Ultramontanismus - Odpověď katolické Církve na omyly moderního světa - Ultramontanismus - Reaktion der katholischen Kirche auf die Fehler der modernen Welt

26. června 2016 v 8:22 | MC |  Katolická Církev - Katholische Kirche


Tváří v tvář revolučním bouřím ve Francii, napoleonským válkám a revoluci 1848 si mnozí katoličtí theologové spolu s ostatními katolíky položili otázku: "Existuje nějaký světový názor a universální náboženství, o kterém bychom řekli, že je všeobecným, tj. takovým, které jde napříč všemi světovými časovými epochami a je stále živé a zároveň neměnné?" Jejich jedinou odpovědí bylo, že takové existuje. V pravém slova smyslu to je katolický světový názor. Je to katolictví, které klade na každou jednotlivou dějinnou epochu své nároky a svými neměnnými principy dodává každé epoše nové zdroje poznání věcí toho světa viditelného i neviditelného a vede lidské duše k bezpečnému přístavu spásy. Katolictví je vybudováno na neměnných pilířích, které mají několik shodných podobností:
1/ Katolictví vlastní na rozdíl od jiných filosoficko-politických systémů jedinou objektivní Pravdu, které své Církvi zanechal Zakladatel Ježíš Kristus - Vtělená Pravda. Tím se liší od ostatních -ismů a politických teorií minulosti, které byly dějinně či časově podmíněné a nedokázaly zachytit pravdu v celosti, či zastávaly skutečným blud.
2/ Katolictví si činí nárok na to, aby bylo veřejné a nebylo pouhým výčtem způsobů, kterými katolík uctívá Boha v kostele. Katolictví si činí nárok nebýt pouze soukromou věcí jednotlivce, který uctívá Boha, kdesi v ústraní. Klade si cíl budování veřejného společenského království Ježíše Krista v celé společnosti.
3/ Katolictví je v pravdě proselytické náboženství. Chce a touží, aby všichni jinověrci se sjednotili s Církví římskou, vytrvali v katolické víře až do konce a spasili svůj život.
4/ Katolictví přesahuje smrt jednotlivce a touží po spáse lidských duší. Je transcendentní. Překračuje konečnost lidského putování a hovoří objektivně o realitě věčnosti, která čeká na každou duši.
5/ Katolictví v sobě obsahuje veškeré odpovědi na otázky člověka, neboť je inspirováno Bohem jako Původcem stvořeného viditelného a neviditelného světa. Katolická Církev je neotřesitelně sebejistá v tom, co je Pravda a co lež. Ona Pravdu zná, ji cele uchovává a nepotřebuje ji hledat. Katolická Církev učí neomylně ve věcech víry a mravů a navíc: "Tážeme-li se po příčinách této neotřesitelnosti, nalezneme je v ucelenosti světového názoru katolické Církve, která se neomezuje na to, vychovávat a vyučovat jednotlivce, ale která vystupuje jako učitelka národů, panovníků a vládců. Katolická Církev zaujímá stanovisko ke všem otázkám, jež se dotýkají světa a hospodářství. Vydala programová prohlášení o poměru jednotlivce ke státu, stejně jako o poměru státu k Církvi a škole. Vyjádřila se k sociální otázce, o kapitálu a práci, o majetku a hospodářské svobodě stejně zřetelně, jako o poměru národů mezi sebou. Sestavení nauk katolické Církve o státu, o kulturním, sociálním a hospodářské politice poskytuje politický program." (srv. Baur Ludwig, Rieder Karl, Päpstliche Enzykliken und Ihre Stellung zur Politik)
6/ Katolictví si činí nárok neomylně rozhodovat o tom, co je pravda a co je omyl. Katolická Církev stojí nad všemi národy, státy. Na slovech "více se sluší poslouchat Boha než lidi" buduje Církev svůj přednostní nárok nad všemi ostatními naukami.
