Svatováclavský kult v českém a německém prostředí zemí Koruny České

27. září 2012 v 19:07 | MC |  Habsburská Monarchie - Donaumonarchie
Sv. Václav jako světec a zemský patron je již od své mučednické smrti v českém a německém prostředí uctíván jako symbol věrnosti katolické víře a pravé lásce k vlasti, k domovině, ze které pocházel. Bohužel v 19. a ve 20. století vidíme zneužití svatováclavského kultu ze strany nacionalistických kruhů německých i českých, které vygradovalo v dobách První republiky a nakonec v době Protektorátu. Sv. Václav se mnohdy stal "ikonou" k ospravedlnění nacionalismů a politického a národního šovinismu, byl zneužit politikou. Tento trend se však nezastavil. Češi, čeští Němci, Moravané i Slezané se utíkali ke sv. Václavu a žádali ho o pomoc po celá staletí. Upínali k svatému Václavu svůj zrak jako ke knížeti a spatřovali v něm ideje české státnosti a hrdosti, ale také sjednocujícího identifikačního znamení, které stmelovalo díky katolickému základu všechny národy žijící v zemích Koruny.
Pro katolické monarchisty věrné Rakousku - Uhersku byl Svatý Václav vždy chápán jako katolický světec. Naproti tomu čeští vlastenci (pod vlivem nacionálních a neopohanských tendencí romantismu) rozvíjeli ideu Václava jako vůdce nesmyslných blanických rytířů, který mečem spasí národní práva Čechů. Pokřivené chápání sv. Václava zanešené mytologickými klišé podporující nesprávná politizující mínění jsou smutným faktem, který bude těžko možné změnit ze dne na den. Obnovu kultu sv. Václava je možné sledovat od roku 1894, kdy se český sněm usnesl, že na Václavském náměstí bude umístěna socha světce v souvislosti s výstavbou Národního muzea. V letech 1911-1912 proběhla také rekonstrukce Svatováclavské kaple na Pražském hradě. Svatováclavský kult se po celá staletí projevoval nejvíce v lidové podobě. Vznikalo velké množství uměleckých podob sv. knížete, ať už v roli světce nebo svatého panovníka. Většinu soch či zobrazení svatého knížete nalézáme v sakrálních budovách na celém území zemí Koruny. Mezi lidem obecným byly v oblibě také svaté obrázky se svatováclavskou tématikou, které sloužily jako upomínkové předměty při různých akcích, např. při procesích či svatováclavských slavnostech. Úcta k Václavovi se projevila i v literární a dramatické tvorbě. Na konci 19. a začátkem 20. století se zmítala Evropa v různých nepokojích.(Revoluční mentalita jednotlivých států navazujících na Revoluci 1789, vítězství liberalismu, nacionalismu a liberální demokracie, vznik socialismu, pády císařských a královských trůnů z Boží milosti, politická a ekonomická krize, postupná ztráta kolonií velmocí a konec kolonizační politiky s důsledky pro zahraniční obchod, mocenské přerozdělení Evropy, atd.)Probíhaly četné konflikty mezi Německem, Rakouskem a dalšími evropskými státy, které v roce 1914 vyústily v I. světovou válku. Počátek zneužití sv. Václava k politickým účelům se odehrálo v době po roce
1913, kdy byl na základě "Anenských patentů" rozpuštěn český zemský sněm, což vyvolalo ze strany Čechů bouřlivé reakce v podobě protirakouských demonstrací. Tyto demonstrace probíhaly na Svatováclavském náměstí před sochou svatého Václava. Jako výhružné gesto proti rozhodnutí zrušit Český zemský sněm, byla jezdecká socha svatého Václava od dělníků ozdobena rudou vlajkou revoluce. Spojení Revoluce se svatováclavským kultem bylo tehdy dokonáno. Není se co divit, že tato akce vyvolala reakci rakouských úřadů právě v období I. světové války, kdy monarchie mobilizovala své síly.
