Panny Marie, bych se bál žít.

Mariin syn Ježíš Kristus řekl Petrovi o církvi, že síly pekelné ji nikdy nepřemohou. A kdo jsem já, abych o tom pochyboval? Kdo jsem já, abych nebyl optimista?



Kdo volí v českém volebním systému, může těžce hřešit. Wer auch immer wählt, kann es schwer finden zu sündigen.


Opět slyšíme neuvěřitelné debaty v médiích mezi tzv. "stranami", které se ucházejí o přízeň svých voličů. Znovu jsme svědky divadýlka pro lidi, které stojí nás občany miliony korun, jenom abychom viděli plakáty s hesly, které jsou lživé. Volební klání je dobře placená lež. Důležité je však sledovat chování monarchistických katolíků. Někteří jdou k volbám, budou volit nějakou z pidi stran v domnění, že tím pomohou zastavit například vpády kočovníků z Východu, nebo že zastaví morální dekadenci v podobě legalizace adopce dětí ze strany sodomitů, nebo potraty apod. Problém, zda volit, resp. nevolit se mnohdy velmi nepřesně zužuje na tzv. morální témata. Ale o ty jde ve skutečnosti až na konec. Pro monarchistického katolíka není možné v tomto současném volebním "systému" vůbec volit a to z toho principu, že volby, podobně jako všechny volby od roku 1918 jsou nelegitimním, nikým neschváleným (kompetentní autoritou) procesem, který je ilicitní per se. Automatická exkomunikace, či upadnutí do těžkého hříchu však nehrozí pouze za to, když volič schvaluje morální dekadenci a hříchy do nebe volající. Volbou se můžeme dostat do těžkého hříchu i tím, že

  1. Volit znamená uznávat revoluční systém liberální demokracie, která byla zavržena mnohými papeži. Je to vlastně neposlušnost vůči nauce Církve, která censurovala liberální demokracii.
  2. Volit znamená uznávat, že stranický systém liberální demokracie je legitimní a nepotřebuje schválení kompetentní autority jakou je panovník z domu Habsburského.
  3. Volit nelegitimní moc znamená prohřešovat se proti ustanovení Ježíše Krista: Dávejte Bohu, co je Boží, císaři, co je císařovo", neboť vládnoucí režim sesadil legitimní státní moc a je nelegitimní už od roku 1918.
  4. Volit znamená v liberální demokracii volit vždy mezi dvěma zly. Každá strana má své totalitní aspirace stát se jedinou a i když zařadí do svého volebního programu "katolická morální témata", potom vždy buď od nich ustoupí (pan Herman z KDU-ČSL, který prohlásil, že adopci dětí homosexuály je možné podpořit.), nebo nakonec je potlačí v různých koalicích po volbách, nebo jenom láká katolické voliče, aby ji dali díky těmto morálním preferencím více hlasů. Volit v liberální demokracii znamená vždy volit Skyllu, abychom se po volbách dostali k Charibdě.
  5. Volit znamená upřednostňovat dílčí věci přirozeného řádu před principy katolické víry a katolické nauky.
  6. Volit znamená dávat vždy hlas straně, jejíž existence je nelegitimní sama o sobě.
  7. Volit liberální strany bez jakéhokoliv vztahu ke katolickým principům znamená jít proti nim a těžce se prohřešovat proti Bohu a Církvi.
  8. Vzhledem k tomu, že žádný z kandidátů politických stran není katolíkem, možná pouze matrikovým, bez zjevného úmyslu prosazovat katolické principy do společnosti, potom volit znamená volit vždy špatného kandidáta.
  9. Volit nevyhraněnou stranu s neutrálními indiferentními principy, znamená zradit katolické principy, protože není jistota, zda vůbec taková strana může hájit úspěšně katolické principy ve společnosti.
  10. Volit otevřeně protikatolickou stranu je nejenom těžkým hříchem, ale koledujeme si o církevní censury.
  11. Volit znamená prohřešit se proti nauce encykliky Quadragesimo Anno Pia XI., který jasně vytyčil hlasem Pontifika, že katolík má podporovat stavovské uspořádání společnosti.

Tolik jenom ve zkratce k problematice voleb v liberální demokracii a v revoluční republice. Jak kdysi prohlásil Msgr. Henri Delassus : "Zednářství, které je skryté, podporuje vznik revoluční republiky, aby se nakonec vzniklá republika stala otevřeným zednářstvím."

Další články

Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!