Michal Semín v Kremlu

28. listopadu 2014 v 15:33 | Dr. Pavel Zahradník |  Politika a republikánské "vládnutí" - Die Politik und die Republikanische "Regierung"
Ve dnech 10.-11. září 2014 se v moskevském Kremlu konala další z velkolepých akcí, které současní vládci Ruska tak rádi pořádají, stejně jako tak činili jejich předchůdci před rokem 1991. Celého podniku se zúčastnilo i jisté množství Putinových stoupenců ze Západu, v tom i z České republiky, mezi nimi Michal Semín, který svému nadšení ze zdařilé akce v kremelském prostředí, jež už takřka po celé století láká všechny západní milovníky hrubé síly, dal průchod zatím ve dvou referátech, publikovaných jednak v internetovém magazínu Česká pozice,1) jednak v časopise Te Deum.2)

Zde si povšimneme hlavně prvního z těchto dvou referátů, a to z pochopitelných důvodů. Te Deum je totiž katolickým časopisem, vlastně jediným katolickým časopisem u nás, a Michal Semín, muž dvojí tváře, se cítí nucen vystupovat v něm jako zbožný katolík - ve svém článku rozjímá o rozdílech mezi katolictvím a pravoslavím, hodně mluví o fatimském zjevení, vyhýbá se zato zjevné podpoře ruských agresivních akcí (kterou jinde nešetří), svůj obdiv k ruskému Vůdci se snaží mírnit či přímo maskovat, prostě počíná si tak, jak to katoličtí čtenáři či spolupracovníci časopisu od exředitele Institutu sv. Josefa očekávají. Jinak ovšem o stejné události referuje na stránkách České pozice, která je součástí mediálního impéria Andreje Babiše a která - jak právě u příležitosti tohoto Semínova referátu případně konstatoval Alexandr Mitrofanov - "už dávno ladí pozice do ruského stínu."3) Zde, na stránkách patřících "agentu Burešovi", se Semín-politik zřejmě cítí lépe, svobodněji, nesvázán katolickými konvencemi a ustavičnými ohledy na názory katolických čtenářů, a své prokremelské názory si zde (stejně jako ve svých vystoupeních v Babišových Lidových novinách, na stránkách Akce D.O.S.T. nebo před Bartošovými "národními demokraty") troufá vyjadřovat mnohem otevřeněji a bezostyšněji.
Hned na začátku svého článku na České pozici upozorňuje na to, že nepatří mezi "stádně smýšlející" odpůrce velkoruského imperialismu, a hlásí se tak zjevně do jiného stáda, totiž do početného stáda Putinových stoupenců, do stáda, které u nás pasou Václav Klaus a Miloš Zeman s nedocenitelným "Protiproudem", do něhož patří velké množství politiků z předních politických stran, televizních "expertů" i novinářů z mnoha mainstreamových periodik a v němž ceněným výstavním kusem je právě Michal Semín; díky hlasitě bučícím členům tohoto stáda se na nás putinovská propaganda denně valí z televize, rozhlasu i novin. Po tomto vyznání, také ještě v prvním odstavci své putinovské agitky, nás pak Michal Semín pospíchá ujistit o tom, že loupeživého ruského medvěda se není třeba bát, opíraje se přitom - jak tvrdí - o svou "nedávnou osobní zkušenost." To je ovšem pouhé pokrytectví. Pisatelovo nadšení pro současné putinovské Rusko nevyplývá z žádné nové zkušenosti, jak se nám pokouší namluvit, naopak Michal Semín již na kremelský putinovský sjezd přijížděl jako ideově zocelený stoupenec vládce Kremlu, jehož činy či spíše zločiny systematicky hájí již po dlouhá léta.4) Není sebemenší pochyby o tom, že ať by se v Kremlu setkal s čímkoliv, jeho obdiv k Vůdci by to nijak neoslabilo.
Podívejme se však nejprve na to, co to bylo za konferenci, na niž Michal Semín s takovým nadšením pospíchal, přičemž své přátele z Bartošovy a Zemánkovy Národní demokracie, snad nejodpornější strany našeho politického suterénu, před odletem do Kremlu žertovně vyzýval, aby mu "drželi palce", a to proto, aby jej (zřejmě pravdoláskaři) pustili ze Zaslíbené země domů.5) Nebezpečný podnik se nakonec zdařil a zlotřilí pravdoláskaři autora pustili nejen do Mekky všech putinovců, ale i domů do Solopisk, takže si můžeme přečíst jeho dojemné vzpomínky na tuto světodějnou událost.
Původně se v Moskvě vskutku měl konat VIII. světový kongres rodin, ovšem po ruském vpádu na Ukrajinu a anexi Krymu bylo samozřejmé, že akce bude muset být odvolána, což její pořadatel, Světový kongres rodin (World Congress of Families), také učinil. Vladimír Putin se přirozeně nevzdal a jako náhradu zorganizoval svůj vlastní truckongres, jehož uspořádání na sebe vzaly dvě úzce spolupracující ruské organizace, totiž Fond Andreja Pervozvannogo a Centr nacionalnoj slavy,6) které se za tím účelem spojily ještě s Fondem sv. Bazila Velikého a komisí pro rodinu Ruské pravoslavné církve; truckongresu se zúčastnilo zhruba osm set ruských občanů a asi dvě stovky jednak agentů, jednak "užitečných idiotů" ze Západu.