I přes tyto excesy se v průběhu I. světové války pozornost obyvatel Koruny upírala k vojákům, kteří bojovali za císaře na evropských frontách. V kostelech na území Koruny byly slouženy bohoslužby za šťastný návrat vojáků z války. V roce 1915 byly dokonce vydány v Olomouci Vlastenecký Modlitebník, v němž dominovaly modlitby ke svatému Václavovi, jako ochránci Čechů a Čech. Tento sborník obsahoval také několik básní se svatováclavskou tématikou. Na konci I. světové války byla svatováclavská tradice využita českými katolickými monarchisty, kteří usilovali o korunovaci bl. Karla I. za českého krále a tak chtěli zajistit pokračování habsburské vlády v českých zemích. Mezi výrazné postavy katolických monarchistů patřil např. konzervativní politik a olomoucký advokát M. Hruban, který vedl jednání o korunovaci s bl. Karlem I.
Další postupující útlum zaznamenal Svatováclavský kult v prvních deseti letech vzniku Československé republiky. Zapříčinilo to zejména napětí ve vztahu státu s katolickou církví, včetně tzv. Marmaggiho aféry. Dokonce probíhaly diskuse o odluce státu a Církve, odluka však nakonec nebyla uskutečněna. Silná protikatolická vlna byla charakteristická pro celou Československou republiku a projevovala se i různými formami tzv. kulturního boje: například byly prosazeny tendence omezit počet církevních svátků. Místo svatováclavské tradice nastoupila státní tradice ztotožňována s prohusovským kultem. Dne 14. října 1919 byl prohlášen Revolučním Národním shromážděním 28. říjen za státní svátek. Den svatého Václava, tedy 28. září, byl vnímán pouze jako památný den.
Tomáš Garrigue Masaryk, "bývalý" katolík, například poukazoval na to, že svatý Václav byl uctíván především v katolicismu, který byl prosazován habsburskou monarchií. Vzrůstalo napětí mezi katolickou církví a novým státem, nepřátelsky naladěným vůči katolicismu, který bohužel ani dnes někteří nevidí. Katolické Církvi se oprávněně přisuzovalo úzké spojení s Rakousko-Uherskou monarchií, ve kterém byl trůn a oltář nerozlučně spojeny. Rostly tendence v novém zřízení odmítat vše, co by mělo jakoukoliv souvislost s habsburskou monarchií a triumfálním katolicismem. Češi se "obratně" přeorientovali na odkaz Jana Husa, ke kterému nebyly výhrady ze strany spojování s monarchií. Uctívání sv. Václava bylo považováno v té době za škodlivý klerikalismus.
V jiných našich článcích na Monarchia Catholica jsme rovněž poukazovali na vznik Československé církve husitské jako produktu zhoubně chápané nacionální úzkoprsosti a poblouzněné ideje o správnosti uctívání Jana Husa, který by i dnes byl považován spíše za anarchistu, který neuznává žádný politický řád a holduje blouzniveckým ideám. V české společnosti našla širokou odezvu hesla "Řím musí být souzen a odsouzen" a "Tábor je náš program". Toto nadšení pro Husa přiostřilo vztahy s Vatikánem. Svatý Václav však nebyl zcela zapomenut: svatováclavská úcta, i když značně utlumená se projevovala zejména v lidové a církevní podobě.
Biskupové a kněží, kteří neodpadli od katolické Církve, se snažili po celou dobu existence První republiky zdůrazňovat existenci staleté svatováclavské tradice v českých zemích a také na odvolávání se Čechů na svatého
Václava v dobách, kdy český lid strádal nebo byl ohrožován.
Bohužel příkladnost některých vyjádření ze strany československého kléru je vysoce diskutabilní a dnes ji nelze jednoznačně přijmout. Příkladem zkreslení a posunutí významu sv. Václava je projev světícího biskupa
Antonína Podlahy na katolické manifestaci na Žofíně, která se konala 24. září 1924. Ve svém projevu se snažil připomenout, že: "den svatováclavský jest úzce spjat i s bojem českým za svobodu a s národním osvobozením."
