Katolická Církev - Katholische Kirche

La Civiltà Cattolica a Lutherská revoluce

12. listopadu 2017 v 20:00 | MC
Dnes, když vidíme blasfemický rozvoj ekumenismu, odporujícímu katolické nauce, kdy nejvyšší hlavy Církve kolaborujíc s moderním světem proti vůli Kristově mít jeden ovčinec pod Nástupcem sv. Petra, připoměňme si několik významných děl a článků z pera pravých jezuitů 19. a 20. století. Časopis La Civiltà Cattolica byl založen za pontifikátu bl. Pia IX. v roce 1850 a také s jeho pomocí. Jedním
z úkolů, které měl časopis zastávat, byl boj proti moderním omylům
a katolická obrana proti nim. Již v prvním čísle, které vyšlo 6. dubna 1850, se v něm objevila výtečná stať P. Matteo Liberatore s názvem "Politický racionalismus italské revoluce", ve kterém autor viděl
v protestantismu zdroj všech moderních omylů, všech světových revolucí. To byl mimo jiné i podobný závěr knihy Maxe Webera Protestantská etika a duch kapitalismu (v německém originále Die protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus). Kapitalismus je totiž plodem protestantismu.
Tento názor na vliv protestantismu na moderní omyly poté rozvedli dva vynikající jezuité: P. Giovanni Perone svým článkem "Protestantismus a princip víry" (publikovaný v témže časopise v roce 1853) a P. Hermann Grisar ve své knize Luther. (nakladatelství Herder, Freiburg im Breisgau, 1911/1912)
V témže časopise v roce 1917 byl publikovaný další článek "Luther a luteránství" (La Civiltà Cattolica, IV (1917), pp. 207-233; 421-430), kde se píše: "Podstata lutherského ducha, nebo spíše lutheránství, je vzpoura v celé tragédii a hloubce tohoto slova. Vzpoura, zosobněná Lutherem, byla hlubokým a proměnným komplexem, který v sobě zahrnoval přívlastky jako nebezpečný, obscénní, nenávistný a plný hněvu, řídící se ve své vzpouře dle okolností, zaměřený na revoluční cíle, uvažujíc a chtějíc prosadit radikální směr.

La Civiltà Cattolica pokračuje: "Vzpoura zahájená jako parodie Boha, v čele s rebelujícím mnichem, se všemi svými urážkami vůči Bohu, jeho svatokrádežemi a totální perverzí své vlastní mysli.". Bloudící a depresemi obtěžkaný mnich urazil Církev, státní autoritu, i biskupy, kněze a řeholníky s takovou hrubostí, vulgaritou a pýchou v domnění, že jedná ve jménu Kristově. Ve falešném přesvědčení, že hájí Písmo, odmítl Tradici Církve, koncily, učení Církve svěřené jí Kristem a stal se svévolnou sebestřednou autoritou, samozvaným doktorem. Lutherská teorie ospravedlnění byla výmyslem Lutherovým, nikoliv učením, které vycházelo z Písma. Luther byl jeden z mnohých falzifikátorů Písma svatého, podobně jako Jan Hus. Proto také oba dva nikdy nemohli najít jeho pravý smysl mimo autoritativní výklad Písma Církví Boží, ale nalezli v něm pouze ospravedlnění pro své amorální, zoufalé jednání a ospravedlnění svých vlastních prohřešků vůči Bohu.

Proto dnes, když vidíme, jak Svatý Otec v rámci hegeliánské dialektiky, hájí Luthera, který byl exkomunikován po právu, je pouze smutným faktem a koncem člověka s bílým solideem na hlavě, jehož jedinou úlohou je pást jemu svěřené ovečky. Kéž je mu Bůh milostiv na soukromém Božím soudu!

Hnutí pro život vyzývá k nekatolickému jednání - Pro Life Bewegung in Tschechien unterstützt antikatholische Handlung

2. listopadu 2017 v 7:00 | MC

Úvod

Hnutí Pro život podporují především katolíci, neboť právě jim nejvíce ze všech lidí záleží na tom, aby byl potírán hřích do nebe volající - zabíjení nenarozených dětí. Také osoby, které se v Hnutí pro život angažují, se hlásí povětšinou ke katolické víře. Tím více udivuje katolíka to, co se píše v emailu rozeslaném Hnutím Pro život 28. 10. 2017. Ve zprávě doslova stojí:

Prosíme všechny, můžete-li, domluvte v tomto období mši svatou za děti, které zemřely před narozením a to zvláště dochází-li k umělým potratům na území vaší farnosti.

Za jaké zemřelé se máme modlit

Modlit se za duše zemřelých je skutek duchovního milosrdenství a Písmo sv. jej doporučuje již ve Starém zákoně. Ale nemodlíme se za duše všech zemřelých bez rozdílu. Smysl má pouze modlitba za duše v očistci. Pouze tyto duše jsou ve stavu přechodného, časného trestu, který jim může být díky našim modlitbám zkrácen či zmírněn. Nesmyslem by bylo modlit se za spásu duší svatých v nebi, neboť tyto duše už své spásy dosáhly a naše modlitby nepotřebují. Stejně nesmyslné by bylo modlit se za spásu duší zavrženců v pekle, neboť jejich trest je věčný a stav definitivní a nikdy se z pekla nedostanou.

Kde jsou duše nemluvňátek zemřelých bez křtu

Podmínkou pro vstup do věčné blaženosti je to, aby duše odešla z tohoto světa v milosti posvěcující. Po Adamově hříchu však žádný člověk nemá v okamžiku svého početí milost posvěcující (s výjimkou Nejsvětější Panny Marie počaté bez poskvrny prvotního hříchu). Získává ji až křtem. Kromě křtu vodou lze získat milost posvěcující také tzv. křtem krve, tedy mučednictvím pro Krista, anebo touhou po křtu. Nemluvňátka však nemají užívání rozumu, a proto nemohou po křtu toužit. Nejsou-li tedy mučedníky pro Krista (jako např. sv. Nemluvňátka betlémská) a nejsou-li pokřtěna, nemají milost posvěcující a nemohou vstoupit do nebe. Jelikož neučinila žádný osobní hřích, nejsou odsouzena ani k pekelným mukám. Nejsou ani v očistci, neboť do očistce vstupují duše lidí, kteří 1) zemřeli v milosti posvěcující a 2) jsou ještě zatíženy lehkými hříchy nebo tresty za odpuštěné těžké hříchy. Ale nepokřtěná nemluvňátka neměla ani milost posvěcující, ani neučinila žádný hřích. Jejich duše tedy nejsou v očistci. Církev svatá nás učí, že jejich duše odcházejí na místo, nazývané limbus puerorum, místo, kde sice nevidí Boha tváří v tvář, ale netrpí a požívají přirozené blaženosti. Modernisté často říkají, že limbus je konstruktem scholastické theologie sv. Tomáše Akvinského. Ale modernistům katolík nesmí věřit. Církev tuto nauku vyznávala od počátku. Např. sv. Řehoř Nazianský píše o dětech zemřelých bez křtu: Spravedlivý soudce nedá jim ani nebeskou slávu ani muka. Církevní magisterium pak mnohokrát potvrdilo, že nemluvňátka mohou být spasena pouze skrze křest, a ne skrze touhu či přání rodičů či něco podobného. Římský katechismus závazně definuje: A tak, když skrze Adamův hřích děti od počátku na sebe stahují vinu, mnohem spíše mohou skrze Krista Pána dosáhnout milosti a spravedlnosti, aby kralovaly v životě; to se však bez křtu nemůže stát žádným jiným způsobem (Questio XXVI.). Podobně píše papež Evžen VI. v bulle Cantate Domino: Co se týká dětí, kvůli nebezpečí smrti, což se často může stát, nesmí se odkládat s jejich křtem…, JELIKOŽ SE JIM NEMŮŽE POSLOUŽIT JINÝM LÉKEM, NEŽ JEDINĚ SVÁTOSTÍ KŘTU, skrze který jsou vytrženy z ďáblova panství a přijaty za děti Boží. Je-li křest jediným lékem k přijetí za Boží děti, k přijetí milosti posvěcující, pak nepokřtěné děti nemohou tuto milost mít.

Co učí o nemluvňátkách zemřelých bez křtu modernisté

Modernisté učí buďto, že Bůh dává těmto dětem před smrtí užívání rozumu, aby mohly toužit po křtu a tak být spaseny, anebo že je spasí nějakým nám neznámým způsobem. Tak se vyjádřila i Mezinárodní theologická komise r. 2007. Vyjádření této komise, která není žádnou součástí učitelského úřadu Církve, se však neopírá o žádný výrok magisteria ani církevních otců, a naopak, jak jsme z výroků magisteria viděli, je s nimi v rozporu. I kdyby však modernisté měli pravdu (což však nemají, jak bylo ukázáno výše), nemělo by smysl modlit se za nepokřtěná zemřelá nemluvňátka. Ta by byla přeci již v nebi a modlit se za nebešťany je stejně nesmyslné jako modlit se za obyvatele limbu.

Závěr

Tridentský koncil neomylně učí, že Nejsvětější oběť mše svaté lze přinášet za živé anebo za duše zemřelých, které trpí v očistcovém ohni. Jelikož však duše nepokřtěných nemluvňátek nemohou trpět v očistci, jak jsme ukázali, je nesmyslné za ně přinášet Nejsvětější oběť. Takovým jednáním se člověk vyvyšuje nad samotného Boha, Soudce a moudrého Zákonodárce a chce od něj, aby změnil svá věčná a nezměnitelná ustanovení. A takové jednání není ničím jiným než těžkým hříchem. Varujme se proto těch, kdo ve své pomatenosti chtějí měnit věčnou, Bohem zjevenou nauku Církve a modleme se ne za duše potracených dětí, které jsou a navěky budou v přirozené blaženosti limbu, ale za obrácení vrahů těchto dětí nebo za děti, kterým toto zavraždění hrozí.

31.10. 1517 Revoluce Martina Luthera - Revolution Martin Luthers hat begonnen

31. října 2017 v 6:28 | MC
Dnes si připomínáme 500 let od zahájení revoluce (záměrně neříkáme reformy, jak se to dnes snaží změkčovat sluníčkáři v rámci ekumenického hnutí) odpadlého kněze a řeholníka Martina Luthera zveřejněním 95 tezí na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu. A podobně jako pseudo dílo Jana Husa znamenalo pro Evropu statisíce mrtvých, vraždění, války, tak dílo Martina Luthera způsobilo rozkol v Církvi, občanskou válku v Německu a v důsledku 30. válku. Luther byl obětí špatné výchovy, otec ho často bil velmi surovým způsobem a traumata z dětství, jako ztrátu úcty k autoritě přirozeně z mladého Martina vymizela. Už od raného mládí trpěl strašnými depresivními stavy, které v něm vzbuzovaly neuvěřitelné úzkosti a to i v oblasti víry. Nakonec pln úzkosti způsobené depresemi vstoupil do řádu augustiniánů a byl vysvěcen na kněze. Ale deprese ještě více vzrostly natolik, že ve svém zážitku "ve věži" kláštera vlastně ztratil pojem, co znamaná pojem milosrdenství a spravedlnosti Boží a správné chápání predestinace. Přestal věřit v Lásku Boží a proto vytvořil své učení, které samozřejmě mělo nahony daleko od učení Kristova. Rozešel se s Církví a Jeho Svatost papež Lev X. ho budou Exsurge Domine exkomunikoval z Církve
a císař Karel V. ho rovněž odsoudil ve Wormském ediktu na říšském sněmu. Nebýt zrádného saského kurfiřta Fridricha III. Moudrého, který ho chránil, dnes by o Lutherově osobě málokdo věděl. Luther se oženil s odpadlou řeholní sestrou Katharina von Bora. Čím více Luther stárnul, tím více byl vulgární a agresivní, zlostný a zarputilý. Stal se z něho opilec, aby nakonec spáchal 18. února 1546 sebevraždu u své postele po jednom z nekonečných alkoholových tahů. Opravdu zářný příklad k následování - to byl "světec" této Revoluce. Co říci ve zkratce o této revoluci? Byl to takový středověký pokus o vytvoření hnutí hippies, který neznal žádný pojem autority, které se chtělo osamostatnit od jakýchkoliv pravidel, byl to pokus o svržení Církve Boží a státní autority a další blouznivecké ideje jiných revolucionářů (Zwingli, Kalvín, Müntzer) tomu účinně napomohly. V důsledku tato revoluce přispěla nejenom k odpadu Evropy od křesťasntví, ale podpořila sekularismus, nacionalismus a vznik kapitalismu.

100 let od slunečního zázraku ve Fatimě - Das Sonnenwunder ist eine Erscheinung am 13. Oktober 1917

13. října 2017 v 0:01 | MC

Vážení přátelé, dnes slavíme přesně 100. výročí od slunečního zázraku ve Fatimě.

Liebe Freunde und Kameraden, heute feieren wir Das Sonnenwunder in Fatima, die von mindestens 30.000 Menschen am 13. Oktober 1917 in der Cova da Iria nahe Fátima in Portugal beobachtet wurde und teilweise als Wunder eingestuft wird.

Deklarace 24. generální kapituly Rytířů Panny Marie (2017)

8. srpna 2017 v 8:46 | REX! + MC

Vážení přátelé,
níže uvádíme Deklaraci rytířů Panny Marie z poslední Generální kapituly z července 2017.


Více o rytířích Panny Marie zde www.militiamariae.net

Viva Cristo Rey!

redakce MC

13. květen - Zrada Boha a Panny Marie ze strany papežů - Verrat des Gottes und der Jungfrau Maria von der Seite der Päpste

13. května 2017 v 21:24 | MC

Vážení přátelé v Kristu a Marii,
před 100 lety se událo první z několika důležitých zjevení Panny Marie v dějinách lidstva, které svým důrazem předčilo všechna ostatní. Shrňme to následujícím způsobem.
Panna Maria provází svůj lid zasvěcený svému Synu od dob Kalvárie.
Provází ho po celá staletí a usměrňuje lid Boží, aby byl poslušen Jejímu Synu.
Přináší nám nebeské dary: sv. růženec, hnědý škapulíř, zelený škapulíř, zázračnou medailku z Rue du Bac a další dary, abychom byli uchráněni zhoubného vlivu padlých andělů a byli obráceni k Bohu.
Varuje nás před šílenostmi 20. století v Rue de Bac, v La Salettě, ve Fatimě, před liberalismem, liberální demokracií, bolševismem a neomodernismem, burcuje nás v různých svých zjeveních, kdy jako dobrotivá Matka, která nás miluje, touží, abychom všichni dosáhli věčného Nebe. Apeluje na římské Pontifiky, aby zasvětili Rusko Jejímu Neposkvrněnému Srdci....
Burcuje a burcuje, apeluje a vyzývá.

A co my? Co udělali římští pontifikové po Fatimě? Všechno zasuli pod koberec. Fatima jim nebyla dost diplomatická. Byla totiž naprosto v kontradikci s jejich smířlivou politikou vůči omylům tohoto světa. Pius XI., Pius XII. (který navíc zažil sluneční zázrak ve vatikánských zahradách), Jan XXIII., Pavel VI., Jan Pavel I. a Jan Pavel II., včetně posledních dvou papežů, všichni si udělali z poselství ve Fatimě dobrý den. Největším viníkem všeho je NEPOSLUŠNOST A NEVÍRA ŘÍMSKÝCH PONTIFIKŮ.

Stačilo, aby jeden z výše vyjmenovaných pontifiků zasvětil Rusko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie a nemuseli jsme snášet gulagy a koncentráky. Nemusel zemřít ani jeden člověk z těch milionů. Vinu nemají pouze vyjmenované omyly: bolševismus, liberalismus a neomodernismus pokoncilní doby a II. vatikánský koncil, nebo padlí andělé. Ti dělají pouze svou práci. Vinní jsou však výše uvedení papežové, kteří nedělali, co po nich žádal Bůh! Tito všichni mohli jediným 15 minutovým obřadem spolu se všemi biskupy světa zastavit moderní šílenství.

A tak viník je znám. Co bude tedy dále? Jak potrestá Bůh nevěru svého lidu?

Svatý český Němec

6. března 2017 v 8:25 | Wikipedia, pastorace.cz
P. Engelmar Hubert Unzeitig CMM se narodil 1. března 1911 v Greifendorfu (dnes Hradec nad Svitavou) uprostřed převážně německé jazykové enklávy severně od Brna. Jeho rodiče byli velmi zbožní rolníci. Otec padl v řadách rakouské armády během 1. světové války, a tak se matka musela sama starat o šest dětí. Ve škole a doma mluvil Hubert německy. Česky se naučil až během služby
u českého sedláka ve Vřesicích, kde pracoval jako čeledín. V roce 1927 se rozhodl pro kněžskou
a misionářskou službu. V sedmnácti letech tedy odešel do Reimlingenu v Německu, kde vstoupil do Kongregace marianhillských misionářů a přijal řeholní jméno Engelmar. Na kněze byl vysvěcen po studiích ve Würzburgu 6. srpna 1939. Jako kněz působil v protektorátu Čechy a Morava.
Po začátku války byl přidělen do hornorakouského Riedeggu v diecézi Linz. Po několika měsících však začal působit jako farář ve vesnici Glöckelberg (dnes Zadní Zvonková) nedaleko Oberplann (dnes Horní Plané v protektorátu Čechy a Morava. Již 21. dubna 1941 byl zatčen na základě udání místních agentů, kteří ho obvinili ze "záludného vyjadřování" při kázáních v kostele
a z "obrany Židů". Vystupoval totiž proti nacismu a deportacím Židů. Dne 3. června 1941 byl třicetiletý P. Unzeitig poslán do Dachau u Mnichova. Jako duchovní byl umístěn v "kněžském" bloku, kde se tísnilo zhruba 2700 duchovních, většinou katolíků. Pater Engelmar se v hrůzách koncentračního tábora choval jako statečný muž a křesťan. Protože se jako budoucí misionář naučil rusky, sloužil především ruským zajatcům. V Dachau zemřel jako dobrovolník u nemocných tyfem. Na konci roku 1944 se v Dachau rozšířila epidemie skvrnitého tyfu a nemocní po stovkách umírali bez pomoci, protože do nakažených bloků nikdo nechtěl chodit. V této situaci vyzvalo táborové vedení, aby se přihlásili dobrovolníci, kteří by šli především duchovně pečovat o nemocné. Bylo ovšem zřejmé, že ten, kdo se přihlásí, se s největší pravděpodobností již živý nevrátí. Dobrovolně se přihlásilo 20 kněží a mezi nimi i P. Unzeitig. Pouze dva dobrovolníci tuto nejobětavější službu přežili. Engelmar Unzeitig přinesl nejvyšší oběť z lásky k bližním. Zemřel 2. března 1945, den po svých 34. narozeninách a jen několik týdnů před tím, než koncentrační tábor Dachau osvobodila americká armáda. Engelmara Unzeitiga bývalí spoluvězni z koncentračního tábora v Dachau označovali jako "anděla Dachau" a "německého Maximiliana Kolbe".P. Engelmar Unzeitig - kněz z kongregace misionářů z Mariannhill - 24.9.2016 byl blahořečen.

Lutherovy teze o mši svaté a Nová mše Pavla VI. - Luther Thesen zur heiligen Messe und Novus Ordo Missae

2. října 2016 v 16:56 | MC

...Dovolujeme, aby zůstaly v užívání (liturgické) oděvy, oltáře a svícny tak , jak se používaly či je také možné rozhodnout o tom, aby se učinila změna. Jestliže tedy někdo chce tuto praxi změnit, ať ji změní. Ale sluší se, aby v pravé mši pravých křesťanů, oltář nemusel zůstávat tam, kde jest a kněz, aby byl otočen čelem k lidu tak, jak to činil Kristus při poslední večeři...

(Martin Luther, Deutsche Messe und Ordnung Gottis dienstis - Preface, 1526)