V současné době na přelomu 20. a 21. století je nutností, aby se příslušníci katolické Církve vrátili k těm principům, které hlásá katolická Církev a které přesahují hranice národů a časových epoch pro svoji universální platnost. Důležitým se stává fakt, že současná situace ve světě směřuje k naplnění nesprávně chápaných globalizačních a sjednocovacích trendů, které se projevují na poli politiky, ekonomiky, kultury a hlavně v náboženství. Pořádá se mnoho konferencí pro sjednocení národů, ras a kultur, ale stále se nedostává kýženého výsledku právě pro absenci správných a universálních principů. Na poli státu a politiky se střídá jeden -ismus za druhým a to od dob Francouzské revoluce. Stát a sociologie ruku v ruce s politologií se potácejí v ismovém a vývojovém kruhu, snaží se vytvářet nové a nové politické strukturty a řízení státu, ale marně. Nikdo neví, jaké státní zřízení je nejlepší, jaké politické smýšlení se očekává od lidí v politice. Nikdo neví, jakou funkci má stát, a pokud se domnívá, že nějakou má, tak považuje svoji ideu funkčnosti státu za nejlepší a dogmaticky ji vnucuje celé společnosti. Mnoho státních a politických teorií bylo vytvořeno, některé byly realizovány pomocí koncentračních táborů, resp. morálních dekadencí a vykořisťování nejchudších vrstev. Jeden je socialista, druhý fašista, třetí komunista a čtvrtý je humanistický liberál se sklony morálního relativismu jdoucí k prosazení světového názoru v rozporu s existující rozmanitostí kultur a ras a Božího řádu ve světě. Je vůbec možné se v tomto zmatků ismů vyznat? Každý ismus se tváří jako ten správný, jako ten pravý. Neúspěch a nespokojenost s takovým ismem brzy ukáže hloupost a tupost systému.
Ani pokoncilní doba nepřinesla očekávané jaro, ale ještě větší destabiliazci katolické Církve. Někdo snad připomene fakt, že katolíci byli vždy spíše proslulí distancí od tohoto světa a budováním království Kristova ve společnosti i všude tam, kde vyvíjeli svou činnost. Ano, bylo tomu tak. A nemělo by tomu být i dnes? Pokud bychom řekli, že by tomu tak být mělo, vyzní to jako klišé. Řešení však přichází. Máme možnost začít znovu a stát se prostředníky v obnově Církve. Máme tu možnost, která nás musí naplňovat velkolepou nadějí, že můžeme vzít onu korouhev katolické víry a nést ji do všech koutů lidské společnosti. O jakém duchu hovořím? Je to duch zbožné katolické ortodoxie, duch zbožnosti a modlitby: sám Bůh nás uschopní nést nejenom obtíže našeho života, ale také k tomu, abychom rozšířili katolické panství Kristovo do celého světa. Jestliže se podařilo změnit svět podle principů falešné tolerance a Velké Francouzské revoluce, potom je naší svatou povinností svět obrátit za pomocí modlitby a katolické akce zpět ke katolicismu. K onomu živému zbožnému katolicismu, který byl praxí víry u mnohých světců a světic minulosti. Není to však duch přehnaného aktivismu, ale kooperace mezi lidskou svobodnou vůlí a milostí Boží. Svobodná vůle člověka řekne své Ano Boží výzvě a snaží se změnit sebe a následně i jiné lidské vůle k obrazu Božímu. Království Kristovo je království plné lidských duší, které vyznávají pravou, nefalšovanou katolickou víru. Tyto duše vše vidí očima katolické víry a celý svět chápou jako jedno velké kolbiště, frontovou linii, kde je povinností zachraňovat duše. Jestliže protestantská reformace je počátkem odpadu moderní evropské společnosti od Boha, počátkem veškeré revolty proti právům Božím ve společnosti, potom je na nás, abychom zvrátili tento proces neustálé (jakoby permanentní revolty) proti Bohu a prosadili práva Ježíše Krista ve společnosti. To je náš velkolepý a skvělý úkol, ke kterému jsme nebyli povoláni lidskou autoritou, ale Boží. Každý katolík má povinnost vůči Bohu šířit jeho království v podobě osvědčeného protireformačního a protirevolučního ducha a katolického ultramontanismu. Není to uzavření do ghetta katolické orthodoxie, ale je to proces opačný. Přetvoření světa ve smyslu katolické víry, nad kterým vládne Ježíš Kristus a jeho náměstek - papež v čele societas perfecta - Církve - založené naším Spasitelem, Spasitelem lidského pokolení, Ježíšem Kristem.

