Státní zřízení 2. - Staatsordnung 2.

25. listopadu 2012 v 17:25 | Josef Pejřimovský |  Habsburská Monarchie - Donaumonarchie

Korporativní uspořádání státu

"Korporativismus pravděpodobně vznikl jako východisko z tápání mezi individualistickými a kolektivistickými vlivy. Vznikl jako jeden z pozdních výsledků vysoce konkurenčního vztahu mezi kapitalismem a socialismem, či stal se jakýmsi kompromisem ve sporu mezi principy svobody a rovnosti. Korporativismus sám nemá jednolitou podobu, politická věda zná jeho dvě tváře, ve které vyústila cesta hledání řešení mezi kapitalistickou formou vlastnictví výrobních prostředků a tlakem ze spodních vrstev třídně štěpené společnosti. Méně vlídná tvář, kde za vzor je zpravidla dávána Itálie Benita Mussoliniho, se vyznačuje monopolem státu na veškeré společenské a politické procesy v zemi, avšak stát zde nemá monopol na vlastnictví. Jakákoli reprezentace zájmů zde existuje jen na základě diktátu státu. Existence korporací je víceméně formální, protože skrze ně de facto stát prosazuje především zájem svůj.
Lidská tvář korporativismu je jakýmsi pozdějším stádiem korporativního systému zřízení, který neruší v životě společnosti a politice demokratické procesy. Společnost je zde organizována na občanském principu, přičemž při reprezentaci zájmů je zde kladen důraz nejen na vztahy státu a korporací, ale také na autonomní vztahy mezi korporacemi navzájem. Tato tvář korporativismu je formována zdola občanskou společností, která je silně organizována v tzv. korporacích, jejichž aktéři se rozhodli vzdát se násilného prosazování svých zájmů a rozhodli se překonat ve své zemi konfliktní prostředí vzniklé na základě socioekonomického štěpení společnosti.[1]" Korporace jsou vytvářeny podle společenských, zejména hospodářských zájmů svých členů, tedy podle shodných nebo příbuzných povolání, které vykonávají. Členění je v zásadě vertikální, členy téže korporace jsou zaměstnanci i zaměstnavatelé. Systém má vést ke společenskému smíru a solidaritě[2]
V korporativním uspořádání státu se jedinec účastní politického života a má zastoupení v parlamentu pouze jako člen své korporace. V praxi se ukázalo, že zástupci korporací nejsou o mnoho kvalitnějšími zástupci voličů než poslanci politických stran.[3] Pokud jde o fašistický stát, tedy "Všechnu pýchu státnického umění vtělil fašismus do korporačního systému, jehož účelem je zajistit hospodářským složkám vliv na stát a hospodářský život"[4]
Korporativní stát ve fašistické verzi, spojený s totalitním vedením státu jednou politickou stranou, (tedy podobný socialismu, ale bez zabírání majetku) "je fasádou, za kterou se vykonává silná politická moc diktatury; je velmi obratným využitím a ovšem zneužitím velmi demokratické myšlenky stavovství."[5]
Korporativní, resp. stavovské zřízení v katolickém pojetí není totožné s fašismem. Katolicky orientovaný sociolog B. Vašek zdůrazňuje nutnost rozlišovat "stavovský řád" a "stavovský stát" "Při stavovském zřízení v našem smyslu je známkou, podle které bývá člověk stavovsky zařazován a to je výkon funkce člověka ve společnosti; zboží, které pro společnost opatřuje; služba, kterou jí prokazuje. Účelem stavovského zřízení je, aby si jednotlivé stavy autonomně vyřizovaly vnitřní záležitosti stavu se týkající, ale též společné stavovské záležitosti ve styku s ostatními složkami národa. Při vší své působnosti vnitřní i navenek se stav musí řídit potřebami obecného blaha.[6]" Stavovská sdružení se starají o záležitosti svého stavu a vedle nich funguje ještě parlament, (stavy mohou také vystupovat jako poradní instituce).
Stavovský stát vzniká v případě, že "je na stavovské organizace a jejich ústředí přenesena i moc politická; vrcholná stavovská instituce netrpí vedle sebe jiného parlamentu a vykonává jeho působnost sama.[7]"
"Rozhodně však platí, že by nebylo vhodné myšlenku korporativismu, "která má své kořeny v samých základech lidské společnosti a znamená ve své podstatě konstruktivní využití přirozených lidských zájmů, paušálně negovat."[8]
Platnost posledního výroku potvrdil vývoj po 2. světové válce, kdy došlo k uplatnění tzv. neokorporativismu, který se liší tím, že zůstává zachován parlamentní systém, mimo něj fungují ještě korporace. "Přestože platí, že "korporativní struktury, odporující liberálnímu principu svobodného sjednocování, existují v každé liberální společnosti, za neokorporativní můžeme označit takový politický systém, pro který je charakteristická vyšší míra korporativních vazeb než je obvyklé v rámci evropských politických systémů[9]. Klasickými příklady jsou Švédsko a Rakousko. Ve Švédsku vznikl korporativní systém na základě dohody zaměstnaneckých odborů a zaměstnavatelských svazů bez spoluúčasti státu, byl však státem akceptován.
"Rakousko je v tomto pohledu také pozoruhodným politickým systémem. Občané zde mají až na výjimky za povinnost být členy minimálně jedné ze čtyř oficiálních korporací. Občanskou společnost vůči mocenskému centru reprezentují tzv. komory pro obchod, zemědělství, práci a svobodná povolání. Jejich hierarchická struktura podporuje centralizované řízení a vnitroorganizační byrokracii, takže ústřední vedení efektivně kontroluje jak oborové filiálky, tak územní sekce. Parita a monopol na reprezentaci jsou státem zaručeny, oficiálně má monopol na reprezentaci garantovaný odborový svaz na spolkové úrovni, ostatní organizace jsou jen podřízenými organizačními složkami celku. Jednotlivým komorám stát zajišťuje paritní postavení, když s nimi vyjednává např. v otázkách cenové regulace nebo ekonomického plánování."[10]
Dalším prvkem korporativismu je rozšířený tripartismus, tedy systém, založený na vyjednávání zaměstnavatelů a zaměstnanců, zpravidla o mzdových a sociálních podmínkách, za účasti státu. Některé prvky neokorporativismu jsou zahrnuty i v mezinárodních smlouvách.[11]
Můžeme o korporativismu uzavřít, že vychází z přirozeného řádu lidské společnosti, řádu hierarchického a stavovského a jako takový má i v současné společnosti místo ve státním zřízení, i když ne jako jediný způsob reprezentace společnosti, ale vedle klasického parlamentu, buď jako samostatný poradní sbor nebo jako další komora parlamentu.

