Vive la Religion Catholique, Vive la Monarchie!

19. dubna 2010 v 18:10
O čem svědčí narůstající monarchistická aktivita, kterou pozorujeme po celé Evropě, v rámci tzv. Evropské Unie? Když pozorujeme neutuchající zájem o monarchii ve Španělsku z řad Karlistů, v zemích Rakousko-Uherské Monarchie a ve Francii baště tradičního katolicismu? Ukazuje to na závěrečný a rozhodný boj mezi katolickým pojetím spojení trůnu a oltáře, který byl v minulých 200 letech hrubě a násilně devalvován ze strany sekulárních liberálních demokracií. Můžeme hovořit o genocidě katolické monarchie. Nejhorší nepřátelé katolické monarchie, z řad liberálů a socialistů, nacistů a fašistů, modernistů a komunistů. Zaútočili na trůny chtěné a posvěcené samotným Bohem. Chtěli poroučet větru a dešti a ztroskotali. Díky Bohu za jejich ztroskotání. Blud se ukázal jako neživotný, jako neschopný vládnout. Všechny bludy o svobodě svědomí, všechny principy Francouzské revoluce, sekulárního liberalismu, nacionalismu, všechno bylo slavnostním způsobem prokleto římskými papeži a samotným Bohem. Bůh proklel sekulární a liberální demokracii, komunismus, nacionalismus, modernismus, náboženskou svobodu, socialismus, svobodné zednářství i kapitalismus. DEO Gratias! A protože lidé Evropy podvědomě chápou, že bez Boha není možné vytvářet Unie, není možné vládnout v jednotě s morálním řádem, probudilo se v nich svědomí, které chtěli nepřátelé katolické Církve vymazat. Ukazuje se, že katolická monarchistická menšina, která si uvědomuje tradiční spojení trůnu a oltáře ví, oč jde. Naproti tomu republikánská většina (sama se sebou, svou pokrokovostí a svým "bytím na výši doby" spokojená) si sama sebe nezdůvodňuje, veze se na vlně času. Toho času, o němž se praví, že "Všeho do času, Bůh Všemohoucí navěky". Ostatně je to možné všem pocházejícím z pokrokových rodin, znázorňovat tak, že dvěma roztaženými prsty ruky můžeme naznačit dva až tři centimetry jako "moderní dobu" a rozpjatými pažemi dobu tradičního způsobu života, tedy nemoderní, monarchistickou dobu, dalo by se říci "normální".
Summa summarum: Bůh nemilosrdně a zároveň spravedlivě řeší, co jsme nevyřešili my, ubozí hříšníci, ať již z nedostatku odvahy, nebo prostě proto, že to neumíme. To, co se tváří jako dospělé a zralé, co je na vrcholku sil, to bývá dle pradávných zkušeností obvykle blíže svému konci, než to co vzniká, co se formuje, aby do života vstoupilo. Nu a kdo je dnes na vrcholu? Monarchie, nebo republika? Jistě, před 200 nebo 100 lety tomu bylo jinak. Jistě, tento "vývoj" jako vše ostatní v životě nespadl s nebe. On mu totiž někdo napomáhal, jisté konkrétní síly, hnutí a osoby. Je třeba čtenářům našeho blogu doporučit Dostojevského, zejména jeho román "Běsi", a to proto, že nejde o básnickou fikci, ale o dílo založené na skutečnosti, na skutečné události (zavraždění z pokrokářsko-revolučního poblouznění vystřízlivěvšího studenta jeho bývalými kolegy - souvěrci) a dále proto, že zde autor podává duševní fyziognomie nositelů či připravovatelů "ráje na zemi". V této souvislosti