Reformace a její vztah k liturgii

Nejzásadnější vnitrocírkevní roztržkou od dob Berengara a Johna Wickeffa, která daleko předčila jejich počínání, byla destrukční práce Martina Luthera, protože celkově ovlivnila nauku o církvi, o podstatě liturgie, svátostí, podala svoji mylnou odpověď na otázku po ospravedlnění a o milosti. Luther se ještě před rokem 1520 samostatně systematicky liturgií nezabýval a rovněž jejím novým pojetím v rámci reformované hereze. Na lipské disputaci v roce 1519, kde se utkal s Johannem Eckem, se narazilo i mimo jiné na otázku svátostí. Velký vliv na Lutherovo budoucí theologické zrání mělo studium na universitě v Erfurtu, kde vládl nominalismus. Setkal se tam s dílem Petra d´Aillyho a Viléma z Ockhamu. Ale až po lipské disputaci začal Luther "hlouběji" promýšlet náhled na pojetí Církve a také při tomto promýšlení narazil na otázku svátostí. Po své exkomunikaci se Martin Luther plně soustředil na svátost Eucharistie. Začal chápat tuto svátost jako communio a tento název měl nahradit dosavadní název Eucharistie. Ovocem tohoto communia je společenství se svatými a na spáse. Participace (účast) ve společenství svatých je pro Luthera tou samou věcí jako participace na spáse. Kdo se tedy nezúčastňuje tohoto communia nemůže být sjednocen s Kristem. Luther podtrhuje (podobně jako zdeformovaná liturgie po II. Vatikánském koncilu) úlohu liturgie jako bratrského společenství, které je totožné se společenstvím svatých. Pro něho již není pravým společenstvím svatých katolická Církev, ale právě jeho nový pohled a definice společenství. Podle Luthera věřící, který se účastní na tomto liturgickém společenství, přijímá jistý znak inkarnace do Krista a jeho svatých a to ve smyslu 1 Kor. 10, 17. Od této chvíle také Luther přestává používat katolickou terminologii Svátost oltáře a rozlišuje mezi svátostí jako znakem a svátostí v katolickém smyslu, která v sobě zahrnuje milostné účinky Boží pro konkrétního věřícího. Důležitou roli hraje bratrství všech křesťanů a společenství svatých se projevuje i ve vnějším přijímání laiků z kalicha. O podstatě svátosti uvažuje tak, že tato svátost neobsahuje nic jiného než Boží znak (symbol), v kterém Kristus a jeho svatí jsou dány k útěše těm, kteří tento symbol přijímají. Současně tento symbol je povzbuzením a utvrzením věřících ve spojení s Kristem. Chléb a víno označuje (signifikance) přítomnost Kristovu. Eucharistie je symbolem vnitřního spojení s Kristem. Jaké je tedy spojení mezi přijímajícím a jeho spojením s Kristem? Co umožňuje toto spojení? Samotné přijímání tohoto symbolu je totiž nemožné bez víry, kterou křesťan má. Síla tedy tkví dle Luthera ve víře jako spojnice mezi Kristem a duší věřícího, který přijímá. Luther se postavil proti koncepci, že svátost Eucharistie je opus gratum opere operato a spíše ji chápe jako opus operatum. Svátost je závislá na víře přijímajícího. Vztah mezi společenstvím svatých a svátostí Eucharistie se ukazuje v pojednání Von der würdigen Bereitung z roku 1518, kde se hovoří o hlavní úloze víry. Jasnější učení o Večeři Páně podal Luther ve svém spise věnovaném svému příteli Staupitzovi 3. srpna 1520, které nese název Sermon von dem neuen Testament, d.i., von der heiligen Messe a také pojednání či kázání Sermon von Guten Werken. V posledních dvouch pojednáních kritizuje současnou katolickou nauku o mši a odmítá fakt, že by tato nauka byla totožná se zvěstí Nového Zákona. Spíše v tom vidí instituční nános dějin. Očista Církve je podle něho spojena s očistou liturgie. Tyto vývody se staly rovněž podstanými při II. Vatikánu.Tato věta je skutečně rozhodují, protože ukazuje dvě možnosti jejího naplnění. 1/ je možno liturgii reformovat a obnovit i viditelné struktury Církve a 2/ reforma liturgie nestačí a je třeba jít k počátkům liturgické zvěsti Nového zákona, kdy se formoval křesťanský kuilt a zarověň tomuto trendu přizpůsobit i viditelné struktury Církve. Cesta pro anarchii v liturgii je však otevřena. Středem mše je ustanovení Kristovo. Ve formuli ustanovení leží podle Luthera důvod, proč slavit liturgii. Nechápe ji však jako formuli konsekrační, ale jako formuli zaslíbení milosti, které je dáno všem křesťanům. Proto tato formule nemá stejný význam jako formule s katolickým smyslem. Luther hovoří o této formuli jako o potvrzení symbolické funkce Eucharistie a to má podle něho hlubinný dosah pro křesťana, který může přijmout základní zvěst této věty v té části formule, která hovoří o odpuštění hříchů. Bůh, podle Luthera, dává této nové křesťanské bohoslužbě dvě důležité prvky: své Slovo a symbol svého zaslíbení. Tento střed liturgie je tedy v této formuli ustanovení a tato formule je samotné slovo Boží, které hovoří o odpuštění hříchů, které se objevují ve slovech ustanovení. Na druhé straně rozpoznával Martin Luther pravou přítomnost těla a krve Kristovy ve svátosti, ale spíše ve smyslu duchovního zpřítomnění (symbolu) těla a krve Kristovy. Slovo, které je obsaženo ve formuli ustanovení není pro Luthera samozřejmě poslední citací Slova, ale celá liturgie je naplněna citacemi z Písma, které obsahuje životodárné a spásonosné Slovo. Každé Slovo Božího Evangelia je pro křesťana důležité. Dochází k přesvědčení, že víra, která je spojena se Slovem, nemusí být spojena s existencí svátostí. Svátosti jsou znameními. Slovo Boží má povzbuzovat víru a víra musí toto Slovo příjmout. Svátosti zase tuto víru musí posilovat a učinit ji silnější a pevnější. Luther se rozchází s naukou o obětním charakteru mše, kterou přináší kněz. Podle něho není offertorium obětováním obětin přinášených na oltář, ale díkůvzdáním Bohu. Elevace chleba a vína neukazuje na úkon proměnění, ale má demonstrovat věřícím Boží zaslíbení, které se projevuje Slovem ustanovení. Mše je účinná nikoliv skrze úkon kněze, který vyslovuje konsekrační slova, ale skrze víru věřících, kteří mají podíl stejný podíl na tomto úkonu. Není tedy rozdíl mezi knězem a věřícími laiky, ale pouze je rozdíl v intenzitě víry každého věřícího. S tím souvisí i Lutherovo učení o všeobecném kněžství všech věřících. Pro něho je skutečným knězem pouze Kristus jako prostředník mezi Bohem a lidmi. Luther nechápe kněžství jako nějakou speciální službu, ale jako službu, která umožňuje vysluhovat svátosti a kázat Slovo, proto také již nelpí na tom, aby ti, kteří předsedají bohoslužebným shromážděním zachovali celibát. Ordinace je pouhé vybírání věřících ze společenství k tomu, aby vedli shromáždění.
Martin Luther do roku 1521 používal dosavadní latinský římský ritus a v této chvíli přichází jeho přítel Andreas Bodenstein von Karlstadt s reformním plánem liturgie. I když Bodenstein sám nechtěl redukovat počet svátostí tak, jak to naznačil Martin Luther ve výše zmíněném spise De captivitate Babylonica Ecclesiae praeludium, přece soustředil svoji pozornost na tři z nich: na Eucharistii, křest a pokání. Lutherův spis De captivitate je důležitý z hlediska pochopení liturgie. První zajetí Církve vidí Luther v nauce nemožnosti příjímat v katolické Církvi pod obojí způsobou. Druhé zajetí Církve vidí v učení o transubstanciaci, zmiňuje remanenční učení Petra d´Aillyho, a kritizuje nauku Tomáše Aquinského, protože v ní nevidí spojení se zvěstí Nového zákona. Důležité je podotknout, že Luther v této kritice používá argumentů jeho předchůdců (na poli filosofie, a theologie) a neformuluje zde svoji vlastní nauku. Třetí zajetí, které je důležité pro liturgický náhled reformace, vidí Luther v nauce o mši jako o Oběti. V otázce Eucharistie Karlstadt přejal nauku od Luthera a chápal Eucharistii v termínech zaslíbení a symbolu a přestal chápat eucharistii ve smyslu katolické nauky o transsubstanciaci. Podle reformátorů šlo o připomínku Kristovy smrti na kříži. Karlstadt, podobně jako Luther, poukazovali na fakt, že Eucharistie není možné přijmout bez víry. Lutherovo schéma převzal Karlstadt do svého hlavního díla o Eucharistii. Také otázka o přijímání pod jednou způsobou byla diskutována. Nakonec se Luther i Karlstadt přiklonili k přijímání pod dvěma způsobami. V té době přijímali pod obojí způsobou ultrakvisté v českých a moravských zemích a schismatický pravoslavný Východ v rámci východních liturgií. V souvislosti s Reformací se tedy rodila nová hereze ohledně svátostí, ale praxe vysluhovat svátosti v rámci římského ritu zůstala nedotčena. Byly stále používány texty latinské mše. Byly vyškrtnuty pojmy, které vyjadřovaly obětní charakter mše. (Die aufs sacrificium lauten) Po roce 1520 začíná vznikat i nový náhled na obrazy a uctívání ostatků svatých a na věci posvěcené. Bylo upuštěno od této praxe a činnost obou reformátorů se soustředila na podtržení úlohy Eucharistie ve společenství Církve. Současně s tím kritizoval Karlstadt s Lutherem i modlitební praxi řeholních komunit, která byla prováděna v rámci latinské řeči. A to vedlo, podle Luthera i Karlstadta, k přesvědčení, že tito lidé, kteří žili v rámci klášterních komunit, nevěděli ani co se modlí a pouze opakovali náboženské a liturgické fráze. Luther a Karlstadt chtěli očistit liturgii od všech nánosů středověkých představ a znovu upnout svoji pozornost na víru. Odmítli liturgický a náboženský triumfalismus Církve, i praxi privátních mší, odpůstků a uctívání Nejsvětější svátosti oltářní. Podle jejich názoru bylo třeba zajistit, aby laici nebyli pasivní silou v rámci struktur hierarchie, ale aby skutečně docházelo ke komunikaci mezi touto vrstvou církve a klérem. Místem tohoto setkání se měla stát liturgie. Proto byly podporovány veřejné bohoslužby s aktivní účastí lidu, pokud použiji terminologie liturgického hnutí ve 20. století. Laik mohl vstoupit do liturgického dění a plně na sebe vzít odpovědnost vést a řídit liturgické shromáždění bez nutnosti příjmout svěcení. Andreas Bodenstein von Karlstadt učinil významný krok v zásahu do římského ritu tak, aby vyjadřoval nové myšlenky reformovaného subjektivismu. Zjednodušil římskou mši a to v částech, které hovoří o obětních charakteru mše. Byl prvním, který si uvědomil nutnost reformy liturgických textů a to dříve než sám Martin Luther. Bodenstein učinil tento radikální krok, který mu Luther později po svém návratu do Wittenbergu sám vyčítal. V prvních fázích Reformace se slova ustanovení vyslovovala v německém jazyce a to při veřejné bohoslužbě. Bylo zrušeno pozdvihování a přijímající dostávali chléb a kalich do rukou, aby mohli sami přijímat. Takto nově pozměněná liturgie byla poprvé sloužena o Vánocích 1521 právě Bodensteinem. Spolu s tím se Karlstadt začal zabývat i otázkou celibátu a došel k závěru, že není třeba, aby kněží zachovávali celibát. Již na počátku roku 1522 se začaly objevovat liturgické diference mezi jednotlivými evangelickými duchovními ve slavení liturgie. Bylo svoláno konsilium, které mělo tuto diferenci změnit. Bylo dohodnuto, že slova ustanovení budou v německém jazyce, bude uskutečňováno přijímání pod obojí a přijímající budou přijímat chléb a kalich s vínem do svých rukou, privátní mše byly zrušeny a obrazy z chrámových prostor byly odstraněny. Luther použil Karlstadtovy představy o liturgii až později. V roce 1523 Luther vydává Řád křtu (Taufbüchlein), která je ve skutečnosti německým překladem latinského originálu a je ještě navíc opatřena modlitbou Deus patrum. V tomto roce byla vydána i Lutherova Formula missae, která je skutečně jedinečnou liturgickou prací a příkladem toho, jaký Martin Luther byl totální amatér. Její hodnota je často opomíjena jenom proto, že zachovává některé pasáže římského ritu, ale tato spojitost nehraje významnější roli. Pokud Luther vycházel z římského ritu, který dobře znal, potom je to zcela pochopitelné a je jasné, že bylo třeba stávající římský ritus upravit tak, aby odpovídal změněným poměrům naukovým a disciplinárním rané obce shromážděné kolem Martina Luthera a Andrease Bodenteina. Z této liturgie bylo vypuštěno Offertorium (Obětování darů), lépe řečeno bylo redukováno na pouhé předložení chleba a vína. Následoval pozdrav ve své starobylé verzi: Dominus vobiscum, et cum spiritu tuo, Sursum corda, Habemus ad Dominum a první část Preface byly nahrazeny zpěvem slov Ustanovení, následovalo Sanctus a Benedictus s elevací, Pater noster, Pax Domini, přijímání pod obojí způsobou spojené s Agnus Dei a Communiem. Následovala modlitba Quod ore sumpsimus a požehnání (buď v tradiční formě a nebo vzato z Nu 6, 24-26) nebo Corpus tuum, domine, dále Benedicamus, a požehnání. Idea universálního kněžství je reformačním důrazem. Hlavními body mylně chápaného universálního kněžství jsou:
1/ každý má právo zvěstovat a kázat Evangelium,
2/ svátostný křest mohou udělovat i ženy jako členky křesťanské obce, které mají podíl na všeobecném kněžství,
3/ vysluhování Večeře Páně není otázkou ordinovaných, ale všech. Vyplývá to z Kristových slov "To čiňte na mou památku.",
4/ všeobecné kněžství umožňuje nezávislou kritiku a hodnocení dogmat ve světle Písma svatého.

Dalším vývojovým stupněm Formula missae byla tzv. Deutsche Messe und Ordnung Gottis dienstis, kterou Luther vytvořil a dal do tisku na sklonku roku 1525/26 a poprvé byla sloužena v roce 1526 ve farním kostele ve Wittenbergu. Bylo to poprvé, kdy Luther do bohuslužby vkomponoval německý (národní) jazyk. Tato Deutsche Messe má následující stavbu: bylo vypuštěno Gloria in excelsis Deo, apoštolské vyznání nahradilo dosavadní Nicejské vyznání, po kázání následuje modlitba Otče náš, která patří k tzv. prone: Sursum corda Preface (zkrácena), Slova ustanovení nad chlebem (verze z 1. Kor.11), elevace a zpěv německé verze Sanctus, slova ustanovení nad kalichem s vínem , elevace a zpěv písně Agnus Dei, děkovná modlitba a požehnání. Preface byly rozděleny do liturgických dob, ve kterých se používaly. Deutsche Messe pronikla do Norimberka, kde pobýval Osiander, ovlivnila Buchenhagena v Braunschweigu, Melanchtona a Aurifabera v Mecklenburgu, Bucera v Kölnu a svým způsobem i Cranmera v Anglii a novou mši Pavla VI. ve 20. století.

Pro nás tradiční katolíky jsou postoje Martina Luthera důležité, neboť na základě nich si můžeme udělat nádherný obraz toho, čím byla ovlivněna Nová mše Pavla VI., kterou kardinál Ottaviani a Bacci shodně definovali jako nápadný odklon od závěrů Tridentského sněmu o svátosti Eucharistie a katolickém pojetí svátostí. "Dílo", které Luther vytvořil, totiž ovlivnilo všechny ostatní reformační bohoslužebné texty a proto je třeba pochopit dva nové novotvary: Formulu Missae a Deutsche messe jako kořene liturgického ikonoklasmu a diletanství, které se nápadně rozchází s učením katolické Církve a vůli Ježíše Krista. Aneb udělali z liturgie společenský švédský stůl, kde víra nehraje roli, ale pouze člověk a hominismus.


Pouť na Chlum u Třeboně

22. července 2016 v 10:10 | MC
11.8. 2016 bude v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Chlumu
u Třeboně sloužit za nebožtíka Františka Ferdinanda d´Este a jeho choť letošní novokněz P. Zentner FSSP mši sv.v 18.00 hod. Po mši sv. je domluvena možnost návštěvy oratoře Františka Ferdinanda
d ´Este, onoho místa, kde se 3 sirotci dozvěděli zprávu
o zavraždění svých rodičů a kde se dochovaly modlitební knížky následníka trůnu a další věci. Je domluven výklad Dr. Válkové. Poutní kostel v Chlumu u Třeboně je také často označován jako "zmenšenina" trojlodního poutního místa Mariazell.

Pěší pouť rodin K Panně Marii Těšitelce

22. července 2016 v 10:02

Ultramontanismus - Odpověď katolické Církve na omyly moderního světa - Ultramontanismus - Reaktion der katholischen Kirche auf die Fehler der modernen Welt

26. června 2016 v 8:22 | MC


Tváří v tvář revolučním bouřím ve Francii, napoleonským válkám a revoluci 1848 si mnozí katoličtí theologové spolu s ostatními katolíky položili otázku: "Existuje nějaký světový názor a universální náboženství, o kterém bychom řekli, že je všeobecným, tj. takovým, které jde napříč všemi světovými časovými epochami a je stále živé a zároveň neměnné?" Jejich jedinou odpovědí bylo, že takové existuje. V pravém slova smyslu to je katolický světový názor. Je to katolictví, které klade na každou jednotlivou dějinnou epochu své nároky a svými neměnnými principy dodává každé epoše nové zdroje poznání věcí toho světa viditelného i neviditelného a vede lidské duše k bezpečnému přístavu spásy. Katolictví je vybudováno na neměnných pilířích, které mají několik shodných podobností:
1/ Katolictví vlastní na rozdíl od jiných filosoficko-politických systémů jedinou objektivní Pravdu, které své Církvi zanechal Zakladatel Ježíš Kristus - Vtělená Pravda. Tím se liší od ostatních -ismů a politických teorií minulosti, které byly dějinně či časově podmíněné a nedokázaly zachytit pravdu v celosti, či zastávaly skutečným blud.
2/ Katolictví si činí nárok na to, aby bylo veřejné a nebylo pouhým výčtem způsobů, kterými katolík uctívá Boha v kostele. Katolictví si činí nárok nebýt pouze soukromou věcí jednotlivce, který uctívá Boha, kdesi v ústraní. Klade si cíl budování veřejného společenského království Ježíše Krista v celé společnosti.
3/ Katolictví je v pravdě proselytické náboženství. Chce a touží, aby všichni jinověrci se sjednotili s Církví římskou, vytrvali v katolické víře až do konce a spasili svůj život.
4/ Katolictví přesahuje smrt jednotlivce a touží po spáse lidských duší. Je transcendentní. Překračuje konečnost lidského putování a hovoří objektivně o realitě věčnosti, která čeká na každou duši.
5/ Katolictví v sobě obsahuje veškeré odpovědi na otázky člověka, neboť je inspirováno Bohem jako Původcem stvořeného viditelného a neviditelného světa. Katolická Církev je neotřesitelně sebejistá v tom, co je Pravda a co lež. Ona Pravdu zná, ji cele uchovává a nepotřebuje ji hledat. Katolická Církev učí neomylně ve věcech víry a mravů a navíc: "Tážeme-li se po příčinách této neotřesitelnosti, nalezneme je v ucelenosti světového názoru katolické Církve, která se neomezuje na to, vychovávat a vyučovat jednotlivce, ale která vystupuje jako učitelka národů, panovníků a vládců. Katolická Církev zaujímá stanovisko ke všem otázkám, jež se dotýkají světa a hospodářství. Vydala programová prohlášení o poměru jednotlivce ke státu, stejně jako o poměru státu k Církvi a škole. Vyjádřila se k sociální otázce, o kapitálu a práci, o majetku a hospodářské svobodě stejně zřetelně, jako o poměru národů mezi sebou. Sestavení nauk katolické Církve o státu, o kulturním, sociálním a hospodářské politice poskytuje politický program." (srv. Baur Ludwig, Rieder Karl, Päpstliche Enzykliken und Ihre Stellung zur Politik)
6/ Katolictví si činí nárok neomylně rozhodovat o tom, co je pravda a co je omyl. Katolická Církev stojí nad všemi národy, státy. Na slovech "více se sluší poslouchat Boha než lidi" buduje Církev svůj přednostní nárok nad všemi ostatními naukami.
V současné době na přelomu 20. a 21. století je nutností, aby se příslušníci katolické Církve vrátili k těm principům, které hlásá katolická Církev a které přesahují hranice národů a časových epoch pro svoji universální platnost. Důležitým se stává fakt, že současná situace ve světě směřuje k naplnění nesprávně chápaných globalizačních a sjednocovacích trendů, které se projevují na poli politiky, ekonomiky, kultury a hlavně v náboženství. Pořádá se mnoho konferencí pro sjednocení národů, ras a kultur, ale stále se nedostává kýženého výsledku právě pro absenci správných a universálních principů. Na poli státu a politiky se střídá jeden -ismus za druhým a to od dob Francouzské revoluce. Stát a sociologie ruku v ruce s politologií se potácejí v ismovém a vývojovém kruhu, snaží se vytvářet nové a nové politické strukturty a řízení státu, ale marně. Nikdo neví, jaké státní zřízení je nejlepší, jaké politické smýšlení se očekává od lidí v politice. Nikdo neví, jakou funkci má stát, a pokud se domnívá, že nějakou má, tak považuje svoji ideu funkčnosti státu za nejlepší a dogmaticky ji vnucuje celé společnosti. Mnoho státních a politických teorií bylo vytvořeno, některé byly realizovány pomocí koncentračních táborů, resp. morálních dekadencí a vykořisťování nejchudších vrstev. Jeden je socialista, druhý fašista, třetí komunista a čtvrtý je humanistický liberál se sklony morálního relativismu jdoucí k prosazení světového názoru v rozporu s existující rozmanitostí kultur a ras a Božího řádu ve světě. Je vůbec možné se v tomto zmatků ismů vyznat? Každý ismus se tváří jako ten správný, jako ten pravý. Neúspěch a nespokojenost s takovým ismem brzy ukáže hloupost a tupost systému.
Ani pokoncilní doba nepřinesla očekávané jaro, ale ještě větší destabiliazci katolické Církve. Někdo snad připomene fakt, že katolíci byli vždy spíše proslulí distancí od tohoto světa a budováním království Kristova ve společnosti i všude tam, kde vyvíjeli svou činnost. Ano, bylo tomu tak. A nemělo by tomu být i dnes? Pokud bychom řekli, že by tomu tak být mělo, vyzní to jako klišé. Řešení však přichází. Máme možnost začít znovu a stát se prostředníky v obnově Církve. Máme tu možnost, která nás musí naplňovat velkolepou nadějí, že můžeme vzít onu korouhev katolické víry a nést ji do všech koutů lidské společnosti. O jakém duchu hovořím? Je to duch zbožné katolické ortodoxie, duch zbožnosti a modlitby: sám Bůh nás uschopní nést nejenom obtíže našeho života, ale také k tomu, abychom rozšířili katolické panství Kristovo do celého světa. Jestliže se podařilo změnit svět podle principů falešné tolerance a Velké Francouzské revoluce, potom je naší svatou povinností svět obrátit za pomocí modlitby a katolické akce zpět ke katolicismu. K onomu živému zbožnému katolicismu, který byl praxí víry u mnohých světců a světic minulosti. Není to však duch přehnaného aktivismu, ale kooperace mezi lidskou svobodnou vůlí a milostí Boží. Svobodná vůle člověka řekne své Ano Boží výzvě a snaží se změnit sebe a následně i jiné lidské vůle k obrazu Božímu. Království Kristovo je království plné lidských duší, které vyznávají pravou, nefalšovanou katolickou víru. Tyto duše vše vidí očima katolické víry a celý svět chápou jako jedno velké kolbiště, frontovou linii, kde je povinností zachraňovat duše. Jestliže protestantská reformace je počátkem odpadu moderní evropské společnosti od Boha, počátkem veškeré revolty proti právům Božím ve společnosti, potom je na nás, abychom zvrátili tento proces neustálé (jakoby permanentní revolty) proti Bohu a prosadili práva Ježíše Krista ve společnosti. To je náš velkolepý a skvělý úkol, ke kterému jsme nebyli povoláni lidskou autoritou, ale Boží. Každý katolík má povinnost vůči Bohu šířit jeho království v podobě osvědčeného protireformačního a protirevolučního ducha a katolického ultramontanismu. Není to uzavření do ghetta katolické orthodoxie, ale je to proces opačný. Přetvoření světa ve smyslu katolické víry, nad kterým vládne Ježíš Kristus a jeho náměstek - papež v čele societas perfecta - Církve - založené naším Spasitelem, Spasitelem lidského pokolení, Ježíšem Kristem.

A TAK PROHLAŠUJEME, ŘÍKÁME A STANOVÍME, ŽE KAŽDÁ LIDSKÁ BYTOST MUSÍ BÝT V ZÁJMU SVÉ SPÁSY PODŘÍZENA PAPEŽI V ŘÍMĚ."

