Jaké kněze si přeje a nepřeje mít Božský Spasitel a Jeho římská Církev katolická? Welche Priester will Jesus Christus und seine Kirche haben?

1. února 2012 v 17:47 | MC |  Katolická Církev - Katholische Kirche
Vstupme pomyslně do katedrály, kde se dokonává svatý obřad svěcení kněžstva. U oltáře sedí biskup a před oltářem stojí řada mladých mužů, kteří vstoupili do řad kněží. Obřady končí. Novosvěcenci jeden po druhém přistupují k biskupovi, slibují mu poslušnost a úctu a biskup políbením přijímá je za své syny. Svěcení je dokonáno: biskup slavnostně opouští chrám a za chvíli po něm se rozcházejí i novosvěcenci se svými příbuznými. Vstupují do světa, ale světu již nenáležejí. Lépe řečeno nemají mu náležet.
Takovou událost jsme někteří již viděli a zažili. Když jsme sledovali mladé hochy, kteří touží být vyvýšeni nad andělské kůry a přijmout svatou ordinaci, která jim umožní vysluhovat svátosti, svátost Eucharistie a rodit našeho Spasitele na oltářích při mších svatých. Možná jsme si říkali jací budou tito noví kněží, jak si povedou ve svém úřadě, které jim svěřil samotný Kristus. Položme si však jednoduchou otázku: "Jaké kněze si Božský Spasitel přeje mít a jaké si nepřeje?
Svatí otcové nám dokazují, že svatou ordinací je na kněze uvaleno velké břímě: má na starosti spásu jemu svěřených duší, které má vést, poučovat ve víře. Je za ně odpovědný. On také bude skládat účty před Božím soudem za svou činnost. A zeptá se snad někdo, proč bude skládat účty a bude přísněji hodnocen než obyčejný laik, který bude stát jednou rovněž před soudem Božím? Odpověď je jednoduchá: kněžství je nejušlechtilejší a nejsvětější dar Boží, nejdokonalejší stav (tak hovoří doktoři Církve i Trident atd.), který převyšuje důstojnost andělů a nebeských beztělesných mocností. A protože služebníku Božímu bylo svěřeno mnoho, bude se od něho také mnoho vyžadovat zpět. Ani manželství, ani jiný stav na světě, není tak dokonalý jako stav kněžství. A proto také z logiky plyne tvrdší a těžší soud nad knězem.
Kněžská dráha začíná svatou ordinací, ale příprava na kněžství trvá u adeptů svaté služby celá dlouhá léta. Jak těžké a nesnadné je pro rodiče vychovat ze svých dětí řádné lidi! Jestliže tato úloha, která se vztahuje na několik osob, je těžkou a nesnadnou, jak nesnadnou je teprve úloha kněze, který má odchovat Bohu celé vesnice a celá města na řádné občany rodné země, na upřímné syny katolické Církve a na zbožné, ctnostné duše! Tato práce vyžaduje na knězi napnutí všech jeho sil, mnoho bojů, mnoho sebezapření, mnoho lásky, mnoho vytrvalosti a mnoho odříkání. Nebudu zde hovořit o odříkáních kněze ani o povinnostech kněze, o kterých hovoří Církev katolická a svatí otcové, ale budu hovořit zvláště o vztahu kněze k laikům, které má vést. V tom se totiž dnes chybuje, mylně vykládá a vyplývají z toho všelijaké spory, hněv a nesvornost mezi osobou kněze a laiky. A to i z toho důvodu, že kněží zapomínají na úlohu, kterou jim svěřil Spasitel: vést duše ke spáse a mít k nim citlivý a laskavý, někdy i káravý postoj. Bohužel musíme konstatovat, že existuje v současné době příliš mnoho špatných kněží, kteří přestali chápat své kněžství, holdují vulgarismům a na všechny, kteří se jich opravdově ptají a chtějí duchovní pomoc, se jenom hrubě tváří a plísní je za to, že je otravují. Vymizela ve všech údech Církve opravdová pokora služebníků Božích a i když tito znají třeba i dobře věrouku Církve, nedokáží předat tento poklad věřícím laikům, pro jejich nezdravý přístup k nim, pro neznalost poměrů, ve kterých se laici vyskytují a jsou vzdáleni příkladu našeho Spasitele. Neurvalost a nevychovanost některých kněží je alarmující zvláště proto, že tady jde o spásu duší!!! Svatí otcové hovoří spolu s Církví jasnou řečí. Kněz, který je pijan, nebo je hrubý, náladový vůči věřícím, snadno si všechny znepřátelí a brzy mu na faru, či do kostela lidově řečeno "nepáchne ani noha". Takový kněz, byť by mluvil jako anděl z kazatelny, ale lásku by neměl, potom by byl zvonícím zvonem a dunícím kovem (srv. 1.Kor.13,1). Jak v dnešní době chybí skutečná láska lidí k lidem, natož láska kněze ke svým farníkům a naopak úcta farníků ke svému knězi, kterého mají považují za svého otce. Kdyby tento vztah mezi laikem a knězem byl narovnaný a byl skutečně takový jaký má být, potom bychom byli dnes ušetřeni rozkolů uvnitř farností, nepřátelství, špatných kněží a nevyrovnaných laiků. Tento vztah kněz-laik je skutečně fatální pro spásu obou dvou duší. Jestliže totiž laik nedůvěřuje knězi, potom se může jednoduše stát, že zanevře na něho, dokonce i na Církev a otázky, které jsou důležité pro jeho spásu, nejsou mu už nikdy zodpovězeny, opouští spásonosnou archu a chladne v duchovním životě. Jeho spása je ohrožena.
