Na obranu Sv. Otce - Jste připraveni bojovat za Sv. Otce? Zum Unterstützung des heiligen Vaters. Sind Sie vorbereiten?

8. března 2012 v 19:18 | MC |  Katolická Církev - Katholische Kirche
Principy katolického ultramontanismu.
"A TAK PROHLAŠUJEME, ŘÍKÁME A STANOVÍME, ŽE KAŽDÁ LIDSKÁ BYTOST MUSÍ BÝT V ZÁJMU SVÉ SPÁSY PODŘÍZENA PAPEŽI V ŘÍMĚ." Papež Bonifác VIII.

Panna Marie sdělila ve Fatimě mnoho závažných poselství, ze kterých by měli katolíci vyvodit určité závěry a přizpůsobit svuj život těmto zprávám. Tyto zprávy sdělené třem malým portugalským dětem v roce 1917 a v pozdějších letech sestře Lucii v době jejího působení coby řeholní sestry, jasně ukazují obsah posledního tajemství, které dodnes nebylo zveřejněno. Do dnešního dne se však díky lidské ubohosti nestalo se zprávou Panny Marie z Fatimy nic. Dalo by se říci, že díky těmto fatálním lidským selháním nejvyšších představitelů došlo k tomu, co se říká ve třetím fatimském tajemství, které je plné varování ohledně trestů neuposlechnutí slov Nebeské Matky. Rusko zasvěceno Neposkvrněnému Srdci nebylo, pád komunismu a dalších nepřátelských ideologií jako je liberální demokracie rovněž nenastal a my se dnes s bolestí v srdci ptáme, proč naši předkové byli tak hluší a slepí a způsobili, že tresty díky tomu všemu dopadly tak tvrdě, tak strašně a ďábelské zmatení nastoupilo svou vítěznou cestu. Pravděpodobně to navždy zůstane tajemstvím, které se nedozvíme a na základě některých indícií můžeme jenom matně rekonstruovat, proč se tak stalo a jaké příčiny tomu vévodily.
Třetí tajemství hovoří zcela jasně o krizi v katolické Církvi způsobené II. vatikánským koncilem. (Celou chronologii událostí ve Fatimě až do pontifikátu Jana Pavla II. ve vztahu k Fatimě popisuje velmi přehledně kniha P. Kramera pod názvem Final Devil´s Battle - Poslední ďáblova bitva a mnoho dalších knih)

Skutečně se naplňují předpovědi Matky Boží s přesností až zarážející. Na druhou stranu díky lidské upovídanosti některých duchovních dnes můžeme snadno rozluštit, co se naplnilo z Fatimského třetího tajemství a také, že stále není naplněn předpovězený osud svatého Otce, kterému může hrozit závěrečný útok nepřátelských sil. Nevíme, zda to bude papež Benedikt XVI., případně jeho nástupce, který bude vystaven vražednému útoku, ale jedno je jisté, že tato hrozivá vize Matky Boží může být velmi snadno naplněna. Katolíci jsou však zcela jasně odhodláni Svatého Otce bránit. Kdo chrání Náměstka Kristova, nemůže být v rozporu s Bohem. A Svatý Otec má právo nařídit svým věrným, aby byli pověřeni i takovými úkoly, které budou znamenat splnění riskantního úkolu a možné ohrožení vlastního života. Vzpomeňme na to, jak Pius XII. přemýšlel o vyhlášení křížové výpravy na obranu Maďarska, při vpádu Sovětů do této naší země sv. Štěpána, vzpomeňme na bojovníky z Vendée, kteří se vzepřeli Francouzské revoluci spolu s bojovníky z Normandie a dalších oblastí Francie, vzpomeňme na bojovníky Cristeros z Mexika, kteří se vzepřeli zednářské vládě, která bojovala proti katolické Církvi. Papežové mají právo vyhlásit křížovou výpravu kdykoliv a kdekoliv a toto právo nikdy neztratili ani v 21. století. Proto je třeba očekávat, že narůstající christianofobie je pouze budoucí