Katolická sociální práce - Katholische Sozialarbeit

Pochod pro život 21.3.2015 Praha - Marsch für das Leben

10. března 2015 v 16:04 | Pro Life

Program Pochodu pro život dne 21.3.2015

12.00 Missa tridentina v kostele sv. Gabriela v Holečkově ulici
kanovník Metropolitní kapituly P. Jan Gerndt
12.30 Řeckokatolická liturgie v katedrále sv. Klimenta v Karlově ulici
biskup Ladislav Hučko, apoštolský exarcha
14.15 Zahájení Národního pochodu pro život na Mariánském náměstí
14.30 Průvod centrem Prahy:
Mariánské náměstí - Platnéřská - Křižovnická - Smetanovo nábřeží -
Národní třída - 28. října - Václavské náměstí
16.00 Závěrečný program u sochy sv. Václava

Pište na universitu do Hradce Králové (Königsgrätz) za odvolání pana "doktora" M. Mitlöhnera

20. června 2014 v 19:23 | Zprávy IDNES, Novinky.cz, MC
Radu postižených oprávněně pobouřil článek právníka a ředitele Ústavu sociální práce na hradecké univerzitě Miroslava Mitlöhnera, který nazývá handicapované zrůdami. Jeho text o právních a etických problémech narození dětí s těžkými vadami navíc ospravedlňuje jejich zabití i po porodu. Vědec na svou funkci vzápětí rezignoval. Počtěte si sami. Takový člověk nemá co dělat v akademických kruzích. Je to jenom další ozvěna toho, jak si liberální demokracie váží lidského života.

Redakce Monarchia Catholica vyjadřuje veřejný protest a to i formou dopisu rektorovi Hradecké Univerzity na zbavení funkce pana "doktora" z Ústavu sociální práce. Tento člověk si nezaslouží nic jiného než, aby mu byli odebrány všechny akademické hodnosti. Tímto svým článkem a "citacemi" ukázal pravou tvář.

Vztah katolické sociologie a sociálních deviací - Beziehung der katholischen Sozialwissenschaften und der sozialen Ablenkungen

26. února 2012 v 19:00 | SP
Tento příspěvek je především historickým exkurzem. Odkrývá některé podněty v polozapomenutém díle katolického sociologa Bedřicha Vaška (1882 - 1954) právě ve vztahu k sociálním deviacím. Všímá si především myšlenek v jeho dvou dílech Rodina dvacátého století (1924) a soubor sociálně psychologických a sociálně etických statí s názvem Z problémů dnešní společnosti (1926). Chápeme křesťanskou sociologii jako vědu "jež vyšetřuje, jaké jsou a jaké mají být složení, vztahy a život ve společnosti a jakými prostředky se má pracovat o správný řád ve společnosti." [2, 9]
Jak uvádí Bahounek [1,12] křesťanská sociologie má trojí obor působnosti: popisuje, hodnotí a hledá vhodné prostředky, metody a postupy k nějakému cíli. Křesťanská sociologie je dle Bahounka [1,10] součástí sociální nauky Církve. Někdy se nazývá sociální teologií.

Rozvoj katolické sociologie spadá do období druhé poloviny 19. století, kdy katolická Církev stojí před úkolem reagovat na převratné události ve společnosti, spojené s rozmachem průmyslové výroby a revolučními změnami, které z této nové společenské reality vyplývaly. Druhým okruhem zájmu křesťanské sociologie byla reakce na různorodé politické i filozofické proudy této doby. Nová společenská realita sebou přináší celou řadu problémů, které vyvolávají nárůst sociálních deviací. Tato sociologie vždy nejen popisovala negativní jevy ve společnosti, ale také hledala příčiny těchto jevů a snažila se hledat možnosti nápravy. Chápeme-li sociální deviaci jako jednání, které porušuje normy právní, morální i náboženské, pak se velmi úzce dotýkají vlastního obsahu křesťanské sociologie. Vašek dokonce otázkám sociální patologie jako předmětu sociologie připisuje důležitý význam. Ovšem sociální
patologii zde chápe v širším pojmu, než má tento termín dnes.

