Další skandál! Papa Montini a jeho říjnová beatifikace? Der nächste Skandal - Papa Montini wird selig gesprochen.

30. srpna 2014 v 16:20 | MC |  Katolická Církev - Katholische Kirche
Vatikán podle agentur AFP a ANSA informoval o dokončení beatifikačního procesu papeže Pavla VI. (1897-1978). Slavnostní vyhlášení blahořečení má proběhnout 19. října. Nástupce Jana XXIII. bude v pořadí čtvrtým papežem 20. století povýšeným k oltářní úctě. V závěru roku 2012 podepsal papež Benedikt XVI. dekret o uznání "hrdinských ctností" tohoto svého předchůdce. Toto uznání je bráno jako rozhodující krok k beatifikaci - církev jím potvrzuje, že neexistují žádné důvody, které by blahořečení bránily. Je zřetelné, že modernisté v Římě v čele s Papa Františkem chtějí "posvětit" všechny zničující koncilní a pokoncilní kroky prelátů a otců papežů - revolucionářů. Je však dnes jisté, že je mezi papeži 20. století radikální rozdíl ve smýšlení a ve zbožnosti.
Jestliže osobu sv. Pia X. charakterizujeme jako papeže integralistického, orthodoxního a zbožného v katolickém pojetí, byli ostatní nedávno "svatořečení" papežové úplným jeho opakem ve svém jednání i smýšlení a věříme, že jednoho dne tyto dekrety o veřejné úctě budou Církví přehodnoceny pro věcné i formální nedostatky.
Tento článek si klade za cíl předložit některé teze, které se vztahují k G. B. Montinimu jakožto papeži Pavlovi VI. s žádostí o prošetření ze strany Církve, aby případně tyto teze ověřila a nebyl blahořečen nevhodný adept, jehož první proces k blahořečení byl už jednou zastaven.
Giovanni Battista Enrico Antonio Maria Montini, budoucí papež Pavel VI., se narodil 26. září 1897 ve vesnici Concesio u Brescie do liberální rodiny. V roce 1981 se v časopise La Voie, č. 5 objevilo tvrzení, že se nenašel ve zdejší farnosti žádný doklad o tom, že by byl mladý Giovanni Battista vůbec někdy pokřtěn. Toto tvrzení se nikdy nepotvrdilo, ani nevyvrátilo.
Jeho otec Giorgio byl právník, politický liberální žurnalista, člen liberální strany a italského parlamentu, který měl první potyčku s Církví za pontifikátu sv. Pia X., který mu (na základě upozornění kardinála Merry del Val), zakázal tisk brožur pro novou lidovou stranu ve vatikánské tiskárně. Kardinál Merry del Val upozornil papeže na to, že skupina Giorgia Montiniho se svým plánovaným otevřením se levici má organizační spojení se Socialistickou internacionálou. Když potom sv. Pius X. k velkému šoku italských katolíků Lidovou stranu (předchůdkyni Křesťanskodemokratické strany) prohlásil za zakázanou, nedal se od svého rozhodnutí odvrátit ani naléhavými prosbami msgr. Radini-Tedeschiho, dalšího liberála a chráněnce Montiniho. Příklon k socialismu a nakonec k marxismu byl patrný v budoucnosti i u jeho syna Giovanni Battisty.

Montini - jeho mládí a nezasloužená privilegovanost
"Narodil se v rodině pomýšlející na vatikánskou kariéru. Prožil své dětství ve vnucené izolaci a s řídkými příležitostmi k normálnímu styku se svými vrstevníky i k účasti na běžném školním vyučování. Jeho životní dráha byla ve značném rozsahu podporována Vatikánem. Mladý Montini byl pod ochranou papeže Benedikta XV. (Giacomo della Chiesa) Byl sice přijat mezi kandidáty kněžství do semináře, ale pro své údajně podlomené zdraví, byl zbaven povinnosti setrvávat v semináři a proto studoval doma. Toto jeho "privilegované" postavení se táhne celý jeho život. Lze usuzovat, že Montini byl vychováván v patologickém antikatolickém, protitradičním duchu a záměrně, aby později provedl v Církvi Revoluci 1789 v plné síle.
Montini byl vzápětí po svém vysvěcení ve 23 letech, tedy o rok dříve než připouštělo kanonické právo (kán 975 CIC 1917), přijat Piem XI. a jmenován nunciem ve Varšavě, přičemž papež řekl: "Jste nejslibnějším mladým knězem v Římě," a to i bez ohledu na skutečnost, že mělo trvat ještě dalších sedmnáct let, než Montini dosáhl akademické hodnosti v oboru kanonického práva. A skutečně také nebyl ani graduovaný, ani se mu ještě nedostalo biskupského svěcení, když jej Pius XII. r. 1954 jmenoval zástupcem státního tajemníka.

