Poznámky k článku Branislava Michalky: Monarchie jako princip I. a diskuzi k němu.

22. června 2013 v 19:41 | J. Pejřimovský |  Habsburská Monarchie - Donaumonarchie
S úvodní částí článku, který byl publikován na http://dielnasj.blogspot.cz/2013/03/monarchia-ako-princip-i.html lze v principu souhlasit. V kapitole Prostor křesťanských politických úvah lze souhlasit až po "Povinnost křesťanů poslouchat zákony takových vlád se odvozuje od přirozeného zákona a Zjevení, které předpokládají, že:
a) Veškerá moc, přirozená i nadpřirozená, pochází od Boha. Zde je však třeba rozlišovat mezi Boží vůlí a Božím dopuštěním, což mnozí opomíjejí a Boží dopuštění existence nekřesťanských vlád vykládají jako Boží vůli.
b) Každá vláda, i ta nejhorší, je lepší než anarchie.
Křesťané mají povinnost poslouchat zákony nekřesťanské vlády jen tehdy, pokud zjevně neodporují Božím a církevním přikázáním, ..."
Další úvahy, zejména odstavec:
"1) Legitimita panovníka a vlády není dána příslušností k rodu, třídě, stavu, ale věrností katolické Víře a Církvi. Panovník nebo vláda, které ztratí tuto věrnost, jsou katolickými křesťany trpěny, ale ne legitimizovány. To platí i o současných "monarchiích" a starých panovnických rodech. Ty mají legitimní nárok na vládu pouze v případě, že odpovídají výše uvedenému kritériu, jinak spadají pod termín trpěná vláda a smějí být nahrazeny nebo v pretencích předběhnuti těmi, kteří svoji legitimitu z výše uvedených kritérií odvozují. (Jako příklady z dějin uveďme povstání generála Franca, karlistické války, povstání švýcarských katolických kantonů, povstání mexických cristeros apod.).
2) Zvažování forem vlády je až sekundárním krokem po nastolení křesťanského státu. Uvažování o tom, zda je křesťanská republika horší než sekulární monarchie, je bezpředmětné. Jakékoli zřízení založené na katolických principech je lepší, než to nejlepší zřízení založené pouze na přirozených sekulárních principech."
Prvý odstavec úvahy autora, jakkoliv se zdá katolický, je ve skutečnosti husitskou herezí, aplikací výroku Jana Husa: "Vrchnost světská nebo duchovní pozbývá své moci, je-li ve stavu těžkého hříchu (ztráty Boží Milosti)." Uvedený výrok byl odsouzen jako hereze na kostnickém koncilu v roce 1415.
V principu zde Jan Hus rozšířil Wickleffovo učení, že kněz v těžkém hříchu neplatně koná úkony kněžské na všechny osoby, vykonávající veřejný úřad. Názor odporuje přirozenému rozumu; umí si někdo představit, že soudce, který se večer při oslavě narozenin opil, pozbývá svůj úřad? Požadavek vypadá velice morálně, ale v praxi by zřejmě znamenal možnost zpochybnění jakéhokoli veřejného rozhodnutí a vytvořil by podmínky pro špehování a donašečství. Výsledkem by mohl být Orwelův "Velký Bratr" nad všemi bdící "tzv. mravnostní" policie. Takový systém může být zneužit ke špehování a odstranění i nehříšných, ale nepohodlných.
Z přehlédnutí heretického charakteru uvedeného odstavce B. Michalku částečně omlouvá skutečnost, že tento Husův blud sami husitští předáci nešířili, podkopali by totiž ve většině případů legitimitu vlastního vůdcovského postavení.
Druhý odstavec lze do jisté míry akceptovat, v katolickém smyslu je legitimní každá vláda, která je v souladu s přirozeným zákonem. Zde však autor nebere v úvahu zkušenost, která je zásadou legitimismu - že formy a zákony nejsou neměnné, ale mohou být měněny jen na základě zkušenosti. Historická zkušenost jednoznačně ukazuje, že republikánská forma vlády, ať ve formě aristokratické nebo tzv. demokratické se osvědčila pouze tam, kde byla možná přímá demokracie, tedy tam, kde byla vláda kontrolovatelná přímo obcí, ať už aristokratickou nebo občanskou. Republikánské zřízení se osvědčilo v antických řeckých i středověkých křesťanských italských republikách, stejně jako ve švýcarských kantonech nebo např. v Andoře. Legitimitu republiky, která se řídí přirozeným právem, opravdu nelze zpochybňovat.