Do čela této akce kremelští organizátoři kromě dvou svých popů, totiž "patriarchy" Kirilla (ve službách KGB fungoval pod operativním pseudonymem "agent Michajlov") a chytrého metropolity Ilariona, využívaného pro kontakty se Západem, posadili i hlavního rabína Ruské federace Berla Lazara a vrchního ruského muftiho Talgata Tadžuddina, dva oddané stoupence Vladimíra Putina, z čehož má Michal Semín, jak je z obou jeho referátů vidno, překvapivě až dětskou radost. (Mimochodem, hlavní rabín je rodákem z Itálie, vystudoval ve Spojených státech a i po získání ruského občanství si ponechal občanství americké - kdyby nebylo toho, že patří mezi nejloajálnější poddané Vladimíra Vladimíroviče, jistě by nás Michal Semín, Petr Hájek a Adam B. Bartoš zavalili množstvím zaručených informací ohledně jeho politické činnosti, zvláště se zřetelem na Nový světový řád, Bilderberg a barevné revoluce.) Přítomnost jmenovaných hodnostářů není ovšem nijak podivná - na obdobných kongresech, pořádaných ještě Stalinem, Chruščovem či Brežněvem (tenkrát byly tyto akce zvány nikoli kongresy či konferencemi "rodinnými", nýbrž "mírovými"), tvořili náboženští představitelé rozličných vyznání ve svých působivých barevných oděvech vždy nezbytnou stafáž. Pokud jde o náboženské "rozvrstvení" papalášů rozsazených na kremelské tribuně, je třeba připomenout, že v dnešním Rusku existují čtyři privilegovaná náboženství, totiž pravoslaví, islám, judaismus a buddhismus; překvapuje tedy jen to, že organizátoři celého podniku, pokud je mi známo, nepřivlekli do Kremlu i Dambu Ajušejeva, hlavu Buddhistické tradiční sanghy Ruska. Shromáždění účastníci nakonec v soudružské atmosféře přijali jakousi "výzvu, jíž se obracejí na národy všech zemí světa", ale jejího obsahu, který je tu jen vedlejší záležitostí, si tu všímat nebudeme. Nu, ještě "výzva z Moskvy" aby chyběla; těch jsme již za dlouhá desetiletí slyšeli víc než dost…
Článek na České pozici však obsahuje i další velice zajímavou pasáž. Michal Semín, bezvýhradný obdivovatel Lovce amfor a Krotitele tygrů, se české čtenáře a posluchače čas od času trpělivě pokouší seznámit nejen s hlavním předmětem svého obdivu, ale i s jednotlivými příslušníky panoptika, které je kolem moskevského tyrana seskupeno. Asi nejnepřijatelnější z jeho aktivit v tomto směru jsou jeho odsouzeníhodné kontakty s mimořádně odpudivou figurou neostalinistky Natálie Naročnické, bývalé sovětské diplomatky, nyní ředitelky Putinova "agitačního střediska" v Paříži a apologetky bezohledné ruské zahraniční politiky, která je jedním z hlavních ideologů Putinova impéria. Seznámení s jejími opravdu barbarskými, naprosto amorálními teoriemi a geopolitickými konstrukcemi svého času způsobilo české odborné veřejnosti opravdový šok; oprávněně bylo konstatováno: "S tak otevřenou obhajobou imperiální doktríny český čtenář již dlouho nebyl konfrontován, pokud k tomu od konce druhé světové války vůbec někdy došlo."7) Tuto nelítostnou valkýru se Michal Semín neštítil v loňském roce pozvat do Prahy, aby jí zde umožnil pronést její obvyklou bojovnou propagační řeč;8) naštěstí tehdejší povodňová situace zabránila Stalinově žačce přijet. Ale Semín uctívá i brutálního, ale bodrého Dmitrije Rogozina, jakéhosi Putinova Göringa, jehož žertům - někdy, přiznejme to, dobrým, neboť Rogozin rozhodně není žádný hlupák - se úslužně směje.9) Tentokrát nás však seznámil s jiným z Putinových věrných.
Plné dva, byť krátké, z celkového počtu sedmnácti odstavců svého článku na České pozici totiž věnoval naprosto neuvěřitelnému chvalozpěvu na Vladimíra Jakunina, který - jak se zdá - je tou částí Semínova textu, která svou devótností čtenáře nejvíce upoutala, ale také rozveselila. Semín tu nadšeně volá: "Umíte si představit, jak některý z generálních ředitelů státních drah u nás či jinde v Evropě hovoří o… (a teď český putinovec vyjmenovává některá vznešená témata, k nichž se Jakunin vyjadřuje)?" A vítězoslavně dodává: "V Rusku takového ředitele mají - Vladimíra Jakunina, který patří do nejbližšího okruhu Putinových spolupracovníků." Podívejme se tedy blíže na tohoto svatého ředitele státních drah - podle Michala Semína zřejmě i mučedníka, jelikož také na něj byly uvaleny americké sankce - jenž se po Putinovi, Naročnické a Rogozinovi stal nejnovějším přírůstkem do Semínovy kolekce sovětských idolů.
Vladimír Ivanovič Jakunin, narozený roku 1948 (u nás nyní známý hlavně jako rhodský hostitel našeho Miloše Lukoiloviče) je v první řadě dlouholetým důstojníkem KGB. To je v dnešním Rusku u člena vládnoucí elity více než přirozené - je třeba si znovu uvědomit, že Putinův režim je originální tím, že je zřejmě prvním režimem v dějinách, v němž vládnou příslušníci tajných služeb. Jakunin byl ve službách KGB celých 22 let, a to jako příslušník vědeckotechnické rozvědky, v níž údajně dosáhl hodnosti "kapitan-inženěr" (tvrzení, že byl vposledku v KGB generálem, sám Jakunin popírá). Pokud Michal Semín velebí Jakuninovy zásluhy o rodinu, je třeba přiznat, že v tom má naprostou pravdu. Jakunin, jenž se jakožto Putinův přítel samozřejmě bleskurychle stal miliardářem, si o rodinu, totiž o svou vlastní, získal opravdu nehynoucí zásluhy. Zmiňme se aspoň o jednom, tom