Svobodné zednářství jako nepřítel katolické Církve a zdroj subverze společnosti a permanentní Revoluce - Freimaurerei als Feind der katholischen Kirche und Quelle der Subversion der Gesellschaft und "permanent/ständige" Revolution

20. listopadu 2016 v 16:44 | MC |  Politika a republikánské "vládnutí" - Die Politik und die Republikanische "Regierung"
Osvícenství bylo vyvoláno nejenom politickou a ekonomickou změnou situace Evropy 16. a 17. století, ale také ideologickou touhou po změně společnosti a světa. A to nastartováním procesu Reformace ve Střední Evropě, která byla první Velkou revolucí. Skupinou, která si vytkla za cíl prosazování nového společenského řádu, byly zednářské lóže, které aktivně pracovaly na tomto poli. Postupujme ve výčtu historických faktů, které zřetelně hovoří o existenci zednářství. Jakožto viditelné sdružení, viditelná organizace vstoupilo zednářství v život v roce 1717. Čtyři tehdejší londýnské lóže se v den sv. Jana spojily, aby vytvořily středisko "svornosti a harmonie". Počátky tohoto hnutí byly pevně zakotveny v šíření falešně chápané tolerance a liberalismu, která byla počátkem nové epochy po tolika letech nejpustších bratrovražedných náboženských válek v Anglii, a která přicházela s mírem, který byl nastolen za Cromwella. Příliv osvícenských myšlenek a působení některých myslitelů anglického empirismu, mělo za následek široký rozvoj tohoto hnutí. Zvláště již výše zmíněný John Locke zastával ideu snášenlivosti mezi jednotlivými společenskými a náboženskými vrstvami. Průkopnickým dílem se staly Letters of toleration (1667), které vzbudily trvalou pozornost a ještě po mnoha desetiletích sehrávaly významnou roli při formování nového pohledu na stát, na člověka a jednotlivé společenské vrstvy. Hlavním aspektem osvícenství bylo zakládání přírodovědeckých a vůbec vědeckých akademií a důraz byl kladen na poznání přírody a fungování světa. V roce 1645 byla v Londýně založena přírodovědecká akademie, která se v roce 1662 změnila v Royal society. Badatelé však kladou počátky zednářství hlouběji do minulosti. Rok 1717 je však prvním známým datem, které je historickým počátkem vzniku zednářských lóží v anglosaském světě. V roce 1723 vznikla základní zednářská konstituce. Jejím původcem byl reverend James Anderson. Ve stejném duchu kráčela i jiná díla. William Preston napsal knihu Illustrations of Masonry a dr. George Oliver svým dílem Antiquities of Freemasonry podpořil tyto smělé legendy o prapůvodu zednářství. Pokud zednáři vždy rozvíjeli legendy o původu zednářství, tak zcela jim můžeme dát za pravdu. Skutečně vznik zednářství spadá do pádu andělů a Luciferova Non serviam. Legendy však stály stranou. V útrobách vzniknuvšího zednářského bratrstva se počala objevovat symbolika a začalo se pracovat na vývoji zednářského kultu. Historie zednářství začíná na počátku 18. století po rozvoji teosofických a osvícenských systémů, které znovu ožívají. Zednářství v sobě zahrnuje směsici nejrůznějších kultů, které byly praktikovány v antice a dochovaly se o nich zmínky v literatuře.Odlišný vývoj byl ve Skotsku, kde byla založena první lóže "Mary´s Chapel", již v roce 1598 a je známa zápisní kniha všech členů této lóže.
Mezi zakládající členy již výše zmíněné londýnské lóže lze jmenovat Johna Theophila Desagulierse, Anthony Sayera, George Payna a Johna vévodu z Montagu. V roce 1723 bylo již známo 52 lóží. V řadách zednářů se objevovali i lidé, kteří vyzrazovali jejich tajemné rituály a můžeme říci, že díky nim bylo možné rekonstruovat údaje o zednářstvu a jeho působení v dějinách novověké Evropy. Prvním takovým vyzrazením bylo vydání "The Mason´s Examination", které vyšlo anonymně v nakladatelství Flying - Post v roce 1723. Zvláštní proslulost si získalo dílo "Masonry dissected" (Rozpytvané zednářství) od Samuela Pricharda.
