Osudová chyba českých dějin: Vznik Československé republiky - Vznik mýtu- Folgenschwerer Fehler der Geschichte - Geburt der tschechoslowakischen Republik - Geburt des Mythus

19. října 2009 v 20:59 |  Politika a republikánské "vládnutí" - Die Politik und die Republikanische "Regierung"
V těchto dnech si připomínáme smutné výročí vzniku tzv. Československé republiky 28. 10. 1918. Toto datum je koncem čtyřistaletého panování katolické habsburské monarchie podminované v 19. století liberálním a nacionalistickým štvaním, které nakonec pohřbilo nejprve trůn a v polovině 20. století i oltář. Vznik tzv. Československé republiky je spojen s tak falešnými ideologickými principy, že je třeba, abychom je českému čtenáři krátce představili. Za války modifikoval T. G. Masaryk koncepci politického realismu, dosud směřujícího k demokratizaci politického systému Rakouska - Uherska a postavil se do čela boje za samostatný československý národní stát jako součást "obrozené" Evropy, uspořádané podle "moderní zásady národnostní." Toto východisko a vlastní omyl "tatíčka" Masaryka způsobil kolaps národnostní politiky v nově vzniklém ČSR. Myšlenkovou shodu našel u amerického prezidenta Wilsona, který se snažil nově reorganizovat střední Evropu. Masarykův zahraniční odboj (Maffie) měl samozřejmě obavy z nějaké formy řešení situace v rámci Rakouska, proto 18. října adresuje jménem prozatimní československé vlády deklaraci americkému prezidentu Wilsonovi, která prohlašuje federalizaci za nedostatečnou a žádá samostatný stát Čechů a Slováků založený na republikánské formě se zaručenými demokratickými právy. Wilson s takto nastíněnou koncepcí Československa souhlasil. Masaryk, E. Beneš a Mr. R. Štefánik argumentovali zásadou "sebeurčení národů". V prohlášení nezávislosti československého národa, z 18. 10. 1918, se píše: "Demokracie porazila theokratickou autokracii. Militarismus je zničen - demokracie je vítězná, na základě demokracie lidstvo bude reorganizováno. Mocnosti temnoty posloužily vítězství světla - vytoužený věk lidstva vzchází. Věříme v demokracii, věříme ve svobodu." To bylo programové prohlášení hlasatelů iluminátního věku první nové totality v dějinách našich národů. To byl jasný anti - Syllabus papežů 19. a počátku 20. století, kteří varovali před liberální demokracií a anarchistickým pojetím lidské svobody, který ničí veškerý společenský řád a sesazuje Boha s trůnu, včetně zednářských idejí rovnosti, svobody a bratrství.
Od té doby se v dějepise objevuje myšlenka toho, jak český národ trpěl pod rakouským jhem a podobně zkreslený obraz skutečnosti. Pokud někdo z české a slovenské strany hovořil o sebeurčení národů, tak potom bylo jasné, že i další menšiny, skoro stejně tak veliké jako česká a slovenská, mají právo na sebeurčení národů. Můžeme však konstatovat, že situace rozchodu Němců a Čechů začala radikálněji vystupovat ve chvíli rozpadu společného tmelu, kterým byla habsburská monarchie, v německém prostředí také někdy nazývaná Donau Monarchie - Podunajská monarchie. S tímto tvrzením lze do určité míry souhlasit, neboť Němci, Maďaři, Češi (a další národy) žili pod vládou jednoho císaře v jednom státě. Rozpadem Rakouska - Uherska a jeho porážkou v I. světové válce začala nová, ne zrovna štastnější etapa dějin nového dvoustátí Československa. Po rozpadu monarchie se definitivně země koruny české vydaly svou cestou, cestou liberálně demokratického republikánského zřízení, které nemá v našich dějinách obdoby a je jistým způsobem anomálií.
Kvalita národa se ukáže právě na vztahu k jiným historickým menšinovým národům. Tento vztah je buď negativní, nebo pozitivní. A právě tolik glorifikovaná "První republika", o které slyšíme skoro v mytologických termínech, byla zemí, která se nedokázala vyrovnat s menšinami, zvláště s německou komunitou a spoludůsledkem byl Mnichov 1938. Podle mého názoru stačilo velmi málo, aby se víc jak třímilionová německá menšina, spolu s maďarskou a polskou, případně s ruthénskou (rusínskou) menšinou zařadila do československé společnosti, podpořila Československou republiku proti klíčícím totalitním systémům nacionálního socialismu a bolševismu a menšiny se tak nestaly pro ČSR čerstvě vykopaným hrobem, chceme-li pátou kolonou. Když právo na sebeurčení národů, tak důsledně.

