Dvě ukázky republikánského vládnutí II.

14. března 2016 v 19:16 | J. Pejřimovský |  Politika a republikánské "vládnutí" - Die Politik und die Republikanische "Regierung"
Je otázkou, jest-li delegace Národního výboru byla k tak zásadní dohodě o formě státu zplnomocněna. Zákon č. 11/1918 Sb. "o zřízení samostatného státu československého" o tom dovoluje pochybovat. Na druhé straně lze pochybovat o tom, jest-li mohla delegace Národního výboru československého nepodepsat. Nelze pochybovat, že rozhodnutí vítězných dohodových mocností mělo rozhodující vliv na odstranění Habsbursko-Lotrinské dynastie, rozpad Rakouska-Uherska a stání zřízení nástupnických států.
Delegace Národního výboru československého se vrátila ze Ženevy do Prahy 5. listopadu 1918. Přesto Národní výbor československý držel ve svých zákonech a nařízeních státní formu Československého státu jako věc nerozhodnutou do 12. listopadu 1918. V žádném zákoně ani nařízení nemluví o republice, ale o státě československém. Když se 11. listopadu 1918 císař a král Karel I. vzdal výkonu vládní moci, přesto, že nešlo o abdikaci (tedy vzdání se koruny a trůnu) a tato informace se zřejmě 12. listopadu dostala do Prahy, došlo v dosavadním stanovisku Národního výboru československého ke zvratu.
Dokument, kterým se císař a král Karel I. vzdal výkonu vládní moci stojí za uvedení v plném znění:
"Od nástupu na trůn jsem se neustále snažil vyvést své národy z hrůz války, za jejíž vypuknutí nenesu řádnou vinu.
Neváhal jsem obnovit ústavní život a otevřel jsem národům cestu k samostatnému státnímu vývoji.
Veden jako dříve nehynoucí láskou ke všem Mým národům, nechci, aby moje osoba představovala překážku jejich svobodného rozvoje.
Předem uznávám rozhodnutí, které učiní Německé Rakousko o své budoucí státní formě.
Lid převzal prostřednictvím svých zástupců vládu do svých rukou. Zříkám se jakékoli účasti na státních záležitostech. Zároveň odvolávám z úřadu Mou rakouskou vládu.
Ať lid Německého Rakouska vytvoří a upevní ve svornosti a míru nové zřízení. Štěstí Mých národů bylo od počátku Mým nejvroucnějším přáním.
Jen vnitřní mír může vyléčit rány války.
Vídeň, 11. listopadu 1918. Karel"[4]
Z dokumentu jednoznačně vyplývá, že se císař a král Karel I. vzdal podílu na státních záležitostech Německého Rakouska. To byl stát, ustanovený dne 21. října 1918 na základě císařova diplomu ze 16. října 1918 jako stát rakouských Němců v rámci monarchie - prakticky na území nynějšího Rakouska. Království České, Markrabství Moravské a Vévodství Slezské k Německému Rakousku nepatřily, i přesto, že ve dnech 29. října až 4. listopadu 1918 bylo vyhlášeno připojení 4 pohraničních, Němci obydlených provincií od Čech, Moravy a Slezska odtržených a jejich připojení k Německému Rakousku, k jejich připojení došlo až 22. 11. 1918.
Prohlášení císaře a krále Karla I. z 11. listopadu 1918 o tom, že předem uznává rozhodnutí, které přijme Německé Rakousko o svém státním zřízení nelze vztahovat na ostatní země monarchie, tedy ani na Království České, Markrabství Moravské a Vévodství Slezské. Ostatně ani vláda Německého Rakouska nepovažovala Prohlášení z 11. listopadu 1918 za abdikaci a snažila se jí později od císaře Karla I. dosáhnout.
Dne 13. listopadu 1918 přijal Národní výbor československý zák. č. 37/1918 "O Prozatímní ústavě. O Národním shromáždění". Prozatímní ústava státní formu československého státu sice nevyhlašuje, ale je otevřeně republikánská a zavádí republikánské instituce. Zřizuje úřad presidenta republiky včetně jeho pravomocí a stanoví vyhlašování soudních rozsudků ve jménu republiky. Národní výbor československý tak předjímal v rozporu se Čl. 1 zák. č. 11/1918 z 28. října 1918 rozhodnutí Národního shromáždění, jehož ustavující zasedání bylo svoláno na následující den 14. listopadu 1918.