17. července 1751 došlo k založení Grand Lodge of England. Jejím zakladatelem byl Laurenc Dermott. Byla druhou významnou lóží v Londýně. Obě lóže existovaly vedle sebe až do roku 1813, kdy vznikla United Grand Lodge of Freemasons of England.
Zednářství ve Francii mělo své průkopníky v André - Francois Lebretonovi a vévodovi d´Aumontovi. V roce 1732 vznikla Le Grand Orient de France a v roce 1756 vznikla Velká Francouzská lóže. Francouzské zednářství bylo však tvrdě pronásledováno a to zvláště po zákroku papeže Klementa XII, který vydal bulu "In eminenti". Součástí francouzských lóží byli i encyklopedisté a mezi nimi Denis Diderot, Montesquie, d´Alembert, a dokonce i Voltaire. Již v díle Les Francs Macons ecrases (Rozdrcení zednáři, 1747) jehož autory jsou významní odpůrci zednářů abbé Perau a abbé Larudan, se poprvé objevila souvislost mezi revolučními hesly Fraternité, Egalité, Liberté (Bratrství, rovnost a svoboda) a svobodným zednářstvím, které tyto ideje chtělo realizovat v praxi.
Jaký však mělo zednářství vztah k revoluci 1789? Není možné potvrdit, že by všechny zednářské lóže revoluci zahájily
a podnítily. Nehovořím zde o jednotlivcích, kteří se aktivně podíleli na této vzpouře. Na druhou stranu ideje, které zednáři, ústy svých osvícenských představitelů hlásali, byly tytéž, které hlásala revoluce 1789. Zednářství tedy ideově zaštítilo tuto krvavou událost, která patří k nejnešťastnějším událostem dějin lidstva. Pravá tolerance a svoboda ve stylu zednářství byla ukázána pod gilotinou a na popravištích.

Rozchod katolicismu se svobodným zednářstvím
Zeptejme se však na velmi důležitou otázku, proč se současné papežství v osobě Klementa XII. (a později Lva XIII.) nekompromisně postavilo proti velmi lákavé zednářské myšlence tolerance mezi národy, bratrství mezi společenskými
a náboženskými vrstvami,a svobody a důstojnosti lidské osoby. Jak již bylo výše uvedeno, zednářské ideje jsou z části vzaty z pythagoreismu a gnosticismu. Základem zednářské filosofie a celého jejich učení je teze o absolutní svobodě svědomí člověka a naprosté autonomii jeho rozumu. Pouze v tomto výchozím předpokladu existuje v zednářství jednota. Zásada naprosté svobody smýšlení způsobuje velkou myšlenkovou diferenciaci mezi konkrétními lóžemi a jednotlivci. Z negativního pohledu lze zednářskou filosofii definovat jako svobodomyslnou nauku, která zavrhuje veškeré nadpřirozené hodnoty. To ovšem znamená odstranění nadpřirozeného náboženství, nadpřirozené víry, tedy naturalismus, který stojí v opozici vůči všemu Božímu, a úcty ke všemu, co Bohu odporuje. V rámci některých lóží převažuje směr objevovat hodnoty náboženství, ale existují pouze v rámci deistické nauky, ve které Kristus je ztělesněním ideje Boží. Přes nesourodost myšlenkových názorů, existuje pověra o skryté vnitřní síle, která magicky obepíná celý svět, a tato síla musí naplnit celé životní prostředí, aby jí lidstvo bylo určitým smyslem naplněno. Zednářské myšlenky ústí do hominismu, tj. ke zbožštění člověka a jeho práv, což samozřejmě může v extrémních případech vyústit k pokusům
o realizaci nadčlověka. Přílišné zdůrazňování tolerance, humanismu a lidských práv bez Boha jsou ve své podstatě mylné a tudíž je tímto svým zaměřením směrem nikoliv lidstvo osvobozujícím a nepřináší světu nic jiného než zmatečné a nepravdivé názory na podstatu světa, na člověka a na Boží majestát. Zednářství nezná skutečnou víru v osobního Boha
a v nemožnosti přijmout nadpřirozené zjevení se stalo z pohledu Magisteria Církve zcela nepřijatelné. Budování přírodovědeckých a jiných vědeckých institucí a akademií bez zdůraznění přináležitosti ke křesťanské zvěsti a zjevení vlastně vytvářelo a vytváří akademie bez Boha směřujícího k atheismu. Zednářství vidělo v katolické Církvi brzdu revolučního a osvobozeneckého hnutí a vývoje. Zednářství vidělo a vidí i přes hesla tolerance a plurality v katolické Církvi odvěkého nepřítele (což katolická Církev vidí zase v zednářství svého odvěkého nepřítele), proti kterému neustále brojí zdůrazňováním uzavřenosti a strnulosti katolické hierarchie i v popírání zjeveného náboženství a pravd.