Pohled katolické sociologie na problematiku sociálních deviací není totožný s pohledem laické sociologie. Křesťanská sociologie čerpá ze sociální nauky Církve, která se i ve společenských otázkách opírá o Písmo svaté a Tradici, tak zde převažuje pohled, který může budit dojem jakési alternativní morálky. Problém nastává již v určení normy, ze které vychází klasifikace sociálních deviací. Křesťanská sociologie neodvozuje normu z častého výskytu jevu. Je zde problém pravidelnosti, která má ráz společensko sjednocující a kulturně tvořivé činnosti, kdežto nepravidelnost má povahu činnosti společensky rozkladné a kulturně neplodné a destruktivní. Takže pravidelnost určitého jevu nelze označit za normu. Měřítkem rozlišení mezi kulturně tvořivou činností a činností rozkladnou je určité hodnocení, které se opírá o normu, měřítko toho, co je normální a co je patologické.

Pojem normy - pojem řádu
Pojem normy se odvozuje od pojmu pravidla, řádu, který je vlastní lidské přirozenosti. Bůh je původcem řádu, který vložil do stvoření. Pojem pravidla řádu je dokonale určen a jen v určité míře je podmíněn společenskými poměry (politickými, státoprávními, ekonomickými a jinými). Má povahu společenského tlaku, který se může uplatnit v omezené míře, ale nikdy nemůže ovlivnit duchovní podstatu samotného pojmu pravidla či řádu. "Obraz společnosti, předpokládaný při rozlišování řádných činností a jevů od patologických, musí brát v úvahu jako měřítko jisté pravidlo."[1, 53] Pravidlo může odpovídat častému výskytu jevů ve společnosti, ale svoji podstatou je založeno na neměnném řádu. Tento řád odpovídá vlastní struktuře přirozenosti člověka. Podstatným rysem setrvávání v tomto řádu, ze kterého vychází i pojetí normality je cíl člověka - směřování k dokonalosti Božího dítěte. Normalita má navazovat na lidskou přirozenost a překonat ji, což nelze pouze přirozenými prostředky. Pojem normy zde souvisí s nadpřirozenou mocí - tedy s Bohem. Pakliže tzv. Desatero chápeme jako zjevené Boží slovo určené všem lidem pro všechny věky, tak ho lze skutečně chápat jako všeobecně závaznou normu ve společnosti. Sociologie sama nemůže dospět k rozlišování normy od deviace, nýbrž pouze za pomoci filozofie a etiky. Při tomto rozlišování se také neobejde bez morálky. Morálka zde není vnímána pouze jako závazek, ale jde ji o uplatnění rozumu a svobodné vůle člověka k dobru společnosti.

Křesťanská sociologie v minulosti věnovala mnoho pozornosti analýze různých filozofických, politických i sociálních směrů a idejí. Poukazovala na nesprávnost vývojových teorií, které se promítali také do společenských věd 19. a 20. století. Snažila se reagovat na složité otázky soudobé společnosti. Podnětem k hlubšímu studiu společnosti z křesťanského pohledu byly především papežské encykliky. Mezi významnými enyklikami můžeme jmenovat Rerum novarum a Sapientiae christianae papeže Lva XIII. nebo Quadragesimo anno papeže Pia XI. Katoličtí sociologové jako Bedřich Vašek (1882 - 1954) měli v těchto dokumentech oporu pro svou badatelskou činnost.

Některé podněty v díle B.Vaška k problému sociálních deviací
V jeho sociologické studii z roku 1924 s názvem Rodina dvacátého století se objevuje několik podnětů, které souvisí se sociálním posláním rodiny. Zamýšlí se zde nad úlohou rodiny, která může působit preventivně ve vztahu k sociálním deviacím: "Strohé sobecké povahy pod vlivem lásky si v rodině navykají podrobovat osobní zájem zájmu rodiny, snaha ostatním členům pomáhat se stává trvalým rysem povahy a je dobrým základem pro vývoj lásky k bližnímu vůbec, zvyk mít ohled na ostatní příslušníky rodiny zdokonaluje se v jemnocit vůči právům a přáním cizích lidí."[3, 13] Rodina je pro Vaška sociální školou, v níž je člověk vychováván nejen jako jednotlivec, nýbrž i jako člen širších společenských celků. V těchto řádcích můžeme sledovat, jak vysoko cení křesťanská sociologie rodinu jako nenahraditelnou sociálně-pedagogickou instituci. V rodině probíhá proces sociálního učení. V řádném rodinném prostředí bývají pudy a všechny vnitřní síly v nás, které by naši osobnost strhovaly a působily ve společnosti zmatek kultivovány, zušlechtěny a stávají se "požehnanými mohutnými energiemi", jež udržují mnohotvárný život ve společnosti. Můžeme si položit otázku. Pro koho je dnes rodinné prostředí místem kultivace osobnosti.

