Je tzv. pravoslavná "církev" sesterskou "církví"?

7. prosince 2011 v 14:58 | převzato z Katolik Revue |  Katolická Církev - Katholische Kirche
Jistě se mnou bude čtenář souhlasit, že kořenem všech problémů na Východě je schisma - rozkol. Rozkol pravoslavných patriarchátů vůči římskému stolci je těžkou urážkou Boha, Ježíše Krista, protože se schismatik prohřešuje proti vůli Boží mít jednu katolickou (obecnou) Církev jako jednotnou instituci spásy.
Kolem roku 1054 vyvrcholilo rozštěpení Církve, které bylo pouze důsledkem přetrvávajících problémů uvnitř východních patriarchátů, které "dlouhodobě žárlily" na primát římského papeže nad celou Církví. Později se k tomu připojil i kristologický problém kolem učení o vycházení Ducha svatého i ze Syna. Dnes se zdá, jako kdyby se v rámci ekumenismu "zapomínalo" na omyly východní theologie a spíše se zdůrazňovalo to, co nás tzv. spojuje. Je toho příliš málo, co nás spojuje. Stojí tady proti sobě katolické tradiční učení, platné a potvrzené římskými papeži i generálními koncily a současný ekumenismus s pravoslavím. V církvi po koncilu je pravoslaví v rámci ekumenismu mylně chápáno jako jednotná instituce - církev, jako sesterská církev. Nalézáme toto hodnocení např. v Balamandské dohodě, která je stěžejním dokumentem ekumenických rozhovorů mezi pokoncilní theologií a pravoslavným učením. Balamand je vrcholem ekumenismu s odděleným Východem.
Zeptejme se obecně. Je možné skutečně nalézt na Církvi viditelné známky, které by určily, že je skutečně Církví Kristovou? "Známka Církve je zřejmá, viditelná vlastnost, patřící z vůle Kristovy k její podstatě, a tím dokazující pravost Církve jakožto pocházející od Ježíše." (S. Braito OP, O Církvi, Krystal, 1936, str. 380) I. Vatikánský koncil prohlásil o Církvi: "Bůh založil Církev svým jednorozeným Synem a opatřil ji zřejmými známkami svého založení." (Dz 1793) Jinými slovy, Církev Kristova je taková, která musí být oněmi známkami opatřena. Známka musí být snadno poznatelná ve své obecnosti. Kristus dal své církvi čtyři hlavní známky:
1/ Známka jednoty: Církev Kristova je jedna v jednotě věroučné, liturgické a hierarchické. A tak jasně rozpoznáme, že Církev je jednotná ve správě, ve víře, ve společenství a v kultu. Ve správě, kdy římský papež je viditelnou hlavou celé církve katolické. Církev viditelná je odrazem církve neviditelné. Církev bojující Církve vítězné. Jednotná ve víře, kdy všichni vyznávají tutéž víru. U všech je jediným kořenem pro víru, autorita zjevujícího Boha a neomylné magisterium. Jednota ve společenství, kdy existuje jednotné společenství v církvi katolické, není rozčlenění na nacionální církvičky, nýbrž je jedno kompaktní těleso - mystické tělo Kristovo. Jednotná Církev v kultu, ve kterém je středem Eucharistie (Dz. 1802)
2/ Známka svatosti: Církev je svatá v učení, svátostech, v mnoha údech, neboť její zřízení je svaté. Církev je svatá, neboť je prvním královstvím Božím zde na zemi, jehož cílem je posvěcování duší. Tuto svatost Církev získala od Krista. (srv. Ef 5, 26-7) Svatost Církve spočívá ve svatosti dogmatické a morální nauky, v účinných prostředcích v podporování svatosti, ve svatosti osob, v charismatech jakožto znameních pravé svatosti. Zkráceně řečeno, svatost Církve je známka, jíž se Církev spojená Bohem prokazuje: skutečností, zřízením, mnohými osobami a konečně znameními - zázraky.
3/ Známka obecnosti: jest všeobecná: je pro všechny národy, pro všechny země a pro všechny doby.
4/ Známka apoštolskosti: od dob apoštolů se předává následnictví neboli posloupnost biskupů.
Mohli bychom to shrnout asi takto: "Apoštolskost je příčina jednoty Církve, svatost je obsah a cíl jednoty církve a obecnost je důsledek jednoty Církve." (Braito S., ibidem, str. 402) Sekundární známky pravé církve Kristovy, kterou je římská Církev: svoboda a nezávislost na státní moci, nenávist světa vůči ní.
Naproti tomu pravoslaví neodpovídá vůli Ježíše Krista, protože ani jediná obecná známka v něm není splněna.
1/ Pravoslaví není jednotné ve správě. Je rozděleno na nezávislé patriarcháty a autokefální církvičky. Nezná nejvyšší autoritu bezpečně rozhodující v otázkách víry. "Protože porušili rozkolníci jednotící prvek Církve, totiž monarchickou svrchovanost nástupce Petrova, skály a klíčníka a nejvyššího pastýře, nemá jejich hierarchie jednotící síly, nýbrž naopak byla zdrojem dalšího štěpení a rozkolů." (Braito, ibidem., str. 402) Pravoslavní biskupové jsou odděleni od nástupců svatého Petra, chybí jim zákonité poslání (formální apoštolská sukcese), ačkoliv alespoň materiálně mají apoštolskou posloupnost. Východní křesťané však před rozkolem tuto autoritu uznávali. Ustrnutí Tradice u sedmi obecných sněmů je příčinou špatného chápání magisteria a pojmu tradice (ústního podání). Na Východě už nebylo dále možné sněm nikdy svolat. "Opuštění stolce Petrova bylo čistě lidskou záležitostí, nic svatého a nadpřirozeného nenalézáme v tomto odtržení." (Braito S., ibidem. 407) To se týká i udělování svátostí v pravoslaví. Jejich udělování je platné, pokud zachovali správný smysl a nauku svátostí, ale nedovolené (illicite - pro nedostatek zákonitého poslání).
Pravoslaví není jednotné ve víře. Pravoslavní odmítají učení o Filioque (vycházení Ducha svatého i ze Syna), zkreslují nauku o Eucharistii a Božském kultu, o svátosti manželství s možností rozvodu a neuznávají pojem církevního magisteria. Východní "církve" jsou buď rozděleny podle nacionálního hlediska nebo podle herezí (nestoriánské, monofyzitské). "V pravoslaví nežije jistota jedinosti, není v ní svaté žízně po získání všech Kristu a po posvěcení všech. Nemá svatou Kristovu touhu po spáse lidí všech dob a národů. Kdo se tedy odloučí od jednotného těla, odděluje se od posvěcující síly Kristovy." (Braito S., ibidem. 407)