Zednářství vidí svůj utopický cíl v dosažní dokonalé humanity světa a lidstva.Významným členem zednářského hnutí byl Joahnn Gottlieb Fichte, který ve svém díle Philosophie der Maurerei, Briefe an Constant, jež vyšlo v roce 1802 hovoří o zednářství. Je to soubor filosofických přednášek. Zednářství je popisováno jako společnost založená na duchu svobody, která odmítá veškerý dogmatismus. Ale zároveň vede k myšlenkovému chaosu a atheismu a totální anarchii. Velkým odpůrcem zednářství byl i hrabě Metternich, který považoval po celý svůj život zednářství a ostatní tajné organizace za původce všech revolucí a za rozbušku, která může kdykoliv zničit státní autoritu. Konflikt mezi papežstvím
a zednářstvím byl očekáván a skutečně brzy přišel v podobě již výše zmíněné buly Klementa XII. Bula In eminenti je průkopnickou a skvělou bulou. Poprvé se z úst římského pontifika vyslovuje odsouzení všech tajných teosofických společností, které se netýkají pouze svobodného zednářstva, ale i například rosikruciánů a jiných tajných bratrstev. Bula byla vydána 26. dubna 1738. Ještě konkrétně nehovoří o nauce zednářů, ale přímo je odsuzuje pod trestem automatické exkomunikace. Je zde popsán jeden z nejnápadnějších znaků, kterým zednáři prosluli. "Tyto spolky,
v kterých se lidé všech náboženství a sekt - spokojující se zdáním jakési přirozené počestnosti - se spojují těsným
a tajemným poutem podle ustanovených zákonů a obyčejů, a zároveň potají působí,..."Tuto konstituci potvrdil nástupce Benedikt XIV. v konstituci Providas. Významnou prací na kterou navázali papežové bl. Pius IX. a Lev XIII. je dílo jezuity S.H. Pachtlera a jmenovalo se "Tichá válka proti trůnu a oltáři a dílo "Modla humanity", kde je ukázáno v čem spočívá největší omyl zednářství. Je to falešný pojem rovnosti a humanity, která by měla být nastolena na zemi. Je to čistý indiferentismus, který spojuje lidi různých ras, náboženství a nejrůznějšího zaměření. Zednářství se proto může považovat za průkopníka modelu liberální a globalistické demokracie, které jsme svědky. Demokracie sekularizované
a atheistické, plné humanity a plurality, plné nenávisti vůči všem, kteří jsou opačných názorů, ale neschopné existovat a splňovat požadavky stabilního zřízení pro různorodost členů a názorů demokratického uspořádání a pro myšlenkový
a ekonomický chaos, který vládne v demokratické společnosti. Typickým znakem demokratické společnosti je fakt, že je vybudována bez křesťanství na rovině čistě lidské a měřítkem správného fungování společnosti a správnosti je většina, která stojí a padá s určitými dohodnutými pseudoprincipy rádoby tolerance, které je stejně tak totalitaristní jako byla třeba úroveň tolerance za komunismu, či nacismu. Středem takové demokracie je kult humanity, který je postaven nade vše.V odsuzujících stopách kráčí Pius VII., který v roce 1821 vydává konstituci Ecclesiam a Christo Iesu a Lev XII.