se nemůžeme nezmínit o knize E. Radzinského Alexander II. - Poslední velký car (Mladá fronta), kde je přesně znázorněno prostředí nihilistických spiklenců-vrahů ve svých typologiích a navíc doplněno fotografiemi těchto "předbojovníků pokroku" a "jasných zítřků" lidstva. Lze namítnout, že to všechno, prostředky i cíl, byla vůle lidu. Jako by vůle lidu, většiny, projevovaná např. hlasováním, byla vždy a jedině tím nejvyšším soudcem. Takové projevy vůle lidu známe ostatně z historického Velikonočního příběhu: jednou "Hosana!", podruhé "Ukřižuj!" s příslušnými tragickými důsledky. Tedy jde o vůli člověka, domýšlíme-li dále - proti vůli Boží - vyjádřené např. v Desateru, v Církvi atd. Ale v jádru nejde o vůli lidu, ale o zřejmý záměr, promyšlený plán. Ukazuje to např. rakouský spisovatel (nikoliv spisovatel románů typu Jiráska) Heinrich Drimmel ve svých knihách věnovaných osobnostem, jako František I. (II.) nebo František Josef I. odkrývá před námi zejména až zarážející návaznost revolucí a jejich vzájemnou spojitost, jakož i roli šedé eminence Anglie. Ostatně, cožpak bolševická nebo nacistická, či liberálně demokratická, nebyly spiknutími? Ale abychom neodbíhali od tématu. Monarchie, tedy lépe řečeno její představitel - ztělesnitel - Panovník, je dán, a nikoliv volen. Naproti tomu president volen je, je často dost obtížně vybírán…Tudíž president nemůže být a ani není pojítkem celého národa, "všeho lidu" (jak zní obnošená formulace). To se týká zvlášť zakladatelů oné pokrokové formy vlády, různí ti "tatíčci" či "budovatelé", spíše ovšem bořitelé. Je to pochopitelné i proto, že atmosféra volebního boje spojená s agitací všeho druhu (mnohdy velmi nechutnou) neprospívá vzájemnému porozumění, natož pak blíženecké lásce. Kromě toho Monarchie - vláda se obvykle předává, dědí dle rodinného pořadí, dle příbuzenství) je už tím silně svázána s principy RODINY (RODU), což je už samo o sobě zdravé. Proto také máloco tak škodí monarchickému principu jako vady v rodinném životě členů panovnického rodu, např. nevěry, rozvody apod. Nahlodávají totiž podstatu monarchie, jež je totožná s podstatou rodiny, jež je posvátná (často i v očích lidí smýšlejících naprosto profánně). Je to něco, co je nám dáno, co jsme nevytvořili, ale v čem žijeme. Naproti tomu různí ti volení představitelé (výtečníci) v těžké situaci "majíce plán, sednou na aeroplán a odletí za oceán". Karel I. Anglický šel prý na popraviště (šlo snad o první justiční vraždu - královraždu) se slovy: "Jsem mučedník svého lidu…" Nebo Ludvík XVI. ve Francii, dobromyslný král, který zrušil spoustu feudálních privilegií ještě dávno před Revolucí. Před smrtí napomínal svého syna Ludvíka Karla (Ludvíka XVII.), aby se nemstil svým nepřátelům. Byla to slova hodna opravdu "krále nejkřesťanštějšího" (čestný titul francouzských králů). Na popravišti se snažil obrátit na lid krátkým projevem, ale byl umlčen. Za potupných okolností byla zavražděna na popravišti královna Marie Antoinetta. Následuje utýrané dítě (syn Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty) Ludvík