Státní zřízení 1. - Staatsordnung 1.

18. listopadu 2012 v 17:12 | Josef Pejřimovský |  Habsburská Monarchie - Donaumonarchie

Monarchia Catholica publikuje ve třech částech pojednání pana J. Pejřimovského, který se sumarizujícím způsobem zabývá jednotlivými teoriemi vztahujícími se ke státnímu zřízení. Na konci poslední části podává i možný způsob řešení situace Českých zemí a nového uspořádání pod vedením českého krále, který vládne zemím Koruny České. Jako stěžejní se jeví autorova teze o tom, že vladař se musí stát obranou občanů proti vlastním politikům. Děkujeme autorovi za možnost zveřejnit jeho článek. MC.
Legitimistická, socialistická, liberální a korporativní teorie definují vztah jedince ke společnosti, resp. státu a stát samotný odlišným způsobem. To má svůj dopad na státní politiku, právní řád a vztah státu k jednotlivci, se kterým se musí jedinci vyrovnávat.

Legitimistické pojetí vztahu jedince a společnosti

Legitimistické pojetí vztahu jedince ke společnosti a státu nazýváme vychází z katolické filozofie. Legitimismus znamená vládu zákona ve společnosti, a legitimistickým státem může být monarchie i republika. Hned si položíme otázku: Jaký zákon má sílu, aby byl vládcem v lidské společnost? Odpověď je jednoznačná, je to pouze takový zákon, který zavazuje jedince ve svědomí. Aby zákon mohl zavazovat lidské jedince ve svědomí, musí být navázán alespoň na přirozený mravní zákon. Lepší je, pokud jej lze zákony navázat na zákon Boží a Boha uznat jako ručitele morálního a v důsledku i právního řádu ve společnosti. Legitimismus jako teorie pochází z katolického učení doby barokní, ale praktický legitimismus můžeme sledovat již od antické římské republiky.[1]Legitimismus vychází z přirozenosti člověka a respektuje ji. Člověk byl stvořen (můžeme i říci, že se vyvinul, na dalších vývodech se tím nic nemění) jako tvor svobodný nadaný rozumem a svobodnou vůlí. Jako takový není k žádnému způsobu jednání determinován a může se svobodně rozhodnout jednat podle svého uvážení a vůle. V tomto smyslu jsou si lidé navzájem rovni, zodpovědní za své činy před Bohem i lidmi. Člověk byl stvořen také jako tvor společenský, pro kterého je život ve společenství jiných lidí přirozený, život osamělý naopak nepřirozený (výjimku tvoří povolání k životu poustevnickému a podobně, ta jsou však osobní záležitosti). Lidské společenství je zřízeno ke vzájemné spolupráci a sdílení. Ovšem aby spolupráce uvnitř společenství byla možná, musí se všichni suverénní jedinci podřizovat určitým pravidlům jednání. Aby toho bylo možné dosáhnout, musí mít lidské společenství možnost právem stanovit pravidla soužití, dbát na jejich dodržování a příp. trestat přestupníky. Z uvedeného nutně vyplývá, že i lidské společenství je útvar přirozený a jako takový suverénní. Pokud se ale mají jedinci uvnitř společenství podřizovat určitým pravidlům, musí být také někdo, kdo tato pravidla určuje a dbá na jejich dodržování, z toho vyplývá nutnost nějaké vlády. Tyto prosté evidence ukazují, že v lidském společenství není rovnost. Tam, kde jsou vládnoucí, jsou nutně i ovládaní. Lidské společenství není přirozeně rovnostářské, ale je přirozeně hierarchické.[2] Hierarchické uspořádání společnosti zachovává princip vyváženosti práv a povinností, kdy vyšší postavení znamená více pravomocí, ale také více odpovědnosti.
V katolickém pojetí tedy dospíváme ke dvojí přirozené suverenitě, k suverenitě jedince a k suverenitě společenství. Tyto svrchovanosti nejdou proti sobě, ale vzájemně se doplňují. Suverenita jedince je zachována ve všem, co může řešit a rozhodnout sám, ale v tom, co může udělat jen ve spolupráci s dalšími nebo toho může lépe docílit ve spolupráci s nimi je uplatňována suverenita společenství. Typickou oblastí suverenity jedince je volba životního partnera (manželky, manžela), správa majetku a rozhodování o něm (zde však může jít také o suverenitu rodiny), obci pak např. udržování pořádku, řešení sporů mezi jejími členy, stavby a jiné úkoly, vyžadující spolupráci celé obce. Přirozené uspořádání společnosti směřuje od jedince k rodině, dále k širší rodině nebo obci (sousedskému společenství), k různým územním útvarům (krajům, zemím) nebo k útvarům pracovním (cechy) až k národu, jako nejvyššímu přirozenému útvaru lidské společnosti. Národ pak jako prostředek k uplatňování své suverenity zřizuje stát.
