Habsburská Monarchie - Donaumonarchie

My jsme synové Bílé Hory, my jsme dědici slavného katolického vítězství! Wir sind die Söhne des Weissen Berges und die Erben des katholischen Sieges

9. listopadu 2017 v 8:01 | MC
Včera jsme opět oslavili památné výročí bitvy na Bílé Hoře modlitbami za zemřelé na místě památné bitvy. Znovu si věrní katoličtí muži uvědomili, jak je důležité bojovat proti omylům, subjektivním polopravdám, proti revoluci, proti pseudo náboženským překrucováním, proti podrývání zakonné autority Náměstka Kristova na zemi a legitimních panovníků. Je to vítězství PRAVDY KRISTOVY nejenom nad protestaskou herezí, je to odveta a pohřbení husiství a prokletého odkazu odpadlého kněze Jana Husa. Bílá Hora je vítězstvím katolicismu nad hordami rebelů, kteří bojovali proti zákonné autoritě císaře. Bílá Hora je jasným příklad toho, že je povinností katolíků bojovat proti omylům, které odporují katolické nauce a vedou miliony duší do věčného zatracení. My jsme hrdí synové Bílé Hory, my jsme dědici tohoto slavného vítězství, my patříme Kristu a Matce Boží, my jsme synové katolické Pravdy. Bílá Hora je protikladem Revoluce, je vyjádřením věrnosti svatým Principům víry
a autority, je příkladem následování hodným. A tak zvolejme spolu s karmelitánem ctihodným Dominikem a Jesu Maria, který burcoval katolickou armádu do boje: ORA PRO NOBIS SANCTA DEI GENITRIX. DEFENDE NOS IN PROELIO. (ORODUJ ZA NÁS, SVATÁ BOŽÍ RODIČKO, BRAŇ NÁS V BOJI!)
Santa Maria della Vittoria!

Turkobijci - Türkschläger

22. ledna 2017 v 22:17 | Schützenbund des heiligen Wenzels
Vážení přátelé und "alte Kameraden",
zde uveřejňujeme seznam turkobijců, kteří bránili křesťanskou Evropu. Jedinou cestou pro nás je postavit se uměle vytvořené imigraci, která ohrožuje samotné kořeny Evropy.
Papst und Habsburg Hoch!

100 výročí od úmrtí císaře Františka Josefa I. - 21.11.1916 - Der Tod des Kaisers Franz Joseph I. - 21.11.1916

22. listopadu 2016 v 9:38 | MC

180 let od poslední korunovace v Čechách císaře Ferdinanda V. Dobrotivého - 7. září 1836

25. srpna 2016 v 12:00 | MC
Dne 7. září 2016 si budeme připomínat sto osmdesáté výročí poslední české královské korunovace-korunovace císaře Ferdinanda V. Dobrotivého, která proběhla v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. Málo známou skutečností je, že František Antonín hrabě Kolowrat Liebsteinský (1778-1861), majitel panství Rychnova nad Kněžnou a státní ministr, byl jedním z nejdůležitějších aktérů poslední pražské korunovace, když 7. září 1836 položil v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě českou královskou korunu na hlavu císaře Ferdinanda V. spolu s pražským arcibiskupem Ondřejem Aloisem hrabětem Ankwicz von Skarbek-Poslawice (1777-1838). Císař a král Ferdinand I. na majestátním portrétu L. Kupelwiesera z roku 1847 (v pozadí, po jeho pravé ruce zobrazeny svatoštěpánská, rakouská císařská a svatováclavská koruna)


auf Deutsch
Ferdinand I. Karl Leopold Joseph Franz Marcellin, genannt: der Gütige, tschechisch: Ferdinand Dobrotivý, (* 19. April 1793 in Wien; † 29. Juni 1875 in Prag) war von 1835 bis 1848 Kaiser von Österreich und König von Böhmen und als Ferdinand V. seit 1830 auch König von Ungarn und Kroatien.
Am 7. September 1836 empfing er (ein reiner Formalakt) in Prag die Krone von Böhmen - es war dies das letzte Mal, dass ein Herrscher mit der Wenzelskrone gekrönt wurde -, wobei er das übliche Krönungsgeschenk der Reichsstände von 50.000 Dukaten ebenfalls wohltätigen und sonstigen öffentlichen Zwecken widmete. Ferdinand war der letzte gekrönte König von Böhmen; seine Nachfolger Franz Joseph I. und Karl I. ließen sich wohl in Budapest, nicht aber in Prag krönen.

Korunovace v katedrále sv. Víta

Malý citerový seminář - Kleines Zitherseminar

3. července 2016 v 21:00

Malý citerový seminář

11. -13. srpna 2016 v Lukově u Zlína v krásném prostředí Hostýnských vrchů (Pod Kaštany 79)
- Pro všechny zájemce o tento u nás takřka už vymizelý nástroj

PROGRAM:


Středa 10. 8. 2016 19.00 - 21.00 h.
- příjezd a ubytování
Čtvrtek 11. 8. 2016
- Společné setkání v pastor.centru
(seznámení s historií citery a hry na citeru v naší zemi)
- Praktické cvičení hry na citeru
- Večerní citerový koncert
v Lukově
Pátek 12. 8. 2016
- Společný výlet na hrad Lukov s prohlídkou hradu
- Praktické cvičení hry na citeru
- Večerní citerový koncert v Hrobicích
Sobota 13. 8. 2016
- Praktické cvičení hry na citeru
- Společný závěrečný oběd

Účast přislíbili:
České citerové trio CITRIUM
(Jana Jodlbauer,Kateřina Nováková, Pavlína Cabadajová) a manželé Jan a
Eliška Folprechtovi z citerového klubu Radegast v Ostravě
Kursovné: 500 Kč/os
Stravování: z vlastních zásob, nebo možnost menu v blízké pizzerií, nebo restauraci
Ubytování: zdarma v past.centru
na matračkách (spacák s sebou)
nebo
Penzion Na Pivovaře cca 750 Kč/noc (dvojlůžkový pokoj)

Informace a přihlášky do 31. 7. 2016 na:
falukov@ado.cz nebo na tel. 799797611

Počet účastníků je omezen (20 osob)!

Tiskové prohlášení Koruny České a komentář Monarchia Catholica - Koruna Česká Pressemeldung und Monarchia Catholica Kommentar

21. května 2016 v 8:19 | KČ+MC
Vážení přátelé,
níže uvádíme Tiskové prohlášení Koruny České:

Tiskové prohlášení: K nárokům Lichtensteinské nadace a konfiskaci majetku Lichtensteinů. Koruna Česká, (monarchistická strana Čech. Morava a Slezska) považuje konfiskaci majetku Lichtensteinů a zejména současnou snahu konfiskovat majetek nadace podle Benešových dekretů za svévoli ze strany státních orgánů. Každému poněkud myslícímu člověku, tedy snad i politikovi, právníkovi by mělo být jasné, že konfiskovat na základě "kolektivního provinění německého národa" majetek hlavy neutrálního státu je nesmysl logicky i právně. Takový majetek by mohl být konfiskován pouze v případě, že se tato hlava neutrálního státu provinila konkrétní činností proti tehdejšímu Československu nebo jeho občanům. Pokud je nám známo, taková obvinění nebyla proti Lichtensteinům ani vznesena, tím méně prokázána. Je pouze ostudou současné České republiky, že zřejmou křivdu nedokázala dosud napravit a vyzýváme orgány tohoto státu, aby tak neprodleně učinily.

Mgr. Ing. Josef Pejřimovský v. r.
pověřený člen předsednictva

Komentář Monarchia Catholica, včetně přípisu pana Mgr. Ing. Josefa Pejřimovského:
"O skutečnosti, že se Benešovy dekrety automaticky nevztahují na všechny Němce bez ohledu na státní příslušnost, svědčí smlouvy Československé republiky se Švýcarskem, Itálií a Rakouskem, že na jejich občany se Benešovy dekrety bez ohledu na národnost nevztahují. Jejich občany lze podle Benešových dekretů postihnout jen tehdy, když se provinili konkrétním činem proti Československu nebo jeho občanům."

Monarchia Catholica vítá ocenění, kterého se dostalo Jeho Knížecí Milosti Janu Adamovi II. z Liechtensteinu, který byl na 67. Sudetoněmeckém dni 2016 v Norimberku oceněn Karlovou cenou.

Lichtenštejnsko bylo za obou světových válek neutrální, za 2. světové války mu několikrát hrozila anexe ze strany Třetí říše. Liechtensteinové nebyli nacisty a nekolaborovali s okupačním režimem, jak prokázal v letech 2011-2014 výzkum česko-lichtenštejnské komise historiků. Liechtensteinové prokazatelně chránili své české zaměstnance v protektorátu. Přestože občané lichtenštejnska měli národnost lichtenštejnskou, byli všichni v roce 1945 označeni za Němce a jejich majetek byl zkonfiskován podle dekretů prezidenta republiky. "ČSR" se naproti tomu vstřícně stavělo k občanům německé národnosti Švýcarska, dokonce i Rakouska a dalších zemí.
Zajímavé je, že již v letech 1945-1948 si "československé" úřady byly vědomy toho, že konfiskace byly z pohledu domácího i mezinárodního práva nezákonné, a že lichtenštejnské občany bude nutné odškodnit. Ministerstva financí a zahraničních věcí "ČSR" jednaly v únoru 1945 již jen o výši odškodnění, ale únorový komunistický převrat ho znemožnil. Kníže Hans-Adam II. opakovaně prohlásil, že se nevzdává nároku na majetek svého rodu v "České republice". Nechce se o tento majetek soudit, ale doufá, že české úřady jednoho dne uznají, jaké bezpráví se lichtenštejnským občanům dostalo roku 1945 a budou tento problém chtít řešit.

odkazy:

MŠE SVATÁ ZA NAŠEHO LEGITIMNÍHO CÍSAŘE A KRÁLE KARLA II. VON HABSBURG

6. ledna 2016 v 19:34 | MC
Privátní tradiční mše svatá za našeho legitimního krále, Jeho císařskou a královskou Výsost Karla Habsbursko-Lotrinského, vnuka blahoslaveného císaře Karla I., u příležitosti jeho 55. narozenin, se bude konat dne 11.1.2016. Vzpomeňme proto na našeho legitimního panovníka v modlitbě.

Požehnané svátky vánoční - Gesegnete Weihnachten!

21. prosince 2015 v 18:30 | MC
Redakce Monarchia Catholica přeje všem přátelům a čtenářům klidné prožití zbytku Adventu, požehnané Vánoce, radost z narození Spasitele a pokojný rok 2016.
Papst und Habsburg Hoch!

Monarchia Catholica Redaktion wünscht allen Freunden und Lesern frohe und gesegnete Weihnachten, viele Fröhlichkeit von Geburt Jesu und ein friedvolles und gesundes Jahr 2016.
Papst und Habsburg Hoch!

Citerový koncert - Pozvánka - Zitherkonzert - Einladung

31. srpna 2015 v 19:02 | Vyšší Brod + MC + Grenz(en)überschreitende Musik Kultur

Oběť USA a permanentní Revoluce - Císař Maxmilián I. Mexický - Opfer der Vereinigten Staaten und des permanenten Revolutions - Kaiser Maxmilian I. von Habsburg

15. června 2015 v 19:29 | MC
19. června si připomínají monarchisté popravu Maxmiliána I. Mexického (španělsky Maximiliano I de México, rozený jako Ferdinand Maximilian Joseph von Habsburg-Lothringen (narozen 6. července 1832 - 19. června 1867). Díky podpoře francouzského císaře Napoleona III. a skupiny mexických royalistů byl 10. dubna 1864 prohlášen mexickým císařem. Mnoho zahraničních vlád odmítlo uznat jeho vládu, zejména sousední Spojené státy americké. USA také podpořily mexické republikánské povstalce vedené sesazeným prezidentem Benitem Juárezem, který Maxmiliána svrhl, roku 1867 v Querétaru zajal a nechal popravit. Jak se historie neustále opakuje a jak je zřejmé, že USA jako z Revoluce vzniklý konglomerát "národů" vždycky usiluje o revoluční spiknutí v sousedních národech, aby vytvořily loutkové vlády. (Vzpomeňme na carské Rusko a vývoz bolševické Revoluce, Irák, Afganistán, Islámský stát vedený agenty CIA, arabské jaro, či insidejob 11. září 2001 atd.) Císař Maxmilián zemřel jako mučedník.

Sto let od bitvy u Limanowé a Łapanowa - 100 Jahre - Schlacht von Limanowa–Lapanow

11. ledna 2015 v 16:32 | Pavel Zahradník
V prosinci 2014 se konaly vzpomínkové slavnosti, jež nám připomněly, že uplynulo právě sto let od jedné z nejvýznamnějších bitev první světové války, totiž bitvy u Limanowé a Łapanowa, krátce zvané jen bitvou u Limanowé, jež probíhala mezi 1. a 14. prosincem 1914.1)


Bitva u Limanowé tvořila součást rakousko-uherské protiofenzívy proti ruské armádě, které se předtím, během měsíce listopadu, podařilo vrhnout rakousko-uherskou armádu od řeky San zpět na západ až ke Krakovu, takže se poté v moci Rusů ocitla nejen východní Halič, ale i většina Haliče západní, tedy dohromady zhruba šest sedmin celé Haliče. Rakousko-uherská 4. armáda arcivévody Josefa Ferdinanda nyní už jen bránila Krakov, zatímco 3. armáda generála Svetozara Boroeviće byla donucena ustoupit za Karpaty, tedy na území dnešního Slovenska. Velitel ruského Jihozápadního frontu generál Nikolaj Ivanov nato využil těchto ruských úspěchů a pokusil se v prostoru mezi oběma rakousko-uherskými armádami prolomit frontu. V případě úspěchu této operace, jíž byla pověřena ruská 3. armáda, které velel generál Radko Dmitrijev, by ruská vojska mohla pochodovat buď do Slezska a na Moravu, anebo přes Karpaty do Uher a dále k Vídni, která se už začala připravovat na ruské obležení.
V této nebezpečné situaci rakousko-uherské velení rozhodlo přesunout několik divizí 4. armády, tvořících XIV. sbor polního podmaršálka Josepha Rotha, z prostoru severně od Krakova, kde se podařilo ruský nápor načas zastavit, do oblasti Limanowé, malého města ležícího v horské kotlině v polských Západních Beskydech, asi 50 km jihovýchodně od Krakova. Zde měl XIV. sbor zaútočit do boku ruské armády, jež ohrožovala Krakov, a zadržet ruské jednotky, než začne protiofenzíva Boroevićovy 3. armády z Karpat. Pěší jednotky byly železnicí dopraveny do Chabówky, ležící jihozápadně od Limanowé, a odtud 1. prosince zahájily postup severním směrem. Ve dnech 5. a 6. prosince se už bojovalo o opevněné pozice ruské armády severozápadně od Limanowé, v okolí vsi Góra Św. Jana. Rusové kladli velký odpor, ale nakonec byli z těchto pozic vytlačeni a rakousko-uherské jednotky mohly dále postupovat k severu, směrem ke vsi Łapanów, jež se nachází zhruba v polovině cesty mezi Limanowou a Krakovem, až 8. prosince dosáhly řeky Stradomky poblíž Sobolowa. Rusové se sice ještě vzchopili k poslednímu protiútoku, ale i ten se nakonec podařilo rakousko-uherskému dělostřelectvu zastavit a ruské jednotky byly nuceny stále rychleji vyklizovat celou oblast. V této poslední etapě do bitvy zasáhla i rakousko-uherská 3. armáda, která překročila Karpaty a napadla ruskou armádu od jihu. Celé bojiště ovládla armáda habsburské monarchie a ruská armáda byla nucena ustoupit daleko na východ. Historik Gustav Stöckelle o tomto úspěchu rakousko-uherského vojska píše: "Rozhodujícím pro vítězství byl onen duch, který během staletí vzrostl neúnavnou prací důstojnického sboru císařské armády. Bez něj nebude možno ani v budoucnu dosáhnout žádného vítězství."2)
Bitva u Limanowé byla velkým úspěchem rakousko-uherské armády, která donutila ruskou armádu opustit nově dobytá území v části západní Haliče, a stala se tak nezbytným předpokladem následujícího průlomu u Gorlice v květnu 1915, po němž byli Rusové vytlačeni z celé Haliče; ani zdařilou Brusilovovou ofenzívou v roce 1916, tím spíše pak nezdařenou Kerenského ofenzívou v roce 1917 už nedokázali Halič (až na její nejvýchodnější část) znovu obsadit. Na další velký útok ruské říše proti Evropě bylo poté třeba čekat do roku 1920, kdy ho u Varšavy zastavilo polské vojsko se svým ukrajinským spojencem; následující ruská agrese v letech 1939-1945 byla však již bohužel pro východní impérium úspěšnější. Velký význam limanowské bitvy si v Polsku, ale zvláště v Maďarsku uvědomují dodnes, takže není divu, že v Budapešti nalezneme jak Limanowskou ulici (Limanova utca) a Limanowskou uličku (Limanova köz), tak i Limanowské náměstí (Limanova tér), a že v budapešťském františkánském kostele jsou vždy 11. prosince slouženy mše svaté za padlé v této bitvě.
Vítězství u Limanowé bylo dílem rakousko-uherské 4. armády, zvláště pak jejího XIV. sboru; jeho velitel, polní podmaršálek Joseph Roth, poté, co byl v roce 1916 povýšen do rytířského stavu, obdržel po zásluze predikát "von Limanowa-Łapanów."3) Bojů u Limanowé a Łapanowa se však zúčastnily i další sbory 4. armády, totiž IX. (jeho velitelem byl polní podmaršálek Rudolf Králíček, rodák z Huštěnovic na Moravském Slovácku) a XI., a nelze zapomenout ani na přispění německé 47. záložní divize. Pravé křídlo rakousko-uherské armády pomáhali krýt polští legionáři, tedy polské dobrovolnické oddíly, jimž velel Józef Pił­sud­ski. Pro českého čtenáře je jistě zajímavé, že v bitvě byly početně zastoupeny i vojenské jednotky z českých zemí - 14. zeměbranecký pěší pluk (doplňovací obvod Brno a Jihlava), 25. zeměbranecký pěší pluk (Kroměříž), 28. pěší pluk (Praha), 1. prapor polních myslivců (Terezín), 16. prapor polních myslivců (Opava), 6. dragounský pluk (Brno) a 8. dragounský pluk (Litoměřice).4)
Součástí bitvy u Limanowé byly i vojenské akce přímo v Limanowé, které se tu odehrály mezi 8. a 11. prosincem. Samotná Limanowa byla obsazena jednotkami rakousko-uherské armády, ale hned za městem už začínaly ruské pozice. 8. prosince započal mohutný ruský útok, během něhož ruské dělostřelectvo ostřelovalo město, nad nímž se tyčil nově budovaný farní kostel Matky Boží Bolestné, známý svou milostnou soškou Piety Limanowské; zajatí ruští vojáci později tvrdili, že nad kostelem, který se jim nepodařilo zasáhnout, viděli paní, která zastírala kostel svým pláštěm a odvracela jejich střely. Ruským vojákům se podařilo obsadit vrch Golców, ležící nad městem, a poté i další vrch Ja­bło­niec. Místní rakousko-uherský velitel však o ruském obsazení Jabło­nce nevěděl a vydal rozkaz, aby pozice na něm zaujal 9. husarský pluk hraběte Nádasdyho, jemuž velel košický rodák plukovník Ottmár (Othmar) Muhr. Husaři vyrazili ze svého stanoviště o půlnoci, v Limanowé sesedli z koní a za úsvitu začali vystupovat na Ja­bło­niec. Když plukovník Muhr zjistil, že vrch již obsadili Rusové, rozhodl se zavelet k útoku a s výkřikem "Éljen a király (Ať žije král)!" se v čele svého pluku rozběhl proti nepříteli. Husaři, kteří původně nepočítali s tím, že na Jabłonci na ně již čekají Rusové, se vrhli na nepřítele jen s šavlemi, karabinami bez bodáků, ženijními lopatkami k budování zákopů a noži, ale po krvavém boji se jim nakonec podařilo Jabłoniec dobýt. Husarští důstojníci při útoku postupovali v čele svých vojáků, proto mnozí z nich zůstali ležet mrtvi na bojišti. Smrtelně raněný plukovník Muhr, otec pěti dětí, zemřel půl hodiny po vítězném ukončení útoku v polní ošetřovně na úpatí Jabło­nce, stačil však k němu ještě přispěchat vojenský duchovní P. János Folba. Plukovníkovo hrdinství ocenil císař František Josef I. rytířským křížem Leopoldova řádu, plukovníka také posmrtně povýšil do šlechtického stavu a udělil mu predikát "z Limanowé."
Během celé dvoutýdenní bitvy u Limanowé a Łapanowa padlo asi jedenáct tisíc vojáků obou nepřátelských armád, kteří jsou pohřbeni na mnoha desítkách vojenských hřbitovů v celé této části Malopolska. Největší z těchto hřbitovů a také architektonicky nejzdařilejší byl vybudován v letech 1916-1917 přímo v Limanowé, na vrchu Ja­bło­niec, a to podle projektu architekta Gustava Ludwiga, brněnského rodáka; stavební práce vykonali ruští a italští váleční zajatci pod vedením krakovských umělců, malíře Henryka Uziembły a sochaře Jana Szczepkowského, a také slovenského architekta Dušana Jurkoviče. Na hřbitově je pohřbeno 161 padlých rakousko-uherských vojáků, 247 ruských vojáků a jeden voják německý; vojáci z českých, moravských a slezských pluků či praporů zde pohřbeni nejsou, protože vojenské jednotky z českých zemí se bojů přímo v Limanowé neúčastnily. Mezi vstupními branami na hřbitov byla vybudována novorenesanční kaple, sloužící jako mauzoleum, ve které byl pohřben plukovník Muhr (později, v době mezi světovými válkami, však jeho rodina dala jeho ostatky přenést domů do Maďarska). Kaple byla vystavěna na půdorysu osmiúhelníku, zdůrazněného ještě osmi pilastry, snad jako připomínka toho, že boje v Limanowé započaly 8. prosince, ve svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie. Na místě, kde plukovník hrdinskou smrtí padl, byl postaven pomník.5)
Oslavy sto roků, které uplynuly od tohoto vítězství, se konaly od čtvrtka 11. do neděle 14. prosince 2014 v Limanowé.6) Přítomni byli četní účastníci hlavně z Polska a Maďarska, ale zastoupeno bylo i Rakousko, které reprezentovali zástupce rakouského velvyslance z Varšavy a představitel Rakouského Černého kříže, tedy organizace pečující o vojenské hřbitovy; bohužel nebyl přítomen žádný zástupce českých zemí. Počtem ovšem dominovali účastníci polští a maďarští; celá akce tedy vyzněla jako oslavy polsko-maďarského přátelství, potřebného i v dnešní těžké době, kdy ruské impérium - stejně jako v roce 1914 - znovu ohrožuje Evropu. Zatímco polští účastníci obraceli svoji pozornost zvláště k osobě Józefa Piłsudského, hosté z Maďarska vzpomínali na hlavního maďarského hrdinu bitvy u Limanowé, plukovníka Muhra.
Slavnosti započaly již ve čtvrtek, kdy byla zahájena mezinárodní konference "Velká válka v Malopolsku - bitva u Limanowé 1914", po jejímž ukončení byla otevřena výstava "Uherští vojáci na východní frontě 1914-1916." V sobotu už ráno skupiny historické rekonstrukce z Polska i Maďarska zřídily na limanowském náměstí vojenské ležení a jejich členové v historických uniformách poté vykonali na náměstí vojenskou přehlídku. Největšímu zájmu se těšila výprava maďarských husarů, kteří přijeli na koních z města Várpalota, vzdáleného od Limanowé 600 km. Hostem oslav byl i Albert Muhr, vnuk plukovníka Muhra, a také Miklós Hertelendy, vnuk kapitána Miklóse Hertelendyho, který se pod Muhrovým velením rovněž zúčastnil útoku na Ja­bło­niec. Hlavním bodem sobotního programu bylo odhalení pamětní desky na domě, ve kterém před bitvou nocoval Pił­sud­ski; odhalení pamětní desky bylo vykonáno za přítomnosti delegací z Maďarska, Rakouska a Německa.
Nedělní slavnosti byly zahájeny slavnou mší svatou v limanowské bazilice Matky Boží Bolestné, po níž následovala rekonstrukce útoku na vrch Ja­bło­niec a poté vrcholný bod oslav, totiž slavnost na vojenském hřbitově na tomto vrchu. Na ústředním bodě hřbitova, před kaplí-mauzoleem plukovníka Muhra, maďarský ministr národní obrany Csaba Hende k padlým vojákům řekl: "Chceme sklonit hlavy před vámi, kteří jste padli, aby se Uhry nestaly carovou kolonií." A dále: "Zastavili jste a rozbili jste ruský parní válec, který chtěl rozdrtit celou Evropu. Svedli jste velký boj, vykonali jste velký čin, jehož ozvěna bude znít ve věčnosti. Nad hroby limanowských hrdinů můžeme slíbit, že budeme hodni toho, za co položili svůj život." Polský viceministr národní obrany Maciej Jankowski pak konstatoval: "Na této zemi, kolem Limanowé a Łapanowa, Maďaři prolévali krev za svou vlast. Zde zastavili nepřítele, jehož cílem byla Vídeň a Budapešť, proto byla bitva tak krutá a tak krvavá." Viceministr Jankowski přitom připomněl další ruský vpád do Evropy v roce 1920 a pomoc, kterou tehdy Maďaři ohroženému Polsku poskytli. Slavnost byla zakončena modlitbou za padlé, kterou pronesli polní biskup maďarských ozbrojených sil László Bíró a emeritní biskup tarnowské diecéze Władysław Bobowski.
Závěrem je třeba znovu vyslovit lítost, že na oslavách stoletého výročí vítězné bitvy nebyli žádní zástupci z Čech, Moravy či Slezska, a to přesto, že účast českých vojáků v bitvě by si toho jistě zasluhovala. Na vrchu Ja­bło­niec najdeme ostatně i dnes bohemikum, které je s bitvou úzce spjato. Vedle vojenského hřbitova na Ja­bło­nci totiž stojí obelisk vztyčený na památku smrti osmatřicetiletého Leonarda hraběte Thun-Hohensteina, rotmistra husarského pluku hraběte Nádasdyho, který tu při útoku svého pluku rovněž padl. Hrabě Leonard, ač sloužil v uherském pluku, se narodil v Benátkách nad Jizerou jako syn Leopolda Bohumila hraběte Thun-Hohensteina a jeho manželky Christiany, rozené hraběnky Waldstein-Wartenbergové, majitelů nejprve benáteckého panství a poté panství liblického se sídlem v Liblicích poblíž Mělníka. Smrt hraběte Leonarda v bitvě u Limanowé dala jeho matka (otec byl tehdy již mrtev) připomenout nejen jehlancovitým pomníkem na vrchu Ja­bło­niec, ale také kamenným křížem postaveným v liblickém zámeckém parku, ve kterém mají Thun-Hohensteinové i svoji hrobní kapli, do níž dala Leonardovy ostatky z Limanowé přenést. Na prosbě o zbožnou vzpomínku v modlitbě, kterou dala matka - jak bylo tehdy obvyklé - po synově smrti vytisknout, vidíme na koni svatého Jiří, patrona rytířů, bojujícího s drakem, a na další straně fotografii vážného, zamyšleného mladého muže v husarské uniformě; mezi připojenými texty čteme: "Na bojišti hleděl smrti neohroženě do očí; když přišla, byl připraven."7)

Poznámky:

1) O bitvě u Limanowé a Łapanowa pojednávají všechny souhrnné práce o dějinách první světové války, z nichž uveďme alespoň zásadní dílo, jakým je první svazek oficiální sedmidílné rakouské monografie: Österreich-Ungarns letzter Krieg 1914-1918 I. Das Kriegsjahr 1914. Vom Kriegsausbruch bis zum Ausgang der Schlacht bei Limanowa-Łapanów, 2. Auflage, Wien 1931. Soudobé válečné zprávy byly publikovány krátce po bitvě: Österreichisch-ungarische Kriegsberichte aus Streffleurs Militärblatt 2. Die Schlacht bei Limanowa-Łapanów, Wien 1915. Neméně důležité je barvité líčení z pera slavného autora "Chlapců z Pavelské ulice" a tehdejšího válečného korespondenta: Ferenc Molnár, Egy haditudósító emlékei. 1914 november - 1915 november (nověji přeložené i do polštiny: Ferenc Molnár, Galicja 1914-1915. Zapiski korespondenta wojennego, Warszawa 2011) a popis bitvy pocházející od samotného velitele XIV. sboru, vydaný z jeho pozůstalosti: Josef Freiherr Roth von Limanowa- Łapanów, Die Schlacht bei Limanowa- Łapanów. Dezember 1914, Innsbruck 1928. V novějších časech se bitvě věnoval rakouský vojenský historik Gustav Stöckelle: Gustav Stöckelle, Der Feldzug von Limanowa-Łapanów. 1.-20. Dezember 1914, in: Die wichtigsten Operationen der österreichisch-ungarischen Armee 1914 (Österreichische Militärische Zeitschrift 1965, Sonderheft I/1965), Wien 1965, s. 39-46; týž, Die Kämpfe gegen Russland im Herbst 1914 bis zum Abschluss durch den Feldzug von Limanowa-Łapanów (1. bis 20. Dezember), Allgemeine schweizerische Militärzeitschrift 131, 1965, s. 134-142. Nejnověji pak byla vydána polská monografie bitvy: Wacław Polakiewicz, Limanowa 1914, Warszawa 2014.
2) G. Stöckelle, Die Kämpfe gegen Russland im Herbst 1914 (cit. v pozn. 1), s. 141.
3) Před deseti lety byla vydána jeho knižní biografie: Georg von Reichlin-Meldegg, Der Löwe von Limanowa. Generaloberst Josef Roth Freiherr von Limanowa-Łapanów. Ein Leben zwischen den Epochen, Graz 2005.
5) Ze souhrnných prací o západohaličských vojenských hřbitovech je třeba na prvním místě uvést základní dílo, vydané ještě v posledním roce Velké války: Rudolf Broch - Hans Hauptmann, Die westgalizischen Heldengräber aus den Jahren des Weltkrieges 1914-1915, Wien1918. Četné nové poznatky přinášejí práce současných polských badatelů: Oktawian Duda, Cmentarze I wojny światowej w Galicji Zachodniej 1914-1918, Warszawa 1995; Roman Frodyma, Galicyjskie cmentarze wojenne 1-3, Pruszków 1995-1998; Agnieszka Partridge - Rafał Korzeniowski, Otwórzcie bramy pamięci. Cmentarze wojenne z lat 1914-1918 w Małopolsce, Kraków 2005. Samotným hřbitovům v Limanowé, tedy i hřbitovu na vrchu Ja­bło­niec, se věnují dvě novější studie krakovského historika umění: Józef Szymon Wroński, Architektura limanowskich cmentarzy z I wojny światowej, Wierchy 60, 1994, s. 167-174; týž, Architektura limanowskich cmentarzy z I wojny światowej, Almanach Sądecki 4, 1995, č. 1 (10), s. 62-71.
6) S průběhem oslav se můžeme seznámit na webových stránkách města Limanowé. Úvodní stránka: http://www.miasto.limanowa.pl/pl/5518/0/1-lecie-bitwy-pod-limanowa.html Fotografie ze sobotních slavností: http://www.miasto.limanowa.pl/pl/4906/12099/fotoreportaz-z-sobotnich-uroczystosci-.html Fotografie z rekonstrukce bitvy na vrchu Jabłoniec: http://www.miasto.limanowa.pl/pl/4906/12100/bitwa-na-jabloncu-zobacz-zdjecia-.html Fotografie ze slavnosti na hřbitově: http://www.miasto.limanowa.pl/pl/4906/12102/to-byla-prawdziwa-uczta-duchowa-%E2%80%93-jabloniec-214.html Filmy o slavnosti: http://www.miasto.limanowa.pl/pl/4906/12104/jabloniec-214-uroczystosc-uwieczniona-na-filmach.html Soupis mediálních ohlasů limanowských oslav: http://www.miasto.limanowa.pl/pl/4906/12108/media-o-bitwie-pod-limanowa.html

7) Knihovna Národního muzea, fond Zbožné vzpomínky, inv. č. ÚO 314; přístupné na: http://www.esbirky.cz/predmet/3111782?sessionKey=ca6d4696fcde8dedaf25efd105d1fa97

Nové a obnovené pomníky císaře Františka Josefa I. na západní Ukrajině - Neue und renovierte Denkmäler Kaisers Franz Joseph I. (Westlicher Teil der Ukraine)

12. prosince 2014 v 19:53 | Dr. Pavel Zahradník
Po pádu komunismu se v zemích bývalé habsburské říše začaly obnovovat památky na starou monarchii či dokonce budovat památníky nové. Jedním z projevů tohoto trendu je i zřizování či obnova pomníků císaři Františku Josefu I., jehož neobvykle dlouhá vláda asi nejvíce utkvěla v paměti příslušníků jednotlivých národů monarchie. I u nás byly postaveny či obnoveny císařovy sochy ve Františkových Lázních, Hoštce, Hrádku nad Nisou, Mariánských Lázních, Niměřicích, Hranicích na Moravě či Přerově, ale také prosté památníky bez sochařské výzdoby v Oldřichově v Hájích, Šluknově, Jedovnicích či Oznici u Valašského Meziříčí.1) Pomníky Františka Josefa I. však postupně vznikají či jsou obnovovány - byť zatím v menším počtu - i na nejzazším východě rakouské části monarchie, totiž na západní Ukrajině, v bývalé Haliči a Bukovině.
Úcta, kterou ve své době chovali k císaři Františku Josefovi I. ukrajinští obyvatelé Haliče a Bukoviny, je obecně známá; v krásné literatuře ji snad nejlépe zachytil Józef Wittlin ve své (i do češtiny kdysi přeložené) "Soli země." Ukrajinský spisovatel Jurij Ochrimenko dnes takto vzpomíná na svého děda, který za první světové války bojoval v rakousko-uherské armádě: "Na rozdíl od Švejka on - stejně jako většina haličských Ukrajinců - choval do posledního dechu k Františku Josefovi I. zbožnou úctu a vždy nosil císařův portrét v náprsní kapse. Podle jeho poslední vůle jej také s tímto portrétem pochovali. А stalo se tak už za Brežněvových časů."2) A lvovský sochař Oles Dzyndra připomíná: "Před první světovou válkou v každé haličské chalupě mezi barvotisky Matky Boží a Ježíše Krista visel portrét císaře a u zámožnějších i portrét Marie Terezie. Nyní je čas od času ještě můžeme najít někde na půdě, ale současné děti už nevědí, kdo to je, ten dědeček s šedivými licousy."3) Není tedy divu, že se po osvobození z ruského područí začaly v bývalé Haliči i Bukovině objevovat snahy připomenout vhodným způsobem na veřejných prostranstvích i císařovu osobu.
Nejznámější z těchto ukrajinských připomínek císaře je jistě jeho nový pomník v Černovicích (ukrajinsky: Černivci), historickém hlavním městě Bukoviny, kterou František Josef I. za dobu své vlády třikrát, v letech 1851, 1855 a 1880, navštívil. Císařův pomník tu dal vlastním nákladem postavit Arsenij Jaceňuk, černovický rodák a dnešní ukrajinský premiér. Základní kámen k pomníku byl slavnostně položen v rámci oslav 600 let města Černovic 4. října 2008, a to v parčíku, jenž se rozprostírá na rohu Ševčenkovy ulice a ulice Myrona Korduby, podél novogotického římskokatolického kostela Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Slavnostnímu aktu byl kromě donátora Jaceňuka, tenkrát předsedy ukrajinského parlamentu, přítomen i arcivévoda Karel Rakouský, tehdy ještě jen následník trůnu, a také četní zástupci rakouských institucí v čele s rakouským velvyslancem na Ukrajině, jímž tehdy byl burgenlandský Chorvat Josef Markus Wuketich.4) Pomník, odlitý v bronzu, byl slavnostně odhalen po uplynutí jednoho roku, 3. října 2009, a to rovněž Jaceňukem, který však již v té době nebyl předsedou parlamentu, ale stál v čele nově založené politické strany Fronta změn.5) Autory pomníku, představujícího v nadživotní velikosti realisticky ztvárněnou císařovu podobu, jsou dva lvovští umělci, mladý sochař Volodymyr Cisaryk, nositel příjmení jistě vhodného pro zhotovení císařovy sochy, a malíř a grafik Serhij Ivanov.6)
Nový pomník není ovšem v Černovicích jedinou připomínkou osoby Františka Josefa I. Na samém konci černovické ulice Josefa Hlávky (takto si v Černovicích připomínají českého tvůrce velkolepé rezidence bukovinských metropolitů), na vrchu, který se v době monarchie nazýval zpočátku vrchem Biskupským, Panským či Dominikovým, od roku 1888 pak vrchem Habsburským a kterému se dnes říká park Jurije Feďkovyče, byla v srpnu 1908 na památku šedesáti let císařovy vlády odhalena takzvaná Císařská skála, totiž uměle vytvořená skála z růžového vápence s bronzovým reliéfem císaře a s mramorovou pamětní deskou. Skálu dal zřídit Okrašlovací spolek města Černovic, návrh a sochařská práce byly dílem sochaře a profesora na černovické reálné škole Julia Zlamala, řemeslnické práce vykonala černovická kamenická firma Karla Kundla a okolí skály upravil městský zahradník Hugo Pauschek.7) Po první světové válce, kdy Černovice patřily k Rumunsku, byl ze skály odstraněn reliéf císaře a za komunistického režimu byla Císařská skála zcela zdevastována. Obnovena byla ve změněné podobě a s novým císařovým reliéfem podle návrhu černovického sochaře Valerije Žukova až v roce 1998; její slavnostní odhalení za přítomnosti zástupců četných ukrajinských i rakouských organizací se konalo 18. srpna, v den 168. narozenin císaře Františka Josefa I.8) Protože však i na Ukrajině řádí "sběrači kovů", reliéf na skále, jenž vážil 100 kilogramů a nacházel se na opuštěném místě, nevydržel dlouho - nenávratně zmizel v noci ze 4. na 5. března 2001.9) Skála tedy dnes stojí pouze s mramorovou pamětní deskou, bez reliéfu.10)
Nejnověji, 28. listopadu 2014, byla socha Františka Josefa I. postavena i v haličském Ivano-Frankivsku, bývalém Stanisławově, a to u vchodu do malého hotelu Franz, jenž se nachází v samém centru města, na náměstí Metropolity Andreje Šeptyckého. Sochu dali postavit majitelé hotelu, a to, jak se zdá, spíše z reklamních důvodů než z piety vůči císařově osobě - císařova socha u vchodu zve hosty k návštěvě hotelu, který se na svých webových stránkách k osobě Františka Josefa I. hlásí.11) Snahu obnovit starý pomník Františka Josefa I., jenž kdysi stával na křižovatce dnešních ulic Nezávislosti a Hryhorije Skovorody, projevili v roce 2010 také představitelé malého bukovinského městečka Kicmaň, kteří zamýšleli tuto obnovu provést k 600. výročí Kicmaně, jež připadlo na rok 2013;12) bohužel, zatím k realizaci tohoto záměru nedošlo.
Pomník Františka Josefa I. dosud chybí i v největším městě západní Ukrajiny, v haličském Lvově. O jeho vybudování se jednalo už v roce 2001, ale příslušná komise lvovského zastupitelstva nakonec návrh zamítla, zjevně hlavně z obav, že by stavba lvovského pomníku mohla sloužit jako precedent, jenž by povzbudil příznivce snah obnovit oděský pomník carevně Kateřině II.,13) i když je pravdou, že i na Ukrajině se stoupenci obnovy pomníků připomínajících vládu habsburské dynastie občas setkávají s protesty těch, kdo by chtěli stavby nových památníků omezit jen na pomníky ukrajinských politických či kulturních činitelů. Poté, co byl roku 2009 díky Arseniji Jaceňukovi zřízen císařův pomník v Černovicích, lvovští intelektuálové vzpomínající na habsburskou Halič dostali novou vzpruhu a zintenzívnili své snahy o postavení císařova pomníku ve Lvově. Motorem těchto snah je v současnosti již zmíněný Oles Dzyndra, příslušník známé sochařské rodiny Dzyndrů a zakladatel lvovské galerie Muzej idej (Muzeum idejí), který v roce 2012 vystoupil se svým návrhem projektu na císařův pomník. Projektovaný pomník, jenž má stát v centru města, nemá být - na rozdíl od pomníku černovického - novým sochařským dílem, ale Dzyndra hodlá pro jeho stavbu použít mramorový podstavec z 19. století a na něj osadit císařovo poprsí, zhotovené podle mramorového originálu busty, jejímž autorem je lvovský sochař Paweł (Paul) Eutele (1804-1889) a která se nachází ve Lvovském historickém muzeu. Pomník má být přitom zhotoven pomocí techniky 3D, a to z příspěvků, které se sejdou od jednotlivých přispěvatelů, čili jak říká sám Dzyndra, odvolávaje se přitom na známou císařovu devízu: "Pomník má být zhotoven společným úsilím - viribus unitis a vlastním nákladem každého - meo sumptu."14) Ve svém úsilí o zřízení pomníku Dzyndra nepolevuje; ještě v srpnu 2014 uspořádal ve Lvově seminář, v němž se svými plány na zřízení pomníku blíže seznámil návštěvníky, kteří tu mohli shlédnout i podobu císaře, zobrazenou právě technikou 3D.15)
Nakonec se zmiňme o přírodní památce, která přirozeně není pomníkem císaře Františka Josefa I., ale přesto nese císařovo jméno. Je to dub Františka Josefa, jenž se nachází na samé hranici Lvovské a Ivano-Frankivské oblasti, u hlavní silnice nedaleko malého města Moršyn, poblíž vsi Lysovyči. Pod dubem, dnes starým asi 250 let, odpočíval při své první návštěvě Haliče v roce 1851 František Josef I.; roku 2010 byl strom zařazen mezi nejcennější přírodní památky, takzvané národní stromy Ukrajiny. Kolem stromu, který je opatřen pamětní deskou z roku 1852 s nápisem dnes již takřka nečitelným, jsou rozmístěny hroby ukrajinských síčových střelců, příslušníků dobrovolnických ukrajinských jednotek, jež za první světové války bojovaly v řadách rakousko-uherské armády proti Rusku; pohřbení vojáci tu padli v bitvě, jež se odehrála ve dnech 30. května až 2. června 1915.16) Padlí vojáci tedy bojovali za téhož císaře, k jehož poctě byl o plných 63 let dříve pojmenován a upraven památný dub… (Je ovšem třeba podotknout, že v této době nacionalismu síčoví střelci, pocházející většinou z řad radikální inteligence, spíše než za císaře bojovali - na rozdíl od prostých ukrajinských vojáků v císařově armádě - za svůj ukrajinský národ.)
Jak jsme viděli, snahy o připomenutí osoby Františka Josefa I. na území bývalé Haliče a Bukoviny neustávají ani dnes (nejsou nám zato známy žádné iniciativy tohoto druhu v bývalém uherském Zakarpatsku), i když je přirozené, že v současné době jsou jistě myšlenky všech Ukrajinců zaměřeny jiným směrem. Do budoucna lze asi předpokládat, že jen málokdy se o stavbu císařova pomníku postará - jako se stalo u pomníku v Černovicích - jeden donátor, který veškeré náklady vezme na sebe; spíše bude třeba potřebné peníze získávat sbírkami či pokusit se získat podporu ze strany samosprávy dotyčného města.
Stavbou pomníku ovšem péče o památku nekončí - bohužel vždy je nutno i nadále ji chránit nejen před sběrači kovů, ale i před obyčejnými vandaly, se kterými se na Ukrajině setkáváme stejně často jako u nás. Ale nejen to - ruský vpád na východní Ukrajinu v letošním roce se kupodivu projevil i na památkách v západoukrajinských Černovicích, mimo jiné i na nejvýznamnější z památek, o kterých jsme mluvili, totiž na černovickém císařově pomníku. Když totiž na sklonku zimy roku 2014 ruská armáda začala obsazovat ukrajinský Krym, posílilo to i na ostatním ukrajinském území sebedůvěru místní "vaty." Tu je třeba vysvětlit, že slovem "vata", jež v ukrajinštině znamená totéž co v češtině, totiž Ukrajinci - z důvodů, jež nejsou zcela jasné - začali asi před třemi lety posměšně označovat nevzdělané, primitivní, ale zároveň zlé a sovětskou drezurou zfanatizované ruské obyvatelstvo, "rudé bolševické noky", holdující vodce, uctívající Lenina, Stalina a Putina a čerpající svoji duchovní stravu z ruské státní televize; "vata" na Ukrajině obývá hlavně Donbas, tento rakovinný nádor na těle Ukrajiny, ale její příslušníci se díky dlouholeté rusifikační politice vyskytují, byť ve výrazně menším počtu, i v jiných částech země. V Černovicích se větší opovážlivost "vaty" hned v březnu projevila akty vandalismu, tentokrát nikoliv ojedinělými, nýbrž zjevně organizovanými, prováděnými na pomnících, které byly postaveny až po roce 1991 a které se lišily od závazného kánonu pomníků sovětských časů, tedy na pomnících či pamětních deskách básníka Oleha Olžyče, hrdinů Bukovinského kureně a také na pomníku Františka Josefa I., který byl polit červenou barvou.17)
Jako vždy, i tentokrát jsou způsobené škody rychle napravovány; ostatně odstraňování následků vandalismu je věčným úkolem všech, kdo pečují o památky. Také pro budoucnost bude i na západní Ukrajině jistě platit obecně platná zásada, že důležitým faktorem, přispívajícím k uchování památkových objektů, zvláště pak drobných památek, mezi něž patří i pomníky, je kulturnost obyvatelstva dané obce, jeho přístup k dědictví minulosti, navíc pak i existence nadšenců, kteří budou o danou památku pečovat. Tak i černovický pomník Františka Josefa I. má to štěstí, že se v Černovicích našli dva takovíto nadšenci, bratranci, již sedmdesátníci, Vasyl Hryhoraš a Vasyl Šestobuz, kteří na sebe už před lety dobrovolně přijali úkol dbát o císařův pomník a dosud zdarma pečují jak o samotný pomník, tak i o jeho okolí - po odchodu každé zimy pečlivě odstraňují škody, které sníh a led napáchaly na dlažbě kolem sochy, a odstraňují i následky vandalských útoků.18) Snad bude úspěchem korunováno i úsilí Olese Dzyndry a také Lvov bude mít svoje sochařské dílo, kterým bude rozhojněn zatím skrovný počet západoukrajinských pomníků Františka Josefa I.

Poznámky:

1) Soupis existujících i zničených soch a památníků císaře Františka Josefa I. v českých zemích záslužně zpracovává Jiří Daněk. Zatím byly publikovány dva jeho soupisy, totiž První soupis míst s reálnými či zničenými sochami Jeho Císařské Výsosti Františka Josefa I. v České republice, Otrokovice 2012, a Pokračování soupisu míst se sochami Jeho Císařské Výsosti Františka Josefa I. v České republice, Otrokovice 2013, oba přístupné na http://www.franz-josef.cz/sochy-fji-v-cechach.html
4) Z četných tiskových zpráv o položení základního kamene viz např.: http://ua.korrespondent.net/ukraine/600900-yacenyuk-vstanovit-pamyatnik-avstrijskomu-imperatorovi
7) Fotografie původní podoby černovické Císařské skály: http://selma.ws/fotos/czernowitz (Czernowitz, obr. 5).
8) Obnovení Císařské skály líčí knížka prof. Raimunda Langa Das Fest auf der Habsburgshöhe. Eine Dokumentation, Innsbruck 1998, kterou vydal Traditionsverband "Katholische Czernowitzer Pennäler" v edici Czernowitzer kleine Schriften.
11) Fotografie osazování sochy Františka Josefa I. před hotelem Franz v Ivano-Frankivsku: http://kurs.if.ua/news/v_ivanofrankivsku_bude_pamyatnyk_tsisaryu_frantsu_yosyfu_i_10488.html
12) Historická fotografie starého pomníku Františka Josefa I. v Kicmani: http://koizman.ucoz.ua/news/miskij_golova_pidtrimav_ideju/2010-11-12-95
15) Podoba Františka Josefa I. zhotovená v sochařské dílně Olese Dzyndry pomocí techniky 3D: http://vk.com/franzjoseph_3d?z=photo-75249591_336599039%2Falbum-75249591_0%2Frev
16) Fotografie dubu císaře Františka Josefa I. z roku 2009: http://io.ua/10068706p Dub Františka Josefa I. i s březovými kříži na hrobech padlých síčových střelců (před úpravami hřbitova, ke kterým došlo v posledních letech): http://io.ua/10068617p
17) Fotografie černovického pomníku Františka Josefa I. po jeho zhanobení v březnu 2014: http://bukinfo.com.ua/show/news?lid=43638

Oslava vítězství Svaté Ligy a spojenců na Bílé Hoře - Fest des Sieges am Weissen Berg - 8. 11. 1620

8. listopadu 2014 v 8:07 | MC
Dnes si připomínáme skvělé vítězství Svaté Ligy a jejích spojenců, vítězství katolické Církve a Habsburků na Bílé Hoře. Monarchia Catholica vyzývá všechny své čtenáře, aby poděkovali Bohu, a zvláště Panně Marii, že v roce 1620 byla naše země uchráněna před protestantským bezbožectvím - oním kryptoliberalismem. Vzpomeňme v modlitbě také na všechny padlé. Bílá Hora byla vpravdě vítězstvím katolického universalismu nad provinčním duchem českých a německých svévolníků bojujících proti Božímu náboženství a zákonné autoritě.

28.10.2014 - Ostudný den českých dějin - Skandalöser Tag der böhmischen Geschichten

28. října 2014 v 8:16 | MC

Plody vzniklé republiky:
1) Nastolení nelegitimní vlády a revolučního sekulárního režimu.
2) Kolaborace českých a moravských biskupů s nelegitimní mocí a jejich hanebná přísaha nové "moci".
3) Glorifikace náboženského blouznivce Jana Husa a vražedného terorismu středověku - husitství.
4) Glorifikace dezertérů legionářů.
5) Oslabení katolické Církve a vznik modernistické liberální sekty - husitské denominace.
6) Pronásledování menšin žijících na území nově vzniklé ČSR, zvláště pak německé menšiny, násilnou čechizací.
7) Provedení největší majetkové loupeže českých dějin - I. pozemková reforma a majetkové oslabení katolické Církve, české a německé šlechty.
8) Nastolení liberální demokracie - jednoho z největších ideologických omylů 20. století.


Poutní mše svatá a pobožnost u pomníku císaře Františka Josefa I. - Wallfahrt, Hl. Messe 1962, Andacht und Gebet für den Kaiser Franz Joseph I.

16. srpna 2014 v 9:28 | Kolatura Štětí - Kolatur Wegstädtl
Vážení přátelé,
přijměte prosím pozvání na poutní mši svatou v kostelíku Nanebevzetí Panny Marie v Hoštce, které zde bude sloužena dne 17. 8. 2013.

Od 15:00 bude sloužena mše dle misálu z roku 1962. Po mši svaté následuje pobožnost u pomníku císaře Františka Josefa I. za spásu jeho duše.

Hoštka, cca 4 km od Štětí směrem na Litoměřice - Kostel se nachází přímo u hlavní silnice směrem na Litoměřice.
Celebrant: P. Anselm Kříž O.Praem.
http://www.rkc-stetsko.tode.cz/


100. výročí sarajevského atentátu a mše svatá za arcivévodu Ferdinanda d´Este a jeho manželku - Attentat von Sarajevo am 28. Juni 1914 und Heilige Messe für die Opfer des serbischen Terrorismus

28. června 2014 v 15:00 | Wiki+MC
Připomínáme si smutné 100. výročí sarajevského atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželku Žofii Chotkovou, vévodkyni z Hohenbergu, který provedl Gavrilo Princip (25. července 1894 Obljaj - 28. dubna 1918 Terezín) člen tajné srbské nacionalistické organizace Černá ruka.

Generál Oskar Potiorek, správce rakouské provincie Bosna a Hercegovina, pozval arcivévodu Františka Ferdinanda a jeho ženu Žofii na přehlídku jeho jednotek při manévrech. František Ferdinand věděl, že tahle návštěva může být nebezpečná, protože jeho strýce - císaře Františka Josefa I. - se Černá ruka pokusila zabít už v roce 1911.

Organizátor tohoto spiknutí, Dragutin Dimitrijević, šéf výzvědné služby v srbské armádě a hlava Černé ruky, zjistil, že František Ferdinand plánuje v červnu návštěvu.

Dimitrijević si dělal starosti ohledně Ferdinandových plánů přiznat výsady jižním Slovanům. Obával se, že by pak bylo vytvoření samostatného srbského státu obtížné. Proto poslal dva členy Černé ruky, Nedeljka Čabrinoviće a Trifka Grabeze, ze Srbska spolu s G. Principem, aby Františka Ferdinanda zavraždili. V Sarajevu se setkali s dalšími členy Černé ruky, Muhamedem Mehmedbasićem, Danilem Ilićem, Vasem Čubrilovićem, Cvijetkem Popovićem, Miškem Jovanovićem a Veljkem Čubrilovićem. Všichni byli vyzbrojeni pistolí, výbušninami a tabletkou s kyanidem. Každý z nich souhlasil, že po své akci spáchá sebevraždu, aby zabránil odhalení dalších členů spiknutí. Arcivévoda František Ferdinand byl zasažen do krku a Žofie do břicha. Žofie, o které se později zjistilo, že byla těhotná, zemřela okamžitě. Ferdinand na ni volal "Sopherl! Sopherl! Sterbe nicht! Bleibe am Leben für unsere Kinder!" (Žofinko! Žofinko! Neumírej! Zůstaň naživu pro naše děti!), rychle upadl do bezvědomí a po příjezdu do nemocnice zemřel.

G. Princip zemřel v terezínské pevnosti na tuberkulózu 28. dubna 1918. Není jisté, zda se tento darebák smířil s Bohem.


Následné Ultimatum Rakouska bylo přiměřené a podmínky byly splnitelné. Rakousko splnilo vše, co požadovala spravedlnost.


Monarchia Catholica nechala na úmysl arcivévody a jeho rodiny sloužit mši svatou.

Viva Cristo Rey! Habsburg Hoch!

