Politika a republikánské "vládnutí" - Die Politik und die Republikanische "Regierung"

Modlitební akce proti Gender ideologii a ratifikaci Istanbulské Úmluvy! Kampf und Gebetsliga gegen Gender Ideologie und die Istanbul-Konvention!

13. srpna 2018 v 20:57 | MC


Podporujeme tradiční rodinu! Wir unterstützen Familien!

Vážení přátelé,
jistě se k vám dostaly informace o plánovaném hlasování o Istanbulské Úmluvě v Parlamentu ČR (pravděpodobně září 2018). Úmluva vytváří prostor pro zpochybnění základních společenských daností, tradičního pojetí rodiny jako spojení muže a ženy, kteří vychovávají své děti a její přijetí by mohlo vést k zavedení perzekuce nad všemi, kteří nebudou souhlasit s gender ideologií. Příklady ze zahraničí jsou toho odstrašujícím dokladem! Proto si po prostudování zmíněné Úmluvy uvědomujeme VELIKOST HROZÍCÍHO NEBEZPEČÍ PRO NAŠI ZEMI.

Prosme společně nebeského Otce o požehnání pro naši vlast, rodiny a křesťanské hodnoty!!!

Monarchia Catholica vyzývá všechny katolíky ke každodenní modlitbě 1x celého sv. Růžence (tj. 5 desátků) na úmysl zastavení ratifikace Istanbulské Úmluvy a to od 15. 8. - svátku Nanebevzetí Panny Marie až do 14. 9. - svátku Povýšení svatého Kříže. Rovněž vyzývá všechny tradiční katolické kněze za sloužení svatých mší na tento úmysl odvrácení této hrozby.

Úvaha Jana Drnka k výročí svržení Mariánského sloupu v Praze - Jan Drnek Überlegung zum Gedenktag der Zerstörung der Säule Mariens in Prag

30. října 2017 v 6:37 | Jan Drnek

Vážení přátelé,

je to historie plná omylů a zástupných cílů. Představuji si anarchistickou partu kumpánů Franty Sauera, která 3. listopadu 1918 táhne z památné Bílé hory, aby se pomstila za potupnou porážku z listopadu roku 1620. Asi aby se pomstila za najaté cizí žoldnéře, kteří moc nebojovali a rychle utekli, protože jim čeští stavové mluvící německy nezaplatili žold. Aby se pomstila za jejich velitele, které musel nepřítel vyhánět z pražských hampejzů nebo za nelegitimního Zimního krále, který hodoval a nestaral se o bitvu, a pak utekl. Aby se pomstila za to, že dnes nemluvíme všichni německy a nejsme součástí spolkové německé protestantské říše. Taková vznešená národní idea byla tehdy na Bílé hoře zmařena. To bylo pochopitelně třeba pomstít.

Jak se dočteme v análech, Franta Sauer vybral za prvotní cíl pomsty sochu svatého Jana Nepomuckého na Karlově mostě. Proč? Nu, protože Jan Nepomucký, to byl takový typický kamarád a zaprodanec Habsburků. Náš král Václav IV. ho zajal, když mu utekl arcibiskup Jan z Jenštejna, kterého chtěl v opileckém návalu vzteku zabít a tak zabil milého kanovníka Jana na místo arcibiskupa. Jako náhradní cíl. Osobně ho pálil loučemi a mrtvolu nechal svrhnout do Vltavy. Král Václav, to byl náš člověk, český král. Ne jako jeho bratr Zikmund, liška ryšavá, ten cizák a Němec. Janovo svatořečení vyplynulo v době baroka ze spontánně vzniklé lidové zbožnosti. Typický český lidový světec. To to ale Habsburkům nandáme, když ho shodíme do Vltavy. Kdyby se to bylo Sauerovi povedlo, dnes by pražský magistrát hlasoval proti obnově sochy sv. Jana Nepomuckého, toho typického symbolu nadvlády Habsburků. Ale Jana z Pomuku před Sauerem ubránili.

Pojďme dále. Parta anarchistů dští oheň a síru na Habsburky a táhne na Karlův most. A přímo v cestě jim na Malostranském náměstí stojí obrovský pomník císařského maršála Václava Radeckého z Radče. Takový loajální služebník Habsburků. Ale dav se pomníku ani nedotkne. Jak to? Stěží lze v Praze najít lepší objekt pomsty a kulturní devastace. Jsou na něm rakouští orli a sochy vojáků v císařských uniformách. Ale dav to nijkterak nepohoršuje. Jejich práci musí o 5 let později zastat republikánské úřady lezoucí servilně do zadku Mussoliniho Itálii.

Dav je zmaten. Jana z Pomuku zničit nesmí a zničit Radeckého je nějak nenapadlo. Musí se hledat náhradní objekt pomsty, a také se najde. Ale zase to není například blízká socha Františka I., proslulého habsburského absolutisty na císařském trůnu, která stojí na Smetanově nábřeží dodnes. Je to Panna Maria, Bohorodička na kamenném sloupu na Staroměstském náměstí. Opět typická kamarádka Habsburků, která se tak smutně proslavila utlačováním věrných Čechů.

Nu, ona vlastně zemřela asi o 600 let dříve, než se nějací Čechové vůbec objevili v ukrajinské stepi. Ale stejně. V roce 1650 si ji tam Pražané postavili jako poděkování za to, že v roce 1648 zachránila Prahu od vyrabování švédským vojskem. Hajzlové! Proč se nenechali povraždit a vyrabovat? Vždyť ti Švédové bojovali proti Habsburkům. Pro Pražany to byla vlastenecká povinnost, nechat se od nich povraždit a vyrabovat. A tahle žena hebrejského tesaře tomu zabránila? Tak to odnese ona. Svrhneme ji. Panna Maria může za to, že nastal žalář národů a 300 let temna.

My totiž žádnou Bohorodičku nepotřebujeme, tím méně samotného Boha. Vždyť to ani není Čech, dokonce ani Slovan. My si teď povládneme sami. Po česku. My teď světu ukážeme, jak se buduje blahobyt, prosperita a mír. Jak se má žít. Národ sobě! Proti všem!

Franta Sauer přilezl ke křížku v roce 1946, a rok před svou smrtí se ze všeho vyzpovídal. A Češi světu ukázali, jak si umí vládnout sami. Ukazují to celých 100 let a ukazují to i dnes. Ještě začátkem roku 1938 hřímal sociologický génius a politický věštec Edvard Beneš do rozhlasu, že Raději Hitler, než Habsburk. Hřímal také, že naším programem je Tábor. Sudlice a palcáty. Nikdy se nevzdáme! Potom Beneš celý národ odzbrojil, nechal ho napospas Hitlerovi, naplival na ústavu státu a sám utekl do Ameriky. Hitler byl strašlivé monstrum. Jak strašný by musel být ten Habsburk?

Možná, že je za tím vším bláznovstvím přece jen něco racionálního. Možná, že 3. listopadu 1918 nešlo o útok na starou monarchii. Proto vůbec nebyly napadeny sochy, které ji symbolizovaly. Možná šlo o útok na věčnou monarchii. Na křesťanský kult jako takový. Jenže pokrokářům nějak nedošlo a stále nedochází, že zavržením kultu ztrácíme i kulturu. Kultura nemůže existovat bez kultu, bez klanění se a bez úcty k tomu, co nás převyšuje.

Tady na tom sloupu nestála jen socha Panny Marie. Tam nahoře, nad hlavami všech Pražanů, bylo věčné a neměnné měřítko hodnot nadřazené všemu a všem. Nepokradeš, Nezabiješ, Nesesmilníš, Nepokradeš, Milovati budeš bližního svého jako sebe sama. Panna Maria nebyla symbolem politického nebo vojenského vítězství a nadvlády. Byla symbolem nadvlády a vítězství hodnot, které udělaly Evropu Evropou. Války, revoluce, genocidy, mučení, vraždění a okrádání, to nezpůsobil Bůh, tím méně Panna Maria. To způsobili nepokorní lidé, kteří se Bohu vzepřeli a Jeho měřítko hodnot zavrhli. Vymysleli vlastní hodnoty. Rovnost - volnost - bratrství. Založili zvláštní sektu věřících, kteří věří, že Bůh není, protože vědět to nemohou. Ateismus je výrazem touhy, aby Bůh nebyl, protože Boha by nemohli ovládat. Sami se totiž chtějí stát malými pánybohy, kteří nám určí, jak má svět správně fungovat.

Republikanismus je výrazem touhy, aby nebyl dědičný král, protože krále by nemohli ovládat.

Proto nám nechtějí dovolit tento sloup obnovit. Nevadí jim jiné sochy králů a císařů, vojevůdců a vojáků všude po Praze, i když jde podle nich o cizáky. Děsí se toho, aby vysoko nad jejich hlavami nestála Bohorodička. Symbol pokory, lásky a odevzdání se Bohu. Nenávidí všechno, co nemohou ovládat a manipulovat, co by mohlo stát nad nimi a umenšit jejich hodnotodárnost. Děsí je připomínka toho, že sami jsou jen malými nedokonalými a závislými tvory, že jim nepřísluší vládnout, ale sloužit. Děsí je myšlenka, že moc, která není současně službou, je neoprávněná.

A tím se stále znovu ocitají mimo kult a evropskou kulturu. Stále znovu přicházejí s nějakými systémy a modely uspořádání společnosti. S nějakými automaticklými právy a nároky. Jakýkoliv ideál obratem změní v ideologii. Stále znovu se nám snaží představit sami sebe jako naše spasitele. Hlavně aby nemuseli sami na kolena a prosit nějakou vyšší autoritu o ochranu a o vedení. Aby se nemuseli vzdát své iluze bohorovnosti a svých opiátů moci. Pasovali se na vynálezce demokracie, ačkoliv jsme ji převzali od staré monarchie. A ona, potvora nám vždycky nakonec umožnila zvolit si demokraticky diktaturu. Možná jí chyběli demokrati. Možná ale žádná demokracie nemůže existovat na principu rovnosti, protože ani žádná rovnost neexistuje. Při prvním rozhlédnutí je jasné, že si tu nikdo s nikým rovný není a nikdy nebyl. A jestli je rovnost iluzí, pak i taková demokracie je iluzí.