předzvěstí závěrečného boje katolické Církve proti svým odvěkým nepřátelům: bolševismu, modernismu a liberální demokracii a jakékoliv formě anarchie, či totality. Je však třeba znovu připomenout, že papežové následujících desetiletí pouze potvrzovali, že pokud nezvítězí morálka a náboženství, nemůže vzniknout spravedlivý stát, který hledá blaho svých občanů a nemohou existovat spravedlivé hospodářské vztahy a tržní mechanismus, ale zůstane u moci římskými papeži prokletý kapitalistický mamonismus a s ním spojení demokratický liberalismus. Socialismus a komunismus však dle sociálních encyklik není cestou z kola ven, ba právě naopak. Je to uvržení do totalitarismu znárodňování a centralizovaného hospodářství, které jde na úkor soukromému vlastnictví. Žijeme v době neuvěřitelných politických a hospodářských experimentů, které si jsou vzájemně extrémními pozicemi. Co však říkají papežové, kteří této krizi evropských národů započaté Revolucí 1789, chtěli čelit? Návrat k náboženství, k morálce a ke stavovskému uspořádání státu, podporou rodiny a prorodinné politiky, katolickým pojetím výchovy a katolickým formováním osobnosti a dalšími principy, bez kterých se současný liberální chaos neobejde. A proto naše pozice nechtějí být pouze založené na některých z těchto principů, ale to co katolíka odlišuje od ostatních je celostní pojetí katolické víry a principů, které katolická Církev vždy hlásala. Jedním z těchto celostních hnutí, který vedl k definici papežské neomylnosti a k sociálnímu učení katolické Církve byl ultramonstanismus. A věřte, nebo nevěřte, že v dnešní době bludných nauk, kterými jsou liberální demokracie, modernismus, socialismus, komunismus a nacionalismus, či národovectví, globalismus a zednářské pojetí světa, které vede ke korupci rodiny a k záměně rolí pohlaví, jediným lékem je důsledný katolický ultramontanismus, chcete-li integrální katolicismus. Je opravdu velmi trapné, pokud si katolíci pořádají katolické školy a konference a potom jdou, spojují se s nepřáteli Církve, s politiky nejhrubšího zrna, vytvářejí hnutí se zaťatou pěstí ve svém logu a nejsou o nic lepší, nebo horší, než jejich republikánští revolucionáři roku 1789. V důsledku je to potupa všeho toho, co tvoří sociální království Ježíše Krista. Bohužel jsou potom i ti, kteří sice jsou šlechtického původu, ale jsou ochotnými kolaboranty s liberálně demokratickým režimem, který odporuje Bohu, je zavržen Církví a zpronevěřili se tomu, co je Církev katolická vždy učila. Šlechta, podobně jako prostý občan, musí být poslušen verdiktu Církve. Pokud neposlušnost přetrvává, věřte, nebo nevěřte, Bůh si to se všemi vyřídí na osobním soudu. Bůh od nás očekává věrnost a konzistentnost našich postojů. Proto nás tolik děsí tato realita Božího soudu, která se tak nezadržitelně blíží a rozpomínáme se na svědectví svatých Otců, kteří pouze s hrůzou hovořili o nadcházejícím osobním soudu Božím. Bojme se osobního soudu Božího, protože ten nenechá nikoho v pokoji, ale bude požadovat onen poslední halíř zpět. Jaký úděs a hrůza hovoří ze svědectví sv. Faustyny Kowalské, sv. Terezie z Avily, sesry Josefy Menendéz, dětí z Fatimy a dalších svatých o tomto posledním verdiktu Božím v našich prostých životech.

