Dvě ukázky republikánského vládnutí I.

14. března 2016 v 19:12 | J. Pejřimovský |  Politika a republikánské "vládnutí" - Die Politik und die Republikanische "Regierung"

Předkládáme dvě ukázky republikánského vládnutí, obě domácí provenience. Lze je považovat za ukázku toho, jak republikánští politici, zejména čeští a českoslovenští, porušují vlastní zákony, které stanovili, aniž se pokusí tyto zákona legální cestou alespoň v minimálním předstihu změnit k podobě, kterou považují pro sebe za potřebnou. Za takové ukázky neúcty dokonce k ústavním zákonům lze považovat jak postup při rozdělení Československa (ústavní zákon o referendu č. 327/1991 Sb., tak i zákon č. 11/1918 Sb. o samostatném státu československém)


Ukázka první
Jak českoslovenští politici (ne)zrušili monarchii (ne)vyhlásili republiku.
Právní stav před 28. říjnem 1918 vyjadřuje manifest císaře a krále bl. Karla I.ze 16. října 1918, který uvádíme v plném znění.

"Mým věrným národům rakouským
Od té doby, co jsem nastoupil na trůn, jest Mou nezdolnou snahou vymoci veškerým Mým národům vytoužený mír, jakož i ukázati národům rakouským cestu, na níž by bez překážek a třenic dali požehnaně rozvinouti svým národním silám a využitkovali jich úspěšně k svému duševnímu a hmotnému blahobytu
Strašlivé zápolení světové války stálo dosud v cestě dílu míru. Hrdinství a věrnost, obětavé snášení nouze a strádání slavně obhájily vlast v této těžké době. Kruté oběti války musily zabezpečiti nám čestný mír, na jehož prahu dnes s pomocí Boží stojíme. Nyní nutno bez váhání přikročiti k novému vybudování vlasti na jejích přirozených a tudíž nejspolehlivějších základech. Přání rakouských národů jest při tom pečlivě uvésti ve vzájemný soulad a uskutečniti jejich splnění. Jsem odhodlán provésti toto dílo za svobodné součinnosti Mých národů v duchu oněch zásad, které za své přijali spojení mocnářové v nabídce mírové. Rakousko se má státi, jak tomu chtějí jeho národové, státem spolkovým, v němž každý národní kmen tvoří svůj vlastní státní útvar na území, jež obývá. Tím se nijak nepředbíhá spojení polských území Rakouska s polským neodvislým státem. Městu Terstu s obvodem dostane se podle přání jeho obyvatelstva postavení zvláštního
Tato nová úprava, která se nijak nedotýká celistvosti zemí svaté koruny uherské, má zabezpečiti každému jednotlivému státu národnímu jeho samostatnost; úprava tato bude však také účinně chrániti zájmy společné a uplatňovati je všude tam, kde společenství je životní potřebou jednotlivých státních útvarů. Jmenovitě bude dlužno spojiti všechny síly, aby s úspěchem rozřešily se po právu a spravedlnosti veliké úkoly, které vznikají ze zpětných účinků války.
Až do té doby, kdy tato přeměna bude zákonnou cestou dokonána, zůstávají dosavadní zařízení k ochraně obecných zájmů nezměněna. Mé vládě jest uloženo připraviti bez odkladu veškeré práce k novému vybudování Rakouska. K národům, na jejichž sebeurčení bude spočívati nová říše, obrací se Můj hlas, aby spolupůsobili na tomto velkém díle prostřednictvím národních rad, kteréž - utvořeny z říšských poslanců každého národa - mají uplatniti zájmy národa ve vzájemném poměru, jakož i ve styku s mou vládou.
Kéž tato naše vlast, upevněna svorností národů, které v sobě spojuje, vyjde z bouří válečných jako svaz národů svobodných. Požehnání Všemohoucího provázejž naši práci, aby velké dílo míru, jež budujeme, stalo se štěstím Mých národů.
Ve Vídni dne 16. října 1918.
Karel v. r. Hussarek v. r.[1]"
Je zřejmé, že císař s král bl. Karel I. dal svým národům souhlas, aby uspořádaly vztahy mezi sebou
i s panovníkem a ustanovil dokonce prozatímní zastupitelské orgány jednotlivých národů - národní rady - skládající se z poslanců říšské příslušného národa.
Vrcholnou českou politickou institucí byl Národní výbor československý, sestavený dohodou všech českých politických stran na základě výsledku voleb do Říšské rady z roku 1911, rozšířený o zástupce slovenských politických stran. Tento orgán ale nebyl zřízen v souladu s Manifestem císaře a krále bl. Karla I., neskládal se z poslanců říšské rady, ale byl pouze ustanoven na základě výsledků voleb do říšské rady z roku 1911, skládal se pouze ze zástupců českého národa, němečtí poslanci přizváni nebyli, ale Národní výbor československý zahrnoval slovenské politiky, kteří ve smyslu Manifestu císaře a krále Karla I. Nemohli být jeho členy. Vzhledem ke svému složení Národní výbor československý reprezentoval nejvýše české obyvatelstvo Zemí koruny české. Večer 28. října 1918 přijal Národní výbor československý zákon, později zařazený do Sbírky zákonů a nařízení jako zák. č. 11/1918 Sb.
Zákon doslova říká:

