Lutherovy teze o mši svaté a Nová mše Pavla VI. - Luther Thesen zur heiligen Messe und Novus Ordo Missae

2. října 2016 v 16:56 | MC |  Katolická Církev - Katholische Kirche

...Dovolujeme, aby zůstaly v užívání (liturgické) oděvy, oltáře a svícny tak , jak se používaly či je také možné rozhodnout o tom, aby se učinila změna. Jestliže tedy někdo chce tuto praxi změnit, ať ji změní. Ale sluší se, aby v pravé mši pravých křesťanů, oltář nemusel zůstávat tam, kde jest a kněz, aby byl otočen čelem k lidu tak, jak to činil Kristus při poslední večeři...

(Martin Luther, Deutsche Messe und Ordnung Gottis dienstis - Preface, 1526)

Reformace a její vztah k liturgii

Nejzásadnější vnitrocírkevní roztržkou od dob Berengara a Johna Wickeffa, která daleko předčila jejich počínání, byla destrukční práce Martina Luthera, protože celkově ovlivnila nauku o církvi, o podstatě liturgie, svátostí, podala svoji mylnou odpověď na otázku po ospravedlnění a o milosti. Luther se ještě před rokem 1520 samostatně systematicky liturgií nezabýval a rovněž jejím novým pojetím v rámci reformované hereze. Na lipské disputaci v roce 1519, kde se utkal s Johannem Eckem, se narazilo i mimo jiné na otázku svátostí. Velký vliv na Lutherovo budoucí theologické zrání mělo studium na universitě v Erfurtu, kde vládl nominalismus. Setkal se tam s dílem Petra d´Aillyho a Viléma z Ockhamu. Ale až po lipské disputaci začal Luther "hlouběji" promýšlet náhled na pojetí Církve a také při tomto promýšlení narazil na otázku svátostí. Po své exkomunikaci se Martin Luther plně soustředil na svátost Eucharistie. Začal chápat tuto svátost jako communio a tento název měl nahradit dosavadní název Eucharistie. Ovocem tohoto communia je společenství se svatými a na spáse. Participace (účast) ve společenství svatých je pro Luthera tou samou věcí jako participace na spáse. Kdo se tedy nezúčastňuje tohoto communia nemůže být sjednocen s Kristem. Luther podtrhuje (podobně jako zdeformovaná liturgie po II. Vatikánském koncilu) úlohu liturgie jako bratrského společenství, které je totožné se společenstvím svatých. Pro něho již není pravým společenstvím svatých katolická Církev, ale právě jeho nový pohled a definice společenství. Podle Luthera věřící, který se účastní na tomto liturgickém společenství, přijímá jistý znak inkarnace do Krista a jeho svatých a to ve smyslu 1 Kor. 10, 17. Od této chvíle také Luther přestává používat katolickou terminologii Svátost oltáře a rozlišuje mezi svátostí jako znakem a svátostí v katolickém smyslu, která v sobě zahrnuje milostné účinky Boží pro konkrétního věřícího. Důležitou roli hraje bratrství všech křesťanů a společenství svatých se projevuje i ve vnějším přijímání laiků z kalicha. O podstatě svátosti uvažuje tak, že tato svátost neobsahuje nic jiného než Boží znak (symbol), v kterém Kristus a jeho svatí jsou dány k útěše těm, kteří tento symbol přijímají. Současně tento symbol je povzbuzením a utvrzením věřících ve spojení s Kristem. Chléb a víno označuje (signifikance) přítomnost Kristovu. Eucharistie je symbolem vnitřního spojení s Kristem. Jaké je tedy spojení mezi přijímajícím a jeho spojením s Kristem? Co umožňuje toto spojení? Samotné přijímání tohoto symbolu je totiž nemožné bez víry, kterou křesťan má. Síla tedy tkví dle Luthera ve víře jako spojnice mezi Kristem a duší věřícího, který přijímá. Luther se postavil proti koncepci, že svátost Eucharistie je opus gratum opere operato a spíše ji chápe jako opus operatum. Svátost je závislá na víře přijímajícího. Vztah mezi společenstvím svatých a svátostí Eucharistie se ukazuje v pojednání Von der würdigen Bereitung z roku 1518, kde se hovoří o hlavní úloze víry. Jasnější učení o Večeři Páně podal Luther ve svém spise věnovaném svému příteli Staupitzovi 3. srpna 1520, které nese název Sermon von dem neuen Testament, d.i., von der heiligen Messe a také pojednání či kázání Sermon von Guten Werken. V posledních dvouch pojednáních kritizuje současnou katolickou nauku o mši a odmítá fakt, že by tato nauka byla totožná se zvěstí Nového Zákona. Spíše v tom vidí instituční nános dějin. Očista Církve je podle něho spojena s očistou liturgie. Tyto vývody se staly rovněž podstanými při II. Vatikánu.Tato věta je skutečně rozhodují, protože ukazuje dvě možnosti jejího naplnění. 