Ultramontanismus nemá svůj počátek pouze v bouřích Velké Francouzské revoluce, ale již v počátcích Církve dle Kristova příkazu a následně ve středověku vidíme ze strany papežů oprávněnou touhu zjednat si právo hovořit i do světských a státních záležitostí národů, pokud se nějakým způsobem vztahují k víře a mravům. Jmenujme pro ukázku pontifikát Lva I. Velikého (440-461), který formuloval a prohloubil papežský primát. Jeho Svatost papež Lev I. je znám výrokem, že jako Petrův nástupce je ctěn pouze jako člověk, který v sobě navěky spojuje starost všech pastýřů o bezpečí všech svěřených oveček, a že ani při nedůstojném nástupci neztrácí nic ze své důstojnosti. Za papeže Gelasia I. byl rovněž poprvé formulována teze, že císařská moc je podřízena papežské. Papež píše v roce 494 císaři Anastasiovi I.(491-518): "Z toho si milostivě učiň závěr, že se nikdy nikdo ...nesmí povyšovat... nad onoho muže, jehož Kristovo slovo nadřadilo veškerému člověčenstvu a jehož důstojná Církev sama s důvěrou uznává za svého primase..." Za papeže Symnacha (498-514) se objevují v symnachiánských falzifikátech čistě propapežské ideje, které významně zasáhnou do chápání papežské autority ve světě a budou opakovány i v budoucnosti. Např. v Dictatus papae papeže Řehoře VII. (1073-1085) tak najdeme výrok: "Nad ním (papežem) nemá nikdo soudní pravomoc" a v Decretum Gratiani (1140) se dočteme: "Žádný smrtelník si nesmí činit nárok kárat papeže za jeho chyby, neboť ten, jenž musí soudit všechny, nesmí být nikým souzen, pokud nezačne odpadávat od víry." Jak aktuální v dnešní době církevní krize! Prima sedes a nemine iudicatur! Velmi důležitá je zde tzv. Formule papeže Hormisdase, že apoštolský stolec má zachovávat po všechny časy katolické náboženství nedotčené. To je jasný důkaz toho, že papež je odpovědný papežskému stolci a úřadu, který v Církvi zastává a nemůže tudíž učit naukám, které odporují katolické nauce. Na tuto teorii potom navazuje dogmatické učení I. Vatikánského koncilu a IV. konstantinopolského sněmu roku 869. V době pontifikátu papeže Štěpána II. (752-757) vzniklo jedno ze slavných falzifikátů tzv. Konstantinova donace. Podle ní daroval císař Konstantin papeži Silvestrovi (314-335) Řím a celý západní svět. Podařilo se později odhalit, že donace je falzum, ale pro nás není důležité, zda šlo o falzum, ale o ideje, které se v ní objevují. Donace totiž nastiňovala obraz papežské vlády na této zemi, vládu theokracie a papežství se jí pokusilo uskutečnit. Můžeme konstatovat, že úspěšně. Rovněž i velký světec Bernard z Clairvaux dotvořil pojetí papežství. Pro sv. Bernarda je papež tělem z těla Božího, duchem z ducha Božího a proto nemá ve svém postavení sobě rovného. Je nejvyšším králem a knězem. Papež vlastní podle sv. Bernarda světský i duchovní meč. Musíme ovšem tomu dobře rozumět ve smyslu nauky o dvou mečích. Nauka o dvou mečích nás učí, že Kristus, pravý Bůh a pravý Člověk, je Král všehomíra, a proto i jeho království, které zahrnuje jak jednotlivé duše, tak i celou společnost, musí být uznáváno od všech národů světa. A tak je Jeho nevěsta, svatá Matka Církev, Královnou a papež užívá toto království jako zástupce, a to ve dvojím smyslu:
- papež uplatňuje svou přímou moc v duchovní oblasti skrze církevní hierarchii (biskupy a kněze);
- papež může použít i nepřímou moc v sekulární oblasti, která je svěřena laikům, především přirozeným vůdcům, jako jsou císařové, králové, rytíři, hlavy států, političtí představitelé, vůdci kmenů, hlavy rodin. Hierarchie tyto přirozené vůdce vede, ale i je napomíná, ano, dokonce je odsuzuje, je-li to potřeba, tak jako tomu bylo u chybujících panovníků v minulosti. Skrze tuto autoritu a také proto, že katoličtí vůdcové tuto nepřímou moc papežů respektovali, mohli papežové v minulosti sesadit např. dva německé římské císaře. Tato nepřímá moc byla naposledy použita papežem sv. Piem V., když exkomunikoval královnu Alžbětu I. a tím zbavil každého z poddaných povinnosti ji poslouchat. Uveďme další příklady z minulosti uplatnění nepřímé papežské autority.

