Republikánská volba presidenta - Republikanische Präsidentenwahl

5. ledna 2013 v 13:05 | MC |  Politika a republikánské "vládnutí" - Die Politik und die Republikanische "Regierung"
Blíží se tzv. republikánská přímá volba "presidenta" - občana, který "předsedá" liberálně demokratickému systému v naší vlasti. Každý legitimisticky uvažující katolický monarchista zná už dávno svého jediného, nikým nevoleného vládce, ale panovníka z Boží milosti - Jeho císařské a královské Veličenstvo Karla II. von Habsburg (jako český král Karel IV.). Jestliže legitimismus se chápe jako hnutí ze všech sil bránící instalaci konstitučních a parlamentních monarchií, či republik, kompatibilních s liberálně demokratickým uspořádáním společnosti na základě principů Velké Francouzské revoluce, potom také chápe osobu panovníka za nevoleného z vůle lidu. Takový panovník není samozřejmě ochoten podřídit se vůli "volených" zástupců národa a panujícího pouze v silně omezené rovině dané liberální ústavou, či omezujícími zákony státu. Katolický a monarchistický legitimismus je v pravdě jedinou možností, jak překonat zastaralý a nefunkční systém politických stran, jejich zkorumpovanost a totalitarismus, ke kterému směřuje každá politická strana. Monarchismus se snaží vystavět společnost na stavovským principech tak, jak to nastínil papež Pius XI. ve své sociální encyklice Quadragesimo Anno. Takovéto politické režimy, založené na principech Revoluce 1789, považují monarchističtí legitimisté (např. karlisté, či miguelisté) za "hřích" a jedinou skutečnou monarchií je pouze ta, kde panovník vládne z Boží vůle a na základě ní, neboť Boží řád předpokládá od panovníka poslušnost vůči Bohu - Tvůrci tohoto řádu. Monarchisté v různých národech Evropy si jasně uvědomují již více jak 100 let, že bývalé monarchie Evropy, které se zhroutily na konci 19. století, či v první polovině 20. století, doplatily právě na to, že se neustále rozšiřovala práva volených zástupců lidu, omezovala se moc panovníka, který se nakonec stal loutkou v rukách liberálně demokratických parlamentů a je dnes v současných přeživších monarchiích dobrý pouze pro přestřižení pásek při otevírání nových stadionů, nemocnic a dálnic apod. Pokud legitimistický monarchista chce překonat liberálně demokratické revoluční tmářství, potom musí usilovat o to, aby se uprázdněný královský stolec obsadil legitimním panovníkem a tento byl vybaven významnými pravomocemi.

Slavným příkladem celoevropského boje katolických monarchistů proti liberální demokracii a Revoluci je pro legitimisty osoba hraběte Henriho de Cathelineau, potomka šlechtického rodu z Vendée, jehož příslušníci potírali jakobíny. V mládí se hrabě aktivně zapojil do povstání vévodkyně z Berry, v Portugalsku bojoval po boku miguelistů, zúčastnil se první karlistické války ve Španělsku, v roce 1861 se aktivně podílel za udržení Bourbonů v Itálii a v roce 1872 se aktivně podílel na přípravách druhé karlistické války.

Jak kdysi prohlásil Luis M. de Llauder na adresu španělského karlismu a jeho boje proti Revoluci: "Jsme silní, jsme nesmrtelní a dokud budeme hájit katolické a monarchistické Španělsko, můžeme počítat s pomocí Boží." Tatáž slova jistě patří všem katolickým a legitimistickým monarchistům po celém světě i dnes.