nejznámějším z jeho prorodinných počinů: Pod Moskvou, ve vsi Akulinino, své rodině tento nositel 34 řádů a vyznamenání vybudoval na ploše 70 hektarů chatu ("superdaču", jak jí říkají v Rusku), oceněnou na 75 miliónů dolarů, s umělými jezery, s garáží pro 15 automobilů a půldruhakilometrovým tunelem, jenž garáž spojuje s vlastní chatou, a samozřejmě - jak je dnes v Rusku u starých čekistů zvykem - s "modlitební místností" s pohodlnými křesly, pohovkou a se zvláštním režimem, aby v ní bylo možno uchovávat drahocenné ikony.10) Život na chatě musí být o to příjemnější, že v jejím nejbližším okolí mají své chatky i další přední budovatelé impéria jako Sergej Jastržembskij, Vůdcův sparringpartner v judu Arkadij Rotenberg (pozor, Žid, ale dobrý putinovec, ne žádný bilderbergián!), Sergej Čemezov či Nikolaj Tokarev. Rodinu, která si užívá tohoto majetku, jejž ruský Rittig v potu tváře získal, tvoří ještě manželka Natalja Viktorovna a synové Andrej a Viktor, kteří však většinou nepobývají na svaté Rusi, jejíž hranice jejich otec pomáhá krví a železem rozšiřovat, ale dávají přednost pohodlnému životu na prohnilém neomarxistickém Západě. Starší Andrej, dříve ředitel britské investiční společnosti, nyní majitel rozsáhlé sítě hotelů, rozmístěných v blízkosti nádraží po celém Rusku, má luxusní byt v Londýně, zatímco mladší Viktor žije ve Švýcarsku, na břehu Ženevského jezera; hospodářské podnikání obou synů má podivnou shodou okolností vždy úzké vazby na státní železnice, kterým jejich otec šéfuje.
Ale od tohoto prazvláštního životního vzoru Michala Semína - věnovali jsme se mu pouze proto, že se k němu s odzbrojující upřímností přiznává sám Semín - se obraťme zpět k Semínovu článku na České (či spíše Ruské) pozici. Michal Semín zde píše: "Vraťme se nyní k tvrzení, že Rusko opět ohrožuje svobodný svět, a proto je třeba se ho bát. To by platilo, pokud bychom se svobodou člověka spojovali společenské výsady homosexuálního životního stylu, sexuální nevázanost, zabíjení nenarozených dětí či genderovou ideologii popírající přirozené odlišnosti mezi mužem a ženou." A v nadpise článku jasně vysvětluje: "Rusko naši svobodu neohrožuje, Západ se o ni připravuje sám." Toto absurdní buď-anebo se ozývá ustavičně v mnoha veřejných vystoupeních českého putinovce - jiné ohrožení Evropy či celého západního světa než ohrožení nějak spojené s prosazováním zvrhlých hodnot kulturní revoluce si zjevně nedokáže představit. Křesťanstvo bylo ovšem i v minulosti ohrožováno z více stran a také dnes je ohrožováno více nepřáteli než neomarxismem. Vždyť útočící islám, který je ostatně smrtelným nepřítelem křesťanského Západu již půl druhého tisíce let, nepochybně nehodlá prosazovat homosexuální životní styl či genderovou ideologii a přesto není pochyb o tom, že ohrožuje křesťanský svět neméně než neomarxisté. Stejně tak je tomu i v případě Ruska, této barbarské orientální despocie, která - na rozdíl od islámu, jenž útočí z jihu - napadá Evropu od východu, z širokých ruských stepí. Všechna tři tato zla, neomarxismus, islám i velkoruský expanzionismus, jsou jen různými podobami jednoho a téhož Zla a proti všem třem je třeba usilovně bojovat.
Historik pochopitelně ví, že i v případě Ruska (stejně jako v případě islámu) nejde o nic nového - vždyť ruský Drang nach Westen ohrožuje Západ také už několik staletí, i když je přirozeně pravdou, že v posledním století, od Lenina k Putinovi, je jeho nebezpečnost mnohem větší; agrese s dosud nejzávažnějšími následky započala, jak víme, 17. září 1939 a byla zakončena - bohužel úspěšně pro agresora - v květnových dnech roku 1945. V roce 1991 bylo sice Rusko - poprvé po staletích - zatlačeno zpět na historické ruské území, jež je zároveň ruským etnickým územím, to se však nyní ukazuje být něčím zcela nepřijatelným jak pro vládnoucí ruské politické elity, tak bohužel i pro velkou část ruského lidu, toužícího po tom, aby ruský Herrenvolk, byť třeba sám žijící v bídě a nouzi, mohl děsit a tyranizovat okolní národy. V současnosti tedy Rusko ohrožuje svět (zatím ovšem spíše jen východní polovinu Evropy) způsobem, abychom tak řekli, osvědčeným, známým již od pradávných dob, totiž tím, že ruská armáda vtrhne do té ze sousedních zemí, která se jí v důsledku nějakých vnitřních nepokojů zdá oslabenou; jevem novým, dříve opravdu nevídaným, je ovšem dnes na Ukrajině (oproti Gruzii v roce 2008) to, že jde o válku nového typu, onu "mjatěževojnu (válku-povstání)", kterou už v roce 1971 předpovídal plukovník Jevgenij Messner11) a která je dnes obvykle označována termínem "hybridní válka." Rusko ji vede s porušením všech možných slibů, jež předtím ruští představitelé slavnostně podepsali, s použitím tak bezostyšných lží, že to i v prolhaném světě mezinárodní politiky je s podivem, a neváhá dokonce plivnout bezmocnému světu do tváře, odtrhnout od napadené země část jejího území a připojit nové území ke své říši, což se od druhé světové války, od dob Stalinových a Hitlerových, aspoň v Evropě nikdy a nikde nepřihodilo.