29. října 1918, druhý den po vzniku Československa, si čeští Němci pospíšili s vyhlášením provincie Sudetenland, Deutschsüdmähren (připojena k Dolnímu Rakousku), Deutschböhmen a později samostatná župa (Gau) na území Šumavy "Böhmerwaldgau připojena k Hornímu Rakousku. Odděleno mělo být 26.000 km2 pohraničního území, které bylo osídleno Němci. Rakouský parlament reagoval velmi rychle, po jejich konstituování (30.října) je schválil a již 22. listopadu přijal zákon, podle něhož měly být do připravované německo-rakouské symbiózy, kromě dvou provincií, zahrnuty jižní Čechy, jižní Morava, Novobystřicko a města Brno (Brünn), Olomouc (Olmütz), Jihlava (Iglau) s okolím a uzavřená německá župa bratislavská (Pressburg). Čtvrtina území s třemi miliony německy mluvících obyvatel se hodlala odtrhnout od zemí koruny české. To, že tuto akci ukončilo čs. vojsko a to mnohdy krvavým způsobem natrvalo poznamenalo československo-německé vztahy do té míry, že na konci První republiky stojí Mnichov jako pokračující snaha sudetských Němců o autonomii. Pro toto období byla rozhodující Saint-germainská smlouva s Rakouskem uzavřená 10. září 1919, která uznává hranice tzv. koruny české. Smlouva mimochodem hovoří ve své čtvrté části ustanovení o ochraně menšin. 14. listopadu 1918 byl zvolen prezidentem Tomáš G. Masaryk. Vládu vedl K. Kramář. Při bližším pozorování se ukazuje, že počátky československého státu byly provázeny velkými problémy a domnívám se, že neřešení, resp. podcenění, národnostní otázky přispělo k pohřbení neuchopitelné ideje čechoslovakismu i Československa jako takového a jeho okleštění po mnichovské dohodě. Kdo chce svobodu a je slabší, tak ji ztratí, protože se vždycky objeví silnější, který ji chce také. To je výsledek liberálního pojetí světa, které nemá oporu v katolickém pohledu na teorii o sebeurčení národů.



Idea čechoslovakismu bez menšin - Destabilizace nového státu

Dosažení národní samostatnosti Čechů a Slováků bylo dějinným mezníkem. Od roku 1918 se spisovná slovenština začala používat ve všech sférách veřejného života. Současně ale vládnoucí složky ČSR proklamovaly myšlenku čechoslovakismu, podle níž Češi a Slováci byli považováni za jeden národ. Idea čechoslovakismu se promítla i do jazykových poměrů. Hledal se kompromis mezi politickým, právně formulovaným vymezením pojmu "československý jazyk" a jeho jazykovědným pojetím. Rokování vyústila do tří názorových proudů (každý z nich měl své zastánce): 1) československý státní jazyk se realizuje ve dvou rovnoprávných spisovných jazycích " českém a slovenském; 2) jazyk československý je jeden a týž; 3) Slováci by se měli vrátit k češtině jako spisovnému jazyku. Kromě toho byla vedena diskuse o názvu společného státu a o jeho psané podobě. Čechoslovakismus tedy znamená politickou či kulturněpolitickou koncepci, která vychází z představy o existenci československého národa, který je složen z Čechů hovořících českým jazykem a Slováků, hovořících slovenským jazykem. Čechoslovakismus se objevil již v 19. století a za první světové války byl základem národního osvobození Čechů a Slováků a základem pro vytvoření společného československého státu. Bez koncepce čechoslovakismu by nebylo možné požadovat vytvoření samostatného státu. Za hlavní představitele jsou považováni tehdejší prezident T. G. Masaryk, Eduard Beneš a Vavro Šrobár. Po vzniku ČSR se stal čechoslovakismus státní doktrínou, která byla zakotvena v ústavě z roku 1920. Z politického a národnostního hlediska bylo uzákonění jednoho (československého) národa nutností, neboť na území Československa byly jiné početné národností menšiny, a to dokonce silnější než menšina slovenská, pro kterou spojení do značné míry vytvářelo prostor pro emancipaci slovenského národa. Postupně se však stal překážkou pro dovršení slovenské národní seberealizace. Bez čechoslovakismu by tak neexistoval výrazný většinový národ. Jak se však později ukázalo, Slováci v mnoha ohledech preferovali svoji vlastní nezávislost, což destabilizovalo vnitřní situaci a vyvrcholilo odtržením Slovenska v roce 1939. Masarykovská koncepce státu a idea uměle vytvořeného čechoslovakismu se záhy přežila a ukázala, že ideologické spojení dvou sobě si blízkých národů nemůže do budoucna zaručit stabilitu. Idea čechoslovakismu totiž zcela pominula národnostní menšiny a jejím hlavním důsledkem byla destabilizace státu jako takového.