Liberální a legitimistické pojetí vztahu mezi národy na příkladu Česko - Slovenska

Již jsme se zmínili, že hierarchicky nejvyšším přirozeným lidským společenstvím je národ. Národ je suverénní a má přirozené právo zřídit jako prostředek k uplatňování své suverenity stát. Je na vůli národa, zda-li zřídí stát vlastní nebo se dohodne s jiným národem na zřízení společného státu, jak se i v historii stávalo (turkotatarští Bulhaři a Slované).
Tak i před vznikem Česko-Slovenska bylo v průběhu 1. světové války uzavřeno několik dohod o soužití Čechů a Slováků ve společném státě[12], které předpokládali vznik slovenského sněmu, který bude řešit slovenské záležitosti ve vlastní kompetenci. Po vzniku Česko-Slovenska ale nic z toho nebylo dodrženo a tato skutečnost vedla k pozdějším sporům a rozdělení společného státu. Česko-Slovensko bylo stát liberální, kde platila většina poslaneckých a senátorských hlasů. Pouze v liberálním systému bylo možné odhlasovat v ústavě neexistující jazyk a národ československý, neboť, jak jsme již řekli, v liberálním státě není pravda zkoumána a nalézána, ale lze ji odhlasovat v parlamentě. Důsledek byl pak logický, v rámci jednoho národa jeden stát, nějaké autonomie Slovenska nebylo třeba.
Odmítnutí požadavků zřízení slovenského sněmu a autonomie je v liberálním státě logické. Liberální stát totiž považuje jediný, celostátní zastupitelský sbor za dostačující, dalších podobných není třeba. Samospráva nemá vlastní suverenitu, ale pravomoci jsou jí pouze delegovány státem. V Česko-Slovensku nejen nedošlo ke zřízení slovenského zákonodárného sněmu, ale naopak byly zrušeny již od středověku existující zemské sněmy český, moravský a slezský, které měly až do vzniku Česko-Slovenska zákonodárnou pravomoc a dokonce i celostátní rakouské zákony musely být zemskými sněmy vyhlášeny, jinak na území země neplatily. Podobně si zemské sněmy mohly vyhradit rozhodování v určitých oblastech, o které pak nemohly rozhodovat říšské orgány. V Česko-Slovensku byla na místě zemských sněmů zřízena zemská zastupitelstva s třetinou vládou jmenovaných členů a bez zákonodárné pravomoci. Taková zemská zastupitelstva byla zřízena i na Slovensku a Podkarpatské Rusi.
Pokud by Česko-Slovensko bylo státem legitimistickým, pak by likvidace zákonodárné pravomoci zemských sněmů a jejich přeměna na zemská zastupitelstva nebyla možná bez souhlasu příslušných sněmů. Stejně by uzavřené dohody mezi představiteli Čechů a Slováků nemohly být změněny bez výslovného souhlasu představitelů obou národů, a vzhledem k již možnému reprezentativnímu zastoupení nejspíše souhlasným usnesením českých poslanců a senátorů na jedné straně a slovenských poslanců a senátorů na druhé straně. Lze předpokládat, že v tom případě by k vyhlášení jednotného československého národa nedošlo, dohody by byly dodrženy a ke krizi nemuselo dojít.