Zastavme se ještě u jednoho nepravdivého tvrzení, které Michal Semín formuloval tentokrát v článku v Te Deum. Autor tu prohlašuje, že "ruský stát a jeho nejvyšší představitelé mají od bolševických představ o rodině stejně daleko jako Barack Obama od křesťanství." Pravda je ve skutečnosti taková, že dnešní vládcové Ruska mají vskutku dosti daleko od představ o rodině, jaké zastávali ruští (či spíše židovští) bolševici ve dvacátých letech, ale zato se jejich představy nijak zásadně neliší od těch představ, které měli o rodině ruští bolševici počínaje třicátými lety dvacátého století, a pokud se liší, tak jedině směrem k většímu liberalismu. Putinovo Rusko i zde zjevně navazuje nikoli na Leninovo, nýbrž na Stalinovo Rusko (ruští putinovští intelektuálové se s tím nijak neskrývají), zvláště pak na Stalinovo Rusko po roce 1941, ve kterém byla dosavadní hlavní ideologie, totiž marxismus-leninismus, potichu odnesena do kouta a nahrazena velkoruským nacionalismem. Současný západní neomarxismus a putinovský imperialistický neostalinismus tak i ve své rodinné (či protirodinné) politice navazují na rozličné aspekty oficiální sovětské ideologie, z nichž každý převažoval v jiném období. Není přece žádným tajemstvím, že oba velcí tyrani dvacátého století, Stalin a Hitler, zastávali v otázkách rodiny spíše konzervativní postoje, stejně jako i v jiných otázkách (například ve vztahu k umění) jejich režimy rychle ustoupily od původních revolučních představ. Pokud jde o Stalina, v jehož šlépějích jinak Putin - ovšem opatrněji - kráčí, ten například v roce 1936 zakázal v Sovětském svazu umělé potraty, které předtím v roce 1920 povolil Lenin, a tento zákaz zůstal v platnosti až do roku 1955, kdy byl po Stalinově smrti zrušen. Stalin tak v Rusku vskutku zastavil vraždění nenarozených, ovšem tím více se věnoval vraždění narozených. Oceňování mateřství, uctívání sovětských, resp. německých matek bylo pak pro oba režimy, Hitlerův i Stalinův, charakteristické. Vladimír Putin se svými zatím spíše kosmetickými změnami v zákonodárství, nadto prováděnými, a to nepochybně z taktických důvodů, teprve v několika posledních letech, se tedy z tohoto hlediska jeví být mnohem menším obhájcem tradičních či rodinných hodnot než Stalin, tento "největší Rus", v dnešním Rusku obdivovaný a milovaný jak pro svoji agresivní zahraniční politiku, tak pro brutální rusifikaci neruských národů své říše. (V televizním hlasování o největšího Rusa v roce 2008 sice Stalin dlouho vedl, avšak zřejmě z obav před mezinárodní reakcí bylo hlasování prohlášeno za zfalšované, bylo započato znovu a Stalin byl nakonec posunut na - také pěkné - třetí místo, zřejmě už pokládané za přijatelné.12))
Není sebemenší pochyby o tom, že obrana rodinných hodnot, boj proti vraždění nenarozených či proti propagaci sodomie jsou mimořádně důležitými úkoly dnešní doby a jsou nesporně činností navýsost pozitivní. Platí to ovšem jen tehdy, pokud účastníci těchto aktivit jich nechtějí využívat či spíše zneužívat ke svým politickým cílům, v tomto případě pak k politické podpoře bezohledného, agresivního tyrana. Pak tito nežádaní "obránci rodiny" obranu rodinných hodnot jen diskreditují, což v případě, o němž mluvíme, není nijak překvapující - vždyť se již po léta zdá, že diskreditace katolické víry je hlavním cílem Semínových politických aktivit, někdy spíše nejapných a směšných (Bobošíková), jindy zlých a nebezpečných (Putin), vždy však takových, že i na Michala Semína můžeme aplikovat vtipné tvrzení, které před nedávnem napsal Bohumil Doležal o jiném čelném představiteli putinovského "agitpropu" u nás: "Na Václavovi Bělohradském obdivuji jistotu, s jakou se vždycky přidává na nejhorší možnou stranu. Musí mít nějaký neomylný vnitřní kompas."13) Pokud jde o výše zmíněné záslužné aktivity na obranu rodiny, ty přece nejsou úkolem jediným, absolutním, který by nám dovoloval přehlížet vše ostatní a kterému by bylo nutno vše ostatní podřídit. Kdyby tomu tak bylo, bylo by asi nejlepším řešením pozvat do Evropy - spíše než Putina, za jehož vlády jsou jak umělé potraty, tak sodomie zcela legální - Islámský stát, od kterého legalizace umělých potratů či propagace sodomie opravdu nehrozí.