Po roce 1918 se zdálo, že monarchismus je minulostí. Liberálové po celé Evropě si mnuli ruce, ale netušili, že i budoucí generace lidí znovu budou oživovat tento boj a že vlastně Revoluce nikdy totálně nezvítězí. V tom je možné vidět určitý zázrak, že i generace lidí prošlých liberálně demokratickým, komunistickým, či fašisticko-nacistickým režimem, znovu chtějí obnovovat katolickou monarchistickou myšlenku. A jestliže něčeho monarchisté dosáhli, bylo to proto, že to chtěl Bůh. Monarchismus byl možná kdysi poražen, ale zároveň zůstává neporažen a znovu zázračně ožívá jako pták Fénix. Monarchismus má jednu ohromnou výhodu, neboť se opírá o nadčasové principy, které se přizpůsobují změněným okolnostem světa, vylepšují se, aniž by se sám vzdal věčných principům vlády. Monarchismus není však pouze bojem za legitimního panovníka. Takovéto úzké chápání není správné. Je zvláště obhajobou sociálního království Ježíše Krista, je restaurací sociálního řádu založeného stavovskými principy. Jestliže se monarchismus dovolává práv Božích pro legitimního panovníka, potom také ve shodě s názorem katolické Církve, o kterou se opírá jako o svou ideologickou základnu, se staví proti modernímu kapitalismu a liberálním právům. Obnova starého režimu (Ancien Régime) je jedním z cílů monarchistů a vlastní záchrana Církve, trůnu a státu před liberálním barbarstvím.
Jak kdysi prohlásil dominikán Francisco Alvarado na adresu liberálů: "Ať si hlásají své doktríny, ale ať potom nejsou překvapení, protože pro podobné apoštoly revoluce, my, katolíci, máme pouze slova odsouzení. A jestli nemají sílu mlčet, zbývá jim ještě jedna cesta. Tam na severu je Francie, kde je přijmou s otevřenou náručí… Ale tady ve Španělsku, co mohou očekávat? Už jsem to jednou řekl - odsouzení."

Lorenzo Hervás y Panduro, španělský jezuita, hovoří o liberálech takto: "Hříšní a pyšní reformátoři demontují tradiční společnost neuvěřitelně rychlým tempem a jejich ďábelské postuláty svobody, rovnosti a lidové svrchovanosti hrozí všeobecnou destrukcí osvědčeného řádu." Podobně jako katolická Církve, i její syn P. Hervás hovoří o tom, že nejpřirozenějším uspořádáním společnosti je hierarchické, neboť společnost je podobna tradičně chápané rodině, kde o otcovské autoritě již nikdo nediskutuje, pokud nechce, aby se rodina rozpadla. Jeho prorocká slova dnes okoušíme v praxi. P. Hervás dále totiž pokračuje: "Pokud se společnost postaví na základech lidové svrchovanosti, rovnosti, vše nevyhnutelně skončí chaosem a všeničící anarchií."

Biskup ze Santiaga de Compostela, kapucín Rafael de Vélez ve svém díle Apologia del Trono y del Altar (Obrana trůnu a oltáře) z roku 1818 říká: "Svrchovanost lidu není jenom omyl, je to hřích. Kdo si chce pro sebe osobovat autoritu krále, útočí nejenom na panovníka, ale na samotný Boží řád."

Asi nejtrefněji se vyjádřil na adresu liberálů a revolucionářů všeho druhu pretendent španělského trůnu Karel V. ve svém Manifestu z 20. února 1836: "Jaký ostrý kontrast k opravdové svobodě a radosti… nabízí tato vláda založená na podvodu a úplatnosti, na útlaku a anarchii. Tihle revolucionáři přinášejí do celé země jenom pláč a smrt… Ujařmili naši vlast pod těžkým a krutým jhem. Zradili ji, podvedli ji svými řečmi o lidských právech a teď Španělé žijí pod bičem opravdové tyranie. ... Spodina společnosti, zkažení a sprostí vrazi, teď vystupují v roli zástupců národa a jeho soudců. Vyhlašují zákony, které jsou absurdní a směšné, tvrdé a nespravedlivé zákony utlačující nevinné a osvobozující zločince. Prostudujte dějiny monarchií, zvláště pak té naší, a zjistíte, že se v nich žilo bez podobných bezpráví. Zjistíte, že i bez demokratických teorií naše vlast, naše hospodářství, obchod, vědy vzkvétaly… Jsem zarmoucen, když pozoruji, co do Španělska přinesla revoluce… nemilosrdné pronásledování dobrých Španělů ze všech koutů monarchie, útlak a strašlivé otroctví, v němž živoří mé národy uprostřed volání po svobodě, věznění, vyhnanství, konfiskace a popravy, přičemž postihováni jsou ti, kteří se neprovinili ničím jiným než odlišným názorem…. Španělský lid ale nebude věčně snášet nadvládu těchto zločinců, mužů bez víry, bez krále a bez vlasti."