Děsíme se privilegií. Zakazujeme šlechtické tituly a přesto se každý dere o to, aby byl něco víc, než ti ostatní. Každý chce být privilegovaný, být ostatním nadřazený. Jako by lidské veskrze umělé modely mohly nahradit věčné duchovní principy. Jako by se stržením kamenné sochy dala strhnout Panna Maria i ze samotných nebes. Jako bychom se sami mohli pozvednout za vlastní uši. Můžeme zplanýrovat i hory, aby nás nepřevyšovaly, ale nic vznešeného tím nevytvoříme. Jen nudnou a fádní placku plebejského světa, v němž žijeme.

Tady na sloupu stála socha ženy tesaře. Králové a císaři se jí chodili klanět. Kdo jsme my, že se klanět nechceme? Bez klanění jsme jen stádo bez kultury, bez morálky a bez úcty, které jiní pasou, dojí a občas je zaženou na jatka. Nakonec za pár šupů prodáme nejen lithium, ale i celé tohle město, stát i národ cizincům. Svatovítský chrám prodáme někomu na kameny, protože jinou formu zisku si nedovedeme představit. Tisíciletou historii státu a národa zredukujeme jen na posledních sto let podvodů, kradení a ubohostí. Dětem ve školách zatajíme, že kdysi byly hory a nížiny, budeme předstírat, že jen tahle placatost je hodná národní hrdosti. Abychom z toho udělali heroické dějiny, bude muset znovu zatajovat a lhát. A čím bude jasnější, že pokrokář je nahý, tím fanatičtěji budeme muset vylhané roucho pokroku obhajovat a vzdychat jak je krásné.

Akt zamítnutí obnovy mariánského sloupu se rovná aktu jeho znovuzboření. Nejsem Pražan a v této chvíli jsem tomu rád. V Praze, která znovu odmítla ochranu Panny Marie, bych se bál žít.

Mariin syn Ježíš Kristus řekl Petrovi o církvi, že síly pekelné ji nikdy nepřemohou. A kdo jsem já, abych o tom pochyboval? Kdo jsem já, abych nebyl optimista?


Kdo volí v českém volebním systému, může těžce hřešit. Wer auch immer wählt, kann es schwer finden zu sündigen.

17. října 2017 v 8:07 | MC

Opět slyšíme neuvěřitelné debaty v médiích mezi tzv. "stranami", které se ucházejí o přízeň svých voličů. Znovu jsme svědky divadýlka pro lidi, které stojí nás občany miliony korun, jenom abychom viděli plakáty s hesly, které jsou lživé. Volební klání je dobře placená lež. Důležité je však sledovat chování monarchistických katolíků. Někteří jdou k volbám, budou volit nějakou z pidi stran v domnění, že tím pomohou zastavit například vpády kočovníků z Východu, nebo že zastaví morální dekadenci v podobě legalizace adopce dětí ze strany sodomitů, nebo potraty apod. Problém, zda volit, resp. nevolit se mnohdy velmi nepřesně zužuje na tzv. morální témata. Ale o ty jde ve skutečnosti až na konec. Pro monarchistického katolíka není možné v tomto současném volebním "systému" vůbec volit a to z toho principu, že volby, podobně jako všechny volby od roku 1918 jsou nelegitimním, nikým neschváleným (kompetentní autoritou) procesem, který je ilicitní per se. Automatická exkomunikace, či upadnutí do těžkého hříchu však nehrozí pouze za to, když volič schvaluje morální dekadenci a hříchy do nebe volající. Volbou se můžeme dostat do těžkého hříchu i tím, že

  1. Volit znamená uznávat revoluční systém liberální demokracie, která byla zavržena mnohými papeži. Je to vlastně neposlušnost vůči nauce Církve, která censurovala liberální demokracii.
  2. Volit znamená uznávat, že stranický systém liberální demokracie je legitimní a nepotřebuje schválení kompetentní autority jakou je panovník z domu Habsburského.
  3. Volit nelegitimní moc znamená prohřešovat se proti ustanovení Ježíše Krista: Dávejte Bohu, co je Boží, císaři, co je císařovo", neboť vládnoucí režim sesadil legitimní státní moc a je nelegitimní už od roku 1918.
  4. Volit znamená v liberální demokracii volit vždy mezi dvěma zly. Každá strana má své totalitní aspirace stát se jedinou a i když zařadí do svého volebního programu "katolická morální témata", potom vždy buď od nich ustoupí (pan Herman z KDU-ČSL, který prohlásil, že adopci dětí homosexuály je možné podpořit.), nebo nakonec je potlačí v různých koalicích po volbách, nebo jenom láká katolické voliče, aby ji dali díky těmto morálním preferencím více hlasů. Volit v liberální demokracii znamená vždy volit Skyllu, abychom se po volbách dostali k Charibdě.
  5. Volit znamená upřednostňovat dílčí věci přirozeného řádu před principy katolické víry a katolické nauky.
  6. Volit znamená dávat vždy hlas straně, jejíž existence je nelegitimní sama o sobě.
  7. Volit liberální strany bez jakéhokoliv vztahu ke katolickým principům znamená jít proti nim a těžce se prohřešovat proti Bohu a Církvi.
  8. Vzhledem k tomu, že žádný z kandidátů politických stran není katolíkem, možná pouze matrikovým, bez zjevného úmyslu prosazovat katolické principy do společnosti, potom volit znamená volit vždy špatného kandidáta.
  9. Volit nevyhraněnou stranu s neutrálními indiferentními principy, znamená zradit katolické principy, protože není jistota, zda vůbec taková strana může hájit úspěšně katolické principy ve společnosti.
  10. Volit otevřeně protikatolickou stranu je nejenom těžkým hříchem, ale koledujeme si o církevní censury.
  11. Volit znamená prohřešit se proti nauce encykliky Quadragesimo Anno Pia XI., který jasně vytyčil hlasem Pontifika, že katolík má podporovat stavovské uspořádání společnosti.

Tolik jenom ve zkratce k problematice voleb v liberální demokracii a v revoluční republice. Jak kdysi prohlásil Msgr. Henri Delassus : "Zednářství, které je skryté, podporuje vznik revoluční republiky, aby se nakonec vzniklá republika stala otevřeným zednářstvím."

STOP Republikánskému režimu - STOP volbám! STOP Revoluci!

15. října 2017 v 10:52 | MC

Monarchia Catholica brání jednotné Španělsko proti nacionalistické katalánské Revoluci! Monarchia Catholica LLAMAN A DEFENDER LA UNIDAD DE ESPAÑA SIN PARTIDISMOS!

7. října 2017 v 11:51 | MC + Carlistas

Vážení přátelé,
Monarchia Catholica brání ideu jednotného Španělska proti revolučním a nacionalistickým tendencím, které vypukly v těchto dnech v Katalánsku. Byť nesouhlasíme s existenci ústřední socialistické a protikatolické španělské vlády, ani s ideou slabého a navíc nelegitimního španělského krále a tzv. konstituční monarchie, přesto jsme zastánci JEDNOTNÉHO KRÁLOVSKÉHO A KATOLICKÉHO ŠPANĚLSKA A ODMÍTÁME REVOLUČNÍ KONCEPTY NA SEBEURČENÍ NÁRODŮ. V TÉTO OTÁZCE NAPROSTO PODPORUJEME KARLISTICKÉ MONARCHISTY, KTEŘÍ SE V TĚCHTO DNECH ÚČASTNÍ DEMONSTRACÍ NA PODPORU TÉTO JEDNOTY. Rovněž MONARCHIA CATHOLICA UZNÁVÁ VŠECHNA NEZADATELNÁ PRIVILEGIA, KTERÉ KATALÁNSKO ZÍSKALO V PRŮBĚHU DĚJIN. SAMOZŘEJMĚ PODPORUJEME POKLIDNOU NENÁSILNOU POLITICKOU CESTU PRO ŘEŠENÍ TÉTO SITUACE A POŘÁDÁNÍ DEMONSTRACÍ NA PODPORU TÉTO ŠPANĚLSKÉ JEDNOTY. AŤ ŽIJE KATOLICKÉ KRÁLOVSKÉ ŠPANĚLSKO! VIVE CRISTO REY!

Liebe Freunde,
Monarchia Catholica unterstützt und fördert die Einigkeit Spaniens und die unsere Kameraden Karlisten und ihre Ziele gegen luziferische und nazionalistische Bewegung Kataloniens.

Připojujeme se s výše uvedenými body k prohlášení karlistického hnutí: Wir unterstützen diese politische Punkte (obengennante) der Karlisten:

1. MONARCHIA CATHOLICA ve la unidad de España como una realidad imposible de negar. Es absurdo que se confunda nuestra defensa política del regionalismo con cualquier clase de separatismo. Pretender la ruptura de la unidad de Las Españas, arraigada a lo largo de siglos de convivencia e intercambio entre todos los pueblos hispánicos, es un crimen de alta traición.

2. MONARCHIA CATHOLICA respalda y anima a los catalanes que defienden, sin subvenciones ni privilegios, la verdadera tradición hispana de Cataluña.

3. MONARCHIA CATHOLICA defendemos la unidad pero nunca estaremos con el llamado "bloque constitucionalista". Rechazamos por igual tanto a los que justifican la ruptura como a los que dicen defender la unidad en torno a una constitución antiespañola. El tradicional espíritu foral hispánico no tiene nada que ver con un régimen autónomico que lleva décadas premiando la deslealtad y allanando el camino a los partidos nacionalistas. Las políticas -no sólo las territoriales- seguidas por los gobiernos del sistema partitocrático son tan antiespañolas como el presente órdago separatista.

4. De cara al día 1 de octubre pedimos a todos los españoles tranquilidad y prudencia para no caer en las provocaciones de los grupos radicales. Defendemos el trabajo de la policía en tanto sirva para ayudar a que las próximas jornadas transcurran sin incidentes.

5. Apoyamos sin reservas todas las manifestaciones pacificas que se convoquen en los próximos días, libres de partidismo, y bajo el único emblema común de la bandera nacional de España.


"Viva España,
gloria de tradiciones,
con la sola ley
que puede prosperar.
Viva España,
que es madre de Naciones,
con Dios, Patria, Rey
con que supo imperar.

Guerra al perjuro
traidor y masón,
que con su aliento impuro
hunde la nación."

"Es lebe Spanien,
der Ruhm des Althergebrachten,
mit dem einzigen Gesetz,
das Gedeihen verheißt.
Es lebe Spanien,
das die Mutter der Nationen ist,
mit Gott, Vaterland und König
durch welche es zu herrschen wusste.