Hledat proti bruselskému neomarxismu oporu v probuzeném moskevském neostalinismu je cesta do pekel. Ti, kdo se mu dnes na východní Ukrajině, opuštěni takřka celým světem, staví v řadách ukrajinské armády, Národní gardy a dobrovolnických praporů na odpor a zadržují oddíly Mordoru, který by rád postupoval dále na západ, si zasluhují naší úcty a bezvýhradné podpory, stejné úcty jako ti, kdo v minulosti bojovali proti jinému nepříteli roku 1683 u Vídně či proti témuž nepříteli roku 1920 u Varšavy, a stejné podpory jako ti, kdo se dnes vzpírají nastupujícímu islámu nebo vnitřnímu nepříteli Západu, totiž neomarxismu (který ostatně dovede jak s islámem, tak s velkoruským neostalinismem bez problémů spolupracovat). Mezi těmi, kdo na východě Ukrajiny brání nejen svoji vlast, ale i - ať vědomě, či nevědomky - celou Evropu, zaujímají důležité místo ukrajinští katolíci se svými vojenskými duchovními, i když přirozeně není pravdou to, co lživě tvrdil "patriarcha" Kirill (ano, jde o téhož "agenta Michajlova", který předsedal výše zmíněné putinovské konferenci) ve svém listě ze 14. srpna 2014, adresovaném ostatním pravoslavným patriarchům, v němž si stěžoval na to, že "představitelé Řeckokatolické církve a rozkolnických obcí [tj. pravoslavní Kyjevského patriarchátu a Ukrajinské autokefální pravoslavné církve], vystupující na kyjevském Majdanu, otevřeně hlásali nenávist k pravoslavné církvi a vyzývali k obsazení pravoslavných svatyní a zničení pravoslaví na ukrajinském území", načež prý "uniaté a rozkolníci, kteří dostali do rukou zbraně, začali na východě země v podobě protiteroristické operace vykonávat přímou agresi vůči duchovenstvu kanonické Ukrajinské [rozumí se Ruské] pravoslavné církve."14) Není to pravdou už proto, že ukrajinští katolíci na nikoho neútočí, ale pouze brání svoji vlast před invazí té směsi komunismu a pravoslaví, která nyní v moskevské říši vládne; na území okupovaném ruskými hordami, které zde chtějí vytvořit pověstný "ruský svět (russkij mir)", jsou pak právě katoličtí duchovní vystaveni těžké perzekuci.
Ruští agresoři jsou si tedy, jak vidno, dobře vědomi náboženského rozměru ruského vpádu na Ukrajinu a často o něm mluví. Na "uniaty a rozkolníky" si Kirill-"Michajlov" stěžoval i v listě Organizaci spojených národů, Radě Evropy a Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě z 18. srpna15) a metropolita Ilarion (další účastník putinovského sjezdu v Kremlu, o kterém referoval český putinovec) dokonce 16. října ve svém proslovu k účastníkům vatikánské synody o rodině jednoznačně prohlásil, že "konflikt [správněji: ruská agrese] v této zemi, který už stál tisíce životů, od samého začátku získal náboženský rozměr." Ilarion se přitom pokoušel "přetáhnout" na svoji stranu početné modernistické účastníky synody, slovy: "Jsme našim katolickým bratřím vděčni za otevřené uznání chybnosti Unie" se odvolával na hanebnou balamandskou deklaraci z roku 1993 a stěžoval si, že ukrajinští řeckokatolíci "chtějí pravoslavné věřící Ukrajiny odervat od mateřské církve, moskevského patriarchátu."16) I toto poslední tvrzení je ovšem nepravdivé, a to hned ze dvou důvodů - jednak moskevský patriarchát, jenž vznikl až roku 1589, rozhodně nemůže být mateřskou církví Ukrajinců, kteří měli své kyjevské metropolity již od sklonku 10. století, přičemž moskevský patriarchát Ukrajinu pohltil teprve roku 1686, jednak i Ukrajinská řeckokatolická církev je (bohužel) otrávena jedem ekumenismu a misijní činnost mezi schizmatiky zanedbává.
Boj těch, kdo vzdorují velkoruskému impériu, je o to těžší, že samotná Evropa, rozvrácená zevnitř neomarxismem, se mu postavit na odpor nedokáže, nikoli v poslední řadě proto, že neostalinistická říše v nynější době, kdy - řečeno výstižnými slovy P. Stritzka - "přicházejí k nám apoštolé zrady víry našich otců z východu s rudou hvězdou a pravoslavným křížem",17) má jak mezi západními politiky, tak i mezi západními žurnalisty velké množství vědomých i nevědomých pomocníků. Protože díky historickému vývoji mají i u nás jak komunismus, tak moskevské pravoslaví, tyto dvě ideologické opory velkoruského imperialismu, mnoho sympatizantů (a katolická Církev mnoho odpůrců), není divu, že velké množství stran, hnutí a různých iniciativ, mnohdy si jistě dobře vědomých onoho "náboženského rozměru konfliktu", od Komunistické strany Čech a Moravy a Komunistického svazu mládeže přes komunizující křídlo sociální demokracie, Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, Akci D.O.S.T. a Institut Václava Klause až po Stranu svobodných občanů a Národní demokracii, toto tažení moskevských vládců, které sami jeho iniciátoři pokládají za tažení protikatolické, s nadšením či za finanční odměnu podporují. Jedním z význačných členů tohoto tábora podporovatelů východní despocie, a to podporovatelem dlouholetým a usilovným, je i autor článků, kterými se zaobírala tato polemika. Nám zbývá jen vyslovit naději, že se snad aspoň u nás nedožijeme časů, které Michal Semín, dědic Karla Kramáře a Zdeňka Nejedlého, pomáhá připravovat a jejichž prostou ideologii známý vůdce Mezinárodního eurasijského hnutí Alexandr Dugin (jakýsi pandán Natálie Naročnické, ale Akcí D.O.S.T. do Prahy ještě nepozvaný) formuloval roku 2007 ve svém chvalozpěvu na Putina těmito v Rusku mnohokrát citovanými slovy: "Protivníci putinovského kurzu již neexistují, a pokud se vyskytují, jsou to lidé duševně nemocní a je třeba podrobit je dohledu. Putin je všude, Putin je všechno, Putin je absolutní, Putin je nenahraditelný."18)