Ultramontanismus nemá svůj počátek pouze v bouřích Velké Francouzské revoluce, ale již v počátcích Církve vidíme kořeny budoucího ultramontánního hnutí a následně ve středověku sledujeme ze strany papežů oprávněnou touhu zjednat si právo hovořit i do čistě světských a státních záležitostí národů. Jmenujme pro ukázku pontifikát Lva I. Velikého (440-461), který formuloval a prohloubil papežský primát. Lev I. je znám výrokem, že jako Petrův nástupce je ctěn pouze jako člověk, který v sobě navěky spojuje starost všech pastýřů o bezpečí všech svěřených oveček a ani při nedůstojném nástupci neztrácí nic ze své důstojnosti. Za papeže Gelasia I. byl rovněž poprvé formulována teze, že císařská moc je podřízena papežské. Papež píše v roce 494 císaři Anastasiovi I.(491-518): "Z toho si milostivě učiň závěr, že se nikdy nikdo ...nesmí povyšovat... nad onoho muže, jehož Kristovo slovo nadřadilo veškerému člověčenstvu a jehož důstojná Církev sama s důvěrou uznává za svého primase..." Za papeže Symnacha (498-514) se objevují v symnachiánských falzifikátech čistě propapežské ideje, které významně zasáhnout do chápání papežské autority ve světě a budou opakovány i v budoucnosti: v Dictatus papae papeže Řehoře VII. (1073-1085) tak najdeme výrok: "Nad ním (papežem) nemá nikdo soudní pravomoc" a v Decretum Gratiani (1140) se dočteme: "Žádný smrtelník si nesmí činit nárok kárat papeže za jeho chyby, neboť ten, jenž musí soudit všechny, nesmí být nikým souzen, pokud nezačne odpadávat od víry." Tento výrok se poté projevil v nově vydaném kanonickém právu z roku 1917 ve formě definice: Prima sedes a nemine iudicatur! Velmi důležitá je teze v tzv. Formule papeže Hormisdase o tom, že apoštolský stolec má zachovávat po všechny časy katolické náboženství nedotčené.To je jasný důkaz toho, že papež je odpovědný Kristu za řízení papežského stolce a bude vydávat počet z toho, co učinil, resp. neučinil ve svém úřadě, který v Církvi zastává a nemůže tudíž učit naukám, které odporují katolické nauce. Na tuto teorii potom navazuje dogmatické učení I. Vatikánského koncilu a IV. konstantinopolského sněmu roku 869. V době pontifikátu papeže Štěpána II. (752-757) vzniklo jedno ze slavných falzifikátů tzv. Konstantinova donace. Podle ní daroval císař Konstantin papeži Silvestrovi (314-335) Řím a celý západní svět. Podařilo se později odhalit, že donace je falzum, ale pro nás není důležité, zda šlo o falzum, ale o ideje, které se v ní objevují. Donace totiž nastiňovala obraz papežské vlády na této zemi, vládu teokracie a papežství se jí pokusilo uskutečnit. Můžeme konstatovat, že úspěšně. Rovněž i velký světec Bernard z Clairvaux dotvořil pojetí papežství. Pro sv. Bernarda je papež tělem z těla Božího, duchem z ducha Božího a proto nemá ve svém postavení sobě rovného. Je nejvyšším králem a knězem. Papež vlastní podle sv. Bernarda světský i duchovní meč.
Za pontifikátu papeže Innocence III. došlo k odmítnutí a anulaci anglické Magny Charty. Je znám i jeho výrok: "Protože knížata mají jen jednotlivé provincie a králové jen jednotlivé říše, převyšuje je Petr co do výšky i do šířky neboť on je místodržící Toho, jemuž patří země a její hojnost, svět i lidé." Za pontifikátu papeže Bonifáce VIII., který bulou Clericis laicos z roku 1296 zakázal duchovním platit jakékoliv mimořádné daně bez papežova svolení, bulou Ausculta fili z roku 1301 přikazoval francouzskému králi Filipovi Sličnému, aby se osobně dostavil do Říma složit účty a slavnou bulou Unam sanctam z roku 1302 papež potvrdil, že existuje pouze jedna Církev a mimo ni není žádné spásy. Její hlavou jest Kristus, vládnoucí prostřednictvím sv. Petra a jeho nástupců. Oba meče, duchovní i světský patří Církvi, která sama vládne duchovním mečem a světský propůjčuje knížatům, ta jím však musí vládnout podle jejích pokynů. Zatímco duchovní moc smí soudit moc světskou, může na duchovní moci požadovat skládání účtů pouze Bůh. A konec buly je zakončen větou: "A TAK PROHLAŠUJEME, ŘÍKÁME A STANOVÍME, ŽE KAŽDÁ LIDSKÁ BYTOST MUSÍ BÝT V ZÁJMU SVÉ SPÁSY PODŘÍZENA PAPEŽI V ŘÍMĚ." Tuto větu potvrdil V. lateránský koncil. Myšlení a cítění papežů od prvních chvil existence papežského úřadu se neustále opakuje a papežové kritizují nešvary a zneužití státní moci ze strany králů a princů tohoto světa: Jeho Svatost Innocence X. odmítl a anuloval závěry Vestfálského míru v roce 1648 bulou Zelus domus Dei, za pontifikátu Jeho Svatosti Pia VI. došlo k odsouzení revoluce 1789, Civilní konstituce i přísežnou kolaborující francouzskou církev 10. Března 1791 brevem Quod aliquantum a 13. dubna 1791 brevem Caritas. Prohlásil v nich všechny "církevní" akty Ústavodárného shromáždění za neplatné a duchovním, kteří složili požadovanou státní přísahu, pohrozil exkomunikací. Za pontifikátu Jeho Svatosti bl. Pia IX. došlo k odsouzení církevního zákona v Prusku a Rakousku (1868) a zavrhl liberalismus nejenom na úrovni náboženské, ale i politické.

Ultramontanismus jako odpověď na omyly moderního světa

Idea katolického ultramontanismu se rozšířila v 19. století jako opozice proti liberalismu a rozmělňování církevní struktury, znásilňováním práv Církve v době po revolucích 1789, 1848 a sociálních převratech v moderní Evropě po napoleonských válkách. Základními ideovými principy katolického ultramontanismu jsou:

1/ Papež má absolutní a neomezenou moc v Církvi ve věcech víry a mravů a jeho síla se projevuje i nepřímo v politických záležitostech. Papežství je centrem nejenom Církve, ale celého světa a má právo hovořit a zasahovat nepřímo do všech záležitostí, do všech věcí toho světa, nejenom do věcí týkajících se víry a mravů.

2/ Ultramonatnistické hnutí bylo zaměřeno na boj proti závěrům a principům Velké francouzské revoluce, proti úpadku autority a odluky Církve od státu.

3/ Ultramontanismus je spojen s rozkvětem neotomismu, který vyvrcholil za pontifikátu Lva XIII. Chtěl se na základě tomistického názvosloví vyjadřovat k moderním omylům a řešit je katolickými principy.

5/ Papež se nikdy nemůže smířit s pokrokem a nikdy nemůže svůj úřad a Církev, která je nadčasová, přizpůsobovat časově podmíněným změnám.

6/ Ultramontánní hnutí se snažilo prosazovat do všech koutů společnosti základní pravdy katolického náboženství, zvláště pak učení o nemožnosti dosáhnout spásy mimo katolickou Církev a svojí celkovou orientací na papežství.

Širokou podporu získal ultramontanismus v době konání Vídeňského kongresu po napoleonských válkách, kdy Církev triumfovala tím, že dokázala přežít utrpení způsobené "Velkou francouzskou revolucí" a pokořením papežství za pontifikátu Pia VI. a Pia VII. V důsledku revolučních zmatků začali čelné evropské osobnosti spatřovat blaho Církve a celého světa v těsném spojení s papežstvím. Revoluce totiž podstatnou měrou znevážila katolickou Církev. Papežství naproti tomu získalo mnoho sympatií tím, jak ostudně revolucionáři zacházeli s Piem VI. a Piem VII. A jak statečně tito dva papežové obstáli v těžké zkoušce. Vlivní literáti a publicisté jako Chateaubriand, de Bonald, Lamennais a de Maistre začali rozvíjet program důsledného ultramontanismu. Němečtí vydavatelé de Maistrovy knihy "Du Pape" shrnuli jeho názory do těchto slov: " Bez papeže by již neexistovalo křesťanství a společenský řád by byl nevyhnutelně zasažen v samém svém srdci." Ultramontanismus, koncipovaný zprvu ve Francii (první dcera Církve) nalezl živnou půdu i v dalších zemích. Došlo rovněž k velkému rozkvětu náboženských společností a kongregací. Řím se tedy mohl opřít o tento mocný ultramontánní proud a začít s prosazováním své vedoucí role ve všech oblastech církevního života. Ultramontanismus vyvrcholil I. vatikánským koncilem s učením o neomylnosti a univerzálním primátu papeže. Ultramontanismus a jeho čelní představitelé věděli velmi dobře, že není možné se přizpůsobit duchu doby a liberálnímu pojetí světa. Bartolomeo Cappellari pozdější Řehoř XVI. byl prvopočátečním příslušníkem ultramontanistického hnutí. Svou knihou "Triumf Svatého Stolce a Církve nad útoky novátorů" se významně zapsal do šíření slávy papežství. Ultramontanismus vedl k posílení práv, pozice papežství a k jeho slávě, o kterou přišlo v průběhu Revoluce 1789. Jak jsem již naznačil, ultramontanismu šlo o podtržení významu papežské moci nad velkým množstvím národních katolických Církví a zabraňuje těmto lokálním biskupským stolcům, aby měli větší podíl nezávislosti na centrální papežské moci. Odmítá takový model státu, který chce oslabit moc Církve a nebo se chce od ní oddělit. Rovněž ultramontanismus zdůrazňuje nutnost, aby Církev bděla nad státy jako nadnárodní a nadstátní autorita, která je zosobněna papežským úřadem.(srv. Leichtenberger, Encyc. Des sciences religieuses, 1882) Hnutí rovněž chtělo prosadit zachování papežského státu a některých papežských privilegií raného a vrcholného středověku. (například potvrzení volby císaře svaté říše římské korunovací) V literatuře se často objevuje fakt, že ultramontanismus je synonymem pro integrální tradicionalistické hnutí uvnitř katolické Církve, které stálo jako mocná hradba proti racionalisticko-protestantsko-modernistické koalici s jejich liberálními vizemi, které neblaze měnily svět. S touto tezí můžeme souhlasit. Skutečně ultramontanismus vedl válku proti liberálním tendencím různého zabarvení a stal se základem pro integrální katolicismus přelomu století 19. a 20. Mezi ultramontanismem, integralismem a tradicionalismem není většího rozdílu. Ultramontanismus je více zaměřen konkrétně na papežský stolec a papežství a jeho funkci. Je svým zaměřením protireformační a klerikální. Centralizovaná papežská autorita není platná pouze na poli Církve a její hierarchie, ale rovněž má nepřímo autoritu i nad všemi hlavami ostatních státních a lokálních církevních útvarů a autorit. Ultramontanismus se stal otevřeným nepřítelem gallikanismu ve Francii, josefinismu v Rakouské monarchii a febroniasmu v Německu. Konciliaristní ideje s koncem středověku byly odmítnuty jako odporující papežskému primátu a vítězství centralní papežské autority, jejich zvláštností se stalo na I. vatikánském koncilu ústřední. Je zajímavé si připomenout, že ultramontánní hnutí bylo spojeno s rozkvětem jezuitského řádu po jeho znovuobnovení a bylo spojeno s theologií Francesca Suareze. Boj proti decentralizaci papežské moci a proti konciliarismu uvnitř katolické hierarchické Církve musel skončit definitivním vyjádřením Magisteria Církve. Ultramontanisté slavili jeden triumf za druhým. V roce 1854 bylo slavnostně definováno dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie, v roce 1864 promulgace Syllabu errorum bl. Piem IX. Papež Pius IX. vyslyšel hlas ultramontanistů a zhodnotil svou váhou papežské autority, že je třeba vyhlásit válku pseudomodernímu vývoji světa a bránit katolickou Církev proti nepřátelům zvenčí i zevnitř. Ultramontánní hnutí kulminovalo ve své činnosti kolem roku 1869-1870 s promulgací dekretů o papežské neomylnosti a primátu papeže. Mezi hlavními představiteli ultramontanismu uveďme další jméno: Kardinál Johannes von Geissler, který svým životním dílem potvrzuje, že ultramontanismus vedl k obnově Církve, k řešení sociálních a společenských problémů. Zvláště je známá jeho podpora Kolpingovu dílu. Ultramontanistické hnutí mělo své budoucí důsledky: podtrhlo důležitý fakt, že katolická Církev a její autorita se nikdy nemůže mýlit na poli víry a mravů a že nikdy nemůže přijmout moderní omyly ani se nikdy nemůže smířit s tzv. pokrokem světa, který vede od Boha. Stalo se základem moderního integralistického katolicismu.

Ultramontanismus a jeho vztah k instituci státu a k národu

Katolický ultramontanista vzhlíží k Římu jako k pravému ideálu universality a Božského ustanovení Církve, vzhlíží k věčně platným dogmatickým výpovědím Církve, miluje vše, co Církev svatá mocí svého řádného a mimořádného učitelského úřadu rozhodne. Chápe svůj národ a smysl jehoe xistence pouze ve spojení s katolickou Církví. Jeho dočasným domovem je římská Církev, jeho autoritou je katolická Církev a papežský stolec. Nechová nějaké nacionalistické city k nějakému národu, ale je prve katolíkem a potom teprve příslušníkem určitého národa, rasy a státu. Nikdy nemůže povýšit provinčního ducha národa nad katolickou Církev, nad katolický universalismus, nad poslušnost vůči náměstku Kristovu, který stojí nad všemi vladaři a mocipány tohoto světa. Buduje katolickou Církev v okrsku zemském-prostě tam, kde ho Bůh postavil a kde se narodil, tj. ve své vlasti, kterou mu Bůh určil. Buduje katolický národ a katolický stát, buduje sociální království Ježíše Krista nikoliv pro slávu svého národa, ale protože mů záleží na spáse každého člověka. To úzkoprsý nacionalista nikdy nemůže pochopit. Jemu jde vždy jenom o jeho národ, či národy s jeho národem příbuznými. Katolíkovi jde vždy o Církev a katolickou víru. V jeho kanceláři, na pracovišti, doma není místo pro hloupou adoraci státu či pošetilých národních idálů, pokud tyto nejsou vkomponovány do svazků katolické víry, pokud neslouží k rozšiřování panství Kristova. Ultramonstanismus vždy odmítal a odmítá oklešťování Církve uvnitř moderních národů a států, zotročování jejích práv. Chce spojit a shromáždit všechny národy kolem papežského stolce a pod jeho vedením. Jak slavná a nádherná, vznešená jednota národů kolem papežského trůnu, kde sedí nástupci sv. Petra s celou svou důstojností, kterou mu propůjčil Ježíš Kristus. Národy se dívají vzhůru k papžeskému stolci, kde je vyvýšen Náměstek Kristův, aby vždy byly ochotny ho poslechnout a být jím vedeny ve víře a v morálce. Katolík si váží svého národa, ale jakmile kráčí o zájmy Církve, bude vždy hájit práva Církve i proti svému národu, který by se nepřátelsky choval vůči spásonosné arše - římské Církvi. Státní moc a přirozené právo, ze kterého se odvozují zákony státních útavrů jsou vždy podřízeny nadpřirozenému řádu Božímu a Božím přikázáním, jejichž nejvěrnějším a jediným hlasatelem je římská Církev, která má právo odmítnout všechny legislativy státu, pokud se rozcházejí s těmito Bohem ustanovenými řádya anrušují nadpřirozený řád, řád morální ustanovený Bohem.. Ano, má právo stát sancionovat. Jak jsem výše ukázal, podle katolické nauky má papež možnost sankcionovat jakoukoliv legislativu kteréhokoliv státu, pokud odporuje Božím zákonům a nadpřiroeznému zákonu. Proto žádný katolík se nemůže účastnit veřejného života, či se podílet na státní moci uvnitř nějakého státu, pokud jednání vlády a celkové zaměření státu odporuje nauce a morálnímu učení katolické Církev a nebo vykazuje známky anti-katolické orientace či podporuje oddělení Církve od státu.. Vzpoměňme na fakt, že ještě v roce 1904 bylo všem katolíkům v Itálii zakázáno, aby vstupovali do politiky a veřejného života ve státě, kde byly hrubým způsobem podkopávána práva Církve římské.
Katolický ultramontanismus si činí zvláštní nárok na intelektuální, věroučné, kulturní a politické vedení všech katolíků ve společnosti, aby bylo prosazováno již výše zmíněnníé králoství Ježíše Krista ve společnosti. Proto se zaměřuje na výchovu nových generací a na školství zvlášť. Katolík nemá co pohledávat v nekatolické sekulární atheistické škole, pokud nechce přijít o víru a na úplné morální a mylšnkové scestí. Katolík má navštěvovat katolické školy, má být vychováván a prohlubován, aby po době studií mohl žít ve společnosti katolicky a svým příjkladem ukazovat zbloudilcům cerstu do pravé Církve. Od katolických základních škol, přes střední katolická gymnázia a učňovské školy až po katolické University. Všude má vládnout katolický duch a nikoliv duch anti-římský, duch Revoluce a vzpoury, který vidíme v moderních školách, které indoktrinizují do mladých generací neúctu k náboženství odpor vůči všemu, co je katolické, co je ortodoxní, co je proti duchu Revoluce.

Canossa - Symbol triumfu papežství


Canossa je obrazem vztahu papežství a státní moci. Ukazuje se, že státní autorita, pokud stojí v opozici vůči katolickému universalismu, pokud není vedená světlem katolické nauky, Božím morálním a svatým řádem, vede na scestí a na zneužití moci jako takové. Cílem ultramontanismu je pracovat na ideovém podřízení světské moci moci duchovní ve věcech víry a mravů, moci papežské, moci a skvělosti papežství jako Bohem ustanoveného universálního bodu, středu vesmíru a světa, v kterém je ukryt smysl existence katolické Církve ukazující celému světu smysl stvořitelského, vykupitelského a posvětitelského Božího díla. Je třeba usilovat o přeměnu a pokoření všech "paktů a unií", všech světských mocenských sil, do podřízenosti vůči papežství. Kající roucho Jindřicha VII. patří všem těm, kteří dnes vedou své pakty a unie, zasedají ve svých ložích a plánují světové revoluice. Od Francouzské revoluce vidíme neúspěšné pokusy vytvořit národní státy a národy, nezávislé na katolické Církvi, odpadající od víry, neřídící se Božím zákonem, mnohdy odporující Božímu zákonu a katolické víře či sociální spravedlnosti. V období spoluvládnutí železného kancléře Bismarcka v Německu se přímo volalo: "Do Canossy nepůjdeme!". Hezky charakterizoval ultramontanismus F. Leichtenberger v "Encycl. Des sciences religieuses" (ed. 1882): "Typickým charakterem ultramontanismu je, že bojuje se vší rozhodností proti jakékoliv touze o nezávislost národních Církví na centrální papežské moci, proti posilováním práv státu na úkor Církve, neúnavně podporuje obnovení časného panství papežova jako nutnou součást jeho duchovní nezávislosti a panování. Časnou vlastí katolíka je Řím, Věčné město - Sídlo papeže."

Omnes ut unum, Domine, simus , oramus iugiter: sanctae matris Ecclesiae Fides ubique fulgeat, absistat error noxius: Ovile fiat unicum!

Abychom všichni k jednotě dospěli, prosíme: a víra Církve, matky všech, na celém světě zazářiž! Blud zhoubný ustaň na zemi, budiž ovčinec jeden!

O Iesu, Pastor optime, Oves ad Petri Cathedram Adduc: In terris Pontifex Atque Tuus Vicarius, credentium custos pervigil Vima salutis indicat.

Ježíši, dobrý Pastýři, k Petrově Stolci ovečky přiveď: ať Římský Velekněz a Zástupce Tvůj na zemi, jak strážce bdělý věřících, všem cestu spásy ukáže!

Pozvánka na Mariánskou pouť za obnovu Mariánského sloupu v Praze

22. dubna 2016 v 17:20 | Hnutí obnovy duchovních tradic+ MC

Pozvánka
na tradiční Mariánskou pouť Prahou v sobotu
21. května 2016
za obnovu historického Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, s obrazem Panny Marie Rynecké, Palladia Evropy, ve spodní části sloupu,
aby bylo obnoveno svaté místo díkůvzdání Neposkvrněné Matce Boží, Ochránkyně Evropy a našeho národa a tak napraveno její zneuctění.

Níže je uveden program průvodu s modlitebními zastaveními v pražských kostelích s požehnáním kardinála Dominika Duky, arcibiskupa pražského a Michela Pojezdného, opata strahovského.
Prapory, církevní korouhve, obrazy a sošky Pražského Jezulátka, Panny Marie a svatých, jsou vítány.
Organizátoři, mariánští ctitelé v Praze a Hnutí obnovy duchovních tradic, prosí všechny křesťany o podporu obětavou osobní účastí na této Mariánské pouti Prahou.
K poutnímu putování je možno se připojit i odpojit kdekoli.
Cestou se modlíme růžence a zpíváme
11.30 - 12.30 Kostel Nanebevzetí Panny Marie na Strahově : Litanie k českým patronům, mše svatá
12.40 - 12.50 U sochy Panny Marie z Exilu v zahradě Premonstrátů: Anděl Páně a pobožnost k Panně Marii
13.20 - 13.30 Modlitby u části sloupu uskladněné v zahradě sester sv. Karla Boromejského pod Petřínem, za obnovu sloupu a k bl. Karlu Rakouskému.
13.45 - 14.00 Kostel Pražského Jezulátka, pobožnost k Pražskému Jezulátku, modlitba za
rodiny
14 00 - 14.20 bude technická přestávka, možnost WC
14.30 - 14.40 Kostel Panny Marie pod řetězem (Maltézský řád) - modlitba za obrácení židů,
muslimů, pohanů a bezvěrců
14.50 - 15.00 Karlův most, zastavení u sochy sv.Jana Nepomuckého s krátkou modlitbou
15.10 - 15.20 Kostel sv. Františka -U Křižovníků, Korunka k Božímu Milosdenství, litanie
ke sv. Anežce české
15.30 - 15.40 Kostel sv. Jiljí, modlitba k sv. Vojtěchu, sv. Václavu.
16.00 - 16.10 Zastavení u Panny Marie u Týnského chrámu, smírná modlitby
16.20 - 16.30 Zastavení k modlitbě na místě strženého sloupu na Staroměstském náměstí
16.30 - 17.00 Kostel Panny Marie před Týnem: pobožnost k Panně Marii Rynecké, litanie k Božímu
milosrdenství před vystavenou Nejsvětější Svátostí oltářní, Te Deum a svátostné
požehnání.
Uvedené časy jednotlivých zastavení jsou orientační.

Průvod je povolen Magistrátem hl.m.Prahy. Ave Maria

Modlitební výzva kardinála Burkeho - Útok na nebe!

5. března 2016 v 18:11 | http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=vyzva-k-modlitbe-za-cirkev
Převzato ze stranek http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=vyzva-k-modlitbe-za-cirkev



Doporučení Monarchia Catholica k výzvě kardinála Burkeho. Jaké úmysly ještě připojit?

Modleme se růženec i za obrácení modernistického Říma ke katolické Tradici, včetně Svatého Otce, za záchranu odkazu Msgr. Marcela Lefebvra, které je od roku 2012 znevažováno od samotných kněží FSSPX, kteří zapomínají nebo relativizují varovný hlas svatého arcibiskupa při jednání s Římem, který ztratil víru.

Katolické a monarchistické svátky v roce 2016 včetně slavných katolických vítězství - Výběr - Katholische und monarchistische Feste des Jahres 2016 - Auswahl

3. ledna 2016 v 16:46 | MC
Leden - Jänner
2. 1. 1521 - Exkomunikace heretika Martina Luthera z Církve Kristovy - Vítězství katolické Církve.
19. 1. 1205/1211 - Pravděpodobné narození sv. Anežky České.

Únor - Februar
7. 2. 1311 - Korunovace Jana Lucemburského českým králem.
17. 2. 1411 Václav IV. moravským markrabětem.
18. 2. 1126 Bitva u Chlumce, kterou vyvrcholily boje o české knížectví mezi Soběslavem I a Otou II. Olomouckým.
21. 2. 1916 začala bitva u Verdunu.
26. 2. 1616 Galileo Galiei předvolán před církevní soud.