Idea jakéhosi národního osvobození spojená s revolučním bojem za svobodu národa a druhotné přitakání Revoluci 1789 to vše bylo nesmyslně přisouzeno sv. Václavovi. Sv. Václav se musel přizpůsobit novým poměrům v republice. Aggiornamento u českých světců bylo zahájeno mnoho desetiletí před II. Vatikánským koncilem.
Podobně jako Palacký se dočkal mytologické glorifikace ze strany českého národa a byl prohlášen za českého ideového vůdce, došlo i u sv. Václava k vyprázdnění katolického a monarchistického obsahu, který mu byl vlastní a byl naplněn nacionalisticko-liberalistickou a později bolševickou ideou boje malého slabého národa proti utlačovatelům, "z mdloby a útisku" vytrysklo revoluční pojetí knížete Václava, kterému byl nejednou upírán knížecí titul a mučednická koruna ve smyslu katolickém.
Totéž platilo i o vůdci československé ideje - Masarykovi. Pro Masaryka byl katolicismus "pozůstatek středověkého myšlení, symbol rakousko-uherské monarchie, autoritářství zjevených dogmat, náboženství, jež bylo ukotveno v konzervativní hierarchické instituci, bránící svobodnému vědeckému a filozofickému myšlení". Proto ho také nemohl nikdy přijmout a rozešel se s ním.
Masaryk si uvědomoval, že světská moc byla v Rakousku-Uhersku velmi ovlivňována římskokatolickou Církví a chtěl vlivu Církve v politice nově vznikajícího státu zabránit. Neuznával spojení trůnu a oltáře a katolickou nauku o tom, že katolický stát má poslouchat ve věcech víry a mravů Církev katolickou. Masaryk navázal na historicko-filozofické pojetí Husa a např. Františka Palackého, který interpretoval husitskou reformu jako vrcholovou etapu českých dějin. Ve svatém knížeti spatřoval Palacký pouze "národní symbol prověřený staletími". Masaryk své myšlenky o Husovi a husitství vyjádřil ve své knize Jan Hus. Od počátku vytváření představy o budoucím uspořádání a samotného vzniku Československého národa se se svatováclavskou tradicí rozhodně nepočítalo. A to záměrně. Byla příliš spojená s katolicismem. Washingtonská deklarace z 18. října 1918 se zmiňuje pouze o "tradicích" husitské: "Tato deklarace tvoří základ tradice 28. října a výslovně odmítá monarchii a monarchy z Boží milosti, výsady aristokracie a exklusivitu postavení Církve ve státě a společnosti. Tradice "svrchovaného panovníka", za kterého byl pokládán sv. Václav od nepaměti, neodpovídala škále demokratických revolučních svobod, z nichž měla vycházet budoucí ústava vznikajícího státu. Blížící se podzim života, výčitky svědomí spojené s odpadlictvím od Kristovy Římské Církve a nedávno uzavřený konkordát s Vatikánem o normalizaci vztahů, který překonal Marmaggiho aféru, resp. celkově napjaté vztahy s Římem, tak v této době můžeme pozorovat změnu v postoji Masaryka k svatováclavské otázce. Rok 1929 byl významným i proto, že byly konány oslavy svatováclavského milénia. Na těchto oslavách promluvil o svatováclavské tradici i "prezident" Masaryk, který řekl: "Svatý Václav byl knížetem míru, ale statečně hájil přemyslovského státu a uhájil jej. Jeho političtí odpůrci museli pokračovat v jeho politice." Nemůžeme však říci, že by Masaryk nakonec přijal celou katolickou podobu svatováclavské tradice.