Preambule: Samostatný stát československý vstoupil v život
Čl. 1 : Státní formu Československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s Československou národní radou v Paříži. Orgánem jednomyslné vůle národa a vykonavatelem státní svrchovanosti je Národní výbor.
Čl. 2: Všechny dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají v platnosti.
Čl. 3: Všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení.
Čl. 4: Tento zákon nabývá účinnosti dnešním dnem.
Čl. 5: Národnímu výboru se ukládá, aby zákon provedl.[2]
V původním novinovém textu 29. října 1918 zněl Čl. 1. poněkud odlišně: "Státní formu Československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s Československou národní radou v Paříži, jako orgánové jednomyslné vůle národa. Než se tak stane, vykonává státní svrchovanost Národní výbor."
Rozdíl je patrný, v prvém novinovém textu z 29. října jsou jednomyslnými orgány vůle národa Národní shromáždění a Československá národní rada, v druhém ve Sbírce zákonů a nařízení ze 6. 11. 1918 výlučně Národní výbor. Proč došlo v textu ve Sbírce zákonů a nařízení k této změně, už těžko zjistíme. K sesazení Habsbursko-Lotrinské dynastie, ani k vyhlášení republiky tímto zákonem ani v jednom z obou znění nedošlo.
Vyhlášení samostatného státu československého, provedené českými a slovenskýni politiky, bez dohody s německým obyvatelstvem Čech, Moravy a Slezska vyvolalo pochopitelnou reakci německých politiků na zabezpečené práv německého obyvatelstva a 29. října 1918 přijali němečtí poslanci z Čech usnesení vydělit ze severního pohraničí Čech provincii Deutschböhmen a začlenit ji jako autonomní součást do Německého Rakouska. Dne 30. října 1918, po odmítnutí císaře a krále Karla I. použít k potlačení vyhlášení československého státu násilí, kapitulovalo rakousko-uherské vojenské velitelství před Národním výborem. Téhož dne byla v Turčianském Sv. Martině utvořena Slovenská národní rada a přijala deklaraci o společném státním životě Slováků a Čechů. Němečtí poslanci z Moravy a Slezska vyhlásili utvoření severomoravsko-slezské provincie Sudetenland a její připojení k Německému Rakousku. Následovaly provincie Deutschsüdmähren na jižní Moravě a Böhmerwaldgau v jižních Čechách a jejich začlenění do Německého Rakouska.
Ve dnech 30. října a 4. listopadu 1918 jednal Národní výbor s některými německými poslanci a chtěl získat německé politiky ke spolupráci na vytvoření československého státu. Němečtí poslanci tuto nabídku odmítli. Německé Rakousko začlenilo všechny 4 provincie a dále města Brno, Jihlavu a Olomouc do Německého Rakouska. Od 29. listopadu do 18. prosince obsadilo československé vojsko uvedené provincie a 19. prosince vydal francouzský ministr zahraničí prohlášení, že Československo jako spojenecký stát má právo podržet do rozhodnutí mírové konference území v historických hranicích českých zemí. Všechny 4 německé provincie v českých zemích pak vlastně byly okupovaným územím Německého Rakouska a k Československu byly právně připojeny až mírovou smlouvou s Rakouskem, uzavřenou v Saint-German-en-Laye dne 10. září 1919.