Jacques Maritain - ideový vůdce Montiniho
Romanopisec a budoucí jezuita Malachi Martin nám ukázal, že počáteční nadšení Dona Montiniho pro Maritaina jej pak provázelo celým životem: "Integrální humanismus prostoupil veškerou politiku jeho pontifikátu. Jediné, čím tato filosofie oslovovala, byla myšlenka, že všichni lidé jsou od přírody dobří, a budou se řídit dobrem a odvrhnou zlo, pokud se jim správně ukáže rozdíl. Funkce Církve spočívá pouze v tom, aby službou člověku o věci vydávala svědectví v dnešním světě, v němž se právě rodí nová společnost." Integrální humanismus - v tom i ne nepodobné teorie Teilharda de Chardin - pokládá náboženství všeho druhu za splývající do jednoho jediného lidského ideálu celosvětové civilizace, v níž mají být sbratřeni všichni lidé ve spravedlnosti, lásce a míru. Přátelství mezi lidmi pak přivede veškerý život tajemným způsobem k naplnění Evangelia. Jak vysvětlil francouzský teolog Henri Le Caron, "integrální humanismus je univerzálním bratrstvím všech lidí dobré vůle, kteří se hlásí k nejrůznějším náboženstvím nebo třeba k vůbec žádnému, ba dokonce i těch, kdož odmítají ideu Stvořitele. V mezích tohoto rámce pak zůstává, aby katolická Církev mohla vykonávat svůj inspirující vliv, aniž by se sama vnucovala a aniž by vyžadovala své uznání za jedinou a pravou církev. Integrující je na tomto bratrství hned dvojí: Jsou to síla konat dobro a respekt k lidské důstojnosti, založené na vzájemném porozumění. "Tato myšlenka univerzálního bratrství," pokračuje Le Caron, "není ani nová, ani původní. Byla přednesena již filozofy osmnáctého století i francouzskými revolucionáři z roku 1789. Je také oblíbeným bratrstvím zednářů a marxistů. Čím se od něj Maritainův humanismus liší, je role, kterou v něm přisuzuje Církvi. V rámci univerzálního bratrství má být Církev 'inspirací a velkou sestrou', a jak se rozumí samo sebou, jakmile si získá sympatie svých malých bratrů, nesmí být ani neústupná, ani autoritářská. Musí učit, jak udělat náboženství přijatelným, musí být spíše praktická než dogmatická."

Montiniho kolaborace se světovým komunismem
V červenci 1945 proběhlo setkání msgr. Montiniho s nesporným vůdcem italských komunistů Palmiro Togliattim, který se po osmnáctiletém exilu v sovětském Rusku právě vrátil do Itálie. Podle dokumentu JR-1022, který byl před několika lety uvolněn washingtonskou OSS, "byl rozhovor msgr. Montiniho s Togliattim prvním přímým kontaktem mezi vysokým prelátem Vatikánu a komunistickým vůdcem. Po zhodnocení situace oba potvrdili případnou možnost příležitostného spojenectví mezi italskými katolíky a komunisty, které by třem stranám (křesťansko-demokratické, socialistické a komunistické) zajistilo absolutní většinu a tak umožnilo zvládnutí jakékoli politické situace. Na zkoušku byl navržen plán k vypracování základny, na níž by mohla být uzavřena dohoda zmíněných tří stran. Načrtli si hned také obrys základního rámce, v němž by bylo možné praktické dorozumění mezi Svatým stolcem a sovětským Ruskem." Klade se přirozená otázka, kdo zprávu JR-1022 vypracoval? V knize OSS - tajná historie první tajné služby Ameriky, vydané roku 1971 California University Press, jsou důkazy, že to byl sám Montini. Podle autora knihy R. Harrise Smithe byl pozdější papež Pavel VI. klíčovou postavou v síti spojeneckých agentů, pověřenou především získáváním informací ohledně cílů strategického bombardování v Japonsku. Vatikánským rezidentem v Japonsku nebyl ostatně tou dobou nikdo jiný než Pedro Arrupe SJ, pozdější generál Tovaryšstva Ježíšova, který, mimochodem řečeno, přežil bombardování Hirošimy.