Tento článek nemá vyznít husovsky. Mše a svátosti udělované knězem, byť třeba nehodným, jsou platně vysluhovány. V tom sporu není. (viz. níže citace z encykliky J.S. Pia XI.) Chceme jenom poukázat na vztah mezi lidmi, protože vzájemná komunikace mezi knězem a laikem je stěžejní pro zdar duchovního díla kněze. Důležitou roli v tomto vztahu hraje příklad kněze. Ne nadarmo se říká: Exempla trahunt! (Příklady přitahují)
Již Božský Spasitel řekl: "Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce a naleznete odpočinutí svým duším."(srv. Mt.11,28-29) Všechno napomínání kněze se mine účinkem, jestliže posluchači musí při kázání připomínat rozpor, jevící se mezi slovy kněze a jeho vulgárních a neurvalých skutků, jestliže významné pohledy a tváře posluchačů přísnému mravokárci vyčítavě odpovídají: Medice cura te ipsum! (Lékaři, uzdrav sám sebe!) Oslovuje je sice uctivě: "Drazí věřící!", ale jeho srdce jimi opovrhuje. Je přeplněno sebeláskou a pýchou.
Proč tolik Božský Mistr, náš milovaný Spasitel, zdůrazňuje mírnost a pokoru? Protože pro kněze je pokora srdce nezbytná! Mírnost a pokoru má kněz kázat svým životem. Kdo zná život kněze, ví, že k blahodárnému působení na kazatelně, ve zpovědnici, ve farní kanceláři, u nemocných, na křesťanských cvičeních a ve spojení s lidmi, jsou tyto dvě ctnosti nezbytné.
Je snad prospěšné pro působení kněze, když jeho hlas často zlostně a hrozivě jako hukot hromu hřmí z otevřených, ba i zavřených dveří farních oken, anebo docela z pootevřených dveří u sakristie do kostela dopadá hněvivost cholerického kněze??
Vědomí nedotknutelné čistoty a nevinnosti skýtá knězi i v kritických chvílích zázračnou sílu. Kněz čistý a slušný v řeči svým příkladem imponuje nejenom věřícím, ale i nevěřícím a nepřátelům Církve. "Já jsem Světlo světa. Kdo mne následuje nebude choditi ve tmách." Tak hovoří sám Božský Spasitel. Rovněž má býti kněz jako druhý Kristus (Alter Christus). Kněz má být lidu vůdcem svým příkladem. Každému a ve všem mají zářit na vesnici, ve městě jeho slova a skutky jako hvězdy na obzoru. Kněz nemá hledět na to, aby se zalíbil lidem, ale aby jeho vzorem byl Kristus. Byl pokorný, laskavý, ochotný a slušný. Jestliže však kněz svým špatným chováním dává pohoršení, pak by bylo lépe, kdyby vůbec nikdy neudělal krok do semináře. Kněz, který dává špatný příklad (a nemusí to být pouze nějaké skandální věci) svým chováním, je velikým viníkem, nesmírným škůdcem katolického náboženství a zkázou pro slušné chování věřících. Jak neblaze působí ve farnosti kněz pyšný a nadutý, či kněz, který nedostal slušného chování a je bezcitný. To je skutečná pohroma pro věřící lid. Kněz má svou laskavou pokorou lid k sobě vábit, pyšný a hrubý kněz ho však odpuzuje, pokorný kněz má sloužit, ale pyšný a hrubý nechce, spíše chce, aby mu bylo slouženo, kněz má pomáhati, má být laskavý a dobrotivý, ale kněz pyšný je panovačný, nepřístupný a tvrdý, někdy dokonce bezcitný. Každý se mu rád vyhne, kde může, poněvadž ho každý nenávidí. Jak může takový kněz zdárně působit? Je to nadutý tyran. V jeho přítomnosti je lidem úzko. Každý je rád, když s ním nemusí přijít do styku a má-li s ním co jednati, oddechne si, když od něj odešel.