Krieg den Meineidigen,
Verrätern und Freimaurern,
deren unreiner Atem
die Nation verdirbt."



Otevřený dopis paní primátorce, Radě a zastupitelům Magistrátu hl. m. Prahy - Offener Brief an die Frau Oberbürgermeisterin des Magistrates

7. října 2017 v 9:54 | Dr. Josef Pejřimovský
Vážená paní primátorko,
Vážený/á pane/paní radní,
Vážený pane zastupiteli,
Vážená paní zastupitelko,

byl jsem 14. září 2017 na zasedání Zastupitelstva hl. m. Prahy a měl diskuzní příspěvek k obnově Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Již v tomto příspěvku, který byl, myslím, prvým diskuzním příspěvkem zastánců obnovy Mariánského sloupu jsem řekl, že jsem velice smutný z náboženské nesnášenlivosti, která se projevovala v diskuzních příspěvcích odpůrců obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Vymezený čas na příspěvek, 3 minuty, nedával dost prostoru na věcnou argumentaci. Navíc v dalších příspěvcích zazněla řada dalších projevů náboženské nesnášenlivosti a historicky nepravdivá argumentace, z níž vybírám:
1. Mariánský sloup byl památníkem bitvy na Bílé Hoře.
2. Odvolávání se na nevhodnost sousedství pomníku Mistra Jana Husa a Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.
3. Mariánský sloup je symbol rekatolizace po potlačení náboženského povstání evangelických stavů z let 1618 až 1620. Rekatolizace je anachronicky přirovnávána k totalitnímu režimu.
4. Skutečnost, že jde o místo popravy 27 českých pánů v roce 1621.
5. Na Mariánský sloup přispěl císař, Habsburk, jde tedy o habsburský památník, nevhodný v samostatném státě.
Pro stručnost nejprve uvedu stručné odpovědi na jednotlivé výše uvedené body a pak podrobnější námitky.
1. Mariánský sloup byl postaven jako památka a poděkování Panně Marii na obranu Prahy před švédským vojskem v roce 1648 a ukončení 30ti leté války, která v roce 1618 v Praze začala a 1648 skončila.
2. Mistr Jan Hus byl velkým ctitelem Panny Marie, z tohoto hlediska by bylo sousedství jeho pomníku a Mariánského sloupu dokonce vhodným symbolem smíření. Skutečným následovníkům Mistra Jana Husa Mariánský sloup nemůže vadit.
3. Povstání evangelických stavů z let 1618 až 1620 mělo chatrný právní důvod. K popravám předních představitelů povstalců ani zrušení náboženské svobody nemuselo dojít, kdyby povstalci skutečně hájili náboženskou svobodu a byli ochotni k jednání a smíru v roce 1619. Jejich neochota ke smíru svědčí o sledování jiných, pravděpodobně mocenských cílů, než bylo zachování náboženské svobody.
4. Místo popravy 27 "českých pánů" bylo jinde, před radnicí, ne na místě Mariánského sloupu.
5. Poslední argument nelze brát vážně, takto bychom měli důvod zbourat např. Národní divadlo, Národní muzeum, Všeobecnou fakultní nemocnici a další objekty.

