Legitimistická monarchistická rezistence v Rakousku v první polovině 20. století. Legitimistischer und monarchistischer Widerstand in Österreich (1918-1945)

1. května 2013 v 13:43 | MC |  Habsburská Monarchie - Donaumonarchie
Když se poohlédneme za uplynulou dobou 20. století, zvláště po pádu Rakousko-Uherské monarchie, potom se na první pohled zdá, že pramálo lidí chtělo pokračovat v oné katolické myšlence katolického monarchismu, v účelném spojení trůnu a oltáře pod katolickou dynastií. Bylo to způsobeno mnoha důvody. Jedním z nich byl revoluční vývoj v rámci národů bývalé monarchie, které více či méně sympatizovaly s exportem bolševismu do Evropy. Dějiny však ukázaly zcela opačný trend, o kterém se v českém prostředí pramálo hovoří, aby se náhodou nevzbudily sympatie ke katolické myšlence a k monarchii. Ukázalo se, že revoluční republiky vzniklé na "troskách" monarchie jsou pramálo životaschopné a zvláště ty, které přijaly nekriticky bez rozmyslu ideu liberálně demokratické totality ve svých zřízeních, brzy doplatily na svou vlastní naivitu. Tyto republiky vznikaly a zanikaly v průběhu 20. let a byly tak nestabilním režimovým prvkem, že dnes se musíme podivovat nad tím, co se v průběhu 20. století vlastně dělo. Nakonec zvítězily ty státní režimy autoritativního směru, později totalitaristního (tyto pojmy musíme striktně oddělovat), které do začátku II. světové války převálcovaly, či vytlačily liberálně demokratické republiky z povrchu zemského.
Monarchisté prorakouského typu existovali i po roce 1918 a to zvláště v Rakousku a v Maďarsku. Vzniká Österreichische Edelsleute, organizace jejíž členové se rekrutují ze šlechtických rodin a nehodlají se přizpůsobovat revolučnímu rakouskému režimu. Její členové skládali přísahu věrnosti do rukou následníka trůnu Otto von Habsburga a vedli nesmlouvavý boj za obnovení monarchie. Tváří v tvář k bolševickým bojůvkám a později ultrapravicovým freikorpsům usilovali členové hlavně o tři věci:
1/ o obnovu monarchie na federativním základě pod vedením Habsburků, tj. Otty von Habsburg,
2/ o udržení spojení mezi katolickou Církví a státem,
3/ o získání pro tuto orientaci co největšího počtu vlastního národa a následně porazit socialistické a bolševické, později fašistické/ nacistické strany a organizace.
Bylo jasné, že monarchie nikdy nemůže existovat bez katolické Církve a svým způsobem můžeme říci, že ani katolická Církev nemohla existovat bez katolického státu v podobě katolické monarchie z Boží milosti, jejíž idea ovlivňuje miliony lidí v ní žijících. Už záhy po pádu monarchie bylo zřejmé, že nastupuje nepřítel nejhorší v podobě bolševismu, liberální demokracie a později v podobě fašismu a nacismu. Pro každého člena monarchistického hnutí, ať už to byl šlechtic, prelát, či obyčejný občan, byly tyto veličiny ohrožením státu a výše uvedených cílů a bylo potřeba co nejrozhodněji proti nim bojovat. Monarchisté brzy procitli a začali bít na poplach. Když v roce 1938 padl pod pásy německých tanků Schuschniggův autoritativní režim, který sám o sobě nebyl daleko od restaurace Habsburků, existovaly pouze tři síly v Rakousku, které se postavily proti nacistické říši. První silou byla tzv. Heimatfront (HF), druhou tzv. Volksfront (Lidová fronta) a následně legitimistické promonarchistické hnutí. Jak bylo výše řečeno, promonarchistické hnutí 20. a 30. let usilovalo o znovunastolení Habsburské dynastie a vytvoření silného Rakouska. Legitimisté usilovali o vytvoření sociálního státu a o obnovu monarchistických institucí, které pro ně byly oprávněným zdrojem sociálního smíru ve společnosti. Přívrženci monarchistického a legitimistického hnutí si jasně uvědomovali, že Habsburkové byli tradičně průkopníky a nositeli kultury od Západu na Východ. Byli přesvědčeni, že rakouský duch je universalistický a katolický. Legitimisté usilovali mimo jiné o znovuvzkříšení myšlenky federace malých podunajských národů jako protipólu k silné Německé říši a narůstající moci ruského bolševického státu rozšiřujícího v okolních státech bolševickou Revoluci - tzv. export bolševické revoluce. Otto von Habsburg se stal skutečně hlavou tohoto boje proti nacionálnímu socialismu i bolševismu. Legitimistické řady byly tvořeny z příslušníků šlechty, důstojníků rakouské armády, kteří bojovali za Císaře Pána ještě ve Velké válce a příslušníky katolické kléru. Boj proti okupantům, nacistům, znamenal stáhnutí veškerých politických aktivit legitimistů do podzemí. Středem legitimistického hnutí byl tzv. Ottonský kruh, v jehož čele stál Willi Klein. Ten na přání Otto von Habsburka odešel do ilegality s celým legitimistickým hnutím a měl za úkol bojovat proti nacistům v Rakousku. Tehdy se situace přiostřila natolik, že Willi Klein emigroval do Švýcarska a na jeho místo nastoupil Hauptmann Karl Burian, který zformoval Legistimistickou centrální komisi v čele s dalšími členy, mezi které lze řadit bezesporu Josepha Wotypku, Rochuse Kozaka, Julia Kretschmera, Ludwiga Krausz-Wiennera a Josefa Krinningera. Tento kruh byl v kontaktu s Otto von Habsburgem, který tehdy byl v exilu v Belgii, a to přes řeckého velvyslance ve Vídni a přes agenty ve Švýcarsku.