v konstituci Quo Graviora v roce 1826 převzal ustanovení předchůdců a potvrdil je. V témže smyslu vyzněly projevy
a dokumenty Pia VIII. v roce 1829 v encyklice Traditi, Řehoře XVI. v encyklice Mirari vos a zvláště Lev XIII. v encyklice Humanum Genus z roku 1884. Od nynějška jsou ideje a existence svobodného zednářství spojeny s odsouzením. Papežové odsoudili indiferentismus jako nauku, která hlásá myšlenku, že všechna náboženství jsou si rovna a stejně dobrá a proto si člověk může vybrat jakékoliv náboženství. Katolická Církev však vždy zdůrazňovala, že jedině ona je Církví založenou Kristem a tudíž, že mystické tělo Kristovo je pouze a jedině plně realizováno v katolické Církvi a nikde jinde. Proto nikdy nemohla souhlasit s názorem svobodných zednářů (a osvícenců), že všechna náboženství jsou odrazem jedné pravdy, že jsou stejně dobrá a že v podstatě neexistuje pravda a lež, pravda zjevená a blud, ale nějaká pravda, ke které lidstvo v nejrůznějších náboženských společenstvích směřuje. Je také zajímavé, že encyklika Providas zavrhuje tajné společnosti i proto, že civilní právo je považovalo za nekontrolovatelné státní autoritou a tudíž i církevní právo neznalo pojem tajné společnosti, které neexistují a nefungují legálně, to znamená veřejně a s povolením státních či církevních orgánů. Pius VII. potvrzuje výše zmíněné papežské dokumenty ohledně zednářství a zvláště se zajímá ve své bule Ecclesiam a Jesu Christo o hnutí karbonářů, kteří působili v Itálii, lépe řečeno v Itálii rozdrobené do různých městských států. Karbonáři (Carbonnari) usilovali
o sjednocení Itálie a to mnohdy násilnou cestou revoluce, jak to měl později zažít sám bl. Pius IX., když církevní stát zanikl díky tlaku národnostního sjednocování Itálie, ve které důležitou politickou roli hráli právě karbonáři. Pius VII. byl svědkem Velké francouzské revoluce, kterou odsoudil. Byl svědkem svržení francouzského krále, destrukce katolické Církve ve Francii a celkového zhroucením královské moci. Lev XII. v konstituci Quo Graviora poukazuje na fakt, že zednářství nejvíce působí, jak jsem již výše uvedl, na akademické půdě, v různých vědeckých institucích a akademiích. Je to logické. Je také nepochybné, že karbonáři a členové jiných tajných společností existovali nelegálně a mnohdy byli extrémisty, kteří chtěli násilnými počiny zvrátit státní a církevní autoritu, kterou považovali za překonanou. Stát pronásledoval stejně dobře karbonáře jako i jiné členy tajných nelegálně organizovaných skupin anarchistického zaměření. Avšak je nepochybné, že členové různých tajných spolků a sdružení nebyli ideově stejně zaměření jako učení katolické Církve. Neexistovalo žádné sentire in omnibus rebus religionis cum Ecclesia catholica. Proto muselo dojít k tomuto konfliktu mezi katolickou Církví a státem na jedné straně a svobodomyslným zednářstvím na straně druhé a to v pojetí Božího Zjevení, v pojetí Boha jako osoby, v náhledu na nadpřirozený a přirozený zákon, na podobu státu
a společenské uspořádání a náhledu na to, co je a co není lidská svoboda a odkud pramení. Rozeberme si nyní nejvýznamnější encykliku na téma svobodného zednářství. Je jí encyklika Lva XIII. Humanus genus. Byla zveřejněna na základě dokumentu, který se dostal do rukou papeže Řehoře XVI. mezi léty 1820 až 1846, který je znám pod názvem Alta Vendita a jehož autorem jsou italští karbonáři. Pravost tohoto dokumentu, který jedná o tom, jak zničit katolickou Církev, potvrdil Pius IX. 25. února 1861. Tento dokument byl projevem boje mezi ideou sjednocené Itálie, kterou hájili karbonáři a mezi ideou obnovení a reformy papežského státu, kterou hájili římští papežové po celé 19. století. Je však zajímavé, že tento dokument jde ještě dále, jaksi za problém kolem existence papežského státu