Ve státních celcích, které jsou příliš rozsáhlé na to, aby se přímá demokracie mohla uplatnit, je nutné zavést zastupitelský princip. Zde pak vzniká zastupitelská oligarchie, jejímž zájmem je získat do svého zastupitelského mandátu vložené prostředky zpět, pokud možno se ziskem. Pokud se tato zastupitelská oligarchie spojí s jinou, např. finanční oligarchií, dochází zpravidla k rozkladu státního aparátu (úředníci ochotně následují příklad zastupitelského sboru), následuje nevymahatelnost práva. Korupce se stává přijatelným řešením při uplatňování vlastních zájmů.
Ve větších státních útvarech se nejlépe historicky osvědčila dědičná monarchie. Souvisí to zcela zřejmě se skutečností, že každý člověk přirozeně tíhne k tomu, aby získával výhody a majetek pro sebe, svoji rodinu, děti, příp. další příbuzné. Pokud takto jedná dědičná hlava státu, kdy zájmy jeho osoby, rodiny, potomků a příbuzných jsou přímo spjaty se státem a jeho prosperitou, je to ve prospěch celé obce (státu). Přirozeně dědičný monarcha nepřipustí rozkrádání státu, ani zbídačovaní jeho obyvatel, ohrožoval by tak vlastní vládu i nástupnictví svých potomků. Zcela pragmaticky zde říkám, že v monarchii je lidské sobectví zapřaženo do služeb obce. Tedy, i pokud je panovník hříšník, může vládnout ve prospěch poddaných.
B. Michalka sice ne jedné straně uznává dědičnost jako přirozený princip monarchie, na druhé straně připouští odstranění panovníka někým katolicky pravověrnějším. To je v principu pravda, katolická církev vždy měla právo morální kritiky panovníka a dokonce i právo používat proti němu církevní tresty. Ovšem to vyžaduje autoritu, která je oprávněná výrok o nevhodnosti panovníka vynést.
V katolických státech byl takovou autoritou římský papež. I ten však zpravidla ukládal provinilým panovníkům nápravné tresty. Zdrcující většina církevních klateb byly interdikty, tedy nápravný trest, kdy dotyčný neztrácí svojí vládní moc (jurisdikci), je ale vyloučen z přijímání svátostí a mše sv. Trest mohl postihnout i město nebo zemi, kde se osoba v klatbě zdržovala, kdy pak nemohly být slouženy mše sv. ani udělovány svátosti. To vše mělo vést k nápravě panovníka, ne ke zbavení vlády jeho osoby nebo dynastie.
Exkomunikace, tedy vyloučení v Církve a ztráta jurisdikce byla trestem velmi výjimečným. Pokud je mi známo, postihla císaře Fridricha II., což nakonec vedlo k pádu dynastie Štaufů ve Sv. říši římské, nástupu volených panovníků a postupnému rozkladu Sv. říše římské.
Volba panovníka ve velkých státních celcích se neosvědčila. Ono totiž v praxi nešlo o monarchie, ale o aristokratické republiky. Po vymření panovnické dynastie nebyl nikdo dost silný k tomu, aby se stal králem, tak skupina nejmocnějších aristokratů, nebo i oligarchů, vytváří republiku. Její hlava může mít i titul krále nebo císaře, ale nemá k tomu odpovídající moc, je závislá na podpoře a uznání aristokratů (oligarchů). Jako historické příklady takových států, které podlehly rozkladu a jejichž aristokracie se proměnila v oligarchii můžeme uvést Vizigótské království, Sv. říši římskou a Polsko-Litevskou unii. Ukazuje se, že aristokracie, pokud není omezena shora panovnickou mocí se poměrně rychle mění v oligarchii. Totéž sobectví, péče o prospěch svůj, své rodiny a dětí, které u dědičného krále vede k trvalosti a prosperitě státu, je v rukou oligarchů nástrojem k jeho úpadku, rozkladu a nakonec zániku. Volený panovník se často stává jedním z oligarchů a buduje z pozice hlavy státu moc svého rodu i na úkor celku. Pozorovat to můžeme např. ve Sv. Říši římské, kde Habsburkové, Wittelsbachové a Lucemburkové využívali postavení krále nebo císaře římského zejména k rozmnožení panství svého a svého rodu.
Vzhledem k této historické zkušenosti nelze katolíkovi doporučit podporu žádné, ani aristokratické, ani demokratické katolické republiky před, třeba i sekulární monarchií.