V době svého setkání s Togliattim měl Giovanni Montini 48 roků a nevlastnil ještě ani jediný akademický stupeň v oblasti církevního práva, nemluvě už o biskupské mitře. Přesto však byl pověřen zahájením jednání na nejvyšší úrovni jménem Církve. Montini už skutečně ušel pěkný kus po cestě, o níž sní političtí aktivisté jeho stáří, a osmašedesátiletý Eugenio Pacelli konečně dovedl k vytouženému úspěchu dohodu se sovětským Ruskem, o jejíž uzavření s komisařem Čičerinem se před mnoha lety marně snažil již jako nuncius Benedikta XV. ve Výmarské republice.

Sedmapadesátiletý kněz Don Montini, o němž někteří vynikající pozorovatelé uváděli, že je skutečným správcem Vatikánu, obdržel roku 1954 biskupské svěcení a jmenování do druhého nejvýznamnějšího arcibiskupského sídla Itálie v průmyslovém Milánu. Není pochyb o tom, že to již osmasedmdesátiletého papeže muselo stát hodně, když tam vyslal svého, po více než dvacet let nejbližšího spolupracovníka. Protože Montiniho stále více a více zaměstnával koncipováním encyklik a i plánováním koncilu, musel být pro něj v podstatě nepostradatelný. Uprostřed nekonečných sporů o to, proč došlo k jeho jmenování do Milána bez propůjčení kardinálského klobouku, vznikly tři zcela rozdílné teorie. Mělo se za to - ovšem jen v Itálii -, že je Montini nějak zapleten do skandálu Montesi, který tenkrát plnil první stránky novin. Další verze tvrdila, že se Montini vzdal postavení ze zlosti nad návrhem státního rozpočtu, s nímž ostře nesouhlasil. Nejčastěji však bylo možno - zvláště mimo Itálii - slyšet, že papež byl šokován zjištěním o tajných rozhovorech svého důvěrného spolupracovníka s komunistickými vůdci, a zarmoucen ho vzdálil ze svého okolí.

Dodnes se pro tuto teorii neobjevil žádný závažný důkaz. Vyhlíží naopak ze všech tří nejméně pravděpodobně vzhledem ke skutečnosti, že tehdejší nuncius Pacelli sám provozoval tzv. východní politiku v již tak vzdáleném r. 1918, když na příkaz papeže Benedikta vedl soukromá jednání s nejvyššími sovětskými vůdci. Hansjakob Stehle, vatikánský dopisovatel hamburského deníku Die Welt a autor obsáhlé studie Východní politika Vatikánu 1917-1979 narazil v … německých archivech na zevrubné rozhovory mezi biskupem Pacellim a sovětským komisařem Čičerinem. Stehle píše, že byl skutečně udiven šíří nunciem předložených ústupků. Do Ruska neměli být posíláni žádní polští kněží ani kněží jiných národností, kteří by k tomu neměli souhlas Moskvy. Než však rozhovory dospěly k nějakému závěru, sovětský postoj přitvrdil a nakonec nebylo podniknuto vůbec nic. Co se týče setkání Montiniho s Togliattim, došlo k němu deset let před jmenováním do Milána a bylo utajováno do té doby, než je roku 1974 americké ministerstvo zahraničí odhalilo. Pro Vatikán jistě žádným tajemstvím nebylo. Msgr. Montini se s Togliattim setkal v oficiální funkci substituta ve státním sekretariátu a pak následně jako papežův mluvčí. Kromě toho by podle Stehleho sotva Pius XII. za to Montiniho odsunul do Milána, protože sám se znovu ujal jednání se Sověty, když poslal vídeňského teologa msgra Rödinga do Moskvy s důvěrným posláním.