1/ je možno liturgii reformovat a obnovit i viditelné struktury Církve a 2/ reforma liturgie nestačí a je třeba jít k počátkům liturgické zvěsti Nového zákona, kdy se formoval křesťanský kuilt a zarověň tomuto trendu přizpůsobit i viditelné struktury Církve. Cesta pro anarchii v liturgii je však otevřena. Středem mše je ustanovení Kristovo. Ve formuli ustanovení leží podle Luthera důvod, proč slavit liturgii. Nechápe ji však jako formuli konsekrační, ale jako formuli zaslíbení milosti, které je dáno všem křesťanům. Proto tato formule nemá stejný význam jako formule s katolickým smyslem. Luther hovoří o této formuli jako o potvrzení symbolické funkce Eucharistie a to má podle něho hlubinný dosah pro křesťana, který může přijmout základní zvěst této věty v té části formule, která hovoří o odpuštění hříchů. Bůh, podle Luthera, dává této nové křesťanské bohoslužbě dvě důležité prvky: své Slovo a symbol svého zaslíbení. Tento střed liturgie je tedy v této formuli ustanovení a tato formule je samotné slovo Boží, které hovoří o odpuštění hříchů, které se objevují ve slovech ustanovení. Na druhé straně rozpoznával Martin Luther pravou přítomnost těla a krve Kristovy ve svátosti, ale spíše ve smyslu duchovního zpřítomnění (symbolu) těla a krve Kristovy. Slovo, které je obsaženo ve formuli ustanovení není pro Luthera samozřejmě poslední citací Slova, ale celá liturgie je naplněna citacemi z Písma, které obsahuje životodárné a spásonosné Slovo. Každé Slovo Božího Evangelia je pro křesťana důležité. Dochází k přesvědčení, že víra, která je spojena se Slovem, nemusí být spojena s existencí svátostí. Svátosti jsou znameními. Slovo Boží má povzbuzovat víru a víra musí toto Slovo příjmout. Svátosti zase tuto víru musí posilovat a učinit ji silnější a pevnější. Luther se rozchází s naukou o obětním charakteru mše, kterou přináší kněz. Podle něho není offertorium obětováním obětin přinášených na oltář, ale díkůvzdáním Bohu. Elevace chleba a vína neukazuje na úkon proměnění, ale má demonstrovat věřícím Boží zaslíbení, které se projevuje Slovem ustanovení. Mše je účinná nikoliv skrze úkon kněze, který vyslovuje konsekrační slova, ale skrze víru věřících, kteří mají podíl stejný podíl na tomto úkonu. Není tedy rozdíl mezi knězem a věřícími laiky, ale pouze je rozdíl v intenzitě víry každého věřícího. S tím souvisí i Lutherovo učení o všeobecném kněžství všech věřících. Pro něho je skutečným knězem pouze Kristus jako prostředník mezi Bohem a lidmi. Luther nechápe kněžství jako nějakou speciální službu, ale jako službu, která umožňuje vysluhovat svátosti a kázat Slovo, proto také již nelpí na tom, aby ti, kteří předsedají bohoslužebným shromážděním zachovali celibát. Ordinace je pouhé vybírání věřících ze společenství k tomu, aby vedli shromáždění.
Martin Luther do roku 1521 používal dosavadní latinský římský ritus a v této chvíli přichází jeho přítel Andreas Bodenstein von Karlstadt s reformním plánem liturgie. I když Bodenstein sám nechtěl redukovat počet svátostí tak, jak to naznačil Martin Luther ve výše zmíněném spise De captivitate Babylonica Ecclesiae praeludium, přece soustředil svoji pozornost na tři z nich: na Eucharistii, křest a pokání. Lutherův spis De captivitate je důležitý z hlediska pochopení liturgie. První zajetí Církve vidí Luther v nauce nemožnosti příjímat v katolické Církvi pod obojí způsobou. Druhé zajetí Církve vidí v učení o transubstanciaci, zmiňuje remanenční učení Petra d´Aillyho, a kritizuje nauku Tomáše Aquinského, protože v ní nevidí spojení se zvěstí Nového zákona. Důležité je podotknout, že Luther v této kritice používá argumentů jeho předchůdců (na poli filosofie, a theologie) a neformuluje zde svoji vlastní nauku. Třetí zajetí, které je důležité pro liturgický náhled reformace, vidí Luther v nauce o mši jako o Oběti. V otázce Eucharistie Karlstadt přejal nauku od Luthera a chápal Eucharistii v termínech zaslíbení a symbolu a přestal chápat eucharistii ve smyslu katolické nauky o transsubstanciaci. Podle reformátorů šlo o připomínku Kristovy smrti na kříži. Karlstadt, podobně jako Luther, poukazovali na fakt, že Eucharistie není možné přijmout bez víry. Lutherovo schéma převzal Karlstadt do svého hlavního díla o Eucharistii. Také otázka o přijímání pod jednou způsobou byla diskutována. Nakonec se Luther i Karlstadt přiklonili k přijímání pod dvěma způsobami. V té době přijímali pod obojí způsobou ultrakvisté v českých a moravských zemích a schismatický pravoslavný Východ v rámci východních liturgií. V souvislosti s Reformací se tedy rodila nová hereze ohledně svátostí, ale praxe vysluhovat svátosti v rámci římského ritu zůstala nedotčena. Byly stále používány texty latinské mše. Byly vyškrtnuty