K jednotlivým argumentům uvádím podrobnější zdůvodnění:
1. Mariánský sloup byl postaven na Staroměstském náměstí v Praze v roce 1650 z vděčnosti Panně Marii za její pomoc k vítězství pražských měšťanů a studentů nad Švédy v roce 1648 a na poděkování za ukončení 30leté války (1618-48), jejíž poslední bitvou byla v roce 1648 právě bitva o Prahu. Dobývání Prahy bylo ukončeno v listopadu 1648, po uzavření vestfálského míru 24. října 1648. Podmínky míru byly ale dohodnuty už před tímto datem a dobytí celé Prahy Švédy by na příslušnosti Čech pod habsburskou vládu již nic nezměnilo, došlo by pouze k vyplenění Starého a Nového města, nejen dobyté Malé Strany a Hradčan. Tento poslední útok na Prahu byl údajně motivován pokusem podpořit protestantské stavy; ve skutečnosti byl jen loupeživý, z příkazu švédské královny Kristiny směřoval k vyplenění a dovezení uměleckých sbírek Rudolfa II., Albrechta z Valdštejna a dalších uměleckých skvostů, které jsou až dodnes uloženy ve Švédsku.
2. Nevhodnost sousedství Mariánského sloupu a pomníku Mistra Jana Husa.
Je skutečností že Mistr Jan Hus byl ctitelem Panny Marie, jak svědčí jeho vlastní spis:
Abychom mohli vybřednout z hříchu, vzývejme pomoc Panny Marie a pozdravujme ji. Já ubohý, jak budu schopen chválit slavnou Pannu, která je větší než všechna chvála? Nikdo nemůže dostatečně pozdravit tu, kterou pozdravil anděl, kterou Syn uctivě poslouchal, jíž se svěřil Duch svatý, kterou obdivuje celý svět... Máme k ní tedy přistupovat s bázní a s úctou a chválit ji. Jestliže spravedliví nejsou hodni, jak budou hodni hříšníci? A přece by ani spravedliví, ani hříšníci neměli ustávat v její chvále. Neboť v ní je všechna miloest Otce, Syna i Ducha svatého, je v ní plnost milosti pro ni samu i milost, která se vylévá na nás. - Mistr Jan Hus (Fol. 69b n).
Bylo by naopak vhodné, kdyby v sousedství pomníku M. Jana Husa, byla socha té, kterou tolik uctíval a o pomoc vzýval. To by byl, spolu s kalichem na Týnském chrámu, skutečný symbol smíření. Husův pomník L.Šalouna byl postaven v průběhu 1.světové války v roce 1915 po dlouhé veřejné diskusi tak, aby svojí horizontální kompozicí tvořil s vertikálou Mariánského sloupu výtvarně urbanistickou kompozici.
3. Cesta k bitvě na Bílé Hoře a popravám 27 tzv. "českých pánů", z nichž mnozí česky neuměli, souvisí se šířením protestantismu do českých zemí. Je třeba předeslat, že husitů, resp. utrakvistů (podobojích) se celý náboženský spor mezi katolíky a evangelíky netýkal, v roce 1564 byla papežem potvrzena kompaktáta a čeští podobojí tak byli řádnými příslušníky katolické církve. Brzy na to se evangelíci oddělují od utrakvistů, následuje boj o tzv. dolní konzistoř, které se zmocňují evangelíci a vystupují často jako tzv. novoutrakvisté, i když s husitským utrakvismem měli málo nebo nic společného. Novoultrakvisté odmítali i slavení svátku Jana Husa, které jim přes jejich námitky nařídil katolík, král Ferdinand I.
V roce 1609 si evangelické stavy vymohly Rudolfův majestát, který měl zaručit svobodu vyznání evangelíkům. Tento Majestát zajišťoval svobodu vyznání i poddaným, ale svobodu veřejného kultu (kostela či modlitebny) jen na královských statcích. Na statcích ostatních vrchností si směli zřídit kostel nebo modlitebnu pouze se souhlasem vrchnosti. Rudolfův Majestát se navíc výslovně odvolává na augsburský mír z roku 1555, tedy říšský zákon. Je to prvý případ, kdy v Čechách někdo, v tomto případě evangelická šlechta, prosazuje platnost říšského zákona. Tím se ale zároveň stal Majestát rozporným zákonem, neboť na jedné straně zaručuje svobodu vyznání i poddaným, ale augsburský mír má zásadu "čí panství, toho náboženství". Nejvyšší kancléř Království českého odmítl přivěsit k Rudolfovu Majestátu zemskou pečeť s odůvodněním, že nedostatečně hájí práva katolíků na statcích evangelických vrchností. Majestát proto vyšel jen pod malou královskou pečetí a byl tak závazný jen v oblasti přímé královské vlády a mimo ni neměl závaznost zákona.
Za jeden z důležitých bodů na cestě k Bílé Hoře musíme považovat usnesení českého zemského sněmu z roku 1615, které prosadili katolíci s utrakvisty a které směřovalo k ochraně českého jazyka. Toto usnesení stanovilo, že za obyvatele země české nemůže být přijat nikdo, kdo neumí česky, že na zemském sněmu mohou německy mluvit jen zástupci německých krajů - Chebska, Loketska a Kladska a korunních zemí Slezska a obojí Lužice. Vypovězením ze země měli být potrestáni ti, kteří se mezi sebou zavázali, aby při společném setkání žádný jazykem českým nemluvil. Důvodem k tomuto postupu byla skutečnost, že evangelické vrchnosti se přikláněli k němčině jako řeči reformace, ustanovovali svým českým poddaným německy mluvící kazatele (kteří česky většinou neuměli) a germanizovali prostřednictvím církve a školy (povinnost čtení v bibli, a to v německém Lutherově překladu) své poddané. Poddaným byla v některých případech dána možnost, buď se srovnat v náboženství s vrchností (evangelickou) nebo se vystěhovat. Čeští poddaní, katolíci a utrakvisté - pokračovatelé husitů, se často vystěhovali (např. panství Moravská Třebová) a vrchnost na jejich místě usadila německé evangelíky. V době cca 50 let před rokem 1620 byla tímto způsobem ve svých farnostech poněmčena cca 1/5 Čech.
Dalším mezníkem je rok 1617, kdy došlo k přijetí a korunovaci Ferdinanda II. za českého krále. Je faktem, že Ferdinand II. v souladu s agsburským náboženským mírem (čí panství, toho náboženství) rekatolizoval své země - Štýrsko, Korutany, Kraňsko. Někteří čeští evangelíci se stavěli proti jeho volbě a jejich jménem měl na sněmu promluvit Matyáš hrabě Thurn. Problém byl ale v tom, že hrabě Thurn neuměl slovo česky, takže v souladu se 2 roky starým usnesením zemského sněmu svoji německou řeč nemohl pronést. (Je vůbec zvláštní, že evangelické stavy neměly připravenou řeč v češtině. Vzniká tak otázka, jest-li by českému proslovu vůbec rozuměli.) Výsledkem hlasování zemského sněmu bylo, že proti přijetí Ferdinanda II. hlasovali pouze 3 účastníci sněmu, takže byl platně přijat za krále, korunován, složil přísahu na zachování zemských práv včetně Rudolfova majestátu a stavy mu přísahaly věrnost. Ferdinand II. byl tedy za krále přijat i korunován, ale do smrti svého strýce, císaře a krále Matyáše (1619) nevládl.
V roce 1618 na broumovských církevních statcích jeden evangelický kostel vyhořel a druhý byl uzavřen, protože byl postaven bez povolení vrchnosti. Oba případy se tak staly záminkou, více než důvodem, k povstání evangelických stavů.
V prvém případě byli z vypálení kostela obviněni katolíci, ale nenašel jsem důvěryhodnou informaci, jest-li byla věc vyšetřena, žhář odhalen a případně potrestán. V druhém případě šlo o složitý právní problém, kterým se právní historici opakovaně zabývali a k jednoznačnému názoru nedošli. Evangelické stavy argumentovaly tím, že církevní statky jsou vlastně statky královské, a že poddaní proto souhlas vrchnosti ke stavbě kostelů nepotřebovali, katolíci tím, že i církevní instituce mají plná vrchnostenská práva, a proto jednaly v souladu s Majestátem. Věc je právně spletitá, vůči církevním statkům měl král skutečně větší pravomoci než vůči šlechtickým, (mohl je v případě nutné zemské potřeby např. zastavit, ale zůstávala mu povinnost vyplatit zástavu), ale jednoznačně spor rozhodnut nelze.
Šlo tedy o záležitost, která měla a mohla být řešena buď soudním rozhodnutím nebo jednáním a upřesněním Rudolfova majestátu. Např. ve Slezsku byla záležitost jednoznačně řešena v tom smyslu, že i na církevních statcích mohou evangelíci stavět kostely bez souhlasu vrchnosti. Ale místo jednání, když královští místodržící nevyhověli ultimativním požadavkům evangelické šlechty, byli vyhozeni z okna pražského hradu a evangelické stavy zahájily povstání. Povstalci do roku 1619, tj. do smrti císaře a krále Matyáše argumentovali tím, že vedou povstání proti úředníkům královským, nikoli proti králi. Situace se změnila až po smrti Matyášově, kdy se Ferdinand II. ujal vlády.
Po svém nástupu vlády nabídl Ferdinand II. povstalým českým stavům amnestii za vzpouru, potvrzení náboženské svobody a navrácení poměrů před rok 1618. To ale znamenalo vzdát se úřadů, kterých se v průběhu povstání zmocnili a zrušení konfiskací majetku katolíků, které evangelické stavy provedly. Odpovědí povstalců bylo sesazení Ferdinanda II. z trůnu, ke kterému však objektivní důvody, tj. vláda proti zemskému právu, chyběly. Tímto okamžikem se povstalci pro bezdůvodné zrušení přísahy ze svého rozhodnutí stali zrádci a tím se postavili do situace "vítězství nebo smrt", případně útěk a doživotní vyhnanství.
Důvody odmítnutí nabídky Ferdinanda II. na smír nemusely být jen sobecké a nelze vyloučit, že mohlo jít o boj za cizí zájmy, za volbu protestantského císaře Svaté říše římské národa Německého. Volba katolického nebo protestanského císaře záležela na českém kurfiřtském hlasu. Tři porýnští kurfiřti-arcibiskupové a český král byli katolíci, zbývající 3 světští kurfiřti protestanti. Pokud by byl český král protestant, byla šance na zvolení protestantského císaře většinou 4 kurfiřtských hlasů proti 3. Ale i v tomto hypotetickém kontextu české evangelické stavy selhaly. Zpráva o (nezákonném) sesazení Ferdinanda II. dorazila na říšský volební sněm až po jeho volbě za císaře. Ferdinand II. byl zvolen dokonce všemi hlasy, i evangelických kurfiřtů, kteří, když neviděli šanci na většinu pro volbu jiného císaře, odevzdali mu své hlasy.
Povstání z roku 1618 mělo chatrný právní základ, uzavření evangelického kostela a vyhoření dalšího na statcích katolické (církevní) vrchností, nikoli nucení evangelíků k přestupu na katolictví a porušení zemského práva, navíc ještě v právně nejasné situaci.
Do Matyášovy smrti Ferdinand II. nevládl a svoji přísahu neporušil. Výtky evangelických stavů proti němu se vztahují jen na údajné nebo snad skutečné rady, jak pomoci rekatolizaci v Čechách. Takové rady nebyly porušením zemského práva, ani Rudolfova Majestátu.
Jak výše uvádím, ke zrušení náboženské svobody v Čechách a na Moravě po bitvě na Bílé Hoře nemuselo dojít, pokud by povstalci přijali nabídku Ferdinanda II. z roku 1619. Mluvit o Mariánském sloupu jako symbolu totality je nepřijatelné aktualizování tři století starého náboženského sporu. V Evropě 17. stol. byla náboženská svoboda velmi výjimečným úkazem, dlouhodobě existovala snad jen v katolickém Polsku. V evangelických státech náboženská svoboda nebyla; pokud bychom měli mluvit o totalitě, byla situace dokonce horší než v katolických zemích. V evangelických, zejména luterských státech bylo zcela běžné, že světský panovník byl současně hlavou zemské (státní) církve, což se v některých protestantských monarchiích udrželo dodnes. Spojení trůnu a oltáře v katolických zemích nebylo nikdy tak těsné, aby světský panovník byl současně hlavou církve, jak tomu bylo v evangelických a pravoslavných státech.
Zákaz protestantských náboženství v Čechách a na Moravě po Bílé Hoře bylo opatření, jehož účelem bylo zrušit prostředí, ze kterého opakovaně vycházela povstání a vzpoury, bylo to opatření v 17. stol. běžné v katolických i protestantských státech.
4. Je pravdou, že na Staroměstském náměstí v Praze bylo popraveno 27 předních účastníků povstání, z nichž bylo 26 evangelíků. Je ale také pravda, že nebyli popraveni pro víru, ale pro vzpouru. Popravě, stejně jako zrušení náboženské svobody se mohli vyhnout tím, že by v roce 1619 přijali nabídku Ferdinanda II., ukončili povstání a vrátili se k plnění své přísahy z roku 1617. Slezské stavy, které ukončily povstání, dříve vyjednaly, že eveangelické náboženství mohlo být ve Slezsku zachováno a povstalci dostali amnestii.
5. Uváděný argument, finanční účasti císaře Ferdinanda III. na stavbě Mariánského sloupu je vlastně až úsměvný. Kdybychom měli takto postupovat důsledně, museli bychom zbourat např. Národní divadlo, protože na jeho stavbu také přispěl císař (František Josef I.) a další Habsburkové, dokonce více než 50% nákladů stavby. Podobně bychom mohli pokračovat s Národním muzeem, Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze atd.
Závěr:
Průběh jednání zastupitelů hl. města Prahy hodnotím jako dání prostoru projevům náboženské nesnášenlivosti ze strany odpůrců obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí (bohužel včetně duchovních některých církví), ze strany Zastupitelstva hl. m. Prahy bez sebemenší snahy tyto projevy korigovat, naopak jim někteří zastupitelé, byť opatrně přitakali. Náboženská nesnášenlivost odpůrců obnovy Mariánského sloupu je tím nepochopitelnější, že katolická církev v této době přistoupila ke vstřícnému kroku a vrátila na Týnský chrám kalich, který byl kdysi symbolem hlavního husitského chrámu.
Výsledkem jednání je pod záminkou chybějícího konsensu schváleno nejen zrušení souhlasu vlastníka pozemku, Hl. m. Prahy s obnovou Mariánského sloupu, ale i souhlas s vandalským činem stržení Mariánského sloupu před stoletím. Bylo uznáno, že dostatečně hlučná skupina může nepravdivými a hlučnými argumenty docílit svého. Nezáleží při tom, jest-li její petice má pouze něco přes 1000 podpisů a opakované petice za obnovu Mariánského sloupu měly v roce 2010 více než 10.000 podpisů, v roce 2012 cca 12.000 podpisů a v letošní roce více než 2.000 podpisů.
Dovoluji si upozornit, že podobným způsobem by se našlo také dost srovnatelných argumentů, pro odstranění pomníků Mistra Jana Husa i Jana Žižky. Ne proto, že by katolíky urážely, i když s jejich názory nesouhlasí, ale proto, že učení Mistra Jana Husa vyvolalo husitské hnutí a Jan Žižka pobil několik desítek tisíc katolíků, v Čechách, které nechával z náboženských důvodů upálit.
Husitství bylo totalitní, násilím vnucovalo své učení a kalich všem obyvatelům Čech a v důsledku všem lidem. Mohlo by se proto říci, památky na jeho představitele nemají ve veřejném prostoru co dělat. Jak by asi reagovalo zastupitelstvo na takový podnět nebo násilné zničení jednoho z těchto pomníků?
Žádám proto o revokaci usnesení Zastupitelstva hl. m. Prahy z důvodu neopodstatněných a nepravdivých argumentů v jednání a nedemokratického upřednostnění menšinové skupiny. Zastupitelé neměli prostor zvážit protichůdné argumenty, jejich oprávněnost a přijmout zodpovědné rozhodnutí. Za této situace mělo být jednání přerušeno a odročeno za účelem zodpovědného posouzení argumentů obou stran, aby bylo možno přijmout kvalifikované rozhodnutí, jak by mělo být povinností zastupitelů. Usnesení o zrušení již řádně vydaného stavebního povolení bylo přijato na základě nevěcných, pouze ideologických námitek osob, které nejsou účastníky stavebního řízení, ve zcela nedemokratické situaci. Vytvořil se precedens pro ovlivňování institucí státu, dokonce pro rušení jeho zákonných rozhodnutí, pouhým náboženským nátlakem (v jednadvacátém století!). . Žádám proto vedení hlavního města o zrušení usnesení, přijatého pod tlakem a v hysterické atmosféře a nové projednání .