65. Sudetoněmecký den 7.6. - 8.6. 2014 Augsburg - 65. Sudetendeutscher Tag in Augsburg

5. června 2014 v 14:30 | SDL + MC
Vážení přátelé,
rádi bychom Vás pozvali na 65. sudetoněmecký den do Augsburgu, který již tradičně pořádá Sudetoněmecké krajanské sdružení. V průběhu konání této akce je pořádáno mnoho konferencí, seminářů i prodejních výstav, které jsou věnovány naší německé menšině, která byla vyhnána ze svých domovů po roce 1945. Představují se jednotlivé krajanské spolky a kulturní společnosti udržující dědictví našich předků, kteří s námi žili v jedné zemi. Níže uvádíme internetové odkazy na program. Samozřejmě jistě nemusíme připomínat, že "bohoslužby", které se v rámci akce pořádají v neděli Seslání Ducha sv. nejsou katolické a proto je třeba se těchto "bohoslužeb" zdržet.
Nejbližší tradiční mše svatá je v Augsburgu v kostele sv. Markéty Kněžského Bratrstva sv. Petra (Margaretenstr. 1, 86150 Augsburg). Více zde http://home.arcor.de/famwei/PetrBrAgb/start.htm)

Liebe Freunde,
wir laden Sie auch auf diesem Weg herzlich ein, den Sudetendeutschen Tag zu besuchen. Sudetendeutsche bauen Brücken - zwischen Jung und Alt, Vertriebenen und Einheimischen, Deutschen und Tschechen. Am 7. und 8. Juni 2014 treffen sie sich in Augsburg zum 65. Sudetendeutschen Tag. Im Augsburger Messezentrum erwartet Sie wieder ein umfangreiches Kulturprogramm aus Fest- und Brauchtumsveranstaltungen, Präsentationen, Lesungen, Diskussionsrunden und Ausstellungen. Das detaillierte Festprogramm finden Sie im Internet unter http://www.sudeten.de/cms/st/?Programm:Programmablaufoder direkt zum Herunterladen unter http://www.sudeten.de/cms/st/?download=14_ST_Festfuehrer_Internet.pdf.
Alles über die Anfahrt zum Messezentrum Augsburg ist abrufbar unterhttp://www.sudeten.de/cms/st/?Organisation_%2F_Service:Anfahrt_Augsburg
Alle weiteren Infos zum 65. Sudetendeutschen finden Sie auf http://www.sudetendeutscher-tag.de. Wir freuen uns über Ihr Interesse und auf das Wiedersehen in Augsburg!

Princ Sixtus Jindřich Bourbon-Parmský - Sixtus Henri (V.) de Borbón-Parma y Borbón-Busset

24. května 2014 v 10:56 | MC
Princ Sixtus Jindřich Bourbonsko-Parmský (španělsky: Don Sixto Enrique de Borbón-Parma y Borbón-Busset; narozený 22. července 1940) je představitel královského rodu Bourbon-Parma. Je bratrem Karla Huga, současného titulárního vévody Parmského, a synovcem Zity Bourbonsko-Parmské, české královny a rakouské císařovny. Většinou Karlistů je považován za regenta Španělska a tito jej titulují jako vévodu z Aranjuezu, Infanta španělského, a nositele tradice. Sixtus Jindřich je také znám jako karlistický pretendent španělského trůnu pod jménem Enrique V.
Sixtus se narodil ve městě Pau v departementu Pyrénées-Atlantiques ve Francii jako druhý syn vévody Františka Xavera Bourbonsko-Parmského y de Bragança, tehdejšího karlistického pretendenta španělského trůnu, a jeho manželky Madeleine de Bourbon Busset ((1898-1984)). Jméno získal na počest svého strýce Sixta, který se pokusil za první světové války zprostředkovat mírovou dohodu císaři Karlu I.. Vystudoval na madridské Univerzitě moderní jazyky a právo.

Obránce karlistických idejí
Od raného věku byl oddaným příznivcem karlistického hnutí. Roku 1965 vstoupil jako Enrique Aranjuez do Španělské cizinecké legie. V roce 1975, když se na základě ideologie II. Vatikánského koncilu část karlistického hnutí připojila k socialismu a k teologii osvobození, podařilo se Jeho Výsosti obnovit pravého ducha karlistického hnutí a odmítnout II. Vatikánský koncil a jeho omyly a v roce 1986 sjednotit karlistické hnutí.
Karlisté prohlašují, že jeho starší bratr Karel Hugo opustil ideály své rodinné větve, neboť se přimkl po II. vatikánském koncilu k Titovskému socialismu. Karlisté věří, že Sixtus se tak stal právoplatnou hlavou karlistického hnutí. Sixtus prohlásil roku 1977 po smrti svého otce Xavera svůj nárok na regentství. Jeho nároky podporovala jeho matka Madeleine de Bourbon Busset.
Princ Xaver byl vůdčí osobností Národní rady Karlistického hnutí v letech 1952 až do své abdikace v roce 1972. Byl až do své smrti považován za právoplatnou hlavu Španělského království jako Javier I.

Carlos Hugo, starší syn prince Xavera, umírá v roce 2010 a jeho syn Carlos, vévoda z Parmy a Piacenzy, se stal jeho nástupcem. Prohlásil se za pravoplatného nástupce královského trůnu jako Carlos Javier II.

Dvě karlistické organizace (Comunión Tradicionalista a Comunión Tradicionalista Carlista) uznávají Sixta jako právoplatného nástupce poté, co se Carlos Hugo v letech 1979, resp. 1980 vzdal veškerých nároků na španělský trůn. Karlisté ho často titulují jako "Sixto Enrique I". Sixtus se sám nikdy nedomáhal svého práva na trůn, ale vždycky zdůrazňoval, že je spíše regentem očekávajícím, že snad jednoho dne synové Carlose Huga se vrátí k principům Karlistického hnutí. Proto se také nenechává titulovat karlisty jako Král. Je tedy jako regent v situaci, kdy země nemá jednoznačného nástupce panovníka a musí ho teprve najít.


Katolický monarcha věrný katolické Tradici
Od začátku 70. let se princ Sixtus Jindřich stal podporovatelem arcibiskupa Marcela Lefebvra a rovněž se účastnil biskupských svěcení v roce 1988, které znamenaly zásadní přelom v obraně katolické Tradice a její neohrožené obhajobě proti modernistům v Říme. Odmítá modernismus a je věren karlistickým ideálům i katolické Tradici. Dodnes se zúčastňuje poutí Bratrstva sv. Pia X. (Pouť do Chartres)

Děkujeme, Vaše Výsosti, za Váš neohrožený postoj v obraně katolické Tradice, karlistických principů, tradiční katolické Monarchie.

Viva Cristo Rey!

Další zdroje pro studium:




Rok 2014 - Rok plný monarchistických a katolických svátků - 2014 - Jahr der monarchistischen und katholischen Festen

8. ledna 2014 v 18:57 | MC
Rok 2014 je rokem nejenom sarajevského atentátu a zahájení I. světové války, ale i dalších neméně významných událostí, ze kterých vybíráme:

1/ 800 let od zjevení Panny Marie sv. Dominikovi, při kterém Naše Svatá Matka předala zakladateli dominikánů Sv. Růženec v kostele v Prouille ve Francii v roce 1214.





2/ 1200 let od blažené smrti sv. císaře Karla Velikého dne 28. ledna 814. Jeho kult byl potvrzen papežem Benediktem XIV. Budiž navždy svatému panovníkovi vzdána chvála.






3/ 20. srpna 1914 zemřela Jeho Svatost sv. Pius X., jehož osoba září, nejenom nám katolickým monarchistům, jako maják pro dnešní časy liberálního a republikánského temna.



4/ Dále slavíme i smutná výročí: 1700 let od vyrabování Svatého Božího hrobu v Jeruzalémě perským králem Husravem II., který ukradl Svatý Kříž Páně, sv. Kopí a sv. Houbu.

5/ Dále 400 let od zahájení pronásledování křesťanů v Japonsku.

6/ 200 let od obnovení jezuitského řádu ze strany Jeho Svatosti papeže Pia VII. bulou Sollicitudo omnium ecclesiarum.




7/ 200 let od zahájení Vídeňského kongresu, který upravil poměry v Evropě po napoleonských válkách. Kongres se konal od 1. října (někdy je uváděno 16. nebo také 18. září) 1814 do 9. června 1815 ve Vídni pod vedením rakouského císaře, uherského a českého krále Františka I., který byl zastoupen ministrem zahraničí Metternichem.

8/ Velmi slavné výročí 150 let od vydání Syllabu moderních omylů Jeho Svatosti bl. Pia IX.






9/ 800 let od narození sv. Ludvíka Francouzského, otce 11 dětí, krále a křižáka a jediného kanonizovaného krále ve Francii. Budiž navždy svatému panovníkovi vzdána chvála.





10/ 75 výročí smrti Jeho Svatosti Pia XI. dne 10. 2. 1939.








11/ 6. ledna na Zjevení Páně slavíme 850 let od přenesení ostatků Tří Králů do Kolína nad Rýnem.



Buď navždy Bohu chvála vzdána, Naší Svaté Panně úcta vždy dána.
V Kristu a Marii
Redakce MC

Nabídka nástěnného kalendáře pro rok 2014

10. prosince 2013 v 9:37 | Konopiště, o. s.
Vážení přátelé,
u příležitosti výročí blížícího se roku 2014 - a sice 100 let od sarajevského atentátu a vypuknutí Velké války v roce 1914 - vydalo naše občanské sdružení jubilejní 16ti-stránkový nástěnný kalendář "O ŽIVOT, O LÁSKU, O TRŮN ", zobrazující na desítkách unikátních dobových fotografií osobu následníka trůnu Františka Ferdinanda a také místa, která jsou s jeho osobou spjata, vč. jeho vojenského působení (mj. Konopiště, Benešov, Zákupy, Velké Březno, kasárna v Praze, Ennsu a Šoproni, jeho rakouské statky, Sarajevo atd.).

Naše občanské sdružení by si vzalo za čest, pokud by jej kdokoli podpořil nákupem uvedeného kalendáře, který je co do svého obsahu jedinečný (prodejní cena při nákup jednoho výtisku činí Kč 119,- ; případná Vaše pořizovací cena při větším počtu může být dohodnuta následně).

Pokud Vás tato nabídka osloví ve Vašem zájmu o historické souvislosti českých zemí, ozvěte se, prosím krátkým emailem nebo telefonicky.
--
S přátelským pozdravem

ing.Petr Mareš
Spolek přátel Konopiště o.s.

konopiste2014@email.cz
tel. 602-296 515

První internetové museum Franze Josefa I., Viléma II. a první světové války

25. listopadu 2013 v 11:10 | Odkaz: správci Musea

































Vážení katoličtí monarchisté a čtenáři našeho blogu,
rádi bychom vás seznámili s možností nahlédnout do rozsáhlé sbírky pohlednic, filatelie, medailí, knih a dalších předmětů z posledního slavného období monarchie na našem území. Na stránkách http://www.franz-josef.cz/ naleznete První internetové museum Franze Josefa I., Viléma II. a I. světové války. Děkujeme autorům stránek za možnost publikovat tento odkaz na stránkách Monarchia Catholica.
Viribus unitis in Christo Vere Rege
Redakce MC

Oslava vítězství Svaté Ligy a spojenců na Bílé Hoře - Fest des Sieges am Weissen Berg - 8. 11. 1620

8. listopadu 2013 v 0:00 | MC
Dnes si připomínáme skvělé vítězství Svaté Ligy a jejích spojenců, vítězství katolické Církve a Habsburků na Bílé Hoře. Monarchia Catholica vyzývá všechny své čtenáře, aby poděkovali Bohu, a zvláště Panně Marii, že v roce 1620 byla naše země uchráněna před protestantským bezbožectvím - oním kryptoliberalismem. Vzpomeňme v modlitbě také na všechny padlé. Bílá Hora byla vpravdě vítězstvím katolického universalismu nad provinčním duchem českých a německých svévolníků bojujících proti Božímu náboženství a zákonné autoritě.


Císař Ferdinand II. v přítomnosti Ferdinanda III. a Dominika a Jesu Maria se modlí za vítězství v bitvě na Bílé Hoře, detail z oltářního obrazu od Antonína Stevense v kostele Panny Marie Vítězné v Praze na Malé Straně (1641).

Doporučujeme - Wir empfehlen - Mia embfäin

7. listopadu 2013 v 9:56 | MC

Redakce Monarchia Catholica doporučuje svým čtenářům knihu Pavla Cibulky "Německé politické strany na Moravě v letech 1890-1918", které čtenáři představí celou škálu německých stran, jejich idejí, programů i osobností. Kniha představí rovněž problematiku existence stran. Dle našeho názoru kniha ukazuje významné problémy, které souvisí s liberalismem a liberálním partajnictvím v monarchii, které nakonec byly jedněmi z hlavních rozbušek, které naší monarchii zničily.





Dopis ministerskému předsedovi Viktoru Orbánovi

3. listopadu 2013 v 20:25 | MC
Před časem zaslala redakce Monarchia Catholica dopis panu ministerskému předsedovi Maďarska Viktoru Orbánovi upřímné pozdravy a vyjádřila podporu v úsilí maďarského lidu vymanit se z područí Bruselských diktátů a navázat opět na křesťanskou a zvláště svatoštěpánskou tradici. Vyjádřili jsme přesvědčení, že víme, proti komu Maďarsko bojuje a pokud se vrátí k tradici sv. Štěpána a monarchii, potom bude Maďarsko opět svobodné. Na tento dopis jsme obdrželi velmi milý a srdečný pozdrav z kanceláře ministerského předsedy, který vyjádřil poděkování za naše slova a za podporu, kterou jeho vládě i celému maďarskému lidu vyjadřujeme.
Děkujeme Vám, pane ministerský předsedo, za Vaše slova podpory. Ať žije katolické královské Maďarsko!
ÉLJEN MAGYAR KIRALYSÁG!
Sancta Virgo Maria, Regina Hungariae,
Sancta Rex Apostolicae Stephanae,
Beate Austriae Imperator et Hungariae Rex Carole, orate pro Hereditate Vestra!

Pozvánka: Výstava "Německy mluvící brněnští primátoři 1850 -1918 "- Einladung Brünner deutsche Bürgermeister 1850 - 1918

21. října 2013 v 11:14 | Veranstaltung der Sudetendeutschen Heimatpflegerin und der BRUNA (Heimatverband der Brünner in der Bundesrepublik Deutschland) sowie des Deutschen Sprach- und Kulturvereins Brünn.
Redakce Monarchia Catholica si vás dovoluje pozvat na výstavu "Německy mluvící brněnští primátoři v letech 1850-1918", kterou pořádá Krajanské sdružení Bruna a Deutsch Sprach- und Kulturverein Brünn. Výstava je pořádána v českém a německém jazyce a seznámí zájemce s nejvýznamnějšími osobnostmi německého jazykového ostrova Brünn/Brno, s jeho rozvojem hospodářským, architektonickým i kulturním. Mezi německy mluvící primátory patřili v tomto období 1851 - 1855 Anton Ritter von Haberler, 1855 - 1861 Dr. Rudolf von Ott, 1861 - 1864 Christian d´Elvert, 1864 - 1866 Alfred Skene, 1866 - 1867 Dr. Karl Giskra, 1870 - 1876 Christian d´ Elvert, 1876 - 1880 Dr. Karl van der Strass, 1880 - 1894 Gustav Winterholler, 1894 - 1916 Dr. August Wieser, 1916 - 1918 Ferdinand Schnitzle. Součástí brněnského jazykového ostrova byly obce Mödritz (Modřice), Morbes (Moravany), Brünn-Priesenitz (Brno-Přizřenice), Schöllschitz (Želešice), Czernowitz, Kumrowitz, Maxdorf, Nennowitz, Ober-Gerspitz, Unter-Gerspitz.
Výstava bude probíhat od 29. 10. do 18. 12. 2013 na adrese Sudetendeutsches Haus v Mnichově, Hochstraße 8.
Více informací: http://www.sudetendeutsche-heimatpflege.de/

citace ze stránek Krajanského sdružení Bruna:
"Proto vyzýváme mladou českou generaci k poznání pravdy, že Češi a Němci prožili dlouhá období plodného společného života. Pouze nacionální zaslepenost a nenávist kalily na obou stranách rozumný pohled. Zodpovídat se musí komunisté za jejich blud světového štěstí, tak jako nacisté za hrůzostrašné události, které v minulosti zavinili v jejich rasistické nafoukanosti. Všechny tyto otřesné události nesmí mladé generace zatížit ve smyslu srůstaní a spojení nové Evropy. Historie se nesmí zapomenout, jelikož by se mohla opakovat podobná nebo stejná chyba. Ale jen ti "věčně-včerejší" stále buší na údajně nepřemožitelné protiklady mezi slovanskou a jinou krví. Berme tedy tyto pohledy zpět jako podnět, ty co zůstali nepoučení neposlouchat. Pohlížejme směle do budoucnosti ve snaze vzájemně se tolerovat a chápat."

Auf Deutsch: Wir rufen die junge tschechische Generation auf zu erkennen, daß Tschechen und Deutsche lange Perioden eines fruchtbaren Zusammenlebens aufzuweisen haben. Lediglich nationale Verblendung und Haß trübten auf beiden Seiten Blick und Sinne. Die schlimmen Vorkommnisse der Vergangenheit haben die Nazis in ihrer rassistischen Überheblichkeit und die Kommunisten in ihrem Weltbeglückungswahn gleichermaßen zu verantworten. Sie dürfen die junge Generation im Zeichen des zusammenwachsenden Europas nicht mehr belasten. Vergessen soll man die Geschichte nicht, weil man sonst die gleichen oder ähnliche Fehler wiederholen könnte. Aber nur die "Ewig-Gestrigen" pochen auf angeblich unüberwindliche Gegensätze zwischen slawischem und anderem Blut. Nehmen wir also den Blick zurück zum Anlaß, auf diese Unbelehrbaren nicht mehr zu hören, und schauen wir mutig, in Toleranz und gegenseitigem Verstehen, in die Zukunft.


------
Ausstellungseröffnung: "Brünner deutsche Bürgermeister 1850 - 1918"

Die zweisprachige Ausstellung zeigt die rasante städtebauliche, kulturelle und wirtschaftliche Entwicklung der mährischen Landeshauptstadt in der zweiten Hälfte des 19. und Anfang des 20. Jahrhunderts.
Eine gemeinsame Veranstaltung der Sudetendeutschen Heimatpflegerin und der BRUNA (Heimatverband der Brünner in der Bundesrepublik Deutschland) sowie des Deutschen Sprach- und Kulturvereins Brünn.
Ausstellungsdauer: 29. Oktober - 18. Dezember 2013
Das Sudetendeutsche Haus ist geöffnet:
Montag bis Freitag von 9:00 Uhr bis 19:00 Uhr
Weitere Veranstaltungen finden Sie unter: http://www.sudetendeutsche-heimatpflege.de/


Objednejte si Kalendář Jihotyrolských střelců! Der Tiroler Schützenkalender 2014 ist erschienen! http://www.schuetzen.com/aktuellbericht/datum/2013/10/17/artikel/der-tiroler-schuetzenkalender-2014-ist-erschienen-913.html

Dr. Čížek (Koruna Česká): Nic nemůže vyjádřit pocit při stisku ruky Jeho Veličenstva

8. října 2013 v 13:49 | Koruna česká + http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/politici-volicum/Cizek-Koruna-Ceska-Nic-nemuze-vyjadrit-pocit-pri-stisku-ruky-Jeho-Velicenstva-288286
Přetiskujeme nádherné vyznání monarchistů a děkujeme jim za to, že podali zprávu o této vzácné návštěvě - návštěvě pretendenta českého trůnu publikované na stránkách http://www.parlamentnilisty.cz/. Je to jistě nádherný pocit podat ruku legitimnímu nástupci českých králů a potomkovi bl. Karla I. Díky za tuto zprávu.

Delegace kandidátů Jihomoravského kraje u Jeho Veličenstva

Karel Habsburk-Lothringen, pretendent českého trůnu, vysadil v Tomášikově dub. Převzal od delegace jihomoravských monarchistů dary - české sklo a moravské víno.

V obci Tomášikovo (okr. Galanta, Slovensko) probíhá 1. ročník festivalu Via Bohemica. Včera (4. října) navštívil festival také Karl Habsburg-Lothringen, prvorozený syn bývalého rakouského, českého a uherského korunního prince Oty a Reginy Sasko-Meiningenské, vnuk posledního rakouského císaře, uherského a českého krále Karla I.

Před 250-ti lety v Tomášikově na oslavu otevření sirotčince vysadila Marie Terezie osobně dub, který dodnes žije. Včera v místním chráněném parku zasadil za velké pozornosti slovenských médií dub také Karl Habsburg.

Delegace Koruny České se vypravila do Tomášikova, kde předala Jeho Veličenstvu symbolické dary - mísu z českého broušeného skla a špičkové moravské víno od trojnásobného vinaře roku pana Valihracha (Merlot 2004 - zlatá medaile grand prix Brusel). Přítomní členové kandidátky Koruny České JM kraje byli Jeho Veličenstvu představeni. Fotografie z události najdete v albu.

"Žádná fotografie ale nemůže vyjádřit pocit při stisku ruky Jeho Veličenstva, " řekl MVDr. Jiří Čížek, vedoucí delegace ze zemí Koruny České a lídr kandidátky KČ v Jihomoravském kraji.

Mnichov 1938 - Münchener Abkommen 1938

25. září 2013 v 15:01 | MC + aktuality Centrum.cz
O víkendu z neděle na pondělí (z 29. 9. na 30. 9.) si připomeneme 75. výročí podepsání Mnichovské dohody, která hraje (i přes svůj značný časový odstup) stále živou událost. Chceme tímto upozornit čtenáře na článek autora (člena týmu občanského sdružení Antikomplex) pana Matěje Spurného. Monarchia Catholica dlouhodobě boří historické mýty a lživé nánosy. Tento článek, který se sice netýká přímo monarchie, ukazuje na jeden z důsledků pádu Donaumonarchie a na nespravedlivé chování revolučního nelegitimního československého režimu vůči sudetským Němcům. Mnichov totiž nespadl s nebe.
Přejeme pěkné počtení a autorovi mnohokrát děkujeme za jeho statečnost věci posuzovat objektivně a zbavovat historii lží, liberálních a komunistických nánosů.


Auf Deutsch:
Das "Münchener Abkommen", geschlossen am 29. September 1938 zwischen den Deutschen Reich, England, Frankreich und Italien, behandelt die Art und Weise der Angliederung der deutsch besiedelten Gebiete in Böhmen und Mähren/Schlesien (also der "Sudetendeutschen Gebiete") an das Deutsche Reich.

Mše svatá na počest bl. Karla I. von Habsburg - Alte Messe für Karl I. von Habsburg in Washington DC

19. září 2013 v 20:10 | MC

Slavná mše svatá v římském ritu (1962) bude celebrována v kostele Saint Mary Mother of God ve Washingtonu DC Jeho Excelencí Teodorem de Faria, emeritním biskupem z ostrova Madeira (Funchal - Portugalsko) na počest bl. Karla I. von Habsburg a to 21. 10. 2013. Biskup de Faria je hlavním postulátorem kanonizace bl. Karla I. von Habsburg. Rovněž sepsal o něm knihu. Gott sei dank. Bohu díky.

Poznámky k článku Branislava Michalky: Monarchie jako princip I. a diskuzi k němu.