A TAK PROHLAŠUJEME, ŘÍKÁME A STANOVÍME, ŽE KAŽDÁ LIDSKÁ BYTOST MUSÍ BÝT V ZÁJMU SVÉ SPÁSY PODŘÍZENA PAPEŽI V ŘÍMĚ."

Ultramontanismus nemá svůj počátek pouze v bouřích Velké Francouzské revoluce, ale již v počátcích Církve vidíme kořeny budoucího ultramontánního hnutí a následně ve středověku sledujeme ze strany papežů oprávněnou touhu zjednat si právo hovořit i do čistě světských a státních záležitostí národů. Jmenujme pro ukázku pontifikát Lva I. Velikého (440-461), který formuloval a prohloubil papežský primát. Lev I. je znám výrokem, že jako Petrův nástupce je ctěn pouze jako člověk, který v sobě navěky spojuje starost všech pastýřů o bezpečí všech svěřených oveček a ani při nedůstojném nástupci neztrácí nic ze své důstojnosti. Za papeže Gelasia I. byl rovněž poprvé formulována teze, že císařská moc je podřízena papežské. Papež píše v roce 494 císaři Anastasiovi I.(491-518): "Z toho si milostivě učiň závěr, že se nikdy nikdo ...nesmí povyšovat... nad onoho muže, jehož Kristovo slovo nadřadilo veškerému člověčenstvu a jehož důstojná Církev sama s důvěrou uznává za svého primase..." Za papeže Symnacha (498-514) se objevují v symnachiánských falzifikátech čistě propapežské ideje, které významně zasáhnout do chápání papežské autority ve světě a budou opakovány i v budoucnosti: v Dictatus papae papeže Řehoře VII. (1073-1085) tak najdeme výrok: "Nad ním (papežem) nemá nikdo soudní pravomoc" a v Decretum Gratiani (1140) se dočteme: "Žádný smrtelník si nesmí činit nárok kárat papeže za jeho chyby, neboť ten, jenž musí soudit všechny, nesmí být nikým souzen, pokud nezačne odpadávat od víry." Tento výrok se poté projevil v nově vydaném kanonickém právu z roku 1917 ve formě definice: Prima sedes a nemine iudicatur! Velmi důležitá je teze v tzv. Formule papeže Hormisdase o tom, že apoštolský stolec má zachovávat po všechny časy katolické náboženství nedotčené.To je jasný důkaz toho, že papež je odpovědný Kristu za řízení papežského stolce a bude vydávat počet z toho, co učinil, resp. neučinil ve svém úřadě, který v Církvi zastává a nemůže tudíž učit naukám, které odporují katolické nauce. Na tuto teorii potom navazuje dogmatické učení I. Vatikánského koncilu a IV. konstantinopolského sněmu roku 869. V době pontifikátu papeže Štěpána II. (752-757) vzniklo jedno ze slavných falzifikátů tzv. Konstantinova donace. Podle ní daroval císař Konstantin papeži Silvestrovi (314-335) Řím a celý západní svět. Podařilo se později odhalit, že donace je falzum, ale pro nás není důležité, zda šlo o falzum, ale o ideje, které se v ní objevují. Donace totiž nastiňovala obraz papežské vlády na této zemi, vládu teokracie a papežství se jí pokusilo uskutečnit. Můžeme konstatovat, že úspěšně. Rovněž i velký světec Bernard z Clairvaux dotvořil pojetí papežství. Pro sv. Bernarda je papež tělem z těla Božího, duchem z ducha Božího a proto nemá ve svém postavení sobě rovného. Je nejvyšším králem a knězem. Papež vlastní podle sv. Bernarda světský i duchovní meč.
Za pontifikátu papeže Innocence III. došlo k odmítnutí a anulaci anglické Magny Charty. Je znám i jeho výrok: "Protože knížata mají jen jednotlivé provincie a králové jen jednotlivé říše, převyšuje je Petr co do výšky i do šířky neboť on je místodržící Toho, jemuž patří země a její hojnost, svět i lidé." Za pontifikátu papeže Bonifáce VIII., který bulou Clericis laicos z roku 1296 zakázal duchovním platit jakékoliv mimořádné daně bez papežova svolení, bulou Ausculta fili z roku 1301 přikazoval francouzskému králi Filipovi Sličnému, aby se osobně dostavil do Říma složit účty a slavnou bulou Unam sanctam z roku 1302 papež potvrdil, že existuje pouze jedna Církev a mimo ni není žádné spásy. Její hlavou jest Kristus, vládnoucí prostřednictvím sv. Petra a jeho nástupců. Oba meče, duchovní i světský patří Církvi, která sama vládne duchovním mečem a světský propůjčuje knížatům, ta jím však musí vládnout podle jejích pokynů. Zatímco duchovní moc smí soudit moc světskou, může na duchovní moci požadovat skládání účtů pouze Bůh. A konec buly je zakončen větou: "A TAK PROHLAŠUJEME, ŘÍKÁME A STANOVÍME, ŽE KAŽDÁ LIDSKÁ BYTOST MUSÍ BÝT V ZÁJMU SVÉ SPÁSY PODŘÍZENA PAPEŽI V ŘÍMĚ." Tuto větu potvrdil V. lateránský koncil. Myšlení a cítění papežů od prvních chvil existence papežského úřadu se neustále opakuje a papežové kritizují nešvary a zneužití státní moci ze strany králů a princů tohoto světa: Jeho Svatost Innocence X. odmítl a anuloval závěry Vestfálského míru v roce 1648 bulou Zelus domus Dei, za pontifikátu Jeho Svatosti Pia VI. došlo k odsouzení revoluce 1789, Civilní konstituce i přísežnou kolaborující francouzskou církev 10. Března 1791 brevem Quod aliquantum a 13. dubna 1791 brevem Caritas. Prohlásil v nich všechny "církevní" akty Ústavodárného shromáždění za neplatné a duchovním, kteří složili požadovanou státní přísahu, pohrozil exkomunikací. Za pontifikátu Jeho Svatosti bl. Pia IX. došlo k odsouzení církevního zákona v Prusku a Rakousku (1868) a zavrhl liberalismus nejenom na úrovni náboženské, ale i politické.