Pravoslaví není jednotné ve společenství. Autokefální církve jsou organizované podle národů (bulharská, srbská, ukrajinská apod.), trpí vypjatým nacionalismem, postrádají univerzálnosti.
Pravoslaví není jednotné v kultu. Uznávají sice Eucharistickou oběť a sedm svátostí, křesťanské kněžství, avšak postrádají spojení s hlavou Církve Kristovy, bloudí v pojetí eucharistického kultu ohledně funkce epikleze.
2/ Pravoslaví není svaté. Pravoslavní nemají celé posvěcující nauky Kristovy, např. učení o prvenství sv. Petra. Pravoslavní nikdy neměli svaté. Podle katolické nauky nemají pravoslavní muže a ženy, kteří by konali heroické ctnosti a jejich svatost Bůh potvrdil zázraky. Jsou mezi nimi pouze lidé ctihodní, avšak ne svatí. Jsou ctihodní, protože jsou mimo katolickou církev a není u nich plná jednota. Mnozí tzv. pravoslavní svatí odporovali katolické nauce a primátu papeže.
3/ Pravoslaví nesplňuje ani známku katolickosti. Pravoslaví není universální, ale národnostně roztříštěné. Denominace jsou národní povahy - východní schisma zahrnuje v sobě slovanské a řecké národy. Je pouze teritoriálně vymezené. Chybí trvalá misijní činnost a expanse je velmi malá, protože vnitřně více a více upadají. Ustrnuly v liturgickém legalismu, nevšímaly si vývoje a běžných potřeb. Pravoslaví chybí katolicita času, neboť vzniklo po době Kristově a apoštolů, katolicita národů, neboť pravá církev katolická je vždy nadnárodní. Ztotožňovat náboženství s národem je pohanství.
4/ Známka apoštolskosti je také narušena. Pravoslaví není apoštolské v učení, nepodrželo autentickou nauku pokladu víry. Je prodchnuto schismatickou mentalitou nacionalistického zabarvení. Kdy tedy vzniklo pravoslaví? Vzniklo po roce 1054 nejprve v Cařihradském patriarchátě a později se rozšířilo i na další odštěpené komunity na Východě. V roce 1346 vznikla srbská, rumunská roku 1865, bulharská se dokonce odštěpila třikrát, řecká v roce 1833. Ta si vytvořila svou velkou synodu. Pravoslaví není schopné definovat podstatu Církve a hovoří o Církvi jako o tajemství v nejasně formulovaných sentencích. To je příčinou i vnitřních rozporů uvnitř pravoslaví.
Pravoslaví není tedy možné považovat ani za pravou církev, ani za sesterskou církev se stejnou vírou. Dnes jsou pravoslavní nejenom rozkolníci, ale i heretici. Nebezpečně ohrožují vlastní spásu, protože jsou mimo hranice Církve Kristovy. K tomu, aby někdo byl připočítán ke Kristově Církvi je potřeba, aby byly splněny určité podmínky. Platný křest, nebýt oddělen od jednoty vyznání víry Kristovy a právoplatného společenství Církve. V encyklice Mystici Corporis píše Pius XII: "Pouze ti mohou být připočítáni ke skutečným členům Církve, kteří byli omyti vodou křtu, vyznávají pravou víru a neoddělili se od jednoty jejich vlastním přičiněním, nebo nebyli od něho odděleni za těžké zločiny legitimní autoritou." (D2286) Nemůžeme potvrdit, že pravoslavní vyznávají pravou víru, jak jsme dokázali výše, neboť se sami, dobrovolně a ze své vůle oddělili od církevního společenství v roce 1054. Pravoslaví nebylo založeno Ježíšem Kristem. Nehovořím o těch, kteří nezaviněně jsou v rozkolu a bona fide, v dobré víře, jsou pouhými materiálními schismatiky a heretiky. Ti se mohou spojit křtem touhy s pravou církví Kristovou a mohou dosáhnout spásy.
Pravoslaví je vlastně určitý počet biskupů oddělených od jednoty universální světové katolické církve a následují velké heretické biskupy jako byl Nestorius, Fotius a další, kteří se z lidských a heretických pohnutek oddělily od těla Církve Kristovy. Pravoslavní uznávají za zdroj své tzv. "tradice" pouze sedm prvních koncilů před sjednocením. Následně se prý již nesešel žádný koncil církve platně, protože prý církev ztratila jednotu a na koncilech chyběl hlas východních biskupů. Kdyby pravoslavní znali dobře církevní historii, zjistili by, že na koncilech katolické církve byli buď přítomni východní sjednocení biskupové, nebo se po skončení koncilu podřídili jeho výnosům, aniž by se účastnili koncilu samotného. Ti, kteří se dobrovolně oddělili a již dříve v minulosti brojili proti jednotě, nejsou považováni za legitimní biskupy a těch několik odpadlých biskupů Církev sice želí, ale jejich hříchu rozkolu nikterak nemůže bránit. Glorifikace zbožnosti pravoslaví, literatura, která nás zahlcuje a vyzdvihuje schismatickou zbožnost východních křesťanů je bohužel smutným faktem. Tolik knih o "východní duši", o "svatosti" pravoslaví je skutečně urážkou katolické Církve a její ústavy. Schisma není svaté a vše, co z něho plyne je otrávené.
Je třeba se snažit, aby se pravoslavní sjednotili opět s katolickou Církví, od které kdysi jejich otcové odpadli a aby přijali bez kompromisů katolickou nauku, kterou své římské Církvi svěřil Ježíš Kristus. Jedině svatá Unie je řádný, pravdivý a objektivní sjednocovací proces a nehrozí v něm pro zbytek východních nesjednocených křesťanů žádné latinizace, jak se mylně domnívají, či absorbování východního ritu do západního, pokud budou dodrženy ustanovení svatého Stolce. A na nás uniatech je, abychom se pokusili ze všech svých sil přivést rozkolníky zpět ke Kristu a nenechali je napospas bludům, které je vzdalují Kristu, Jeho Církvi a nakonec i spáse. Rozkol a hereze nebezpečně ohrožují spásu a jsou těžkým hříchem. A proto vyprosme u Matky Boží, která provází Církev katolickou, aby nám pomohla obrátit zbytek nesjednoceného Východu a sjednotit ho s Církví Kristovou. Sláva svaté Unii!
 