a sjednocené Itálie, který byl tak ožehavý v druhé polovině 19. století. On zcela otevřeně hovoří o nepřátelství mezi katolicismem a zednářstvím a o tom, že přijde doba, kdy zednářství se bude ze všech svých sil snažit rozdrtit katolickou Církev a celou křesťanskou společnost. Proto také všechny papežské dokumenty polemizují s tímto a podobnými dokumenty a ukazují velké nebezpečí pro celý křesťanský svět. Zednářství bylo v encyklice Humanus genus obviněno z naturalismu, který hlásá nutnost, aby lidská přirozenost a lidský rozum byl učitelem a svrchovaným pánem ve všech věcech. Zednářství, jak již bylo výše uvedeno, popírá Boží zjevení, má odpor vůči dogmatizaci Božích Tajemství a proti každé pravdě, kterou není možné dokázat rozumem. Významným počinem a požadavkem zednářů je oddělení státu
a Církve, oddělení trůnu a oltáře. I v otázce existence Boha a existence Zákona Božího je zednářství skeptické. Bez tohoto pevného základu o řízení světa Bohema jeho zákonem, který ustanovil, zbývá zednářské ideologii pouze přirozený zákon světa, na kterém stavějí své základy mravnosti a státu. Mravnost v zednářském pojetí ovšem nepochází od Boha, ale je čistě lidskou vlastností jednat mravně a tudíž mravnost oddělená od Boha je jedinou možností. Jediným měřítkem je člověk a jeho důstojnost, o které nehovoří jako o poskvrněné dědičným hříchem, ale dochází k přehánění
a přílišnému zdůrazňování hodnoty člověka. Tak nastupuje lhostejnost vůči zjevenému náboženství. Nejenom papežové poukazovali na nebezpečí tohoto zednářského vidění světa. Hermann Gruber SJ byl rozhodným protivníkem zednářů
a kritizoval jejich svobodomyslný program ve několika bodech:
1) Zednářství je zdrojem liberalismu, domněle náboženského nebo konfesijně neutrálního. Ve skutečnosti jde o anti-supranaturalistický, prakticky nedogmatický ráz.
2) Jeho princip je naturalisticky humanitární.
3) Podržuje v sobě deistické vidění světa.
4) Odmítnutím zákona Božího a zboštěním člověka na Boha se vytváří nebezpečná ideologie, která vede buď na jedné straně k atheismu a anarchii a nebo k nějakému totalitarismu a nesvobodě.
5) Zednářství je zdrojem neutuchající Revolty proti Církvi Kristově a státním autoritám
6) Zednářství je původcem tzv. lidských práv, které nejsou ničíám jiným než vyhlášením anarchie ve společnosti, kde každý řídí sám sebe, kde zaniká autorita, kde se ničí i samotné základy přirozeného řádu.
7) Zednářství bojuje proti Bohu a nadpřirozenému řádu Jím ustanoveným.
8) Zednářství je strůjcem permanentní Revoluce ve společnosti a v jednotlivých státech.
Zednářství je nepřítelem římské Církve a římská Církev všechny bludy, které ze zednářství vycházejí odsoudila: liberalismus, modernismus, liberální demokracii, bolševismus, nacionalismus, nacismus a fašismus. Ještě dnes platí ustanovení římských papežů ohledně členství v zednářských lóžích a je trestáno pro katolíky automatickou exkomunikací a to i v době po dekadentním II. Vatikánském koncilu - jednoho z bodů zednářského plánů na zničení katolické Církve.
 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!