Život kněze prostě není soukromou záležitostí, ale veřejnou, protože je veřejně činný. Zvláště na ministranty v kostele působí činnost kněze. Vidí-li kněze zbožného a řádného, mají k němu úctu, chovají před ním náležitou kázeň a váží si ho. Kněz má u nich autoritu. A také u ministrantů je možné očekávat Boží povolání ke kněžství. I kněží jsou lidé. Ano, jsou lidé, ale kněží mají býti z lidí nejlepšími a nemají klesat pod průměr laiků.
To, co zde bylo řečeno potvrzují i doktoři Církve a svatí. Předně jmenujme sv. Alfonse de Liguori a jeho knihu Selva (O důstojnosti a povinnostech kněze), či každou morální theologii, která byla vydána před koncilem. Pokora, pokora, pokora. (Humilitas) Toto slovo se ve všech asketických spisech objevuje stále znovu a znovu. Pokora srdce, úsilí kněze o svatost, umrtvování, láska k Bohu a k bližním.... Kde to dnes všechno je? Kam se to podělo? Ví sám dobrotivý Bůh. Ale na druhou stranu platí: Jak věrná je Vaše vlast katolické víře a Bohu, takové ji Bůh posílá kněze.
Sv. Alfons ve své knize hovoří o podmínkách, které musí splnit adept svatého kněžství.

1/ Musí mít povolání od Boha.
2/ Svatost adepta.
3/ Čistota úmyslu.
4/ Schopnost zvládnout theologické studium.
5/ Dobrý charakter a vlastnosti.

Jestliže chybí nějaká tato podmínka, potom se budoucí adept kněžství může dostat do velkých potíží a jeho úmysl státi se knězem se ukáže jako lichý, či nějak vykonstruovaný lidskými sny o kněžské dráze a duchovní kariéře.
"Mnozí církevní učitelé a svatí přes to, že byli nadáni neobyčejnými schopnostmi a zálibou pro evangelijní život a apoštolskou práci, rozpakovali se vstoupit do kněžských řad; tak se hrozili svatosti a povinností se stavem tím spojených." (Kardinál James Gibbons, Vyslanec Kristův, Brno, 1904, str. 22.) Dnes se bezmyšlenkovitě hlásí i malé zbytky věřících hochů do seminářů, ale jejich povolání je spíše výsledkem usilování o nějaká časná dobra s kněžstvím spojených než o to, aby zkoumali své povolání, podstatu kněžství a obtíže s ním spojené. A to platí nejenom v současných krizových dobách církevní krize!! "Jsou kandidáti kněžství, kteří vstupují do semináře a delší dobu tam pobudou, aniž vážně přemýšlejí o obtížích a povinnostech kněze. Takové hlavně, ne-li výhradně, lákají časné výhody, jež, po jejich soudu jsou spojeny s duchovním stavem. Oslňuje je jas, jímžto jejich mladistvá a živá obrazotvornost kněžský stav obetkává, nebo vábí je snad jeho důstojnost a výnosnost anebo svádí pohodlný život, jaký mají po jejich soudu kněží. (Gibbons, ibidem.23.)
"Sv. Alfons učí, že vyššího stupně svatosti požaduje se k vysvěcení na kněžství, nežli k řeholnímu životu, a že ctnost knězova odpovídati má jistou měrou vznešenosti jeho stavu a odpovědným jeho povinnostem." (Gibbons, ibidem, str. 33) " A věru nedostatek moudrosti a taktu přivádí světského kněze do nebezpečí dopustit se větších omylů, nežli se to může stát u řeholníka."