Ultramontanismus jako odpověď na omyly moderního světa

Idea katolického ultramontanismu se rozšířila v 19. století jako opozice proti liberalismu a rozmělňování církevní struktury, znásilňováním práv Církve v době po revolucích 1789, 1848 a sociálních převratech v moderní Evropě po napoleonských válkách. Základními ideovými principy katolického ultramontanismu jsou:

1/ Papež má absolutní a neomezenou moc v Církvi ve věcech víry a mravů a jeho síla se projevuje i nepřímo v politických záležitostech. Papežství je centrem nejenom Církve, ale celého světa a má právo hovořit a zasahovat nepřímo do všech záležitostí, do všech věcí toho světa, nejenom do věcí týkajících se víry a mravů.

2/ Ultramonatnistické hnutí bylo zaměřeno na boj proti závěrům a principům Velké francouzské revoluce, proti úpadku autority a odluky Církve od státu.

3/ Ultramontanismus je spojen s rozkvětem neotomismu, který vyvrcholil za pontifikátu Lva XIII. Chtěl se na základě tomistického názvosloví vyjadřovat k moderním omylům a řešit je katolickými principy.

5/ Papež se nikdy nemůže smířit s pokrokem a nikdy nemůže svůj úřad a Církev, která je nadčasová, přizpůsobovat časově podmíněným změnám.