Karel XVII. Realisticky výstižně veškerou hrůzu a odpornost jejich věznění a smrti vylíčila Angličanka Deborah Cadburyová v knize "Ztracený král Ludvík XVII. - Tragický osud syna Marie Antoinetty - (Vydala Europmedia Group, k. s. -Ikar v Praze v roce 2004) Dr. Pelletanovi se podařilo při pitvě vyjmout srdce Ludvíka XVII. a odnést jej domů, kde jej konzervoval v lihu. V červnu 2004 byla tato relikvie oficiálně pohřbena do královské hrobky v bazilice St. Denis v Paříži. Srdce nevinného a utýraného královského dítěte konečně v klidu spočinulo mezi svými rodiči a předky.
A tak šel kupředu "pokrok" . Teror jako prostředek k prosazení "pokroku". Jak skončila monarchie v Portugalsku, totiž vláda rodu Sachsen - Coburg - Braganca? Král Karel I. byl v roce 1908 zavražděn a jeho nástupce Emmanuel II. byl za revolučního chaosu svržen. Od roku 1916 do nástupu Salazara se vystřídalo na 16 různých vlád. Ale "pokrok" jde nazadržitelně dál. A tak tu máme další oběť - dokonce dvě oběti - 28. června 1914 je v Sarajevu zavražděn rakouský následník trůnu František Ferdinand d´Este s manželkou Žofií, roz. hraběnkou Chotkovou. František Ferdinand je místy vykřičen (zvl. ve školním dějepise) jako válečný štváč! Opak je pravdou! Byl rozhodným nepřítelem války. Kromě toho byl přítelem Ruska a stoupencem, spolupráce tří konzervativních, a tedy o stabilitu usilujících, velmocí (Rakousko-Uhersko, Německo, Rusko). Správně předpokládal, že při vzájemném střetu by se navzájem detronizovaly. Což se i stalo…Komusi k radosti…
Ale teror nesrážel jen hlavy korunované. Jestliže jednou dostal "placet", pak si nevybíral. Padli mu za oběť příslušníci všech stavů a profesí…! Další obětí tohoto revolučního masakrování byl car Mikuláš II a celá jeho rodina v Jekatěrinburgu v červenci 1918.
Ale kdože se to v posledních 200 letech zasloužil o odstraňování monarchií? Byl to snad "lid", v jehož jménu se údajně vládne? Ale kdepak! Převážně to bylo zazobané měšťáctvo, jasněji řečeno buržoazie, tedy vrstvy, pro něž věci duchovní, monarchie, kultura jsou vpravdě "nadstavbou", a ne něčím bytostně nutným…
Jak je to tedy s tou monarchií a republikou? Monarchie je na rozdíl od republiky zřízení, jež se (chtě nechtě) odvolává k Bohu (tam hledá své poslední zdůvodnění). Je to vyjádřeno formulí "Deo gratia" "Milostí Boží" (nebo také z "Boží milosti"). Tím se vyjadřuje, že panovník trůn zdědil, že za něj vděčí ne volbě, ale jen Všemohoucímu Bohu. V lidových představách se často neúroda, nepřízeň počasí, válka spojovaly např. s nemocí či hříchy krále apod. Dovedeme si dnes v takové funkci představit moderní vyfešákované a naparfémované pány prezidenty? Monarchie má tedy cosi sakrálního, posvátného. Čistě laická, sekulární monarchie by byla skutečně něčím ohavným, bez smyslu. Naproti tomu u moderní republiky tomu tak není. Je to útvar zcela sekulární vedoucí k laicismu odsouzeného římskými papeži. V posledních dvou staletích (doba převratů, revolucí…) se buržoazii - nikoliv lidu - podařilo zbavit monarchy moci, ale monarchii samu jako stabilizačního činitele zachovat a využívat. Králové tak ztratili reálnou o zákon opřenou moc. Ale snad právě toto v souvislosti s tím, že politika je stále neprůhlednější a také zkorumpovanější, způsobuje, že se lidé upínají k něčemu, co je alespoň relativně čistší a stranou "vší té špíny…"