K roku 1929 se váže i práce historika Josefa Pekaře, který se vyslovil k pravosti Kristiánovy legendy, ve které se hovoří o datu úmrtí svatého knížete stanoveného na den 28. září 929. Pro zajímavost lze uvést, že oslavy svatováclavské a výstavu korunovačních klenotů tehdy navštívili např. Emil Hácha, papežský nuncius Pietro Ciriaci, nebo arcibiskup Angelo Roncalli, pozdější papež Jan XXIII. Díky konané sbírce se podařilo dokončit svatovítskou katedrálu. Mimoto byl dokončen v té době i kostel zasvěcený svatému Václavovi v Praze - Vršovicích. Jeho architektem se stal Josef Gočár. Zmiňme i událost korunovace lebky svatého Václava čelenkou, kterou mu darovali američtí katolíci. Monumentální oslavy vyvolaly diskuse o svatém Václavovi i u nekatolických církví, které se k odkazu svatého knížete nehlásily. Tyto reakce byly občas i nepříznivé. Jednou z reakcí je i odpověď katolické spisovatelky Marie Sadovské: "Václav byl v dějinách naším štěstím, Hus neštěstím. Ti, kdo se dovolávali Husa, přinášeli vždy národu rozvrat a zkázu, neboť v něm rozpoutávali různice a nesnášenlivost. Svatý Václav sjednocoval, slučoval v jednotu. Proto budeme oslavovati sv. Václava nikoli Husa." Jako neuvěřitelné zneužití svatého Václava vidíme za doby protektorátu, za nacistické okupace. Někteří čeští a němečtí politikové svatováclavskou tradici zneužili. V české politické sféře se toto zneužití projevilo v ospravedlnění loajality vůči okupantům. Připomínala se "prozíravost" svatého Václava, který rozpoznal výhody "ochrany" malé země silným a mocným sousedem. Také někteří němečtí politikové svatováclavskou tradici využili k ideologickému odůvodnění okupace Československa a k obhájení mravnosti kolaborace. Tato myšlenka mravnosti kolaborace se projevila zejména ve vyznamenání udíleným českým kolaborantům, na němž byla vyobrazena svatováclavská orlice. V lidové podobě svatováclavského kultu byly "oživeny" především svatováclavské legendy, které měly společné téma. Toto téma se týkalo pomoci knížete Václava v boji proti nepřátelům. Prostý věřící lid se však v této době upínal k Václavovi jako ke světci a přímluvci u Boha, který se přimlouvá za mír a za záchranu Čechů.

Jednou z významných (ale bohužel dnes málo známých) památek jsou Korunovační praporce, které bývaly nošeny při korunovaci českých králů a jsou dnes uloženy na Pražském Hradě. Na přední straně mají vyobrazen obraz sv. Václava. Dva prapory pocházejí z doby korunovace Ferdinanda V. z roku 1836 a další prapor je z korunovace z roku 1723, který upomíná na korunovaci Karla VI. Tenkrát ho nesl za rytířský stav František Václav Markvart z Hrádku a byl svědkem, jak čeští stavové promlouvali česky a český král Karel VI. přísahal německy. Pravděpodobně tohoto posledně jmenovaného praporce bylo použito i při korunovaci Františka I. v roce 1792. Dalšími jsou prapory Marie Terezie rovněž obsahující obrazy sv. Václava. Letopočet s rokem 1744 na nich odkazuje na obranu Čech proti vpádu pruského krále na počátku slezské války z roku 1744.

Sudetští Němci a svatováclavská tradice
Sudetští Němci v dějinách vynikli horlivou a věrnou úctou nejenom ke sv. Václavovi, ale zvláště ke sv. Janu Nepomuckému i dalším zemským patronům. Svatý Václav se těšil a těší velké úctě a oblibě u sudetských Němců. Mezi nejzřetelnější projevy svatováclavského kultu mezi německým obyvatelstvem patří především kostely zasvěcené tomuto světci a s nimi spojené poutě. Tyto kostely byly např. v Lokti (Elbogen), Lanškrouně (Landskron), Harrachově (Harrachsdorf), Litoměřicích (Leitmeritz), Mostě (Brüx), a dalších německých městech. Čeští Němci v tomto období vzhlíželi na Václava jako na zemského patrona a ochránce českého národa, do kterého patřili a patří i oni. Nádherná jednota víry zvláště u českých Němců v katolických pohraničních oblastech stmelovala české země. Je možné vyslovit tezi, že se chápali jako Češi, kteří mají "kořeny" v německých oblastech Bavorska, Dolních Rakous, Saska a německého Slezska. Navíc mluvili dialekty, které je spojovaly s výše uvedenými německými zeměmi. Na základě toho můžeme také pochopit, proč byl svatováclavský kult v pohraničí rozvíjen a nebyl mu kladen odpor. Mnoho oltářů a sakrálních památek (sousoší a Božích muk) bylo zasvěceno sv. knížeti. To, co Čechy a Němce spojovalo, nebylo nacionální určení, ale dlouholetá církevní tradice a katolická víra.