6/ Ultramontánní hnutí se snažilo prosazovat do všech koutů společnosti základní pravdy katolického náboženství, zvláště pak učení o nemožnosti dosáhnout spásy mimo katolickou Církev a svojí celkovou orientací na papežství.

Širokou podporu získal ultramontanismus v době konání Vídeňského kongresu po napoleonských válkách, kdy Církev triumfovala tím, že dokázala přežít utrpení způsobené "Velkou francouzskou revolucí" a pokořením papežství za pontifikátu Pia VI. a Pia VII. V důsledku revolučních zmatků začali čelné evropské osobnosti spatřovat blaho Církve a celého světa v těsném spojení s papežstvím. Revoluce totiž podstatnou měrou znevážila katolickou Církev. Papežství naproti tomu získalo mnoho sympatií tím, jak ostudně revolucionáři zacházeli s Piem VI. a Piem VII. A jak statečně tito dva papežové obstáli v těžké zkoušce. Vlivní literáti a publicisté jako Chateaubriand, de Bonald, Lamennais a de Maistre začali rozvíjet program důsledného ultramontanismu. Němečtí vydavatelé de Maistrovy knihy "Du Pape" shrnuli jeho názory do těchto slov: " Bez papeže by již neexistovalo křesťanství a společenský řád by byl nevyhnutelně zasažen v samém svém srdci." Ultramontanismus, koncipovaný zprvu ve Francii (první dcera Církve) nalezl živnou půdu i v dalších zemích. Došlo rovněž k velkému rozkvětu náboženských společností a kongregací. Řím se tedy mohl opřít o tento mocný ultramontánní proud a začít s prosazováním své vedoucí role ve všech oblastech církevního života. Ultramontanismus vyvrcholil I. vatikánským koncilem s učením o neomylnosti a univerzálním primátu papeže. Ultramontanismus a jeho čelní představitelé věděli velmi dobře, že není možné se přizpůsobit duchu doby a liberálnímu pojetí světa. Bartolomeo Cappellari pozdější Řehoř XVI. byl prvopočátečním příslušníkem ultramontanistického hnutí. Svou knihou "Triumf Svatého Stolce a Církve nad útoky novátorů" se významně zapsal do šíření slávy papežství. Ultramontanismus vedl k posílení práv, pozice papežství a k jeho slávě, o kterou přišlo v průběhu Revoluce 1789. Jak jsem již naznačil, ultramontanismu šlo o podtržení významu papežské moci nad velkým množstvím národních katolických Církví a zabraňuje těmto lokálním biskupským stolcům, aby měli větší podíl nezávislosti na centrální papežské moci. Odmítá takový model státu, který chce oslabit moc Církve a nebo se chce od ní oddělit. Rovněž ultramontanismus zdůrazňuje nutnost, aby Církev bděla nad státy jako nadnárodní a nadstátní autorita, která je zosobněna papežským úřadem.(srv. Leichtenberger, Encyc. Des sciences religieuses, 1882) Hnutí rovněž chtělo prosadit zachování papežského státu a některých papežských privilegií raného a vrcholného středověku. (například potvrzení volby císaře svaté říše římské korunovací) V literatuře se často objevuje fakt, že ultramontanismus je synonymem pro integrální tradicionalistické hnutí uvnitř katolické Církve, které stálo jako mocná hradba proti racionalisticko-protestantsko-modernistické koalici s jejich liberálními vizemi, které neblaze měnily svět. S touto tezí můžeme souhlasit. Skutečně ultramontanismus vedl válku proti liberálním tendencím různého zabarvení a stal se základem pro integrální katolicismus přelomu století 19. a 20. Mezi ultramontanismem, integralismem a tradicionalismem není většího rozdílu. Ultramontanismus je více zaměřen konkrétně na papežský stolec a papežství a jeho funkci. Je svým zaměřením protireformační a klerikální. Centralizovaná papežská autorita není platná pouze na poli Církve a její hierarchie, ale rovněž má nepřímo autoritu i nad všemi hlavami ostatních státních a lokálních církevních útvarů a autorit. Ultramontanismus se stal otevřeným nepřítelem gallikanismu ve Francii, josefinismu v Rakouské monarchii a febroniasmu v Německu. Konciliaristní ideje s koncem středověku byly odmítnuty jako odporující papežskému primátu a vítězství centralní papežské autority, jejich zvláštností se stalo na I. vatikánském koncilu ústřední. Je zajímavé si připomenout, že ultramontánní hnutí bylo spojeno s rozkvětem jezuitského řádu po jeho znovuobnovení a bylo spojeno s theologií Francesca Suareze. Boj proti decentralizaci papežské moci a proti konciliarismu uvnitř katolické hierarchické Církve musel skončit definitivním vyjádřením Magisteria Církve. Ultramontanisté slavili jeden triumf za druhým. V roce 1854 bylo slavnostně definováno dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie, v roce 1864 promulgace Syllabu errorum bl. Piem IX. Papež Pius IX. vyslyšel hlas ultramontanistů a zhodnotil svou váhou papežské autority, že je třeba vyhlásit válku pseudomodernímu vývoji světa a bránit katolickou Církev proti nepřátelům zvenčí i zevnitř. Ultramontánní hnutí kulminovalo ve své činnosti kolem roku 1869-1870 s promulgací dekretů o papežské neomylnosti a primátu papeže. Mezi hlavními představiteli ultramontanismu uveďme další jméno: Kardinál Johannes von Geissler, který svým životním dílem potvrzuje, že ultramontanismus vedl k obnově Církve, k řešení sociálních a společenských problémů. Zvláště je známá jeho podpora Kolpingovu dílu. Ultramontanistické hnutí mělo své budoucí důsledky: podtrhlo důležitý fakt, že katolická Církev a její autorita se nikdy nemůže mýlit na poli víry a mravů a že nikdy nemůže přijmout moderní omyly ani se nikdy nemůže smířit s tzv. pokrokem světa, který vede od Boha. Stalo se základem moderního integralistického katolicismu.