Neuškodí, když se alespoň zběžně "ad informandum" podíváme na podporu monarchistickému principu směrem do minulosti. Snad prvním velkým bojem o monarchii byly tzv. Jakobitské války - povstání ve prospěch legitimní dynastie Stuartovců ve Skotsku v 18. století. Šlo ovšem spolu s dynastií i o věci náboženské, způsob vlády, samosprávy a osobnosti skotských klanů atd. Už tehdy proti sobě bojovaly dva světonázory….Snad k největšímu vzepětí tradičních hodnot a věrnosti vůči náboženství došlo ve Francii v době Francouzské revoluce v 18. stol. Jde o tzv. Povstání proti republice ve Vendée a v Bretani. Šlo programově o znovunastolení legitimní dynastie Bourbonů. Opět se tu střetly dva světy a dvě víry. (víra katolická a nevíra, které bohužel holdují dnes i mnozí tzv. katolíci) Přímo legendární postavou je "Svatý z Anjou" Jacques Cathelineau, markýz Francois Anastase Charette de la Contrie, Janine Antoine Philippe de Talmont, oslňující mladík Henri de La Rochejacquelein, Jean Nicolas Stofflet, Maurice Louis d´Elbée, Charles Melchior de Beauchamps, Jean Baptisté Joly a další ….
Do stejné kategorie zápasů patří i karlistické války ve Španělsku v 19. století. Nešlo zde ani tak o dvě linie španělských Burbounů, ale o dvě koncepce vlády, o dva světonázory, jak dokazují četná povstání Karlistů. Dodnes konflikt přesahuje svým významem i co do podpory hranice Španělska. Další postavou, pro naše země velkolepou, je císař Karel I. von Habsburg, a jeho pokus ujmout se vlády v Uhrách po I. světové válce. Nešlo tu o ctižádost, ale o snahu naplnit korunovační přísahu, tedy o závazek daný Bohu, svou podstatou závazek náboženský a mravní.
Klobouk dolů před těmi, kdo se dnes hlásí k tradičně katolickému pojetí monarchie a to zvláště z toho důvodu, že se objevují v prostředí naprosto převážně orientovaném na pseudohodnoty tohoto světa. Navíc se hlásí k monarchii a to legitimní monarchii spojené s Habsburky. A je to tak dobře. Liberální odrhovačka o 300 letech útisku byla mnohokrát vyvrácena a pouze "zelené mozky" bolševismu a liberalismu toto neustále opakují. Existuje názor, že kdyby dějiny probíhaly striktně logicky, pak by Češi, pro svoji Svatováclavskou korunu, jenž je státním symbolem a zároveň náboženskou relikvií, museli být supermonarchisty. Proto tedy nejsme pro bezbřehou liberální demokracii odsouzenou římskými papeži, která vede do anarchie a jež vede k despotismu anarchie. Jsme pro nastolení Monarchie jako politicky nejkorektnějšího řešení, ke kterému všichni katolíci mají nejblíže. Je to řešení nejmírnější, byť je nejtěžší.
Můžeme zvolat s vandejskými bojovníky: "Smrt věčnou a věčné prokletí Francouzské revoluci od Boha Trojjedinného a Přesvaté Bohorodice. Vive la Religion Catholique, Vive la Monarchie!"
 