1) Michal Semín, Konference "Vícedětná rodina a budoucnost lidstva", Te Deum 2014, č. 4, s. 15-16.
4) Snad mohu připomenout, že jsem na tyto zhoubné postoje Michala Semína upozorňoval již před šesti lety, v době ruské agrese do Gruzie: http://katolicka-kultura.sweb.cz/fatima_putin/fatima_putin.html 35
6) Jejich společné webové stránky: http://www.cnsr.ru/
7) Michael Romancov, Natalia Naročnickaja: Rusko a jeho místo ve světě. Za co a s kým jsme bojovali (recenze), Mezinárodní vztahy 42, 2007, č. 1, s. 117.
10) Zájemce o prohlídku chaty svatého ředitele odkazujeme například na blog známého blogera Navalného: http://navalny.livejournal.com/804492.html
11) Jevgenij Messner, Vsemirnaja mjatěževojna, Buenos Aires 1971 (nové vydání: Moskva 2004).
12) Na okraj, jen pro ilustraci současného smýšlení ruského lidu, uveďme, že na šestém místě se v tomto hlasování umístil Lenin a na rovněž hezkém desátém místě Ivan Hrozný.
17) Kázání P. Tomáše Stritzka FSSPX o Svatoprokopské pouti. Sázava, 16. srpna 2014, in: Informační leták Kněžského bratrstva sv. Pia X. č. 140, říjen - listopad 2014.
Objednávejte nový Kalendář naší krásné vlasti pro rok 2015.