"Kněz nejenom, že má povinnost usilovat o svatost, ale rovněž o pokoru srdce, která se navenek projevuje křesťanskou zdvořilostí. Úslužnost anebo zdvořilost není plodem umělých předpisů, nýbrž bezděčným projevem pravé dobroty srdečně v slově a činu." (Gibbons, ibidem. str. 87.) Je prostě nesmyslné tvrdit, že zdvořilost je projevem kompromisů ve víře, nebo falešného milosrdenství. Naopak! V dnešní zvrácené době, kdy neslušnost, arogance a vulgárnost je normou, zdvořilost se pak stává povinností. Adept kněžství, který je cholerik, který nedovede spoutat své vášně a více mluví, než přemýšlí, od toho není možné v budoucnosti očekávat, že se bude chovat laskavě, že bude mít pokoru v srdci, že bude vnímavý k potřebám věřících. Bude jim spíše na překážku v dosažení duchovního růstu. Takoví adepti by nikdy neměli být svěceni, protože vložit ruce na hlavu svěcencovu je tak lehké, ale změnit jeho chování a přístup k dalším lidem, se kterými se bude setkávat, je tak obtížné a nepřekonatelnou překážkou!! Jak říká sv. František Saleský: "Se zdvořilostí má se to zrovna tak, jako s pramenitou vodou, jež je tím lepší, čím je čistější, sama v sobě a prosta vší příchuti." "Přívětivost a jemné způsoby jsou nezbytně potřebnými u světského kněze, nemá-li jich, nemálo trpěti bude tím zdárný úspěch jeho činnosti. Zdvořilost totiž nic nestojí, a přece možná za ni všecko koupiti." Což není zdvořilost ctností jak společenskou, tak i domácí? Tak jako náboženství bez vnějších obřadných forem dlouho v srdci neobstojí, tak ani láska v domácnosti dlouho neobstojí beze zdvořilosti a slušnosti." (Gibbons, ibidem., str. 88.)
Život svědomitého kněze je řetězem zkoušek, radostí a žalostí, stálého sebezapírání. Má jít kněžským životem ve smyslu slov 1 Kor. 4:12-13 : "Zlořečí nám a my dobrořečíme, protivenství trpíme, a snášíme, rouhají se nám, a my se modlíme; jsme jako smetí tohoto světa a jsme v opovržení u všech..."
Nakonec zmiňme nejvyšší hlas Církve, Jeho Svatost papeže Pia XI.a jeho encykliku Ad catholici sacerdotii, která jasným, zřetelným a výborným způsobem ukazuje povinnosti kněze a povinnosti představených v rozpoznávání kněžských povolání. Velmi důležitá se mi jeví pro naše pojednání o vztahu kněze k laikům a jeho chování, kapitola II. encykliky, která pojednává o kněžské ctnosti a vědění. V paragrafu 36. a 37. je řečeno, že svátosti, prostředky věčné spásy, působí samy o sobě, ex opere operato, ale důstojnost kněze žádá, aby vedl život svatý. "Jest ovšem zřejmé, že takováto důstojnost vyžaduje ode všech, jimž se jí dostalo, oné ušlechtilosti smýšlení, čistoty srdce a mravní bezúhonnosti, jaké jsou úměrné velebnosti a svatosti kněžského úřadu." (§37) "Má se tedy kněz co nejvíce podle svých schopností přiblížiti k dokonalosti Toho, jejž zastupuje. Má usilovati, aby se stával co den Bohu milejším svatostí svého života a svých skutků. Jelikož se kněží stávají prostředníky mezi Bohem a lidem, mají se skvěti dobrým svědomím před Bohem a dobrou pověstí před lidmi."(sv. Tomáš, S.Th., Suppl. q. 36 a. 1 ad 2) (§38)
"Naopak, když někdo koná věci svaté a přisluhuje jimi, ale vede život špatný, jedná bezbožně a stává se svatokrádcem. Kdo nejsou svatými, ať nekonají věcí svatých." (§39)
"Neboť - jak učí sv. Tomáš - "k řádnému konání kněžství nestačí jen jakákoliv dokonalost, nýbrž žádá se dokonalost vynikající, aby ti, kdož přijímají svěcení na kněze, zásluhami a svatostí vynikali nad věřící právě tak, jako výše nad nimi stojí svým svěcením." (Sv. Tomáš, S.Th., supp. q.35 a. 1 ad 3)(§41)