Stát Husův, nikoliv sv. Václava aneb český Kulturkampf.
V posledních desetiletích před světovou válkou valná část národa inklinovala k liberálním idejím. Ještě za války bylo rozhodnuto, že se v československém státě zavede husitství. (A. Neumann, Pařížský odboj a katolictví, str. 23; T.G. Masaryk, Světová revoluce, str. 74.) Proto byla mezi legionáři tak okatě zdůrazňována husitská tradice. Když byl "tatíček" Masaryk v Rusku (po pádu carského trůnu), navštívil poblíž Žitomiru oddíl Čechů, kteří bojovali u Zborova. Bylo jim "promluveno do duše", a poté přeměnili jméno svého pluku ze sv. Václava na pluk Husův. (Ráček Blažej, Českoslovensé dějiny, str. 430) To byl symbol toho, na čem bude postavena První republika i komunistická ČSSR. Na odkazu pyšného rebela Husa. Odpadlý a zatvrzelý katolický kněz se stal vzorem. Též pluk sv. Cyrila a Metoděje byl přezván na pluk Jiřího z Poděbrad, k nim byl připojen pluk Žižkův a pluk Prokopa Holého. Dvě třetiny zajatců se do tohoto Masarykova podniku nepřihlásili a Masaryk byl z toho roztrpčen. Mezi zajatci bylo zřejmé, že tento čechoslovakistický podnik je jenom zchátralou chatrčí, do které se kopne a hned se rozpadne. Stačilo dvacet let. Kulturní sekularizovaný boj byl zahájen stržením mariánského sloupu 3. 11. 1918. Tato neslýchaná potupa Matky Boží naplnila tehdy zbožné katolíky a vůbec všechny lidi dobré vůle hlubokým žalem a smutkem na jednáním lůzy. Následujícho roku začali odstraňovat učitelé ze škol kříže. Prahu následoval venkov. Kříže, sochy Nejsvětější Trojice, mariánské pomníky byly strhávány a rozbíjeny. Za pět let bylo zneuctěno a vyloupeno na 500 kostelů a zničeny tisíce Božích muk a křížů.
Český modernismus brzy propukl naplno pádem monarchie. Sv. Pius X. zasadil modernismu rozhodující ránu encyklikou Pascendi, přesto však v lůně Církve přetrvávaly modernistické tendence i mezi příslušníky českého kléru. Dne 8. 1. 1920 odhlasovalo 140 nejnespokojenějších kněží schisma vůči katolické Církvi a vytvořilo československou sektu. Celkem odpadlo skoro 288 kněží. Hlučně byla vykřikována hesla: "Pryč od Říma", "Po Vídni Řím", "Řím musí být českým člověkem souzen a odsouzen." Do roku 1921 vystoupilo z Církve 1.388.000 osob. Na Podkarpatské Rusi bylo díky agitaci bolševické Moskvy a republikánské Prahy ztraceno na 100.000 uniatů řeckokatolické Církve.