K postupu, který Národní výbor československý zvolil, musel být skutečně vážný důvod, a tím byla zřejmě dohoda, uzavřená 31. října 1918 v Ženevě mezi dr. E. Benešem a delegací Národního výboru československého o republikánské formě státu a sesazení Habsburků. K prosazení přijetí republikánské ústavy v Národním výboru československém pravděpodobně přispěla skutečnost, že se císař a král Karel I. vzdal 11. listopadu 1918 výkonu vládní moci, a to bylo v rozporu se skutečností interpretováno jako abdikace.
Dne 14. listopadu 1918 se poprvé sešlo Národní shromáždění, které zahájil dr. Kramář z příkazu Národního výboru. Podal stručný a lyrický obraz práce osvobozenecké, vyslovil vroucí díky Spojencům, každého z nich jmenoval zvlášť (Francii, národ anglický, Státy Severní Ameriky, Itálii, Belgii, spřátelené Rumuny, Srbsko a životy, které obětovalo Rusko).
Po tomto zahájení z moci revoluce a jako hotový fakt, o kterém nedal hlasovat, prohlásil státní formu republikánskou a sesazení Habsburků. Potom nechal zvolit Tomáše Masaryka za presidenta Československé republiky. Také tato věc byly tak hotova, že stačil potlesk a volání slávy, aby prohlásil Masaryka za zvoleného.[5]Můžeme se jen dohadovat, jest-li T. G. Masaryka vítala potleskem a voláním slávy hlučná většina nebo jest-li to byla pouze hlučná menšina a mlčící většina neměla už možnost se vyjádřit.
Celý postup je dost podivný a vyvolává rozpaky. Tak závažné akty, jakými bylo sesazení dynastie a vyhlášení republiky bylo více než vhodné stvrdit zákonem, pokud byla v Národním shromáždění dostatečná republikánská, tehdy 2/3 ústavní většina. Pokud taková většina nebyla zaručená, nezbývalo, než tyto akty prohlásit za dokonané a nezvratné dříve, než bylo ustaveno Národní shromáždění. Nelze ale ani vyloučit, že dr. Kramář, sám zkušený politik a monarchista, zvolil tento postup proto, aby bylo zřejmé, že o zřízení republiky a sesazení Habsburků nebylo rozhodnuto zákonnou formou a k tomu oprávněnou politickou representací českého a slovenského národa.
Ani přes vyhlášení republikánské prozatímní ústavy nelze tvrdit, že Království České, Markrabství Moravské a Vévodství Slezské zanikly. Naopak, do 28. února 1920 vychází "Zákonník zemský království Českého", a teprve 8. června vyšel pod názvem "Zákoník zemský pro Čechy", poslední sbírka "Zákony a nařízení pro markrabství Moravské" vyšla 31. prosince 1921, poslední sbírka "Zákona a nařízení pro vojvodství Horní a Dolní Slezsko" 30. prosince 1921, teprve od ledna 1922 vycházejí obě sbírky pod názvy: "Zákony a nařízení pro Moravu" a "Zákony a nařízení pro Horní a Dolní Slezsko". Ke změně došlo zřejmě na základě Čl. I odst. 1 zák. č. 121/1920 Sb. Ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje ústavní listina československé republiky a který zní. "Zákony odporující ústavní listině, jejím součástem a zákonům ji měnícím jsou neplatné." České zemské orgány přijaly tezi, že název Království České odporuje ústavě Československé republiky neprodleně, zemské orgány moravské a slezské až téměř po 2 letech. Lze tvrdit, že tato ústava potvrdila funkci volitelné hlavy státu - presidenta a proto předchozí ustanovení o dědičném králi pozbyla platnost. Problém ale je v tom, že byla zřízena funkce presidenta Československé republiky a ústava neví nic o hlavách jednotlivých zemí ani o zemským zřízeních (ústavách) Čech, Moravy a Slezska a proto nelze jednoznačně tvrdit, že tato ústava upravuje ústavní poměry v Čechách, Moravě a Slezsku, platné podle zemských zřízení, tj. dědičných monarchií. Aby bylo možné tvrdit, že uvedeným článkem bylo zrušeno monarchistické zřízení v zemích koruny české, bylo by zřeba doložit, že skutečně existence Království Českého, Markrabství Moravského a Vévodství Horního a Dolního Slezska byla v rozporu s republikánskou ústavou Československa (do konce roku 1922 zřejmě nikoli).