Velmi alarmující jsou teze v kapitole III. encykliky, které se ukazují jako prorocké a hovoří o výchově nových adeptů kněžství. Je třeba zdůraznit §71, který hovoří o obezřetném výběru kandidátů a o možnosti vyloučit špatné a nevhodné adepty na kněžství. "Ti pak, jimž přísluší rozhodovati, nesmějí se dát pohnouti nemístným milosrdenstvím, protože taková shovívavost velmi snadno by se mohla státi zločinem nejen na Církvi, které by byl dán nedbalý kněz nebo nehodný kněz, nýbrž i na mladíku samém, jenž uveden na správnou cestu, snadno by se mohl státi kamenem úrazu pro sebe a pro jiné, a tím i jeho věčná spása by byla krajně ohrožena." (§71)
"Pro obezřetného a bdělého seminárního představeného, který si bedlivě všímá svěřených mladíků a každého zvlášť a pozorně studuje jejich schopnosti a sklony, nebude až tak příliš těžko vypozorovati a zjistiti, kdo z nich má shůry povolání ke kněžství."(§72)
"Proto také sami - zvláště tehdy, když představení, jimž podléhá zevnější správa, své povinnosti neplní vůbec nebo jen mdle a slabošsky - mají bez jakýkoliv lidských ohledů nezpůsobilé nebo nevhodné chovance ve svědomí zavazovati, aby ze semináře včas odešli. V této věci ať se vždy kloní k názorům přísnějším. Toto stanovisko je pro seminaristy daleko výhodnější, protože je odvrací od cesty, po níž by mohli dospěti k věčné záhubě." (§72)
Dnes se udílí adeptům kněžská svěcení na počkání, aniž se biskup dobře přesvědčil o vhodnosti kandidátů. To se netýká nejenom modernismem nasáklého kléru, ale i tzv. tradičních kruhů. Ohromná zodpovědnost je kladena na biskupa, který světí nové kněze. Bude jednou skládat účty za to, že přivolil a vysvětil lidi, kteří jsou ke zkáze duší nesmrtelných. Připomeňme, že největší světci se tohoto úkolu lekali. Samo peklo, v čele se Satanem, má radost ze špatných kněží, protože alespoň více duší upadne do jeho spárů.
Encyklika papeže Pia XI. hovoří o několika z nich. Sv. Karel Boromejský řekl: " V této věci (svěcení nových adeptů na kněze) třebas i nepatrnou svou nedbalostí mohu upadnouti do velmi těžké viny." Sv. Jan Zlatoústý zase dává napomenutí: " Rukou nevzkládej ani ne hned po prvním skrutiniu, ani ne po druhém, ani po třetím, nýbrž až vše vyšetříš a dobře uvážíš." Sv. Alfons de Liguori říká: " Nestačí, aby biskup nevěděl nic zlého o svěcenci, musí si zjednati jistotu o jeho positivní způsobilosti."
" Budou-li ostatně všichni činitelé, každý podle své úlohy, plně a dokonale dbáti církevních předpisů a budou-li poslouchati norem, které jsme před několika lety vydali v té věci skrze posvátnou kongregací svátostí, budou z velké části odstraněny příčiny nářků katolické Církve a pohoršení, které působí mezi křesťanským lidem špatný kněžský život." (§76)
Neslevujte z přísnosti, když je kněží málo! Toť hlavní motto §77. Můžeme dodat ještě: "Neslevujte z přísnosti ve výběru kandidátů, i když probíhá církevní krize a skutečných katolických kněží je málo!!" Nemějte obavu o to, že by bylo všude nedostatek kněží. Sv. Tomáš říká: " Bůh nikdy neopouští své Církve tak, že by se nenašlo způsobilých kněží v počtu dostačujícím pro potřebu lidu, jsou-li svěceni jen hodní a nehodní odmítáni."(Sv. Tomáš, Sth. suppl. 36 a 4 ad 1.) Andělský doktor pokračuje a cituje doslova větu 4. Lateránského sněmu:
" Kdyby nebylo možné nalézt tolik kněží, kolik je jich nyní, bylo by lépe míti málo kněží dobrých než mnoho špatných."(IV. Laterán. koncil, c. 22.) " Neboť do těchto lidí nemůže skládati Církev ani nejmenší naděje, naopak bude pro ně hořce naříkati."