V Praze, dne 18. 9. 2017




Mgr. Ing. Josef Pejřimovský PhD.
Junácká 1630/12
16900 Praha 6, Břevnov
tel: + 420 776 745 951



Doplnění otevřeného dopisu v odpovědi na reakci z magistrátu hl. m. Prahy

Souhlasím s tím, že otázka obnovení mariánského sloupu společnost stále rozděluje.
Ale rozdělení působí nejen jeho obnovení, ale i to, že obnovení bylo odmítnuto, konsensu zkrátka a dobře dosaženo nebylo. Ale rozhodnutí něco udělat bez konsensu široké veřejnosti je v našem státě mnoho.
Jen namátkou, vstup do EU odsouhlasilo v referendu cca 52 procent účastníků. To přece nelze považovat za konsensus. (Já jsme hlasoval pro a dosud si myslím že to bylo správně. EU potřebuje podle mne reformu, ale není žádoucí z ní vystupovat nebo ji rozkládat, to by byl milý základ pro ruskou imperiální politiku.)
Podobně lze těžko mluvit o konsensu při stržení Mariánského sloupu, když Pražané, vzhledem k situaci ale jen ze Staroměstského náměstí se snažili sloup bránit a došlo dokonce k násilí na radním, který se snažil stržení zabránit. Podařilo se alespoň zachránit obraz Panny Marie Rynecké, Palladia Evropy.
Osobně si myslím, že byly chyba, když katolická církev nesvatořečila mučedníky doby husitské. Jde, pokud se pamatuji o více než 400 lidí upálených jen proto, že odmítly změnit víru a přijmout kalich. Pokud by toto bylo v širokém povědomí, těžko by někdo mohl úspěšně argumentovat proti Mariánskému sloupu popravou vzbouřenců, jejichž proviněním nebylo náboženství, ale vzpoura a zrada přísahy.
Ostatně, vzpomeňte jen na reakce evangelíků při svatořečí Jana Sarkandra, který zachránil Holešov před vypleněním kozáky, (ti byli daleku nepřátelštější k protestantům jako kacířům než katolíci) a následně o něj bylo vyžadováno prozrazení zpovědního tajemství, a když odmítl, byl umučen a popraven. Proč jeho svatořečení evangelíkům tolik vadilo? Asi jen proto, že byl obětí jejich zloby a oni se snaží vždy vystupovat jako oběti, i když to není pravda a mají na svědomí násilí.
Jsem přesvědčen o tom, že pokud národ nedovede reflektovat svoji minulost a poučit se z ní, nemá ani budoucnost. Toho se bojím.
Věřím v upřímnost Vašeho přesvědčení, že není žádoucí obnovit Mariánský sloup bez konsensu.
Ale mám obavu, jest-li chybějící konsensus není pro některé lidi jen záminkou k tomu, aby se mohl prosadit názor hlučné a vlivné menšiny i proti početnějšímu názoru (viz počty podpisů pod peticemi pro a proti Mariánskému sloupu od roku 2009/10. Byla v tomto smyslu i řada reakcí na internetu. Mám dojem, že dost lidí začíná takhle uvažovat.

V Praze, 26.září 2017

Mgr. Ing. Josef Pejřimovský PhD.


Devianté opět v Praze - Devianten wieder in Prag

6. srpna 2017 v 17:40 | MC
Vážení duchovní otcové, drazí přátelé a kamarádi,
opět se blíží akce deviantů v Praze pod názvem Gay Pride. Monarchia Catholica zmobilizovala své síly a učinila pár akcí na usmíření urážek Boha a Svaté Panny. Předně jsme se na místě setkání modlili smírný sv. růženec, litanie k Panně Marii spojenou s asperges na Střeleckém ostrově a na Letenské pláni. Dále se bude na smírný úmysl sloužit po dobu konání Gay Pride každý den mše svaté.
Devianté, přejeme Vám obrácení ke katolické víře a skoncování s deviací! Je třeba podotknout, že sodomie je hříchem do nebe volajícím dle katolické nauky zjevené Bohem. Jakékoliv schvalování tohoto hříchu je proti Bohu a proti Jeho přirozenému řádu, který stanovil.

CZEXIT

22. ledna 2017 v 22:31 | MC+ SCHÜTZENBUND+http://www.czexit.net
Vystoupení z EU je pro naprosté principiální špatnosti zcela NUTNÉ. Podpořte http://www.czexit.net

Evropská Unie není schopna nejenom hájit katolické principy, ale není schopna ani ekonomicky, politicky a bezpečnostně zajistit obecné blaho pro své evropské občany. EU říkáme jako katolíci a monarchisté ROZHODNÉ NE!!!


AŤ ŽIJE KRISTUS KRÁL.




Zprávy z Redakce - Nachrichten aus Redaktion

1. prosince 2016 v 21:15 | MC

Laudetur Iesus Christus! Slava Isusu Christu! Grüss Gott!
Vážení přátelé v Kristu!

posíláme odkaz na zajímvý článek na http://dfens-cz.com

http://dfens-cz.com/mnichovska-dohoda-a-moskevsky-mir-proc-neni-lev-jako-lev/

Přejeme nádherný a klidný pohodový adventní čas v liberálně demokratickém infernu a všem rádoby katolíčkům z Novus ordo světa, v čele s modernistickým klérem, který nepatří do Kristova stáda.


Jak vidí Lubjanka polské dějiny - Wie sieht Lubjanka polnische Geschichte?

25. listopadu 2016 v 20:01 | Dr. Pavel Zahradník
Ve čtvrtém čísle nynějšího ročníku časopisu "Te Deum" vyšel rozhovor s polským politologem Adamem Wielomským, nazvaný "Od křtu Polska k revolučnímu duchu a "»Kristu národů«".1) Adam Wielomski, výborný historik západoevropského politického myšlení a autor četných hodnotných publikací, vystupuje zároveň v současnosti také jako výmluvný obhájce kolaborace s komunistickým režimem v letech 1944-1989 a apologeta generála Jaruzelského, hlavně však je až extrémním představitelem tábora Putinových příznivců, jenž je v jeho vlasti mnohem méně početný než u nás, přičemž se s ním často setkáváme na internetových stránkách Sputniku a jiných nástrojů ruské státní propagandy, kterým slouží jako představitel "dobře smýšlejících" Poláků. Zřejmě právě jeho proruské angažmá bylo důvodem, proč byl tento výstřední "exot" polské publicistické scény požádán o rozhovor o polských dějinách, jenž by tak tvořil jakýsi pendant k předcházejícímu rozhovoru se Stanisławem Michalkiewiczem, "bývalým" zaměstnancem sovětské tiskové agentury "Novosti" (a jinak vtipným publicistou se svébytným slohem), jenž byl otištěn v posledním čísle předcházejícího ročníku téhož časopisu2) - zatímco první rozhovor by mohl být nejlépe nazván "Současná polská politika očima Lubjanky", rozhovoru s Adamem Wielomským by nejvíce slušel název "Jak vidí Lubjanka polské dějiny."