Březen - März
1. 3. 1456 narození Vladislava Jagellonského, českého a uherského krále.
4. 3. 306 umučení sv. Hadriána
12. 3. 1646 se naroodil P. Augustin Strobach, český jezuita a misionář.
16. 3. 1521 - Ferdinand de Magalhaes dorazil k pobřeží Filipín.
18. 3. 1871 - Povstátní tzv. Pařížské Communy - revoluční junty.
19. 3. Svátek sv. Josefa - Patrona katolické Církve
21. 3. Svátek sv. Benedikta z Nursie - Patriarchy západního mnišství.


Duben - April
9. 4. 1241 bitva u Lehnice mezi slezskými a malopolskými rytíři proti mongolské armádě a smrt krále Jindřicha II. Pobožného.
10. 4. 1741 - Marie Terezie po porážce rakouských vojsk v bitvě u Molvic (Mollwitz an der Oder) na Odře ztratila větší část Slezska.
11. 4. 1611 se narodil Karel Eusebius z Lichtenštejna, hlava rodu Lichtenštějnů v letech 1627-1648.
14. 4. 1556 zahájení činnosti jezuitů v českých zemích - Vítězství katolické Církve.
27. 4. 1881 zemřel rakousko-uherský generál Ludwig August rytíř Benedek von Felsö-Eör.
28. 4. 1716 zemřel sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu.


Květen - Mai
8. 5. 1521 se narodil sv. Petr Canisius, kněz jezuita.
10. 5. 1871 mírová smlouva ve Frankfurtu nad Mohanem - ukončení prusko-francouzské války.
14. 5. 1316 700 let od narození Karla IV., římského císaře a krále českého.
23. 5. 1606 se narodil Jan Caramuel z Lobkovic, španělský biskup, spisovatel, válečník a diplomat.
27. 5. 1471 Zemský sněm v Kutné Hoře zvolil králem 15ti letého Vladislava Jagellonského českým králem.
28. 5. 1471 Korunovace Matyáše Korvína českým králem ze strany papežského legáta.
30. 5. 1416 upálen heretik Jeroným Pražský v Konstanz - Vítězství katolické Církve.
31. 5. 1721 Jan Nepomucký prohlášen za blahoslaveného - Vítězství katolické Církve.
31. 5. svátek Panny Marie Královny
9 dní po Božím Těle svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova


Červen - Juni
1. 6. 1811 František I. vyhlásil s platností ve všech neuherských zemích rakouského císařství Všeobecný občanský zákoník.
3. 6. 1421 zahájen čáslavský sněm, který neuznal Zikmunda Lucemburského českým králem, a byly přijaty čtyři pražské artikuly.
8. 6. 1216 sněm v Praze zrušil doposud platný tzv. stařešinský zákon z doby Břetislava I. a zavedl právo prvorozenectví (primogenitury).
10. 6.1376 nejstarší syn Karla IV. Václav zvolen ještě za otcova života římským králem.
20. 6. 451 porazilo římské vojsko Flavia Aetia hunského vládce Attilu na Katalaunských polích.
21. 6. 1621 poprava vzbouřenců českých pánů, hlavních aktérů stavovského povstání na Staroměstském náměstí - Vítězství katolické Církve a Habsburků.
24. 6. 1276 vyhlášení klatby nad Přemyslem Otakarem II. ze strany papeže Řehoře X., ve které Přemysl zemřel.
24. 6. Svátek sv. Jana Křtitele

Červenec - Juli
3. 7. 1866 bitva u Hradce Králové mezi Pruskem a Rakouskem.
6. 7. 1415 upálení arcikacíře, náboženského blouznivce a protistátního živla Jana Husa - Vítězství katolické Církve a státní moci nad učením nebezpečného novátora a revolucionáře.
20. 7. 1656 se narodil významný barokní stavitel Johann Bernhard Fischer von Erlach.
22. 7. 1596 se narodil první Romanovec na ruském trůně Michail Fjodorovič.
23. 7. 1871 zavedení metrického systému měr a vah v Rakousku-Uhersku.
25. 7. 1471 zemřel Tomáš Kempenský, autor knihy Následování Krista.
26. 7. 1506 zemřela Anna z Foix a Candela, královna česká, uherská a chorvatská, manželka Vladislava Jagellonského.
29. 7. 1856 zemřel buřič, protihabsburský a protistátní živel Karel Havlíček Borovský.
31. 7. 1556 zemřel sv. Ignác z Loyoly

Srpen - August
4. 8. 1306 zavražděn Václav III. v Olomouci.
6. 8. 1806 došlo abdikací posledního císaře Františka II. jako římského císaře k zániku Svaté říše římské.
7. 8. 936 Korunovace Oty I. v Aachenu říšským králem.
11. 8. 1456 zemřel János Hunyadi, sedmihradský vojevůdce.
15. 8. Nanebevzetí Panny Marie
20. 8. Svátek sv. Bernarda z Clairvaux - mimo jiné autora templářské řehole.
22. 8. Neposkvrněného Srdce Panny Marie
26. 8. 1346 angličtí lučištníci porazili těžkou jízdu Francouzů v bitvě u Kresčaku (Crécy), v boji padl český král Jan Lucemburský.
29. 8. 1526 v bitvě u Moháče porazili Turci v čele se sultánem Sulejmanem I. vojsko Ludvíka Jagellonského.

Září - September
6. 9. 1791 korunoval pražský arcibiskup Antonín hrabě Příchovský z Příchovic Leopolda II. českým králem.
7. 9. 1836 se v katedrále sv. Víta konala poslední česká korunovace Ferdinanda V. Dobrotivého.
12. 9. 1871 potvrdil císař František Josef I. možnost být korunován českým králem.
17. 9. 1156 Babenberkové získali Privilegium minus - Privilegium minus je jeden z nejdůležitějších středověkých rakouských státoprávních dokumentů, vydáno bylo 19. září 1156 císařem Fridrichem Barbarossou pro Jindřicha Jassomirgota z rodu Babenberků a jeho druhou manželku Teodoru. Tento dokument povyšoval Rakousko z dosavadního markrabství na vévodství. Vláda v zemi byla zaručena Babenberkům a to dědičně bez ohledu na pohlaví. Bezdětný panovník mohl zemi odkázat dle svého vlastního uvážení a bez účasti šlechty.
21. 9. 1796 se narodila Marie Eleonora Windischgrätzová, manželka Alfréda Windischgrätze, zachránce před revolucionáři. Stál v čele císařských vojsk během Svatodušních bouří v roce 1848. 12. června na počátku konfliktu byla zabita jeho žena Eleonora rozená Schwarzenbergová a těžce raněn prvorozený syn. K významnějším bojům došlo jen v prvním dni povstání. Po boku císařského vojska se bojů proti radikálům účastnila i větší část českých národních gard pod velením knížete Lobkovice. Windischgrätz zajistil hlavní městské komunikace a následně vyvedl císařské vojsko z pravobřežní Prahy.
22. 9. 1601 se narodila Anna Rakouská, francouzská královna a regentka, matka Ludvíka XIV.
28. 9. Svátek hlavního zemského patrona knížete sv. Václava.
29. 9. svátek sv. Michaela Archanděla.

Říjen - Oktober
1. 10. 1756 porazila pruská armáda Rakousko v bitvě u Lovosic - Lobositz (sedmiletá válka).
3. 10. 1226 zemřel sv. František z Assisi.
7. 10. 1571 bitva u Lepanta, kde zvítězila koalice Španělska, Benátek, papežského státu a maltézských rytířů nad Turky - Vítězství katolické Církve a katolické Ligy.
8. 10. 451 zahájen Chalcedonský koncil - Koncil odsoudil Eutychův monofyzitismus a vyhlásil Chalkedonské vyznání víry, které vyznává plné lidství a plné božství Ježíše Krista, druhé osoby Nejsvětější Trojice. Koncil odmítají rozkolné a heretické orientální denominace odloučené od jednoty s Petrovým Stolcem.
10. 10. 1871 český sněm přijal tzv. fundamentální články, které upravovaly státoprávní uspořádání Českého království v Rakousku-Uhersku.
16. 10. 1306 se Rudolf Habsburský stává českým králem po smrti posledního Přemyslovce.
18. 10. 1386 zahájení činnosti univerzity v Heidelbergu.
23. 10. 1526 začala slavná éra českých dějin, kdy český sněm zvolil jednomyslně Ferdinanda I. Habsburského českým králem. Deo gratias. České země tak byly navráceny do lůna katolické Církve a pod vládu katolické dynastie, která trvala až do roku 1918.
29. 10. 1946 byla dokončena etnická čistka vyhnání Sudetských Němců pod diktátem Stalina a E. Beneše, jednoho z největších zrádců českých dějin a světových dějin vůbec. V tento den byl vypraven poslední transport Němců z Karlsbadu.
Poslední neděle v říjnu Svátek Krista Krále

Listopad - November
1. 11. 1781 zrušeno nevolnictví Josefem II.
2. 11. 1766 se narodil rakouský polní maršál Jan Radecký z Radče.
6. 11. 1611 smrtí Petra Voka vymřel rod pánů z Rožmberka.
8. 11. 1620 Vítězstvích katolických zbraní na Bílé Hoře.
16. 11. 1831 zemřel pruský polní maršál a válečný teoretik Carl von Clausewitz, autor epochálního díla O Válce.
17. 11. 1231 zemřela sv. Alžběta Durynská, uherská princezna.
21. 11. 1916 zemřel rakouský císař a český král František Josef I.
26. 11. 1346 korunován Karel IV. v Bonnu králem Svaté říše římské.

Prosinec - Dezember
3. 12. 1621 se narodil P. Bohuslav Balbín, jezuita.
8. 12. Svátek Neposkvrněného početí Panny Marie.
11. 12. 1816 se narodil P. Bedřich Sylva Taroucca, kněz a malíř.
20. 12. 1576 se narodil sv. P. Jan Sarkander, katolický kněz a mučedník, který se postavil proti protestantským bludům. Vítězství katolické Církve.
23. 12. 1466 uvalena na Jiřího z Poděbrad klatba papežem Pavlem II. Jiří z Poděbrad byl prohlášen za kacíře a sesazen z trůnu.
27. 12. 1811 se narodil spisovatel Karel Sabina, spolupracovník Tajné rakouské policie.
29. 12. 1916 Karel I. Habsburský korunován uherským králem jako Karel IV.

Petice sv. Otci za záchranu rodiny - Ergebene Bitte an Seine Heiligkeit Papst Franziskus

10. října 2015 v 10:25 | http://www.filialappeal.org/ http://www.ergebenebitte.org


Vážení přátelé,
na adrese http://www.filialappeal.org/ http://www.ergebenebitte.org máte možnost podepsat petici Svatému Otci na záchranu tradičního učení o rodině, ke které se vyjádří Synod v Římě dne 25.10.2015. Záchrana rodiny a hodnot přirozeného řádu je prvořadým úkolem.


SYNOD se blíží! Tak prosím neváhejte. Tuhle bitvu buď s pomocí Boží a Panny Marie vyhrajeme, nebo k nám v případě porážky dorazí Boží tresty.


Božského Srdce Páně - Fest der allerheiligsten Herzens Iesu

12. června 2015 v 10:03 | MC
Unus militum lancea latus ejus aperuit, et continuo exivit sanquis et aqua. (Johannes 19, 34)
Einer der Soldaten öffnete Seine Seite mit einer Lanze und sogleich floss Blut und Wasser heraus.


Ty naše Nejsvětější Srdce, posilo v boji proti satanskému světovému "řádu" a permanentní Revoluci, dej nám sílu, abychom nikdy neuhnuli z cesty, vždy katolickou víru uchovali a všechny bludy odmítali. Naše Útěcho, naše pravé Štěstí, Zdrojí vší Boží milosti a Krásy, dej nám vytrvat v boji až do konce našich smrtelných dnů a potom nás Ježíši Kriste, Pravý Bože a Pravý Člověče, jehož Svaté Srdce se za nás nechalo probodnout, laskavě přivítej ve Tvém království - v Království Tvého Božského Srdce. Amen.

Navždy buď proklet každý blud, který odporuje Svaté katolické víře.

Padre Pio a Joszef kardinál Mindszenty

29. května 2015 v 11:54 | MC - Vatican Insider
Novinář Andrea Tornielli před časem publikoval na webu Vatican Insider závažné svědectví o stigmatizovaném světci otci Piovi a o jeho zázračné schopnosti bilokovat, tj. být na dvou místech zároveň ve stejný čas. Tuto svoji schopnost použil světec také jako pomoc ve vězení kardinálovi Joszefu Mindszentymu, který byl v 50. letech uvězněn komunisty poté, co byl ve zinscenizovaném procesu jimi odsouzen jako protistátní živel a odpůrce "socialistické společnosti". Maďarský kardinál byl rozhodným nepřítelem komunismu a také nepřítelem skandální východní politiky Vatikánu (tzv. Ostpolitik), která kolaborovala se světovým komunismem a to díky významnému přispění papeže Pavla VI. a dalších. Z doby věznění kardinála Mindszentyho je známa příhoda, jak se otec Pio objevil v cele věznice v Budapešti a to ve chvíli, kdy s ním ve stejnou chvíli jiní lidé hovořili v Itálii, v San Giovanni Rotondo. Tornielli poukazuje na svědectví Angela Battistiho, ředitele nemocnice, kterou světec založil. A. Battisti potvrdil, že otec Pio několikrát navštívil uvězněného kardinála ve věznici v Budapešti a přinesl mu nejenom hostie a víno ke sloužení mše svaté, ale také s ním sloužil jako akolyta při vězeňské tajné mši. Padre Pio potom dotazujícím se na tuto událost odpověděl kladně, že skutečně byl ve věznici a donesl kardinálovi hostie a víno, aby mohl sloužit mši svatou. A světec dodal: "Modlete se za tohoto vyznavače víry, který tolik vytrpěl pro Církev."
Věříme, že jednoho dne bude kardinál Mindszenty vyvýšen k úctě oltáře. Děkujeme Vám, Vaše Eminence!

Požehnané svátky velikonoční! Gesegnete Osterzeit!

30. března 2015 v 8:00 | MC

Byl pak Barabáš lotr - Barabbas aber war ein Räuber!

25. března 2015 v 20:10 | J. Novák - převzato z Na hlubinu, str. 405, 1933

Zášť poštvané židovské chátry cenila jej více než Ježíše. Odmítli Lásku, která je splněním slibů Izraelových, která přišla léčit jeho duchovní i hmotnou bídu, zavrhli Knížete pokoje, aby volili kletbu bloudících Ahasverů. Nemožno vnořit se do propasti tak nenávistné zloby! A přece úděsný řev Božího Prvorozence vůči svému Pánu tolikrát se v dějinách opakoval! Tolikrát zahřměl v děsných poryvech nenávisti proti mystickému jeho tělu - Církvi. Tolikrát zástupy, šíleně zpité vztekem, tleskali Barabášům, jejichž "záslužným hrdinstvím" bylo jedině to, že pozvedli prapory odboje proti její autoritě a vrhli pochodně vzpoury mezi národy, že byli vrahy nejčistších a nejvyšších hodnot lidstva.

Ta, která přinášela nauku řádu, pokoje, štěstí, nemilosrdeně odháněna jako žebračka od prahů lidské společnosti, která dávala přednost mámivým jedům falešných filosofických zásad před sladkým nápojem milosti. Místo v mateřskou náruč vrhalo se lidstvo do šílenství zmatků, jež se tiše sunuly jako hluboké propasti v patách hrozného zamítnutí.

"Ne toho, ale Barabáše, " volají srdce tisíců, vrhajících se divoce v ohnivě svírající náruč hříchů, jež se jim zdá vábnější než krví zbrocená náruč Ježíšova. Ale sv. Jan praví: "Byl pak Barabáš lotr." Hřích je největším lotrem. Kolik duchovně mrtvých zanechala za sebou jeho vražedná ruka! Život nadpřirozený, život synů Božích zhasíná pod jeho otravným dechem, hrůza popleněné svatyně Boží smutně lká tesknou jeremiadou bolu za děsného sykotu rozpěněných vášní.

"Ne toho, ale Barabáše!" Proč odmítáš Lásku, jež se rozdrásala, aby napojila tvé srdce vyprahlé jak Sahara žízní, proč odstrkuješ rukou zbělelou malomocenstvím všemohoucího Lékaře, proč žíznivě kladeš rty k poháru smrti, když se ti nabízí studnice čisté vody?

Kdo se vyzná v roklích tak nesmyslného jednání, kdo zodpoví mučivý otazník tohoto mysteria zloby, když svatí marně hleděli svým bystrozrakem proniknouti jeho nedohledné krátery?

A tak je vidíš stát denně vedle sebe: tichou postavu Kristovu a vzpurný vzhled Barabášův. Necháš jak Pilát rozjitřeným pudům rozsápat Beránka, aby dostal v tobě svobodu lotr Barabáš?

Což neznáš účinku jeho díla?

Zborcené věže nejvyšších ideálů, nejčistší radost životní probodenou mečem zklamání, tíhu okovů hanebnějších než pouta galejníků, spáleniště chrámu Ducha sv.

Kristus mlčí. Jeho zsinalá tvář, zastíněná hlubinami věčného pohledu rozechvívá ve tvé duši struny lásky, krvavá rána v boku zjevuje ti ohnivou bránu do ráje jeho srdce, ke studnám vody živé, na pastviny sladké jeho lásky.

Nuže, máš odvahu vejít tou těsnou branou? Pak bude u tebe vládnout Kristus a ne lotr Barabáš.


Velkopostní modlitba svatého Efréma Syrského

7. března 2015 v 22:10 | MC
Velkopostní modlitba svatého Efréma Syrského je odříkávána východními křesťany v době Velkého půstu a je také součástí liturgie předem posvěcených darů, naposledy při liturgii se říká o Velké středě strastného týdne. Sv. Efrém byl velký ctitel Panny Marie, kterou nazýval Usmiřovatelkou mezi nebem a zemí. Proslul hlubokým duchovním životem a komentáři k biblickým knihám. Ve svých spisech vystupoval jako každý světec katolické Církve proti náboženským bludům své doby a nešvarům v mnišském životě jeho současníků. Zvláště v nich vystupoval proti tehdejším herezím: gnosticismu, manicheismu. Ve svých spisech vykládal Písmo svaté, ukazoval v nich hloubku duchovního života. Hojně citoval Písmo svaté a svým zvláštním básnickým stylem se snažil vysvětlit tajemství křesťanských bohoslužeb. Skládal texty k náboženským písním. Některé z těchto písní jsou dodnes používány při bohoslužbách v Syrské církvi sjednocené s Římem. Právě díky těmto písním získal přízvisko citera Ducha svatého.

----
Pane a Vládce života mého, chraň mne od ducha lenosti, sklíčenosti, panovačnosti a prázdnomluvnosti.
Pane a Vládce mého života, odežen ode mne ducha lenivosti, mocichtivosti a prázdných řečí.
Господи и Владико живота моего, Дух праздности, униния, любоначалия и празднословия не дажд ми.

Ducha pak čistoty, pokory, trpělivosti a lásky uděl mně, služebníku tvému.
Daruj mne, tvému služebníku, ducha čistoty, pokory a lásky.
Дух же целомудрия, смиренномудрия, терпения и любви даруй ми, рабу Твоему.

Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého; neboť tys blahoslaven na věky věkův, amen.
Ano, Pane a Králi, daruj mi vidět vlastní hříchy a neodsuzovat svého bratra, nebot ty jsi požehnaný na věky věků, amen.
Ей, Господи, Царю! Даруй ми зрети моя прегрешения и не осуждати брата моего. Яко благословен еси во веки веков. Аминь.

Po prvním čtení modlitby se čte modlitba:

Bože, buď milostiv mně hříšnému
Bože, očisti mne hříšného

případně 4x:
Bože, bud milostiv mě hříšnému.
Bože, očisti moje hříchy a smiluj se nade mnou.
Mnohokrát jsem zhřešil, Pane, odpust mi.
pak se přečte znovu celá velkopostní modlitba Svatého Efréma Syrského s hlubokou poklonou na závěr.

Zprávy z Redakce - Nachrichten aus Redaktion

24. ledna 2015 v 10:08 | MC
Vážení přátelé,

včera byla na stránce Operation survival publikována informace od P. Kramera, který sdělil, že při návštěvě Vladimíra Putina ve Vatikáně (listopad 2013) s papežem Františkem požádal Putin papeže o zasvěcení Ruska Panně Marii. Papa Bergoglio však odpověděl prý jako skutečný nepřítel Boží: "O tomto zasvěcení Ruska a o Fatimě nebudeme hovořit." Vedení pokoncilní sekty skutečně chce vyhladit jakoukoliv zmínku o Fatimě. Kardinál Gianfranco Ravasi, který byl přítomen setkání prohlásil: "Chceme Fatimu zničit." Potvrzují se slova Jeho Excellence, bojovníka za víru, Msgr. M. Lefebvra, který o této pokoncilní modernistické sektě prohlásil, že je to schismatická "církev". Můžeme jeho slova pouze doplnit, když řekneme, že modernisté v Římě jsou parazitující anti-církví, která pro celý svět zakrývá světlo a jas katolické římské Církve. Na druhou stranu víme, že tato anti-církev bude jednoho dne Bohem zničena. Skandální chování papeže Bergoglia je stále horší a daleko předčí v mnohém počínání jeho předchůdců. Došlo vlastně ke zradě Matky Boží ze strany Náměstka Kristova. A ubohá země na Východě, pohroužená do svých bolševických omylů, včetně zbytku zkomírajícího světa, zasaženého omyly strašných rozměrů opět, díky papeži, nebudou zachráněni. Děkujeme, Svatý Otče, že jste nás všechny (celý svět) hodil přes palubu a nechtěl jste nás zachránit, že díky Vám a Vašemu nepřátelskému postoji vůči Matce Boží a Fatimě, celé lidstvo zkomírá, miliony duší jste odsoudil k pádu do věčného zavržení, protože se nikdy nebudou moci obrátit, protože Vám v důsledku, milý Svatý Otče, nejde o spásu duší, o záchranu lidstva a o vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Už Vám Vaše povinnosti před Bohem musí připomínat agent KGB z Kremlu, který se chce možná spolu s celým národem obrátit? To je skutečný skandál nadpřirozených rozměrů, Svatý Otče.

Pater Kramer sagt, dass Vladimir Putin den heiligen Vater darum bat, Russland zu weihen, dieser lehnte es aber ab mit dem Satz: "Wir reden nicht über Fatima!"
Der Papst&Vatikan lehnen die Weihe Russlands ab. Beten wir!

Video:


Výročí roku 2015 - Feste des Jahres 2015

2. ledna 2015 v 11:40 | MC
Tento rok slavíme:

7523 let od stvoření světa Bohem Všemohoucím,
4914 let od Velké potopy,
4030 let od narození Abraháma,
3525 let od exodu,
3047 let od pomazání Krále Davida,
2767 let od založení Věčného města Říma.

1700 let od narození sv. Cyrila Jerusalémského, doktora Církve. (rok 315)
1130 let od blažené smrti sv. Metoděje. (rok 885)
970 let od smrti sv. Vintíře (Günther), poustevníka působícího v Bavorském i Českém lese. (nedaleko obce Dobrá Voda - Gutwasser)
800 let od zahájení IV. Lateránského koncilu papežem Innocencem III., jedním z nejslavnějších papežů všech dob. Koncil schválil 70 dekretů, zvláště jmenujme nauku o transubstanciaci, otázku papežského primátu, dekret o disciplině kleriků, povinnost křesťanů jednou za rok se vyzpovídat, 5. křížovou výpravu, dekret proti heretickým hnutím a zákaz vzniku nových řádů. Posledně jmenovaný bod byl změněn za papeže Honoria III., který schválil hned následujícího roku nové žebravé řády dominikánů a františkánů.