22. června 2013 v 19:41 | J. Pejřimovský
S úvodní částí článku, který byl publikován na http://dielnasj.blogspot.cz/2013/03/monarchia-ako-princip-i.html lze v principu souhlasit. V kapitole Prostor křesťanských politických úvah lze souhlasit až po "Povinnost křesťanů poslouchat zákony takových vlád se odvozuje od přirozeného zákona a Zjevení, které předpokládají, že:
a) Veškerá moc, přirozená i nadpřirozená, pochází od Boha. Zde je však třeba rozlišovat mezi Boží vůlí a Božím dopuštěním, což mnozí opomíjejí a Boží dopuštění existence nekřesťanských vlád vykládají jako Boží vůli.
b) Každá vláda, i ta nejhorší, je lepší než anarchie.
Křesťané mají povinnost poslouchat zákony nekřesťanské vlády jen tehdy, pokud zjevně neodporují Božím a církevním přikázáním, ..."
Další úvahy, zejména odstavec:
"1) Legitimita panovníka a vlády není dána příslušností k rodu, třídě, stavu, ale věrností katolické Víře a Církvi. Panovník nebo vláda, které ztratí tuto věrnost, jsou katolickými křesťany trpěny, ale ne legitimizovány. To platí i o současných "monarchiích" a starých panovnických rodech. Ty mají legitimní nárok na vládu pouze v případě, že odpovídají výše uvedenému kritériu, jinak spadají pod termín trpěná vláda a smějí být nahrazeny nebo v pretencích předběhnuti těmi, kteří svoji legitimitu z výše uvedených kritérií odvozují. (Jako příklady z dějin uveďme povstání generála Franca, karlistické války, povstání švýcarských katolických kantonů, povstání mexických cristeros apod.).
2) Zvažování forem vlády je až sekundárním krokem po nastolení křesťanského státu. Uvažování o tom, zda je křesťanská republika horší než sekulární monarchie, je bezpředmětné. Jakékoli zřízení založené na katolických principech je lepší, než to nejlepší zřízení založené pouze na přirozených sekulárních principech."
Prvý odstavec úvahy autora, jakkoliv se zdá katolický, je ve skutečnosti husitskou herezí, aplikací výroku Jana Husa: "Vrchnost světská nebo duchovní pozbývá své moci, je-li ve stavu těžkého hříchu (ztráty Boží Milosti)." Uvedený výrok byl odsouzen jako hereze na kostnickém koncilu v roce 1415.
V principu zde Jan Hus rozšířil Wickleffovo učení, že kněz v těžkém hříchu neplatně koná úkony kněžské na všechny osoby, vykonávající veřejný úřad. Názor odporuje přirozenému rozumu; umí si někdo představit, že soudce, který se večer při oslavě narozenin opil, pozbývá svůj úřad? Požadavek vypadá velice morálně, ale v praxi by zřejmě znamenal možnost zpochybnění jakéhokoli veřejného rozhodnutí a vytvořil by podmínky pro špehování a donašečství. Výsledkem by mohl být Orwelův "Velký Bratr" nad všemi bdící "tzv. mravnostní" policie. Takový systém může být zneužit ke špehování a odstranění i nehříšných, ale nepohodlných.
Z přehlédnutí heretického charakteru uvedeného odstavce B. Michalku částečně omlouvá skutečnost, že tento Husův blud sami husitští předáci nešířili, podkopali by totiž ve většině případů legitimitu vlastního vůdcovského postavení.
Druhý odstavec lze do jisté míry akceptovat, v katolickém smyslu je legitimní každá vláda, která je v souladu s přirozeným zákonem. Zde však autor nebere v úvahu zkušenost, která je zásadou legitimismu - že formy a zákony nejsou neměnné, ale mohou být měněny jen na základě zkušenosti. Historická zkušenost jednoznačně ukazuje, že republikánská forma vlády, ať ve formě aristokratické nebo tzv. demokratické se osvědčila pouze tam, kde byla možná přímá demokracie, tedy tam, kde byla vláda kontrolovatelná přímo obcí, ať už aristokratickou nebo občanskou. Republikánské zřízení se osvědčilo v antických řeckých i středověkých křesťanských italských republikách, stejně jako ve švýcarských kantonech nebo např. v Andoře. Legitimitu republiky, která se řídí přirozeným právem, opravdu nelze zpochybňovat.
Ve státních celcích, které jsou příliš rozsáhlé na to, aby se přímá demokracie mohla uplatnit, je nutné zavést zastupitelský princip. Zde pak vzniká zastupitelská oligarchie, jejímž zájmem je získat do svého zastupitelského mandátu vložené prostředky zpět, pokud možno se ziskem. Pokud se tato zastupitelská oligarchie spojí s jinou, např. finanční oligarchií, dochází zpravidla k rozkladu státního aparátu (úředníci ochotně následují příklad zastupitelského sboru), následuje nevymahatelnost práva. Korupce se stává přijatelným řešením při uplatňování vlastních zájmů.
Ve větších státních útvarech se nejlépe historicky osvědčila dědičná monarchie. Souvisí to zcela zřejmě se skutečností, že každý člověk přirozeně tíhne k tomu, aby získával výhody a majetek pro sebe, svoji rodinu, děti, příp. další příbuzné. Pokud takto jedná dědičná hlava státu, kdy zájmy jeho osoby, rodiny, potomků a příbuzných jsou přímo spjaty se státem a jeho prosperitou, je to ve prospěch celé obce (státu). Přirozeně dědičný monarcha nepřipustí rozkrádání státu, ani zbídačovaní jeho obyvatel, ohrožoval by tak vlastní vládu i nástupnictví svých potomků. Zcela pragmaticky zde říkám, že v monarchii je lidské sobectví zapřaženo do služeb obce. Tedy, i pokud je panovník hříšník, může vládnout ve prospěch poddaných.
B. Michalka sice ne jedné straně uznává dědičnost jako přirozený princip monarchie, na druhé straně připouští odstranění panovníka někým katolicky pravověrnějším. To je v principu pravda, katolická církev vždy měla právo morální kritiky panovníka a dokonce i právo používat proti němu církevní tresty. Ovšem to vyžaduje autoritu, která je oprávněná výrok o nevhodnosti panovníka vynést.
V katolických státech byl takovou autoritou římský papež. I ten však zpravidla ukládal provinilým panovníkům nápravné tresty. Zdrcující většina církevních klateb byly interdikty, tedy nápravný trest, kdy dotyčný neztrácí svojí vládní moc (jurisdikci), je ale vyloučen z přijímání svátostí a mše sv. Trest mohl postihnout i město nebo zemi, kde se osoba v klatbě zdržovala, kdy pak nemohly být slouženy mše sv. ani udělovány svátosti. To vše mělo vést k nápravě panovníka, ne ke zbavení vlády jeho osoby nebo dynastie.
Exkomunikace, tedy vyloučení v Církve a ztráta jurisdikce byla trestem velmi výjimečným. Pokud je mi známo, postihla císaře Fridricha II., což nakonec vedlo k pádu dynastie Štaufů ve Sv. říši římské, nástupu volených panovníků a postupnému rozkladu Sv. říše římské.
Volba panovníka ve velkých státních celcích se neosvědčila. Ono totiž v praxi nešlo o monarchie, ale o aristokratické republiky. Po vymření panovnické dynastie nebyl nikdo dost silný k tomu, aby se stal králem, tak skupina nejmocnějších aristokratů, nebo i oligarchů, vytváří republiku. Její hlava může mít i titul krále nebo císaře, ale nemá k tomu odpovídající moc, je závislá na podpoře a uznání aristokratů (oligarchů). Jako historické příklady takových států, které podlehly rozkladu a jejichž aristokracie se proměnila v oligarchii můžeme uvést Vizigótské království, Sv. říši římskou a Polsko-Litevskou unii. Ukazuje se, že aristokracie, pokud není omezena shora panovnickou mocí se poměrně rychle mění v oligarchii. Totéž sobectví, péče o prospěch svůj, své rodiny a dětí, které u dědičného krále vede k trvalosti a prosperitě státu, je v rukou oligarchů nástrojem k jeho úpadku, rozkladu a nakonec zániku. Volený panovník se často stává jedním z oligarchů a buduje z pozice hlavy státu moc svého rodu i na úkor celku. Pozorovat to můžeme např. ve Sv. Říši římské, kde Habsburkové, Wittelsbachové a Lucemburkové využívali postavení krále nebo císaře římského zejména k rozmnožení panství svého a svého rodu.
Vzhledem k této historické zkušenosti nelze katolíkovi doporučit podporu žádné, ani aristokratické, ani demokratické katolické republiky před, třeba i sekulární monarchií.
Problém dědičnosti panovnické moci a jejího Božského původu jsem již řešil v knize Blahoslavený český král, císař Karel I. z domu Rakouského",[1] dovolím si proto uvést citát z uvedené knihy:
"Historicky je třeba říci, že král byl chápán od pravěku a starověku jako prostředník mezi národem či obcí (státem) a nadpřirozeným, transcendentním světem. Archeologické doklady o tom lze nalézt již od 5. - 6. tisíciletí př. Kr. (v Anatolii), písemné od 3. tisíciletí př. Kr. (v Sumeru a Egyptě). V jednom ze staroegyptských textů bůh říká: "Ustanovil jsem krále, aby ochraňoval lid, chránil slabé před silnými, prosazoval spravedlnost, potíral nepřátele ..."
Dokonce se zdá, že oproti starším teoriím, odvozujícím královskou moc od vojenské moci úspěšného vojevůdce se ve skutečnosti odvíjela od moci velekněze - podle archeologických dokladů byly nejstaršími centry moci chrámy.
Ve Starém Zákoně bylo královské důstojenství svatým úřadem. Království bylo v Izraeli zřízeno z vůle národa (lidu), ale král nebyl ustanoven z vůle lidu či národa, ale byl vyvolen Bohem. Král je v národě prvým po Bohu, on tlumočí národu Boží vůli a přednáší jménem národa prosby k Bohu. Je však také zodpovědný za činy nejen své, ale i za činy národa. Tak byl král Saul Bohem zavržen, když národ nesplnil Boží vůli a král Saul to strpěl. Stejně tak národ je trestán za činy králů, např. morem za Davidovo sčítání lidu či rozdělením království za hříchy krále Šalamouna. Vyvolení krále se netýká jen jeho osoby, ale i potomstva. Bůh nezavrhuje jako krále jen Saula, ale celý jeho dům, tzn. i jeho potomstvo. Obdobně král David není vyvolen jen jako osoba, ale obdržel výslovný Boží příslib, že jeho potomstvo bude vládnout na věky. Důstojenství krále je tedy dědičné z úradku Božího, a úradek Boží je neměnný, je na věky. Proto nelze z vůle lidské království zrušit, pokud je naživu jediný oprávněný dědic královského důstojenství, který tuto důstojnost neodvrhl.
Král ale nebyl ve Starém Zákoně jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, byli zde kněží, kterým příslušelo přinášet za národ oběti a proroci, kteří zvěstovali národu Boží zjevení, napomínali kněze, krále i lid, aby plnili Boží vůli. Úřad starozákonního kněze byl dědičný, zakládal se na vyvolení rodu Aronova, proroky Bůh povolával individuálně.
Příchodem Ježíše Krista se mnohé změnilo. Příchodem Božího syna je dovršeno Boží zjevení, úřad proroka jako zvěstovatele Božího zjevení zaniká. Ježíš Kristus jako Boží syn má naprosto výjimečné postavení, on je obětí i obětníkem, knězem, i králem. Ale je zde jeden rozdíl. Knězem se Ježíš Kristus stává na základě zvláštního ustanovení Boha Otce, kdyby šlo o pouhého člověka, řekli bychom na základě individuálního povolání Bohem. Králem je však na základě svého rodu, královského rodu Davidova, i když už nevládnoucího. Ježíš Kristus ustanovuje nové kněžství, novou oběť, proměnění chleba a vína ve své Tělo a Krev. Úřad novozákonního kněze, obětníka svěřuje svým apoštolům, které individuálně povolal a posvětil. Jim také svěřuje hlásání Božího Slova, Evangelia, povzbuzování a napomínání věřících. Tak vlastně spojuje Ježíš Kristus úřad kněze s tím, co zbylo z úřadu proroka, hlásání Evangelia a napomínání lidu, aby plnil Boží vůli, a právo na kněžský úřad je dáno individuálním Božím povoláním k němu. Kristus Král však nic neustanovil o svatém úřadu krále, který sám měl z titulu svého původu z rodu Davidova.
Můžeme přijmout, že po Ježíši Kristu zaniklo starozákonní kněžství, dědičné v potomstvu Áronově, ale dále trvá dědičné království s funkcí krále jako prostředníka mezi Bohem a národem. Prostřednictví krále je jiné než kněze, ale nezastupitelné. Král je prostředníkem a zárukou blaha národa (obce), které na něm záviselo. Některé oběti mohl jménem národa (obce) vykonávat pouze král. To dobře chápaly i antické (starověké) republiky, zejména Athény a Řím.
V Athénách měl jeden z nejvyšších úředníků (archontů) titul archont - basileos (archont - král) a právě on zastupoval athénskou obec (stát) před tváří bohů. V Římě byla po svržení posledního krále zřízena republika a královský titul byl v nenávisti, ale přesto byl zachován. V Římě byl mezi nejvyššími kněžími rex sacrorum (posvátný král), který neměl žádné politické pravomoci ani nesměl zastávat žádné veřejné funkce a byl podřízen nejvyššímu veleknězi (pontifex maximus).
Křesťanství tento transcendentní rozměr královského důstojenství nejen zachovalo, ale ještě prohloubilo. Pozemské království je chápáno jako nedokonalý obraz Kristova království a jako jediné formě státu je jí přiznáván transcendentní rozměr. (Státy jsou jinak chápány jako výtvory lidské, bez transcendentního rozměru. Ten je naopak přiznáván přirozeným společenstvím, jako jsou rody, rodiny, obce, národy, které mají i své strážné anděly.) Křesťanský král přijímá posvěcení a pomazání pro svůj úřad, a je tak prostředníkem mezi Bohem a národem, kterému vládne. Je ale skutečností, že ne všichni králové musí být pomazáni a korunováni k výkonu svého úřadu, k jeho výkonu postačí příslušnost k vyvolenému královskému rodu a přijetí lidem. V některých královstvích je dokonce zástupcem věčného krále, např. V Čechách sv. Václava, v Uhrách sv. Štěpána, v Norsku sv. Olafa.
Jak je to s vyvoleností české královské dynastie? Podle tradice byl prvý kníže, Přemysl, vyvolen na základě věšteckého výroku, ať už podle Kristiána bezejmennou věštkyní nebo podle Kosmy kněžnou Libuší. Transcendentní rozměr vyvolení, nikoli z vůle lidu, ale z vůle boží (byť šlo o pohanskou věštkyni) je tedy splněn. Boží vyvolení Přemyslovského rodu je následně potvrzeno jeho christianizací a svatými, které národu dal, sv. Václavem, sv. Ludmilou, sv. Vojtěchem, sv. Anežkou. Císař Karel I., tj, český král Karel III., pochází v ženské linii (po přeslici) z přemyslovského rodu, který v mužské linii v roce 1305 vymřel a byl oprávněnými zástupci národa (lidu), tj. českými poslanci říšské rady přijat. Jeho právo na důstojenství českého krále je nesporné.
Jak chápal postavení krále z Boží Milosti bl. císař a král Karel I. se dovídáme z rozhovoru s jeho synem, Dr. Otou, arcivévodou Habsbursko-Lotrinským, který na otázku "Měl Váš otec pocit, že je vládcem z Boží Milosti?" odpověděl:
"Ano, absolutně. Měl ale poněkud jinou představu o Boží Milosti, než jakou přinášejí určitá karikaturní vysvětlení, podle nichž si dynastie namlouvají, že jsou Bohem vyvolenými atd. Pokud věříme, že dějinám vládne Bůh, musíme se za své činy zodpovídat jedině Bohu. A já jsem přesvědčen, že tento pocit zodpovědnosti před Bohem je nejjistější zárukou občanů, že zákony a pořádek a především jejich osobní svobody budou respektovány. Myslím že Milost Boží je ohromnou brzdou pro případ, že se někdo pokusí prosadit něco jiného, něco podstatně autoritářského. Milost Boží je tedy spíš zárukou obyvatelstvu než výhodou pro vladaře."[2]
Transcendentní rozměr státu zcela chybí moderním republikám."
K povinnostem krále patří dbát na blaho celé obce (království), a to nejen na blaho pozemské, ale i blaho věčné. Je tedy povinen vést své národy ke spáse, nikoli k zatracení. Jen a jen v tomto smyslu jsou oprávněné zásahy duchovní moci do světských záležitostí, včetně sesazení krále a rozvázání povinnosti poslušnosti poddaných k němu. Oprávněnou autoritou k takovému výroku byl v katolických státech římský papež. Když ale tzv. tradiční katolíci odmítají autoritu současného papeže i několika jeho předchůdců, není nikdo, kdo by mohl dědičného panovníka zbavit jeho nároku na trůn. Pouze v případě, když je každý sám sobě papežem by bylo možné prohlašovat následníka za nehodného koruny. Pak by z toho ovšem byla anarchie.
V pojetí B. Michalky může být oprávněná pouze katolická monarchie. S tímto pojetím lze polemizovat. Jak bylo uvedeno, chápání krále jako prostředníka mezi Bohem a lidmi není katolickou specialitou, ale je vlastní i pohanům. Je to chápání prostřednictví v rámci přirozeného náboženství, které je sice nižší než náboženství zjevené, ale jsou v něm prvky pravé úcty k jedinému Bohu. Vést svěřený lid k uznávání a životě podle přirozeného zákona je podle mého soudu záslužná činnost krále. (Vysvětlení by vyžadovalo několik stran, tedy snad příště, pokud o to bude zájem.) Výjimky z přirozeného řádu lze připustit tam, kde se potírá existence Boha vůbec (hínajánový buddhismus) nebo tam, kde je Bůh popřen jako spravedlivý soudce a jeho úloha je nahrazena úlohou tzv. karmy.
Král jako absolutní vládce, jediný držitel zákonodárné i výkonné moci (a prakticky i soudní) existoval jen v teorii. Správně B. Machalka poukazuje na to, že žádný monarcha nevládne sám, ale prostřednictvím dalších osob. Ale poněkud mu uniká skutečnost, že kromě krále jako držitele zákonodárné i výkonné moci byla ve středověkých křesťanských státech samosprávná demokracie, o které si mohou občané liberálních demokracií nechat jen snít. Obce, města, stavy, země měly rozsáhlé zákonodárné i výkonné pravomoci, podléhající králi jako nejvyššímu vládci země. Král, nebo jiný panovník sice vládl teoreticky absolutně, ale byl vázán právem, zčásti zvykovým, zčásti zákony privilegii, vyhlášenými jím nebo jeho předchůdci. Navíc poddaní měli právo na zákonný odboj proti vrchnosti - i králi, pokud porušoval práva a výsady poddaných (včetně šlechty), ne však na jeho sesazení.
Domnívám se, že právě neznalost právních poměrů středověkých katolických států vede k tomu, že některé výroky příslušníků katolických dynastií (včetně habsbursko-lotrinské) jsou chápány jako liberální, i když ve skutečnosti jde o výroky v duchu rozsáhlé středověké samosprávy jednotlivých složek společnosti.
Na tento článek pana Michalky navázaly komentáře pod článkem, ke kterým je třeba sdělit následující:

K poznámce Nina, že Habsbursko-Lotrinský rod je prolezlý liberalismem. Výše uvedený výrok arcivévody Otty Habsbursko-Lotrinského, jak chápal bl. císař a král Karel I. vládu z Boží Milosti je v příkrém rozporu s liberalismem. V některých případech, nejen v případě Habsbursko-Lotrinků jde opět o záměnu liberálních svobod se středověkou samosprávou a universalitou.
K vývodům pana Čejky o nevhodnosti dědičné monarchie pro riziko, že se na trůn může dostat idiot. Pokud vím, takové případy jsou velmi výjiměčné, vlastně se vztahuje na případ španělského krále Karla II., který byl skutečně težce duševně postižen. Ale jak ukazuje historie, je menší riziko, že se na trůn dědičně dostane někdo neschopný, než že se volbou dostane k vládě hochštapler.
Panem Čejkou zdůrazňovaný případ úspěšného generála není blíže objasněn. Způsob, kdy panovníka dosazuje vojsko je v historii známý z antického Říma a Osmanské (turecké) říše. V obou případech to vedlo buď k občanským válkám (častějším, než při dědičnosti trůnu) a obvyklé fyzické likvidaci dalších uchazečů o moc. Podle hesla, jakými prostředky jsem se dostal k moci, takovými ji musím udržet, pak často vede k násilnostem vládní moci proti všem nejen odpůrcům, ale i kritikům.
Pokud jde o Země koruny České, za současných poměrů je postavení úspěšného generála prakticky vyloučeno, pokud by nešlo o generála amerického, izraelského nebo muslimského. Ani o jednoho bychom asi nestáli.
Pokud měl pan Čejka na mysli jiný než vojenský způsob prokázání způsobilosti k získání královské vlády, neuvedl je. Je těžké si nějaký představit, pokud by to v souladu s myšlením dnešní doby neměl být úspěšný podnikatel. Ale byla by to výhoda? Nevyužíval by svého postavení hlavy státu k vlastnímu obohacení i na úkor spoluobčanů?

Nová kniha o Vendéeských válkách

22. května 2013 v 21:24 | Michal Šťovíček
Monarchia Catholica doporučuje svým čtenářům knihu, kterou vydalo nakladatelství Akcent o Vendéeských válkách, jejich pozadí, o tažení znepřátelených stran. Je zde přehledně zdůrazněno náboženské a monarchistické pozadí těchto válek. Kniha je opatřena ilustracemi hlavních bitev.
Autor jednoznačně poukazuje na krutý zápas, který muselo Vendée svést s revolucí a revolučními armádami.


Legitimistická monarchistická rezistence v Rakousku v první polovině 20. století. Legitimistischer und monarchistischer Widerstand in Österreich (1918-1945)

1. května 2013 v 13:43 | MC
Když se poohlédneme za uplynulou dobou 20. století, zvláště po pádu Rakousko-Uherské monarchie, potom se na první pohled zdá, že pramálo lidí chtělo pokračovat v oné katolické myšlence katolického monarchismu, v účelném spojení trůnu a oltáře pod katolickou dynastií. Bylo to způsobeno mnoha důvody. Jedním z nich byl revoluční vývoj v rámci národů bývalé monarchie, které více či méně sympatizovaly s exportem bolševismu do Evropy. Dějiny však ukázaly zcela opačný trend, o kterém se v českém prostředí pramálo hovoří, aby se náhodou nevzbudily sympatie ke katolické myšlence a k monarchii. Ukázalo se, že revoluční republiky vzniklé na "troskách" monarchie jsou pramálo životaschopné a zvláště ty, které přijaly nekriticky bez rozmyslu ideu liberálně demokratické totality ve svých zřízeních, brzy doplatily na svou vlastní naivitu. Tyto republiky vznikaly a zanikaly v průběhu 20. let a byly tak nestabilním režimovým prvkem, že dnes se musíme podivovat nad tím, co se v průběhu 20. století vlastně dělo. Nakonec zvítězily ty státní režimy autoritativního směru, později totalitaristního (tyto pojmy musíme striktně oddělovat), které do začátku II. světové války převálcovaly, či vytlačily liberálně demokratické republiky z povrchu zemského.
Monarchisté prorakouského typu existovali i po roce 1918 a to zvláště v Rakousku a v Maďarsku. Vzniká Österreichische Edelsleute, organizace jejíž členové se rekrutují ze šlechtických rodin a nehodlají se přizpůsobovat revolučnímu rakouskému režimu. Její členové skládali přísahu věrnosti do rukou následníka trůnu Otto von Habsburga a vedli nesmlouvavý boj za obnovení monarchie. Tváří v tvář k bolševickým bojůvkám a později ultrapravicovým freikorpsům usilovali členové hlavně o tři věci:
1/ o obnovu monarchie na federativním základě pod vedením Habsburků, tj. Otty von Habsburg,
2/ o udržení spojení mezi katolickou Církví a státem,
3/ o získání pro tuto orientaci co největšího počtu vlastního národa a následně porazit socialistické a bolševické, později fašistické/ nacistické strany a organizace.
Bylo jasné, že monarchie nikdy nemůže existovat bez katolické Církve a svým způsobem můžeme říci, že ani katolická Církev nemohla existovat bez katolického státu v podobě katolické monarchie z Boží milosti, jejíž idea ovlivňuje miliony lidí v ní žijících. Už záhy po pádu monarchie bylo zřejmé, že nastupuje nepřítel nejhorší v podobě bolševismu, liberální demokracie a později v podobě fašismu a nacismu. Pro každého člena monarchistického hnutí, ať už to byl šlechtic, prelát, či obyčejný občan, byly tyto veličiny ohrožením státu a výše uvedených cílů a bylo potřeba co nejrozhodněji proti nim bojovat. Monarchisté brzy procitli a začali bít na poplach. Když v roce 1938 padl pod pásy německých tanků Schuschniggův autoritativní režim, který sám o sobě nebyl daleko od restaurace Habsburků, existovaly pouze tři síly v Rakousku, které se postavily proti nacistické říši. První silou byla tzv. Heimatfront (HF), druhou tzv. Volksfront (Lidová fronta) a následně legitimistické promonarchistické hnutí. Jak bylo výše řečeno, promonarchistické hnutí 20. a 30. let usilovalo o znovunastolení Habsburské dynastie a vytvoření silného Rakouska. Legitimisté usilovali o vytvoření sociálního státu a o obnovu monarchistických institucí, které pro ně byly oprávněným zdrojem sociálního smíru ve společnosti. Přívrženci monarchistického a legitimistického hnutí si jasně uvědomovali, že Habsburkové byli tradičně průkopníky a nositeli kultury od Západu na Východ. Byli přesvědčeni, že rakouský duch je universalistický a katolický. Legitimisté usilovali mimo jiné o znovuvzkříšení myšlenky federace malých podunajských národů jako protipólu k silné Německé říši a narůstající moci ruského bolševického státu rozšiřujícího v okolních státech bolševickou Revoluci - tzv. export bolševické revoluce. Otto von Habsburg se stal skutečně hlavou tohoto boje proti nacionálnímu socialismu i bolševismu. Legitimistické řady byly tvořeny z příslušníků šlechty, důstojníků rakouské armády, kteří bojovali za Císaře Pána ještě ve Velké válce a příslušníky katolické kléru. Boj proti okupantům, nacistům, znamenal stáhnutí veškerých politických aktivit legitimistů do podzemí. Středem legitimistického hnutí byl tzv. Ottonský kruh, v jehož čele stál Willi Klein. Ten na přání Otto von Habsburka odešel do ilegality s celým legitimistickým hnutím a měl za úkol bojovat proti nacistům v Rakousku. Tehdy se situace přiostřila natolik, že Willi Klein emigroval do Švýcarska a na jeho místo nastoupil Hauptmann Karl Burian, který zformoval Legistimistickou centrální komisi v čele s dalšími členy, mezi které lze řadit bezesporu Josepha Wotypku, Rochuse Kozaka, Julia Kretschmera, Ludwiga Krausz-Wiennera a Josefa Krinningera. Tento kruh byl v kontaktu s Otto von Habsburgem, který tehdy byl v exilu v Belgii, a to přes řeckého velvyslance ve Vídni a přes agenty ve Švýcarsku.
Podzemní boj se odehrával zvláště v úrovni šíření letáků proti okupantům. Jednou z takových akcí bylo připomenutí zavraždění kancléře Dolfusse v roce 1934 v den tohoto výročí 25. července. Tuto akci zorganizoval Joseph Eder. Jiná skupina kolem Franze Zellera rozšiřovala po celou dobu okupace letáky Ostfrei - Svoboda Rakousku! Brzy však Gestapo proti těmto monarchistickým skupinám zasáhlo tím, že infiltrovalo do těchto skupin své agenty. 9. listopadu 1938 brzy po okupaci Rakouska zajalo Gestapo vůdce jedné z těchto skupin Wilhelma Zemljaka. Ten bohužel sice začal vytvářet tzv. rakouskou lidovou stranu ve smyslu sociálně-demokratickém a tudíž se odchýlil od monarchismu, ale do té doby jeho skupina platila za monarchistickou. Socialistická orientace z něj udělala nepřítele monarchismu.
Jinou monarchistickou skupinou byla skupina pod vedením Johanna Müllera a hraběte Bézy Pallfyho. Müller otevřel drogistický obchod ve Vídni, který byl pouhou zástěrkou a zároveň se stal ústředím celé skupiny. Brzy se k němu připojily další organizace studentského typu katolicko-rakouských studentských landsmannschaftů, v čele s Dr. Erichem Thannerem, Alexandrem Auerem a Gezou von Mukazowským. Müller byl brzy Gestapem zatčen a tyto skupiny byly rozprášeny.
Jednou z mnohým falešných a utopistických teorií, které se objevily v průběhu nacistické okupace Rakouska, byl příběh Karl Pollyho a jeho tzv. Volksdemokratie. Tento muž se stal zakladatelem Rakouské dělnické strany, která doslova blouznila po tom, aby spojila bývalé podunajské země v demokratickém a socialistickém poutu a navíc chtěla učinit demokratickými zeměmi i Bavorsko a Porýní. Razila se teze tzv. Lidové demokracie (Volksdemokratie), která byla spíše karikaturou monarchie než jejím naplněním v katolickém smyslu.
Pro mnoho monarchistů se jedinou možností jak bojovat s okupanty stala podzemní činnost a navázání spojení s císařem Ottou. Když byla centrální legitimistická komise rozprášena Gestapem, bylo už jedinou militantní alternativou tzv. Kaiserstreue Volkspartei (KV) pod vedením Leopolda Eichingera a Leopolda Hofa. KV se brzy transformovalo do nezávislé rakouské fronty věrné císaři (IÖKF), které mělo jediný cíl: osvobodit Rakousko od nacistů. V roce 1942 rozdrtilo Gestapo i toto hnutí.
Jak se později ukázalo, nejlépe byly připravené na podzemní činnost studentské spolky a zvláště katolické mládežnické hnutí pod vedením Rudolfa Ottyka a Franze Rainera.
Jednou z významných osobností monarchistického boje byl princ Willi Thurn und Taxis, který vytvořil skupinu Prinz Eugen ve Vídni. Setkal se s představiteli české resistence, např. se Zdeňkem Bořkem Dohalským a s Karlem Gördelerem v Třetí říši. Spojení německých a českých legitimistických skupin se podařilo až v roce 1944. V tohoto spojení byly angažovány i další osobnosti například: Baron Maasburg či dr. Franz Sobek.
Gestapo a Hitlerjugend se však snažilo rozkrývat všechny tyto podzemní organizace nejenom infiltrací jejich řad, ale zvláště vytvářením falešných fiktivních struktur, jednot a rádoby monarchistických uskupení. Jedna z takových provokací, kterou podnikl Hitlerjugend, se stala v roce 1943 v dolnorakouském městě Drosendorf. Příslušníci HJ vytvořili fiktivní skupinu Freischar Ostmark, která navenek hlásala návrat Podunajské monarchie a císaře a lákala tak potencionální monarchisty k členství. Název skupiny mohl monarchistům napovědět, že nejde o monarchistickou skupinu, ale o provokaci. Ostmark byl totiž nacistický název pro Rakousko.
Monarchistické hnutí, zvláště za nacistické okupace, šířilo velkorakouskou myšlenku a usilovalo o vyhnání nacistů z Rakouska. Jedna ze zpráv Sicherheitsdienstu (nacistické bezpečností služby) hovoří o tom, že v Rakousku se jeví jako jedinou aktivní oponentskou silou pouze monarchisté.
V roce 1930 Otto von Habsburg pověřil Dr. Fridricha von Wiesnera, aby sjednotil monarchistické kruhy. V roce 1931 vytvořil Wiesner tzv. Železný kruh - Der Eiserne Ring, které mělo 30.000 členů a sjednotilo organizace monarchistického typu.

K dějinám Železného kruhu zase někdy příště.


Osud sudetských Němců - zapomenutí není řešením - Schicksal der Sudetendeutschen vergessen ist keine Lösung

25. února 2013 v 19:25 | MC
Monarchia Catholica Vás srdečně zve na akci Sudetoněmeckého Landsmanšaftu v Rakousku u příležitosti připomenutí 68. výročí vyhnaní Němců z ČSR a boje za sebeurčení národů. Akce je každoročně věnována 54 německým obětem 4. března 1919.

Přednášku na výše uvedené téma přednese Dr. Ing. Helmut Krünes,
Bundesminister für Landesverteidigung.
Termín: Sobota 2. března 2013 v 15:00 hodin, Haus der Begegnung Mariahilf, 1060 Wien, Königseggasse 10

Požehnané svátky vánoční - Gesegnete Weihnachten

13. prosince 2012 v 17:32 | MC

Redakce Monarchia Catholica přeje všem přátelům a čtenářům klidné prožití zbytku Adventu, požehnané Vánoce, radost z narození Spasitele a pokojný rok 2013.
Papst und Habsburg Hoch!