Komentáře

1 Ladislav MALÝ Ladislav MALÝ | E-mail | 20. dubna 2010 v 9:31 | Reagovat

Souhlasím s autorem, že nejlepší forma vlády ve společnosti je monarchie. Leč, kde vzít monarchy? Ti co jsou - aspoň podle mých informací, jež získávám z otevřených zdrojů - jsou prolezlí zednářstvím, filosemitismem, demokratičností a hlavně jsou nahlodáni, aspoň ti mladší z nich, to čemu se říká moderní svět; téměř všichni jsou pro EU; zcela jistě si okázale pěstují svůj, kdysi dávno skvělý svět, za mohutného přispění bulváru - chci říci, že vlastně zplaněli s okolím. Jedním dechem ale říkám: Bohužel! Proto ten článek je jakési nostalgické vzpomínání, které neřeší a ani nechce řešit budoucnost. Domnívám se, že k tomu, abychom se dočkali jakýchsi lepších monarchistických časů, je třeba začít v současnosti s budouváním politické konzrvativní strany s křesťanskou idejí a sociálním zaměřením. V tom bych viděl první krok na cestě k likvidaci současného politicko-filosofického a mravního marasmu.

2 Monarchista Monarchista | 20. dubna 2010 v 21:33 | Reagovat

Pane Malý, děkujeme za Váš komentář. Musím s Vámi naprosto souhlasit. Možná náš článek vyznívá nostalgicky, ale v žádném případě nostalgický není (nebyl ani tak koncipován) a budoucnost je jasně vytyčena. Principy jsou jasné, legitimní nástupci jsou tady také, zbývá vyřešit to nejdůležitější faktickou restauraci monarchie a příchod skutečně katolického panovníka. Domnívám se, že je to nadlidský úkol z pohledu lidského, ne nemožný však z pohledu Boží optiky. Ptáte se, kde vzít monarchy? Lépe řečeno, skutečně pravé katolické monarchy, kteří by nekolaborovali s EU, liberální demokracií, či jinou formou nějakého odsouzeného bludu, či zednářství, etc…? Otázka je poměrně jednoduchá, odpověď je do značné míry také jednoduchá…. V našem článku jsme konstatovali, že cesta monarchie je tou cestou pro katolíky nejsprávnější, leč nejobtížnější…
1/ Musíme si uvědomit jednu důležitou věc: Panovník získává moc od Boha, tudíž ji nepřijímá od lidí volbou. Tudíž jeho autorita je Božského původu a tudíž panovník, který se protiví vůli Boží a nejedná dle ni, schvaluje např. zákony proti Božím přikázáním, či kolaboruje s hnutími a idejemi zavrženými katolickou Církvi, dopouští se urážky Boha a zneužití moci a pokud by dnes Církev a její autorita fungovala – hrozí mu i sankce ze strany katolické Církve. Církev má moc sankcionovat ve své nepřímé moci i panovníky a hlavy států. Všechno toto špatné jednání vladaře i sankce Církve mají dopad na život panovníkův nejenom v tomto světě, ale hlavně na věčnosti. Chování panovníka a sankce Církve mají přirozený a nadpřirozený rozměr. Přesto však špatný císař v sobě podržuje onu Božskou autoritu i tehdy, pokud se mýlí a zneužívá nějakým způsobem svůj úřad. Jeho vláda si však  podržuje punc legitimity, kterou mu nemůže vzít ani změna politického režimu, která by ho chtěla zbavit trůnu. Otázkou legitimity moci je třeba se zabývat (a doufejme, že se tomu budeme věnovat i na našem blogu), protože pokud bychom byli v této otázce důslední, museli bychom konstatovat, že příslušníci a právoplatní nástupci z rodu Habsburg-Lothringen jsou právoplatnými vládci naší země a ostatní „lidové“ vlády jsou vpravdě nelegitimní…Mohli bychom rozvádět další akademické diskuze a souvislosti a ptát se, zda může nelegitimní vláda dosazovat třeba biskupy na biskupské stolce, zda nelegitimní vláda může vydávat zákony a vykonávat nad lidmi soudní moc a jaká je závaznost její legislativy, či zda nelegitimní moc má právo vyhlašovat volby a registrovat politické strany. To už bychom ovšem zaběhli příliš do detailu. Tudíž legitimní, ale nehodný panovník nepozbývá svoji právoplatně svěřenou moc od Boha. Tudíž, pokud existuje císař, král - liberál, inklinující k liberálním a zednářským principům, nebo je dokonce zednářem, potom to ještě neznamená, že by pozbyl svoji moc a stal se panovníkem nelegitimním. Pouze zneužívá svoji moc pro své vlastní důvody a je třeba, aby po sankci Církve byl lid osvobozen od poslušnosti vůči němu. Vzpomeňme na teorie katolických moralistů (Suaréz) ohledně možnosti, či nemožnosti vzepřít se panovníkovi ze strany lidu.

2/ V současné době se v tradičně katolických kruzích (FSSPX) podržuje podobný názor ohledně papeže. Papež neztrácí svůj úřad a svou autoritu, i když je liberálem a nebo modernistou. Podržuje si Božskou moc svého úřadu, i když svůj úřad ničí a kolaboruje s naukami odsouzenými. (ekumenismus, náboženská svoboda etc.) Tím se tento postoj liší od postoje sedesvakantismu.

3/ Cesta politického stranictví je ovšem cestou do záhuby. Pouze legitimizuje liberální metody v politice a stranictví nakonec vykopalo hrob nejenom monarchii, ale podobně i liberální demokracii a podkopává svým hašteřením a spory jakoukoliv vládu. Nevede nikam. Toho jsme ostatně denně svědky.