Oba interviewovaní polští autoři jsou totiž zástupci myšlenkového tábora, aktivního dnes již po celém světě, který můžeme pro zjednodušení stručně nazvat táborem Lubjanky (i když jistě drtivá většina jeho příslušníků v Lubjance nikdy nebyla a mnozí řadoví služebníci dokonce ani nevědí o její existenci). Pro ty, jimž tento název nic neříká, je třeba dodat, že Lubjanka je hovorový název budovy, která stojí v Moskvě na Lubjanském náměstí, na začátku ulice Bolšaja Lubjanka, a ve které od roku 1919 sídlilo a dodnes sídlí velitelství ruské, poté sovětské a nyní opět ruské tajné služby (bývalé Čeky, dnes FSB); dnes ovšem ruské tajné službě nestačí tato jediná, byť opravdu monumentální a architektonicky kvalitní budova, ale její rozličná oddělení zabírají celý okolní komplex budov. Pod Lubjanku navíc spadají četné další propagandistické ústavy včetně známého centra ruských internetových trollů (Agentstvo internet-issledovanij) v Olginu na předměstí Petrohradu, ale rozborem celého obrovského komplexu ruských tajných služeb a zároveň i ruské státní propagandy se tu nebudeme zabývat.
Vraťme se však k rozhovoru s Adamem Wielomským a soustřeďme se přitom na ty momenty, které zabírají největší část rozhovoru a kterým tedy jak tazatel, tak respondent zřejmě přikládají největší důležitost. Vlastní rozhovor má pět stránek, k nimž je připojena ještě stránka šestá s obsáhlými poznámkami tazatele, tedy Martina R. Čejky. Protože navíc i ze samotných otázek jsou některé dosti obšírné a leckdy přímo návodné, můžeme tazatele pokládat za jakéhosi spoluautora celého textu.
Není třeba nijak reagovat na první odstavce rozhovoru, týkající se křtu Polska, jehož letošní výročí bylo podnětem k vydání celého bloku článků v tomto čísle "Te Deum." Otázky spjaté se křtem Polska a následnou postupnou christianizací země nejsou z hlediska polsko-ruských vztahů (o které vlastně v celém rozhovoru jde na prvním místě) nijak konfliktní a autor je poměrně rychle přechází, stejně jako se jen zběžně vyrovnává s událostmi následujících několika staletí (kde by se již takovýchto konfliktních bodů nalezlo rozhodně více). Podrobněji se Wielomski věnuje až událostem od druhé poloviny 18. století, tedy od trojího dělení Polska. Tomuto zániku polsko-litevského státu a následné době velkých povstání proti ruskému uchvatiteli je věnována plná polovina (!) celého článku. Po tomto jádru celého textu následuje už jen krátká pasáž o polském mesianismu a ideji Mezimoří, několik odstavců věnovaných hanobení maršála Piłsudského, dále stručný výklad o konzervatismu, který už s polskými dějinami nemá zhola nic společného, a posléze mimořádně kuriózní závěr. O těchto dalších částech rozhovoru se ovšem ještě podrobněji zmíníme.
Ale popořadě. Jak tedy vidí Lubjanka trojí dělení Polska, nadále jeden z klíčových momentů polsko-ruských vztahů? Nejdůležitější poznatek, který by chtěl Adam Wielomski sdělit českým katolickým čtenářům, je obsažen v tvrzení, že ruské impérium a carevna Kateřina II. za zánik polsko-litevského státu nijak nemohou, protože "ve skutečnosti jsme si za to mohli sami", a že to bylo navíc Prusko, které "tlačilo na rozdělení Polska a po dlouhých naléháních a polských chybách k tomu přemluvilo i Rusko" (s. 41). Tato odvážná tvrzení jistě nejsou zcela nepravdivá; obsahují v sobě právě tu polopravdu, která je většinou pro inteligentního propagandistu užitečnější než otevřená lež.
Za vlády saské dynastie a jejího nástupce Stanislava Augusta Poniatowského byl oslabený polsko-litevský stát v naprostém vnitřním rozvratu, zatímco sousední absolutističtí osvícenští monarchové svoji moc právě upevňovali. Je tedy přirozené, že Polsko, jež se jim samo jakoby nabízelo, se stalo jejich snadnou kořistí. Ano, jistá část viny tedy vskutku padá na polské panovníky, sobecké magnáty a anarchistickou šlechtu; vždyť prochází-li se muž s naditou peněženkou sám lehkovážně opuštěnou noční ulicí, také si do jisté míry může sám za to, že je přepaden a okraden. Je tedy zcela na místě, že i polští historici, počínaje již krakovskou školou "stańczyků" v 19. století, přísně odsuzují chování tehdejších polských vládnoucích elit. To však samozřejmě nic nemění na skutečnosti, že hlavní, největší mravní vinu nenese lehkomyslný přepadený, ale bandita, který laxnosti své oběti využil. V případě přepadení Polska a jeho následného rozdělení je přitom třeba zdůraznit, že oběť nezavdala k přepadení sebemenší záminku (což bylo při její slabosti ostatně pochopitelné), takže barbarské dělení Polska bylo už ve své době oprávněně pokládáno za čin nemající obdoby v novějších světových dějinách. Hlavní vinu na zániku Polska mají tedy tři monarchové, kteří si cizí zemi rozdělili, na prvním místě ovšem panovnice ruská.
A tu se dostáváme ke druhému bodu Wielomského obhajoby východního impéria. Je pravdou, že k dělení Polska přišel první podnět od pruského krále, ovšem je třeba hned dodat doplňující vysvětlení - carevna Kateřina II., jejíž vojska se již tehdy volně pohybovala po polském území, totiž hodlala celé obrovské polsko-litevské soustátí zhltnout sama, zatímco pruský král, který dobře věděl, že on sám by tuto velkou zemi nedokázal obsadit, ale měl na západě a severu Polska svoje vlastní zájmy a navíc netoužil po tom, aby ruská říše začínala kousek od Berlína, ji nakonec přiměl k tomu, že se o svůj lup rozdělila. To byl také důvod, proč se jako třetí k dvojici banditů posléze připojila i císařovna Marie Terezie, jež se zprvu zdráhala rozšířit svoji říši na úkor zcela nevinného, nadto ještě katolického státu, ale nakonec tlaku svého okolí neodolala a svůj kousek kořisti si také odnesla (její syn a tehdy již spoluvládce Josef II. byl ovšem od počátku stoupencem habsburské účasti na dělení Polska).
První polské povstání, jímž byla takzvaná barská konfederace (1768-1772), probíhalo tedy ještě těsně před prvním dělením Polska a bylo zcela přirozeně namířeno proti ruské carevně, která už tehdy celé Polsko de facto ovládala (a ovšem i proti polskému králi Stanislavu Augustovi, který byl jejím bezmocným nástrojem). Právě proti vojskům carevny Kateřiny bojovali barští konfederáti, zbožní katoličtí povstalci, kteří ve svých pěkných bojových písních prosili o pomoc Pannu Marii a zpívali: "Marsz, marsz me serce, w pobudkę biją,/ czytaj modlitwy a chwal Maryją,/ bo u Maryji jesteś w komendzie,/ mocniejszy nad nią w świecie nie będzie (Vpřed, vpřed, mé srdce, už se troubí vojenský signál,/ čti modlitby a chval Marii,/ neboť Maria je tvou velitelkou,/ mocnější než ona na světě není)",zatímco v jiných písních prosili o pomoc polské patrony, mezi nimi i našeho sv. Václava: "Święty Wacławie, najmężniejszy królu,/ pociesz nas twoją przytomnością w polu (Svatý Václave, nejudatnější králi,/ potěš nás svým přispěním v poli)." Svůj vztah ke svému veliteli Kazimierzovi Pułaskému a carevně Kateřině pak v jiné písni vyjádřili těmito poněkud drsnějšími slovy, adresovanými carskému generálu Drevičovi: "Bo on ma panią, imię Jej Maryja,/ twa pani Kaśka, kurwa, kanalija (Neb on má svoji paní, Její jméno je Maria,/ tvou paní je Katka, kurva, kanálie)"(což je výrok, který musel v době osvícenského absolutismu připadat Kateřininým úslužným dvořanům jako něco ještě horšího než rouhání vůči Pánu Bohu).
Barská konfederace (nazvaná tak podle města Bar na dnešní západní Ukrajině, kde vznikla) je tak na celém evropském kontinentě prvním z řady povstání katolíků, většinou příslušníků nižších vrstev (v Polsku šlo o drobnou šlechtu), proti osvícenským, liberálním či revolučním tyranům; až po ní přišlo povstání ve Vendée, po něm povstání jihoitalských sanfedistů a tyrolské povstání Andrease Hofera a pak i další povstání portugalských miguelistů a španělských karlistů. Hlavním protivníkem barských konfederátů pak byla, jak víme, "kurva Katka" čili "Semiramis Severu" (jak carevně Kateřině podle bájeslovné asyrské královny s obdivem říkali západoevropští osvícenci), původem německá luteránka, přítelkyně a ctitelka Voltairova a Diderotova, jejíž soukromý život (dvanáct milenců jako dvanáct apoštolů) je dostatečnou omluvou výše zmíněné nezdvořilé carevniny charakteristiky z úst konfederátských bojovníků. V rozhovoru s Adamem Wielomským není přirozeně o barské konfederaci sebemenší zmínka a jak tazatel, tak respondent o ní mlčí jako zařezaní; těžko se zbavit dojmu, že je tomu tak proto, že do vyprávění, jehož cílem je představit českým katolíkům polské povstalce jako zednáře, revolucionáře a vůbec podivné existence, vzpírající se svatému pravoslaví, by se jak konfederáti, tak jejich hlavní odpůrkyně ani trochu nehodili.
Povšimněme si tu však ještě jednoho specifického rysu barské konfederace. Porovnáváme-li ji s výše zmíněnými dalšími katolickými vzpourami v různých evropských zemích, zjišťujeme, že ona další povstání byla všechna spojena s myšlenkou monarchismu a s věrností legitimnímu panovníkovi. Tento rys u barských konfederátů přirozeně chyběl, vždyť tehdejší polský král (volený, nikoli dědičný!) Stanislav August byl coby osvícenec a zároveň slabošský služebník (a také milenec) carevny Kateřiny jejich smrtelným nepřítelem. Myšlení barských konfederátů ostatně navazovalo na ideologiii polského "republikánství", vyvíjejícího se již od 16. století, jež se samozřejmě nijak neprotivilo monarchistickému zřízení, bylo zato svým prosazováním svobodné společnosti ("libera respublica") - ovšem v rámci šlechtického stavu, v Polsku neobyčejně početného - v naprostém rozporu s panovnickým absolutismem ("absolutum dominium"), který se v době osvícenství šířil po celé Evropě.