 


Komentáře

1 Paul Max Paul Max | 29. listopadu 2014 v 6:55 | Reagovat

Bravo! Nádherný článek!
Maska leštiče hradních klik byla excelentně sejmuta. Soudruzi z Kremlu mají teď jistě velkou radost...
Chudák tunelpápa, aby se poohlédl po nových užitečných idiotech.

2 Vratislav Vratislav | E-mail | 30. listopadu 2014 v 22:48 | Reagovat

Vskutku podivnou to pan Semín přede niť, jak říká K.J. Erben ve Zlatém kolovratu. S věšteckou prozřetelností  hodnou Nostradama už před začátkem Bátoriády napsala pani RNDr Ivana Haslingerová  ve svých Fragmentech tato prorocká slova:
"Vypukla štvanice pod názvem Bátoriáda, která vedla nakonec k tomu, že tento vlastenec a skvělý chlap přišel o místo a zlomený se vzdal funkce předsedy Akce D.O.S.T. P. Bátoru vystřídal na předsednickém křesle  Semín a toho bych nechtěla mít za nepřítele. A co víc, jako hluboce věřící člověk bude mít velkého spolupracovníka – jeho kroky povede Bůh!"   Inu, cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Není to tak dávno, co p. Semín ohlásil ukončení své  činnosti v  Institutu sv. Josefa, aniž upřesnil, jaký dopad to bude mít na na  Akci  D.O.S.T. případně na redakci TeDeum, jímž je členem spolu s pány Bahníkem a Rad. Malým.

Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví.(Karel Čapek)

3 JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr,Henryk Lahola JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr,Henryk Lahola | E-mail | Web | 30. listopadu 2014 v 23:20 | Reagovat

Tento článek je pro mě velikým zklamáním. Doposud jsem s webem Monarchia Catholika ve všem souhlasil. Kdyby se mi podobné rusofobní bláboly jaké jsou teď napsané v tomto článku líbili, tak to bych se rovnou již mohl dívat na tzv. „Českou televizi“ a poslouchat tam různé Švancenberky, Putny, Štětiny, Ženíšky, Kocáby a různé jiné jim podobné rusofobní psychopaty. To však nedělám a tzv. „Českou televizi“ jako i celý ten protimonarchistický, protikatolický, protikřesťanský, propotratový, protirodinný, genderový, homosexualistický, feministický a rusofobní mainstream ignoruji a pohrdám jim.
Doufám, že na jinak seriózním webu Monarchia Catholica se již podobný úlet nebude více opakovat. Pan Putin jistě není zcela bez chyb, a zajisté bych v Rusku uvítal mnohem raději návrat legitimního cara z legitimního rodu Romanovců, nicméně i dnešní pravicové, protikomunistické a křesťanské Putinovo Rusko odmítající propagaci homosexuality a v OSN na rozdíl od tzv. „České republiky“ se hlasující za přirozené manželství tvořené jedním mužem a ženou je mnohem lepší alternativa než dnešní homosexualistická Kocábova a Putnova tzv. „Česká republika“.
Právě tak i boj lidu Doněcké národní republiky a Luhanské národní republiky proti agresi kyjevského fašistického režimu je hrdinným bojem antihomosexualistických křesťanských sil bývalých ukrajinských občanů proti homosexualistickému Kyjevu. Nebýt svržení prezidenta Janukoviče, nebylo by ani současné ukrajinské občanské války, respektive přesněji řečeno agrese novopečeného režimu kyjevských pučistů proti lidu Doněcké a Luhanské republiky a také i Krym by zůstal součásti Ukrajinského státu.
Pokud jde Váš poukaz na Islámský stát, že zajisté nebudou podporovat potraty a homosexualistickou agendu, máte pravdu v tom že i jejich režim bych jako křesťan chválil, ovšemže za předpokladu kdyby nedělali to co dělají, totiž kdyby nepronásledovali místní syrské a irácké křesťany a kdyby nevraždili, nerabovali a nevyháněli z domovů místní syrské a irácké obyvatelstvo z náboženských či jiných podobných subjektivních důvodů. Kdyby se bojovníci Islamského státu svým bojem zaměřili jen proti mravně zkaženému USA a proamerickému západu, tak bych s nimi skutečně vřele sympatizoval podobně jako sympatizuji s antihomosexualistickým Ruskem.

4 JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola | E-mail | Web | 1. prosince 2014 v 20:37 | Reagovat

Popravdě řečeno jsem moc ani nevěřil tomu, že dotyčný můj proti Vám značně kritický článek otevřeně zveřejníte, a je to pro mě skutečně milé překvapení a kromě jiného i důkaz toho, že Monarchia Catholica je jinak seriózní a objektivní web, který se nevyhýbá ani kritice a nebojí se zveřejnit ani případné nesouhlasné či kritické reakce.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