530 let od úmrtí sv. Jana z Dukly, misionáře mezi východními schismatiky, žáka sv. Jana Kapistránského, patrona Polska a Litvy. (rok 1485)
500 let od narození sv. Terezie z Avily. (rok 1515)
500 let od narození sv. Filipa Neriho. (rok 1515)
200 let od ukončení Vídeňského kongresu. (rok 1815)

5.2. slavíme 1250 let od blažené smrti biskupa Modesta, misionáře a zakladatele poutního místa Maria Saal. (rok 765)

3.5. slavíme 1900 let od umrtí papeže sv. Alexandra I., pátého biskupa Říma (rok 115), který vložil do římské mše modlitbu "Qui pridie".

10.3. slavíme 400 let od mučednické smrti sv. Johna Ogilvieho (rok 1615), který se význačně zasloužil o udržení katolické víry na Britských ostrovech a zemřel jako katolický mučedník.

13. 3. slavíme blaženou smrt krále bl. Erika Dánského. (rok 1415)

23.3. si připomínáme týrání a umučení tříletého bl. Šimona z Tridentu. (rok 1475) Tento svatý mučedník a jeho jméno bylo vypuštěno v roce 1965 papežem Pavlem VI. z církevního kalendáře, aby neurážel ekumenické snahy s Židy. Ti byli totiž obviněni po smrti malého Šimona z jeho zavraždění. Do roku 1965 bylo jméno bl. Šimona uvedeno v římském martyrologiu (viz Martirologio Romano (Typis Polyglottis Vaticanis, 1956) s přiblížením života mučedníka: "Nono Kalendas Aprilis (23/III). Tridenti passio sancti Simeonis pueri, a Judæis sævissime trucidati, qui multis postea miraculis coruscavit."

Bl. Šimon z Tridentu je vedle sv. Pia X., sv. Alfonse z Liguori, bl. Karla Habsburského, ct. Dominika a Jesu Maria, sv. Ondřeje z Rinnu a bl. Augusta hraběte Galena dalším z patronů redakce Monarchia Catholica.

15. 6. si připomínáme vydání Magny Charty (rok 1215) anglickým králem Janem v Runnymede, nedaleko Windsoru. Z katolického hlediska je důležité připomenout, že Magna Charta byla papežem Innocencem III. následujícího roku anulována a prohlášena za neplatnou a to z důvodu toho, že král Jan byl k podpisu donucen nátlakem.

6.7. si připomínáme 600 let od upálení arciheretika a náboženského blouznivce Jana Husa. (rok 1415)

15. 7. slavíme 1000 let od blaženého zesnutí v Pánu knížete kyjevského sv. Vladimíra, který byl pokřtěn v roce 988 a zasloužil se o christianizaci Rusi.

25.10. si připomínáme 600 let od bitvy u Azincourtu (rok 1415) mezi anglickým králem Jindřichem V. a francouzským králem Karlem VI. Francouzským. Za 14 let poté odjíždí sv. Jana z Arcu do Chinonu a zahajuje Boží misi proti Angličanům zakončenou mučednictvím.

21.11. slavíme 1400 let od blažené smrti Sv. Kolumbána (rok 615), který se proslavil christianizací Britských ostrovů a vysláním iroskotské misie až do zemí Střední a Východní Evropy.

Papst und Habsburg Hoch!
Redakce MC

Neposkvrněného Početí Panny Marie – Mocná záštita proti moderním bludům - Fest der Unbefleckten Empfängnis der Allerseligsten Jungfrau Maria - Waffe für Katholiken zur Wehr gegen alte und moderne Irrtümer

7. prosince 2014 v 18:37 | MC
"Zdrávas, Jitřenko, zářící leskem věčného světla, slíbená Vítězná Panno zákona Božího a cíle úradků Jeho, skrze Tebe se vyhnanec do ráje vrací, v Tobě nám Tvůrce ztracenou důstojnost vrátil."

V Neposkvrněném Početí byla Nejbl. Panna zasvěcena svému povolání. Přišla na svět jako vyhlédnutá, od věčnosti vyvolená a předurčená Snoubenka a Matka vtěleného Slova a Pomocnice Vykupitele. Od prvního okamžiku svého života patřila jedině Bohu jako snoubenka snoubenci, nemohla tudíž propadnout kletbě hříchu, nemohla být hříchem Bohu odcizena a odňata. …Vyvolená Matka Spasitele, aby mohla být se svým Synem spojena, musela být z područí ďábla a hříchu naprosto a navždy vyňata. "Záře svatosti nesměla scházet Matce toho, jemuž andělé třikrát svatý prozpěvují." (Bula Ineffabilis Deus - bl. Pius IX.) Matka byla nejenom hříchu dědičného uchráněna, ale také se stala plnou milosti a svatosti. Z ohledu na toho, za jehož Matku byla vyvolena, obdařil ji Duch svatý takovou plností milosti že převýšila všecky anděly, a zatím co my přicházíme na svět jako dítky hněvu, byla duše Neposkvrněné Panny v prvním okamžiku života obdařena vlitou milostí posvěcující, vlitými ctnostmi a vlitými jeho dary, stala se stánkem Ducha sv. Všecka nadpřirozená krása, kterou se Panna Maria skví, se dále projevuje v absenci jakékoliv nezřízené žádostivosti, zvláště tělesné, prosta všeho pokušení a všeho hříchu, utvrzena v milosti s nemožností zhřešit. V Neposkvrněném Početí Panny Marie vrátil a obnovil Bůh lidstvu důstojnost a krásu. "Raduj se, Maria Panno: všechny bludy jsi zničila samojediná na celém světě." Všecky starověké kristologické bludy (týkající se osoby Kristovy - arianismus, nestorianismus, monofyzitismus atd.) se rozbíjely jak vlny o skálu o jediné slovo Theotokos - Bohorodička, jež Církev na sněmu efezském v roce 431 označila jako heslo pravé víry a jímž přinutila každý blud, aby odložil masku a přiznal barvu. To jediné slovo obsahovalo veškeré učení Církve o osobě Kristově.
Rok 1854, prohlášení dogmatu Neposkvrněného Početí, je pro moderní dobu, čím byl r. 431 pro křesťanský starověk. Dnes musí Církev bojovat s jinými bludy. Charakteristický znak moderních a racionalistických bludů je boj proti všemu nadpřirozenému. Popírá se pád člověka do hříchu i jeho následky, člověk je prý od přirozenosti dobrý, není milosti, není vykoupení, není sv. Zjevení, popírá se nejedno dogma a to i z úst nejvyšších představitelů Církve, popírá se nadpřirozený cíl člověka, nesmrtelnost a existence duše apod. Moderní bludy (jako je např. darwinismus) snížily člověka na roveň zvířete. Ochranou proti této epidemii a záplavě moderních bludů, a zároveň jejich odsouzením je článek víry o Neposkvrněném Početí Panny Marie. Nevěra dobře pochopila, co toto dogma znamená. Nepřátelé Katolické Církve, bludaři, liberálové, schizmatici na Východě, všichni vehementně bojují proti tomuto dogmatu. V Panně Marii Neposkvrněné má věřící nejen ideál andělské čistoty, nýbrž i záštitu víry proti moderním bludům. Neposkvrněná Matka Páně rozdrtí i bolševismus a Rusko obrátí na katolickou víru, jak nám a dětem ve Fatimě přislíbila. Přemůže všechny bludy v Církvi kvetoucí: modernismus spolu s II. Vatikánským koncilem.


"Neposkvrněného Početí Panny Marie památku konejme, Kristu, jejímu Synu Hospodinu, pojďte, se klanějme, Matku Svatou o pomoc žádejme."

P. Luigi Villa: Pavel VI. - Člověk, který zradil Krista, Církev a dějiny. Paul VI. - Papst - Christ, Kirche, Geschichteverrätter

13. listopadu 2014 v 21:00 | Mc + Lumen de Lumine
Vážení přátelé, rádi bychom vás v souvislosti s nedávnou "beatifikací" Pavla VI. upozornili na stránky Lumen de Lumine, zvláště pak na článek, který se týká P. Luigi Villy, jehož kniha o Pavlu VI. už jednou beatifikaci zastavila. Stránky hovoří o papeži Montinim jako jednom z největších zrádců Ježíše Krista, hned po renesančních papežích. Navíc je svým jednáním daleko předčil.
Zde jsou webové stránky
které se týkají tohoto škůdce Církve.
Děkujeme P. Luigi Villovi (potažmo Padre Piovi, který ho ideově vedl) za jeho neochvějnou práci pro blaho Církve proti vnitřním nepřátelům Církve.
Děkujeme i panu L. Štulovi za jeho svědectví o pokračující krizi Církve, která poznamenává miliony duší na celém světě.
Některá "blahořečení", "svatořečení" po koncilu budou jednou přehodnocena (jak doufáme), protože byla pouze lidským činem, obyčejné politicum, nikoliv požehnaným aktem Božím. To se týká zvláště Pavla VI., Jana XXIII., Jana Pavla II. etc.
Pavel VI. by měl být oceněn spíše řádem Vítězného února, nikoliv beatifikací.


Krista Krále - Christus König Fest - Svátek všech katolických monarchistů - Fest der katholischen Monarchisten

26. října 2014 v 7:51 | MC

Požehnání plynoucí z královské vlády Kristovy. (encyklika Quas primas Jeho Svatosti Pia XI.)

Jestliže tedy lidé soukromě i veřejně uznají královskou moc Kristovu, pak jistě celým občanským životem proniknou nesmírná dobrodiní: spravedlivá svoboda, kázeň a pořádek, svornost a mír.
Jako vtiskuje královská důstojnost našeho Pána autoritě vládců a panovníků jakýsi posvátný ráz, tak zároveň povznáší povinnosti a poslušnost občanů. Proto ačkoliv apoštol Pavel přikazoval manželkám a služebníkům, aby ve svém muži a ve svém pánu ctili Krista, přece je napomenul, aby je neposlouchali jako lidi, nýbrž jedině proto, že zastupují Krista; neboť se nesluší, aby lidé vykoupení Kristem otročili lidem: "Za cenu velikou jste vykoupeni; nebuďte otroky lidí" (l Kor 7, 23).
Budou-li však přesvědčeni zákonitě zvolení vladaři a úřady, že nevládnou tak ze svého práva, jako spíše z příkazu a v zastoupení božského Krále, pak je zřejmé, jak svatě a moudře budou užívat své moci, a jak při vydávání a provádění zákonů budou mít na zřeteli obecné blaho a lidskou důstojnost svých poddaných.
Tak rozkvete a upevní se pokoj a pořádek, protože bude odstraněna každá příčina neklidu. A vidí-li občan ve vladaři a v jiných vedoucích osobách státu jen lidi, kteří jsou mu svou přirozeností rovni, nebo shledá-li, že jsou z nějaké příčiny nehodní nebo že zasluhují výtky, přece jim proto nevypoví poslušnost, když v nich bude vidět obraz a autoritu Krista Bohočlověka.
Co se týká darů svornosti a míru, je zcela zřejmé, že čím více se rozšíří nějaké království a čím větší část lidstva obsáhne, tím více si lidé uvědomují své společenství, kterým jsou na vzájem spojeni. Toto vědomí pak zamezí a zastaví mnoho sporů a jejích tvrdost zmírní a zmenší.
Věru, kdyby říše Kristova skutečně v sebe pojímala všechny lidí, jako je obsahuje po právu, jak bychom pak mohli zoufat nad oním mírem, který přinesl na zemi král míru? On přece přišel "všecko smířit". On "nepřišel, aby se mu sloužilo, nýbrž aby sloužil". A ačkoliv Je "Pánem všeho", dal nám příklad pokory a stanovil ji jako zákon spojený s přikázáním lásky. On také pravil: "Mé jho je sladké a moje břímě je lehké".
Ó, jaké štěstí by zavládlo na světě, kdyby se všichni jednotliví lidé, rodiny i státy nechaly řídit Kristem! "Potom konečně - abychom užili slov, která pronesl náš předchůdce Lev XIII., před 25 lety ke všem biskupům - bude možno vyhojiti tolik ran; pak právo nalezne svou dřívější autoritu, obnoví se krásny mír, klesnou meče a zbraně vypadnou z rukou, když všichni ochotně přijmou vládu Kristovu a budou ho poslouchat, a každý jazyk bude vyznávat, že Pán Ježíš Kristus je ve slávě Boha Otce" (Enc. "Annum sanctum" z 25. května 1899).

Svátek sv. Václava - Zemského patrona - Hl. Wenzel Fest

28. září 2014 v 16:26 | MC
Svátek sv. Václava - Patrona země České, města Č. Krumlov a dalších míst.
Svatý Václave, oroduj za naše zničené země koruny České před Trůnem Božím!

Hl. Wenzel - Schutzpatron des Landes Böhmen und anderer Städte. Hl. Wenzel, bitte für uns.

Vévodo náš svatý,
při svém lidu stůj,
za svůj národ český
věčně oroduj!

K pomoci nám přispěj
v bídě tonoucím, nedej zahynouti
nám i budoucím!
(nápis z barokní sochy sv. Václava v Kněževsi)

O heil. Patron heil. Wenceslae, dich ehre, lobe und preise ich mit allen Innwohnern unseres lieben Vaterlandes, und allen deinen Schutzkindern, ich ehre und küsse andächtig dein heil. Grab und heil. Reliquien, und befehle mich dir mit allem, was ich bin und habe, demüthigst bittend, du wollest mich deines Schutzes und Fürbitte jederzeit geniessen lassen, alle Gefahren, Noth, Elend und Uibel von mir gnädigst abwenden, in dieser Noth und Anliegen mir Hilfe leisten, und einem jeden seinen Stand gemäsz seinen reinen und unsträflichen Wandel erbitten. Alle meine sichtbar- und unsichtbarliche Feinde überwinden helfen, und nach erhaltenen Sieg mir die ewige Krone helfen zu erlangen. Amen
(deutsch. Gebet - 18. Jahrhundr.)

Oslavy výročí 300 let kaplí sv. Kříže (sv. Jan pod Skalou) a kaple sv. Vojtěcha (Bubovice)

11. září 2014 v 14:34 | Svatojánská společnost ve Svatém Janu pod Skalou
Svatojánská společnost ve Svatém Janu pod Skalou zve všechny na poutní mši svatou při příležitosti oslavy 300. výročí postavení a vysvěcení kaple Svatého Kříže. Pouť se koná již tuto neděli 14. 9. 2014 ve Svatém Janu pod Skalou.
Tradiční Mši svatou dle Misálu z roku 1962 bude sloužit důstojný pan Radim Valík O.S.B.

Program:

10:00 Procesí ke kapli Povýšení Svatého Kříže od kostela sv. Jana Křtitele
10:15 slavná mše sv., po mši sv. uctění ostatku sv. Kříže v relikviáři a závěrečné požehnání

Za Svatojánskou společnost
Jaromír Homr

Další skandál! Papa Montini a jeho říjnová beatifikace? Der nächste Skandal - Papa Montini wird selig gesprochen.

30. srpna 2014 v 16:20 | MC
Vatikán podle agentur AFP a ANSA informoval o dokončení beatifikačního procesu papeže Pavla VI. (1897-1978). Slavnostní vyhlášení blahořečení má proběhnout 19. října. Nástupce Jana XXIII. bude v pořadí čtvrtým papežem 20. století povýšeným k oltářní úctě. V závěru roku 2012 podepsal papež Benedikt XVI. dekret o uznání "hrdinských ctností" tohoto svého předchůdce. Toto uznání je bráno jako rozhodující krok k beatifikaci - církev jím potvrzuje, že neexistují žádné důvody, které by blahořečení bránily. Je zřetelné, že modernisté v Římě v čele s Papa Františkem chtějí "posvětit" všechny zničující koncilní a pokoncilní kroky prelátů a otců papežů - revolucionářů. Je však dnes jisté, že je mezi papeži 20. století radikální rozdíl ve smýšlení a ve zbožnosti.
Jestliže osobu sv. Pia X. charakterizujeme jako papeže integralistického, orthodoxního a zbožného v katolickém pojetí, byli ostatní nedávno "svatořečení" papežové úplným jeho opakem ve svém jednání i smýšlení a věříme, že jednoho dne tyto dekrety o veřejné úctě budou Církví přehodnoceny pro věcné i formální nedostatky.
Tento článek si klade za cíl předložit některé teze, které se vztahují k G. B. Montinimu jakožto papeži Pavlovi VI. s žádostí o prošetření ze strany Církve, aby případně tyto teze ověřila a nebyl blahořečen nevhodný adept, jehož první proces k blahořečení byl už jednou zastaven.
Giovanni Battista Enrico Antonio Maria Montini, budoucí papež Pavel VI., se narodil 26. září 1897 ve vesnici Concesio u Brescie do liberální rodiny. V roce 1981 se v časopise La Voie, č. 5 objevilo tvrzení, že se nenašel ve zdejší farnosti žádný doklad o tom, že by byl mladý Giovanni Battista vůbec někdy pokřtěn. Toto tvrzení se nikdy nepotvrdilo, ani nevyvrátilo.
Jeho otec Giorgio byl právník, politický liberální žurnalista, člen liberální strany a italského parlamentu, který měl první potyčku s Církví za pontifikátu sv. Pia X., který mu (na základě upozornění kardinála Merry del Val), zakázal tisk brožur pro novou lidovou stranu ve vatikánské tiskárně. Kardinál Merry del Val upozornil papeže na to, že skupina Giorgia Montiniho se svým plánovaným otevřením se levici má organizační spojení se Socialistickou internacionálou. Když potom sv. Pius X. k velkému šoku italských katolíků Lidovou stranu (předchůdkyni Křesťanskodemokratické strany) prohlásil za zakázanou, nedal se od svého rozhodnutí odvrátit ani naléhavými prosbami msgr. Radini-Tedeschiho, dalšího liberála a chráněnce Montiniho. Příklon k socialismu a nakonec k marxismu byl patrný v budoucnosti i u jeho syna Giovanni Battisty.

Montini - jeho mládí a nezasloužená privilegovanost
"Narodil se v rodině pomýšlející na vatikánskou kariéru. Prožil své dětství ve vnucené izolaci a s řídkými příležitostmi k normálnímu styku se svými vrstevníky i k účasti na běžném školním vyučování. Jeho životní dráha byla ve značném rozsahu podporována Vatikánem. Mladý Montini byl pod ochranou papeže Benedikta XV. (Giacomo della Chiesa) Byl sice přijat mezi kandidáty kněžství do semináře, ale pro své údajně podlomené zdraví, byl zbaven povinnosti setrvávat v semináři a proto studoval doma. Toto jeho "privilegované" postavení se táhne celý jeho život. Lze usuzovat, že Montini byl vychováván v patologickém antikatolickém, protitradičním duchu a záměrně, aby později provedl v Církvi Revoluci 1789 v plné síle.
Montini byl vzápětí po svém vysvěcení ve 23 letech, tedy o rok dříve než připouštělo kanonické právo (kán 975 CIC 1917), přijat Piem XI. a jmenován nunciem ve Varšavě, přičemž papež řekl: "Jste nejslibnějším mladým knězem v Římě," a to i bez ohledu na skutečnost, že mělo trvat ještě dalších sedmnáct let, než Montini dosáhl akademické hodnosti v oboru kanonického práva. A skutečně také nebyl ani graduovaný, ani se mu ještě nedostalo biskupského svěcení, když jej Pius XII. r. 1954 jmenoval zástupcem státního tajemníka.

Jacques Maritain - ideový vůdce Montiniho
Romanopisec a budoucí jezuita Malachi Martin nám ukázal, že počáteční nadšení Dona Montiniho pro Maritaina jej pak provázelo celým životem: "Integrální humanismus prostoupil veškerou politiku jeho pontifikátu. Jediné, čím tato filosofie oslovovala, byla myšlenka, že všichni lidé jsou od přírody dobří, a budou se řídit dobrem a odvrhnou zlo, pokud se jim správně ukáže rozdíl. Funkce Církve spočívá pouze v tom, aby službou člověku o věci vydávala svědectví v dnešním světě, v němž se právě rodí nová společnost." Integrální humanismus - v tom i ne nepodobné teorie Teilharda de Chardin - pokládá náboženství všeho druhu za splývající do jednoho jediného lidského ideálu celosvětové civilizace, v níž mají být sbratřeni všichni lidé ve spravedlnosti, lásce a míru. Přátelství mezi lidmi pak přivede veškerý život tajemným způsobem k naplnění Evangelia. Jak vysvětlil francouzský teolog Henri Le Caron, "integrální humanismus je univerzálním bratrstvím všech lidí dobré vůle, kteří se hlásí k nejrůznějším náboženstvím nebo třeba k vůbec žádnému, ba dokonce i těch, kdož odmítají ideu Stvořitele. V mezích tohoto rámce pak zůstává, aby katolická Církev mohla vykonávat svůj inspirující vliv, aniž by se sama vnucovala a aniž by vyžadovala své uznání za jedinou a pravou církev. Integrující je na tomto bratrství hned dvojí: Jsou to síla konat dobro a respekt k lidské důstojnosti, založené na vzájemném porozumění. "Tato myšlenka univerzálního bratrství," pokračuje Le Caron, "není ani nová, ani původní. Byla přednesena již filozofy osmnáctého století i francouzskými revolucionáři z roku 1789. Je také oblíbeným bratrstvím zednářů a marxistů. Čím se od něj Maritainův humanismus liší, je role, kterou v něm přisuzuje Církvi. V rámci univerzálního bratrství má být Církev 'inspirací a velkou sestrou', a jak se rozumí samo sebou, jakmile si získá sympatie svých malých bratrů, nesmí být ani neústupná, ani autoritářská. Musí učit, jak udělat náboženství přijatelným, musí být spíše praktická než dogmatická."

Montiniho kolaborace se světovým komunismem
V červenci 1945 proběhlo setkání msgr. Montiniho s nesporným vůdcem italských komunistů Palmiro Togliattim, který se po osmnáctiletém exilu v sovětském Rusku právě vrátil do Itálie. Podle dokumentu JR-1022, který byl před několika lety uvolněn washingtonskou OSS, "byl rozhovor msgr. Montiniho s Togliattim prvním přímým kontaktem mezi vysokým prelátem Vatikánu a komunistickým vůdcem. Po zhodnocení situace oba potvrdili případnou možnost příležitostného spojenectví mezi italskými katolíky a komunisty, které by třem stranám (křesťansko-demokratické, socialistické a komunistické) zajistilo absolutní většinu a tak umožnilo zvládnutí jakékoli politické situace. Na zkoušku byl navržen plán k vypracování základny, na níž by mohla být uzavřena dohoda zmíněných tří stran. Načrtli si hned také obrys základního rámce, v němž by bylo možné praktické dorozumění mezi Svatým stolcem a sovětským Ruskem." Klade se přirozená otázka, kdo zprávu JR-1022 vypracoval? V knize OSS - tajná historie první tajné služby Ameriky, vydané roku 1971 California University Press, jsou důkazy, že to byl sám Montini. Podle autora knihy R. Harrise Smithe byl pozdější papež Pavel VI. klíčovou postavou v síti spojeneckých agentů, pověřenou především získáváním informací ohledně cílů strategického bombardování v Japonsku. Vatikánským rezidentem v Japonsku nebyl ostatně tou dobou nikdo jiný než Pedro Arrupe SJ, pozdější generál Tovaryšstva Ježíšova, který, mimochodem řečeno, přežil bombardování Hirošimy.