Vlastní suverenitu nemají ale jen jedinec a nejvyšší stupeň společenství, národ a stát, ale také mezistupně, tedy obce, kraje, země, pracovní společenství (cechy, odbory, zaměstnavatelské svazy apod.). Všechny tyto útvary se vlastní suverenity nevzdávají, ale uznávají suverenitu vyššího stupně, např. státu v tom, že upravuje jejich vzájemné vztahy tam, kde se sami nedohodnou a zajišťuje vztahy k jiným, suverénním útvarům (státům). V katolickém pojetí jde o zásadu subsidiarity.[3] I když tato zásada byla výslovně formulována až v Encyklice papeže Pia XI. Quadragesimo anno, můžeme její praktické používání vystopovat nejen do dob antického Říma, ale až k Perské říši Achajmenovců. Každá vláda ale musí mít nějaký souhlas ovládaných, zcela bez souhlasu ovládaných nelze vládnout. V legitimistickém státě se vladař ujímá moci na základě smlouvy s budoucími ovládanými, (bez ohledu na to, jest-li jde o monarchii nebo republiku). V praxi to znamená, že nastupující vladař (nebo vláda) potvrdí slavnostním způsobem budoucím poddaným jejich práva, svobody a výsady. Na základě takového potvrzení poddaní složí vladaři přísahu věrnosti a ten se ujímá vlády. Podmínky, za kterých je vladař přijímán jsou tedy zcela konkrétní a jejich dodržování kontrolovatelné.[4] I z formy, kterou se legitimistický vladař ujímá moci je zřejmé, že složky společenství, resp. státu, se nevzdávají celé své suverenity, ale nechávají si potvrdit, v čem je jejich suverenita zachována a do čeho se vladař nemůže vměšovat (s výjimkou řešení sporů). Nepřekvapuje proto, že v legitimistických státech dochází k častým sporům o dodržování vzájemných přísah, které jsou však řešitelné.
Národ a stát v legitimistickém pojetí
Hierarchicky nejvyšším přirozeným lidským společenstvím je národ. Národ je suverénní a má přirozené právo zřídit jako prostředek k uplatňování své suverenity stát. Je na vůli národa, jest-li zřídí stát vlastní nebo se dohodne s jiným národem na zřízení společného státu, jak se i v historii stávalo. K tomu může dojít buď tak, že se více národů, sídlících každý na svém teritoriu dohodnou na zřízení společného státu, nebo některý národ umožní příslušníkům jiného národa usídlit se na části jeho území a vytvoří s ním jednu obec - stát. Z historie známe řadu podobných příkladů, jako vytvoření antického římského národa (Populus Romanum) ze dvou kmenů - gens Latinů a Sabinů, nebo o dohodě turkotatarských Bulharů a Slovanů na vzniku společného státu.V legitimistickém pojetí jsou takové dohody možné, rozlišují se dva pojmy, gens, doslova kmen jako národ ve společenství původu a jazyka a populus, doslova lid jako společenství obce - státu, které se může skládat z jednoho nebo více národů - kmenů, rozdílného jazyka a původu.
V legitimistickém státě-obci dochází k takovému soužití zpravidla na základě dohody, která je změnitelná zase jen vzájemnou dohodou, nikoli usnesením většinového národa/kmene. Lze respektovat přirozená práva jednotlivých národů (gens) na jejich jazyk, kulturu a zvyky, při striktním požadavku na solidaritu s obcí i ve sporu s příslušníky jejich vlastního kmene.
Dohody na tomto základě lze uzavírat nejen mezi národy, ale za stejných podmínek např. i mezi příslušníky odlišných kultur a náboženství, jak ukazuje začlenění bosenských muslimů do Rakousko-Uherské monarchie nebo do současnosti trvající obdobné začlenění muslimské menšiny do řeckého státu.