5 Monarchia Catholica Monarchia Catholica | 4. prosince 2014 v 17:32 | Reagovat

[4]: Pane doktore, musíme Vám oponovat. Zmýlil jste se v hlavním bodě: Rusko není křesťanské, ale schismatické, není věřící, ale je pověrečné, není antibolševické, ale je pevně zakotveno v bolševismu, je prodchnuto oněmi omyly, o kterých hovoří naše Svatá Panna ve Fatimě. Nikdy se těchto omylů nezřeklo, nikdy je neodvolalo. Vše zůstává stejné. Východní démon bojuje s démony na Západě. Nic více, nic méně. O liberálním a anti-křesťanském Západě bylo už mnoho řečeno na nejrůznějších fórech. Ale o Rusku se až do vypuknutí Ukrajinské války vlastně mlčelo. A myslíte si, že Rusko je v boji se Západem? Omyl a velký. Myslíte si, že nepřátelé si dodávají zbraně, kosmické technologie a sedí na ISS spolu a pořizují si fotky a umisťují je na Twitter, nebo že si navzájem používají rakety k tomu, aby dodali na oběžnou dráhu materiál? Pane doktore, žádná válka mezi Ruskem a USA, resp. EU neexistuje. Je to jedna z velkolepých blamáží, divadlo pro celý svět, aby uvěřil v neexistující válku. Proto doporučujeme, abyste ještě jednou prošel článek v klidu a zamyslel se nad každou z vět, protože na zkratkovité závěry již dnes není čas, protože žijeme ve vážné době. Pan Semín přešlápl pomyslnou hranici únosnosti svým kolaborantstvím s anti-křesťanským a bolševickým režimem. Boj proti světovému bolševismu vedenému Ruskem je stejnou povinností pro katolíka jako boj katolíka proti světové liberální demokracii. Rusko bylo jako jediná země na světě označeno Pannou Marií ve Fatimě za nepřítele. Paradoxně nikoliv USA, či jiná země. Toto neobrácené, bolševické Rusko, které rozšiřuje bludy do celého světa je nepřítelem par Excellence. Rádi bychom upozornili na přednášku P. Miklíka ze 40. let, který správně předpověděl ve svém zamyšlení nad Zjevením sv. Jana, že jakmile bude Rusko obráceno, pozvedne meč proti liberálním zemím a srovná celý svět. Panna Maria označila Rusko za nepřítele, my proto proti bolševismu Ruska bojujeme už několikátou generaci našich otců. Až bude Rusko obrácené a katolické, potom se k němu přidáme a i s našimi rakouskými a německými a dalšími katolickými bratry z nejrůznějších národů. Katolíci všech národů se spojí proti závažným omylům Západu a Ruska. Do této chvíle to není nejenom možné, ale jakákoliv spolupráce s Ruskem je zradou tradičního katolicismu a Ježíše Krista. Věřte, nevěřte, míra přijatelnosti určitého režimu se neodvíjí pouze od podpory přirozených hodnot.

6 JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola | E-mail | Web | 4. prosince 2014 v 18:59 | Reagovat

Vůči Vaší výše uvedené kritice mého příspěvku si dovoluji vyslovit tři zásadní výhrady:
1)Pokud jde o komunismus v Rusku nebo ruský bolševismus – což jsou v podstatě v ruských podmínkách synonymní výrazy pro jedno a totéž – tak ten v Rusku definitivně zanikl v roce 1991. Současné Rusko již 23 let není komunistickou (bolševickou) zemí a samotná ruská komunistická strana je pouze jednou z opozičních politických stran v dnešním Rusku. A to už 23 let tato politická strana „bolševiků“ v Rusku nevládne ale je pouze jen v opozici. Takže označení dnešního Ruska za bolševické není pravda, a to 23 let již to není pravda…
2.)Dnešní Rusko je také křesťanské, neboť křesťan je každý kdo věří v Nejsvětější Trojici – Otce, Syna i Ducha Svatého. Jiná věc je označení Ruska za schizmatické, neboť schizmatické je ostatně celé pravoslaví již od roku 1054 když za konstantinopolského patriarchu Scerularia se odtrhli od římské stolice svatého Petra. To ale nic nemění na tom, že i pravoslavná mše svatá je platná a také i pravoslavní kněží při mši svaté transubstanciací platně konsekrují chléb a víno na Kristovo Tělo a Krev. Na rozdíl třeba od protestantů kteří vůbec nemají platnou eucharistii. A pravoslavní mají i sedm svátostí, byť i je jinak nazývají jako „svata tajina“.
3.)Ovšemže netvrdím že současné Rusko je ideální stát. Ostatně kdybych v dnešní době měl žít v skutečně ideálním státě, tak to bych nyní již nemohl žít vůbec nikde. A proto pouze srovnávám různé státy a zamýšlím se nad tím který z nich je bližší ideálnímu státu. A důležitým kriteriem jsou zde ovšemže přirozené hodnoty. Vždyť ten stát co nerespektuje ani jen přirozené hodnoty, tím méně pak ještě eventuálně bude respektovat hodnoty nadpřirozené, kterými jsou Cesta, Pravda a Život našeho Pána Ježíše Krista a Jeho Boží království.. A tak na základě tohoto srovnání dnešního antihomosexualistického prorodinného Ruska s dnešním proamerickým homosexualistickým protirodinným západem mi za bližší vizi ideálního státu jednoznačně vychází spíše dnešní Rusko než dnešní západ.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!