Vašek se věnuje také problematice manželství ve vztahu k rodině. Zamýšlí se nad problematikou nerozlučitelnosti manželství. Z hlediska sociálních deviací je dnes rozvodovost vnímána jako sociálně negativní jev. Jde sice o jev závažný, ale pouze pokud jde o překročení únosné hranice. Rozvodovost v České republice hranice únosnosti překročila. Souvisí tento sociálně negativní jev s vymíráním českého národa? Bedřich Vašek v roce 1924 k problému nerozlučitelnosti manželství napsal: "Při rozlučitelnosti manželství, vzhledem na možná rizika poměry spějí k tomu, aby buď počet dětí v manželství byl omezován nebo aby jich nebylo vůbec, a těmto nepopulačním tendencím brány napřed jen ostýchavě pootevřely, později uvolňovaly víc a více, nakonec otevřely dokořán."[3, 24]

Vašek vysvětluje také nadpřirozenou povahu manželství jako svátosti a její sociální a pedagogický význam. Nadpřirozenou milost Boží, kterou získává svátostné manželství kultivuje pohlavní pud, jehož nezřízenost má nedozírné následky vedoucí často k sociálním deviacím. Nadpřirozená síla při aktivní spoluúčasti člověka vede k zachování věrnosti v manželství. Hovoří-li se dnes o sexualitě a pohlavním pudu je to především v problematice různým forem prostituce jako sociálně patologického jevu. Hovořit o manželské věrnosti nebo předmanželské sexuální zdrženlivosti jako mravním principu je dnes - v éře permanentní sexuální revoluce nepatřičné. Není žádným tajemstvím, že nezřízenost těchto vášní může vést až k nebezpečným sexuálním deviacím. Určitým podnětem k prevenci sexuálních deviací mohou být mravní principy, které vycházejí z pohledu katolické sociologie na instituci manželství.

Ve Vaškově sociologické studii o rodině dvacátého století se objevuje analýza důležitých otázek, které se vztahují k problematice rodiny, ať již se jedná o její sociální poslání, evolucionistickou nauku o rodině a rozbor této nauky z katolického pohledu. Věnuje se mravnímu, kulturnímu a hospodářskému prostředí tehdejší rodiny. Mapuje moderní právní nazírání na manželství a vliv liberálního a socialistického státu na rodinu. Shrnuje výsledky zavedení manželské rozluky, podrobuje analýze tzv. novomalthusiánství. Apeluje na zlepšení mravnosti ve společenském životě a prohloubení náboženského života.

Zajímavým a podnětným dílem B.Vaška, které se věnuje ze širšího úhlu problematice života v tehdejší společnosti a otázkám, které si někteří sociologové kladli v polovině 20. let XX.století jsou sociálně etické a sociálně psychologické statě nazvané příznačně Z problémů dnešní společnosti. Statě se věnují společenským otázkám jako vztahu jednotlivce a společnosti, problému autority a rovnosti, sociální hodnoty křesťanství, analyzují z pozice katolické sociologie problém nacionalismu, třídního boje, revolučních principů nebo mezinárodního práva. Opět katoličtí badatelé pohlížejí za hranice materialismu k morálce opřené o náboženské hodnoty.

Mravnost je dle nich nepostradatelným základem společnosti a křesťanství je nenahraditelným sociálním činitelem předně tím, že je nejmocnější oporou mravnosti. "Je podmínkou, bez níž se lidská společnost nemůže trvale udržet, tím méně se rozvíjet."[4,110] Potřeba mravnosti se v kruzích společenskovědních badatelů všeobecně uznává, avšak v praxi se netěší zájmu, který by zasloužila. Příčinou tohoto stavu může být v liberální společnosti faktická absence jasných mravních norem, které vycházejí z neměnného nadpřirozeného řádu daného Bohem. Jak poukazuje Vašek ve svých statích [4,112]: čím výše spěje civilizace v technickém pokroku a spletitosti sociálních vztahů, tím více je třeba ve společnosti mravnosti. Katolická sociologie vidí v rozvoji mravnosti podepřené neměnnými hodnotami křesťanského náboženství spolehlivou prevenci před sociálními deviacemi ve společnosti. Velké téma mravnosti se může stát velkou výzvou společenskovědním badatelům právě v hledání možnosti prevence a terapie sociálních deviací.