Podobně jako v české společnosti sílil protiváclavský kult díky vítězství liberalismu a nacionalismu, ani německá sídelní území nebyla uchráněna od vlivu nejenom těchto -ismů, ale také blížícího se nacismu a socialismu. Dochází k vzrůstu nacionalismu a antislavismu, posilování pangermanistických smyšlenek, podobně jako na druhé české straně panslavistických. Nacionální sebeurčení některých sudetských Němců mělo přednost před dlouholetou tradicí chápání svatého Václava jako národního patrona.
V říjnu 1938 abdikoval na svůj úřad prezident Edvard Beneš. Dne 30. listopadu byl zvolen nový prezident Česko - Slovenského státu Emil Hácha, který po svém zvolení, vkleče před stojícím pražským arcibiskupem kardinálem Karlem Kašparem políbil lebku svatého Václava. O den později nová Beranova vláda zahájila svoji činnost římskokatolickou mší a společnou modlitbou všech ministrů. Je možná paradoxem, že až hrozba nacistické okupace a samotné okleštění republiky, která selhala, přivedlo ministry a presidenta k oltáři Božímu. Do té doby neutrální a nábožensky indiferentní (sekulární) republika, byla těmito muži překonána a bylo tímto gestem jasně deklarováno, že sv. Václav je symbolem budoucí záchrany země před ďábelským nacismem a později bolševismem. Ale bylo již pozdě! MONARCHIE Z BOŽÍ MILOSTI JIŽ DÁVNO ZMIZELA a teď byla na řadě katolická Církev a příprava jejího zmutování pro Nový světový řád: II. Vatikánský koncil.
Co říci na závěr? Tento článek chtěl ukázat, jak se skvělý světec a mučedník sv. kníže Václav stal obětí moderních totalitarismů, jak mu bylo podsouváno všechno možné jenom ne to, co byl ve skutečnosti: totiž sv. kníže a katolický světec-mučedník žijící a uznávající nutné a Bohem chtěné spojení trůnu a oltáře. Svatý Václav nebyl v moderních českých dějinách chápán jako symbol christianizace Čech a pevného svazku církevní a světské moci. Můžeme se potom divit, že svatý Václav po všech těchto svých zneužitích svému národu nepomáhá?
A proto je opět na katolících zvláště na katolických monarchistech současnosti, aby očistili svatováclavský kult v jeho pravosti a v těchto dobách liberálního opia znovu poklekli u oltářů svatováclavských a prosili mocného knížete o pomoc.
Svatý Václave, oroduj za nás a nedej, aby český národ zhynul!

Německá modlitba z 18. století:
O heil. Patron, heil. Wenceslae, dich ehre, lobe und preise ich mit allem Innwohnern unseres lieben Vaterlandes, und allen deinen Schutzkindern, ich ehre und küsse andächtig dein heil.Grab und heil. Reliquien und befehle mich dir mit allem, was ich bin und habe, demüthigst bittend, du wollest mich deines Schutzes und Fürbitte jederzeit geniessen lassen, alle Gefahren, Noth Elend und Uibel von mir gnädigst abwenden, in dieser Noth und Anliegen N. mir Hilfe leisten, und einem jeden seinen Stand gemäsz seinem reinen und unsträflichen Wandel erbitten. Alle meine sichtbar und unsichtbarliche Feinde überwinden helfen, und nach erhaltenen Sieg mir die ewige Krone helfen zu erlangen. Amen. !