pojmy, které vyjadřovaly obětní charakter mše. (Die aufs sacrificium lauten) Po roce 1520 začíná vznikat i nový náhled na obrazy a uctívání ostatků svatých a na věci posvěcené. Bylo upuštěno od této praxe a činnost obou reformátorů se soustředila na podtržení úlohy Eucharistie ve společenství Církve. Současně s tím kritizoval Karlstadt s Lutherem i modlitební praxi řeholních komunit, která byla prováděna v rámci latinské řeči. A to vedlo, podle Luthera i Karlstadta, k přesvědčení, že tito lidé, kteří žili v rámci klášterních komunit, nevěděli ani co se modlí a pouze opakovali náboženské a liturgické fráze. Luther a Karlstadt chtěli očistit liturgii od všech nánosů středověkých představ a znovu upnout svoji pozornost na víru. Odmítli liturgický a náboženský triumfalismus Církve, i praxi privátních mší, odpůstků a uctívání Nejsvětější svátosti oltářní. Podle jejich názoru bylo třeba zajistit, aby laici nebyli pasivní silou v rámci struktur hierarchie, ale aby skutečně docházelo ke komunikaci mezi touto vrstvou církve a klérem. Místem tohoto setkání se měla stát liturgie. Proto byly podporovány veřejné bohoslužby s aktivní účastí lidu, pokud použiji terminologie liturgického hnutí ve 20. století. Laik mohl vstoupit do liturgického dění a plně na sebe vzít odpovědnost vést a řídit liturgické shromáždění bez nutnosti příjmout svěcení. Andreas Bodenstein von Karlstadt učinil významný krok v zásahu do římského ritu tak, aby vyjadřoval nové myšlenky reformovaného subjektivismu. Zjednodušil římskou mši a to v částech, které hovoří o obětních charakteru mše. Byl prvním, který si uvědomil nutnost reformy liturgických textů a to dříve než sám Martin Luther. Bodenstein učinil tento radikální krok, který mu Luther později po svém návratu do Wittenbergu sám vyčítal. V prvních fázích Reformace se slova ustanovení vyslovovala v německém jazyce a to při veřejné bohoslužbě. Bylo zrušeno pozdvihování a přijímající dostávali chléb a kalich do rukou, aby mohli sami přijímat. Takto nově pozměněná liturgie byla poprvé sloužena o Vánocích 1521 právě Bodensteinem. Spolu s tím se Karlstadt začal zabývat i otázkou celibátu a došel k závěru, že není třeba, aby kněží zachovávali celibát. Již na počátku roku 1522 se začaly objevovat liturgické diference mezi jednotlivými evangelickými duchovními ve slavení liturgie. Bylo svoláno konsilium, které mělo tuto diferenci změnit. Bylo dohodnuto, že slova ustanovení budou v německém jazyce, bude uskutečňováno přijímání pod obojí a přijímající budou přijímat chléb a kalich s vínem do svých rukou, privátní mše byly zrušeny a obrazy z chrámových prostor byly odstraněny. Luther použil Karlstadtovy představy o liturgii až později. V roce 1523 Luther vydává Řád křtu (Taufbüchlein), která je ve skutečnosti německým překladem latinského originálu a je ještě navíc opatřena modlitbou Deus patrum. V tomto roce byla vydána i Lutherova Formula missae, která je skutečně jedinečnou liturgickou prací a příkladem toho, jaký Martin Luther byl totální amatér. Její hodnota je často opomíjena jenom proto, že zachovává některé pasáže římského ritu, ale tato spojitost nehraje významnější roli. Pokud Luther vycházel z římského ritu, který dobře znal, potom je to zcela pochopitelné a je jasné, že bylo třeba stávající římský ritus upravit tak, aby odpovídal změněným poměrům naukovým a disciplinárním rané obce shromážděné kolem Martina Luthera a Andrease Bodenteina. Z této liturgie bylo vypuštěno Offertorium (Obětování darů), lépe řečeno bylo redukováno na pouhé předložení chleba a vína. Následoval pozdrav ve své starobylé verzi: Dominus vobiscum, et cum spiritu tuo, Sursum corda, Habemus ad Dominum a první část Preface byly nahrazeny zpěvem slov Ustanovení, následovalo Sanctus a Benedictus s elevací, Pater noster, Pax Domini, přijímání pod obojí způsobou spojené s Agnus Dei a Communiem. Následovala modlitba Quod ore sumpsimus a požehnání (buď v tradiční formě a nebo vzato z Nu 6, 24-26) nebo Corpus tuum, domine, dále Benedicamus, a požehnání. Idea universálního kněžství je reformačním důrazem. Hlavními body mylně chápaného universálního kněžství jsou:
1/ každý má právo zvěstovat a kázat Evangelium,
2/ svátostný křest mohou udělovat i ženy jako členky křesťanské obce, které mají podíl na všeobecném kněžství,
3/ vysluhování Večeře Páně není otázkou ordinovaných, ale všech. Vyplývá to z Kristových slov "To čiňte na mou památku.",
4/ všeobecné kněžství umožňuje nezávislou kritiku a hodnocení dogmat ve světle Písma svatého.