Za pontifikátu Jeho Svatosti Innocence III. došlo k odmítnutí a anulaci anglické Magny Charty. Je znám i jeho výrok: "Protože knížata mají jen jednotlivé provincie a králové jen jednotlivé říše, převyšuje je Petr co do výšky i do šířky, neboť on je místodržící Toho, jemuž patří země a její hojnost, svět i lidé." Za pontifikátu Jeho Svatosti Bonifáce VIII., který bulou Clericis laicos z roku 1296 zakázal duchovním platit jakékoliv mimořádné daně bez papežova svolení, bulou Ausculta fili z roku 1301 přikazoval francouzskému králi Filipovi Sličnému, aby se osobně dostavil do Říma složit účty a slavnou bulou Unam sanctam z roku 1302 papež potvrdil, že existuje pouze jedna Církev a mimo ni není žádné spásy. Její hlavou jest Kristus, vládnoucí prostřednictvím sv. Petra a jeho nástupců. Oba meče, duchovní i světský patří Církvi, která sama vládne duchovním mečem a světský propůjčuje knížatům, ta jím však musí vládnout podle jejích pokynů. Zatímco duchovní moc smí soudit moc světskou, může na duchovní moci požadovat skládání účtů pouze Bůh. A konec buly je zakončen nádhernou větou, při které ultramontanista, i každý katolík, zaplesá: " A TAK PROHLAŠUJEME, ŘÍKÁME A STANOVÍME, ŽE KAŽDÁ LIDSKÁ BYTOST MUSÍ BÝT V ZÁJMU SVÉ SPÁSY PODŘÍZENA PAPEŽI V ŘÍMĚ." Tuto větu potvrdil V. lateránský koncil. Autorita papežů se projevila i v dalších rozhodnutích papežů: Jeho Svatost Innocenc X. odmítl a anuloval závěry Vestfálského míru v roce 1648 bulou Zelus domus Dei, za pontifikátu Jeho Svatosti Pia VI. došlo k odsouzení revoluce 1789 a Civilní konstituce i přísežná kolaborující francouzskou národní církev byla odsouzena 10. března 1791 brevem Quod aliquantum a 13. dubna 1791 brevem Caritas. Prohlásil v nich všechny "církevní" akty Ústavodárného shromáždění za neplatné a duchovním, kteří složili požadovanou státní přísahu, pohrozil exkomunikací. Za pontifikátu Jeho Svatosti bl. Pia IX. došlo k odsouzení církevního zákona v Prusku a Rakousku (1868) a byl zavržen liberalismus nejenom na úrovni náboženské, ale i politické.
Idea katolického ultramontanismu se rozšířila v 19. století jako opozice proti liberalismu a rozmělňování církevní struktury, znásilňováním práv Církve v době po revolucích 1789, 1848 a sociálních převratech v moderní Evropě po napoleonských válkách.
Širokou podporu získal ultramontanismus v době konání Vídeňského kongresu po napoleonských válkách, kdy Církev triumfovala tím, že dokázala přežít utrpení způsobené Velkou francouzskou revolucí a pokořením papežství za pontifikátu Pia VI. a Pia VII. V důsledku revolučních zmatků začali čelné evropské osobnosti spatřovat blaho Církve a celého světa v těsném spojení s papežstvím. Revoluce totiž podstatnou měrou znevážila katolickou Církev.
Papežství naproti tomu získalo mnoho sympatií tím, jak ostudně revolucionáři zacházeli s Piem VI. a Piem VII. A jak statečně tito dva papežové obstáli v těžké zkoušce. Vlivní literáti a publicisté jako Chateaubriand, de Bonald, Lamennais a de Maistre začali rozvíjet program důsledného ultramontanismu, byť se někteří později obrátili proti katolické Církvi jako např. Lamennais. Němečtí vydavatelé de Maistrovy knihy "Du Pape" shrnuli jeho názory do těchto slov: "Bez papeže by již neexistovalo křesťanství a společenský řád by byl nevyhnutelně zasažen v samém svém srdci." Ultramontanismus, koncipovaný zprvu ve Francii (první dcera Církve) nalezl živnou půdu i v dalších zemích. Došlo rovněž k velkému rozkvětu náboženských společností a kongregací. Řím se tehdy mohl opřít o tento mocný ultramontánní proud a začít s prosazováním své vedoucí role ve všech oblastech církevního života. Ultramontanismus vyvrcholil I. vatikánským koncilem s učením o neomylnosti a univerzálním primátem papeže. Ultramontanismus a jeho čelní představitelé věděli velmi dobře, že není možné se přizpůsobit duchu doby a liberálnímu pojetí světa. Bartolomeo Cappellari, pozdější Řehoř XVI., byl prvopočátečním příslušníkem ultramontanistického hnutí. Svou knihou "Triumf Svatého Stolce a Církve nad útoky novátorů" se významně zapsal do šíření slávy papežství. Ultramontanismus