Ultramontanismus a jeho vztah k instituci státu a k národu

Katolický ultramontanista vzhlíží k Římu jako k pravému ideálu universality a Božského ustanovení Církve, vzhlíží k věčně platným dogmatickým výpovědím Církve, miluje vše, co Církev svatá mocí svého řádného a mimořádného učitelského úřadu rozhodne. Chápe svůj národ a smysl jehoe xistence pouze ve spojení s katolickou Církví. Jeho dočasným domovem je římská Církev, jeho autoritou je katolická Církev a papežský stolec. Nechová nějaké nacionalistické city k nějakému národu, ale je prve katolíkem a potom teprve příslušníkem určitého národa, rasy a státu. Nikdy nemůže povýšit provinčního ducha národa nad katolickou Církev, nad katolický universalismus, nad poslušnost vůči náměstku Kristovu, který stojí nad všemi vladaři a mocipány tohoto světa. Buduje katolickou Církev v okrsku zemském-prostě tam, kde ho Bůh postavil a kde se narodil, tj. ve své vlasti, kterou mu Bůh určil. Buduje katolický národ a katolický stát, buduje sociální království Ježíše Krista nikoliv pro slávu svého národa, ale protože mů záleží na spáse každého člověka. To úzkoprsý nacionalista nikdy nemůže pochopit. Jemu jde vždy jenom o jeho národ, či národy s jeho národem příbuznými. Katolíkovi jde vždy o Církev a katolickou víru. V jeho kanceláři, na pracovišti, doma není místo pro hloupou adoraci státu či pošetilých národních idálů, pokud tyto nejsou vkomponovány do svazků katolické víry, pokud neslouží k rozšiřování panství Kristova. Ultramonstanismus vždy odmítal a odmítá oklešťování Církve uvnitř moderních národů a států, zotročování jejích práv. Chce spojit a shromáždit všechny národy kolem papežského stolce a pod jeho vedením. Jak slavná a nádherná, vznešená jednota národů kolem papežského trůnu, kde sedí nástupci sv. Petra s celou svou důstojností, kterou mu propůjčil Ježíš Kristus. Národy se dívají vzhůru k papžeskému stolci, kde je vyvýšen Náměstek Kristův, aby vždy byly ochotny ho poslechnout a být jím vedeny ve víře a v morálce. Katolík si váží svého národa, ale jakmile kráčí o zájmy Církve, bude vždy hájit práva Církve i proti svému národu, který by se nepřátelsky choval vůči spásonosné arše - římské Církvi. Státní moc a přirozené právo, ze kterého se odvozují zákony státních útavrů jsou vždy podřízeny nadpřirozenému řádu Božímu a Božím přikázáním, jejichž nejvěrnějším a jediným hlasatelem je římská Církev, která má právo odmítnout všechny legislativy státu, pokud se rozcházejí s těmito Bohem ustanovenými řádya anrušují nadpřirozený řád, řád morální ustanovený Bohem.. Ano, má právo stát sancionovat. Jak jsem výše ukázal, podle katolické nauky má papež možnost sankcionovat jakoukoliv legislativu kteréhokoliv státu, pokud odporuje Božím zákonům a nadpřiroeznému zákonu. Proto žádný katolík se nemůže účastnit veřejného života, či se podílet na státní moci uvnitř nějakého státu, pokud jednání vlády a celkové zaměření státu odporuje nauce a morálnímu učení katolické Církev a nebo vykazuje známky anti-katolické orientace či podporuje oddělení Církve od státu.. Vzpoměňme na fakt, že ještě v roce 1904 bylo všem katolíkům v Itálii zakázáno, aby vstupovali do politiky a veřejného života ve státě, kde byly hrubým způsobem podkopávána práva Církve římské.