Dalším vývojovým stupněm Formula missae byla tzv. Deutsche Messe und Ordnung Gottis dienstis, kterou Luther vytvořil a dal do tisku na sklonku roku 1525/26 a poprvé byla sloužena v roce 1526 ve farním kostele ve Wittenbergu. Bylo to poprvé, kdy Luther do bohuslužby vkomponoval německý (národní) jazyk. Tato Deutsche Messe má následující stavbu: bylo vypuštěno Gloria in excelsis Deo, apoštolské vyznání nahradilo dosavadní Nicejské vyznání, po kázání následuje modlitba Otče náš, která patří k tzv. prone: Sursum corda Preface (zkrácena), Slova ustanovení nad chlebem (verze z 1. Kor.11), elevace a zpěv německé verze Sanctus, slova ustanovení nad kalichem s vínem , elevace a zpěv písně Agnus Dei, děkovná modlitba a požehnání. Preface byly rozděleny do liturgických dob, ve kterých se používaly. Deutsche Messe pronikla do Norimberka, kde pobýval Osiander, ovlivnila Buchenhagena v Braunschweigu, Melanchtona a Aurifabera v Mecklenburgu, Bucera v Kölnu a svým způsobem i Cranmera v Anglii a novou mši Pavla VI. ve 20. století.