3 Ladislav Malý Ladislav Malý | E-mail | 21. dubna 2010 v 11:46 | Reagovat

Rovněž já jsem přesvědčen, že potomci rodu Habsburg-Lothringen jsou legitimními panovníci a držiteli české Svatováclavské koruny. Český král Karel I. se v roce 1918 nevzdal české koruny, pouze vlády v čekých zemích. Nicméně šlechta za těch bezmála sto let od zboření monarchií ve stř.Evropě natolik zplebejštila a lidé na druhé straně už natolik zapomněli na nějakou kdysi exkluzivní, v chování vytříbenou šlechtu - svoje v Čechách udělala závist -, že cesta k návratu je vskutku v rukou Božích.
Přes Vaše pravdivé argumenty si ale myslím, že nějak by se měla projevit vůle lidí jako jste konkrétně Vy, když ne v politické straně, tak zcela jistě v nějém spolku - řekněme občanském sdružení - které by širší veřejnost informovalo a vzdlávalo v tomto duchu. Do tzv. monarchistické strany vedené Dr.Srpem zatím nechci vstupovat, neboť strana příliš koketuje se současným hlavním politickým proudem a strana se mi zdá se svými vystoupeními pokrytecká.

4 Ladislav Malý Ladislav Malý | E-mail | 21. dubna 2010 v 12:35 | Reagovat

Ještě mi napadlo: Pakliže Svatý otec vykonává svůj úřad z Boží vůle - konkrétně byl zvolen kardinálským sborem - , musejí mít Boží validitu i dokumenty na II. Vaticanu, tedy dokumenty, které lodičku Církve zakormidlovaly do páchnoucích vod liberalismu a relativismu, neboť i ony byly schváleny naprostou většinou koncilu, tedy pomocí Ducha svatého.
Vysvětlete mi, prosím, moje tápání...

5 Monarchista Monarchista | 21. dubna 2010 v 18:53 | Reagovat

Svatý Otec je zvolen kardinálským sborem a volbou přijímá Bohem ustanovený neomylný úřad, který mu zaručuje neomylnost pouze ve věcech víry a mravů. Otázka II. vatikánského koncilu je pro katolického tradičního
monarchistu nádhernou ukázkou toho, že Duch svatý je se svou Církví stále- je jí dán a nedopustil, aby koncil definoval nějaké dogma, které by protiřečilo předešlým, protože nebylo definováno jako nauka závazná k věření zhola nic.
Druhý vat. koncil je prvním pastoračním, nezávazným a velmi drahým kázáním světu, který byl řádně svolán a řádně ukončen právoplatně zvolenými papeži. Koncilní texty jsou neomylné pouze tam, kde se citují vlastní dogmatické teze předešlých koncilů,
zvl. I. Vatikána a Tridentina. Ostatní texty jsou pastorační povahy a jejich závaznost není o nic menší, nebo větší než řečníka v londýnském Hyde Parku. Tady vidí každý tradiční katolík ukázku toho, jak Duch svatý nedopustí promulgování
omylu ani ústy koncilu, ani ústy papežů po koncilu. Pokud například papež Jan Pavel II. razil ekumenismus, či náboženskou svobodu, tak to byl jeho názor soukromé osoby, který nebyl nikde, ať už řádně, či mimořádně dogmatizován,
a závaznost těchto nauk je nulová, protože odporuje odsouzením papežů v řádném projevu Magisteria, například ve formě encykliky Pia XI. Mortalium animos etc.
Navíc partizáni modernistických omylů na koncilu deklarovali otevřeně, že koncil je čistě pastorační a tudíž vlastně otevřeně tvrdí, že jeho závaznost má takovou hodnotu jako výše uvedeného řečníka v Hyde Parku.