Skutečnost, že polský stát přepadli a mezi sebe si rozebrali tři absolutističtí monarchové, příslušníci tří nejmocnějších vládnoucích rodů evropského kontinentu (opomíjíme-li vzdálenější Bourbony), totiž Hohenzollernů, Romanovů a Habsburků, těžko mohla být pro řadového polského šlechtice nějakým doporučením instituce monarchie a už sama o sobě vysvětluje budoucí slabost polského monarchismu. V tomto smyslu byla pravdivou intuice básníka Juliusze Słowackého (pravda, revolučního romantika), který ve svém "Knězi Markovi" vložil barským konfederátům do úst píseň, začínající těmito slovy: "Nigdy z królami nie będziem w aliansach,/ nigdy przed mocą nie ugniemy szyi,/ bo u Chrystusa my na ordynansach,/ słudzy Maryi! (Nikdy se nebudeme spojovat s králi,/ nikdy neskloníme krk před silou,/ protože nám velí Kristus,/ jsme služebníky Mariinými!)" Podlý čin tří monarchů vrhá nepochybně sám o sobě temný stín ne sice na instituci monarchie, jistě však na charakter dotyčných panovníků. Víme ostatně, že druhá polovina 18. století byla vůbec dobou velkého odklonu vládnoucích dynastií od tradičních křesťanských ctností - katoličtí Bourboni se tehdy věnovali zvláště honu na jezuity a brutálnímu nátlaku na papeže, od kterých požadovali jejich zrušení, nic dobrého nemůžeme rozhodně říci ani o nekatolických panovnících dalších velmocí, totiž Ruska, Pruska a Anglie, a Josef II., syn a nástupce Marie Terezie, zůstává dodnes nepěknou skvrnou na pověsti habsburského rodu. Není tedy divu, že francouzskou revoluci leckdo pokládal za skutečný boží trest, který postihl znemravnělou osvícenskou společnost a její vladaře; svou hlavu však tehdy položili pod gilotinu právě ti, kteří si to jistě zasluhovali nejméně, totiž Ludvík XVI. a Marie Antoinetta.
Další tři polská protiruská povstání, tedy kościuszkovské (1794), listopadové (1830-1831) a lednové (1863-1864), se již ovšem svým charakterem od barské konfederace značně lišila a negativní poznámky, jež vyslovuje na jejich adresu Adam Wielomski, jsou jistě v mnohém oprávněné, byť úmyslně jednostranné - autor odsuzuje polské povstalce, zásadně však nekritizuje ty, proti nimž povstalci bojovali. V kościuszkovském povstání - namířeném stále proti téže voltairiánské "Semiramidě Severu" - hráli již členové zednářských lóží velmi významnou roli; na druhou stranu ovšem členy lóží byli i Kateřinini přívrženci a odpůrci povstání jako asi nejznámější "kolaborant" Szczęsny Potocki, jenž patřil do okruhu jednoho z Kateřininých milenců knížete Potěmkina a jenž byl nejen zednářem, nýbrž dokonce i velkým mistrem polského Velkého Orientu! Tento rozmach zednářství není nijak nepochopitelný, neboť tato doba, druhá polovina 18. století, byla dobou snad největšího rozkvětu lóží v celé Evropě a členství v nich se leckdy stávalo takřka společenskou povinností.
A ano, bylo tomu tak i na svaté Rusi - Wielomského přímočaré tvrzení, že zednářství v Rusku "bylo zakázáno jako organizace ohrožující pravoslaví a trůn" (s. 42), je hodně zjednodušující a čtenáře Tolstého "Vojny a míru" jistě notně překvapí. Ve skutečnosti i v Rusku, stejně jako v celé Evropě, existoval v druhé polovině 18. století značný počet zednářských lóží, jež tu patřily do dvou linií, zvaných "jelaginovská" a "švédská", a jež byly činné až do roku 1792, kdy byly (jako důsledek vypuknutí francouzské revoluce) zakázány; po pěti letech však byla jejich perzekuce zastavena, lóže rychle obnovovaly svou činnost a veřejně působily do roku 1821, kdy byly opětně zakázány (spolu se zákazem lóží byli ovšem z Ruska vypovězeni i jezuité) a tento zákaz nyní trval až do roku 1905, kdy byla jejich existence povolena (zároveň byl ovšem vydán toleranční "ukaz", jenž dovoloval přestupovat z pravoslavného k jinému, tedy i katolickému, náboženství). Výše uvedená data jasně ukazují, že utužení poměrů ve schizmatickém Rusku mělo sice za následek perzekuci svobodných zednářů, ale zároveň mělo neblahé důsledky i pro katolíky, a že naopak určité uvolnění přineslo sice užitek zednářům, ale stejně tak prospělo i katolíkům; nelze tedy na vývoj v Rusku (obdobně ovšem i v jiných nekatolických státech) pohlížet tak přímočaře, jak by od nás propaganda Lubjanky chtěla. Pro srovnání pak, abychom uvedli na pravou míru dojem, který se v nás snaží rozhovor vyvolat, totiž že pravoslavné Rusko bylo jakýmsi světovým šampiónem boje proti zednářství, uveďme údaje o nám bližší habsburské monarchii - v ní byly lóže zakázány (ze stejného důvodu jako o pět let dříve v Rusku) roku 1797, ale na rozdíl od Ruska tento zákaz trval v rakouské části monarchie bez přerušení až do roku 1918 (v Uhrách ovšem jen do roku 1867).
Listopadové povstání rozpoutala nepříliš rozvážně skupina mladých praporčíků, nižších důstojníků a příslušníků inteligence, která v jeho prvních hodinách postřílela generály, kteří jim chtěli v jejich počínání zabránit. Svobodnými zednáři nebyli ovšem mladí, společensky nízko stojící spiklenci, nýbrž právě zastřelení odpůrci povstání, takže i zde Wielomského klišé neodpovídá pravdě. Dále se ovšem listopadové povstání vyvíjelo tak, jak bylo tehdy možno očekávat - obdobně jako v povstání kościuszkovském i zde prostým katolickým vojákům veleli z velké části důstojníci dosti liberálního smýšlení a mnohdy opravdu i bývalí (po zákazu zednářství před deseti lety) zednáři, kterým se však tentokrát většinou do boje proti carovi příliš nechtělo, což bylo jednou z hlavních příčin konečné porážky povstání. Situace v Polsku (připomínající v lecčems současně probíhající irská povstání) je tu jen odrazem situace v celé Evropě, kde tehdy ještě lid zůstával katolickým, ale elity již vlivem osvícenských myšlenkových proudů byly z velké části nábožensky laxní či se od náboženství postupně více či méně odvracely. Katolické prvky (polní mše, vojenští duchovní, přísahy) ovšem v polské povstalecké armádě byly tak samozřejmé jako i v jiných tehdejších armádách katolických zemí; povstání také svými pastýřskými listy podpořila velká většina polských biskupů. Ti, kdo by v listopadovém povstání hledali nesmlouvavý a uvědomělý katolický postoj vůdců i řadových povstalců jako u barských konfederátů, vendejských povstalců nebo karlistů, jej tu ovšem bohužel nenajdou, účelovým kritikům povstání pošilhávajícím po ruské říši je však třeba stále připomínat, že v ruském státě a v ruské armádě by takovýchto katolických postojů nalezli ještě mnohem méně.
Konečně poslední z velkých protiruských povstání, totiž lednové, vedli již lidé nových časů - nešlo už o zednáře, nýbrž o radikální revolucionáře, mnohdy i jakéhosi téměř socialistického smýšlení. I v tomto povstání však nalezneme značný počet katolických momentů, což vrcholí osobou zbožného posledního diktátora tohoto posledního povstání. Tímto diktátorem (takovýto titul v Polsku po starořímském vzoru dávali vrchním velitelům svých povstání) byl služebník Boží Romuald Traugutt, o jehož beatifikaci se v Polsku již delší dobu usiluje. Diktátor Traugutt byl dne 5. srpna 1864 spolu s dalšími čtyřmi členy povstalecké vlády popraven u varšavské Citadely; před smrtí ještě políbil kříž, načež byl oběšen, zatímco shromážděný třicetitisícový dav, jenž jej i jeho druhy doprovázel na smrt, zpíval píseň "Svatý Bože." Stejně jako svatý Ludvík je postavou, která krásně uzavírá dobu křížových výprav, Romuald Traugutt svou zbožnou smrtí neméně krásně uzavírá období polských povstání. Obdobně jako o barské konfederaci, této počáteční epizodě polských povstání, tak i o Trauguttovi, epizodě poslední, ovšem Lubjanka v rozhovoru mlčí jako ryba.
Snad jenom ještě jedné drobnosti si povšimněme. Wielomski naříká na to, že v Polsku "slaví se pouze povstání neúspěšná" (s. 43), a viníkem tohoto stavu je podle něj opět jím nenáviděný polský romantismus. Takovýto nářek je ovšem nářkem obvyklým v mnoha evropských zemích a známe ho - aniž bychom k tomu potřebovali polské romantiky - také nás. Vždyť i u nás si horliví vlastenci často stěžovali na to, že stále jen vzpomínáme na své porážky, na Moravské pole, Lipany a Bílou horu. Pokud ovšem milovníci ruské knuty chtějí, aby vzpomínka na velká protiruská povstání, jejichž centrem bývala Varšava, jež se odehrávala po celé zemi a trvala mnoho měsíců, ba i déle než rok, byla nahrazena vzpomínkou na lokální protiněmecké povstání ve Velkopolsku na přelomu let 1918-1919, trvající necelé dva měsíce, je samozřejmé, že jejich naděje budou (obdobně jako u dalších lokálních povstání ve Velkopolsku, v Krakově, ve Slezsku či v Sejnách) zklamány
Všechna polská povstání jsou už po dlouhá léta v Polsku předmětem historického bádání a jsou často podrobována kritice. Je to přirozené - vždyť všechna povstání skončila neúspěšně, takže je logické, že jsou nejen hledány chyby v jejich průběhu, ale že je i uvažováno o tom, nebylo-li mylné samotné jejich propuknutí. Tyto diskuse se ovšem vedly i v době samotných povstání, kdy obvykle z řad horkokrevné mládeže se rekrutovali jejich stoupenci, zatímco starší a konzervativnější vrstvy obyvatelstva se k povstáním stavěly zdrženlivě či přímo odmítavě. Negativní vliv porážek povstalců na situaci v okupovaném Polsku je přitom nesporný, neboť ruský a pravoslavný útlak pokaždé vždy ještě zesílil. Kritika polských povstání je tedy i v Polsku zcela běžná a do velké míry také oprávněná; triky, jichž Lubjanka při kritice těchto povstání užívá a z nichž na některé jsme výše ukázali, je ovšem nutno odmítnout.
Na dlouhé vyprávění o zániku Polska a o polských povstáních tazatel a respondent navazují zvláštní pasáží o polském mesianismu a o ideji Mezimoří, tedy o dvou myšlenkových konceptech, jež spolu nemají zhola nic společného, ale jež jsou zde přesto v zájmu velkoruské imperiální politiky násilně dávány dohromady. Polský mesianismus, tedy učení o tom, že Polsko je "Kristem národů", je opravdu nepěknou herezí, jež vznikla v první polovině 19. století v myslích Adama Mickiewicze a dalších romantiků a krátce poté také zanikla, na rozdíl od ní idea Mezimoří je nadále velmi živá..
Také počátky ideje Mezimoří (Międzymorza) můžeme najít v první polovině 19. století, ani ne tak však u revolučních romantiků, jako spíše u knížete Adama Czartoryského, zpočátku poradce cara Alexandra I., poté však vůdce konzervativního křídla polské emigrace, považovaného svými příznivci za jakéhosi nekorunovaného polského krále v exilu. Hlavního rozmachu však tato idea nabyla v táboře Józefa Piłsudského a ve velké části polské inteligence - a to nejen v táboře navazujícím na prvního maršála Polska - tato idea intenzívně žije dodnes. Tvůrci a zastánci ideje Mezimoří vycházejí ze správného postřehu, že mezi Ruskem a Německem existuje velké množství malých národů, z nichž největšími jsou Poláci a Ukrajinci, že však žádný z těchto národů, a to včetně největších, se není sám schopen ruskému či německému obru účinně vzepřít, zvláště pak tehdy, když se Rusko a Německo spojí a začnou se o tyto národy dělit. Trojí dělení Polska je jakýmsi prototypem dělení východní Evropy mezi Rusko a Německo, léta 1939-1941 pak jsou asi nejznámější realizací tohoto rusko-německého konceptu, který se dnes snaží obnovit jak Vladimír Putin, tak mnozí němečtí politici.