V době svého setkání s Togliattim měl Giovanni Montini 48 roků a nevlastnil ještě ani jediný akademický stupeň v oblasti církevního práva, nemluvě už o biskupské mitře. Přesto však byl pověřen zahájením jednání na nejvyšší úrovni jménem Církve. Montini už skutečně ušel pěkný kus po cestě, o níž sní političtí aktivisté jeho stáří, a osmašedesátiletý Eugenio Pacelli konečně dovedl k vytouženému úspěchu dohodu se sovětským Ruskem, o jejíž uzavření s komisařem Čičerinem se před mnoha lety marně snažil již jako nuncius Benedikta XV. ve Výmarské republice.

Sedmapadesátiletý kněz Don Montini, o němž někteří vynikající pozorovatelé uváděli, že je skutečným správcem Vatikánu, obdržel roku 1954 biskupské svěcení a jmenování do druhého nejvýznamnějšího arcibiskupského sídla Itálie v průmyslovém Milánu. Není pochyb o tom, že to již osmasedmdesátiletého papeže muselo stát hodně, když tam vyslal svého, po více než dvacet let nejbližšího spolupracovníka. Protože Montiniho stále více a více zaměstnával koncipováním encyklik a i plánováním koncilu, musel být pro něj v podstatě nepostradatelný. Uprostřed nekonečných sporů o to, proč došlo k jeho jmenování do Milána bez propůjčení kardinálského klobouku, vznikly tři zcela rozdílné teorie. Mělo se za to - ovšem jen v Itálii -, že je Montini nějak zapleten do skandálu Montesi, který tenkrát plnil první stránky novin. Další verze tvrdila, že se Montini vzdal postavení ze zlosti nad návrhem státního rozpočtu, s nímž ostře nesouhlasil. Nejčastěji však bylo možno - zvláště mimo Itálii - slyšet, že papež byl šokován zjištěním o tajných rozhovorech svého důvěrného spolupracovníka s komunistickými vůdci, a zarmoucen ho vzdálil ze svého okolí.

Dodnes se pro tuto teorii neobjevil žádný závažný důkaz. Vyhlíží naopak ze všech tří nejméně pravděpodobně vzhledem ke skutečnosti, že tehdejší nuncius Pacelli sám provozoval tzv. východní politiku v již tak vzdáleném r. 1918, když na příkaz papeže Benedikta vedl soukromá jednání s nejvyššími sovětskými vůdci. Hansjakob Stehle, vatikánský dopisovatel hamburského deníku Die Welt a autor obsáhlé studie Východní politika Vatikánu 1917-1979 narazil v … německých archivech na zevrubné rozhovory mezi biskupem Pacellim a sovětským komisařem Čičerinem. Stehle píše, že byl skutečně udiven šíří nunciem předložených ústupků. Do Ruska neměli být posíláni žádní polští kněží ani kněží jiných národností, kteří by k tomu neměli souhlas Moskvy. Než však rozhovory dospěly k nějakému závěru, sovětský postoj přitvrdil a nakonec nebylo podniknuto vůbec nic. Co se týče setkání Montiniho s Togliattim, došlo k němu deset let před jmenováním do Milána a bylo utajováno do té doby, než je roku 1974 americké ministerstvo zahraničí odhalilo. Pro Vatikán jistě žádným tajemstvím nebylo. Msgr. Montini se s Togliattim setkal v oficiální funkci substituta ve státním sekretariátu a pak následně jako papežův mluvčí. Kromě toho by podle Stehleho sotva Pius XII. za to Montiniho odsunul do Milána, protože sám se znovu ujal jednání se Sověty, když poslal vídeňského teologa msgra Rödinga do Moskvy s důvěrným posláním.

Aféra kolem Alighiero Tondiho
Alighiero Tondi byl jezuita, stal se zvláštním poradcem Pavla VI. Patřil již delší dobu ke skupině kolem Montiniho, která úzce spolupracovala s italskými komunisty na otevření se Církve levici. Jezuita Tondi však odpadl od kněžství i od Církve a oženil se s bojovnou komunistkou Carmen Zandi a odešel s ní do Východního Německa, kde vyučoval na Humboldtově Universitě v Berlíně a v roce 1958 se stal sekretářem Waltera Ulbrichta. Při nástupu Pavla VI. na Petrův stolec se Tondi a jeho družka vrátili zpět do Říma - Tondi jako laický zaměstnanec do Vatikánu, ona do vysokého postavení v Komunistické straně Itálie. Krátce na to legitimizoval Pavel VI. jeho civilní sňatek skrze "sanatio in radice", bez ohledu na kán. 1138 a to i přesto, že Tondi zůstal knězem, zároveň členem Komunistické strany a marxistickým ateistou.

Montini jako biskup v Miláně
Zdá se, že msgr. Montini uměl svého nového nezávislého života v Milánu velice dobře užívat. Svůj osmnáctiletý pobyt v lombardské metropoli zahájil divadelním gestem, které bylo do té doby mezi preláty neznámé - při svém příjezdu políbil půdu města. Později rád vystupoval v roli hostitele řady lidí, jejichž vliv měl být v budoucnu pro Církev tíživý. Jedna za druhou se objevovaly delegace nekatolických teologů, které pobývaly přímo v biskupském paláci; mnozí z nich byli členy anglikánského společenství. Tak přišel také Jacques Maritain, jehož "integrální humanismus" Montini i Pacelli v posledních dvaceti letech soustavně podporovali a prosazovali. V polovině padesátých let se Maritainova teorie vlastně stala skrývaným životem Církve a čekala jen na koncil, aby mohla ovlivnit také život věřících. V souvislosti se svými válečnými lety utečence v Kanadě strávil francouzský filosof tři roky jako vyslanec u Svatého stolce a nyní se vracel do Francie, aby se zcela věnoval psaní. Jednou v létě přivedl Maritain do Montiniho rezidence Američana, o němž řekl, že jej pokládá za "jednoho z pouhých tří revolucionářů, kteří si zasluhují jména skutečně velkých mužů našeho století". Byl jím Saul David Alinsky. Samozvaný "radikál z povolání" strávil celý týden rozhovory s arcibiskupem Montinim o vztazích Církve k mohutným lokálním komunistickým společenstvím. "Byla to zajímavá zkušenost," prohlásil později Alinsky svému životopisci M. K. Sandersovi. "Sedával jsem tam mezi arcibiskupem a hezkou šedookou a plavovlasou představitelkou milánských komunistických odborů, a zkoumali jsme společné zájmy, pojící komunismus a kapitalismus." Svůj postoj k náboženství vyložil Saul Alinsky o několik let později časopisu Playboy. Řekl, že se odloučil od přísně židovské rodiny, aby mohl vstoupit do interbrigády ve španělské občanské válce. Ke své teorii, odvinuté od "moci lidu", uvedl, že si teprve po setkání s Jacquesem Maritainem uvědomil, jak by se revoluce mohla stát součástí katolické Církve. Raději však "Církev dneška a zítřka" nejmenoval a pouze prohlásil, že podle jeho náhledu by taková církev musela být oproštěna od dogmat. "Ošklivím si dogma a mám z nich strach. Nikdo není vlastníkem pravdy, a dogma - bez ohledu na to, jakou tvářnost na sebe bere - je nejhorším nepřítelem lidské svobody." - Alinsky, Montini a Maritain tedy vyjádřili svůj jednomyslný názor, že Církev bojující musí ustoupit "církvi lásky".

Křivopřísežník Pavel VI.
Při své korunovaci 30. června 1963 Pavel VI. složil tuto papežskou přísahu:
"Přísahám, že nezměním nic z převzaté tradice a nedovolím, aby nic z toho, co střežili moji bohulibí předchůdci, byli jakkoli změněno, že naopak se zářnou láskou jako její opravdově věrný žák a následovník budu s veškerou svou silou a nejvyšší snahou opatrovat dobro, jež mi bylo předáno, že budu mýtit vše, co bude odporovat kanonickému řádu, že budu střežit svaté kánony a dekrety našich papežů, jako by byly Božími pokyny s nebes, neboť si uvědomuji, že z Boží milosti stojím na Tvém místě, že s Tvojí podporou jsem Tvým náměstkem a že budu co nejpřísněji volán k odpovědnosti před Tvůj božský tribunál za vše, co vyznávám.

Přísahám Bohu všemohoucímu a Spasiteli Ježíši Kristu, že zachovám vše, co bylo zjeveno skrze Ježíše Krista jeho zástupcům, a vše, co koncily a moji předchůdci závazně stanovili a definovali. Zachovám disciplínu a ritus církve: postavím mimo církev každého, kdo se proviní proti této přísaze, ať již to budu já sám či kdokoli jiný. Pokud bych v čemkoli jednal proti této přísaze nebo bych umožnil, aby bylo něco takového konáno jinými, nebudeš ke mně v den strašného soudu Boží spravedlnosti milosrdný. Stejně tak budiž bez výjimky co nejpřísněji vyobcován každý - ať už já, nebo kdokoli jiný -, kdo by se opovážil konat cokoli nového, co by bylo v rozporu s touto ustanovenou evangelijní tradicí, s čistotou víry a křesťanského náboženství, nebo kdo by usiloval cokoli změnit či vyvíjel protichůdné snahy nebo by jen souhlasil s těmi, kdo se tohoto rouhavého jednání dopouštějí."

Z této přísahy nedodržel nic.
Příklady činů papeže Pavla VI.:
Např.
1/ Zničil srdce Církve - mši svatou všech dob a další posvátné rity Církve.
2/ Zrušil protimodernistickou přísahu stanovenou sv. Piem X.
3/ Spolupracoval s komunisty (Ostpolitik) a s dalšími nepřáteli Církve.
4/ Potvrdil nekatolické dokumenty II. vatikánského koncilu.
5/ Opustil tiáru a chtěl ji nechat prodat a peníze dát chudým. Až na základě intervence kardinála Spellmanna byla zakoupena americkou katolickou Církví a dnes je uchovávána ve Washingtonu. Popření trojí moci Církve: jako Církve bojující, triumfující a modlící se.
6/ Dopustil se schismatu uvnitř Církve a nezabránil vnitřnímu rozkolu mezi věřícími.
7/ Neodsoudil žádný z fatálních bludů 20. století jako byl komunismus, liberální demokracie, zednářství etc.
8/ Dopustil se šíření kultu člověka v Církvi - hominismus.
9/ Dopustil se šíření ekumenismu v Církvi - ekumenismus jako blud zavržený Piem XI. v encyklice Mortalium animos etc.
10/ Zrušil Index zakázaných knih.
11/ Provedl ústavní převrat v rámci římské kurie omezením věku kardinálů.
12/ Změnil konkordáty s katolickými státy vstříc sekulárnímu pojetí, kde katolické náboženství již není státním náboženstvím.
13/ Zavedl jáhenství pro ženaté muže - Motu Proprio Sacrum Diaconatus Ordinem a zrušil nižší svěcení.
14/ Zavedl rozdávání sv. přijímání laiky - Instrukce Fidei custos.
15/ Zavedl možnost přijímat Tělo Páně na ruku - Instrukce Memoriale Domini etc.
Otázkou tedy zůstává, zda byl tento člověk schopen ve chvíli své náhlé smrti (infarkt) litovat toho, že nedodržel přísahu před Bohem a nevyžadoval po něm Náš Spasitel to, k čemu se zavázal? "Pokud bych v čemkoli jednal proti této přísaze nebo bych umožnil, aby bylo něco takového konáno jinými, nebudeš ke mně v den strašného soudu Boží spravedlnosti milosrdný."

Post scriptum:
V New Yorku před valným shromážděním OSN prohlásil, že je "poslední velkou nadějí lidstva" a vyzval naléhavě svět, aby se přihlásil k novému humanismu Církve. "Také My více než kdo jiný ctíme člověka." - Člověk, který dosáhl Měsíce, jej uchvátil ještě silněji:
"Čest lidské odvaze! Čest syntéze hospodářské a organizační působnosti člověka,
krále Země a nyní už i knížete nebes!"

Literatura použitá v textu (kurzívou):
Mary Ball Martinéz, The undermining of the Catholic Church, IIILMAC, S.A., Mexico, 1991
Luigi Villa, Paul´s Beatification? The Apostolate of Our Lady of Good Success, 2009 (Kniha, která zastavila beatifikační proces Pavla VI. v 90. letech)

Další literatura ke studiu:
  • Klaus Gamber - The Reform of the Roman Liturgy- Its Problems and Background, UNA VOCE Press, San Juan Capistrano, California, U. S. A., 1993.Michel Simoulin- 1988 - Das unauffindbare Schisma, Rex Regum, FSSPX, Jaidhof, Österreich, 1998.
  • Atila S. Guimaraes - In the murky waters of Vatican II., Tan Books and publishers, Rockford, USA, 1999.
  • R.P. Coomaraswamy - The problems with the new sacraments, Tan Books and publishers, Rockford, USA, 1999.
  • R.P. Coomaraswamy - The problems with the new mass, Tan Books and publishers, Rockford, USA, 1999.
  • W. Smith - Teilhardism and the new religion, Tan Books and publishers, Rockford, USA, 2000.
  • Franz Schmidberger - Das Konzil und die Protestanten, Rex Regum, FSSPX, Jaidhof, Österreich, 1997.
  • Marcel Lefebvre - Offener Brief an die ratlosen Katholiken, Mediatrix - Verlag, Wien, Österreich, 1986.
  • Marcel Lefebvre - Die Luthermesse, St. Gabriel Verlag, Martigny, Schweiz, 1975.
  • Franz Schmidberger - Katholisher Katechismus zur kirchlichen Krise, Rex Regum Verlag, FSSPX, Jaidhof, Österreich, 1997.
  • Daniel Le Roux, Peter, Lovest Thou me ?, Instauratio Press, Australia, 1990.
  • Ralph M. Wiltgen S. V. D. - The Rhine flows into the Tiber, Tan Books and Publishers, INC. Rockford, U. S. A., 1985.
  • Georg May - Die Krise der Kirche ist eine Krise der Bischöfe, UNA VOCE Korrespondenz, Hans Richarz Publications- Service, St. Augustin, Deutschland, 1992.
  • Michael Davies - Bylo nutné měnit tradiční mši?, Nové obzory, Brno, 1995.
  • Michael Davies - The catholic Sanctuary and The second Vatican Council, Tan Books and Publishers, Rockford, U. S. A., 1998.
  • Anthony Cekada, The problems with the prayers of the modern Mass, Tan books and publishers, Rockford, Illinois, 1991.
  • Michael Davies - Liturgical Shipwreck- 25 years of The New Mass, Tan Books and Publishers, Rockford, U. S. A., 1998.
  • Stephan Maessen, Nový mešní obřad a boření Církve svaté, Rex Regum, FSSPX, Jaidhof, Österreich, 1997.
  • Franz Schmidberger - Časované bomby II. Vatikánského koncilu, Rex Regum, FSSPX, Jaidhof, Österreich, 1997.
  • Georg de Nantes - Liber accusationis in Paulum VI., La contré - Reformé Catholique, Saint - Parres- Les- Vaudes, 1983.
  • Una Voce Helvetica, In Bann des Konzils - Reform oder Revolution?, Thomas Verlag, Zürich, 1966.
  • Offene Briefe an Papst Paul VI.- Man reformiert die Kirche nicht, Kath. Traditionalistenbewegung, Bensberg - Immekeppel, Deutschland, 1968.
  • Kardinal Ottaviani a Bacci - Kritische Untersuchung des Neuen Ordo Missae, Una Voce - Deutschland, Berlin, 1969.
  • Dietrich von Hildebrand -Trojský kůň ve městě Božím, MCM, Olomouc, 1999.

Mše svatá u bl. Karla von Habsburg - Hl. Messe bei seliger Karl von Habsburg

9. července 2014 v 16:24 | MC
Vážení přátelé,
rádi bychom Vás pozvali na poutní mši svatou u bl. Karla von Habsburg nad Branišovem, konanou u příležitosti výročí posvěcení kaple. Mše svatá v katolickém ritu, nikoliv v protestantském Novus Ordo, Bohu díky za to!, bude sloužena v sobotu 19.7. 2014 od 14:00 hodin. Jste srdečně zváni.

Seslání Ducha svatého 2014 - Pentecostés - Πεντηκοστή

8. června 2014 v 0:01 | MC

Zpráva z redakce - Blitzenmelden aus Redaktion

28. dubna 2014 v 10:09 | MC
V sobotu 3. května v 16:00hod. v kostele Obrácení sv. Pavla v Brandýse nad Labem bude sloužena tradiční Mše svatá. Celebruje Abbé Cyrille Debris Th.D. z diecéze Le Mans, postulátor procesu blahořečení císařovny Zity.

27.4. 2014 - Neděle Božího Milosrdenství - Fest der göttlichen Barmherzigkeit

26. dubna 2014 v 23:00 | MC
"Dcero má, říkej celému světu o mém nesmírném milosrdenství. Toužím, aby svátek Milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše a zvlášť pro ubohé hříšníky. V tento den je otevřeno nitro mého milosrdenství; celé moře milostí vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíží. Duše, která přijme svátost smíření a svaté přijímání, dosáhne úplného odpuštění vin a trestů; v tento den jsou otevřena všechna stavidla Boží, skrze něž proudí milosti; ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat. ...Svátek Milosrdenství vyplynul z mého nitra, toužím, aby byl slavnostně slaven první neděli po Velikonocích. Lidstvo nedojde pokoje, dokud se neobrátí ke zdroji mého milosrdenství." (Deníček 699)

Svátek Božího milosrdenství byl kdysi na indexu - Fest der göttlichen Barmherzigkeit war seinerzeit auf Index librorum prohibitorum

25. dubna 2014 v 18:57 | MC
V souvislosti se "svatořečením" papežů Jana XXIII. a Jana Pavla II. na svátek Božího milosrdenství, tuto neděli, tj. 27.4.2014, se zmíníme o faktu, že svátek Božího milosrdenství, který vychází ze zjevení sestry sv. Faustyny Kowalské, byl kdysi za Jana XXIII. označen za odporující katolické víře a byl to sám kardinál Ottaviani, prefekt Svatého officia, který ve své Notizii z roku 1959 odsoudil jakékoliv šíření kultu Božího milosrdenství. Deníček sestry byl uveden v Indexu zakázaných knih. Uvádíme Notizii Svatého officia z roku 1959, kde se odsouzení kultu Božího milosrdenství zmiňuje. V roce 1978, kdy nastoupil na papežský trůn Jan Pavel II., se začalo s "rehabilitací" sestry s odůvodněním, že Svaté Officium nemělo v té době tj. v roce 1959, dostatek informací o díle sv. Faustyny Kowalské. Odsouzení z roku 1959 bylo založeno prý na nedokonalých překladech Deníčku sestry. Neoficiální zpráva kardinála Ottavianiho hovořila o kultu Božího milosrdenství jako o kultu blízkého gnostickému vidění Krista a proto bylo třeba tuto záležitost oznámit ze strany sv. Officia. Navíc notizie nebylo odsouzení, ale pouze upozornění, že není dovoleno šířit kult svátku Božího milosrdenství, či obraz. Je rovněž paradoxem, že sám papež Pius XII. posvětil obraz Božího milosrdenství a to v roce 1956. Předtím obdržel imprimatur nejenom obraz, ale i Deníček sestry sv. Faustyny Kowalské od prince Adama Stefana Stanisława Bonfatiusze Józefa kardinála Sapiehy, arcibiskupa z Krakowa, a dalších biskupů, včetně biskupa Romualda Jałbrzykowského, arcibiskupa Vilniusu (Wilno). Je rovněž obdivuhodné jak byla Církev tehdy opatrná a důsledně prověřovala každé zjevení. A dnes? Dnes se svatořečí kdejaký kandidát, který blasfemicky uráží Krista svým synkretismem a ekumenismem a zveřejňují se pochybná zjevení, která spíše ukazují na ďábelské pozadí vizí tzv. "vizionářů" než na zjevení pocházející od Boha.

Vzkříšení Páně - Resurrectio Domini nostri Jesu Christi - Ανάστασις του Κυρίου - Auferstehung Jesu Christi

20. dubna 2014 v 1:00 | MC
Vzkříšení Páně - Resurrectio Domini nostri Jesu Christi - Ανάστασις του Κυρίου - Auferstehung Jesu Christi

Velký pátek 2014 - Karfreitag

12. dubna 2014 v 18:20 | MC

Velký pátek 2014 - Karfreitag
Ukřižování našeho Spasitele
Ježíše Krista

Průvod za obnovení Mariánského sloupu

4. dubna 2014 v 12:00 | Josef Pejřimovský
V sobotu 3. května 2014 bude zahájen litanií k českým patronům v basilice Nanebevzetí Panny Marie Královské kanonie praemonstrátů na Strahově v 11,30 hod. průvod pražskými kostely za obnovení Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí v Praze. Předpokládané zakončení v 16 hod.
Tradiční symboly lidové katolické zbožnosti - církevní korouhve, předměty úcty Pražského Jezulátka, Panny Marie a svatých vítány.

Svatořečení papeže Jana Pavla II.? Papst Johannes Paul II. wird am 27. April 2014 in Rom heiliggesprochen. Ist es gültig?

17. března 2014 v 10:18 | Novinky.cz, MC
Dne 27. dubna 2014 bude v Římě Svatý otec František za přítomnosti papeže Benedikta XVI. svatořečit své předchůdce na Petrově stolci, blahoslaveného papeže Jana Pavla II. a blahoslaveného papeže Jana XXIII. Ohledně těchto svatořečení se objevily kontroverze a katolíci se oprávněně ptají, jak mohou být svatořečeni papežové, kterým se podařilo rozbít katolickou Církev a zahájit destrukci nejenom viditelné podoby Církve, ale i podlomit katolickou víru u mnohých věřících. Zvláště u druhého z výše jmenovaných papežů se setkáváme s urážkami Boha nejhoršího kalibru. Dále se katolíci ptají, jak je to s platností procesu svatořečení, když tento proces je spojen s neomylností a deklarující, že služebník Boží je nejenom hodem úcty oltáře, ale je také zářným příkladem víry a nositelem heroických ctností?

Tradiční nauka katolické Církve ohledně svatořečení
Církev je neomylná v kanonizaci (svatořečení) svatých. Blahořečení je přípravný, svatořečení je konečný soud sv. Otce o tom, že zemřelý sluha Boží je přijat do vítězné Církve a všem věřícím se předkládá k uctívání. Při blahořečení nejsou věřící vázáni neomylným úřadem pokládati zemřelého za světce, tj. že dosáhl blaženého patření na Boha. Za důvod neomylnosti se uvádí, že nemůže Kristus připustit, aby byl na oltářích uctíván někdo, kdo není v nebi, anebo je dokonce v pekle. Svatořečení dle tradičního formálního procesu předchází velmi přísný a objektivní proces (CIC1917 1999-2141), kde se prokazovalo, že Boží služebník prokazatelně učinil na svou přímluvu zázraky a následně je zapsán do seznamu svatých. Námitky proti svatořečení mohou předkládat a v procesu mohou svědčit pokrevní, sešvagření, rodinní příslušníci zemřelého, ale dokonce i bludaři a nevěrci. (CIC 1917, kán. 2027, §1.)