6 Margita Margita | Web | 22. dubna 2010 v 14:48 | Reagovat

Také bych ráda připojila svůj souhlas s katolickou monarchií. Za právoplatného panovníka bych nemohla pokládat nikoho jiného než dědice blahoslaveného císaře a krále Karla I. Ikdyž asi ne každý z jeho následníků bude jako sám císař Karel, který je pro mě vzorem katolického krále a doufám, že jednou dojde k jeho svatořečení.

7 Ladislav Malý Ladislav Malý | E-mail | 24. dubna 2010 v 21:39 | Reagovat

Potomci habsburského rodu podle všeho by měli mít právo na český trůn. Nicméně je zde jedn kníže, který se mi jeví jako snad nejlepší a jemuž by český trůn nejlépe slučel, a sice je to Hans Adam II. von Lichtenschtein. Navíc mu právoplatně patří velká část Moravy, která mu byla ukradena tzv.benešovými dekrety.

8 Monarchista Monarchista | 25. dubna 2010 v 19:27 | Reagovat

[7]: Ano, je pravdou, že Liechtensteinům patřila velká část markrabství Moravského. Kvůli neuznaným majetkovým nárokům Česká republika a Lichtenštejnsko v roce 1993 navzájem neuznaly svoji nezávislost a neměly spolu diplomatické styky. Prvním úkolem je anulace tzv. Benešovým dekretů, které neměly své opodstatnění ani v roce 1945, natož v roce 2010. Můžeme je přirovnat k Norimberským zákonům nacistického Německa. V současné době však stále legitimním panovníkem je člen rodu Habsburg - Lothringen, tj. císař Otto von Habsburg.

9 SP SP | 30. dubna 2010 v 22:07 | Reagovat

Velmi poučným materiálem je již čs.přeložené dílo P.Wiltgena "Rýn se vlévá do Tibery." Na mnoha místech knihy lze na základě sporů obou táborů zjistit jasnou revoltu zpočátku menšinových liberálů a modernistů.  Naproti tomu- římská kurie stála za katolickými dokumenty. V knize lze také rozpoznat rebelující chování vůči římských autoritám. A dnes můžeme děkovat Duchu svatému, že nemohly být promulgovány omyly a koncil byl čistě časově pastorační záležitostí, která způsobila takové škody tělu Církve, že to dnes otevřeněji uznávají i ti, kdož se spolupodíleli na liberálním experimentu v Církvi s názvem II.Vaticanum.

10 Richard K. Richard K. | E-mail | 3. května 2010 v 21:18 | Reagovat

Som skutočne dojatý, nebudem sa rozpisovať
niekoľko rokov dom hútal čo je najlepšie zriadenie a nezávisle, bez kníh čírim uvažovaním som došiel že jedine kráľ, a teda monarchia je jediným možným zriadením. To čo som chcel napísať som si dal sľub že raz musím napísať, že som asi toto hľadal. Hľadal som systém, systém rodinný, rodinný štát. Už asi rok a pol som monarchista. Pán Boh zaplať, za takto nádherný článok. Boh ochraňuj národ sv. Václava. Daj Bože nám kráľa, služobníka verného Tebe, vodcu a ochrancu. Nášho narodeného s krvou našich kráľov z domu Habsburského.

11 SP SP | 4. května 2010 v 20:37 | Reagovat

Richarde, děkuji za všechny katolické monarchisty ohledně Vašeho názoru na monarchii. Ano, rodinný stát. Bez velkého idealizování můžeme říci, že například osoba panovníka Františka Josefa II. /a nejen jeho/ spojovala Čechy a české Němce ve společném Království. V pohraničí žili oba národy jako jedna rodina až do roku 1918... Lidé by se  domluvili, ale taktizující intelektuálové z obou stran už na Říšském sněmu dělali ohlušeni šovinistickými říkankami vše proto, aby česko-německou rodinu v jednom Království rozeštvali.

12 Jooohnny Jooohnny | 3. března 2011 v 2:52 | Reagovat

Vážení přátelé monarchie, srdečně Vás zvu k návštěvě mých obsáhlých stránek
www.vrchlabsko.info
jejichž velká část se věnuje naší Podunajské monarchii
www.vrchlabsko.info/monarchie.html 8-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!