Monarchia Catholica Redaktion wünscht allen Freunden und Lesern frohe und gesegnete Advent, frohe Weihnachten und ein friedvolles und gesundes Jahr 2013.

Papst und Habsburg Hoch!





Weihnachten - Vánoce
Hirten knien betend vor der Hütte,
am Himmel leuchtet ein Stern in ihrer Mitte,
ein Kind ist im Stall geboren,
Christus,
die Menschheit ist nicht verloren.
Mensch, wie klein bist du,
was tust du so wichtig,
du denkst, nur selber machst du alles richtig.
Neig erst dein Haupt vor Gott als Christ,
dank ihm, dass du lebst und bist.

Pastýři v modlitbách u chléva klečí,
na nebi šíří hvězda jas vždy větší,
dítě nám zrodilo se v chudé stáji,
v Ježíši cesty nocí smysl mají.
Člověče, jak malý jsi
a plný vin až k pláči,
vždy chybuje, kdo myslí, že sám sobě stačí.
Skloň své čelo tu pod nebesy,
jim poděkuj, že v Kristu žiješ a že jsi.


Ernst Braun (1921-2006)- Aschberghof (Bublava) / † Aschaffenburg (Bayern)
Kohoutí Kříž : šumavské ozvěny [on-line] . Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, c2001-2012, poslední aktualizace 08.12.2012. [cit. 13.12.2012]. Překlady a české texty Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš. Dostupné z: http://www.kohoutikriz.org.



Novinky: Historii katolických německých studentských spolků sídlících v Praze před rokem 1938 neleznete ve volitelném poli nalevo. V Praze před rokem 1938 existovaly katolické německé spolky, které byly protiváhou německým buršáckým spolkům zaměřených nacionalistickým a sekulárním duchem, resp. liberálním. Němečtí katolíci zformovali katolické studentské spolky v rámci kartelu Cartellverband der katholischen deutschen Studentenverbindungen, jehož heslem bylo latinské religio, scientia et amicitia (náboženství, věda a přátelství). V průběhu nacistické okupace byli mnozí členové pozavíráni do koncentračních táborů a tyto spolky byly zakázány. Po vyhnání Němců z Československa v roce 1945 se opět zformovali členové těchto katolických spolků v Rakousku a Německu a dodnes pokračují ve své činnosti. Poslední ránu těmto spolkům paradoxně uštědřil II. Vatikánský koncil a liberalizace uvnitř Církve, která v nich provedla důslednou liberální "očistu" a udělala z nich ekumenicky, nadkonfesně zameřené spolky.

Někteří svatí a blahoslavení, kteří byli členy katolických německých studentských spolků:

  • Arcibiskup Józef Bilczewski - Frankonia (Czernowitz) zu Erlangen
  • Pater Rupert Mayer SJ - Teutonia Fribourg, Guestfalia Tübingen, Aenania München
  • Kardinal Clemens August Graf von Galen - F. A. V. Rheno-Guestfalia (Hann. Münden) Göttingen
  • Kanovník Jakob Kern OPraem, K.Ö.H.V. Amelungia Wien
  • Budoucí papež Pius XII., jako papežský nuncius - čestné členství - K.D.St.V. Trifels

Státní zřízení 3. - Staatsordnung 3.

2. prosince 2012 v 17:26 | Josef Pejřimovský

Konstituční monarchie jako příklad možného řešení

Nejsem politolog, který má prostudováno množství příslušných teorií. Budu tedy postupovat filozoficky, tj. zkoumáním věci, jak je poznatelná smysly a přirozeným rozumem. V demokratickém státě jsou definovány 3 na sobě nezávislé moci, zákonodárná, výkonná a soudní, reprezentované parlamentem, vládou a soudy, které by se měly navzájem kontrolovat a znemožnit zneužití moci. Jak to vypadá v praxi? Soudní moc bývá opravdu značně nezávislá na moci výkonné (mimo totalitních režimů), ale přirozeně není, a ani nemůže být nezávislá na moci zákonodárné, protože rozhoduje podle ústavy a zákonů státu, které aplikuje, ale netvoří. Pokud jde o nezávislost moci zákonodárné a výkonné, pak musíme rozlišovat mezi systémy tzv. prezidentskými a tzv. premiérskými. V prezidentských systémech jsou zákonodárná a výkonná moc dost výrazně odděleny, prezident sestavuje vládu a ta vládne, i když má v parlamentu většinu opozice. Je to samozřejmě obtížnější vládnutí, pro navrhované zákony je třeba širší konsensus, vláda si nemůže dělat co chce a je pod kontrolou. Členové vlády jsou schvalování parlamentem a důkladně prověřováni, jde někdy o politiky, ale z velké části o odborníky. Ostatně, pokud je třeba vybrat ministra, který získá důvěru nejen vládní koalice, ale i opozice, musí jít o uznávaného odborníka a člověka, u kterého lze předpokládat čestné jednání. Kontrolu členů vlády ze strany parlamentu lze účinně provádět. V tzv. premiérských systémech, jako je v Česku, je nezávislost moci zákonodárné a výkonné pouze deklarována, v praxi nemožná. Pokud je vláda sestavena na výsledku voleb a k účelu vládnutí sestavena vládní koalice, pak tato koalice vládne, schvaluje zákony, rozpočet a kontroluje vládu, tedy sama sebe. Jde tedy v důsledku o dočasnou totalitu vládní koalice, která je mírněna jen obavou, že v příštích volbách nevyhraje a vládnout bude nynější opozice. To ale na druhé straně nahrává tomu, aby fungovala nepsaná dohoda, že koalice a opozice se sice kritizují, ale jinak spolupracují a kritiku nepřevádějí do konkrétních opatření.Zároveň ale systém dočasné totality vládní koalice nebo jedné strany umožňuje zneužití moci přijetím ústavních změn a zákonů, které změní dočasnou totalitu v trvalou vládu jedné mocenské skupiny. NSDAP k tomu v Německu stačilo 52% hlasů ve volbách, v Československu KSČ dokonce 37% a několik přeběhlíků. Soudní moc je v případě ústavních změn bezmocná, neboť je povinna postupovat podle ústavy a dalších zákonů. Troufám si říci, že v tzv. prezidentských demokratických systémech je průběžná nezávislost výkonné a zákonodárné moci lépe zajištěna než v tzv. premiérských systémech, kde dochází k vytváření dočasné totality. Současně konstatuji, že prezidentské systémy, zejména USA vycházejí z klasické koncepce konstituční monarchie, panovníka, vládnoucího, ale omezeného ústavou a parlamentem (kongresem). To, že v případě obdobných pravomocí panovníka se dnes neprávem mluví o absolutismu je matení pojmů a patrně záměrná demagogie. Snad je to strach z toho, že panovník by mohl použít svých ústavních pravomocí k odstavení elit, jako k tomu došlo v Itálii při svržení Musoliniho. Nenavrhuji, aby byl panovník, tak jako prezident USA, byl současně předsedou vlády. Předsedu vlády by samozřejmě jmenoval, ale vláda by byla závislá na panovníkovi stejně, nebo o něco více než na parlamentu. Domnívám se, že vláda a její členové mají být jmenováni a odvoláváni panovníkem. Vláda se má skládat z odborníků, nikoli politiků, v principu navrhuji vládu úřednickou, která však k vládnutí potřebuje důvěru parlamentu. Parlament schvaluje rozpočet, zákony a kontroluje vládu. Zároveň se domnívám, že panovník by měl možnost v případě vyslovení nedůvěry vládě buď přijmout její demisi nebo rozpustit sněmovnu a vypsat nové volby. Takové pravomoci měl i president Masaryk. Parlament by měl být dvoukomorový se zajištěním dvojího zastoupení občana - jako jedince i jako člena stavu-korporace. Poslanecká sněmovna volená rovným, přímým a tajným hlasovacím právem a senát, který by byl složen korporacemi navržených a panovníkem jmenovaných zástupců profesních a podnikatelských komor a svazů, odborových svazů, církví, vysokých škol a dědičných členů z řad historické šlechty. Jde o to, aby zákony posuzovali ti, kteří podle nich budou pracovat. Při sociálním, pracovním a hospodářském zákonodárství by byla požadována dohoda mezi skupinou podnikatelů a zaměstnanců. Myslím, že takto lze zajistit průběžné nezávislé fungování 3 mocí - výkonné, zákonodárné a soudní i kontrolu vlády lépe než koncepce vlády, nutně sestavené politiky na základě výsledku voleb. Konstituční panovník vládne, ale podle ústavy a je omezován parlamentem. Není to absolutní vládce, který rozhoduje bez parlamentu podle své vůle. Proti volenému prezidentovi má jednu výhodu, je na politicích, politických stranách, sponzorech apod. skutečně nezávislý, není jim ničím zavázán. Může proto skutečně hájit svůj národ před jeho politiky a zajistit jejich postih za nezodpovědné jednání proti zájmům státu a jeho občanů, např. korupci apod.
K tomu směřovalo tiskové prohlášení Koruny české - monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska (dále jen "KČ") z 31. ledna 2011:
"KČ je přesvědčena, že jediné systémové řešení tohoto problému spočívá v tom, že vyšetřování takovýchto případů bude zcela odděleno od sféry volených politiků. KČ proto považuje za nezbytné, aby ihned po obnovení monarchie byla zřízena Královská vyšetřovací služba (KVS), která
- bude přímo podřízena pouze panovníkovi,
- který bude garantovat její nezávislost (plně v duchu zásady JCKV Františka Josefa I "Panovník je povinen chránit své národy před jejich politiky"),
- jmenovat a odvolávat ředitele KVS,
- schvalovat jmenování a odvolání dalších vedoucích funkcionářů KVS
schvalovat hlavní směry rozvoje KVS
- dohlížet na jejich dodržování,
- bude vyšetřovat takové případy závažné hospodářské, případně i násilné kriminality, u nichž bude byť i jen stín podezření, že by mohly být spojeny s činností aktivního nebo i bývalého člena politické sféry, ať už na úrovni celostátní, krajské nebo obecní,
- bude oprávněna převzít od ostatních vyšetřovacích útvarů ty případy, u nichž to uzná za vhodné nebo potřebné.
Ze stejných důvodů, které svědčí pro zřízení Královské vyšetřovací služby, považuje KČ za nutné, aby bylo z působnosti Ministerstva spravedlnosti a vlády vyjmuto státní zastupitelství a po transformaci na Královskou prokuraturu převedeno do přímé gesce panovníka, aby i v tomto případě byla zaručena nezávislost tohoto orgánu na volených politicích.
KČ považuje za nutné zdůraznit, že zajištění nezávislosti obou výše navrhovaných institucí nelze nikterak zabezpečit v současném zřízení - např. tím, že by byly podřízeny presidentu republiky, neboť ten je (téměř) stejně aktivním účastníkem stranicko-politického života jako ostatní politici, musí usilovat o zvolení a znovuzvolení, k čemuž nutně potřebuje zajištění podpory existujících politických sil. V žádném případě proto president nemůže garantovat nezávislost orgánů činných v trestním řízení na aktuálním rozložení politických sil.
KČ dále konstatuje, že vládní protikorupční strategie zcela nedostatečně řeší problematiku financování politických stran, neboť nijak zásadně neomezuje korupční potenciál při sponzorování stran. V situaci, kdy úspěch ve volbách je funkcí peněz vynaložených na volební kampaň, je pochopitelné, že strany usilují o co nejbohatší stranickou pokladnu. Jak známo, strany dokážou všechna omezení a restrikce obcházet. KČ je proto přesvědčena, že další regulující opatření, jako např. zákonné omezení výdajů na volební kampaně, nemají žádný praktický význam, protože se takovéto regulace budou opět obcházet.
KČ proto nevidí řešení v nových a dalších regulacích, ale v naprostém zprůhlednění stranického hospodaření a v jeho kontrole nezávislou kontrolní institucí. Takovou institucí by mohl být např. NKÚ, který by ale musel být nejprve vyjmut z dosahu politiků, protože je zjevné, že v důsledku současného způsobu ustavování presidenta a kolegia NKÚ je NKÚ vydán do značné míry napospas politikům.
Omezit korupční potenciál při sponzorování politických stran proto prakticky není možné bez reintronizace panovníka, jemuž by byl NKÚ podřízen, aby ho panovník mohl ochránit před zvůlí politiků."[1]

Seznam použité literatury

Clevelandská dohoda z 25.10.1915, http://www.just.wz.cz/view.php?cisloclanku=2006071301
Engels, F.: O původu soukromého vlastnictví, rodiny a státu., Praha, Svoboda 1950 s. 173
Nakonečný, M. Český fašismus, Praha, Nakl. Vodnář 2006, ISBN 80-86226-73-5
Netolický, Pavel. Korporativismus [online]. E-polis.cz, 29. listopad 2005. [cit. 2010-02-08], Dostupné z WWW:. ISSN 1801-1438
Pejřimovský, J. Socialistické, liberální a katolické pojetí vztahu mezi jedincem a společností, Konferencia na aktuálné spoločensko-teologické témy V., Zborník prednášok z vedeckej konference doktorandov a mladých vedeckých pracovnikov, PF KU Ružomberok 7. december. 2009, Ružomberok, Verbum 2010, ISBN: 978-80-8084-547-6
Pius XI.: Encyklika Quadragesimo anno, 5. 79, s. 88, In: Sociální encykliky (1891-1991), Praha, Zvon 1996, s. 505
Pittsburgská dohoda z 10.5.1918. http://www.just.wz.cz/view.php?cisloclanku=2006071302
Prohlášení Koruny české k protikorupční strategii vlády ČR, dostupné na: http://www.korunaceska.cz/index.php/cs/tiskova-prohlaseni/55-prohlaeni-koruny-eske-k-protikorupni-strategii-vlady-r
Schwarzenberg, K.: Obrana svobod. Praha, Čs. Spisovatel, 1991
Šebek, J.: Mezi křížem a národem, Brno, CDK 2006, ISBN: 80-7325-085-3

Státní zřízení 2. - Staatsordnung 2.

25. listopadu 2012 v 17:25 | Josef Pejřimovský

Korporativní uspořádání státu

"Korporativismus pravděpodobně vznikl jako východisko z tápání mezi individualistickými a kolektivistickými vlivy. Vznikl jako jeden z pozdních výsledků vysoce konkurenčního vztahu mezi kapitalismem a socialismem, či stal se jakýmsi kompromisem ve sporu mezi principy svobody a rovnosti. Korporativismus sám nemá jednolitou podobu, politická věda zná jeho dvě tváře, ve které vyústila cesta hledání řešení mezi kapitalistickou formou vlastnictví výrobních prostředků a tlakem ze spodních vrstev třídně štěpené společnosti. Méně vlídná tvář, kde za vzor je zpravidla dávána Itálie Benita Mussoliniho, se vyznačuje monopolem státu na veškeré společenské a politické procesy v zemi, avšak stát zde nemá monopol na vlastnictví. Jakákoli reprezentace zájmů zde existuje jen na základě diktátu státu. Existence korporací je víceméně formální, protože skrze ně de facto stát prosazuje především zájem svůj.
Lidská tvář korporativismu je jakýmsi pozdějším stádiem korporativního systému zřízení, který neruší v životě společnosti a politice demokratické procesy. Společnost je zde organizována na občanském principu, přičemž při reprezentaci zájmů je zde kladen důraz nejen na vztahy státu a korporací, ale také na autonomní vztahy mezi korporacemi navzájem. Tato tvář korporativismu je formována zdola občanskou společností, která je silně organizována v tzv. korporacích, jejichž aktéři se rozhodli vzdát se násilného prosazování svých zájmů a rozhodli se překonat ve své zemi konfliktní prostředí vzniklé na základě socioekonomického štěpení společnosti.[1]" Korporace jsou vytvářeny podle společenských, zejména hospodářských zájmů svých členů, tedy podle shodných nebo příbuzných povolání, které vykonávají. Členění je v zásadě vertikální, členy téže korporace jsou zaměstnanci i zaměstnavatelé. Systém má vést ke společenskému smíru a solidaritě[2]
V korporativním uspořádání státu se jedinec účastní politického života a má zastoupení v parlamentu pouze jako člen své korporace. V praxi se ukázalo, že zástupci korporací nejsou o mnoho kvalitnějšími zástupci voličů než poslanci politických stran.[3] Pokud jde o fašistický stát, tedy "Všechnu pýchu státnického umění vtělil fašismus do korporačního systému, jehož účelem je zajistit hospodářským složkám vliv na stát a hospodářský život"[4]
Korporativní stát ve fašistické verzi, spojený s totalitním vedením státu jednou politickou stranou, (tedy podobný socialismu, ale bez zabírání majetku) "je fasádou, za kterou se vykonává silná politická moc diktatury; je velmi obratným využitím a ovšem zneužitím velmi demokratické myšlenky stavovství."[5]
Korporativní, resp. stavovské zřízení v katolickém pojetí není totožné s fašismem. Katolicky orientovaný sociolog B. Vašek zdůrazňuje nutnost rozlišovat "stavovský řád" a "stavovský stát" "Při stavovském zřízení v našem smyslu je známkou, podle které bývá člověk stavovsky zařazován a to je výkon funkce člověka ve společnosti; zboží, které pro společnost opatřuje; služba, kterou jí prokazuje. Účelem stavovského zřízení je, aby si jednotlivé stavy autonomně vyřizovaly vnitřní záležitosti stavu se týkající, ale též společné stavovské záležitosti ve styku s ostatními složkami národa. Při vší své působnosti vnitřní i navenek se stav musí řídit potřebami obecného blaha.[6]" Stavovská sdružení se starají o záležitosti svého stavu a vedle nich funguje ještě parlament, (stavy mohou také vystupovat jako poradní instituce).
Stavovský stát vzniká v případě, že "je na stavovské organizace a jejich ústředí přenesena i moc politická; vrcholná stavovská instituce netrpí vedle sebe jiného parlamentu a vykonává jeho působnost sama.[7]"
"Rozhodně však platí, že by nebylo vhodné myšlenku korporativismu, "která má své kořeny v samých základech lidské společnosti a znamená ve své podstatě konstruktivní využití přirozených lidských zájmů, paušálně negovat."[8]
Platnost posledního výroku potvrdil vývoj po 2. světové válce, kdy došlo k uplatnění tzv. neokorporativismu, který se liší tím, že zůstává zachován parlamentní systém, mimo něj fungují ještě korporace. "Přestože platí, že "korporativní struktury, odporující liberálnímu principu svobodného sjednocování, existují v každé liberální společnosti, za neokorporativní můžeme označit takový politický systém, pro který je charakteristická vyšší míra korporativních vazeb než je obvyklé v rámci evropských politických systémů[9]. Klasickými příklady jsou Švédsko a Rakousko. Ve Švédsku vznikl korporativní systém na základě dohody zaměstnaneckých odborů a zaměstnavatelských svazů bez spoluúčasti státu, byl však státem akceptován.
"Rakousko je v tomto pohledu také pozoruhodným politickým systémem. Občané zde mají až na výjimky za povinnost být členy minimálně jedné ze čtyř oficiálních korporací. Občanskou společnost vůči mocenskému centru reprezentují tzv. komory pro obchod, zemědělství, práci a svobodná povolání. Jejich hierarchická struktura podporuje centralizované řízení a vnitroorganizační byrokracii, takže ústřední vedení efektivně kontroluje jak oborové filiálky, tak územní sekce. Parita a monopol na reprezentaci jsou státem zaručeny, oficiálně má monopol na reprezentaci garantovaný odborový svaz na spolkové úrovni, ostatní organizace jsou jen podřízenými organizačními složkami celku. Jednotlivým komorám stát zajišťuje paritní postavení, když s nimi vyjednává např. v otázkách cenové regulace nebo ekonomického plánování."[10]
Dalším prvkem korporativismu je rozšířený tripartismus, tedy systém, založený na vyjednávání zaměstnavatelů a zaměstnanců, zpravidla o mzdových a sociálních podmínkách, za účasti státu. Některé prvky neokorporativismu jsou zahrnuty i v mezinárodních smlouvách.[11]
Můžeme o korporativismu uzavřít, že vychází z přirozeného řádu lidské společnosti, řádu hierarchického a stavovského a jako takový má i v současné společnosti místo ve státním zřízení, i když ne jako jediný způsob reprezentace společnosti, ale vedle klasického parlamentu, buď jako samostatný poradní sbor nebo jako další komora parlamentu.

Liberální a legitimistické pojetí vztahu mezi národy na příkladu Česko - Slovenska

Již jsme se zmínili, že hierarchicky nejvyšším přirozeným lidským společenstvím je národ. Národ je suverénní a má přirozené právo zřídit jako prostředek k uplatňování své suverenity stát. Je na vůli národa, zda-li zřídí stát vlastní nebo se dohodne s jiným národem na zřízení společného státu, jak se i v historii stávalo (turkotatarští Bulhaři a Slované).
Tak i před vznikem Česko-Slovenska bylo v průběhu 1. světové války uzavřeno několik dohod o soužití Čechů a Slováků ve společném státě[12], které předpokládali vznik slovenského sněmu, který bude řešit slovenské záležitosti ve vlastní kompetenci. Po vzniku Česko-Slovenska ale nic z toho nebylo dodrženo a tato skutečnost vedla k pozdějším sporům a rozdělení společného státu. Česko-Slovensko bylo stát liberální, kde platila většina poslaneckých a senátorských hlasů. Pouze v liberálním systému bylo možné odhlasovat v ústavě neexistující jazyk a národ československý, neboť, jak jsme již řekli, v liberálním státě není pravda zkoumána a nalézána, ale lze ji odhlasovat v parlamentě. Důsledek byl pak logický, v rámci jednoho národa jeden stát, nějaké autonomie Slovenska nebylo třeba.
Odmítnutí požadavků zřízení slovenského sněmu a autonomie je v liberálním státě logické. Liberální stát totiž považuje jediný, celostátní zastupitelský sbor za dostačující, dalších podobných není třeba. Samospráva nemá vlastní suverenitu, ale pravomoci jsou jí pouze delegovány státem. V Česko-Slovensku nejen nedošlo ke zřízení slovenského zákonodárného sněmu, ale naopak byly zrušeny již od středověku existující zemské sněmy český, moravský a slezský, které měly až do vzniku Česko-Slovenska zákonodárnou pravomoc a dokonce i celostátní rakouské zákony musely být zemskými sněmy vyhlášeny, jinak na území země neplatily. Podobně si zemské sněmy mohly vyhradit rozhodování v určitých oblastech, o které pak nemohly rozhodovat říšské orgány. V Česko-Slovensku byla na místě zemských sněmů zřízena zemská zastupitelstva s třetinou vládou jmenovaných členů a bez zákonodárné pravomoci. Taková zemská zastupitelstva byla zřízena i na Slovensku a Podkarpatské Rusi.
Pokud by Česko-Slovensko bylo státem legitimistickým, pak by likvidace zákonodárné pravomoci zemských sněmů a jejich přeměna na zemská zastupitelstva nebyla možná bez souhlasu příslušných sněmů. Stejně by uzavřené dohody mezi představiteli Čechů a Slováků nemohly být změněny bez výslovného souhlasu představitelů obou národů, a vzhledem k již možnému reprezentativnímu zastoupení nejspíše souhlasným usnesením českých poslanců a senátorů na jedné straně a slovenských poslanců a senátorů na druhé straně. Lze předpokládat, že v tom případě by k vyhlášení jednotného československého národa nedošlo, dohody by byly dodrženy a ke krizi nemuselo dojít.

Porovnání systémů politického uspořádání

Když porovnáme socialistické, a liberální pojetí vztahu jedince ke společnosti, resp. státu, s překvapením zjišťujeme, že i přes rozdílná východiska je konečný efekt stejný, stojí bezmocný občan proti všemocnému státu, ať už je to občan suverénní, který svoji suverenitu delegoval liberálnímu státu nebo jedinec, který poznal nutnost podřídit se "pokroku" v socialistickém státě.
Může uvažující svobodný člověk některý z těchto modelů přijmout jako pravdivý? Člověk je povinen zkoumat pravdu o přirozeném uspořádání lidské společnosti a podřídit se výsledku zkoumání. Nemůže se vzdát práva na poznatelnost pravdy. Zásadní otázka zní: Jaká je přirozenost člověka a lidského společenství, příp. státu? Na to odpovídá legitimismus.
Legitimistické pojetí vztahu jedince k lidskému společenství se podstatně liší od pojetí socialistického i liberálního a jako jediné respektuje suverenitu jedince jako člověka svobodného a suverénního i skutečnost, že člověk je současně tvorem společenským. Jako takový přirozeně žije v lidském společenství, které je jako útvar přirozený také suverénní ve způsobu, jak zabezpečit součinnost jednotlivců ve společenství a vztahy k jiným společenstvím. Zároveň toto pojetí předpokládá, že výstavba lidské společnosti je hierarchická, což umožňuje zachovat suverenitu přirozených společenství v rámci většího celku, státu. Aby však nebyl takový stát zmítám neustálými spory mezi jeho složkami, vyžaduje to, aby nejvyšší autorita byla všeobecně uznatelná a uznávaná. Takovou autoritou je zákon, který zavazuje občany ve svědomí. Aby však zákon mohl občany zavazovat ve svědomí, musí být navázán minimálně na přirozený morální řád, ještě lépe, lze-li zákony navázat na řád Boží a Boha přijmout jako ručitele řádu.
V souladu s přirozeným řádem by bylo vhodné zastoupení občana dvojím způsobem jako jedince i příslušníka svého stavu, tj. vedle dosavadního rovného zastoupení zahrnutí i stavovského, resp. korporativního zřízení do státní struktury, i když by nebylo vhodné vytvářet výlučně stavovský stát. Stavovská příslušnost totiž nevyčerpává různost zájmů ve společnosti, kterou v mnoha směrech lépe reprezentuje systém politických stran. Dvojí zastoupení občana, podle ideové či politické orientace a podle stavovské příslušnosti (resp. příslušnosti ke korporaci) by mohlo účinně přispět ke hledání takových řešení politických, ekonomických a sociálních problémů, které by jednostranně nezvýhodňovaly některé skupiny obyvatel.
Porovnání liberálního a legitimistického pojetí vztahu mezi národy nemá jen hodnotu historickou, ale může se stát aktuálním v rámci EU po lisabonské smlouvě, kde je klauzule o možnosti, orgánů EU vyhradit si rozhodování v některých oblastech, které tak mohou být vyňaty z kompetence státních orgánů.

Státní zřízení 1. - Staatsordnung 1.

18. listopadu 2012 v 17:12 | Josef Pejřimovský

Monarchia Catholica publikuje ve třech částech pojednání pana J. Pejřimovského, který se sumarizujícím způsobem zabývá jednotlivými teoriemi vztahujícími se ke státnímu zřízení. Na konci poslední části podává i možný způsob řešení situace Českých zemí a nového uspořádání pod vedením českého krále, který vládne zemím Koruny České. Jako stěžejní se jeví autorova teze o tom, že vladař se musí stát obranou občanů proti vlastním politikům. Děkujeme autorovi za možnost zveřejnit jeho článek. MC.
Legitimistická, socialistická, liberální a korporativní teorie definují vztah jedince ke společnosti, resp. státu a stát samotný odlišným způsobem. To má svůj dopad na státní politiku, právní řád a vztah státu k jednotlivci, se kterým se musí jedinci vyrovnávat.