Rovněž velmi důležitou kapitolou je kapitola o rodině jako zdroji veškerých kněžských povolání. Svatý Otec, blahé paměti, Pius XI. nezmínil ještě jeden typ rodiny, který je dnes také velmi rozšířen a převažuje nad typem rodiny, který je řádný a má v sobě věřící křesťanské členy. Jsou to rozvrácené rodiny, ze kterých vycházejí další generace. Tyto děti z porušených, neúplných rodin, mohou rovněž jednoho dne zaklepat na bránu semináře. Tady je třeba uvést důležitou věc. Děti z těchto rodin jsou poznamenány rozpadem rodiny na celý život. O tom není pochyb. Proto je nutné, aby se i děti z těchto rodin důkladně zkoumali představenými a hledaly se důvody pro přijetí, resp. nepřijetí. Mohou totiž mít charakterové vlastnosti, které by jim byly v budoucím kněžském životě na překážku. Bezcitnost, naopak přecitlivělost, neslušné chování, problémy s autoritou, hrubost v přístupu k lidem, arogance a pýcha nejsou jenom vadami dětí z tzv. řádných rodin.
A co říká Svatý Otec Pius XI. na konec ve výzvě ke kandidátům kněžství? "O to se tedy přičiňujte, abyste si osvojovali zbožnost, čistotu, pokoru, poslušnost a lásku ke studiu, a tak abyste se jednou stali kněžími takovými, jakými vás chce míti Kristus."(§89)
"Je smutné, že mezi kněžími, a i mezi kněžími pohlavně bezúhonnými, lze nalézti tak "čistě vyvinuté" smutné příklady přímo abnormálních sklonů a náchylnosti k labužnictví, k ješitnosti, panovačnosti, k lenosti a především k oné pověstné hnusné kněžské lakotě a hrabivosti "Staří mládenci" se všemi odpornými stránkami staromládeneckého egoismu, zakrnění, špatného humoru, s onou duševní zkamenělostí, s malicherným mamonářstvím ...ale nikoliv kněží, jak Církev svatá si přeje míti, jak jí slouží ke cti, jak by se dalo očekávati po životě tak bohatém nejen na oběti, ale i na příležitosti všeho dobrého, vznešeného, nebeského. Zachovali celibát, ale k vyšší ideji, k jeho vlastnímu cíli se nepovznesli. Nevzdělali svým celibátem vinici Páně, na niž je postavila Církev, ale jen ji zpustošili."( Beran J., Kněžský celibát, Praha, 1941, str. 65.)
Jen opravdově pochopené kněžství, jak je Církev a Spasitel chce, jen opravdově pokorní kněží, kněží věrní svaté Tradici, svaté čistotě, laskaví, slušní, jen ti, dobudou světa pro Krista. Jiní ne! Ani nemohou! To je mínění nesčetných věrných kněží světců všech dob, to je neustálý apel z Boží strany na neslušné, nevychované kněze, kteří se zpronevěřili kněžským povinnostem. Vulgární a nevychovaný kněz nikdy nemůže přivést nesmrtelnou duši k čistým vodám, ale k pouze k "studním otráveným". Kněz, který se více stará o svůj farní majetek, o bečky dobrého pití a své domácí zvířectvo, než o spásu nesmrtelných duší, je jenom dalším z řady špatných kněží, kteří následují svého mistra - bývalého apoštola Kristova - Jidáše Iškariotského. Jidáš je jejich pravým vzorem.
" Jen tak tradiční sláva katolického kněžství rozkvete i ve vás na podiv národům, a velmi mnoho přispějete také sami k tomu, aby co nejspíše vzešel vytoužený den v občanském životě lidstva, kdy v nejplnější míře budeme požívati požehnání "Míru Kristova v Království Kristově".(§90)



Literatura:
Pauly J., Kněžské exercicie, Praha, 1927.
Kardinál J. Gibbons, Vyslanec Kristův, Brno 1904.
Sv. Alfons de Liguori, Dignitis and duties of priest, New York, USA, 1927.
Pius XI., encyklika Ad catholici sacerdotii, Olomouc, 1936
Pelczar J. Š., Ježíš Kristus - Vzorem kněze I., II., Sušice, 1910
Beran J., Kněžský celibát, Praha, 1941.


Jděte do celého světa a hlásejte Evangelium! ... Vhod či nevhod!

Bl. P. Miguel Pro SJ na popravišti mexickou juntou vedenou zednářskou vládou. Mexiko
To je ta "slavná" tolerantní demokracie. Do horoucích pekel s ní! Anathema Sit!
 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!