Socialistické pojetí vztahu jedince a společnosti

Vztah mezi jedincem a společností, resp. státem je odvozen od marxistické teorie státu jako nástroje třídního útlaku a nadvlády vykořisťovatelské třídy nad třídou vykořisťovanou. Ideálem je odstranění vykořisťování a vykořisťovatelské třídy, zánik státu a vznik beztřídní společnosti, která nebude potřebovat státní moc, všichni budou dobrovolně pracovat podle svých schopností a možností a dostanou vše podle svých potřeb. Model ideální společnosti je odvozen z etnologie, ze života lidských společností na nejnižší úrovni společenského vývoje bez soukromého vlastnictví a rodiny. Tyto společnosti jsou označovány jako prvobytně pospolné a jsou považovány za ideál, ke kterému má, ale na vyšším stupni hospodářského a společenského rozvoje, komunistická společnost dospět.
Vztah mezi jedincem a společností je odlišný v třídní společnosti, kde je dán třídním bojem a příslušností jedince ke třídě vykořisťovatelské nebo vykořisťované, a tedy i bojem za zachování stávajícího pořádku nebo jeho změnu. V beztřídní komunistické společnosti má být harmonický vztah mezi jedinci ve společnosti bez nutnosti potlačovatelského státního aparátu. Po přechodnou dobu, kdy již byla odstraněna vykořisťovatelská třída a ještě nejsou lidé vychováni ke komunistické, beztřídní, ideální společnosti, je stát zachován jako nástroj dělnické třídy a jejího předvoje, komunistické strany k potlačování zbytků vykořisťovatelských tříd a výchově lidí pro komunistickou společnost. Svoboda jedince je chápána jako poznaná nutnost, suverenita a nadvláda státu nad jednotlivcem je téměř absolutní. Stát sám je ovládán jedinou nesesaditelnou mocí, komunistickou stranou, která se k moci dostala zpravidla nelegální cestou a sama si vybírá své členy k obrazu svému.[5] V socialistickém pojetí je suverénem společnost, resp. stát, ovládaný komunistickou stranou. Oprávnění vedoucí síly, komunistické strany k vedoucí úloze je zdůvodňováno tím, že reprezentuje nejpokrokovější část společnosti - dělnickou třídu. Souhlas ovládaných získává v tzv. "volbách", kdy je účast povinná a možnost výběru jen z jediné kandidátky. Socialistický stát je státem pečovatelským. Jedinec je objektem společenského dění a je jím determinován. Stát určuje meze jeho uplatnění, zejména ekonomického a omezuje jej tak, aby nemohl nabýt majetek, sloužící k hospodářské expanzi a vykořisťování zaměstnanců. Majetek jednotlivců a rodin může mít jen spotřební charakter. Na druhé straně je ale jedinci zajištěn určitý životní standard, který má daleko do přepychu, ale také vylučuje naprostou chudobu, bezdomovectví apod. Socialistický stát je také jediným, kdo suverénně určuje práva menšin, zpravidla jen národnostních a může je měnit. Politické a náboženské menšiny zpravidla potlačuje nebo u nich činí občany druhé kategorie.