Citované zdroje:
[1] BAHOUNEK, Tomáš OP. Křesťanská sociologie pro každého. 1. vyd. Třebíč: Arca JiMfa, 1997. 376 s. ISBN 80-85766-95-7
[2] VAŠEK, Bedřich. Rukojeť křesťanské sociologie. 3. vyd. Olomouc: Velehrad, 1947. 291 s.
[3] VAŠEK, Bedřich. Rodina dvacátého století. 1. vyd. Olomouc: Matice Cyrilometodějská, 1924. 259 s.
[4] VAŠEK, Bedřich. Z problémů dnešní společnosti. 1. vyd. Olomouc: Matice Cyrilometodějská, 1926. 289 s.

Etický kodex pro pracovníky katolických sociálních institucí. Der katholische Moralkodex für die Dipl. Sozialarbeiter.

20. října 2011 v 21:12 | SP
Jak praví mravouka: "Člověk, jakožto tvor obdařený rozumem a svobodnou vůlí, je pánem svých skutků a odtud plyne pro něho také závažnost odpovědnosti za veškeré jednání." To platí o člověku jako takovém, i když odhlédneme od jeho povýšení do řádu nadpřirozeného pomocí milosti. Člověk svou vlastní podstatou, svými schopnostmi tvoří ve vesmíru samostatný řád, odlišný od jakéhokoliv jiného řádu. Lidský řád je výjimečný nejen po stránce bytí, ale také činností. A ke stanovení a hodnocení tohoto řádu jsou východiskem rozum a svobodná vůle. A právě tyto dvě, které člověka stavějí nad nižší tvory, jsou příčinou řádu, který nazýváme etickým, tedy mravním. Lidské skutky bez ohledu na zjevené náboženství jsou podrobeny tomuto etickému řádu. Člověk může volit prostředky k cíli, může konat skutky, které jsou hodnoceny jako dobré nebo zlé, podléhá jeho činnost úvaze etického rázu. Tato úvaha se liší od úvahy psychologa. Psycholog na lidské skutky pohlíží z hlediska životnosti, etik si všímá, zda skutky odpovídají nebo neodpovídají cíli, k němuž má být zaměřena veškerá lidská činnost. Člověk - rozumový tvor má dle přirozeného zákona poslední cíl, kterým je štěstí a blaženost, dosažitelná zde na zemi. Úkolem etiky je vést člověka, aby tohoto štěstí dosáhl a přiblížil se k blaženosti, kterou mu ukazuje jeho přirozený rozum. Etika je tedy přirozená mravouka. Etika je část filozofie, která pojednává o lidském skutku, s ohledem na jeho mravní hodnotu. Je vědou, která má úkol přirozeným světlem, které je lidskému rozumu dáno, soudit a ukazovat dovolené a nedovolené v činnosti člověka. Stanovit jistá pravidla podle nichž se má člověk řídit ve svém morálním úsilí. Je jisté, že tato pravidla musejí být objektivní a vycházejí ze zásad, jejichž jistota je co největší. A úkolem, který navazuje na úkol prvý, je navádět mocí autority přirozeného rozumu k tomu co bylo podáno jako mravně dobré a odvádět od toho, co bylo uznáno v ohledu za špatné. Je třeba v úvodu vysvětlit některé důležité pojmy, aby nedocházelo k neporozumění. Druhým takovým centrálním pojmem (kvalitativně vyšší povahy) je - morální teologie. Etika staví na řádu přirozeném, kdežto morální teologie na řádu nadpřirozeném. Ten je pro úspěšné působení pracovníka katolické sociální instituce největší oporou. Morální teologie buduje na etice, etiku doplňuje a zdokonaluje. Nadpřirozený cíl nevylučuje cíle přirozené, nýbrž je obsahuje, tak jako dokonalé obsahuje méně dokonalé. Světlo rozumu vede etiku, vzhledem ke světlu víry ve zjevené pravdy, které vede morální teologii.