Legitimistické pojetí vztahu jedince a společnosti

Legitimistické pojetí vztahu jedince ke společnosti a státu nazýváme vychází z katolické filozofie. Legitimismus znamená vládu zákona ve společnosti, a legitimistickým státem může být monarchie i republika. Hned si položíme otázku: Jaký zákon má sílu, aby byl vládcem v lidské společnost? Odpověď je jednoznačná, je to pouze takový zákon, který zavazuje jedince ve svědomí. Aby zákon mohl zavazovat lidské jedince ve svědomí, musí být navázán alespoň na přirozený mravní zákon. Lepší je, pokud jej lze zákony navázat na zákon Boží a Boha uznat jako ručitele morálního a v důsledku i právního řádu ve společnosti. Legitimismus jako teorie pochází z katolického učení doby barokní, ale praktický legitimismus můžeme sledovat již od antické římské republiky.[1]Legitimismus vychází z přirozenosti člověka a respektuje ji. Člověk byl stvořen (můžeme i říci, že se vyvinul, na dalších vývodech se tím nic nemění) jako tvor svobodný nadaný rozumem a svobodnou vůlí. Jako takový není k žádnému způsobu jednání determinován a může se svobodně rozhodnout jednat podle svého uvážení a vůle. V tomto smyslu jsou si lidé navzájem rovni, zodpovědní za své činy před Bohem i lidmi. Člověk byl stvořen také jako tvor společenský, pro kterého je život ve společenství jiných lidí přirozený, život osamělý naopak nepřirozený (výjimku tvoří povolání k životu poustevnickému a podobně, ta jsou však osobní záležitosti). Lidské společenství je zřízeno ke vzájemné spolupráci a sdílení. Ovšem aby spolupráce uvnitř společenství byla možná, musí se všichni suverénní jedinci podřizovat určitým pravidlům jednání. Aby toho bylo možné dosáhnout, musí mít lidské společenství možnost právem stanovit pravidla soužití, dbát na jejich dodržování a příp. trestat přestupníky. Z uvedeného nutně vyplývá, že i lidské společenství je útvar přirozený a jako takový suverénní. Pokud se ale mají jedinci uvnitř společenství podřizovat určitým pravidlům, musí být také někdo, kdo tato pravidla určuje a dbá na jejich dodržování, z toho vyplývá nutnost nějaké vlády. Tyto prosté evidence ukazují, že v lidském společenství není rovnost. Tam, kde jsou vládnoucí, jsou nutně i ovládaní. Lidské společenství není přirozeně rovnostářské, ale je přirozeně hierarchické.[2] Hierarchické uspořádání společnosti zachovává princip vyváženosti práv a povinností, kdy vyšší postavení znamená více pravomocí, ale také více odpovědnosti.
V katolickém pojetí tedy dospíváme ke dvojí přirozené suverenitě, k suverenitě jedince a k suverenitě společenství. Tyto svrchovanosti nejdou proti sobě, ale vzájemně se doplňují. Suverenita jedince je zachována ve všem, co může řešit a rozhodnout sám, ale v tom, co může udělat jen ve spolupráci s dalšími nebo toho může lépe docílit ve spolupráci s nimi je uplatňována suverenita společenství. Typickou oblastí suverenity jedince je volba životního partnera (manželky, manžela), správa majetku a rozhodování o něm (zde však může jít také o suverenitu rodiny), obci pak např. udržování pořádku, řešení sporů mezi jejími členy, stavby a jiné úkoly, vyžadující spolupráci celé obce. Přirozené uspořádání společnosti směřuje od jedince k rodině, dále k širší rodině nebo obci (sousedskému společenství), k různým územním útvarům (krajům, zemím) nebo k útvarům pracovním (cechy) až k národu, jako nejvyššímu přirozenému útvaru lidské společnosti. Národ pak jako prostředek k uplatňování své suverenity zřizuje stát.
Vlastní suverenitu nemají ale jen jedinec a nejvyšší stupeň společenství, národ a stát, ale také mezistupně, tedy obce, kraje, země, pracovní společenství (cechy, odbory, zaměstnavatelské svazy apod.). Všechny tyto útvary se vlastní suverenity nevzdávají, ale uznávají suverenitu vyššího stupně, např. státu v tom, že upravuje jejich vzájemné vztahy tam, kde se sami nedohodnou a zajišťuje vztahy k jiným, suverénním útvarům (státům). V katolickém pojetí jde o zásadu subsidiarity.[3] I když tato zásada byla výslovně formulována až v Encyklice papeže Pia XI. Quadragesimo anno, můžeme její praktické používání vystopovat nejen do dob antického Říma, ale až k Perské říši Achajmenovců. Každá vláda ale musí mít nějaký souhlas ovládaných, zcela bez souhlasu ovládaných nelze vládnout. V legitimistickém státě se vladař ujímá moci na základě smlouvy s budoucími ovládanými, (bez ohledu na to, jest-li jde o monarchii nebo republiku). V praxi to znamená, že nastupující vladař (nebo vláda) potvrdí slavnostním způsobem budoucím poddaným jejich práva, svobody a výsady. Na základě takového potvrzení poddaní složí vladaři přísahu věrnosti a ten se ujímá vlády. Podmínky, za kterých je vladař přijímán jsou tedy zcela konkrétní a jejich dodržování kontrolovatelné.[4] I z formy, kterou se legitimistický vladař ujímá moci je zřejmé, že složky společenství, resp. státu, se nevzdávají celé své suverenity, ale nechávají si potvrdit, v čem je jejich suverenita zachována a do čeho se vladař nemůže vměšovat (s výjimkou řešení sporů). Nepřekvapuje proto, že v legitimistických státech dochází k častým sporům o dodržování vzájemných přísah, které jsou však řešitelné.
Národ a stát v legitimistickém pojetí
Hierarchicky nejvyšším přirozeným lidským společenstvím je národ. Národ je suverénní a má přirozené právo zřídit jako prostředek k uplatňování své suverenity stát. Je na vůli národa, jest-li zřídí stát vlastní nebo se dohodne s jiným národem na zřízení společného státu, jak se i v historii stávalo. K tomu může dojít buď tak, že se více národů, sídlících každý na svém teritoriu dohodnou na zřízení společného státu, nebo některý národ umožní příslušníkům jiného národa usídlit se na části jeho území a vytvoří s ním jednu obec - stát. Z historie známe řadu podobných příkladů, jako vytvoření antického římského národa (Populus Romanum) ze dvou kmenů - gens Latinů a Sabinů, nebo o dohodě turkotatarských Bulharů a Slovanů na vzniku společného státu.V legitimistickém pojetí jsou takové dohody možné, rozlišují se dva pojmy, gens, doslova kmen jako národ ve společenství původu a jazyka a populus, doslova lid jako společenství obce - státu, které se může skládat z jednoho nebo více národů - kmenů, rozdílného jazyka a původu.
V legitimistickém státě-obci dochází k takovému soužití zpravidla na základě dohody, která je změnitelná zase jen vzájemnou dohodou, nikoli usnesením většinového národa/kmene. Lze respektovat přirozená práva jednotlivých národů (gens) na jejich jazyk, kulturu a zvyky, při striktním požadavku na solidaritu s obcí i ve sporu s příslušníky jejich vlastního kmene.
Dohody na tomto základě lze uzavírat nejen mezi národy, ale za stejných podmínek např. i mezi příslušníky odlišných kultur a náboženství, jak ukazuje začlenění bosenských muslimů do Rakousko-Uherské monarchie nebo do současnosti trvající obdobné začlenění muslimské menšiny do řeckého státu.

Socialistické pojetí vztahu jedince a společnosti

Vztah mezi jedincem a společností, resp. státem je odvozen od marxistické teorie státu jako nástroje třídního útlaku a nadvlády vykořisťovatelské třídy nad třídou vykořisťovanou. Ideálem je odstranění vykořisťování a vykořisťovatelské třídy, zánik státu a vznik beztřídní společnosti, která nebude potřebovat státní moc, všichni budou dobrovolně pracovat podle svých schopností a možností a dostanou vše podle svých potřeb. Model ideální společnosti je odvozen z etnologie, ze života lidských společností na nejnižší úrovni společenského vývoje bez soukromého vlastnictví a rodiny. Tyto společnosti jsou označovány jako prvobytně pospolné a jsou považovány za ideál, ke kterému má, ale na vyšším stupni hospodářského a společenského rozvoje, komunistická společnost dospět.
Vztah mezi jedincem a společností je odlišný v třídní společnosti, kde je dán třídním bojem a příslušností jedince ke třídě vykořisťovatelské nebo vykořisťované, a tedy i bojem za zachování stávajícího pořádku nebo jeho změnu. V beztřídní komunistické společnosti má být harmonický vztah mezi jedinci ve společnosti bez nutnosti potlačovatelského státního aparátu. Po přechodnou dobu, kdy již byla odstraněna vykořisťovatelská třída a ještě nejsou lidé vychováni ke komunistické, beztřídní, ideální společnosti, je stát zachován jako nástroj dělnické třídy a jejího předvoje, komunistické strany k potlačování zbytků vykořisťovatelských tříd a výchově lidí pro komunistickou společnost. Svoboda jedince je chápána jako poznaná nutnost, suverenita a nadvláda státu nad jednotlivcem je téměř absolutní. Stát sám je ovládán jedinou nesesaditelnou mocí, komunistickou stranou, která se k moci dostala zpravidla nelegální cestou a sama si vybírá své členy k obrazu svému.[5] V socialistickém pojetí je suverénem společnost, resp. stát, ovládaný komunistickou stranou. Oprávnění vedoucí síly, komunistické strany k vedoucí úloze je zdůvodňováno tím, že reprezentuje nejpokrokovější část společnosti - dělnickou třídu. Souhlas ovládaných získává v tzv. "volbách", kdy je účast povinná a možnost výběru jen z jediné kandidátky. Socialistický stát je státem pečovatelským. Jedinec je objektem společenského dění a je jím determinován. Stát určuje meze jeho uplatnění, zejména ekonomického a omezuje jej tak, aby nemohl nabýt majetek, sloužící k hospodářské expanzi a vykořisťování zaměstnanců. Majetek jednotlivců a rodin může mít jen spotřební charakter. Na druhé straně je ale jedinci zajištěn určitý životní standard, který má daleko do přepychu, ale také vylučuje naprostou chudobu, bezdomovectví apod. Socialistický stát je také jediným, kdo suverénně určuje práva menšin, zpravidla jen národnostních a může je měnit. Politické a náboženské menšiny zpravidla potlačuje nebo u nich činí občany druhé kategorie.

Liberální pojetí vztahu jedince a společnosti

Liberální pojetí vztahu jedince a společnosti vychází z hesla francouzské revoluce: VOLNOST, ROVNOST, BRATRSTVÍ. Málokdo si uvědomuje, že heslo je vnitřně rozporné: volnost konat a získávat prospěch se automaticky vylučuje s rovností a bratrství, které je křesťanským pojmem, by vyžadovalo minimálně solidaritu se slabšími, ta by však byla na úkor volnosti. Rozhodujícím kritériem pro liberální pojetí státu je tedy volnost, rovnost je uplatňována pouze jako rovnost před zákonem, tedy bez ohledu na společenské postavení mají všichni stejná práva a povinnosti ke státu. Vztah mezi jednotlivcem a společností, resp. státem je v liberálním pojetí opakem pojetí socialistického. V liberálním pojetí je zdůrazněna svoboda lidského jedince ad absurdum, jedinec je nositelem veškeré suverenity, lidské společenství ani stát nemá žádnou vlastní podstatu, ani vlastní suverenitu. Lidská společenství i státy v liberálním pojetí jsou tedy filozoficky řečeno útvary, které mohou nebýt. Jejich existence je odvozena z fiktivní smlouvy mezi jedinci, kteří jim dali vzniknout a delegovali na ně svoji vlastní suverenitu. Ale smlouvu mezi jedinci právě v případě státu postrádáme. Stát je tedy podle liberální teorie založen na fiktivní smlouvě mezi jeho občany, kterou občané přenášejí (delegují) svoji suverenitu na stát. Ale rozsah této delegované suverenity není stanoven, občan tedy na základě fikce přenáší svoji suverenitu na stát celou. Tak vzniká paradoxní situace, kdy suverénní občan předá celou svoji suverenitu státu a žádná mu nezbývá, protože se suverenitou je spojena moc, předá občan státu i veškerou moc nad sebou, a tak se stává poddaným státu. Stát této situace umí dokonale využít. Je to stát, který určuje např. rozsah a formu školního vzdělání, výši povinných pojištění (zdravotní, nemocenské, důchodové), ale i výši plnění z nich. Co záleží na tom, že stát po 90 let prohospodařil přebytky z důchodového pojištění, které použil na něco jiného. Nyní prohlásí, že nemá na plnění smlouvy a plnění prostě sníží. Teoreticky je to ale sám občan, kdo si odnímá své práva a nároky z fiktivní smlouvy. To je jen jeden z možných příkladů. Liberální stát se snaží zbavit odpovědnosti za občany, propaguje, že se každý má starat sám o sebe, zajistit si prostředky na dobu nemoci a stáří. Solidárnost je považována za omezování svobody. Liberální stát, který svou suverenitu a své právo na vládu odvozuje od delegování suverenity občany, nemůže vládnout bez souhlasu ovládaných. Souhlas občané teoreticky dávají ve volbách. Účastí v nich dávají občané souhlas k delegování své suverenity státu. Když bereme v úvahu, že liberální státy se nazývají demokratickými a v nich platí zásada většiny, pak k tomu, aby občané delegovali svoji suverenitu státu, je třeba ve volbách účasti nejméně ½ + 1 občana. Pokud by účast byla nižší, pak k delegování suverenity občany na stát nedošlo, a stát by přestal existovat. Tomu lze však v liberálním systému snadno zabránit.[6] Je velmi jednoduché, aby poslanci přijali zákon, podle kterého jsou volby platné za jakéhokoli účasti voličů s tím, že ti, kdo ho nevyužijí, se ho prostě vzdali. O delegaci suverenity občany na stát se nemluví, jde prostě o právo, které může a nemusí být využito.
V rozsáhlých státech s několika miliony obyvatel je fyzicky nemožné, aby občané vykonávali svoji suverenitu osobně, činí tak proto prostřednictvím volených zástupců. Jim je v praxi delegována suverenita občanů, a to celá, proto mohou jako představitelé státu rozhodnout o čemkoli. Stát je jediným pramenem práva, nikdo nemá nabytá a nezrušitelná práva proti státu, stát nemá pevné závazky ani z logiky, ani ze smluv; může si proto ponechat předplacenou penzi, rozvázat katolický (nezrušitelný) sňatek nebo třeba zavést prohibici nebo povinné nošení kroužků v nose.[7] Skutečnost, že stát je pouze fikcí na základě delegování suverenity občany má ale dalekosáhlé následky v ochraně, resp. stanovení práv jednotlivců a skupin, např. v antidiskriminačních zákonech pro ochranu menšin. Přitom ale nejde o nějaká práva zřejmá a odvozená z přirozeného pořádku věcí, ale o práva jednotlivými skupinami požadovaná, např. požadavek na homosexuální sňatky nebo adopci dětí homosexuálními páry. V liberální společnosti jde o co nejširší svobodu jednotlivce, ničím neomezovanou, proto jakákoli přirozená práva jsou považována za překážku svobodného rozvoje osobnosti. Pravda ze společenského slovníku mizí a není žádána, na jejím místě se objevuje pluralita pravd. Pravda už není souladem výpovědi o skutečnosti se skutečností samou, ale konsensem názorů. Není požadavkem, aby zákony státu odpovídaly skutečným poměrům, ale aby byly odsouhlaseny většinou. Není tedy problémem dokázat oprávněnost požadavků té které skupiny, ale získat pro ně většinový souhlas. A k tomu je každá reklamní kampaň dobrá. V důsledku tedy výsledek složení parlamentu a vládní většiny není výsledkem rozhodnutí občanů na základě podpory programů politických stran, ale je spíše výsledkem úspěšnosti reklamní kampaně té které strany, resp. sponzorské skupiny, která stranu financuje. Princip většiny v liberálně-demokratickém státě nemůže zaručit žádné menšině (politické, národnostní, náboženské) její nezrušitelná práva, protože v principu lze tato práva usnesením parlamentní většiny kdykoli změnit. S určitými omezeními to platí i pro práva zaručená ústavou, ústavní většinou rovněž změnitelná.

Oslava velkolepého vítězství katolických armád na Bílé Hoře - Feier des grossartigen Sieges am Weissen Berg

7. listopadu 2012 v 19:24 | MC
Vzpomeňme na slavné hrdiny z této bitvy, která rozhodla, že se zařadíme mezi civilizované národy pod jedním katolickým panovníkem z Boží milosti z Habsburského rodu a že budeme součástí katolické univerzální říše, katolického státu, který byl a je opakem všeho, co nám dnes nabízí doba temna: Evropská socialistická unie, nacionalistické národní státy, vláda bez Boží milosti z vůle lidu, liberální opium lidstva v podobě liberální demokracie. Byla zde provedena porážka českého a německého protestantského ducha vzpoury - revoluce mající kořeny v Reformaci - předchůdkyně Francouzské revoluce. Byl zde poražen náboženský subjektivismus, anarchie myšlenek, byl zde poražen nacionalismus, nacionální provincialismus. Na příkladu Bílé Hory si můžeme jasně ukázat, že pokud vojevůdce a jeho panovník spoléhají na Boha, je možné zvítězit na všech frontách, nejenom na frontě vojenské.
Jak kdysi napsal J. Durych (Řád, roč. IV., číslo 5., str. 321):
"Kdo tedy byl poražen na Bílé hoře, ať želí! My jsme to nebyli. My se k tomu dni hlásíme vděčně a hrdě. Byl to den našeho osvobození, byl to den osvobození prvorozených a pravých synů tohoto národa. A ukázala i věda historická, ukázali i historikové, chladní a nepřívětiví, že vítězství toto bylo zázračné, neboť ať čtete vylíčení bitvy v kterékoliv knize a v kterýchkoliv pramenech, marně se namáháte vysvětliti si porážku vojsk zimního krále nějakým způsobem přirozeným.
My tedy tvrdíme a prohlašujeme, že na Bílé hoře nebyl národ poražen, nýbrž osvobozen od nepřátel nejnebezpečnějších a nejhorších. Pro nás je to právě potvrzením naší důvěry v nepřemožitelnost našeho národa. Jsme národem vítězným a nestojíme o to, aby nás někdo nutil k uctívání porážky, která se nás netýkala. Kdo chce porážku uctívati, ať ji uctívá! Každému, co mu patří! A nám patří toto vítězství. Přijímáme tento den do svého kalendáře jako den slavný. Činíme to dobrým právem jako potomci a dědicové těch, kteří vedli tento národ od úsvitu dějin křesťanství po celá staletí cestou víry a věrnosti k Bohu a k Církvi. Nenahlížíme, že bychom měli s kýmkoliv o tom rokovati, neboť známe právo a o věcech samozřejmých se nediskutuje. Dosti už bylo koktání, zajíkání a vyhýbání. Nesluší se, abychom mluvili neurčitě. Jsme tady a víme, kdo jsme. Můžeme odpovídati, vidí-li se nám to dobré; jinak nemusíme. O své duchovní příslušnosti pak rozhodujeme sami. A tím pro nás jest i česká otázka vyřízena."
A tak slavné vítězství je na straně katolické Církve a tím pádem Boha. Kolik nacionalistických kněží se bálo jenom ohlédnout se za tímto skvělým vítězstvím. Vzpomeňme prvorepublikové škůdce na poli Páně. Na Bílé Hoře se utkali Němci proti Němcům, kozáci proti Čechům, Francouzi proti žoldnéřům ze všech koutů Evropy. Byla to bitva ne zrovna největší v dějinách válečnictví, ale byla to bitva duchovní, která radikálním způsobem převyšovala národnosti zúčastněných. Připomeňme si hlavní postavy. Určitě lze zmínit ct. Dominika a Iesu Maria, který byl karmelitánským generálem řádu a motivoval bojující katolické vojáky. O něm jsme se zmiňovali v minulých článcích v souvislosti s Bílou Horou. Dále to byl irský jezuita Henry Fitzsimon (1569-1643), který byl nejprve protestantem, ale obrátil se na katolickou víru a zúčastnil se jako zpovědník irských vojáků bojujících po boku císařské katolické strany. Je známé jeho dílo Pugna Pragensis, která hovoří právě o Bílé Hoře. Nelze zapomenout na zbožného císaře Ferdinanda II. Habsburského (1578-1637). Ve styku s lidmi vystupoval vlídně a přátelsky, byl spíše velkorysé povahy a štědrý ke svému okolí. Silný vliv na císaře měli jezuité, muži zbožnosti, vysoké inteligence a skutečné nekompromisní bojovníci proti bludům. Když to dnes člověk srovná s modernistickými troskami kdysi slavného řádu, může toho skutečně želet. Ferdinand byl mužem hluboké víry. Většinu dne trávil na modlitbách a na bohoslužbách. Byl si vědom toho, že požehnání přichází nikoliv od lidí, ale od Boha. V politických věcech však jednal nekompromisně a rázně. To se také odrazilo v jeho legitimním udělení nejpřísnějšího trestu českým zrádcům, které tak nacionalistická a atheistická historiografie nazývá "českými pány". Na jeho život měla od útlého mládí vliv jeho matka Marie Bavorská, která také dbala na to, aby se Ferdinandovi dostalo přísně katolického vzdělání. Ještě štěstí, že padesát let předtím neprobíhal II. Vatikánský "koncil", ale koncil Tridentský, který zahájil na rozdíl od výše zmíněného koncilu úspěšnou reformu Církve, která dopadala i na hlavy katolických států. Vzpomeňme kardinála Richelieu, který byl neúnavným hlasatelem tridentské reformy. Děkujeme Bohu, že nezasedal tehdy II. Vatikánský koncil. To by z hrdinů Bílé Hory už dávno nebyli katolíci. Ferdinand si totiž byl vědom toho, že existuje jediná pravá katolická Církev založená Ježíšem Kristem a pronásledoval blud protestantismu všude, kde na něho narazil. Zmiňme ještě další velkolepou osobnost tohoto vojenského klání a zápasu za pravou víru proti heretikům: Vévodu Maxmiliána I. Bavorského (1573-1651). Maxmilián patřil k rodu Wittelsbachů. Jako samostatný vladař provedl v zemi finanční reformu, omezil moc zemských stavů a během deseti let pozvedl Bavorsko na nebývalou úroveň. On to byl, kdo založil Katolickou Ligu. Pod modro-bílým praporcem Panny Marie a pod jeho vedením dosáhla Liga ohromných vítězství a právem se Monarchia Catholica hlásí k jejímu odkazu. Byla to právě Liga, která dodala císařským armádám potřebné vojenské zdroje nutné k dosažení vítězství. Jestliže ct. Dominik a Iesus Marie volal na své vojáky "Spolehněte se na Boha a udeřte", potom také platí, že kdo se na Boha spolehne a vede spravedlivý boj proti bludům a svévolným revoltám, že si může být jist vítězstvím, které dává pouze Bůh. Rovněž věříme, že Bůh pozdvihne jednou tyto a další katolické bojovníky (nejenom na vojenském poli) na oltář.

Tradiční pochod za monarchii na den hanby 28.10.1918 - Schandestag - Marsch für die Donaumonarchie

21. října 2012 v 12:00 | Koruna Česká
Letošní ročník Pochodu za monarchii se koná - jak se již stalo tradicí - 28.10. od sochy sv. Václava.
Oproti minulým ročníkům došlo k drobným změnám: pochod zahrne i shromáždění za obnovení pomníku maršála Radeckého - trasa pochodu proto bude prodloužena přes Karlův most na Malostranské náměstí.
Je proto i posunuto zahájení pochodu, a to na 13:00.
Celá trasa: pomník sv. Václava - Můstek - Na Příkopě - Prašná brána - Celetná - Staroměstské nám - Karlova - Křížovnícké nám. (položení květiny a věnců u sochy Karla IV.) - Karlův most - Mostecká - Malostranské nám. (shromáždění za obnovení pomníku).
Ukončení pochodu i následného shromáždění se očekává okolo 16. hod
Po ukončení pochodu bude následovat projížďka monarchistickým parníkem pro Vltavě, který bude odjíždět z Kampy od Lichtensteinského paláce.


Rozpomeň se, Hospodine na svou nejvěrnější říš!
Její sláva nepomine,vždy jí znovu obrodíš!
Koruna dnes stále kryje,mocný panovníkův trůn!
Navždy žije monarchie, Habsburský jí vládne dům!