Po exkurzu o začlenění německy mluvícího obyvatelstva do Československa se vracíme k 31 říjnu 1918, kdy podepsali delegáti Národního výboru prohlášení, schvalující všechny dosavadní kroky prozatímní československé vlády a vyhlášení samostatného státu v republikánské formě. O sesazení dynastie je v něm uvedeno: "Představitelé československého národa prohlašují …. kategoricky, že není a nebude již nikdy žádného svazku mezi národem a dynastií Habsburků …. Zástupci jeho obracejí se tímto slavnostním rozhodnutím ke všem spojeneckým zemím i vládě Spojených států amerických, opírajíce se o vznešený princip spravedlnosti a moderní demokracie, tj. o právo sebeurčení národů, a poukazujíce na nezbytnou nutnost utvoření nového politického řádu ve střední Evropě, …. "[3] Zároveň bylo rozhodnuto, že presidentem republiky bude prof. T. G. Masaryk a předsedou vlády dr. K. Kramář. (pokračování v dalším článku)
 


Komentáře

1 Bohumil Šourek Bohumil Šourek | E-mail | 19. března 2016 v 6:51 | Reagovat

Autorovo tvrzení vlastně nepřímo potvrzuje i odpověď předsedy Ústavního soudu na dotaz občana k aktuální otázce, zda rozdělení federace proběhlo legálně. Přijal se vlastně ústavní zákon o zániku ČSFR, který elegantně obešel ústavní zákon o referendu. Tento postup – jak píše Rychetský – „právem vzbuzuje jisté pochybnosti“, ale vzhledem k tomu, že jde o právní dokumenty stejné síly… Nicméně „pochybnosti“ zůstávají. Já osobně bych rád věděl, co by si prosazovatelé referenda představovali, kdyby dodatečně proběhlo, v tu ráno přestaly fungovat všechny právní normy od r. 1992 včetně voleb. Obávám se, že by zákonitě musel nastat chaos, možná i občanská válka.
Rychetského odpověď:
„Vážení tazatelé,
Je sice nepochybné, že k rozdělení ČSFR nedošlo způsobem předpokládaným v ústavním zákoně ČSFR č. 327/1991 Sb., o referendu, ale podle ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku ĆSFR, přičemž tento postup právem vzbuzuje jisté pochybnosti. Je však nutno konstatovat, že i když v teorii státovědy se traktuje, že všelidové hlasování v referendu má „nejvyšší právní sílu“, ústavní pořádek bývalého Československa takovou hierarchii neobsahoval a v ústavním zákoně č. 327/1991 Sb. nebylo ustanovení, že zánik ČSFR je možný pouze touto cestou. Ostatně bylo naprostou kuriozitou, že ústavní systém vůbec obsahoval úpravu „sebezničení“ státu. Pro takový akt má navíc podstatný význam mezinárodní právo a zánik ČSFR a ustavení dvou následnických států byl uznán jak ostatními státy tak mezinárodní organizací (OSN).
S pozdravem
JUDr. Pavel Rychetský
Předseda Ústavního soudu“

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!