Problém dědičnosti panovnické moci a jejího Božského původu jsem již řešil v knize Blahoslavený český král, císař Karel I. z domu Rakouského",[1] dovolím si proto uvést citát z uvedené knihy:
"Historicky je třeba říci, že král byl chápán od pravěku a starověku jako prostředník mezi národem či obcí (státem) a nadpřirozeným, transcendentním světem. Archeologické doklady o tom lze nalézt již od 5. - 6. tisíciletí př. Kr. (v Anatolii), písemné od 3. tisíciletí př. Kr. (v Sumeru a Egyptě). V jednom ze staroegyptských textů bůh říká: "Ustanovil jsem krále, aby ochraňoval lid, chránil slabé před silnými, prosazoval spravedlnost, potíral nepřátele ..."
Dokonce se zdá, že oproti starším teoriím, odvozujícím královskou moc od vojenské moci úspěšného vojevůdce se ve skutečnosti odvíjela od moci velekněze - podle archeologických dokladů byly nejstaršími centry moci chrámy.
Ve Starém Zákoně bylo královské důstojenství svatým úřadem. Království bylo v Izraeli zřízeno z vůle národa (lidu), ale král nebyl ustanoven z vůle lidu či národa, ale byl vyvolen Bohem. Král je v národě prvým po Bohu, on tlumočí národu Boží vůli a přednáší jménem národa prosby k Bohu. Je však také zodpovědný za činy nejen své, ale i za činy národa. Tak byl král Saul Bohem zavržen, když národ nesplnil Boží vůli a král Saul to strpěl. Stejně tak národ je trestán za činy králů, např. morem za Davidovo sčítání lidu či rozdělením království za hříchy krále Šalamouna. Vyvolení krále se netýká jen jeho osoby, ale i potomstva. Bůh nezavrhuje jako krále jen Saula, ale celý jeho dům, tzn. i jeho potomstvo. Obdobně král David není vyvolen jen jako osoba, ale obdržel výslovný Boží příslib, že jeho potomstvo bude vládnout na věky. Důstojenství krále je tedy dědičné z úradku Božího, a úradek Boží je neměnný, je na věky. Proto nelze z vůle lidské království zrušit, pokud je naživu jediný oprávněný dědic královského důstojenství, který tuto důstojnost neodvrhl.
Král ale nebyl ve Starém Zákoně jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, byli zde kněží, kterým příslušelo přinášet za národ oběti a proroci, kteří zvěstovali národu Boží zjevení, napomínali kněze, krále i lid, aby plnili Boží vůli. Úřad starozákonního kněze byl dědičný, zakládal se na vyvolení rodu Aronova, proroky Bůh povolával individuálně.
Příchodem Ježíše Krista se mnohé změnilo. Příchodem Božího syna je dovršeno Boží zjevení, úřad proroka jako zvěstovatele Božího zjevení zaniká. Ježíš Kristus jako Boží syn má naprosto výjimečné postavení, on je obětí i obětníkem, knězem, i králem. Ale je zde jeden rozdíl. Knězem se Ježíš Kristus stává na základě zvláštního ustanovení Boha Otce, kdyby šlo o pouhého člověka, řekli bychom na základě individuálního povolání Bohem. Králem je však na základě svého rodu, královského rodu Davidova, i když už nevládnoucího. Ježíš Kristus ustanovuje nové kněžství, novou oběť, proměnění chleba a vína ve své Tělo a Krev. Úřad novozákonního kněze, obětníka svěřuje svým apoštolům, které individuálně povolal a posvětil. Jim také svěřuje hlásání Božího Slova, Evangelia, povzbuzování a napomínání věřících. Tak vlastně spojuje Ježíš Kristus úřad kněze s tím, co zbylo z úřadu proroka, hlásání Evangelia a napomínání lidu, aby plnil Boží vůli, a právo na kněžský úřad je dáno individuálním Božím povoláním k němu. Kristus Král však nic neustanovil o svatém úřadu krále, který sám měl z titulu svého původu z rodu Davidova.
Můžeme přijmout, že po Ježíši Kristu zaniklo starozákonní kněžství, dědičné v potomstvu Áronově, ale dále trvá dědičné království s funkcí krále jako prostředníka mezi Bohem a národem. Prostřednictví krále je jiné než kněze, ale nezastupitelné. Král je prostředníkem a zárukou blaha národa (obce), které na něm záviselo. Některé oběti mohl jménem národa (obce) vykonávat pouze král. To dobře chápaly i antické (starověké) republiky, zejména Athény a Řím.