-----------------------------------------------------

Svatováclavský kult v českém a německém prostředí zemí Koruny České

27. září 2012 v 19:07 | MC
Sv. Václav jako světec a zemský patron je již od své mučednické smrti v českém a německém prostředí uctíván jako symbol věrnosti katolické víře a pravé lásce k vlasti, k domovině, ze které pocházel. Bohužel v 19. a ve 20. století vidíme zneužití svatováclavského kultu ze strany nacionalistických kruhů německých i českých, které vygradovalo v dobách První republiky a nakonec v době Protektorátu. Sv. Václav se mnohdy stal "ikonou" k ospravedlnění nacionalismů a politického a národního šovinismu, byl zneužit politikou. Tento trend se však nezastavil. Češi, čeští Němci, Moravané i Slezané se utíkali ke sv. Václavu a žádali ho o pomoc po celá staletí. Upínali k svatému Václavu svůj zrak jako ke knížeti a spatřovali v něm ideje české státnosti a hrdosti, ale také sjednocujícího identifikačního znamení, které stmelovalo díky katolickému základu všechny národy žijící v zemích Koruny.
Pro katolické monarchisty věrné Rakousku - Uhersku byl Svatý Václav vždy chápán jako katolický světec. Naproti tomu čeští vlastenci (pod vlivem nacionálních a neopohanských tendencí romantismu) rozvíjeli ideu Václava jako vůdce nesmyslných blanických rytířů, který mečem spasí národní práva Čechů. Pokřivené chápání sv. Václava zanešené mytologickými klišé podporující nesprávná politizující mínění jsou smutným faktem, který bude těžko možné změnit ze dne na den. Obnovu kultu sv. Václava je možné sledovat od roku 1894, kdy se český sněm usnesl, že na Václavském náměstí bude umístěna socha světce v souvislosti s výstavbou Národního muzea. V letech 1911-1912 proběhla také rekonstrukce Svatováclavské kaple na Pražském hradě. Svatováclavský kult se po celá staletí projevoval nejvíce v lidové podobě. Vznikalo velké množství uměleckých podob sv. knížete, ať už v roli světce nebo svatého panovníka. Většinu soch či zobrazení svatého knížete nalézáme v sakrálních budovách na celém území zemí Koruny. Mezi lidem obecným byly v oblibě také svaté obrázky se svatováclavskou tématikou, které sloužily jako upomínkové předměty při různých akcích, např. při procesích či svatováclavských slavnostech. Úcta k Václavovi se projevila i v literární a dramatické tvorbě. Na konci 19. a začátkem 20. století se zmítala Evropa v různých nepokojích.(Revoluční mentalita jednotlivých států navazujících na Revoluci 1789, vítězství liberalismu, nacionalismu a liberální demokracie, vznik socialismu, pády císařských a královských trůnů z Boží milosti, politická a ekonomická krize, postupná ztráta kolonií velmocí a konec kolonizační politiky s důsledky pro zahraniční obchod, mocenské přerozdělení Evropy, atd.)Probíhaly četné konflikty mezi Německem, Rakouskem a dalšími evropskými státy, které v roce 1914 vyústily v I. světovou válku. Počátek zneužití sv. Václava k politickým účelům se odehrálo v době po roce
1913, kdy byl na základě "Anenských patentů" rozpuštěn český zemský sněm, což vyvolalo ze strany Čechů bouřlivé reakce v podobě protirakouských demonstrací. Tyto demonstrace probíhaly na Svatováclavském náměstí před sochou svatého Václava. Jako výhružné gesto proti rozhodnutí zrušit Český zemský sněm, byla jezdecká socha svatého Václava od dělníků ozdobena rudou vlajkou revoluce. Spojení Revoluce se svatováclavským kultem bylo tehdy dokonáno. Není se co divit, že tato akce vyvolala reakci rakouských úřadů právě v období I. světové války, kdy monarchie mobilizovala své síly.
I přes tyto excesy se v průběhu I. světové války pozornost obyvatel Koruny upírala k vojákům, kteří bojovali za císaře na evropských frontách. V kostelech na území Koruny byly slouženy bohoslužby za šťastný návrat vojáků z války. V roce 1915 byly dokonce vydány v Olomouci Vlastenecký Modlitebník, v němž dominovaly modlitby ke svatému Václavovi, jako ochránci Čechů a Čech. Tento sborník obsahoval také několik básní se svatováclavskou tématikou. Na konci I. světové války byla svatováclavská tradice využita českými katolickými monarchisty, kteří usilovali o korunovaci bl. Karla I. za českého krále a tak chtěli zajistit pokračování habsburské vlády v českých zemích. Mezi výrazné postavy katolických monarchistů patřil např. konzervativní politik a olomoucký advokát M. Hruban, který vedl jednání o korunovaci s bl. Karlem I.
Další postupující útlum zaznamenal Svatováclavský kult v prvních deseti letech vzniku Československé republiky. Zapříčinilo to zejména napětí ve vztahu státu s katolickou církví, včetně tzv. Marmaggiho aféry. Dokonce probíhaly diskuse o odluce státu a Církve, odluka však nakonec nebyla uskutečněna. Silná protikatolická vlna byla charakteristická pro celou Československou republiku a projevovala se i různými formami tzv. kulturního boje: například byly prosazeny tendence omezit počet církevních svátků. Místo svatováclavské tradice nastoupila státní tradice ztotožňována s prohusovským kultem. Dne 14. října 1919 byl prohlášen Revolučním Národním shromážděním 28. říjen za státní svátek. Den svatého Václava, tedy 28. září, byl vnímán pouze jako památný den.
Tomáš Garrigue Masaryk, "bývalý" katolík, například poukazoval na to, že svatý Václav byl uctíván především v katolicismu, který byl prosazován habsburskou monarchií. Vzrůstalo napětí mezi katolickou církví a novým státem, nepřátelsky naladěným vůči katolicismu, který bohužel ani dnes někteří nevidí. Katolické Církvi se oprávněně přisuzovalo úzké spojení s Rakousko-Uherskou monarchií, ve kterém byl trůn a oltář nerozlučně spojeny. Rostly tendence v novém zřízení odmítat vše, co by mělo jakoukoliv souvislost s habsburskou monarchií a triumfálním katolicismem. Češi se "obratně" přeorientovali na odkaz Jana Husa, ke kterému nebyly výhrady ze strany spojování s monarchií. Uctívání sv. Václava bylo považováno v té době za škodlivý klerikalismus.
V jiných našich článcích na Monarchia Catholica jsme rovněž poukazovali na vznik Československé církve husitské jako produktu zhoubně chápané nacionální úzkoprsosti a poblouzněné ideje o správnosti uctívání Jana Husa, který by i dnes byl považován spíše za anarchistu, který neuznává žádný politický řád a holduje blouzniveckým ideám. V české společnosti našla širokou odezvu hesla "Řím musí být souzen a odsouzen" a "Tábor je náš program". Toto nadšení pro Husa přiostřilo vztahy s Vatikánem. Svatý Václav však nebyl zcela zapomenut: svatováclavská úcta, i když značně utlumená se projevovala zejména v lidové a církevní podobě.
Biskupové a kněží, kteří neodpadli od katolické Církve, se snažili po celou dobu existence První republiky zdůrazňovat existenci staleté svatováclavské tradice v českých zemích a také na odvolávání se Čechů na svatého
Václava v dobách, kdy český lid strádal nebo byl ohrožován.
Bohužel příkladnost některých vyjádření ze strany československého kléru je vysoce diskutabilní a dnes ji nelze jednoznačně přijmout. Příkladem zkreslení a posunutí významu sv. Václava je projev světícího biskupa
Antonína Podlahy na katolické manifestaci na Žofíně, která se konala 24. září 1924. Ve svém projevu se snažil připomenout, že: "den svatováclavský jest úzce spjat i s bojem českým za svobodu a s národním osvobozením."
Idea jakéhosi národního osvobození spojená s revolučním bojem za svobodu národa a druhotné přitakání Revoluci 1789 to vše bylo nesmyslně přisouzeno sv. Václavovi. Sv. Václav se musel přizpůsobit novým poměrům v republice. Aggiornamento u českých světců bylo zahájeno mnoho desetiletí před II. Vatikánským koncilem.
Podobně jako Palacký se dočkal mytologické glorifikace ze strany českého národa a byl prohlášen za českého ideového vůdce, došlo i u sv. Václava k vyprázdnění katolického a monarchistického obsahu, který mu byl vlastní a byl naplněn nacionalisticko-liberalistickou a později bolševickou ideou boje malého slabého národa proti utlačovatelům, "z mdloby a útisku" vytrysklo revoluční pojetí knížete Václava, kterému byl nejednou upírán knížecí titul a mučednická koruna ve smyslu katolickém.
Totéž platilo i o vůdci československé ideje - Masarykovi. Pro Masaryka byl katolicismus "pozůstatek středověkého myšlení, symbol rakousko-uherské monarchie, autoritářství zjevených dogmat, náboženství, jež bylo ukotveno v konzervativní hierarchické instituci, bránící svobodnému vědeckému a filozofickému myšlení". Proto ho také nemohl nikdy přijmout a rozešel se s ním.
Masaryk si uvědomoval, že světská moc byla v Rakousku-Uhersku velmi ovlivňována římskokatolickou Církví a chtěl vlivu Církve v politice nově vznikajícího státu zabránit. Neuznával spojení trůnu a oltáře a katolickou nauku o tom, že katolický stát má poslouchat ve věcech víry a mravů Církev katolickou. Masaryk navázal na historicko-filozofické pojetí Husa a např. Františka Palackého, který interpretoval husitskou reformu jako vrcholovou etapu českých dějin. Ve svatém knížeti spatřoval Palacký pouze "národní symbol prověřený staletími". Masaryk své myšlenky o Husovi a husitství vyjádřil ve své knize Jan Hus. Od počátku vytváření představy o budoucím uspořádání a samotného vzniku Československého národa se se svatováclavskou tradicí rozhodně nepočítalo. A to záměrně. Byla příliš spojená s katolicismem. Washingtonská deklarace z 18. října 1918 se zmiňuje pouze o "tradicích" husitské: "Tato deklarace tvoří základ tradice 28. října a výslovně odmítá monarchii a monarchy z Boží milosti, výsady aristokracie a exklusivitu postavení Církve ve státě a společnosti. Tradice "svrchovaného panovníka", za kterého byl pokládán sv. Václav od nepaměti, neodpovídala škále demokratických revolučních svobod, z nichž měla vycházet budoucí ústava vznikajícího státu. Blížící se podzim života, výčitky svědomí spojené s odpadlictvím od Kristovy Římské Církve a nedávno uzavřený konkordát s Vatikánem o normalizaci vztahů, který překonal Marmaggiho aféru, resp. celkově napjaté vztahy s Římem, tak v této době můžeme pozorovat změnu v postoji Masaryka k svatováclavské otázce. Rok 1929 byl významným i proto, že byly konány oslavy svatováclavského milénia. Na těchto oslavách promluvil o svatováclavské tradici i "prezident" Masaryk, který řekl: "Svatý Václav byl knížetem míru, ale statečně hájil přemyslovského státu a uhájil jej. Jeho političtí odpůrci museli pokračovat v jeho politice." Nemůžeme však říci, že by Masaryk nakonec přijal celou katolickou podobu svatováclavské tradice.
K roku 1929 se váže i práce historika Josefa Pekaře, který se vyslovil k pravosti Kristiánovy legendy, ve které se hovoří o datu úmrtí svatého knížete stanoveného na den 28. září 929. Pro zajímavost lze uvést, že oslavy svatováclavské a výstavu korunovačních klenotů tehdy navštívili např. Emil Hácha, papežský nuncius Pietro Ciriaci, nebo arcibiskup Angelo Roncalli, pozdější papež Jan XXIII. Díky konané sbírce se podařilo dokončit svatovítskou katedrálu. Mimoto byl dokončen v té době i kostel zasvěcený svatému Václavovi v Praze - Vršovicích. Jeho architektem se stal Josef Gočár. Zmiňme i událost korunovace lebky svatého Václava čelenkou, kterou mu darovali američtí katolíci. Monumentální oslavy vyvolaly diskuse o svatém Václavovi i u nekatolických církví, které se k odkazu svatého knížete nehlásily. Tyto reakce byly občas i nepříznivé. Jednou z reakcí je i odpověď katolické spisovatelky Marie Sadovské: "Václav byl v dějinách naším štěstím, Hus neštěstím. Ti, kdo se dovolávali Husa, přinášeli vždy národu rozvrat a zkázu, neboť v něm rozpoutávali různice a nesnášenlivost. Svatý Václav sjednocoval, slučoval v jednotu. Proto budeme oslavovati sv. Václava nikoli Husa." Jako neuvěřitelné zneužití svatého Václava vidíme za doby protektorátu, za nacistické okupace. Někteří čeští a němečtí politikové svatováclavskou tradici zneužili. V české politické sféře se toto zneužití projevilo v ospravedlnění loajality vůči okupantům. Připomínala se "prozíravost" svatého Václava, který rozpoznal výhody "ochrany" malé země silným a mocným sousedem. Také někteří němečtí politikové svatováclavskou tradici využili k ideologickému odůvodnění okupace Československa a k obhájení mravnosti kolaborace. Tato myšlenka mravnosti kolaborace se projevila zejména ve vyznamenání udíleným českým kolaborantům, na němž byla vyobrazena svatováclavská orlice. V lidové podobě svatováclavského kultu byly "oživeny" především svatováclavské legendy, které měly společné téma. Toto téma se týkalo pomoci knížete Václava v boji proti nepřátelům. Prostý věřící lid se však v této době upínal k Václavovi jako ke světci a přímluvci u Boha, který se přimlouvá za mír a za záchranu Čechů.

Jednou z významných (ale bohužel dnes málo známých) památek jsou Korunovační praporce, které bývaly nošeny při korunovaci českých králů a jsou dnes uloženy na Pražském Hradě. Na přední straně mají vyobrazen obraz sv. Václava. Dva prapory pocházejí z doby korunovace Ferdinanda V. z roku 1836 a další prapor je z korunovace z roku 1723, který upomíná na korunovaci Karla VI. Tenkrát ho nesl za rytířský stav František Václav Markvart z Hrádku a byl svědkem, jak čeští stavové promlouvali česky a český král Karel VI. přísahal německy. Pravděpodobně tohoto posledně jmenovaného praporce bylo použito i při korunovaci Františka I. v roce 1792. Dalšími jsou prapory Marie Terezie rovněž obsahující obrazy sv. Václava. Letopočet s rokem 1744 na nich odkazuje na obranu Čech proti vpádu pruského krále na počátku slezské války z roku 1744.

Sudetští Němci a svatováclavská tradice
Sudetští Němci v dějinách vynikli horlivou a věrnou úctou nejenom ke sv. Václavovi, ale zvláště ke sv. Janu Nepomuckému i dalším zemským patronům. Svatý Václav se těšil a těší velké úctě a oblibě u sudetských Němců. Mezi nejzřetelnější projevy svatováclavského kultu mezi německým obyvatelstvem patří především kostely zasvěcené tomuto světci a s nimi spojené poutě. Tyto kostely byly např. v Lokti (Elbogen), Lanškrouně (Landskron), Harrachově (Harrachsdorf), Litoměřicích (Leitmeritz), Mostě (Brüx), a dalších německých městech. Čeští Němci v tomto období vzhlíželi na Václava jako na zemského patrona a ochránce českého národa, do kterého patřili a patří i oni. Nádherná jednota víry zvláště u českých Němců v katolických pohraničních oblastech stmelovala české země. Je možné vyslovit tezi, že se chápali jako Češi, kteří mají "kořeny" v německých oblastech Bavorska, Dolních Rakous, Saska a německého Slezska. Navíc mluvili dialekty, které je spojovaly s výše uvedenými německými zeměmi. Na základě toho můžeme také pochopit, proč byl svatováclavský kult v pohraničí rozvíjen a nebyl mu kladen odpor. Mnoho oltářů a sakrálních památek (sousoší a Božích muk) bylo zasvěceno sv. knížeti. To, co Čechy a Němce spojovalo, nebylo nacionální určení, ale dlouholetá církevní tradice a katolická víra.
Podobně jako v české společnosti sílil protiváclavský kult díky vítězství liberalismu a nacionalismu, ani německá sídelní území nebyla uchráněna od vlivu nejenom těchto -ismů, ale také blížícího se nacismu a socialismu. Dochází k vzrůstu nacionalismu a antislavismu, posilování pangermanistických smyšlenek, podobně jako na druhé české straně panslavistických. Nacionální sebeurčení některých sudetských Němců mělo přednost před dlouholetou tradicí chápání svatého Václava jako národního patrona.
V říjnu 1938 abdikoval na svůj úřad prezident Edvard Beneš. Dne 30. listopadu byl zvolen nový prezident Česko - Slovenského státu Emil Hácha, který po svém zvolení, vkleče před stojícím pražským arcibiskupem kardinálem Karlem Kašparem políbil lebku svatého Václava. O den později nová Beranova vláda zahájila svoji činnost římskokatolickou mší a společnou modlitbou všech ministrů. Je možná paradoxem, že až hrozba nacistické okupace a samotné okleštění republiky, která selhala, přivedlo ministry a presidenta k oltáři Božímu. Do té doby neutrální a nábožensky indiferentní (sekulární) republika, byla těmito muži překonána a bylo tímto gestem jasně deklarováno, že sv. Václav je symbolem budoucí záchrany země před ďábelským nacismem a později bolševismem. Ale bylo již pozdě! MONARCHIE Z BOŽÍ MILOSTI JIŽ DÁVNO ZMIZELA a teď byla na řadě katolická Církev a příprava jejího zmutování pro Nový světový řád: II. Vatikánský koncil.
Co říci na závěr? Tento článek chtěl ukázat, jak se skvělý světec a mučedník sv. kníže Václav stal obětí moderních totalitarismů, jak mu bylo podsouváno všechno možné jenom ne to, co byl ve skutečnosti: totiž sv. kníže a katolický světec-mučedník žijící a uznávající nutné a Bohem chtěné spojení trůnu a oltáře. Svatý Václav nebyl v moderních českých dějinách chápán jako symbol christianizace Čech a pevného svazku církevní a světské moci. Můžeme se potom divit, že svatý Václav po všech těchto svých zneužitích svému národu nepomáhá?
A proto je opět na katolících zvláště na katolických monarchistech současnosti, aby očistili svatováclavský kult v jeho pravosti a v těchto dobách liberálního opia znovu poklekli u oltářů svatováclavských a prosili mocného knížete o pomoc.
Svatý Václave, oroduj za nás a nedej, aby český národ zhynul!

Německá modlitba z 18. století:
O heil. Patron, heil. Wenceslae, dich ehre, lobe und preise ich mit allem Innwohnern unseres lieben Vaterlandes, und allen deinen Schutzkindern, ich ehre und küsse andächtig dein heil.Grab und heil. Reliquien und befehle mich dir mit allem, was ich bin und habe, demüthigst bittend, du wollest mich deines Schutzes und Fürbitte jederzeit geniessen lassen, alle Gefahren, Noth Elend und Uibel von mir gnädigst abwenden, in dieser Noth und Anliegen N. mir Hilfe leisten, und einem jeden seinen Stand gemäsz seinem reinen und unsträflichen Wandel erbitten. Alle meine sichtbar und unsichtbarliche Feinde überwinden helfen, und nach erhaltenen Sieg mir die ewige Krone helfen zu erlangen. Amen. !

Použitá literatura a prameny:

Josef Pekař, Nejstarší kronika česká. Ku kritice legend o sv. Ludmile, sv. Václavu a sv.
Prokopu, Praha: Bursík & Kohout, 1903.
Petr Placák, Svatováclavské milenium Češi, Němci a Slováci v roce 1929, Praha, Babylon, 2002.
Časopis katolického duchovenstva , ročník LXIX, Dědictví sv. Prokopa, Praha, 1928.
Ladislav J. Beran, Odepřená integrace, Praha, 2008.
Eva Demmerleová, Císař Karel I., Ikar, Praha, 2006.
T. Kryslík, Zamlčené dějiny 1,2, Praha, 2010.
Jan Rataj, "Politické proměny symboliky svatováclavské tradice a tradice 28. října v moderních
československých a českých dějinách", In: Miloslav Bednář (ed.) Spory o dějiny II, Praha: Masarykův
ústav AV ČR 1999.











Protireklama - Gegenwerbung

Habsburská svatba ve Washingtonu - Habsburger Hochzeit im tridentinischen Ritus

15. září 2012 v 11:26 | MC
Na svátek narození Panny Marie zaplesalo každé monarchistické a tradičně katolické srdce, neboť se odehrála svatba mezi sl. Katie Walker (26) a arcivévodou Imre Emmanuelem von Habsburg, pravnukem bl. císaře Karla I. Rodiče mladého arcivévody jsou Arcivévoda Karl Christian von Habsburg a princezna Marie-Astrid von Luxembourg. Svatba proběhla v tradičním římském ritu v kostele St. Mary Mother of God ve Washingtonu za asistence Msgr. Monsignor Charles E. Pope, Rev. P. Gregory S. Thompsona, P. Edwin E. Pereze. Požehnání zaslal i Svatý Otec Benedikt XVI.

Habsburg Hoch Hoch Hoch!


800. výročí vydání Zlaté buly sicilské - Bulla Aurea Siciliæ - Die Goldene Sizilianische Bulle Friedrichs II.

10. září 2012 v 12:00 | J. Pejřimovský
"U příležitosti 800. výročí vydání Zlaté buly sicilské zpřístupní Národní archiv v Praze zcela mimořádně široké veřejnosti originál tohoto unikátního dokumentu, a to společně s dalšími dvěma listinami Fridricha II., vydanými ve stejný den, tedy 26. září 1212 v Basileji a opatřenými rovněž zlatými pečetěmi. Společně s těmito listinami bude vystavena i listina, vydaná Karlem IV. dne 7. dubna 1348 v Praze zpečetěná také zlatou pečetí, v níž potvrdil a rozšířil některá ustanovení Zlaté buly sicilské. Výstava vzácných archiválií proběhne ve dnech 27. až 30. září 2012 v Národním archivu v Praze (Archivní 4, Praha 4 - Chodovec)."[1]
V roce 2012, 26. září uplyne 800 let od vydání Zlaté buly sicilské. "Název Zlatá bula sicilská je novodobý, vzniká až začátkem 20.století. Když hovoří literatura a prameny o tomto dokumentu, především dobové, tak hovoří o ´velkém privilegiu´ nebo ´známém privilegiu z 26.září 1212".[2] Název pochází jednat z materiálu pečeti - počeť je skutečně zlatá a od toho, že Fridrich II. vydal tuto listinu sice jako římský král (císař), ale pod pečetí svého dědičného Království sicilského.
Čím je tento dokument tak významný, že je třeba si výročí jeho vydání připomínat? Jde o nejstarší dochovaný dokument, potvrzující suverenitu českého státu v rámci tehdejší křesťanské Evropy, resp. Svaté říše římské. Výslovně potvrzuje královský titul českých panovníků. Římský král Fridrich II. výslovně uznává právo Čechů na svobodnoi volbu panovníka, tedy bez zásahů ze strany Svaté říše římské, jejíž panovník je povinen svobodně zvoleného uznat za českého krále. Tím je nejen anulován a právně do budoucna vyloučen akt, jakým v květnu 1212 císař Ota IV. Brunšvický udělil Čechy v léno synovi Přemysla Otakara I. se zapuzenou Adlétou Míšenskou Vratislavovi bez rozhodnutí českého sněmu.
Zároveň také Fridrich II. přenáší právo udělovat investituru biskupům pražskému a olomouckému z římského krále na krále českého. Svatá říše římská tak ztrácí jediné legální právo na zasahování do vnitřních českých záležitostí udělováním investitury českým biskupům. Tímto ustanovením přestávají být i právně pražští biskupové na českém panovníkovi nezávislými říšskými knížaty, jak ustanovil Fridrich I. Barbarossa v roce 1187.

Cesta ke Zlaté bule sicilské

Zlatá bula sicilská je nejstarším dochovaným dokumentem a vrcholí jí snaha českých panovníků získat královský titul a s ním výjimečné postavení v rámci Svaté říše římské. Snahu o vymanění se ze svazku Svaté říše římské u českých panovníků není téměř patrná.
O královský titul úspěšně usiloval kníže Vratislav II. (1062 - 1091, král 1085, kor. 15.6.1086) a také ho získal, ale jen pro svoji osobu. Jeho nástupci byli opět knížaty. Druhým knížetem, který získal královský titul byl Vladislav II. (1140 - 1172, král 1158 kor. 8.9.1158), dokonce dědičně. Vladislavův syn Bedřich nastupuje po otci jako král, ale je jím jen rok. Pak je svržen Soběslavem II., svým strýcem. Spor rozhoduje císař Fridrich I. Barbarossa ve prospěch Soběslava, ale zároveň potvrzuje Soběslava II. jen jako knížete. Když pak v roce 1178 znovu nastupuje na trůn Bedřich, má už jen titul knížete.
Snahu o získání královského titulu obnovuje Bedřichův bratr, Přemysl Otakar I. Využívá tom zmatků po smrti císaře Jindřicha V. Postupně poskytuje podporu jednotlivým pretendentům císařské koruny. Tak získává v roce 1198 bulou Filipa Švábského královský titul (kor. 8. 9. 1198). Přemysl Otakar I. později přešel do tábora Filipova soupeře, Oty IV. Brunšvického a získal od něj v roce 1204 druhou listinu, potvrzující jeho královský titul (kor. 29. 4. 1204).

Zlatá bula sicilská

"Zlatá bula sicilská, která se nám hmotně dochovala, je třetí z listin, které zajišťovaly dědičný královský titul a volbu panovníka na domácí půdě. První z těch listin vydal již roku 1198 Přemyslovi Filip Švábský. Druhou listinu vydal roku 1204 soupeř Filipa Švábského, Ota IV.Brunšvický. Tyto listiny se nedochovaly. Víme o nich proto, že tu Filipovu listinu zmiňuje právě ta Zlatá bula sicilská Fridricha II., o té listině Oty Brunšvického víme zase z jednoho papežova přípisu. Takže to byla triáda dokumentů, zachovala se až Fridrichova listina a tam se potvrzovalo to, o co čeští panovníci usilovali už dlouho a neúspěšně, o dědičný královský titul a o to, že český král má být volen na domácí půdě a římský panovník má tuto volbu pouze stvrzovat. To byl ten nejpodstatnější plod Zlaté buly. Potom je tam ještě řada dalších, nechci říct vedlejších, ale prostě ne tak závažných bodů. Říká se tam, které říšské sněmy má český panovník navštěvovat, je tam i právo českých králů uvádět české biskupy, tj. biskupa pražského a olomouckého, do úřadu, to také předtím náleželo do kompetencí římského panovníka. Dále je tam pasáž, že pokud římský král vyjede do Říma k získání císařské koruny, tak má český panovník vyslat buď 300 ozbrojených jezdců, nebo je vyplatit 300 hřivnami stříbra. A potom ještě nějaké takové drobnější záležitosti, někdy nepříliš jasné, že české království má být drženo v hranicích, které mu náleží, tam ale nevíme konkrétně, o které země se jedná."[3]
Zlatou bulou sicilskou získal Přemysl Otakar I. důležité privilegium, které právně znemožňovalo zásahy ze strany panovníků Svaté říše římské do vnitřních českých záležitostí. Přemysl Otakar I. legitimoval svoji vládu, která zřejmě nebyla v souladu s již téměř zapomenutým stařešinským řádem Břetislava I. Ten už sice nebyl téměř 100 let respektován, ale mohl být použit proti vládnoucímu panovníkovi. Zlatá bula sicilská naopak potvrzuje právo volby panovníka, které bylo v té době v Čechách obvyklé. Ovšem právo volby je třeba chápat v dobovém smyslu jako právo volit osobu volitelnou a osobou volitelnou za panovníka byl v Čechách pouze Přemyslovec. Nelze tedy ze Zlaté buly sicilské vyvozovat právo svobodné volby kohokoli za českého panovníka, jak se snažila dokazovat část české šlechty v době pohusitské.
Volba panovníka, i když ji měl římský král nebo císař pouze právo stvrzovat, v sobě skrývala nebezpečí vnějších zásahů do vnitřních záležitostí českých. Toto nebezpečí spočívalo v nejednotné volbě, kdy oba "zvolení" nedospějí k dohodě a budou spolu soupeřit. Z toho plynulo nebezpečí domácí války, do které lze zvnějšku zasahovat, případně se stát rozhodčím ve sporu o trůn a korunu.
Tohoto nebezpečí si Přemysl Otakar I. musel být vědom, vždyť právě díky tokovému boji o cisařskou korunu získal výhody pro sebe a stát. Mimo to se snažil zajistit vládu v Čechách svým potomkům z druhého manželství s Konstancií Uherskou. Kromě potomků Přemysla Otakara I. při bezdětnosti jeho bratra, moravského markraběte Vladislava Jindřicha byli volitelní za české panovníky Děpoltici, držící v té době rozsáhlý úděl ve východních Čechách (Kouřim, Čáslavsko, Chrudimsko a Vratislavsko či-li Vysokomýtsko).

Zlatá bula ulmská

Přemysl Otakar I. připravil, že "na pražském shromáždění české šlechty v červnu 1216 někdo navrhne zvolení Václava coby českého krále, k čemuž se měl připojit i bratr Přemysla, moravský markrabě Vladislav Jindřich. Jakoby překvapený král bude s tímto záměrem souhlasit."
Přemysl Otakar se vydal pro potvrzení volby za císařem Fridrichem II. do Ulmu. Císař dne 26. července 1216 s tímto souhlasil (nic jiného mu ani na základě Zlaté buly sicilské nezbývalo).[4] Volbou Václava I. a potvrzením primogenitury Zlatou bulou ulmskou zaniklo právo svobodné volby, pokud byl oprávněný dědic. Od trůnu tak byli odstaveni příslušníci vedlejších větví rodu. Přes vedlejší, Děpoltické linie Přemyslovců (v roce 1224 z Čech vypuzené do Slezska a po roce 1247 vymřelé) toto opatření znemožnilo zasahování císařů nebo králů římských do obsazování českého trůnu, což bylo k prospěchu státu.
Zlatá bula ulmská je někdy kladena do rozporu se Zlatou bulou sicilskou. V principu však mezi oběma dokumenty není "rozpor, Zlatá bula ulmská jen jinak upravuje nástupnická práva - místo volby platí prvorozenství."[5]

Po vymření Přemyslovců

"Ve zbytku přemyslovského období pak Zlatá bula jakoby ustoupila do pozadí a objevila se na scéně teprve v souvislosti s vymřením Přemyslovců, když se hledalo, podle jakého klíče má být nový český panovník volen. A právě Zlatá bula sicilská a Zlatá bula ulmská z roku 1216 byly privilegii, která 23. října 1306 potvrdil tehdejší římský král Albrecht, tudíž patřila mezi privilegia zemského rozměru."[6]
Vydání privilegia 23. října 1306 bylo spojeno s příijetím Rudolfa I. za českého krále. Potvrzení Zlaté buly sicilské a zároveň Zlaté buly ulmské římským králem Albrechtem ukazuje, že tyto dokumenty nebyly chápány rozporně. Potvrzení ale záhy vyvolalo problém, který zřejmě spočíval ve výkladu práva primogenitury, když římský král Albrecht vydal 18. ledna 1307 novou listinu, kterou stanovil postoupnost mladších Rudolfových bratří a jejich potomků po králi Rudolfovi I. a udělil Čechy v léno všem svým 6 synům. Primogenituru lze totiž vykládat v užším smyslu, že se týká jen přímých potomků panovníka - zakladatele dynastie nebo šířeji, že se týká i boční linie, tedy bratří panovníka - zakladatele dynastie. Tento druhý výklad byl v Čechách odmítnut a po smrti Rudolfa I. jeho bratři na trůn nenastoupili, následnictví bylo zachováno Přemyslovnám, nejdříve Anně a Jindřichu Korutanskému a nakonec definitivně Elišce a Janu Lucemburskému.