Vznik Státu československého anexí Slovenska 28. října 1918 již od 17. října existujícím Královstvím českým, potvrzenou 30. října 1918 usnesením Slovenské národní rady vyvolává otázku, v jaké státoprávní podobě vstoupilo Slovensko do Státu československého.
Principiálně šlo o akt představitelů slovenského národa na základě přirozeného práva národů na sebeurčení a vyhlášení suverenity. Faktem ale zůstává, že Slovensko nebylo 28. ani 30. října 1918 zemí s vymezenými hranicemi ani funkčními správními orgány. Slovensko ale mělo své státoprávní tradice, na které bylo možné i nutné navázat. Kdy bylo území Slovenska připojeno k Uhrám, není zcela jisté. Úvahy historiků se pohybují mezi roky 1018 až 1031. Pravděpodobně se tak stalo po smrti Boleslava Chrabrého (1025) za zmatků během vlády jeho nástupce Měška II. V Nitransku pod vládou svého otce, uherského krále sv. Štěpána vládl sv. Imrich dokonce s titulem "knieža Slovenska". Slovensko pak bylo, téměř po celé 11. stol. Součástí uherského pohraničního vévodství, resp. jeho západní, nitranské části.
Protože v okamžiku vyhlášení Státu československého bylo existující monarchistické zřízení v obou částech státu, Česku i Slovensku, lze uvažovat o tom, že Stát československý byl v době vyhlášení samostatného státu monarchií. Prohlášení Slovenské národní rady v Turčanském Sv. Martine ze 30. 10. 1918 lze pak chápat jako obnovu někdejšího Nitranského vévodství pod historickým názvem z roku 1029 - Slovensko, a jeho spojení se zeměmi Koruny české, která současně změnila svůj název na Stát československý. Uherský stát v rámci mírových smluv toto oddělení Slovenska od Uherska uznal.
Lze hájit tezi, že bylo období, kdy se Československá republika skládala z Království Českého, Markrabství Moravského, vévodství Horního a Dolního Slezska a anektované částí Uherského království - obnoveného slovenského vévodství z roku 1029.
Podle dalšího postupu představitelů Československé republiky je zřejmé, že o právní účinnosti tzv. revolučního aktu, i přes mezinárodní uznání, nebyli přesvědčeni. Snažili se v dubnu 1919 za odškodnění za rodinný majetek dosáhnout abdikace císaře a krále Karla I. zřejmě proto, aby akt sesazení Habsburků získal legitimitu. Císař a král Karel I. v exilu však abdikaci odmítl s tím, že habsburský trůn nemůže být předmětem handlování a on musí jednat v souladu s vůlí svých národů, pokud ho povolají, vrátí se.
Republikánská forma československého státu byla vyhlášena až Ústavou z 9. května 1948, tj. zák. č. 150/1948 Sb., jejíž Čl. 1 odst. 1 zní: Československý stát je lidově demokratická republika. Tato ústava se však vůbec nezmiňuje o zemích tj. neřeší formu zemského zřízení, neruší země ani jejich ústavy (Zemská zřízení), ale v Čl. X. říká: Nositelem a vykonavatelem státní moci v obcích, okresích a krajích a strážcem práv a svobod lidu jsou národní výbory, nepředpokládá další trvání zemských orgánů. Zároveň stanoví, že ke zřízení krajů dojde zvláštním zákonem, neříká však nic o zrušení zemí. Bývalé zemské zákony nadále zůstaly v platnosti na základě Čl. 2 zák. č. 11/1918 z 28.října 1918. Zůstává proto v platnosti, co bylo řečeno k Ústavě Československa z roku 1920.