Pro nás tradiční katolíky jsou postoje Martina Luthera důležité, neboť na základě nich si můžeme udělat nádherný obraz toho, čím byla ovlivněna Nová mše Pavla VI., kterou kardinál Ottaviani a Bacci shodně definovali jako nápadný odklon od závěrů Tridentského sněmu o svátosti Eucharistie a katolickém pojetí svátostí. "Dílo", které Luther vytvořil, totiž ovlivnilo všechny ostatní reformační bohoslužebné texty a proto je třeba pochopit dva nové novotvary: Formulu Missae a Deutsche messe jako kořene liturgického ikonoklasmu a diletanství, které se nápadně rozchází s učením katolické Církve a vůli Ježíše Krista. Aneb udělali z liturgie společenský švédský stůl, kde víra nehraje roli, ale pouze člověk a hominismus.



Franzen A., Malé církevní dějiny, , Zvon, Praha 1992, str. 192
Köstlin J., Theology of Luther in its hiostorical development and inner harmony, vol.I, Lutheran publication society, philadelphia, U.S.A., 1897, str.52.
 


Komentáře

1 JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola | E-mail | Web | 3. října 2016 v 10:49 | Reagovat

Nedávno navštívil naši zemi biskup Athanasius Schneider, mimo jiné též autor skvělé knížky "Corpus Christi" s podtitulkem "Svaté Přijímání a obnova Církve, a při své návštěvě naší vlasti navštívil rovněž i Velehrad, kde jednak odsloužil tradiční katolickou mši svatou, a po této mši svaté měl velice zajímavou přednášku, kde se zabýval právě problematikou správné katolické liturgie.

Mimo jiné podobně jako i jeho výše uvedená knížka "Corpus Christi" obsahuje na stranách 37 až 43 čtvrtou kapitolu s názvem: "Teologické a liturgické důvody pro přijímání Eucharistie do úst a vkleče", právě tak i v této své výše zmiňované přednášce na Velehradě ostře kritizoval a odsoudil u Svatého Přijímání tzv. "podávání na ruku".

A při této příležitosti zdůraznil, že nejen my tradiční katolíci zcela běžně přijímáme Svaté Přijímání v kleče do úst, ale úplně stejnou praxi přijímání Svatého Přijímání do úst a vkleče měli velice dlouho, prakticky až do doby téměř nejnovější dokonce i samotní luteráni. Taková hnusná hanebnost jako je tzv. "přijímání na ruku" je totiž kalvínskou praxí.

Tudíž v této jedné dílčí maličkosti, byť i jinak nepochybně velice důležité a podstatné maličkosti, která v tomto článku "Lutherovy teze o mši svaté..."  naznačuje že u Svatého Přijímání tzv. "podávaní na ruku" je výmyslem Martina Luthera, potažmo jiných luteránů či dalších generací luteránských heretiků je minimálně sporná, neboť odporuje tomu, co již opakovaně při různých příležitostech opakovaně říká biskup Athanasius Schneider, který je nepochybně velkým znalcem katolické i nekatolické liturgie, její geneze a její historie.

A tedy pokud v tomto sporu ohledem této otázky má pravdu biskup Athanasius Schneider, pak to tedy znamená, že něco tak neuvěřitelně odporně zneucťujícího Nejsvětější svátost oltářní jakou je tzv. "přijímání na ruku", která je dnes zejména na západě (tj. v Evropě a Severní Americe) bohužel běžnou praxí pokoncilní značně sprotestantizované "moderní" Katolické Církve, což si v minulosti nedovolil dokonce ani tak veliký heretik jakým Martin Luther nesporně byl.

S projevem hluboké úcty Váš

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!