Podzemní boj se odehrával zvláště v úrovni šíření letáků proti okupantům. Jednou z takových akcí bylo připomenutí zavraždění kancléře Dolfusse v roce 1934 v den tohoto výročí 25. července. Tuto akci zorganizoval Joseph Eder. Jiná skupina kolem Franze Zellera rozšiřovala po celou dobu okupace letáky Ostfrei - Svoboda Rakousku! Brzy však Gestapo proti těmto monarchistickým skupinám zasáhlo tím, že infiltrovalo do těchto skupin své agenty. 9. listopadu 1938 brzy po okupaci Rakouska zajalo Gestapo vůdce jedné z těchto skupin Wilhelma Zemljaka. Ten bohužel sice začal vytvářet tzv. rakouskou lidovou stranu ve smyslu sociálně-demokratickém a tudíž se odchýlil od monarchismu, ale do té doby jeho skupina platila za monarchistickou. Socialistická orientace z něj udělala nepřítele monarchismu.
Jinou monarchistickou skupinou byla skupina pod vedením Johanna Müllera a hraběte Bézy Pallfyho. Müller otevřel drogistický obchod ve Vídni, který byl pouhou zástěrkou a zároveň se stal ústředím celé skupiny. Brzy se k němu připojily další organizace studentského typu katolicko-rakouských studentských landsmannschaftů, v čele s Dr. Erichem Thannerem, Alexandrem Auerem a Gezou von Mukazowským. Müller byl brzy Gestapem zatčen a tyto skupiny byly rozprášeny.
Jednou z mnohým falešných a utopistických teorií, které se objevily v průběhu nacistické okupace Rakouska, byl příběh Karl Pollyho a jeho tzv. Volksdemokratie. Tento muž se stal zakladatelem Rakouské dělnické strany, která doslova blouznila po tom, aby spojila bývalé podunajské země v demokratickém a socialistickém poutu a navíc chtěla učinit demokratickými zeměmi i Bavorsko a Porýní. Razila se teze tzv. Lidové demokracie (Volksdemokratie), která byla spíše karikaturou monarchie než jejím naplněním v katolickém smyslu.
Pro mnoho monarchistů se jedinou možností jak bojovat s okupanty stala podzemní činnost a navázání spojení s císařem Ottou. Když byla centrální legitimistická komise rozprášena Gestapem, bylo už jedinou militantní alternativou tzv. Kaiserstreue Volkspartei (KV) pod vedením Leopolda Eichingera a Leopolda Hofa. KV se brzy transformovalo do nezávislé rakouské fronty věrné císaři (IÖKF), které mělo jediný cíl: osvobodit Rakousko od nacistů. V roce 1942 rozdrtilo Gestapo i toto hnutí.
Jak se později ukázalo, nejlépe byly připravené na podzemní činnost studentské spolky a zvláště katolické mládežnické hnutí pod vedením Rudolfa Ottyka a Franze Rainera.
Jednou z významných osobností monarchistického boje byl princ Willi Thurn und Taxis, který vytvořil skupinu Prinz Eugen ve Vídni. Setkal se s představiteli české resistence, např. se Zdeňkem Bořkem Dohalským a s Karlem Gördelerem v Třetí říši. Spojení německých a českých legitimistických skupin se podařilo až v roce 1944. V tohoto spojení byly angažovány i další osobnosti například: Baron Maasburg či dr. Franz Sobek.
Gestapo a Hitlerjugend se však snažilo rozkrývat všechny tyto podzemní organizace nejenom infiltrací jejich řad, ale zvláště vytvářením falešných fiktivních struktur, jednot a rádoby monarchistických uskupení. Jedna z takových provokací, kterou podnikl Hitlerjugend, se stala v roce 1943 v dolnorakouském městě Drosendorf. Příslušníci HJ vytvořili fiktivní skupinu Freischar Ostmark, která navenek hlásala návrat Podunajské monarchie a císaře a lákala tak potencionální monarchisty k členství. Název skupiny mohl monarchistům napovědět, že nejde o monarchistickou skupinu, ale o provokaci. Ostmark byl totiž nacistický název pro Rakousko.
Monarchistické hnutí, zvláště za nacistické okupace, šířilo velkorakouskou myšlenku a usilovalo o vyhnání nacistů z Rakouska. Jedna ze zpráv Sicherheitsdienstu (nacistické bezpečností služby) hovoří o tom, že v Rakousku se jeví jako jedinou aktivní oponentskou silou pouze monarchisté.
V roce 1930 Otto von Habsburg pověřil Dr. Fridricha von Wiesnera, aby sjednotil monarchistické kruhy. V roce 1931 vytvořil Wiesner tzv. Železný kruh - Der Eiserne Ring, které mělo 30.000 členů a sjednotilo organizace monarchistického typu.

K dějinám Železného kruhu zase někdy příště.


 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!