Charakteristika etického kodexu sociálního pracovníka.

Myslíme-li pojem "sociální pracovník", ten se neredukuje pouze na zaměstnance v sociálních službách, které poskytuje katolická Církev, ale tento pojem označuje každého laického katolického pracovníka ve společenském prostředí v Církvi i mimo ni. Můžeme tímto termínem označit například učitele, sociální pedagogy ve školských i mimoškolských zařízeních. Proč se sociální pracovník nesmí řídit laickou morálkou? V laické morálce se totiž nejedná o pouhou etiku - jako přirozenou vědu, ale o etiku zbavenou jakékoliv myšlenky na Boha. Východiskem této morálky je naprosté popření Boha. Laická morálka není jen morálkou nenáboženskou, nýbrž protináboženskou, neodhlíží od nadpřirozeného řádu, nýbrž jej popírá. Laická morálka je dílem veskrze lidským. Jejím největším problémem je, že vychází z popření Boha a tím také z popření lidského rozumu, který je schopen přirozenou cestou dospět k Bohu. Laická morálka je útokem na rozum člověka ve své podstatě. Vycházíme-li z toho, že Bůh je původcem mravního řádu. Bez vědomí těchto souvislostí se stala etika jen nějakými pravidly slušnosti, jejichž přestoupení může znamenat pro člověka nebezpečí, že se dostane do trapné situace, ale nic víc. Zásluhou není, že se chováme ke všem korektně, nýbrž podle dobrých skutků. Zásluhou není také to, že se k přátelům chováme přátelsky, nýbrž máme se tak chovat i k nepřátelům. V tom je zásluha. Co lze očekávat od guru laické morálky: "Jestliže slepý vede slepého, oba spadnou do jámy."(Mt.15,14) Od katolického sociálního pracovníka, který pracuje v jakýchkoliv institucích nelze očekávat přizpůsobení tomuto laickému přístupu, který nenese plody žádné nebo jen shnilé. V této práci tedy odhlédnu od laického etického kodexu a budu se zabývat charakteristikou kodexu katolického sociálního pracovníka. Mezi pilíře katolické morálky patří Písmo svaté, Tradice, Církev učící, autorita církevních Otců a význačných teologů a konečně rozum lidský. Tyto pilíře jsou také prameny etického kodexu sociálního pracovníka. Nejcennějšími poklady jsou Písmo svaté a Tradice. Tyto prameny obsahují zjevení Boží a těší se v Církvi nejvyšší autoritě. Dle těchto pramenů rozdělujeme v morální teologii dle lidských skutků na ctnosti a na hříchy. Ctnosti křesťanské tvoří ctnosti božské - víra, naděje, láska a ctnosti základní tzv. mravní - moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost. Těchto sedm ctností tvoří páteř etického kodexu katolického sociálního pracovníka.

Etický kodex katolických sociálních pracovníků.