V Athénách měl jeden z nejvyšších úředníků (archontů) titul archont - basileos (archont - král) a právě on zastupoval athénskou obec (stát) před tváří bohů. V Římě byla po svržení posledního krále zřízena republika a královský titul byl v nenávisti, ale přesto byl zachován. V Římě byl mezi nejvyššími kněžími rex sacrorum (posvátný král), který neměl žádné politické pravomoci ani nesměl zastávat žádné veřejné funkce a byl podřízen nejvyššímu veleknězi (pontifex maximus).
Křesťanství tento transcendentní rozměr královského důstojenství nejen zachovalo, ale ještě prohloubilo. Pozemské království je chápáno jako nedokonalý obraz Kristova království a jako jediné formě státu je jí přiznáván transcendentní rozměr. (Státy jsou jinak chápány jako výtvory lidské, bez transcendentního rozměru. Ten je naopak přiznáván přirozeným společenstvím, jako jsou rody, rodiny, obce, národy, které mají i své strážné anděly.) Křesťanský král přijímá posvěcení a pomazání pro svůj úřad, a je tak prostředníkem mezi Bohem a národem, kterému vládne. Je ale skutečností, že ne všichni králové musí být pomazáni a korunováni k výkonu svého úřadu, k jeho výkonu postačí příslušnost k vyvolenému královskému rodu a přijetí lidem. V některých královstvích je dokonce zástupcem věčného krále, např. V Čechách sv. Václava, v Uhrách sv. Štěpána, v Norsku sv. Olafa.
Jak je to s vyvoleností české královské dynastie? Podle tradice byl prvý kníže, Přemysl, vyvolen na základě věšteckého výroku, ať už podle Kristiána bezejmennou věštkyní nebo podle Kosmy kněžnou Libuší. Transcendentní rozměr vyvolení, nikoli z vůle lidu, ale z vůle boží (byť šlo o pohanskou věštkyni) je tedy splněn. Boží vyvolení Přemyslovského rodu je následně potvrzeno jeho christianizací a svatými, které národu dal, sv. Václavem, sv. Ludmilou, sv. Vojtěchem, sv. Anežkou. Císař Karel I., tj, český král Karel III., pochází v ženské linii (po přeslici) z přemyslovského rodu, který v mužské linii v roce 1305 vymřel a byl oprávněnými zástupci národa (lidu), tj. českými poslanci říšské rady přijat. Jeho právo na důstojenství českého krále je nesporné.
Jak chápal postavení krále z Boží Milosti bl. císař a král Karel I. se dovídáme z rozhovoru s jeho synem, Dr. Otou, arcivévodou Habsbursko-Lotrinským, který na otázku "Měl Váš otec pocit, že je vládcem z Boží Milosti?" odpověděl:
"Ano, absolutně. Měl ale poněkud jinou představu o Boží Milosti, než jakou přinášejí určitá karikaturní vysvětlení, podle nichž si dynastie namlouvají, že jsou Bohem vyvolenými atd. Pokud věříme, že dějinám vládne Bůh, musíme se za své činy zodpovídat jedině Bohu. A já jsem přesvědčen, že tento pocit zodpovědnosti před Bohem je nejjistější zárukou občanů, že zákony a pořádek a především jejich osobní svobody budou respektovány. Myslím že Milost Boží je ohromnou brzdou pro případ, že se někdo pokusí prosadit něco jiného, něco podstatně autoritářského. Milost Boží je tedy spíš zárukou obyvatelstvu než výhodou pro vladaře."[2]
Transcendentní rozměr státu zcela chybí moderním republikám."
K povinnostem krále patří dbát na blaho celé obce (království), a to nejen na blaho pozemské, ale i blaho věčné. Je tedy povinen vést své národy ke spáse, nikoli k zatracení. Jen a jen v tomto smyslu jsou oprávněné zásahy duchovní moci do světských záležitostí, včetně sesazení krále a rozvázání povinnosti poslušnosti poddaných k němu. Oprávněnou autoritou k takovému výroku byl v katolických státech římský papež. Když ale tzv. tradiční katolíci odmítají autoritu současného papeže i několika jeho předchůdců, není nikdo, kdo by mohl dědičného panovníka zbavit jeho nároku na trůn. Pouze v případě, když je každý sám sobě papežem by bylo možné prohlašovat následníka za nehodného koruny. Pak by z toho ovšem byla anarchie.