vedl k posílení práv a pozic papežství a k jeho slávě, o kterou přišlo v průběhu Revoluce 1789. Jak již bylo naznačeno, ultramontanismu šlo o podtržení významu papežské moci nad velkým množstvím národních katolických Církví a zabraňoval těmto lokálním biskupským stolcům, aby měly větší podíl nezávislosti na centrální papežské moci. Odmítal takový model státu, který chce oslabit moc Církve a nebo se chce od ní oddělit. Rovněž ultramontanismus zdůrazňoval nutnost, aby Církev bděla nad státy jako nadnárodní a nadstátní autorita, která je zosobněna papežským úřadem. (srv. Leichtenberger, Encyc. Des sciences religieuses, 1882) Hnutí rovněž chtělo prosadit zachování papežského státu a některých papežských privilegií raného a vrcholného středověku. (například potvrzení volby císaře svaté říše římské při korunovaci) V literatuře se často objevuje fakt, že ultramontanismus je synonymem pro integrální tradicionalistické hnutí uvnitř katolické Církve, které stálo jako mocná hradba proti racionalisticko-protestantsko-modernistické koalici s jejich liberálními vizemi, které neblaze měnily svět. S touto tezí můžeme souhlasit. Ultramontanismus vedl válku proti liberálním tendencím různého zabarvení a stal se základem pro integrální katolicismus přelomu 19. a 20. století. Ultramontanismus je více zaměřen konkrétně na papežský stolec, papežství a jeho funkci. Je svým zaměřením protireformační a klerikální. Centralizovaná papežská autorita není platná pouze na poli Církve a její hierarchie, ale rovněž má autoritu i nad všemi hlavami ostatních státních a lokálních církevních útvarů a autorit. Ultramontanismus se stal otevřeným nepřítelem gallikanismu ve Francii, josefinismu v Rakouské monarchii a febroniasmu v Německu. Konciliaristní ideje s koncem středověku byly odmítnuty jako odporující papežskému primátu a zvítězilo centralní pojetí papežské autority chtěné Ježíšem Kristem. Konečná porážka konciliarismu byla provedena na I. vatikánském koncilu. Je zajímavé si připomenout, že ultramontánní hnutí bylo spojeno s rozkvětem jezuitského řádu po jeho znovuobnovení a bylo spojeno s theologií Francesca Suareze. Boj proti decentralizaci papežské moci a proti konciliarismu uvnitř katolické hierarchické Církve musel skončit definitivním vyjádřením Magisteria Církve. Ultramontanisté slavili jeden triumf za druhým. V roce 1854 bylo slavnostně definováno dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie, v roce 1864 byl zveřejněn Syllabus errorum bl. Piem IX. Papež vyslyšel hlas ultramontanistů a zhodnotil svou váhou papežské autority, že je třeba vyhlásit válku pseudomodernímu vývoji světa a bránit katolickou Církev proti nepřátelům zvenčí i zevnitř. Ultramontánní hnutí kulminovalo ve své činnosti kolem roku 1869-1870 s promulgací dekretů o papežské neomylnosti a primátu papeže. Mezi hlavními představiteli ultramontanismu uveďme další jméno: Kardinál Johannes von Geissler, který svým životním dílem potvrzuje, že ultramontanismus vedl k obnově Církve, k řešení sociálních a společenských problémů. Zvláště je známá jeho podpora Kolpingovu dílu. Jmenujme další představitele, kardinála Louis-Edouard-Desire Pie, kardinál Camillo Mazzella, SJ, kardinála Henry Edward Manninga, kardinála Paula Cullena, kardinála Williama Henry O'Connella a další bojovníky. Ultramontanistické hnutí mělo své budoucí důsledky: podtrhlo důležitý fakt, že katolická Církev a její autorita se nikdy nemůže mýlit, pokud se týká víry a mravů a že nikdy nemůže přijmout moderní omyly ani se nikdy nemůže smířit s tzv. pokrokem světa, který vede od Boha. Stalo se základem moderního tzv. integralistického katolicismu a hradbou proti modernismu.

Hlas integrálního katolicismu, chcete-li ultramontanismu, nemůže být nikdy umlčen, protože je garantován samotným Bohem jako proti-lék proti ďábelské Revoluci 1789. Někdo si může ukončit svůj web, či blog na obranu katolicismu, ale nikdy neumlkne hlas těch katolíků, kteří zůstávají věrní Bohu a Jeho věčným pravdám. Bojíme se soudu Božího více, než sankcí tohoto ubohého světa.
 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!