Ve všech pomáhajících profesích jsou první tři ctnosti - víra, naděje a láska nejdůležitějším předpokladem pro úspěšnou realizaci nápravy duševní a tělesné rovnováhy klientů. Faktem je, že v dnešních zařízeních je prováděno mnoho práce pro obnovu duševních a tělesných sil daného klienta. Mnozí odborníci přiznávají značný neúspěch sociální práce s některými rizikovými skupinami například toxikomany, alkoholiky nebo odsouzenými po propuštění z vězení. Zvláště taková resocializace odsouzených je zpochybňována samotnými odborníky v oblasti penitenciární a postpenitenciární péče. V laických zařízeních je kladen přílišný důraz na materiální stránku pomoci a vlivem liberálního světonázoru - zvaného mravní relativismus nemůže být řeči o nějakém úspěchu na úrovni péče o duši. Liberální relativismus má vůbec problém jak definovat pojem "dobro". Všechno mravní úsilí se ztrácí v subjektivistickém vnímání řady problémů v sociální oblasti. Ve vysilující práci s dušemi postižených a trpících je třeba solidní duchovní výbavy, jejíž základ může poskytnout jen pravá víra. Bylo dokázáno, že mezi duševně nejméně ohrožené patří právě - věřící křesťané. Charakteristika jednotlivých ctností. VÍRA - je ctnost nadpřirozená svým původem, obsahem i cílem, neboť jen Bůh dává víru, Bůh je vlastním obsahem křesťanské víry a k němu jakožto poslednímu cíli vede božská víra. Proto víra nutně vzhlíží vzhůru, je základem, podstatou, začátkem věcí, které očekáváme. NADĚJE - je ctnost vlitá Bohem, kterou očekáváme s naprostou důvěrou jak věčnou blaženost, tak prostředky k jejímu dosažení, spoléhajíc se na všemohoucí pomoc Boží. Nositelem naděje je vůle. Jako svobodná vůle i naděje je úkon zcela dobrovolný. LÁSKA - "Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, lásky však kdybych neměl, byl bych jako měď zvučící a zvonec znějící…", to řekl apoštol národů sv. Pavel. A dále: "Láska je korunou všech ctností." Milovat znamená chtít dobro. Láska, o které mluvíme je úkonem vůle - ta je jejím podmětem. A jejím předmětem je dobro. Charakteristika mravních ctností. MOUDROST - ctnost první důležitosti. Jen tehdy jedná člověk lidsky, když ve své činnosti se řídí rozumem, a jen tehdy jedná podle mravního řádu a jeho skutky mají kladnou mravní hodnotu, když jsou vedeny moudrostí. Moudrost je ctnost rozumová a mravní zároveň. Je to v podstatě zběhlost rozumu diktovat v konkrétních případech, co je třeba konat a čeho se vystříhat. Moudrost - radí, soudí, přikazuje. SPRAVEDLNOST - ve vztahu k druhému. Vztah jednoho k druhému bývá velmi často vyjádřen povinností. Povinnost je pak souvztažná s právem. Vlastním úkonem spravedlnosti je dát každému, co je jeho. Spravedlnost vychází z předpokladu práva druhého, které respektuje, a navádí k tomu, aby se každému dostalo toho, co mu po právu náleží. STATEČNOST - ve smyslu katolickém se jedná o ctnost duše, nikoli tělesnou zdatnost a sílu svalů. Úkolem statečnosti je ovládat vášně strachu a odvahy a vést je podle příkazu diktujícího rozumu k náležitému cíli. Ve spojení s moudrostí vede k cílevědomosti. Psychologická povaha statečnosti je obrana a útok. MÍRNOST - uvádí do mezí smyslovou žádost člověka. Aplikuje zákon Boží a lidský do konkrétních situací. Tato ctnost řídí ukázněnost mysli a těla vzhledem k lidským skutkům. Závěr. Shrneme-li v aplikaci na konkrétní situace tyto čtyři mravní ctnosti, které jsou oporou etického kodexu můžeme říci, že moudrost je hlavou všech těchto ctností, pokud je vede a dává jim náležitou orientaci. Spravedlnost řídí vztahy člověka k druhému. Je však třeba, aby byl člověk také sám v sobě zdokonalován a to je úkolem statečnosti, která odráží deprese strachu před zlem a překážkami a tím umožňuje konání dobra a také mírnosti, která uvádí v dokonalý řád rozumu všechny sklony smyslové žádosti. Ve vztahu ke klientům uplatňuje spravedlnost a svou osobnost podporuje statečností a mírností. To vše zaštiťuje moudrost. Etický kodex sociálního pracovníka je možno rozdělit na externí a interní řád. Vnější řád se vztahuje ke klientům, spolupracovníkům, blízkému okolí a společnosti. Vnitřní - tedy interní se vztahuje k sobě samému, k rozvoji mravnosti, ke kultivaci osobnosti. Sem můžeme zahrnout i odbornou zdatnost, která však tvoří v interním řádu specifikum, vzhledem ke své povaze. Seznam odborné literatury. BAHOUNEK, Tomáš. OP Křesťanská sociologie.Třebíč: Arca JiMfa spol.s.r.o., 1997, 376 s. DACÍK, Reginald. OP Katolická mravouka. Olomouc: Krystal OP, 1946. 419 s. TOMÁŠEK, František. Katechismus katolického náboženství. Frýdek-Místek: Michael s.a., 2006, 204 s.

Antireklama - Gegenwerbung

Monarchistický hold sv. Louise de Marillac - Monarchistische Huldigung zum Hl. Louise von Marillac

22. května 2011 v 21:21 | MC

Byla nejvýznamnější spolupracovnicí sv. Vincence z Pauly, povahou byla jeho pravým opakem. Snad proto se dobře doplňovali.