Porovnání systémů politického uspořádání

Když porovnáme socialistické, a liberální pojetí vztahu jedince ke společnosti, resp. státu, s překvapením zjišťujeme, že i přes rozdílná východiska je konečný efekt stejný, stojí bezmocný občan proti všemocnému státu, ať už je to občan suverénní, který svoji suverenitu delegoval liberálnímu státu nebo jedinec, který poznal nutnost podřídit se "pokroku" v socialistickém státě.
Může uvažující svobodný člověk některý z těchto modelů přijmout jako pravdivý? Člověk je povinen zkoumat pravdu o přirozeném uspořádání lidské společnosti a podřídit se výsledku zkoumání. Nemůže se vzdát práva na poznatelnost pravdy. Zásadní otázka zní: Jaká je přirozenost člověka a lidského společenství, příp. státu? Na to odpovídá legitimismus.
Legitimistické pojetí vztahu jedince k lidskému společenství se podstatně liší od pojetí socialistického i liberálního a jako jediné respektuje suverenitu jedince jako člověka svobodného a suverénního i skutečnost, že člověk je současně tvorem společenským. Jako takový přirozeně žije v lidském společenství, které je jako útvar přirozený také suverénní ve způsobu, jak zabezpečit součinnost jednotlivců ve společenství a vztahy k jiným společenstvím. Zároveň toto pojetí předpokládá, že výstavba lidské společnosti je hierarchická, což umožňuje zachovat suverenitu přirozených společenství v rámci většího celku, státu. Aby však nebyl takový stát zmítám neustálými spory mezi jeho složkami, vyžaduje to, aby nejvyšší autorita byla všeobecně uznatelná a uznávaná. Takovou autoritou je zákon, který zavazuje občany ve svědomí. Aby však zákon mohl občany zavazovat ve svědomí, musí být navázán minimálně na přirozený morální řád, ještě lépe, lze-li zákony navázat na řád Boží a Boha přijmout jako ručitele řádu.
V souladu s přirozeným řádem by bylo vhodné zastoupení občana dvojím způsobem jako jedince i příslušníka svého stavu, tj. vedle dosavadního rovného zastoupení zahrnutí i stavovského, resp. korporativního zřízení do státní struktury, i když by nebylo vhodné vytvářet výlučně stavovský stát. Stavovská příslušnost totiž nevyčerpává různost zájmů ve společnosti, kterou v mnoha směrech lépe reprezentuje systém politických stran. Dvojí zastoupení občana, podle ideové či politické orientace a podle stavovské příslušnosti (resp. příslušnosti ke korporaci) by mohlo účinně přispět ke hledání takových řešení politických, ekonomických a sociálních problémů, které by jednostranně nezvýhodňovaly některé skupiny obyvatel.
Porovnání liberálního a legitimistického pojetí vztahu mezi národy nemá jen hodnotu historickou, ale může se stát aktuálním v rámci EU po lisabonské smlouvě, kde je klauzule o možnosti, orgánů EU vyhradit si rozhodování v některých oblastech, které tak mohou být vyňaty z kompetence státních orgánů.


[1] Netolický, Pavel. Korporativismus [online]. E-polis.cz, 29. listopad 2005. [cit. 2010-02-08]. Dostupné z WWW:. ISSN 1801-1438.
[2] Pius XI.: Encyklika Quadragesimo anno, 5. 79, s. 88.In: Sociální encykliky (1891-1991), Praha, Zvon 1996, s. 505
[3] NAKONEČNÝ, M. Český fašismus, Praha, Nakl. Vodnář 2006, ISBN 80-86226-73-5, s. 354,
[4] MAYER, J. Korporační řád a hospodářství fašistické Itálie, Brno-Praha 1933, s. 69 podle NAKONEČNÝ, M. c.d. , s. 355
[5] SULIK, O. Stavovské zřízení? Objasnění a kritika korporativismu, Praha 1936, s. 104, NAKONEČNÝ, M. c.d. , s. 357
[6] VAŠEK, B. Rukověť křesťanské sociologie, Olomouc 1937, s. 181, in NAKONEČNÝ, M. c.d. , s. 357
[7] Dtto, s. VAŠEK, B. Rukověť křesťanské sociologie, Olomouc 1937, s. 182, in. NAKONEČNÝ, M. c.d. , s. 357
[8] VOŘÍŠEK, R. Filosofické a sociologické předpoklady moderního stavovství, in Stavovská myšlenka I., Sborník statí ,Praha 1936s. 41, , in NAKONEČNÝ, M. c.d. , s. 357
[9] Netolický, Pavel. Korporativismus [online]. E-polis.cz, 29. listopad 2005. [cit. 2010-02-08]. Dostupné z WWW:. ISSN 1801-1438
[10] dtto
[11] dtto
[12] Clevelandská dohoda z 25.10.1915, http://www.just.wz.cz/view.php?cisloclanku=2006071301
Pittsburgská dohoda z 10.5.1918. http://www.just.wz.cz/view.php?cisloclanku=2006071302

 


Komentáře

1 Ladislav Malý Ladislav Malý | E-mail | 25. listopadu 2012 v 20:12 | Reagovat

Perfektní studie, díky, Pepo! LM

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!