Aféra kolem Alighiero Tondiho
Alighiero Tondi byl jezuita, stal se zvláštním poradcem Pavla VI. Patřil již delší dobu ke skupině kolem Montiniho, která úzce spolupracovala s italskými komunisty na otevření se Církve levici. Jezuita Tondi však odpadl od kněžství i od Církve a oženil se s bojovnou komunistkou Carmen Zandi a odešel s ní do Východního Německa, kde vyučoval na Humboldtově Universitě v Berlíně a v roce 1958 se stal sekretářem Waltera Ulbrichta. Při nástupu Pavla VI. na Petrův stolec se Tondi a jeho družka vrátili zpět do Říma - Tondi jako laický zaměstnanec do Vatikánu, ona do vysokého postavení v Komunistické straně Itálie. Krátce na to legitimizoval Pavel VI. jeho civilní sňatek skrze "sanatio in radice", bez ohledu na kán. 1138 a to i přesto, že Tondi zůstal knězem, zároveň členem Komunistické strany a marxistickým ateistou.

Montini jako biskup v Miláně
Zdá se, že msgr. Montini uměl svého nového nezávislého života v Milánu velice dobře užívat. Svůj osmnáctiletý pobyt v lombardské metropoli zahájil divadelním gestem, které bylo do té doby mezi preláty neznámé - při svém příjezdu políbil půdu města. Později rád vystupoval v roli hostitele řady lidí, jejichž vliv měl být v budoucnu pro Církev tíživý. Jedna za druhou se objevovaly delegace nekatolických teologů, které pobývaly přímo v biskupském paláci; mnozí z nich byli členy anglikánského společenství. Tak přišel také Jacques Maritain, jehož "integrální humanismus" Montini i Pacelli v posledních dvaceti letech soustavně podporovali a prosazovali. V polovině padesátých let se Maritainova teorie vlastně stala skrývaným životem Církve a čekala jen na koncil, aby mohla ovlivnit také život věřících. V souvislosti se svými válečnými lety utečence v Kanadě strávil francouzský filosof tři roky jako vyslanec u Svatého stolce a nyní se vracel do Francie, aby se zcela věnoval psaní. Jednou v létě přivedl Maritain do Montiniho rezidence Američana, o němž řekl, že jej pokládá za "jednoho z pouhých tří revolucionářů, kteří si zasluhují jména skutečně velkých mužů našeho století". Byl jím Saul David Alinsky. Samozvaný "radikál z povolání" strávil celý týden rozhovory s arcibiskupem Montinim o vztazích Církve k mohutným lokálním komunistickým společenstvím. "Byla to zajímavá zkušenost," prohlásil později Alinsky svému životopisci M. K. Sandersovi. "Sedával jsem tam mezi arcibiskupem a hezkou šedookou a plavovlasou představitelkou milánských komunistických odborů, a zkoumali jsme společné zájmy, pojící komunismus a kapitalismus." Svůj postoj k náboženství vyložil Saul Alinsky o několik let později časopisu Playboy. Řekl, že se odloučil od přísně židovské rodiny, aby mohl vstoupit do interbrigády ve španělské občanské válce. Ke své teorii, odvinuté od "moci lidu", uvedl, že si teprve po setkání s Jacquesem Maritainem uvědomil, jak by se revoluce mohla stát součástí katolické Církve. Raději však "Církev dneška a zítřka" nejmenoval a pouze prohlásil, že podle jeho náhledu by taková církev musela být oproštěna od dogmat. "Ošklivím si dogma a mám z nich strach. Nikdo není vlastníkem pravdy, a dogma - bez ohledu na to, jakou tvářnost na sebe bere - je nejhorším nepřítelem lidské svobody." - Alinsky, Montini a Maritain tedy vyjádřili svůj jednomyslný názor, že Církev bojující musí ustoupit "církvi lásky".

Křivopřísežník Pavel VI.
Při své korunovaci 30. června 1963 Pavel VI. složil tuto papežskou přísahu:
"Přísahám, že nezměním nic z převzaté tradice a nedovolím, aby nic z toho, co střežili moji bohulibí předchůdci, byli jakkoli změněno, že naopak se zářnou láskou jako její opravdově věrný žák a následovník budu s veškerou svou silou a nejvyšší snahou opatrovat dobro, jež mi bylo předáno, že budu mýtit vše, co bude odporovat kanonickému řádu, že budu střežit svaté kánony a dekrety našich papežů, jako by byly Božími pokyny s nebes, neboť si uvědomuji, že z Boží milosti stojím na Tvém místě, že s Tvojí podporou jsem Tvým náměstkem a že budu co nejpřísněji volán k odpovědnosti před Tvůj božský tribunál za vše, co vyznávám.