Narodila se 12. srpna 1591 v panství Ferrières v blízkosti Paříže. Její otec, pan Louis de Marillac, pocházel ze starého šlechtického rodu, její matka je neznámá. Louisa byla nemanželským dítětem. Otec Louisu sice miloval, ale na výchovu ji dal do kláštera. Louisa nikdy nezažila bezpečí rodinného života. Dostalo se jí vynikající výchovy a vzdělání. Byla inteligentní a umělecky nadaná. Už v mládí se v ní probudilo přání zasvětit svůj život Bohu jako řeholní sestra.

Její slabé zdraví bylo překážkou vstupu do přísného kontemplativního kláštera. Jiná možnost spočívala ve sňatku, který uzavřela s Antoniem Le Gras, sekretářem královny. Měla jednoho syna Michaela. Manželství netrvalo dlouho. Její manžel v roce 1625 zemřel.

Dva roky před tím se Louisa poprvé setkala se sv. Vincencem z Pauly. Po počátečním oboustranném váhání převzal Vincenc její duchovní vedení. Pomohl jí v prvních těžkých letech jejího vdovství, usměrnil ji v zaopatření a vzdělání jejího syna, povzbuzoval ji v pomoci chudým a vedl ji k důvěře a lásce k Bohu.

V roce 1629 ji poprvé poprosil, aby ho podpořila ve vedení a řízení charitního spolku. Toto první oficiální zapojení Luisy do charitní činnosti sv. Vincence znamená počátek vzájemně se doplňujícího společného působení, které umožnilo vytvoření velkého charitního díla. Sv. Vincenc si uvědomil, že chudým mohou účinně pomoci hlavně chudobní. Proto k této službě chudým vybral mladé ženy, venkovské dívky a jejich výchovu a vzdělání svěřil Louise de Marillac. Rok 1633 je rokem založení "Společnosti Dcer křesťanské lásky". V tomto roce Louisa přijala do svého bytu pět dívek. S nimi vytvořila společenství, jehož základem byla oběť Bohu ve službě chudým.

Louisina zásluha spočívala ve formaci společenství milosrdných sester, které sv. Vincenc označil jako Služebnice chudých. Každý den uskutečňovanou lásku k chudým konečně sestry vyjadřují složením slibů čistoty, chudoby a poslušnosti. Louisa neúnavně dbala na to, aby nepodlehly pokušení stát se klauzurovanými sestrami nebo aby nezůstaly zcela ve světě.

Louisa díky svému vzdělání v theologii a klasických řečech byla schopna dávat dámám pařížské společnosti exercicie. Kromě toho sepsala malý katechismus a sestavila vyučovací osnovy pro chudé děti. Pro mnohé sestry se stala první učitelkou čtení a psaní. Díky organizátorské schopnosti a moudrosti, s níž sv. Louisa vychovávala a dosazovala sestry, mohla být mnohá díla sv. Vincence uvedena do chodu - reformy ve špitálech, vzdělání v péči o nemocné, péče o nalezené děti, galejníky, vojáky ve válce, vyhladovělé ženy a děti ve válkou postižených francouzských provinciích. Sv. Vincenc se s ní radil a ponechával jí svobodu v tom, co se týkalo formace mladého společenství.

Milosrdné sestry jí vděčí za solidní základ společenství, které bylo po dlouholetém úsilí církevně schváleno. Nebylo totiž v té době zvykem, aby sestry působily mimo klášter. Skrze nespočetné dopisy stanovila a zprostředkovala sestrám zásady a poslání společenství. Vedle kázání sv. Vincence patří tyto listy k duchovnímu pokladu Milosrdných sester.

Louisa de Marillac je tak plným právem označována jako spoluzakladatelka společenství Dcer křesťanské lásky. Zemřela 15. března 1660 v Paříži. Papež Benedikt XV. ji prohlásil 9. května 1920 za blahoslavenou, papež Pius XI. ji 11. března 1934 svatořečil. Papež Jan XXIII. ji prohlásil 10. února 1960 patronkou všech, kteří jsou činní v sociálně-charitativní oblasti. Sv. Louiso de Marillac, oroduj za nás!

 
 

Reklama
Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!