V pojetí B. Michalky může být oprávněná pouze katolická monarchie. S tímto pojetím lze polemizovat. Jak bylo uvedeno, chápání krále jako prostředníka mezi Bohem a lidmi není katolickou specialitou, ale je vlastní i pohanům. Je to chápání prostřednictví v rámci přirozeného náboženství, které je sice nižší než náboženství zjevené, ale jsou v něm prvky pravé úcty k jedinému Bohu. Vést svěřený lid k uznávání a životě podle přirozeného zákona je podle mého soudu záslužná činnost krále. (Vysvětlení by vyžadovalo několik stran, tedy snad příště, pokud o to bude zájem.) Výjimky z přirozeného řádu lze připustit tam, kde se potírá existence Boha vůbec (hínajánový buddhismus) nebo tam, kde je Bůh popřen jako spravedlivý soudce a jeho úloha je nahrazena úlohou tzv. karmy.
Král jako absolutní vládce, jediný držitel zákonodárné i výkonné moci (a prakticky i soudní) existoval jen v teorii. Správně B. Machalka poukazuje na to, že žádný monarcha nevládne sám, ale prostřednictvím dalších osob. Ale poněkud mu uniká skutečnost, že kromě krále jako držitele zákonodárné i výkonné moci byla ve středověkých křesťanských státech samosprávná demokracie, o které si mohou občané liberálních demokracií nechat jen snít. Obce, města, stavy, země měly rozsáhlé zákonodárné i výkonné pravomoci, podléhající králi jako nejvyššímu vládci země. Král, nebo jiný panovník sice vládl teoreticky absolutně, ale byl vázán právem, zčásti zvykovým, zčásti zákony privilegii, vyhlášenými jím nebo jeho předchůdci. Navíc poddaní měli právo na zákonný odboj proti vrchnosti - i králi, pokud porušoval práva a výsady poddaných (včetně šlechty), ne však na jeho sesazení.
Domnívám se, že právě neznalost právních poměrů středověkých katolických států vede k tomu, že některé výroky příslušníků katolických dynastií (včetně habsbursko-lotrinské) jsou chápány jako liberální, i když ve skutečnosti jde o výroky v duchu rozsáhlé středověké samosprávy jednotlivých složek společnosti.
Na tento článek pana Michalky navázaly komentáře pod článkem, ke kterým je třeba sdělit následující:

K poznámce Nina, že Habsbursko-Lotrinský rod je prolezlý liberalismem. Výše uvedený výrok arcivévody Otty Habsbursko-Lotrinského, jak chápal bl. císař a král Karel I. vládu z Boží Milosti je v příkrém rozporu s liberalismem. V některých případech, nejen v případě Habsbursko-Lotrinků jde opět o záměnu liberálních svobod se středověkou samosprávou a universalitou.
K vývodům pana Čejky o nevhodnosti dědičné monarchie pro riziko, že se na trůn může dostat idiot. Pokud vím, takové případy jsou velmi výjiměčné, vlastně se vztahuje na případ španělského krále Karla II., který byl skutečně težce duševně postižen. Ale jak ukazuje historie, je menší riziko, že se na trůn dědičně dostane někdo neschopný, než že se volbou dostane k vládě hochštapler.
Panem Čejkou zdůrazňovaný případ úspěšného generála není blíže objasněn. Způsob, kdy panovníka dosazuje vojsko je v historii známý z antického Říma a Osmanské (turecké) říše. V obou případech to vedlo buď k občanským válkám (častějším, než při dědičnosti trůnu) a obvyklé fyzické likvidaci dalších uchazečů o moc. Podle hesla, jakými prostředky jsem se dostal k moci, takovými ji musím udržet, pak často vede k násilnostem vládní moci proti všem nejen odpůrcům, ale i kritikům.
Pokud jde o Země koruny České, za současných poměrů je postavení úspěšného generála prakticky vyloučeno, pokud by nešlo o generála amerického, izraelského nebo muslimského. Ani o jednoho bychom asi nestáli.
Pokud měl pan Čejka na mysli jiný než vojenský způsob prokázání způsobilosti k získání královské vlády, neuvedl je. Je těžké si nějaký představit, pokud by to v souladu s myšlením dnešní doby neměl být úspěšný podnikatel. Ale byla by to výhoda? Nevyužíval by svého postavení hlavy státu k vlastnímu obohacení i na úkor spoluobčanů?


[1] Demmerleová, E. Císař Karel I., Praha, Euromedia Grup, k.s. - Ikar, 2006, ISBN: 80-249-0678-3
[2] ibidem.
 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!