Katolický ultramontanismus si činí zvláštní nárok na intelektuální, věroučné, kulturní a politické vedení všech katolíků ve společnosti, aby bylo prosazováno již výše zmíněnníé králoství Ježíše Krista ve společnosti. Proto se zaměřuje na výchovu nových generací a na školství zvlášť. Katolík nemá co pohledávat v nekatolické sekulární atheistické škole, pokud nechce přijít o víru a na úplné morální a mylšnkové scestí. Katolík má navštěvovat katolické školy, má být vychováván a prohlubován, aby po době studií mohl žít ve společnosti katolicky a svým příjkladem ukazovat zbloudilcům cerstu do pravé Církve. Od katolických základních škol, přes střední katolická gymnázia a učňovské školy až po katolické University. Všude má vládnout katolický duch a nikoliv duch anti-římský, duch Revoluce a vzpoury, který vidíme v moderních školách, které indoktrinizují do mladých generací neúctu k náboženství odpor vůči všemu, co je katolické, co je ortodoxní, co je proti duchu Revoluce.

Canossa - Symbol triumfu papežství


Canossa je obrazem vztahu papežství a státní moci. Ukazuje se, že státní autorita, pokud stojí v opozici vůči katolickému universalismu, pokud není vedená světlem katolické nauky, Božím morálním a svatým řádem, vede na scestí a na zneužití moci jako takové. Cílem ultramontanismu je pracovat na ideovém podřízení světské moci moci duchovní ve věcech víry a mravů, moci papežské, moci a skvělosti papežství jako Bohem ustanoveného universálního bodu, středu vesmíru a světa, v kterém je ukryt smysl existence katolické Církve ukazující celému světu smysl stvořitelského, vykupitelského a posvětitelského Božího díla. Je třeba usilovat o přeměnu a pokoření všech "paktů a unií", všech světských mocenských sil, do podřízenosti vůči papežství. Kající roucho Jindřicha VII. patří všem těm, kteří dnes vedou své pakty a unie, zasedají ve svých ložích a plánují světové revoluice. Od Francouzské revoluce vidíme neúspěšné pokusy vytvořit národní státy a národy, nezávislé na katolické Církvi, odpadající od víry, neřídící se Božím zákonem, mnohdy odporující Božímu zákonu a katolické víře či sociální spravedlnosti. V období spoluvládnutí železného kancléře Bismarcka v Německu se přímo volalo: "Do Canossy nepůjdeme!". Hezky charakterizoval ultramontanismus F. Leichtenberger v "Encycl. Des sciences religieuses" (ed. 1882): "Typickým charakterem ultramontanismu je, že bojuje se vší rozhodností proti jakékoliv touze o nezávislost národních Církví na centrální papežské moci, proti posilováním práv státu na úkor Církve, neúnavně podporuje obnovení časného panství papežova jako nutnou součást jeho duchovní nezávislosti a panování. Časnou vlastí katolíka je Řím, Věčné město - Sídlo papeže."