Přísahám Bohu všemohoucímu a Spasiteli Ježíši Kristu, že zachovám vše, co bylo zjeveno skrze Ježíše Krista jeho zástupcům, a vše, co koncily a moji předchůdci závazně stanovili a definovali. Zachovám disciplínu a ritus církve: postavím mimo církev každého, kdo se proviní proti této přísaze, ať již to budu já sám či kdokoli jiný. Pokud bych v čemkoli jednal proti této přísaze nebo bych umožnil, aby bylo něco takového konáno jinými, nebudeš ke mně v den strašného soudu Boží spravedlnosti milosrdný. Stejně tak budiž bez výjimky co nejpřísněji vyobcován každý - ať už já, nebo kdokoli jiný -, kdo by se opovážil konat cokoli nového, co by bylo v rozporu s touto ustanovenou evangelijní tradicí, s čistotou víry a křesťanského náboženství, nebo kdo by usiloval cokoli změnit či vyvíjel protichůdné snahy nebo by jen souhlasil s těmi, kdo se tohoto rouhavého jednání dopouštějí."

Z této přísahy nedodržel nic.
Příklady činů papeže Pavla VI.:
Např.
1/ Zničil srdce Církve - mši svatou všech dob a další posvátné rity Církve.
2/ Zrušil protimodernistickou přísahu stanovenou sv. Piem X.
3/ Spolupracoval s komunisty (Ostpolitik) a s dalšími nepřáteli Církve.
4/ Potvrdil nekatolické dokumenty II. vatikánského koncilu.
5/ Opustil tiáru a chtěl ji nechat prodat a peníze dát chudým. Až na základě intervence kardinála Spellmanna byla zakoupena americkou katolickou Církví a dnes je uchovávána ve Washingtonu. Popření trojí moci Církve: jako Církve bojující, triumfující a modlící se.
6/ Dopustil se schismatu uvnitř Církve a nezabránil vnitřnímu rozkolu mezi věřícími.
7/ Neodsoudil žádný z fatálních bludů 20. století jako byl komunismus, liberální demokracie, zednářství etc.
8/ Dopustil se šíření kultu člověka v Církvi - hominismus.
9/ Dopustil se šíření ekumenismu v Církvi - ekumenismus jako blud zavržený Piem XI. v encyklice Mortalium animos etc.
10/ Zrušil Index zakázaných knih.
11/ Provedl ústavní převrat v rámci římské kurie omezením věku kardinálů.
12/ Změnil konkordáty s katolickými státy vstříc sekulárnímu pojetí, kde katolické náboženství již není státním náboženstvím.
13/ Zavedl jáhenství pro ženaté muže - Motu Proprio Sacrum Diaconatus Ordinem a zrušil nižší svěcení.
14/ Zavedl rozdávání sv. přijímání laiky - Instrukce Fidei custos.
15/ Zavedl možnost přijímat Tělo Páně na ruku - Instrukce Memoriale Domini etc.
Otázkou tedy zůstává, zda byl tento člověk schopen ve chvíli své náhlé smrti (infarkt) litovat toho, že nedodržel přísahu před Bohem a nevyžadoval po něm Náš Spasitel to, k čemu se zavázal? "Pokud bych v čemkoli jednal proti této přísaze nebo bych umožnil, aby bylo něco takového konáno jinými, nebudeš ke mně v den strašného soudu Boží spravedlnosti milosrdný."

Post scriptum:
V New Yorku před valným shromážděním OSN prohlásil, že je "poslední velkou nadějí lidstva" a vyzval naléhavě svět, aby se přihlásil k novému humanismu Církve. "Také My více než kdo jiný ctíme člověka." - Člověk, který dosáhl Měsíce, jej uchvátil ještě silněji:
"Čest lidské odvaze! Čest syntéze hospodářské a organizační působnosti člověka,
krále Země a nyní už i knížete nebes!"