Zavedením krajského zřízení zák. č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení z 21. prosince 1948 ke dni 1. ledna 1949 bylo současně zrušeno dosavadní zemské zřízení. Uvedený zákon v Oddíle 6: Likvidace zemí a zemských národních výborů v § 39 říká: odst. 1: Země Česká a Moravskoslezská jako svazky lidové správy zanikají uplynutím dne 31. prosince 1948. odst. 2: jmění a fondy každé z obou zemí tvoří ode dne 1. ledna 1949 zůstatkovou podstatu jakožto právnickou osobu veřejného práva, kterou spravuje a podle ustanovení odstavce 3 zlikviduje ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem financí… . Odst. 7: Opatřeními podle odstavců 2 až 4 a 6 nejsou dotčena práva a závazky třetích osob.
Na základě těchto ustanovení lze tvrdit, že nejpozději likvidací Země České a Země Moravskoslezské zaniklo také monarchistické zřízení těchto zemí, pokud se tak nestalo zákony dřívějšími. Předchozí spojení Moravy a Slezska do Země Moravskoslezské nemá vliv na platnost shodného ústavního zákona (pragmatické sankce) obou v původních zemích.
Proti názoru o likvidaci Země České a Země Moravskoslezské zák. č. 280/1948 Sb. lze hájit právní názor, že zánik zemí jako svazků lidové správy není totožný se zánikem právnických osob - Země České a Země Moravskoslezské, ale že došlo pouze ke zrušení jejich správních orgánů a k rozhodnutí o dispozici s majetkem těchto zemí, ale země právně nadále existují. Zrušení zemí jako právnických osob by bylo navíc pravděpodobně protiústavní, ústava z roku 1948 nic takového nepředpokládá, ale nepředpokládá po zřízení krajů pouze zemské orgány (národní výbory).
Ústavní zákon č. 143/1968 o československé federaci z 27. října 1968 odvozuje princip federace České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky od práva sebeurčení národů, které se rozhodly ke společnému životu v Československé socialistické republice. Hl. 1, Čl. 1, odst. 4 se výslovně zmiňuje o České socialistické republice a Slovenské socialistické republice a jde tak pravděpodobně o jediný ústavní dokument, který ustanovuje v českém státě republikánské zřízení. Ústava České socialistické republiky přijata nebyla a následující ústava obnoveného samostatného českého státu je opět ve věci státního zřízení nejasná..
Zrušení monarchie za doby existence Republiky československé je záležitostí problematickou. Československo sice republikou bylo, nejpozději na základě ústavy z 9. května 1948, ale o jeho historických součástech, Čechách, Moravě a Slezsku to jednoznačně tvrdit nelze.

Ústavní pořádek obnoveného samostatného českého státu

Ústava České republiky, vyhlášená zák. č. 1/1993 ze 16. prosince 1992 v Preambuli říká: "My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, … prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky."
Ústava České republiky je v tomto rozporná, na jedné straně vyhlašuje obnovu českého státu, který byl monarchií a současně navazuje na republikánskou státnost československou, která však monarchii Čechách, Moravě a Slezsku nikdy výslovně nezrušila. Obnova samostatného českého státu by důsledně vzato znamenala obnovu monarchie, ale ústava je republikánská. Obnovu státu lze přitom považovat za akt konstitutivní, tedy závažnější, než věrnost dobrým tradicím, která je pouhým prohlášením - deklarací. V jiném dokumentu nebo zákoně by takový rozpor byl důvodem ke zmatečnosti rozhodnutí (tj. že forma a obsah jsou v rozporu), ale v případě základního zákona státu je takový postup prakticky nemožný. Ústava ani zákony České republiky monarchii ani Pragmatickou sankcí neruší ani jednostranně nevypovídají. Otázka státní formy českého státu není ani touto ústavou výslovně jednoznačně řešena.
To, že se Česká republika již nemusela otázkou státní formy Českého státu zabývat, protože byl vyřešen předchozími ústavními zákony a země Česká, Moravská a Slezská jako právní subjekty zanikly, bude pravděpodobné stanovisko obhájců legitimity republiky.