Použitá literatura a prameny:

Josef Pekař, Nejstarší kronika česká. Ku kritice legend o sv. Ludmile, sv. Václavu a sv.
Prokopu, Praha: Bursík & Kohout, 1903.
Petr Placák, Svatováclavské milenium Češi, Němci a Slováci v roce 1929, Praha, Babylon, 2002.
Časopis katolického duchovenstva , ročník LXIX, Dědictví sv. Prokopa, Praha, 1928.
Ladislav J. Beran, Odepřená integrace, Praha, 2008.
Eva Demmerleová, Císař Karel I., Ikar, Praha, 2006.
T. Kryslík, Zamlčené dějiny 1,2, Praha, 2010.
Jan Rataj, "Politické proměny symboliky svatováclavské tradice a tradice 28. října v moderních
československých a českých dějinách", In: Miloslav Bednář (ed.) Spory o dějiny II, Praha: Masarykův
ústav AV ČR 1999.











Protireklama - Gegenwerbung
 


Komentáře

1 Richard Kalmár Richard Kalmár | E-mail | 2. října 2012 v 22:38 | Reagovat

Pekný článok a veľmi sa divím, že je taký malý záujem o skutočného sv. Václava, až na tú národnú strunu....
Tak trochu závidím zemi Českej, Moravskej a Slizkej, že má Takého Patróna. Naschval ale nepíšem o národe ale o zemi, lebo sa spieva nám budúcim, nie nám Čechom http://bs.jxs.cz/ublog/emoticons/smile.gif. S nacionalizmom som sa vyrovnal s pomocou Božou, lepšie z milosti Božej. A choďte a kážte medzi všetky národy. Rovnosť naveky, židov (vynálezcov nacionalizmu) išlo rozdrapiť, šklbe každý deň až na výnimky. Lebo z Pravdy je že hra na národy začína predovšetkým opustením Krista Zvrchovaného Vládcua a Spasiteľa ľudí i sveta. Každý kto uvažuje o národe...., sa vyslovene mieša do Božích kompetencí. je na Bohu či národ je bude, nebude. Všetci moderní otcovia národa sú antikristi.
Mnoho národov už nieje na planéte, lebo sa tak zaľúbilo Bohu. A pôjdeme aj my aj Česy aj ostatní ak sa budú priečiť Bohu. Odpoveď som zhrnul tak, že národ je až potom, po Vyznaní Viery, najskôr som katolík potom členom mojej pokrvnej rodiny, potom krajan, a možno až nakoniec člen nejakého národa. Úlohou človeka je poznať kam ide a načo je tu a to bez Božej milosti nejde, len človek uložený do Božieho lona sa ukľudní a v Jeho lone aj na problém národný zabudne. Všetko raz skončí štáty, majetky, pobyt na zemeguli...., len Boží ľud to prežije, a každý osobitne nie nejaký národ aj keby sa to národom dalo nazvať. Národ je až potom.
Je potrebné vážiť svoju rodinu, kraj, Cirkev, Boha a panovnícku rodinu, rodenú, nevolenú.
A ono to ide potom samé. Dlho ma tiež trálila otázka prečo bola zničená naša pravlasť? Musela byť pribitá na kríž ako náš Pán Vykupiteľ, ako náš Milovaný Cisár Karel a ako všetci praví Kristovi. Príde doba keď tí čo ostanú budú kvíliť nad  hrobom Jeho Výsosti nad starou monarchiou. Ale radšej sa berme do neba (tento týždeň na spoveď) a tam sa dozvieme o čom debatujú Naše Výsosti sv.Štefan kráľ, sv. Anežka Česká, či sv. Alžbeta Uhorská, a sv. Václav s bl. Karlom z domu Rakúskeho. Pekný požehnaný deň.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!