Vznik republiky byl utopen v krvi menšin
Před 89 lety padly vystřely, které zanechaly na dlažbě sedmi měst s většinovým německým obyvatelstvem 54 účastníků a 104 těžce zraněných pokojné demonstrace jejich obyvatel k zasedání parlamentu republiky Deutsch - Österreich, za jejíž součást se považovali. V dnech následujících po vyhlášení samostatnosti Československa dochází k proklamaci samostatných německých provincií tvořících součást republiky Deutsch - Österreich: Deutschböhmen (29. X. 1918), Sudetenland (30. X. 1918), okresu Deutschsüdmähren a župy Böhmerwaldgau (tyto se hodlaly připojit k zemím Niederösterreich a Oberösterreich) na základě práva na sebeurčení obsaženého ve Wilsonových 14 bodech. Před československým státem stála otázka: Jsou tyto provincie části této republiky a nového samostatného Československa? Bylo jasné, že o jejich osudu bude rozhodnuto vojenskou silou. V duchu knihy Náš stát a světová revoluce bylo nutno zabránit tomu, aby nový stát byl NEDOCHUDČE. Dne 27. XI. 1918 začala systematická anexe všech těch území, které byly podle Beneše považovány za nezbytné pro budoucí rozsah státu a jeho ekonomickou a vojenskou stabilitu. Dokončením anexe německých provincií v polovině prosince 1918 byly vytvořené nové poměry a bylo doufáno, že se v budoucnu nepodaří již nikomu je změnit. Účastníci pařížské konference byli velmi dobře informováni o skutečných poměrech v Československu a především anglosaští posluchači byli znechuceni jednáním Beneše, který tvrdil, že v hraničních oblastech žije pouze smíšené obyvatelstvo a nikoliv pouze německé. Kromě diplomatických dokumentů německých politických zástupců z českých zemí se dostalo delegacím konference řady projevů vůle tohoto obyvatelstva: např. 105 telegramů německých měst českých zemí americkému prezidentovi žádající právo na sebeurčení a prosící o americkou ochranu německých území ze začátku února 1919. Poradce americké delegace Prof. Dr. A. C. Coolidge hodnotil ve své zprávě z 10. III. 1919 situaci česko - německou takto: "Dnes mezi nimi existuje hluboké nepřátelství a není důvod očekávat, že toto nepřátelství bude v blízké budoucnosti překonáno. Krev, která tekla 4. března, když čeští vojáci v mnoha městech stříleli do německého davu, byla prolita takovým způsobem - ačkoliv ve srovnání s oběťmi, jichž jsme se stali my, je to pouhá kapka -, že jen stěží může být odpuštěno. Jestliže minulý listopad existovala snad v německých kruzích jistá ochota z hospodářských důvodů udržet politickou sounáležitost s Čechy, pak dnes prakticky vymizela..."