Platí tedy, že papež je neomylný, když vyhlašuje svatořečení Božího služebníka. Tuto pravdu tedy uznává každý katolík a není v tom nějaká obtíž. Problém však začíná, pokud se objeví pochybnosti ve dvou směrech:
1/ v pochybení kandidáta na svatořečení v životě i v díle a ukáže se, že služebník Boží proslul heretickou zvráceností, činil pohoršení ve věcech víry a mravů a nebo nabádal věřící k odpadu od principů katolické víry či jinověrce utvrzoval v bludu a že tedy je pochybnost o tom, že může být světlým příkladem pro věřící.
Jan Pavel II. neprokázal žádné heroické ctnosti, ale spíše proslul špatným příkladem a skandálem ve věcech víry například ve věci hlásání synkretického ekumenismu.
O skandálech papeže Jana Pavla II. hovoří mnoho publikací a můžeme poukázat např. na knihu P. Le Roux, Petře, miluješ mě?, Angelus Press, 1984, nebo od A. S. Guimaraese, Previews of the new papacy, Tradition in action, 2001.
Jan Pavel II. neprokázal svatý život, který by se projevoval v jeho činech.
2/ v nedostatečnosti procedury svatořečení, resp. že proces svatořečení je pochybný, nedostatečný a nebylo dbáno na přísnost v tradičním procesu, kdy jsou pečlivě studována díla a chování zemřelého a je zde podezření, že proces je spíše politickou záležitostí církevních hodnostářů "kanonizovat" dekadentní vývoj po koncilu v Církvi, spíše než objektivním zhodnocením díla a života budoucího kandidáta na světce. Nové normy svatořečení jsou nastaveny apoštolskou konstitucí Divinus Perfectionis Magister (1983) a motu proprio Ad tuendam fidem (1998) papeže Jana Pavla II. V novém kanonickém právu bylo záměrně odstraněno 221 kánonů popisují celý přesně stanovený proces blahořečení a svatořečení (kán. 1999-2141). Došlo k redukci počtu zázraků: jeden pro blahořečení, jeden pro svatořečení. Pokud u budoucího svatého chybí heroické ctnosti, tak potom takový proces je nanejvýš pochybný.
Problém je rovněž v chápání pojmu svatosti u pokoncilních papežů, zvláště u Jana Pavla II., který se k této otázce věnuje v encyklice Ut unum sint a Tertio millenio adveniente, kde se svatost chápe jako překonání mezináboženských rozdílností a již se nehovoří o heroických ctnostech jedince.
Tím tedy můžeme shrnout, že reforma procesu svatořečení je nedostatečná a chybná v definici pojmu svatosti i v proceduře a tudíž pochybná, dubiózní.
Navíc osoba Jana Pavla II. nesplňuje tyto výše uvedené podmínky ani minimálně. Skandální chování papeže a deklarování apostatických a herezi blízkých tvrzení ( papež jako soukromá osoba) je v rozporu s pojetím svatosti tak, jak ho vždy katolická Církev chápala.

Hlas bludařů a nevěřících se projevil v současné kontroverzi v Polsku, kde nadace Ateismus - sekularita - antiklerikalismus a následně server Novinky.cz publikovaly článek ohledně existence nemanželského syna Jana Pavla II.

Tuto zprávu nepublikovali jenom nepřátelé Církve, ale již před lety kolovala uvnitř tradičně katolických kruhů a je zde zcela evidentní, že Jan Pavel II. je nevhodným kandidátem na svatořečení a je rovněž pochybné i jeho blahořečení. Je to spíše projev politiky modernistického Říma, který chce kanonizovat průkopníka pokoncilní deformy a principů II. vatikánského koncilu a nemá nic společného se svatostí dotyčného.

Redakce Monarchia Catholica tudíž vyjadřuje pochybnost ohledně vhodnosti kandidáta Jana Pavla II. a využívá své možnosti (které ji dává tradiční CIC 1917) vyjádřit se k výše uvedené problematice. Redakce vyzývá kompetentní autority v Římě, aby svatořečení bylo odloženo do doby, než nebude rozptýlena jakákoliv pochybnosti o tom, že Jan Pavel II. se skutečně nedopustil věcí, které jsou neslučitelné s katolickým pojetím svatosti a proces bude veden řádným, objektivním a detailním způsobem.

Tolik krátce k této problematice.

Literatura:
Ott Ludwig, Fundamentals of Catholic dogma, str. 297.
Žák František, Soustavná katolická věrouka pro lid, str. 294.
Merell Jan, Malý bohovědný slovník, str. 508.
CIC 1917, kán. 199-2141
http://www.traditioninaction.org/bev/067bev06-02-2005.htm

Antireklama - Gegenwerbung

Deklarace kněží Resistence - Appeal to the Faithful - ADRESSE AUX FIDÈLES

19. ledna 2014 v 12:41 | ReX! a MC
Vážení čtenáři našeho blogu,
níže uvádíme link na deklaraci kněží, kteří nesouhlasí se zničujícím kurzem Menzingenu a biskupa Fellaye, která byla uveřejněna na blogu Rex! v českém jazyce a jak nám byla doručena v anglickém a francouzském znění včetně podpisů kněží FSSPX.
V Kristu a Marii
Redakce MC




Česky:

Podpisy kněží:

P. Roland de Mérode (prior, Francie)
P. Michel Koller (prior, Francie)
P. Vignalou (Francie)
P. Hubert de Sainte-Marie d'Agneau (Francie)
P. Nicolas Pinaud (Francie)
P. Olivier Rioult (Francie)
P. Matthieu Salenave (Francie)
P. Pierre-Marie OP a 10 dalších kněží z kláštera v Avrillé (Francie)
P. Bruno OSB (Francie)
P. Avril, zakladatel díla Naší Paní ze Salérans (Francie)
P. Raffali (Francie)
P. Rémi Picot (Keňa)
P. Jean-Michel Faure (Jižní Amerika)
P. François Chazal (Asie)
P. Florian Abrahamowicz (Itálie)
P. Brühwiller (Švýcarsko)
P. Martin Fuchs (Rakousko)
P. Patrick Girouard (Kanada)
P. David Hewko (USA)
P. Pierre-Célestin N'dong Ondo (Gabon)
P. Ernesto Cardozo (Brazílie)
P. Arturo Vargas (Mexiko)
P. Fernando Altamira (Kolumbie)
P. Hugo Ruiz (Mexiko)
P. Juan Carlos Ortiz (Austrálie)
P. Frank Sauer (Německo)
P. Eduardo Suelo (Asie)
P. Richard Voigt (USA)
P. Arnold Trauner (Rakousko)
P. Trincado (Mexiko)
P. Valan Rajkumar (Asie)
P. Rafael Arizaga OSB (Mexiko)
P. Thomas d'Aquin Ferreira da Costa OSB (Brazílie)
P. Jahir Brito, FMBV (Brazílie)
P. Joaquim Daniel Maria de Sant'ana, FMBV (Brazílie)

Engl.
Faithful to the heritage of Abp. Marcel Lefebvre and in particular to his memorable Declaration of the 21st November 1974, "we adhere with all our heart, with all our soul, to catholic Rome, guardian of the catholic faith and the necessary conditions to maintain this faith, to eternal Rome mistress of wisdom and truth."
According to the example of this great prelate, intrepid defender of the of the Church and the Apostolic See, "we refuse on the contrary and have always refused to follow neo-modernist and neoprotestant Rome which clearly manifested itself at the second Vatican council and after the council, in all the reforms and orientations which followed it."
Since the year 2000 and in particular from 2012 the authorities of the Priestly Society of Saint Pius X have taken the opposite direction of aligning themselves with modernist Rome. The Doctrinal Declaration of the 15th April 2012, followed by the exclusion of a bishop and numerous priests and confirmed by the condemnation of the book, " Monseigneur Lefebvre , Our Relations with Rome", all that shows the pertinacity in this direction which leads to death.
No authority, even the highest in the hierarchy, can make us abandon or diminish our Catholic Faith clearly expressed by the Magisterium of the Church for twenty centuries. Under the protection of Our Lady Guardian of the Faith, we intend to follow operation survival begun by Abp. Lefebvre.
In consequence, in these tragic circumstances in which we find ourselves, we put our priesthood at the disposal of all those who want to remain faithful in the combat for the Faith. This is why from now on, we are committed to respond to the demands which will be made on us, to sustain your families in their educational duties, to offer the priestly formation to young men who desire it, to safeguard the Mass, the sacraments and the doctrinal formation, everywhere we are required to do so.
As for you, we exhort you to be zealous apostles for the reign of Christ the King and Mary our Queen.
Long Live Christ our King!
Our Lady Guardian of the Faith, protect us!
Saint Pius X, pray for us!
The 7th January 2014
* * *
We are at the disposal of our brother priests: several have not been able or have not wished, for the
moment to associate themselves with our stance. That they do not hesitate to make contact with us
(discretion assured).
Contact: adresse.fidele@gmail.com
We are even at the disposal of the traditional religious communities who understand the extreme
gravity of the actual situation.

FR
Fidèles à l'héritage de Mgr Marcel Lefebvre, et en particulier à sa mémorable « Déclaration » du 21 novembre 1974, nous adhérons de tout notre coeur, de toute notre âme, à la Rome catholique, gardienne de la foi catholique et des traditions nécessaires au maintien de cette foi, à la Rome éternelle, maîtresse de sagesse et de vérité.
Selon l'exemple de ce grand prélat, intrépide défenseur de l'Eglise et du Siège apostolique, nous refusons par contre et avons toujours refusé de suivre la Rome néo-moderniste et néo-protestante qui s'est manifestée clairement dans le Concile Vatican II, et, après le Concile, dans toutes les réformes et orientations qui en sont issues.
Depuis l'an 2000 et surtout à partir de 2012 les autorités de la Fraternité Sacerdotale Saint-Pie X font le chemin inverse en se rapprochant de la Rome moderniste.
La déclaration doctrinale du 15 avril 2012, suivie de l'exclusion d'un évêque et de nombreux prêtres et confirmée par la condamnation du livre 'Mgr Lefebvre Nos rapports avec Rome', tout cela montre la pertinacité dans cette voie qui conduit à la mort.
Aucune autorité, même la plus élevée dans la hiérarchie, ne peut nous contraindre à abandonner ou à diminuer notre foi catholique clairement exprimée et professée par le magistère de l'Eglise depuis vingt siècles.
Sous la protection de Notre-Dame gardienne de la foi, nous entendons poursuivre l'opération survie commencée par Mgr Lefebvre.
En conséquence, dans les circonstances tragiques où nous nous trouvons, nous mettons notre sacerdoce à la disposition de tous ceux qui veulent demeurer fidèles au combat de la foi. C'est pourquoi, dès maintenant, nous nous engageons à répondre aux demandes qui nous seront faites pour soutenir vos familles dans leurs tâches éducatives, offrir la formation sacerdotale aux jeunes gens qui le désireront, et assurer la messe, les sacrements et la formation doctrinale partout où il le faudra.
Quant à vous, nous vous exhortons à être des apôtres zélés pour le règne du Christ-Roi et de Marie-Reine.
Vive le Christ-Roi !
Notre-Dame gardienne de la foi, protégez-nous !
Saint Pie X, priez pour nous !
Le sept janvier deux mil quatorze,
Nous sommes à la disposition de nos confrères prêtres : certains n'ont pas pu ou pas souhaité, dans un premier temps du moins, s'associer à notre démarche. Qu'ils n'hésitent pas à prendre contact avec l'un d'entre nous (discrétion assurée).
Contact : adresse.fidele@gmail.com
Nous sommes de même à la disposition des religieux et religieuses de la Tradition qui comprennent l'extrême gravité de la situation actuelle.

450 let od ukončení nejslavnějšího koncilu v dějinách Církve - Tridentského sněmu - 450 Jahre nach Abschluss des Konzils von Trient

2. prosince 2013 v 8:00 | MC

4. prosince 2013 oslaví všichni katolíci 450. výročí ukončení Tridentského sněmu, který postavil mocnou hráz proti protestantské herezi a deformě. Tridentský koncil (latinsky Tridentinum) byl 19. ekumenickým koncilem. Svolal jej papež Pavel III. roku 1545 a zasedal v italském Trentu (čes. Trident, lat. Tridentum). Účastnilo se jej asi 255 biskupů, kteří řešili otázku protestantství a jeho herezí a zároveň vytyčili hlavní principy katolické reformy. Plodem koncilu je celkem 16 dogmatických dekretů, které se věnují mnoha aspektům katolické nauky i církevní praxe. Koncil probíhal ve třech oddělených zasedáních mezi 13. prosincem 1545 a 4. prosincem 1563 za předsednictví tří papežů - Pavla III., Julia III. a Pia IV. Jasně vymezil katolickou nauku o spáse a ospravedlnění, svátostech a biblickém kánonu proti reformaci. Dekrety koncilu o mši svaté a svátostech se zasadily o sjednocení liturgie v Římské Církvi za pontifikatu sv. Pia V. a byly omezeny rozdílné místní praxe a zlořády; tím byla fixována podoba tzv. tridentské mše, která přetrvala v užívání v Církvi až do dnešních dnů. Tridentinum bylo skutečně jasným a neomylným hlasem Církve proti závažným omylům protestantů a reformace.

Kompletní dějiny Tridentského koncilu jsou představeny v díle církevního historika Huberta Jedina v jeho knize Geschichte des Konzils von Trient. 4 svazky. Freiburg im Breisgau 1949-1975.

Adventní přání - Adventswunsch

1. prosince 2013 v 14:56 | MC
Monarchia Catholica přeje všem svým čtenářům požehnaný a pokojný Advent.
Allen Lesern wünschen wir einen friedlichen und besinnlichen Advent.
Monarchia Catholica

Tradiční pouť v kostele sv. Otmara v Hoštce - St. Otmar Wahllfahrt nach Gastdorf

14. listopadu 2013 v 8:04 | Katolická farní kolatura Štětí nad Labem
Vážení přátelé, přijměte srdečné pozvání na tradiční pouť v kostele sv. Otmara v Hoštce, která se uskuteční 17. 11. 2013.
Začátek tradiční mše sv ve 14:00. Sv. Otmar se projevil v historii Hoštky jako mocný ochránce a přímluvce. Budeme rádi, když ho s námi oslavíte a budete prosit o přímluvu při tradiční mši svaté i Vy.

Pozvánka na pouť - Einladung zur Wallfahrt

9. října 2013 v 8:46 | MC a pořadatelé mše svaté


Antireklama: nedávej jim hlas

Svatý Kříž - Naše zbraň, naše útěcha – Heiliges Kreuz – Unsere Waffe, Unsere Tröstung

17. září 2013 v 17:28 | MC
V sobotu jsme oslavili slavný svátek Povýšení sv. Kříže. Svátek byl ustanoven na památku nalezení sv. Kříže byzantskou císařovnou sv. Helenou roku 362 a na počest jeho druhého Povýšení v roce 628 v Jeruzalémě. Kříž Kristův se stal branou do nebe, svatý kříž žil před stvořením světa ve věčných úradcích Božích, žil od stvoření světa v zaslíbeních a proroctvích, byl vztyčen na Golgotě a žije dále, nejenom v paměti vykoupených, nýbrž skutečně, ve mši svaté, jež je neustálým obnovováním oběti kalvarské. Vykupitel a jeho kříž je lidstvu stále připomínán. Je neustále připomínám andělům v nebesích a trýzní svou tíží démony a zavržené anděly, včetně zavržených duší. Jak sladké jho ti poslední opustili a tak málo stačilo, aby se ke kříži navždy mohli přimknout. Vykupitel byl a je lidstvu neustále přítomen, před svým narozením v příslibech, po dokonání vykupitelského díla svým učením v katolické Církvi, svou milostí ve svátostech, svou reálnou přítomností v Eucharistii. A tato síla Božích milostí a celého dání se Krista nám ukazuje cestu do budoucnosti, do věčnosti. Křesťanství není pouhé pěkné vypravování o tom co se před staletími stalo, ale je skutečností, kterou zosobňuje pouze katolická Církve a žádné jiné sekty, či hnutí, kteří Krista Pána degradovali na pouhého lidumilného učitele a humanistu. Nejlépe nám sílu a hodnotu kalvarské oběti ukazují andělé a svatí v nebi a zavržení démoni a zavržené duše v pekle. Již dnes obě skupiny jasně poznávají její ohromnou sílu, která jedny postavila po pravici, druhé však po levici. Kříž rozděluje, kříž vymezuje ostrou hranici mezi spasením a zavržením. A tato bojová linie probíhá zde na velkém bojišti světa, kde se každý den a každou hodinu svádí miliony osobních bitev za věrnost Kristu, či rozhodování se proti němu. Dnes čelí tradiční katolíci neustálému konfliktu s církevní hierarchii, která nejenom, že nepodržuje tradiční katolickou nauku, ale čas plyne a modernisté z řad kléru a laiků se stále více vzdalují tradiční katolické nauce, kterou Církvi určil sám Bůh. Zpochybňují se základní pravdy víry ze strany papeže, biskupů i laiků. Ďáblové v pekle v čele s Luciferem uznávají pravdy, které vytyčil Bůh a proti kterým nezmohou nic ani ve svém totálním svobodném NON SERVIAM. Poslechněme si zajímavé svědectví démonů v posedlých bratrech z Illfurtu, či posedlé černošské dívce Germáně Celeové z let 1867 a 1906 o vykupitelském díle Kristově a Církvi. Vyberme výňatky:
Ďábel v jednom z posedlém bratrovi řekl: "Vy, kteří chodíte do svinčíku (do kostela) a tam spínáte ruce a opravdově se modlíte, přijdete tam nahoru, do nebe. Ale, kteří to nedělají, příjdou k nám.
Ďábel má skvělou znalost Božích pravd, které ovšem zavrhl ve své pýše. Myšlenka, že ztratil nebe, a to navěky, činí démony nevýslovně nešťastnými. Jednou řekl ďábel o nebi: "Ó, jak je nebe krásné. Kdybych směl ještě jednou na něho spatřiti, avšak nikoliv - nespatřím ho navěky."
Ďábel často v posedlých projevoval i politické přesvědčení a prohlašoval, že je přesvědčeným republikánem, neboť často na příchozí volal "Liberté, Egalité, Fraternité, Republique Francaise!"
Dne 24. července 1798 byl zastřelen abbé Jan Bochelen, narozený v Illfurtu, neobyčejně horlivý pastýř duší, který byl odsouzen revolučním soudem v Colmaru k trestu smrti za šíření katolického náboženství. Posedlý Děpolt v Illfurtu řekl na otázku, co si myslí o P. Bochelenu: "Nemluv mi o o tom rytíři, nechci o něm slyšet. Za 30 let se bude o něm mluvit." A skutečně za 30 let vydal jeden z farářů v Illfurtu knihu s názvem "Jan Bochelen, poslední alsaský mučedník velké revoluce" a před farním úřadem v jeho rodném městě byla vztyčena socha.
Při jednom z exorcismů ubohých bratří z Illfurtu na poutním místě v Einsideln (poutní místo Švýcarska), uvedl je duchovní otec do velkého sálu, kde byla spousta velkých obrazů. Nejvíce se posedlým líbil obraz pruského krále. Zato u obrazu bl. Pia IX. sklopili hlavu a když jim ji násilím před obrazem podrželi, zavřeli alespoň oči.
Ďábel pokračoval při otázkách při exorcismu: "Nedokážeme nic vůči těm, kteří se hodně zpovídají, hodně přijímají a kteří slouží Velké Dámě (Panně Marii), slouží ji a vzývají.
V posedlé Kláře Germáně Celeové potvrdil ďábel mínění svatých otců o důvodu pádu zavržených andělů: "Jednou v nebi bylo řečeno: Božské Slovo stane se jednou člověkem, pak bude nám andělům klaněti se též člověku Ježíši, protože je Bohem. Neměli jsme tedy být zvoleni my andělé, čisté duchové mocnosti, abychom ve spojení s tímto Slovem vystupovali jako vykupitel, ba ani Lucifer, anděle nejvyšší. Bůh se chtěl státi pravým člověkem, jehož tělo z hlíny učiněno, Bohem a člověkem v jedné osobě a my andělé, čistí duchové, měli jsme se pak tomuto člověku, Ježíši klanět. Non serviam (nebudu sloužit), řekl pak Lucifer a velké množství s ním." Můžeme vzpomenout na slova sv. apoštola Pavla z I. Kor. 13,12, kde se píše: "Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne." Kompromis vůči kříži neexistuje. Buď bojujeme za Krista a neseme jeho kříž cele, nebo se nám slovo o kříži stane bláznovstvím, podobně jako těm, kdo jsou na cestě k záhubě.

Monarchia Catholica částečně vítá prohlášení P. Tomáše Stritzka z 5. 6. 2013

5. června 2013 v 12:22 | MC
Monarchia Catholica částečně vítá prohlášení představeného z 5. 6. 2013, které se objevilo na stránkách www.fsspx.cz. Tuto iniciativu, která se distancuje od aktivit Institutu sv. Josefa (dále jen "ISJ") a časopisu Te Deum, hodnotíme v bodě 1 a 2 prohlášení kladně, neboť se domníváme, že aktivity předsedy ISJ dlouhodobě poškozují katolickou Tradici např. podporou prezidentské kandidátky, která kandiduje za pomoci komunistů a podporuje aktivity sodomitů. Nelze toto kvalifikovat jako naplnění Dekretu papeže Pia XII. ze dne 1. 7. 1949 proti komunismu (Dz 3865), kdy křesťanům, kteří podporují komunistického kandidáta mají být odepřeny svátosti? Předseda ISJ dlouhodobě podporuje pseudo politické aktivity, které nevedou k rozšiřování sociálního království Ježíše Krista, ale k podpoře Revoluce a revolučního liberálně demokratického režimu. Prohlášení P. Tomáše Stritzka je pláčem nad rozlitým mlékem, k jehož rozlití došlo i za významné podpory P. Tomáše Stritzka na společných akcích s ISJ. Upozornění přichází pozdě, protože již řadu let dochází k diskreditaci katolické Tradice ze strany akce D.O.S.T., jehož předseda funguje i v dalších aktivitách, včetně ISJ. Upozornění P. Stritzka mělo přijít před několika lety a ne 15 minut po dvanácté hodině. Úkolem kněze je varovat věřící před těmito aktivitami okamžitě a ne se zpožděním několika let. Potom se nelze divit, že věřící ztrácejí důvěru v kněžskou autoritu.
Jako určitou výhradu máme k bodu číslo 3 prohlášení, které se týká vyloučeného biskupa Richarda Williamsona. Největší prohrou Generálního představeného biskupa Fellaye bylo vyloučení výše zmíněného biskupa z FSSPX a to pro dlouhodobé neshody ohledně sjednocovací strategie vůči modernímu Římu. Je tudíž politováníhodné, jestliže jednota biskupů FSSPX byla uměle rozbita a z dlouhodobého strategického hlediska je toto oslabení pouze dalším štěpením, které v jádru oslabuje samotné Kněžské Bratrstvo sv. Pia X., které je v současné době ideově vnitřně rozdělené. O revizionistických teoriích a jejich znovuobnovování ze strany biskupa Williamsona není redakci Monarchia Catholica nic známo.
Proto se dotazujeme P. Stritzka, kde on stojí v případě dohody s Římem? P. Trutt, představený rakouského distriktu FSSPX, byl odvolán ze strany biskupa Fellaye (z důvodu nesouhlasu se sjednocovacím procesem s Římem) a nahrazen ve svém úřadě P. Freyem. Tudíž je nutné vědět, kam směřuje prior v českých zemích i rakouský distrikt FSSPX jako takový.