Literatura použitá v textu (kurzívou):
Mary Ball Martinéz, The undermining of the Catholic Church, IIILMAC, S.A., Mexico, 1991
Luigi Villa, Paul´s Beatification? The Apostolate of Our Lady of Good Success, 2009 (Kniha, která zastavila beatifikační proces Pavla VI. v 90. letech)

Další literatura ke studiu:
  • Klaus Gamber - The Reform of the Roman Liturgy- Its Problems and Background, UNA VOCE Press, San Juan Capistrano, California, U. S. A., 1993.Michel Simoulin- 1988 - Das unauffindbare Schisma, Rex Regum, FSSPX, Jaidhof, Österreich, 1998.
  • Atila S. Guimaraes - In the murky waters of Vatican II., Tan Books and publishers, Rockford, USA, 1999.
  • R.P. Coomaraswamy - The problems with the new sacraments, Tan Books and publishers, Rockford, USA, 1999.
  • R.P. Coomaraswamy - The problems with the new mass, Tan Books and publishers, Rockford, USA, 1999.
  • W. Smith - Teilhardism and the new religion, Tan Books and publishers, Rockford, USA, 2000.
  • Franz Schmidberger - Das Konzil und die Protestanten, Rex Regum, FSSPX, Jaidhof, Österreich, 1997.
  • Marcel Lefebvre - Offener Brief an die ratlosen Katholiken, Mediatrix - Verlag, Wien, Österreich, 1986.
  • Marcel Lefebvre - Die Luthermesse, St. Gabriel Verlag, Martigny, Schweiz, 1975.
  • Franz Schmidberger - Katholisher Katechismus zur kirchlichen Krise, Rex Regum Verlag, FSSPX, Jaidhof, Österreich, 1997.
  • Daniel Le Roux, Peter, Lovest Thou me ?, Instauratio Press, Australia, 1990.
  • Ralph M. Wiltgen S. V. D. - The Rhine flows into the Tiber, Tan Books and Publishers, INC. Rockford, U. S. A., 1985.
  • Georg May - Die Krise der Kirche ist eine Krise der Bischöfe, UNA VOCE Korrespondenz, Hans Richarz Publications- Service, St. Augustin, Deutschland, 1992.
  • Michael Davies - Bylo nutné měnit tradiční mši?, Nové obzory, Brno, 1995.
  • Michael Davies - The catholic Sanctuary and The second Vatican Council, Tan Books and Publishers, Rockford, U. S. A., 1998.
  • Anthony Cekada, The problems with the prayers of the modern Mass, Tan books and publishers, Rockford, Illinois, 1991.
  • Michael Davies - Liturgical Shipwreck- 25 years of The New Mass, Tan Books and Publishers, Rockford, U. S. A., 1998.
  • Stephan Maessen, Nový mešní obřad a boření Církve svaté, Rex Regum, FSSPX, Jaidhof, Österreich, 1997.
  • Franz Schmidberger - Časované bomby II. Vatikánského koncilu, Rex Regum, FSSPX, Jaidhof, Österreich, 1997.
  • Georg de Nantes - Liber accusationis in Paulum VI., La contré - Reformé Catholique, Saint - Parres- Les- Vaudes, 1983.
  • Una Voce Helvetica, In Bann des Konzils - Reform oder Revolution?, Thomas Verlag, Zürich, 1966.
  • Offene Briefe an Papst Paul VI.- Man reformiert die Kirche nicht, Kath. Traditionalistenbewegung, Bensberg - Immekeppel, Deutschland, 1968.
  • Kardinal Ottaviani a Bacci - Kritische Untersuchung des Neuen Ordo Missae, Una Voce - Deutschland, Berlin, 1969.
  • Dietrich von Hildebrand -Trojský kůň ve městě Božím, MCM, Olomouc, 1999.
 


Komentáře

1 Vratislav Vratislav | E-mail | 3. září 2014 v 5:22 | Reagovat

Ve vatikánských kruzích se  proslýchá, že na uvolněné místo v důsledku posledních perzonálních změn
by měl být dosazen arcibiskup Piero Marini, bývalý ceremoniář Jana Pavla II., údajně veřejně  podporující  registrované  partnerství homosexuálních gayů a lesbiček.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!