Liberální pojetí vztahu jedince a společnosti

Liberální pojetí vztahu jedince a společnosti vychází z hesla francouzské revoluce: VOLNOST, ROVNOST, BRATRSTVÍ. Málokdo si uvědomuje, že heslo je vnitřně rozporné: volnost konat a získávat prospěch se automaticky vylučuje s rovností a bratrství, které je křesťanským pojmem, by vyžadovalo minimálně solidaritu se slabšími, ta by však byla na úkor volnosti. Rozhodujícím kritériem pro liberální pojetí státu je tedy volnost, rovnost je uplatňována pouze jako rovnost před zákonem, tedy bez ohledu na společenské postavení mají všichni stejná práva a povinnosti ke státu. Vztah mezi jednotlivcem a společností, resp. státem je v liberálním pojetí opakem pojetí socialistického. V liberálním pojetí je zdůrazněna svoboda lidského jedince ad absurdum, jedinec je nositelem veškeré suverenity, lidské společenství ani stát nemá žádnou vlastní podstatu, ani vlastní suverenitu. Lidská společenství i státy v liberálním pojetí jsou tedy filozoficky řečeno útvary, které mohou nebýt. Jejich existence je odvozena z fiktivní smlouvy mezi jedinci, kteří jim dali vzniknout a delegovali na ně svoji vlastní suverenitu. Ale smlouvu mezi jedinci právě v případě státu postrádáme. Stát je tedy podle liberální teorie založen na fiktivní smlouvě mezi jeho občany, kterou občané přenášejí (delegují) svoji suverenitu na stát. Ale rozsah této delegované suverenity není stanoven, občan tedy na základě fikce přenáší svoji suverenitu na stát celou. Tak vzniká paradoxní situace, kdy suverénní občan předá celou svoji suverenitu státu a žádná mu nezbývá, protože se suverenitou je spojena moc, předá občan státu i veškerou moc nad sebou, a tak se stává poddaným státu. Stát této situace umí dokonale využít. Je to stát, který určuje např. rozsah a formu školního vzdělání, výši povinných pojištění (zdravotní, nemocenské, důchodové), ale i výši plnění z nich. Co záleží na tom, že stát po 90 let prohospodařil přebytky z důchodového pojištění, které použil na něco jiného. Nyní prohlásí, že nemá na plnění smlouvy a plnění prostě sníží. Teoreticky je to ale sám občan, kdo si odnímá své práva a nároky z fiktivní smlouvy. To je jen jeden z možných příkladů. Liberální stát se snaží zbavit odpovědnosti za občany, propaguje, že se každý má starat sám o sebe, zajistit si prostředky na dobu nemoci a stáří. Solidárnost je považována za omezování svobody. Liberální stát, který svou suverenitu a své právo na vládu odvozuje od delegování suverenity občany, nemůže vládnout bez souhlasu ovládaných. Souhlas občané teoreticky dávají ve volbách. Účastí v nich dávají občané souhlas k delegování své suverenity státu. Když bereme v úvahu, že liberální státy se nazývají demokratickými a v nich platí zásada většiny, pak k tomu, aby občané delegovali svoji suverenitu státu, je třeba ve volbách účasti nejméně ½ + 1 občana. Pokud by účast byla nižší, pak k delegování suverenity občany na stát nedošlo, a stát by přestal existovat. Tomu lze však v liberálním systému snadno zabránit.[6] Je velmi jednoduché, aby poslanci přijali zákon, podle kterého jsou volby platné za jakéhokoli účasti voličů s tím, že ti, kdo ho nevyužijí, se ho prostě vzdali. O delegaci suverenity občany na stát se nemluví, jde prostě o právo, které může a nemusí být využito.
V rozsáhlých státech s několika miliony obyvatel je fyzicky nemožné, aby občané vykonávali svoji suverenitu osobně, činí tak proto prostřednictvím volených zástupců. Jim je v praxi delegována suverenita občanů, a to celá, proto mohou jako představitelé státu rozhodnout o čemkoli. Stát je jediným pramenem práva, nikdo nemá nabytá a nezrušitelná práva proti státu, stát nemá pevné závazky ani z logiky, ani ze smluv; může si proto ponechat předplacenou penzi, rozvázat katolický (nezrušitelný) sňatek nebo třeba zavést prohibici nebo povinné nošení kroužků v nose.[7] Skutečnost, že stát je pouze fikcí na základě delegování suverenity občany má ale dalekosáhlé následky v ochraně, resp. stanovení práv jednotlivců a skupin, např. v antidiskriminačních zákonech pro ochranu menšin. Přitom ale nejde o nějaká práva zřejmá a odvozená z přirozeného pořádku věcí, ale o práva jednotlivými skupinami požadovaná, např. požadavek na homosexuální sňatky nebo adopci dětí homosexuálními páry. V liberální společnosti jde o co nejširší svobodu jednotlivce, ničím neomezovanou, proto jakákoli přirozená práva jsou považována za překážku svobodného rozvoje osobnosti. Pravda ze společenského slovníku mizí a není žádána, na jejím místě se objevuje pluralita pravd. Pravda už není souladem výpovědi o skutečnosti se skutečností samou, ale konsensem názorů. Není požadavkem, aby zákony státu odpovídaly skutečným poměrům, ale aby byly odsouhlaseny většinou. Není tedy problémem dokázat oprávněnost požadavků té které skupiny, ale získat pro ně většinový souhlas. A k tomu je každá reklamní kampaň dobrá. V důsledku tedy výsledek složení parlamentu a vládní většiny není výsledkem rozhodnutí občanů na základě podpory programů politických stran, ale je spíše výsledkem úspěšnosti reklamní kampaně té které strany, resp. sponzorské skupiny, která stranu financuje. Princip většiny v liberálně-demokratickém státě nemůže zaručit žádné menšině (politické, národnostní, náboženské) její nezrušitelná práva, protože v principu lze tato práva usnesením parlamentní většiny kdykoli změnit. S určitými omezeními to platí i pro práva zaručená ústavou, ústavní většinou rovněž změnitelná.


[1] Schwarzenberg, K.: Obrana svobod. Praha : Čs. spisovatel, 1991, s. 27-35.
[2] Schwarzenberg, K.: Obrana svobod. Praha : Čs. spisovatel, 1991, s. 27-35.
[3] Pius XI.: Encyklika Quadragesimo anno, 5. 79, s. 88.In: Sociální encykliky (1891-1991), Praha, Zvon 1996, s. 505
[4] Schwarzenberg, K.: Obrana svobod. Praha : Čs. spisovatel, 1991, s. 47.
[5] Engels, F.: O původu soukromého vlastnictví, rodiny a státu., Praha, Svoboda 1950 s. 173
[6] Schwarzenberg, K.: Obrana svobod. Praha : Čs. spisovatel, 1991, s. 47.
[7] Schwarzenberg, K.: Obrana svobod. Praha : Čs. spisovatel, 1991, s. 48.
 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!