Komentáře

1 Edita Edita | 21. října 2013 v 14:26 | Reagovat

Som vo SV. Pravoslávnej Cirkvi ale do teraz nechápem prečo sa modlíte len k Panne márie ...Ako môžte mať tú drzosť voči Bohu a prevyšovať ju nad Boha ?? Prepáčte ale podla mna to neni celkom normálne...Keby ste si riadne preštudovali históriu ľudstva tak by ste pochopili čo je pravé :) ...Nech vám Boh pomáha

2 Monarchia Catholica Monarchia Catholica | 22. října 2013 v 10:41 | Reagovat

Slava Isusu Xristu, paní Edito, Panna Maria je Matkou Boží, která vede ke Kristu a chce, aby všichni poslouchali Jeho vůli. Je povýšena nad andělské bytosti a poráží Lucifera a ďábelské kohorty, původce všech rozkolů a herezí. Učiňte vše, co vám řekne. To byla slova Matky Boží v Káně Galilejské a my máme povinnost kráčet skrze Ni za Ním a plnit Jeho vůli.

3 Martin Martin | E-mail | 23. října 2013 v 16:03 | Reagovat

Argumentace založená na publikaci dominikána S. M. Braita je poměrně problematická, je asi jasné, že jeho představy o tom, jak má vypadat obecná Církev, dosti zřetelně opisují tehdejší stav katolické církve. Za další, míchají se tu církve odloučené v rámci nestoriánského a chalcedonského rozkolu s pravoslavnou církví. Smysl by měl objektivní rozbor na základě děl církevních otců z 1. tisíciletí, tj. před rozkolem, tohle bohužel není objektivní článek. Ještě k problematice pravoslavných svatých: jak víte Jan Pavel II. označil například pravoslavného svatého Serafíma Sarovského za jednoho z největších mystiků, problematičtí jsou podle mého názoru spíše ovšem někteří západní světci - viz http://www.orthodoxia.cz/srovn/osipov-zapadni-mystika.htm

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!