Republika si vykopala hrob zvaný Mnichov 1938
Československá republika se stala obětí širokého nacionalistického hnutí a nacionalistických tendencí uvnitř národnostních menšin počátku 20. století, protože sama byla postavena na nacionalistických tendencích Čechů a Slováků a povýšila ideu čechoslovakismu na úroveň Boží. Slovy Romana Jocha, "nacionalismus se stal magickou formulkou, jež si mohla získat loajalitu mas v zápase s loajalitou ke starým feudálním pořádkům. Stal se živelnou vlnou, jež mohla smést vše, co jí stálo v cestě, a vynést k moci ty, kdo na ní pluli".
Němcům v pohraničí bylo právo na sebeurčení upřeno. Nebyla pro ně vytvořena ani malá míra autonomie. To se týká i maďarské a polské menšiny. Němci, Poláci a další byli v Československu v roce 1919 udrženi silou a jejich právo na sebeurčení bylo za cenu lidských obětí českým vojenským zásahem pošlapáno. Němci se stali "národnostní menšinou", ačkoliv měli podíl obyvatelstva, který byl s menšinami v jiných státech nesrovnatelný (33 % v českých zemích). Těžkou ranou německému obyvatelstvu byla posléze hospodářská krize 30. let a pozemková reforma, nejrozsáhlejší v Evropě té doby (nepočítaje SSSR), při které byly všechny větší statky a majetky konfiskovány a rozděleny nemajetným - německá menšina, sama s velikým podílem nemajetných, byla z přídělu vyloučena.
Republika měla v té době třináct a půl milionu obyvatel, Češi však tvořili jen 51 % z nich, Slováci dalších 14 %. Zbytek připadal na menšiny, především Němce, kterých bylo 23 %, což předznamenávalo problémy, se kterými se Československo potýkalo během celé své existence. Vznik nového státu naplnil sice tužby Čechů a Slováků po samostatnosti, ale nikoliv po sociální spravedlnosti. Je dobré si říci, že předmnichovská republika nikdy nezajistila důstojný život pracujících, ani její hospodářské výsledky nebyly během celé její existence zdaleka tak skvostné, jak se dnes uvádí.
Z pohledu sociálního jsou pro toto období důležité zákony z roku 1919 o zabrání půdy, o zrušení šlechtických výsad, o zavedení osmihodinové pracovní doby, o zavedení podpory nezaměstnaným. Bylo zavedeno i civilní manželství. Po první válce však začalo nebývale přibývat nezaměstnaných. Nad přelidněnou Evropou vykrvácenou světovou válkou se začala objevovat sociální otázka.
Masarykovská koncepce státu a idea uměle vytvořeného čechoslovakismu se záhy přežila, zahraniční orientace na Francii jako hlavního spojence odboje z první světové války a neschopnost řešit národnostní problémy byly hlavní aspekty konce První republiky a fiaska československých dějin v Mnichově 1938.
Cesta Slovenska do společeného soužití s Čechy rovněž nebyla bez problémů. Slovenský patriot Andrej Hlinka podporoval autonomii pro Slovensko a v roce 1925 měl za sebou většinu slovenského národa. Adolf Hitler mohl potom nerušeně využít situace nespokojeného německého obyvatelstva a zneužít ho pro své nacionalistické štvaní. Na závěr je třeba podotknout, že totálně selhala československá reprezentace v čele s T. G. Masarykem, která neměla zkušenosti s vedením multinárodnostního státu a nedokázala německou menšinu integrovat a získat ji pro budování jednotného multikulturního národa. Teorie některých sudetoněmeckých politiků o programu vyhladovění německého obyvatelstva v ČSR jsou v této souvislosti zajímavé. V pohraničí byl nejvíce zastoupeným lehký průmysl sklářského a textilního typu. Vysoká závislost tohoto průmyslu na exportu a jeho oslabení v době velké hospodářské krize mělo velký a dlouhodobý sociální dopad. Tohoto dopadu využil A. Hitler a komunisté, kteří oslabovali centrální českou vládu svými výpady.
První republika se tak stává v soudu dějin ukázkou toho, že pokud stát nepečuje o integraci historických menšin do většinové společnosti při zachování jejich kulturních kořenů, nemůže počítat s jejich podporou. Každý stát má povinnost vyvinout velkou péči o národnostní otázku na svém území. Její neřešení může zasáhnout v důsledku i prosté obyvatele většinového národa. Jak bylo řečeno na začátku, kultura a vyspělost národa se ukáže právě na vztahu k národnostním menšinám. První republika tuto možnost promarnila. Pohraničí se stalo synonymem pro ekonomický kolaps, lidské tragédie, nenapravitelné křivdy a oběti, nacionalní šovinismus a netoleranci, lidské a politické selhání kolosálních rozměrů, které v něm přetrvávají i po 50 letech. Proto také nikdo z katolíků nemůže oslavovat vznik tohoto státu, který utopil katolickou Církev, katolickou monarchii, šlechtu a menšiny v duchovním a materiálním vandalství, které je srovnatelné s Velkou francouzskou revolucí 1789.




Doporučená literatura, ze které jsme vycházeli při sepisování tohoto článku:
- Memoire III -Problematika Němců v Čechách- In: Eduard Beneš a střední Evropa, ISE Praha 1994, s.18-25 (Celkem bylo předloženo na mírové konferenci jedenáct memorand, která byla poprvé publikována v roce 1937 ve francouzském znění - "Československý pamětní spis", včetně německého překladu Hermanna Raschhofera z r. 1925.
- Krofta Kamil , Dějiny československé, 1946.
- Kalista Zdeněk, Stručné dějiny československé, Vyšehrad, Praha, 1992.
- Ráček Blažej, Československé dějiny, Praha, 1948.
- Bělina Pavel a kol., Dějiny zemí koruny české II., Praha 1992.
- Bolševici v politice Beneše: in: (Perman Dagmar, The Shaping of Czechoslovak State. Diplomatic History of the Boundaries of Czechosloakia 1914-1920, Leiden 1962, S.81
- Galandauer Jan : Vznik československé republiky 1918, Praha 1988.
- Krystlík Tomáš, Zamlčené dějiny, Nakladatelství Alfa, Praha 2008.
- Kuffner Hanuš, Náš stát a světový mír, J. Springer, Praha - Vinohrady 28.11.1918 s mapami územních národků nového státu a plánů na rozdrobení Německa.

 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!