Omnes ut unum, Domine, simus , oramus iugiter: sanctae matris Ecclesiae Fides ubique fulgeat, absistat error noxius: Ovile fiat unicum!

Abychom všichni k jednotě dospěli, prosíme: a víra Církve, matky všech, na celém světě zazářiž! Blud zhoubný ustaň na zemi, budiž ovčinec jeden!

O Iesu, Pastor optime, Oves ad Petri Cathedram Adduc: In terris Pontifex Atque Tuus Vicarius, credentium custos pervigil Vima salutis indicat.

Ježíši, dobrý Pastýři, k Petrově Stolci ovečky přiveď: ať Římský Velekněz a Zástupce Tvůj na zemi, jak strážce bdělý věřících, všem cestu spásy ukáže!

 


Komentáře

1 Ladislav Malý Ladislav Malý | E-mail | Web | 26. června 2016 v 11:29 | Reagovat

Je to velice pěkně napsáno, nedá se na tom najít sebemenší smítko špatnosti, avšak má to jeden háček: autor nám měl říci JAK dosáhnout onoho námi kýženého ultramontanismu! Jednou už ultrmontanismus spatřil světlo světa, a o tom nám autor pěkně píše, ale co dál? Co v téhle době dělat? Jistě, už to slyším: Modlit se! To zajisté, ovšem modlitba je, kromě děkování Bohu, posilou k nějaké činnosti; a tedy k jaké činnosti?
A ještě: Ultramontanismus, tak jak ho autor vylíčil, sehrál svou pozitivní roli, avšak měl v sobě jisté slabosti, které je třeba vidět - protože kdyby je neměl, kat.církev by dodneška nám vládla! Tou hlavní chybou - podle mého - byla neschopnost kat. církve - chcete-li montanismu, reagovat pružně na prudce se měnící dobu v 19.století. A to zejména na vznikající liberální kapitalismus. Tady nestačilo jen nějaké prohlášení po vzoru encyklik, ale bryskně nařídit tehdejším majitelům továren, aby zacházeli se svými dělníky lidsky a tedy katolicky. A právě v tomto období kat. církev selhala na celé čáře a byla ze sociální role vytlačena vznikajícími marxistickými a protibožsky stavějícími politickými stranami. Právě tehdy docházelo k masívnímu opouštění katolicismu, masa lidí viděla rozpor mezi slovy z kazatelen a praxí v zaprášených a krysami zamořených továrnách, kde museli lidé dřít od "nevidím do nevidím".

2 Vratislav Vratislav | E-mail | 17. července 2016 v 8:13 | Reagovat

Při čtení  komentáře  Ladislava Malého.  nemohu se zbavit pocitu,
že mu jde více o účast v soutěži o prohnutý televizor, než o seriozní
analýzu     editoriálu.  

Jeho úporná snaha o zviditelnění vyvrcholila  poutí  k hrobu Anežky Hrůzové
připomenutím kauzy žida Hilsnera.v Polné.a jeho antisemitským proslovem
kdy zastupoval své komplice A.B. Bartoše a Zemánka, kteří mají t.č. co dělat s OČTŘ.

Místo nic neříkajícího jalového  komentáře by  monarchistickému
webu více slušelo připomenout výročí zavraždění cara
Mikuláše s celou rodinou, došlo v ruském Jekatěrinburgu  právě
dnes, jenže s datem 17.7. 1918.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!