Proti tomu lze ale obhajovat právní názor, že ústavami Československé republiky z roku 1921 a 1948 a ústavními zákony navazujícími nebylo zrušeno zemské zřízení Království Českého, Markrabství Moravského a Vévodství Slezského ani nebyl sesazen panovník, ale byl zbaven veškerých politických pravomocí, (které byly přeneseny na jiné orgány), majetku a dokonce vyhoštěn, ale nadále zůstal králem Českým, markrabětem Moravským a vévodou Slezským, ale bez pravomocí a majetku. Ustanovení o vyhoštění bylo již zrušeno spolu s ukončením platnosti příslušného zákona v roce 1950.
Právní kontinuita zemí Koruny České - Čech, Moravy a Slezska, (jejichž existenci znovu uvádí Ústava České republiky), ve kterých nebyla monarchie zrušena ani panovník sesazen podporuje právní názor, že Český stát je královstvím bez vládnoucího krále, jehož pravomoci vykonávají jiné orgány. Obnova historických zemí však naráží téměř u všech politických stran (výjimku činí lidovci a některé mimoparlamentní strany) na odpor, jehož důvody nejsou dostatečně čitelné.
Co z toho vyplývá?
Občan, žijící na území Čech, Moravy a Slezska si dnes nemůže být jistý, jest-li je občanem právně stále nezrušeného Československa, které ale nemá žádné politické ani správní orgány a je tudíž bezmocné, nebo občanem obnoveného samostatného českého státu, ale se zmatečnou ústavou. Pokud přijmeme rozpad Československa, můžeme se opřít o jedinou právní jistotu, obnovený český stát, ale ne o českou republiku. Zdá se, že právně nejblíže skutečnosti je stav., kdy Čechy, Morava a Slezsko jsou Země koruny české, kde byl panovník zbaven výkonu vlády, ale ne nástupnického práva, koruny a trůnu. Pak by bylo třeba možné připustit, že jeho funkce na neurčito vykonávají jiné, volené orgány. Pak by ovšem bylo vhodné usilovat o to, aby se panovník mohl opět ujmout svých funkcí.
Je třeba si ale uvědomit, že v této a podobných státních záležitostech nerozhoduje právo, ale mocenské prostředky a rozložení sil, často skrytých za těmi viditelnými politiky. Mocenské prostředky, včetně ekonomických, jsou v současnosti jednoznačně v rukou republikánů. Je potřebné si uvědomit, demokratičtí politici se drží upravené zásady císaře Fridricha Barbarosy, že právo má nos z vosku a mocní (kterým vědomě či nevědomky slouží) železnou pěst, aby ji vztáhli, kam se jim zlíbí.
Císař a král bl. Karel I. se odmítl vzdát koruny s tím, že musí jednat ve srozumění se svými národy a pokud jej zavolají, vrátí se. Toto stanovisko zastávají i jeho potomci. Bylo by dobré se zamyslet, jest-li by národ neměl povolat krále zpět. Možná by bylo pro národ i stát prospěšné, aby opět mohl někdo plnit hlavni úlohu panovníka, jak ji charakterizoval císař a král František Josef I: "Mým hlavním úkolem je ochránit mé národy před jejich politiky."
Je dobré si připomenout i výrok T. G. Masaryka,: "Státy se udržují týmiž ideály, ze kterých vznikly", a zamyslet se nad vznikem a historií Československa. Uvědomit si, že základy Československa byly založeny na porušení přísahy jak vůdci zahraničního odboje, tak i legionáři, na vyhnání nevinného, svatého krále a jeho ožebračení, což nakonec vedlo k jeho předčasné smrti.
Osudy Československa se pak mohou jevit jako trest za hříchy jeho zakladatelů, proti kterým národy nejen neprotestovaly, ale dokonce je oslavovaly. Zdá se, že stejným neduhem trpí i současná Česká tzv. republika.
[1] Galandauer, J. Karel I., poslední český král, Praha a Litomyšl, Paseka 1998, ISBN: 80-7185-176-0
[3] Dějiny zemí koruny české II, Praha 1992, s. 158
[4] Galandauer, J. Karel I., poslední český král, Praha a Litomyšl, Paseka 1998, ISBN: 80-7185-176-0

[5] Ferdinand Peroutka: Budování státu 1, rok 1918, s 270
 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!