Kardinál Segura y Sáenz - Defensor Fidei

28. května 2013 v 19:26 | MC
Dnes bychom vám rádi, milí čtenáři, představili jednoho z biskupů, kteří podobně jako Msgr. Lefebvre, Msgr. Antonio de Castro Mayer, či papežský legát Msgr. Marmaggi a další se neoblomně a jasně drželi katolické pozice a jsou našimi světlými vzory, které následujeme, abychom jednou byli také shledáni věrnými před Boží tváří a dokázali čelit svodům a omylům moderního světa.
Mezi tyto slavné biskupy bezesporu patří Pedro Segura y Sáenz (4. 12. 1880-8. 4. 1957), který dosáhl kardinálského klobouku za Španělské království. V letech 1927 - 1931 byl arcibiskupem v Toledu a od roku 1937 do své smrti byl arcibiskupem v Seville. Biskup Segura byl integrista a věrný syn Církve. Byl to on, který vehementně uplatňoval ve svém životě a v životě svých diecézí Syllabus Pia IX. a mistrně bojoval proti nejhorším omylům, které otřásaly Španělskem v první polovině 20. století. Byl zastáncem katolického státu, odmítal oddělení Církve od státu, jakoukoliv toleranci k protestantským sektám a proti veřejnému i soukromému praktikování jejich kultu. Velmi striktně se držel katolické teze, že blud ve veřejné sféře není možné tolerovat jako není možné tolerovat hřích v životě osobním. Odmítal komunismus, nacismus, fašismus a svobodné zednářství. O liberalismu nemluvě.
Kardinál Segura y Sáenz vystudoval kněžský seminář v Burgosu a Papežskou Universitu Comillas a v roce 1906 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1912 působil jako profesor na universitě ve Valladolidu.
V roce 1916 se stal pomocným biskupem ve Valladolidu a titulární biskupem z Apollonie. Poté od roku 1920 arcibiskupoem v Burgosu a 19.12. 1927 byl jmenován papežem Piem XI. arcibiskupem toledským a primasem Španělska.
V roce 1931, když už byl kardinálem, byl poslán republikánským režimem do exilu ve Francii. Tento španělský republikánský režim považoval za nepřátelský a odmítal ho. V roce 1937 po návratu z exilu se stal arcibiskupem sevilským. V roce 1939 se zúčastnil volby Pia XII.
V roce 1931 vydal pastýřský list, aby katolíci bez ohledu na to jestli jsou monarchisté, či republikáni bránili práva Církve a zvolili si takovou vládu, která tato práva Církve bude respektovat. Nedlouho po tomto pastýřském listě byl vyhnán a ve svém exilu se obrátil proti republikánskému režimu, který s ním zacházel jako se zločincem. Doslova napsal: "Žádný respekt jsem u nich neměl ani jako primas Španělska, ani jako kněz a princ Církve. Bylo se mnou jednáno jako se zločincem…" Obrátil se jako Pius IX., který utíkal z Říma do Gaety, aby se z liberála stal autor Syllabu a pronásledovatel liberalismu a revoluce.
O tom jakým nepřítelem byl kardinál Segura y Sáenz pro republikánskou vládu, svědčí tlak "prezidenta" Alcala Zamory na papeže Pia XI., aby svého primase odvolal, neboť není loajalní k republikánskému režimu. Nakonec to skončilo výše uvedeným vyhnáním.
Ve svém pastýřském listě z ledna 1929 varoval věřící před členstvím v Rotary clubech vzhledem k tomu, že tato sdružení nejsou v souladu s duchem naší Matky Boží katolické církve. Připomněl nejposvátnější povinnost, aby duchovenstvo a lid zachoval čistotu víry a mravů a připomněl odsouzení příslušnosti k tajným společnostem i k těm, které se snaží vyhnout legitimnímu dohledu Církve". Kardinál dále v listě napsal: "Sdružení s názvem International Rotary Club, známý mezi námi pod názvem "Rotary", se hlásí k absolutnímu sekularismu, univerzální náboženské lhostejnosti, snaží se moralizovat jednotlivce. … Skrze vzdělávací, dobročinné, mezinárodní, neutrální aktivity, ale pod záminkou ignorování náboženství a skrze šíření falešné morálky bez náboženství k dosažení celosvětového míru, popírá skutečnou morálku a pravé náboženství a snaží se nahradit morálku a náboženství novou naukou, která není od Ježíše Krista. Náboženský neutralismus těchto sdružení odsoudili papežové, zejména Lev XIII. v jeho encyklice Humanum Genus."
Kardinál Segura otevřeně kritizoval Franca za spolupráci s nacisty. Konflikt mezi kardinálem a Francem nenechal na sebe dlouho čekat. Franco v roce 1940 plánoval na polovinu března cestu do Andalusie s tím, že na konci velikonočního týdne dorazí do Sevilly. Po jeho boku však kardinál Segura chyběl. Kardinála rozhořčil fakt, že se místní falangisté pokoušeli opatřit zdi sevillské katedrály symboly jha a šípů. Franca tato nepřítomnost kardinála rozzuřila natolik, že pro vzpůrného kardinála poslal falangistickou hlídku, aby k němu odporujícího kardinála přivedla. Když se církevní hodnostář odmítl podřídit, vybídl Franco představitele místní falangy, aby zahájili mohutnou kampaň s cílem Seguru zastrašit. Falangistický průvod uspořádaný 1. 4. 1940 u příležitosti oslav Dne Vítězství měl skončit právě před sevillskou katedrálou, kardinál však pohrozil, že nechá vyobcovat všechny, kdo se jej účastní.
Vrcholem se stal útok kardinála na Franca při jednom kázání, ve kterém zmínil, že v klasické literatuře byli vždy caudillové (caudillem - vůdcem byl i Franco) "vůdcové zločineckých band" a že ve spisech sv. Ignáce z Loyoly je caudillo ztělesněním ďábla.
Známá je i příhoda, kdy kardinál Segura dal Francovi jasně navědomí, že ho příliš neuznává. Při přípravě jedné z oslav sjednával jeden z Francových úředníků v arcibiskupském paláci jednotlivé protokolární otázky a navrhl, aby v čele jednoho stolu seděl Franco s kardinálem Segurou po pravici, zatímco doňa Carmen aby se posadila do čela dalšího stolu. Kardinál však namítl, že by židle Francovy ženy měla patřit jemu, přičemž argumentoval stanovami Svatého kolegia kardinálů, podle nichž může kardinál postoupit své místo pouze králi, královně nebo korunnímu princi. Vzhledem k tomu, že Franco nesouhlasil, navrhl kardinál, aby se hostina pořádala buď s manželkou, nebo s kardinálem, nikoliv však s oběma najednou. Nakonec hostina byla zrušena úplně. Franco se potom pokoušel i po dalších neshodách dosáhnout jeho odvolání.
Kardinál Segura byl rovněž odpůrcem hlasovacího práva pro 5.000.000 španělských žen starších 21 let věku, které zaváděl republikánský režim. Kardinál rovněž odmítal tezi, že všechna náboženství jsou si rovna před Bohem. Byl věrným následovníkem encykliky Mortalium animos. Za své nekompromisní názory se dostával do konfliktu s liberály, zastánci republiky, Frankem i Spojenými státy.
Kardinal Segura y Sáenz zemřel ve věku 76 let a je pochován v Cerro del Sagrado Corazón.
Kam se ztratili neohrožení biskupové a kněží katolické Církve? Nejsou. I to je důsledek krize Církve, která je mimochodem krizí biskupů, kteří v naprosté většině selhali a podlehli liberalismu, modernismu a dnes holdují omylům, které Církev slavnostně zavrhla. Děkujeme Vám, Vaše Eminence, za neohroženou obranu katolické římské Církve proti bludům moderní doby.

Demonstrace v Paříži na podporu rodiny

22. dubna 2013 v 12:04 | MC + youtube

Vážení čtenáři, zde níže uvádíme první záběry z 17. dubna 2013 z Paříže, kde proběhla demontrace proti legalizaci homosexuálních sňatků a proti možnosti, aby homosexuálové mohli adoptovat děti. Jedním z hlavních vůdců byl P. Beauvais FSSPX z kostela Saint Nicolas du Chardonnet. Díky všem sestrám a bratřím, kteří neváhali demonstrovat za normalitu a přirozený řád proti hedonismu a morální zvrácenosti. Statisíce Francouzů se sešly v hlavním městě, aby řekli "ne" návrhu zákona známého jako "Manželství pro všechny". Mnozí účastníci přijeli z jiných francouzských regionů autobusy.

Demonstrace začínala pokojně, pak se ale probojovalo asi sto mladých hrdinů přes bariéry na Champs-Élysées. Policie použila slzotvorného plynu, což vyvolalo pobouření demonstrantů, mezi nimiž bylo mnoho žen, dětí a důchodců.Vive Cristo Rey!



Mariánský průvod Prahou v sobotu 4. května 2013

16. dubna 2013 v 17:30 | Josef Pejřimovský
Nábožensko-historický průvod za obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze je prakticky jedinou platformou pro vyjádření zájmu věřících občanů o jeho obnovení.
"Dokud nebude sloup na svém místě, dokud lidé neuznají, že tehdy udělali chybu a nebudou toho litovat, nemůžeme doufat, že překonali naši nedávnou minulost a že nás tento starý hřích nestáhne zase dolů. Rozumíme tomu tak, že sloup je nejen symbolem našeho návratu ke slušnosti a tradicím křesťanské Evropy, ale především, že vyrovnání tohoto dluhu může naší zemi dát teprve naději, že opět neupadneme do područí, ať už tupého násilí a bídy z východu nebo konzumního ateismu ze západu." Kardinál Tomášek ( Bradna J., Kavička K., Praha, Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, Velehrad 2008, ISBN 978-80-86157-23-8).
Mariánský sloup byl postaven na Staroměstském náměstí v Praze v roce 1650 z vděčnosti Panně Marii za její pomoc k vítězství pražských měšťanů a studentů nad Švédy v roce 1648 a na poděkování za ukončení 30leté války (1618-48), jejíž poslední bitvou byla v roce 1648 právě bitva o Prahu. Na základě nepravdivé propagandy, že byl postaven na památku vítězství císařských vojsk na Bílé hoře 8. listopadu 1618, byl 3. listopadu 1918 stržen zfanatizovaným davem jako domnělý symbol Rakousko-Uherské monarchie v souvislosti s vyhlášením Československé republiky 28. října 1918. Byla tak zneuctěna Matka Boží, která Pražanům pomohla a zničena významná kulturní památka.
Mariánský sloup byl rovněž schránkou ochranného obrazu Panny Marie Rynecké - Palladia Evropy. Proto stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze bylo barbarské násilí na českém, slovenském, polském, německém a dalších národech Evropy. Akce byla technicky připravována od 30. října 1918, k jeho stržení došlo 3. listopadu 1918. Nešlo o spontánní "odčinění" Bílé Hory českými vlastenci, ale o předem plánovanou akci, ke které byl přistaven hasičský vůz se žebříkem a dalším vybavením. Následně byl odstraněn mohutný podstavec sloupu, ve kterém bylo umístěno palladium Evropy, kamenné čtvercové zábradlí s anděly a kamenné čtvercové schodiště.


Magistrát Hl. m. Prahy na petici z roku 2010 na obnovu Mariánského sloupu s podpisy nejen z Česka, ale i ze zahraničí, (Slovenska, Německa, Polska a dokonce Španělska) reagoval spojením obnovy sloupu s rozhodnutím o celkové revitalizaci Staroměstského náměstí. V současné době došlo k posunu, v plánu je obnova zbořené gotické části Staroměstské radnice, historické kašny a Mariánského sloupu. V místě Mariánského sloupu bude letos proveden archeologický průzkum a v příštím roce bude znovu postaven sloup v původní podobě, jehož součásti jsou již zhotoveny.
Od roku 2010 jsme se při poutích za obnovu Mariánského sloupu setkávali s poutníky ze Slovenska, kteří organizují pouti a tak podporují snahu o obnovení Mariánského sloupu. Zejména v předloňském roce byla slovenská pouť mnohem početnější než česká. Děkujeme Slovákům za to, že se pravidelně jezdí modlit za český národ a Evropu na místo, kde stál Mariánský Sloup.
Současně ale zjištujeme aktivity odpůrců obnovy, kteří stále opakují staré, nepravdivé argumenty. Prosíme proto o vaši co nejhojnější účast, aby bylo patrné, že obnova Mariánského sloupu, vyjádřená peticemi z let 2009 a 2010 s cca 18 000 podpisy má trvalou podporu.
Bez obnovení historické památky, bez obnovení úcty k Panně Marii, jako záštity míru, není možné v Evropě budovat sousedské vztahy v lásce a porozumění.
Náboženský Mariánský průvod připravujeme již tradičně na 1. sobotu v květnu, která je letos 4. května a srdečně na ni zveme všechny ctitele Panny Marie. Církevní korouhve, předměty úcty Pražského Jezulátka, Panny Marie a svatých vítány.
Program:
11.30 - Litanie k českým patronům v basilice Nanebevzetí P. Marie na Strahově
11.50 - odchod v průvodu k soše Panny Marie z exilu
12.00 - Polední modlitba, litanie, modlitba k Panně Marii z Exilu v zahradě premonstrátů
12.30 - Průvod do kostela sv. Karla Boromejského pod Petřínem
13.00 - Mše svatá za obnovení Mariánského sloupu v kostele sv. Karla Boromejského
13.45 - průvod na Staroměstské náměstí se zastávkami k modlitbám v pražských kostelích
16.00 - Litanie k Božímu milosrdenství před vystavenou Nejsvětější Svátostí Oltářní, Te Deum a svátostné požehnání v kostele Panny Marie před Týnem
16.30 - Zakončení v Týnském chrámu

Přijďte svojí účastí a společnými modlitbami podpořit obnovu sloupu

Jaroslav Hnátek, Josef Pejřimovský

Velký konvertita – Der grosse Konvertit

7. dubna 2013 v 17:10 | MC
Od doby II. Vatikánského koncilu, kdy se na základě koncilních dokumentů (zvláště Dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio, prohlášení k nekřesťanským náboženstvím Nostra Aetate a v nauce o náboženské svobodě Dignitatis humanae již neusiluje o navrácení zbloudilců a jinověrců do lůna katolické Církve a jsou dle modernistů zcela zbytečné svaté misie, které k tomuto obrácení ke Kristu a k Jeho Církvi směřují, přesto v dějinách i dnes vidíme velké konvertity do katolické Církve jako velká jasná světla milosti Boží, která si našla slavné i neznámé duše, aby je navrátila a to mnohdy i těsně před jejich vlastní smrtí do lůna Církve pravé - Církve římské. Jsou to dějiny duší, které naštěstí pro ně, nepoznaly modernismus a liberalismus pokoncilních hodnostářů a můžeme Bohu poděkovat, že stále ukazuje nesmrtelným duším cestu ke sjednocení se svou Církví i v dobách současného temna a zmatení. Známe mnohé z nich jako byl např. římský rabín Zolli, sv. Edita Stein, nebo bratři Ratisbonnovi, různí známí i neznámí. Mezi nejslavnější konvertity ze schismatu pravoslaví patří bezesporu Vladimír Sergejevič Solovjev, který se tajně stal katolíkem a došel smíření s Církví Kristovou. Tento muž, filosof a náboženský myslitel, se tajně smířil s Církvi a tato radostná událost se stala 18. února 1896 v Moskvě. Veřejnost se o této důležité informaci dlouho nedozvěděla, poněvadž Solovjevovi hrozilo vyhnanství na Sibiř za odpad od pravoslaví a tím vlastně i znemožnění další literární práce ve prospěch svaté Unie. Rovněž dlouho po jeho smrti bylo nemožné uveřejnit oficiální svědectví o konverzi Solovjeva ke katolické Církvi. Pak přišla I. světová válka, po ní bolševická revoluce a unionistická otázka a tím i Solovjev ustoupily do pozadí. Až v roce 1927 uveřejnil P. Jan Urban T. J. faksimile svědectví o sjednocení Solovjeva s Církví katolickou, jehož originál měl u sebe. Faksimile předtím otiskl ruský katolický časopis "Kitež", vydávaný ve Varšavě v čísle 8./12. Ročník I., str. 43-44. Akt vstupu do Církve římské je podepsán knězem, který přijal Solovjeva do Církve a dalšími dvěma svědky. V časopise "Kitež" se píše: " Poněvadž neustávají v našem i cizím tisku pochybnosti o tom, byl-li zesnulý ruský filosof a náboženský myslitel Vladimír Sergejevič Solovjev kanonicky sjednocen s katolickou Církví, my podepsaní pokládáme za svou povinnost oznámit tiskem, že jsme byli očitými svědky sjednocení Vladimíra Sergejeviče s katolickou Církví, dokonaného řeckokatolickým knězem P. Mikulášem Alexejevičem Tolstojem 18. února (dle juliánského kalenádře) 1896 v Moskvě v domácí kapli P. Tolstoje. Po zpovědi Vladimír Sergejevič v naší přítomnosti přečetl vyznání víry Tridentského sněmu v církevně slovanském jazyce a následně při liturgii, sloužené výše uvedeným knězem podle řecko-slovanského obřadu s modlitbou za sv. Otce, přijal nejsvětější Svátost. … Uveřejňujeme toto naše svědectví a máme za to, že tím jednou provždy přestanou všechny pochybnosti. Podepsáni: P. Nikolaj Alex. Tolstoj, kněžna Elena Vasilijevna Dolgorukova a Dimitrij Sergejevič Novskij.

Zprávu o této události doplňují slova msgr. D´Herbignyho v předmluvě k italskému vydání knihy "Un Newman russe, Vladimir Soloviev" (Paříž 1911): "Solovjev složil kanonicky u přítomnosti svědků své vyznání víry a přijal potom svátosti katolické Církve." O této události byl informován osobně i papež Lev XIII.

V. S. Solovjev již dlouho uvažoval o konverzi ke katolické Církvi, neboť si uvědomoval nekonzistenost nauky pravoslavných denominací a ve svém díle "La Russie et L´Eglise Universelle" (1889) vyznal veřejně víru v primát římského papeže a tento na základě učení východních i západních otců dlouze dokazuje. Na závěr Solovjev píše: "To, co bylo hlásáno představiteli západních Slovanů, velikým Križaničem a velikým Strossmayerem (tj. výzva ke sjednocení), vyžadovalo jen prosté "Amen" Slovanů východních. Toto "Amen" jsem přišel vyslovit jménem 100 milionů ruských křesťanů s pevným přesvědčením, že se mě nezřeknou. … Otevři jim, Klíčníku Kristův! Kéž brána dějin bude pro ně i pro celý svět branou do království nebeského." Vladimír Solovjev nejenom ukázal svým rodákům onu bránu, nýbrž dal jim i příklad a sám jí vešel první.

Požehnané svátky velikonoční! Gesegnete Osterzeit!

25. března 2013 v 18:47 | MC
+++
Požehnané Velikonoce Vám přeje redakce Monarchia Catholica.
Gesegnete Osterzeit wünscht Ihnen Monarchia Catholica.

CHRISTUS RESURGENS EX MORTUIS JAM NON MORITUR. MORS ILLI ULTRA NON DOMINABITUR. ALLELUJA.

CHRISTUS VON DEN TODEN AUFERSTANDEN, STIRBT NICHT MEHR. DER TOD HAT FÜRDER KEINE MACHT ÜBER IHN. ALLELUJA.

KRISTUS VSTAV Z MRTVÝCH, UŽ NEUMÍRÁ, SMRT NAD NÍM JIŽ NEPANUJE.


(ROM. 6,9)

Francesco kardinál Marmaggi - Bojovník proti Husovi - Kämpfer gegen Johannes Hus

4. února 2013 v 12:00 | MC
Světlé kapitoly našich dějin lemují osobnosti církevního života, které se nepodřidili diktátu časově podmíněných politických hnutí a nesprávných politických tendencí a vždy hájili Církev a katolickou nauku, i když to nebylo populární. Církev vždy stála nad národy a její hlas byl hlasem Učitelky, která v duchu svého poslání, které ji svěřil Bůh, musí až do svého konce odmítat omyly. Mezi tyto osobnosti patří i Francesco kardinál Marmaggi, který sehrál významnou úlohu při potírání falešných ideologických principů, na kterých byla vybudována masarykovská Československá republika. Jedním z těchto pilířů byla oslava a kult odpadlého kněze Jana Husa. S obavami sledovala katolická Církev vývoj v Československu po roce 1918. Odpad milionů věřících a části katolického kléru, zrušení výsad šlechty a pozemková reforma zle doléhaly na Církev i český národ. Vyvěšení husitského praporu na Pražském Hradě, stržení mariánského sloupu a vyhazování křížů z úřadů a ze škol bylo pouze počátkem toho, na čem byla a je postavena Československá republika, resp. její nástupkyně Česká republika. Francesco Marmaggi se narodil 31. srpna 1876 v Římě v Trastevere. Theologická studia ukončil v Římě, vysvěcen byl v Lateraně 14. dubna 1900. Byl činný nejdříve v duchovní správě farnosti sv. Doroty v Trastevere v Římě, odtud byl povolán k Apoštolské Penitenciatuře a přednášel filosofii a právo na universitě Athenaeum. Pracoval v komisi pro kodifikaci církevního práva a byl odtud povolán sv. Piem X. v roce 1904 za státního místotajemníka do vatikánského státního úřadu. Papežský stolec ho poslal v roce 1920 jako nuncia do Rumunska (prvního nuncia v této zemi). V roce 1922 ho Církev svatá pověřila péčí o organisaci náboženství řeckých uprchlíků v Cařihradě. Následujícího roku byl poslán za nuncia do Prahy. Do doby jeho pražské činnosti spadají práce, které vedly k pozdějšímu uzavření modu vivendi mezi Svatým Stolcem a ČSR. Po jeho dvouletém působení v Praze došlo v roce 1925 pro otázku svěcení svátku M. Jana Husa a účasti čsl. vlády na těchto oslavách k otevřenému konfliktu mezi nunciem a čsl. vládou, za něhož nuncius opustil Prahu (7. července 1925). Nunciatura v Praze a vyslanectví v Římě byly po dvě léta spravovány pouze zatímními správci. Msgr. Marmaggi se do Prahy nevrátil, i když spor mezi Vatikánem a ČSR byl urovnán uzavřením modu vivendi (1928). Vatikán ho jmenoval r. 1928 nunciem ve Varšavě. Od roku 1939 zastával místo prefekta sv. kongregace Koncilu. (Sacra Congregatio Cardinalium Concilii Tridentini interpretum) Kardinál Marmaggi zemřel v roce 1949. Děkujeme, Vaše Eminence, za Váš neohrožený postoj na obranu práv Církve svaté.
 
 

Reklama

Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!