Zemská privilegia Karla IV.

"Zlatou bulu uvedl znovu velice podstatně do života Karel IV., když v dubnu 1348 vytvořil soubor asi 14 zemských privilegií, které začínají ještě dokumenty před Zlatou bulou sicilskou, ale i ona je do nich integrována, je do nich přepsána a uznává se za významné zemské privilegium. Ovšem pasáž o volbě je Karlem IV. rozšířena, upravena s tím, že pokud by vymřela dynastie, stanovuje, kdo se má podílet na volbě nového krále." [7]
Úprava následnictví císařem a králem Karlem IV. vycházela z reálných poměrů po vymření Přemyslovců. Stanovila zásadu primogenitury (prvorozenství) pro mužské potomky dynastie, dále zásadu dědičnosti království pro ženské potomky dynastie, pokud nejsou mužští potomci. V případě následnictví po přeslici však nestanovuje pořadí dědiček, zde byly možnost volby dědičky, resp. jejího manžela. Pro případ vymření panovnického rodu po meči i po přeslici stanoví svobodnou volbu nového panovníka sněmem, tedy vylučuje možnost, aby na Čechy a jejich korunní země mohlo být pohlíženo jako na odumřelé léno.

Pragmatická sankce

Úprava následnictví, jak ji ustanovil Karel IV. platila až do října 1720, kdy byla sněmy Království českého, Markrabství moravského a Vévodství slezského schválena Pragmatická sankce, upravující nově následnictví v případě vymření mužských potomků dynastie. Úprava má z hlediska následnictví charakter pouhého upřesnění ustanovení Karla IV., kdy se stanoví pořadí nástupnictví ženských dědiček rovněž podle primogenitury, přičemž prvá pozice připadá dcerám posledního panovníka, a to i v případě, kdy jsou na živu dcery jeho staršího bratra a předchůdce na trůně.
Jiným problémem pragmatické sankce je ustanovení, že království a země pod vládou Habsburků budou mít vždy společného panovníka, což už ale se Zlatou bulou sicilskou souvisí jen potud, že společný nástupnický řád zemí pod společným panovníkem takovou situaci přímo vytváří i bez výslovného ustanovení. V takových soustátích ovšem logicky vzniká otázka uspořádání vztahů mezi jednotlivými státy, ale to je už zcela mimo téma Zlaté buly sicilské.


Auf Deutsch

Die Goldene Sizilianische Bulle Friedrichs II. ordnet das Verhältnis des tschechischen Staates zum Heiligen Römischen Reich, indem sie die innere Unabhängigkeit der přemyslidischen Länder Böhmen und Mähren sowie deren Unteilbarkeit und die freie Königswahl anerkennt, die erbliche Königswürde und das Investiturrecht gegenüber den Bischöfen bestätigt, die Romfahrtspflicht in eine Geldleistung unwandelt, das Recht, entfremdete Gebiete wieder zu gewinnen, gewährt und die Hoftagspflicht einschränkt

Monarchia Catholica uveřejnila článek se souhlasem autora. Děkujeme za zaslání.

Příloha:
Zlatá bula sicilská (1212, 26. září)
Fridrich, z Boží milosti volený císař římský a po všechny časy rozmnožitel, král Sicílie, vévoda Apulie a kníže Capue.
Poněvadž ozdoba a moc císařská předchází náš stav, že nejen hodnosti ostatních knížat, ale také královská žezla uděluje náš majestát, považujeme za slavnou a velikou věc, že v tak velikém dobrodiní naší štědrosti i jiným vzrůstá přírůstek královské důstojnosti, aniž by tím naše vznešenost trpěla nějakou újmu.
Proto my, přihlížejíce k přeslavným službám oddanosti. které veškerý lid Čechů od dávného času věrně i oddaně prokazoval císařství římskému, a že jejich jasný král Otakar od začátku mezi jinými knížaty, zvláště před ostatními, nás zvolil císařem a při naší volbě ustavičně a užitečně setrval; jako milý náš strýc, zbožné paměti král Filip, učiniv poradu se všemi knížaty, ustanovil svým privilegiem, i my jej králem ustanovujeme a potvrzujeme, a tak posvátné a důstojné ustanovení schvalujeme a České království svobodně a beze všeho vymáhání peněz i obvyklé spravedlnosti dvora našeho jemu a jeho nástupcům na věky propůjčujeme. Chtějíce, aby kdokoli od nich bude zvolen králem, k nám nebo našim nástupcům přijel a náležitým způsobem odznaky královské přijal. Také povolujeme, aby on a jeho nástupcové drželi všechny hranice, které zmíněnému království patří, ať by jakkoli byly odcizeny. Také jemu a jeho dědicům úplně povolujeme právo a moc potvrzovati biskupy jeho království; avšak tak, aby se těšili té svobodě a bezpečnosti, kterou mívali od našich předchůdců. Ustanovujeme potom z nadbytku naší štědrosti, že řečený jasný král nebo jeho dědicové nejsou povinni choditi na žádný náš sněm, než který bychom svolali do Bamberka nebo do Norimberka. Pokud bychom nařídili konat sněm v Merseburku, jen tehdy jsou povinni přijíti, jestliže kníže polský, jsa pozván, přijde a mají mu poskytnout doprovod, tak jako předchůdcové jeho, kdysi králové čeští, činívali. Avšak tak, aby jim napřed byla určena lhůta šesti neděl k příchodu ke zmíněným sněmům. S tou však výhradou, kdybychom my nebo naši nástupci byli v Římě korunováni, ponecháváme na vůli řečenému králi Otakarovi nebo jeho nástupcům, zda nám pošlou tři sta oděnců nebo zaplatí tři sta hřiven.
K trvalé paměti a moci tohoto našeho ustanovení a potvrzení poručili jsme toto privilegium napsati rukou Jindřicha z Paříže, notáře a věrného našeho, a naší zlatou bulou utvrditi, roku, měsíce a indikce níže psaných.
Této věci svědkové jsou tito: arcibiskup z Bari, biskup z Tridentu, biskup z Basileje, biskup z Kostnice, biskup z Churu; opat z Reichenau, opat ze St. Gallen, opat z Weissenburgu, Bertold z Neuffen, protonotář královského dvora; hrabě Oldřich z Kiburku, hrabě Rudolf z Habsburku a lantkrabě z Alsaska, hrabata Ludvík a Heřman z Froburku, hrabě Werner z Hohenburku, šlechtic Arnold z Wartu, fojt Rudolf z Rapperswillu, Rudolf z Ramensberku, komorník Albero z Tanenhausu a mnoho jiných velmožů a šlechticů a svobodníků. jejichž svědectvím je toto privilegium potvrzeno.
Stalo se léta od vtělení Páně tisícího dvoustého dvanáctého, v měsíci září, v patnácté indikci. skutečného království pána našeho Fridricha, nejjasnějšího zvoleného císaře římského a po všechny časy rozmnožitele říše, krále Sicílie, roku patnáctého.
Dáno ve vznešeném městě Basileji rukou místoprotonotáře Oldřicha dvacátého šestého září šťastně. Amen
(J. Žemlička, Zlatá bula sicilská, Praha 1987, s. 29)
Originální znění:

Fredericus, divina favente clementia Romanorum imperator electus et semper augustus, rex Sicilie, ducatus Apulie et principatus Capue.
Cum decor et potestas imperii nostrum precesserit statum, ut non solum ceterorum principum dignitates, verum etiam sceptra regalia a nostra conferantur maiestate, gloriosum reputamus ac magnificum, quod in tanto nostre largitatis beneficio et aliis crescit regie dignitatis augmentum, nec ob hoc eminentia nostra aliquod patitur detrimentum.
Inde est, quod nos attendentes preclara devotionis obsequia, que universa Boemorum gens ab antiquo tempore Romano exibuit imperio tam fideliter quam devote, et quod illustris rex eorum Ottacharvs a primo inter alios principes specialiter pre ceteris in imperatorem nos elegit et nostre electionis perseverantie diligenter et utiliter astiterit: sicut dilectus patruus noster, pie memorie rex Philippus, omnium principum habito consilio, per suum privilegium instituit, ipsum regem constituimus et confirmamus et tam sanctam et dignam constitutionem approbamus; regnumque Boemie liberaliter et absque omni pecunie exactione et consueta curie nostre iusticia sibi suisque successoribus in perpetuum concedimus; volentes, ut quicumque ab ipsis in regem electus fuerit, ad nos vel successores nostros accedat, regalia debito modo recepturus. Omnes etiam terminos, qui predicto regno attinere videntur, quocumque modo alienati sint, ei et successoribus suis possidendos indulgemus. Ius quoque et auctoritatem investiendi episcopos regni sui integraliter sibi et heredibus suis concedimus; ita tamen, quod ipsi ea gaudeant libertate et securitate, quam a nostris predecessoribus habere consueverunt. De nostre autem liberalitatis munificentia statuimus, quod illustris rex predictus vel heredes sui ad nullam curiam nostram venire teneantur, nisi quam nos apud Babenberc vel Nurenberc celebrandam indixerimus, vel si apud Merseburc curiam celebrare decreverimus, ipsi sic venire teneantur; quod si dux Polonie vocatus accesserit, ipsi sibi ducatum prestare debeant, sicut antecessores sui, quondam Boemie reges, facere consueverunt; sic tamen, ut spatium sex eddomadarum veniendi ad predictas curias eis ante prefigatur; salvo tamen, quod si nos vel successores nostros Rome coronari contigerit, ipsius predicti regis Ottachari vel successorum suorum relinquimus arbitrio, utrum ipsi trecentos armatos nobis transmittant, vel trecentas marchas persolvant.
Ad huius autem constitutionis et confirmationis nostre memoriam et robur perpetuo valiturum presens privilegium per manus Henrici de Parisius, notarii et fidelis nostri, scribi et bulla nostra aurea iussimus communiri, anno, mense et indictione subscriptis.
Huius rei testes sunt isti: archiepiscopus Barensis; episcopus Tridentinus, episcopus Basiliensis, episcopus Constantiensis, episcopus Curiensis; abbas Augensis, abbas sancti Galii, abbas de Wiceburc, Bertoldus de Nisphe regalis curie prothonotarius; comes Vlricus de Chiburc, comes Rodulfus de Habechesburc et langravius de Alsatia, comites Loduicus et Hermannus de Froburc; comes Warnerus de Hohenburc, Arnoldus nobilis de Wart, Rodulfus advocatus de Raprehteshiwilare, Rodulfus de Ramensberc, Albero de Tanehuse camerarius et alii quam plures magnates et nobiles et liberi, quorum testimonio hoc privilegium constat esse confirmatum.
Acta sunt hec anno dominice incarnationis millesimo ducentesimo duodecimo, mense septenbris, quintedecime indictionis, regni vero domini nostri Frederici, illustrissimi Romanorum imperatoris electi et semper augusti, regis Sicilie, quintodecimo.
Datum in nobili civitate Basiliensi per manus Vlrici viceprothonotarii, sexto kalendas octobris, feliciter amen.
(Originál listiny je uložen ve Státním ústředním archivu Praha, fond Archiv České koruny, inv. č. 2. Latinský text vydal G. Friedrich in: Codex diplomaticus et epistolarius regni Bohemiae, II, Praha 1912, č. 96, s. 93-94)




Pozvánka na akci - Einladung - Freiheitsmarsch 2012

1. dubna 2012 v 12:00 | Sudetendeutschen Landsmannschaft und Monarchia Catholica
Monarchia Catholica vás srdečně zve na Pochod za nezávislost Jižního Tyrolska na Itálii pořádanou jihotyrolskými střeleckými spolky. Datum a místo je specifikováno na plakátu.



"Budoucnost bez Říma." Ohne Rom in die Zukunft.


XII. Pochod pro život - XII. Marsch für das Leben

13. března 2012 v 21:05 | MC
Přijeďte v sobotu 24. března do Prahy na XII. Pochod pro život. Politici mlčí... a gynekologové zabíjejí. I letos budou mít na svědomí 24 tisíce českých dětí. I letos kvůli potratovému zákonu zemře každé páté počaté dítě. Pomozte jim vrátit právo na život.
Vraťme to liberální demokracii a pohrobkům fanatické Revoluce 1789 prokleté Bohem a Církví i s úroky!


Dějiny naší říše – J. Pekař aneb o smyslu českých a evropských dějin - Die Geschichte der Donaumonarchie - J. Pekař

19. ledna 2012 v 19:27 | MC
Již od "pádu" komunismu v zemích Koruny české se někteří čeští historikové vyjadřují k blízkým i vzdáleným tématům naší historie a to i v kontextu středoevropského prostoru. Mnoho hodnotných vědeckých prací bylo vydáno, publikováno a objektivní historická paměť začíná nabývat jasných kontur. Dokonce někteří autoři historických děl skutečně radikálním způsobem demytologizují české dějiny, zbavují nás mýtů a za to jim můžeme jenom poděkovat. Jak už jsme mnohokrát na našem blogu řekli, každá demytologizace postav a činů českých, resp. evropských dějin, vede k objektivnímu chápání nejenom dávno časem zasutých věcí, ale ukazuje i na důsledky, které plynou z historie pro naší současnost a rovněž budoucnost. Základem práce každého historika bez ohledu na jeho náboženské přesvědčení, politickou orientaci, respektive kulturní tradici, jak se dnes říká, musí být objektivita v hledání historické reality, která se odehrála, nikoliv vytváření ideologicky přijatelných klišé. Hovořit a psát politicky nekorektně vede k objektivnímu chápání dějinných procesů pouze tehdy, pokud je takové bádání založeno na hodnověrných pramenech.
Přesto se vždycky objeví někdo, kdo nehodlá bourat mýty a pověry, které jsou přece tak snadné pro pochopení a které nikomu neubližují. Jejich hodnota je však zcela záporná, glorifikují národní hrdiny, posvěcují jejich činy, byť byly morálně jakékoliv a z nich se vyvozují absolutní a mnohdy absurdní závěry, které vedou pouze k nesnášenlivosti. Pokud se někteří historikové odvažují psát dějiny, potom si musí uvědomit, že je to příliš obtížná záležitost, která nemůže být uspěchána jenom proto, aby se vydala nová kniha.
Redakce našeho blogu si toto nebezpečí velmi jasně uvědomuje zvláště tehdy, pokud historik nekriticky upřednostňuje jednostranné "národní" pojetí dějin a zvláště dějinných zvratů ve 20. století před hist. prameny, které svědčí o opaku. Stále zřetelněji se ukazuje, že sentimentální, černobílé dějiny nejsou cestou k pochopení toho, co se opravdu v určité době a za určitých okolností stalo a jaké z toho všeho plynou důsledky.
Proto také českým jednostranným dějinám nastavujeme kritické historické práce od našich, resp. zahraničních autorů, abychom tuto "národní" jednostrannost vyvážili oním: et audiatur altera pars (budiž slyšena i druhá strana). Neboť pouze tento postoj může vést ke skutečnému pochopení dějinných nánosů, které s realitou mají pramálo společného a navíc mohou dopomoci k narovnání současných problémů a reminiscencí z minulosti. Je sice hezké, že jednotlivé národy se usmiřují, že nacházejí společnou řeč, ale samo o sobě usmiřování generací, které už konkrétní historickou zkušenost s nějakým vývojem nemají, je velmi obtížným a zcela nedostačujícím fenoménem. Nestačí říci pouze formálně za předešlé generace OMLOUVÁM SE, ale je třeba vyvodit z toho určité důsledky pro další jednání a vývoj.
Kniha, kterou doporučujeme našim čtenářům, není dílem současných historiků, ale je vlastně původně učebnicí dějin Rakousko-Uherské říše z pera zaslouženého historika Josefa Pekaře, kterou vydalo nakladatelství Elka Press.
Je to stručně řečeno popis celých dějin naší říše od římských dob až do roku 1914. Pekař se nesnaží zastírat problémy mnohonárodnostní říše, ale ukazuje realitu takovou, jaká byla. Není třeba k tomu co dodat. Je to krátké, výstižné a doporučujeme knihu každému, kdo chce poznat ve velmi krátkém čase dlouhou historii naší vlasti, ještě než nám ji pánové Masarykové a Benešové zcela rozložili. Cena odpovídá kvalitě. Původní učebnice byla vydána na základě schválení C. a K. Ministerstva kultu a vyučování ze dne 9. dubna 1914.
Budeme rádi, pokud i tato kniha bude dalším z mnohých kroků k pochopení tolik ze všech stran špiněné monarchie a čtenář pochopí, o co jsme přišli a co přišlo jako náhrada ve formě "zářných zítřků" světové revoluce.

Požehnané Vánoce - Gesegnete Weihnachten!

18. prosince 2011 v 19:47
Redakce Monarchia Catholica přeje všem přátelům a čtenářům požehnané Vánoce a pokojný rok 2012.
Papst und Habsburg Hoch!

Monarchia Catholica Redaktion wünscht allen Freunden und Lesern frohe und gesegnete Weihnachten und ein friedvolles und gesundes Jahr 2012.

Papst und Habsburg Hoch!

Navždy žije Římská Církev a Donaumonarchie! Immer lebe die römische Kirche und Donaumonarchie!

28. října 2011 v 19:55 | MC
28.10.1918 vznikla nenáviděná Česloslovenská republika v rámci revolučního "práva" na sebeurčení národů. Tato republika připravila tolik lidí o život (živých i nenarozených) a o majetek, že si nezasloužila, aby byla nazvána státem Čechů, českých Němců, Moravanů, Slezanů, Slováků a Maďarů, či Rusínů. REVOLUCE 1789 dočasně zvítězila i ve středoevropském prostoru a pomohla k nástupu bezbožeckého systému založeného na liberální demokracii odsouzené římskými papeži, totalitarismu per excellence, který netoleroval ani katolickou Církev, šlechtu ani menšiny. Ale jak zpíváme v poslední sloce naší české hymny:
Rozpomeň se, Hospodine na svou nejvěrnější říš!
Její sláva nepomine,vždy jí znovu obrodíš!
Koruna dnes stále kryje,mocný panovníkův trůn!
Navždy žije monarchie, Habsburský jí vládne dům!

Citace z Ráčkových Československých dějin:
Ještě za války bylo za hranicemi rozhodnuto, že se v českoslov. státě zavede »husitství«. (viz. A. Neumann, Pařížský odboj a katolictví, 23. Masaryk, Svět. revoluce 74. ) Bylať , stará monarchie překážkou úplnéhoprovedení pokrokových zásad ve škole, rodině i veřejnosti. Proto byla mezi legionáři tak okatě zdůrazňována husitská tradice, i v přísahách byla uváděna jména husitských hrdinů (vrahů, pozn. redakce); po jméně Božím se tam marně ohlížíme. "Brzy přišly věci horší. Hned následujícího roku 1919 začali pražští učitelé odstraňovat ze škol kříže. I lidé nábožensky vlažní byli zdrceni, když viděli kříže vyčuhovat z popelu a smetí, jež vozkové na vozech ulicemi odvážejí. As-i 500 těchto školních křížů bylo složeno v obecním dvoře ve valdštejnském paláci. Řád školských bratří a spolek katolických učitelů je koupili za 10.000 K a uložili v Joaneu. Byly jich tam plné místnosti a skýtaly smutný pohled. Některé byly rozbity. Zbožní Pražané si je tam rozebrali. Někteří ředitelé středních škol teroru neustoupili a kříže v ústavech zůsvaly. Někteří je sňali, aby je uchránili před pohanou. Bylyť místy od svedeného žactva zneuctěny způsobem nanejvýš sprostým. Prahu následoval venkov. Kříže, sochy Nejsvětější Trojice, pomníky Mariánské i jiných světců, boží muky i pomníky hřbitovní byly strhovány, káceny, ro'zbíjeny, páleny, hanobeny, což bylo místy provázeno neslýchaným rouháním a nízkým cynismem. Nejvíc surovosti zakusil sv. Jan Nepomucký. Sta a sta pomníků upřímné a ještě nedávné zbožnosti našich předků bylo zničeno. Nejvíce zuřil tento »kulturní« boj ve středních Čechách. (viz A. Sorm, Ve jménu demokracie, str. 26.) V některých okresích, na př. mezi Klatovy a Plzní, byly všechny tyto pomníky křesťa'nské zbožnosti vymýceny soustavně. Tyto zločiny se dály za socialistické vlády, jíž se pachatelé příliš nebáli. V některých případech zasáhla trestající ruka Boží sama a největší rouhači přišli při strhování soch o život. Mladík, jenž omotával provaz kol Matky Boží na Staroměstském náměstí, zešílel a přišel do Bohnic. Za pět let bylo, v republice vyloupeno a zneuctěno 500 svatostánků. Na Slovensku způsobilo toto kácení křížů a soch velké jitření proti Čechům, ač se ho
místy zúčastnili i svedení Slováci a Němci."

Taková to byla ta prokletá Československá republika! A její učenlivá dcera Česká republika jde stejnou cestou!
Ale nebojte se, věrní katoličtí monarchisté, Revoluce bude spolu s její hlavou Satanem poražena! A potom nastoupí Kristova vláda v říši Kristově! (Pius XI.)

Pozvánka - Einladung

17. července 2011 v 12:00 | MC

Zemřel císař dr. Otto von Habsburg - Otto von Habsburg verstorben

4. července 2011 v 21:36 | mc

Dnes zemřel ve věku 98 let náš císař Dr. OTTO VON HABSBURG. RIP.

Pohřeb Jeho Císařské a Královské Výsosti Otty von Habsburg se bude konat v sobotu 16. července v 15:00 hod ve Svatoštěpánském dómu ve Vídni. Monarchia Catholica oznamuje, že privátní mše svatá (samozřejmě v tradičním ritu) spolu s pobožností za zemřelé byla sloužena ve středu 6.7. 2011.

Velkou bolest nad ztrátou JCKV Otty Habsburského vyjádřili i představitelé sudetoněmeckého Landsmannschaftu Berndt Posselt a Gerhard Zeihsel, neboť císař byl vždy neúnavným obhájcem všech nespravedlivě vyhnaných občanů nejenom německé národnosti. Příkoří nespravedlivého vyhnání a protiprávního nuceného exilu zažili doslova na vlastní kůži oba jeho rodiče, bl. císař Karel I. a císařovna Zita, včetně tehdy malého Otty a dalších sourozenců.

Rovněž velkou ztrátu pociťují střelecké oddíly a obyvatelé Jižních Tyrol, kteří bojují za znovupřipojení svého regionu zpět ke své vlasti - Rakousku. JCKV Otto byl velkým podporovatelem těchto snah a podporoval obyvatele tohoto regionu do posledních okamžiků. Měl neutuchající lásku k Tyrolsku.

Papst und Habsburg Hoch!

Další informace a program pohřebních obřadů:
http://www.ottovonhabsburg.org/

auf Deutsch
Der älteste Sohn des letzten regierenden Kaisers von Österreich und Königs von Ungarn starb am Montagmorgen im Alter von 98 Jahren in seinem Haus in Pöcking am Starnberger See. Monarchia Catholica annonciert dass Privatmesse mit Requiemlitaneien am Mittwoch 6.7. 2011 zelebrieren waren.
Der Leichnam Otto von Habsburgs wird in der Kapuzinergruft in Wien beigesetzt. Sein Herz werde im ungarischen Kloster Pannonhalma beerdigt. Dies entspreche der Tradition der Familie, in der es stets eine eigene Herzbestattung gegeben habe.

Verlust für unsere sudetendeutsche Mitbürger:
Berndt Posselt, der Bundesobmann der Sudetendeutschen Landsmannschaft in Österreich (SLÖ) und 1. Stellv. Vorsitzende des Verbandes volksdeutscher Landsmannschaften Österreichs (VLÖ), Gerhard Zeihsel spricht namens der Landsleute der Familie das tiefste Mitgefühl für den schweren Verlust aus. Sie danken Dr. Otto Habsburg in ehrendem Gedenken für seine besondere Zuneigung für die Heimatvertriebenen in Österreich und Deutschland.

Verlust für den Südtiroler Schützenbund:
Der Südtiroler Schützenbund würdigt Otto von Habsburg als großen Europäer, der sich mit großer Weitsicht entschieden dem Nationalsozialismus widersetzt und sich durch große Liebe zur Heimat und zu Tirol ausgezeichnet hat.

Programm und weitere Informationen:




Prázdninový provoz Monarchia Catholica

30. června 2011 v 20:51 | MC
Vážení čtenáři,
redakce Monarchia Catholica bude mít po dobu měsíců července a srpna dovolenkový provoz. Články na našem blogu budou v tomto období zveřejňovány ve velmi omezeném rozsahu. Přejeme vám všem příjemné a požehnané prožití dovolených, načerpání nových duševních a tělesných sil a zase v září v plném provozu se těší v Kristu a Marii
Redakce MC








Audience u bl. císaře Karla I. - Audienz bei sel. Kaiser Karl I.

11. dubna 2011 v 20:31 | MC


Monarchia Catholica dovoluje si Vás pozvat na tradiční slavnost Audience u císaře Karla I. v roce 100. výročí příjezdu Jejich císařských a královských Výsostí bl. Karla Habsburského a Zity Bourbon-Parmské do Brandýsa nad Labem a 100. výročí otevření radnice města Staré Boleslavi. Zámek Brandýs nad Labem dne 30. dubna 2011.

V neděli 1. května ve 13:00 bude provedeno slavnostní uložení relikvie blahoslaveného Karla I. v chrámu Palladia země české poutní chrám Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi.

Auf Deutsch:
Monarchia Catholica hat die Ehre Sie zum traditionellen Fest Audienz bei Kaiser Karl I. anlässlich des 100. Jahrestags der Ankunft Seiner Kaiserlichen und Königlichen Hoheiten sel. Karl von Habsburg und Zita von Bourbon-Parma nach Brandeis a.d Elbe sowie des 100. Jahrestags der feierlichen Eröffnung des Rathauses der Stadt Alt Bunzlau herzlich einzuladen.

Monarchia Catholica hat die Ehre, zur Feier der Reliquien-Einsetzung des Seligen Karl I. aus dem Hause Österreich im Dom des Palladiums des Böhmischen Landes herzlichst einzuladen. Jungfrau Maria-Himmelfahrt Wallfahrtskirche Alt Bunzlau am 1. Mai 2011 um 13.00 Uhr.


Přejeme příjemný zážitek! Wir wünschen Ihnen eine angenehme Erfahrung!
Program zde:

P.S. Upozornění pro tradiční katolické monarchisty: S politováním musíme konstatovat, že v průběhu celé akce (sobota a neděle) nebude zde sloužena katolická mše svatá v římském ritu, ale pouze tzv. Nová "obnovená" liturgie. Ale i přesto věříme, že slavnost bude důstojnou vzpomínkou na bl. císaře Karla I. Zvláště pro zájemce, kteří se zajímají o naší vlast - Podunajskou Monarchii a její vojenské jednotky bude akce jistě přínosem.


 
 

Reklama

Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!