Katoličtí monarchisté jsou přesvědčení, že veškerá moc pochází od Boha a odsuzují absurdní teorii o svrchovanosti lidu. Vyznávají, že jedině náboženství je nejdůležitějším společenským statkem, který ovlivňuje hospodářství i sociální situaci poddaného lidu. Náboženství je garancí morálky ve společnosti, o náboženství panovník opírá existenci své legitimní autority. Otcovská a vskutku moudrá vláda ctí náboženství jako samotný základ společnosti, chrání veřejné ctnosti prostřednictvím pečlivé veřejné výchovy nových generací. Taková vláda podporuje zemědělství, rozvíjí obchod a udržitelný průmysl a snaží se uchránit poddané od přílišného daňového zatížení.

Španělský pretendent trůnu Karel VI. zase vypočítává nedostatky parlamentní demokracie takto: "Dvacet pět let parlamentní vlády už nejspíš přesvědčilo národ, jak málo pozitivních výsledků může nabídnout tento systém vlády…Systém založený na sérii lží a výmyslů, které se protiví rozumu. Bereme-li v úvahu skandální korupci při organizování voleb, lid se na této vládě nijak nepodílí, ve skutečnosti jde o nový feudalismus, kde vládnoucí vrstvou je střední třída, zastupovaná především advokáty a politickými řečníky. …Je zbytečné vypočítávat diktátorské akty těchto tzv. liberálních vlád. Bylo by takřka nemožné nalézt období, kdy se vláda a společnost řídily jednou z mnoha ústav, které byly tak slavnostně vyhlašovány…V parlamentu se ani jednou nezvedl hlas protestu proti zlořádům, je totiž téměř nemožné najít poslance, který by hájil zájmy svých voličů. Poslanci obvykle hájí výhradně své zájmy či zájmy politického uskupení, ke kterému se hlásí. Je to smutný pohled na španělské Kortesy, které nikdy nevěnují pozornost otázkám důležitým pro vlast, a namísto toho ztrácejí čas v planých půtkách a osobních sporech o to, kdo bude zastávat jakou funkci. O daních rozhodují ne ti, kteří je musí platit, ale ti, kteří je projídají."

Český národ se musí vzdát liberálních bludů (které tak trefně vyjmenoval v Syllabu bludů bl. Pius IX.) a vyhnat je ze svých domovů, pracovišť, škol a kostelů… Český národ má na výběr: Právo, nebo bezpráví, řád, nebo anarchie, legitimita, nebo chaos, katolická monarchie, nebo komunistická (socialistická) demagogie, katolictví, nebo barbarství. Prozatím vítězí pouze to druhé a špatné.
V roce 1927 byl ve Španělsku publikován populární Ripaldovův katechismus, který na otázku "Jakého druhu hříchu se dopouští ten, kdo volí liberálního kandidáta?" odpovídá: "Obvykle se jedná o hřích smrtelný."
Totéž dokonce deklaruje i modernistický katechismus z roku 1978, který vydala Křesťanská akademie v Římě: "Je hřích volit nepřátele víry, národa, obecného blaha, poněvadž se dobrovolně podílíme na zlu, které taková osoba, je-li zvolena, může způsobit."
Naším legitimním panovníkem je Karel II. a korunním princem jeho syn Ferdinand Zvonimír von Habsburg. Chceme být věrnými poddanými Jeho Veličenstva Karla II. a usilovat o plnohodnotnou restauraci monarchie v naší vlasti.

A tak zapějme sloku našich karlistických spolubratrů v jejich hymně Oriamendi:

Za Boha, za vlast a za krále
bojovali naši otcové
Za Boha, za vlast a za krále
budeme bojovat i my.

Ať žije Kristus Král, ať žije katolická monarchie z milosti Boží.
Viva la Monarquía Católica, viva Cristo Rey!
 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!