Idea Mezimoří ovšem nežije jenom v Polsku, ale její obdoby vznikají i v dalších zemích bývalého polsko-litevského státu. Tak v Bělorusku vznikl před šesti lety projekt Nova Rič Pospolita (Nová Rzeczpospolita), navazující svým názvem na První Rzeczpospolitou, jež zanikla roku 1795, na Ukrajině pak nese tento geopolitický koncept obvykle název Balto-Čornomorska vis (tj. osa). S Mezimořím je spjata i koncepce prométeismu, o které se ostatně Wielomski ve svém rozhovoru zmiňuje, jejímž záměrem bylo vysvobodit z ruského područí národy na západním okraji ruského impéria.
Vidíme tedy, že idea Mezimoří je živá zvláště v severovýchodní polovině velkého prostoru mezi Ruskem a Německem, zatímco v jihozápadní části tohoto území je její obdobou idea Dunajské federace, navazující na habsburskou monarchii, ke které se hlásí či hlásili nejen habsburští monarchisté, ale i další myslitelé a politici, z nichž jen namátkou uveďme slovenského ("československého") politika Milana Hodžu, ostatně kdysi poradce arcivévody Františka Ferdinanda. Jakýmsi rozšířením ideje Mezimoří či jejím spojením s ideou Dunajské federace je pak koncepce A-B-C (totiž Adriatyk - Bałtyk - Czarne morze), v Polsku také velmi populární, podle níž by bylo užitečné do jedné federace spojit všechny státy ležící mezi Jaderským, Baltským a Černým mořem.
Všechny tyto koncepce však nadále zůstávají pouhými projekty či mnohdy jen sny, zatímco politici východoevropských států, postrádající širší rozhled, se v dnešní době nacionalismu obvykle omezují na leckdy krátkozraké hájení zájmů svých národů. K realizaci ideje Mezimoří tedy alespoň v blízké době nepochybně nedojde. Přesto však překvapivě pro Lubjanku už jen pouhé sny o této utopii zjevně představují velké nebezpečí, takže není divu, že jak v rozhovoru s Adamem Wielomským, tak i v předcházejícím rozhovoru se Stanisławem Michalkiewiczem byl kritice této ideje věnován obzvláštní prostor. V rozhovoru s Michalkiewiczem se dokonce setkáváme se snahou namluvit důvěřivým českým katolickým hejlům, že původci tohoto zločinného plánu na spolupráci východoevropských národů jsou obvyklí "vrazi z Volstrýtu", konkrétně americký "sionista" Friedman (narozený nota bene čtrnáct let po smrti maršála Piłsudského). V nynějším rozhovoru s Adamem Wielomským bylo sice od takovýchto absurdních náznaků upuštěno, setkáváme se tu však s dalším neméně nesmyslným tvrzením (jež je, soudě podle použité terminologie, úmyslně adresováno katolickému čtenáři). Wielomski totiž bezstarostně tvrdí, že tato idea spolupráce národů mezi Německem a Ruskem je nejen politickou utopii (což je asi bohužel pravdou), ale dokonce utopií "vycházející ze zesvětštělé náboženské hereze" (s. 43), zřejmě na rozdíl od sjednocení těchto národů pod žezlem ruského cara, jež podle Lubjanky projevem zesvětštělé hereze jistě není. Závěrem je ovšem třeba znovu zdůraznit, že tyto obavy stoupenců ruského impéria z ideje Mezimoří se zdají být předčasnými, neboť realizace této jistě ušlechtilé myšlenky rozhodně není ani zdaleka na obzoru.
Následujících několik odstavců rozhovoru je věnováno osobě maršála Piłsudského, tedy muže, který v roce 1920 u Varšavy zastavil a přemohl Rudou armádu. Je přirozené, že Lubjanka maršála nemiluje, což ji ovšem spojuje i s maršálovými úhlavními polskými nepřáteli, jimiž jsou stoupenci národní demokracie, zvaní v Polsku "endeky." Jde o přívržence politické strany, která v Polsku od přelomu 19. a 20. století šířila tehdy (i nyní) obvyklé omezené jazykové, "glotologické" (jak tomu říkal skutečný polský konzervativec, otec Walerian Meysztowicz) vlastenectví či spíše nacionalismus, založený na darwinovském konceptu nelítostného boje mezi jednotlivými národy, a má tak velkou "zásluhu" (samozřejmě za vydatné součinnosti nacionalistů litevských, ukrajinských a později i běloruských) na vzbuzení nenávisti mezi jednotlivými národy bývalého polsko-litevského státu.
Maršál Piłsudski je jistě postavou, v jejímž životě je třeba na prvním místě vyzdvihnout heroické období let 1914-1920, vrcholící zmíněnou bitvou u Varšavy 13.-25. srpna 1920. Pokud mu Wielomski předhazuje "strategicky nesmyslné tažení na Kyjev" (s. 44), které Piłsudski provedl se svým ukrajinským spojencem Petljurou, je důvod jistě každému čtenáři zřejmý - o strategii tu ani v nejmenším nejde, Wielomski ostatně není vojenským historikem, Lubjanka by však v Kyjevě ráda viděla jiné než polské nebo ukrajinské vojsko. Přes jeho nespornou velikost však v Piłsudském nemůžeme nevidět četné rysy negativní a k stáru přímo groteskní; také "sanačnímu" režimu, který v Polsku zavedl po roce 1926, lze vytknout - a to přes jeho počáteční nadějnou spolupráci s konzervativci - velké množství záporných jevů. To ovšem je nutno dělat - a to jistě především z katolického stanoviska - jinak než pomocí nízkých endeckých pomluv, jimiž je zaplněn nejen vlastní rozhovor, ale i poznámky k němu, které příznačně uzavírá výmysl o popravě generála Rozwadowského. To jsou však věčné polsko-polské spory, řadovému českému čtenáři vzdálené a mnohdy jistě i nesrozumitelné.
V závěrečné části rozhovoru tazatel i respondent překvapivě opouštějí polské dějiny, takže pasáž o maršálu Piłsudském vlastně uzavírá řadu úvah o polské historii. Jak má tedy polský národ v očích českého katolického čtenáře podle Lubjanky vypadat? Podle Adama Wielomského jde o národ věčných revolucionářů a povstalců, zednářů (ti jsou zdůrazňováni kvůli katolickým adresátům rozhovoru) a pilsudčíků, kteří stále a stále iracionálně bojují proti ruskému pravoslavnému samoděržaví, jež s nimi vždycky mělo a nadále má ty nejlepší úmysly. Je to tedy vzdor vůči schizmatickému Rusku, který je zjevně podle Wielomského největším dějinným prohřeškem polského národa, zvláště když líčí Rusko jako zemi konzervativní, tedy "bytostně antiliberální a křesťanskou, byť pravoslavnou" (s. 42). Je přirozené, že v dnešní době ekumenismu schizmatické náboženství Wielomskému nijak nevadí, přesto je však třeba si uvědomit, že orientální despocii opravdu nelze pokládat za konzervativní zřízení, i když to tak povrchnímu vzdálenému pozorovateli může někdy připadat. V tom případě obvykle postačí krátký pobyt v despotově říši a iluze rychle zmizí, jako se to stalo francouzskému roajalistovi hraběti de Custinovi, když v roce 1839 pobýval mezi poddanými cara Mikuláše I.
Víme tedy, co nám Lubjanka o polských dějinách říká; co však v rozhovoru s Adamem Wielomským naopak chybí? Rozvažovat o smyslu dějin jednotlivých národů je vždy ošidné, přesto se však při úvahách o dějinách Evropy vskutku zdá, že alespoň některým z evropských národů bylo Bohem svěřeno jakési poslání, jež později dotyčný národ dobře či špatně plnil. Tak u Španělů se takovýmto posláním zdá být šíření katolické víry na západ, do Nového světa, u Poláků, těchto "Španělů Východu", pak obdobné šíření víry na východ, do litevských pralesů, běloruských močálů či ukrajinských stepí. Ať již jde o poslání, či nikoli, skutečností je, že šíření katolické víry a spolu s ním i evropské Christianitas směrem na východ je zcela zásadním momentem polských dějin již od první poloviny 14. století, přičemž první kroky tímto směrem byly učiněny ještě mnohem dříve (dnes na ně důrazně upozorňuje historik Andrzej Nowak). Katolická víra tu přitom byla šířena jednak ve svém západním, latinském ritu, jednak od roku 1596, kdy byla uzavřena brestská unie, i v ritu východním, byzantském, kterému u nás říkáme řeckokatolický.
Tento polský apoštolát zaměřený na východ Evropy v celém rozhovoru naprosto chybí, není tu sebemenší zmínka ani o křtu Litvy a svaté královně Hedvice (Jadwize), ani o lubelské unii Polska a Litvy, ani o brestské unii a jejím dalším rozvoji či její postupné likvidaci. To, že tento nejdůležitější moment novějších polských dějin, ne-li celých polských dějin vůbec, v rozhovoru, určeném nadto katolickému čtenáři, schází, by se mohlo zdát neodpustitelnou chybou či nedopatřením; vysvětlení je ovšem prosté a je jím právě onen katolický adresát rozhovoru. Toto šíření katolické víry na východ má totiž velký význam nejen pro Církev, nejen pro samotný polský národ či pro další národy bývalého polsko-litevského státu, ale také pro ruské impérium, které se při svém pochodu na západ, trvajícím již několik set let, v první řadě soustřeďuje na ničení tohoto katolického dědictví, zvláště pak na ničení svaté Unie. V rozhovoru adresovaném čtenáři ruskému či pravoslavnému by přirozeně právě tento cíl ruské politiky byl patřičně zdůrazněn a pochválen, je-li však adresátem propagandistického textu čtenář katolický, nezbývá Lubjance nic jiného než prozřetelně mlčet.
Už jen stručně přejděme k závěrečným pasážím rozhovoru, v nichž Adam Wielomski opouští polské dějiny a věnuje se svým politickým koncepcím. Nejprve ovšem čtenáři vysvětluje, co chápe pod pojmem konzervatismus a jak by měl v dnešní době konzervatismus vypadat. Jeho výklad je opravdu poučný. Tu je třeba českému čtenáři připomenout (říká se to ostatně i v jeho závěrečném biogramu), že Wielomski je předsedou Konzervativně-monarchistického klubu, který v dávné minulosti opravdu konzervativním a monarchistickým byl, po jeho převzetí Wielomským a jeho družinou však obě tato adjektiva ztratila v jeho názvu svoji oprávněnost. Svůj názor na politiku a na její mravní principy Wielomski jasně vyjádřil již v předešlé části rozhovoru, kde říká, že "Poláci nerozumějí politice, vidí v ní naplňování etických představ, a ne boj o prosazení zájmů" (s. 43). Wielomski, sám sebe pokládající za "realistu", si tedy v politice oškliví "naplňování etických představ", zamlouvá se mu pouze "boj o prosazení zájmů." Jeho pohled na politiku postrádající jakékoliv etické principy je ovšem jistě v naprostém rozporu s křesťanským pojetím politiky. Tu musím poznamenat, že nevím, je-li či není-li Adam Wielomski věřícím a praktikujícím křesťanem; to však pro hodnocení samotných jeho myšlenek není podstatné.
Co má Wielomského amorální konzervativec dělat v dnešních časech? Wielomski nejdříve obsáhle vysvětluje, co konzervativec dělat nemá a nemůže, nechce-li být nazván romantikem (což je, jak už víme, pro našeho "konzervativního" cynika jednou z nejhorších nadávek), nakonec však přichází k tomu jedinému, co konzervativci v dnešní době zbývá. Je to boj za stát, a to za stát národní. Má-li toto být jakýmsi pozůstalým jádrem konzervatismu, je to výsledek více než ubohý. Národní stát je, jak je obecně známo, výdobytkem porevoluční doby, tedy doby po francouzské revoluci, a i když jistě z mravního hlediska nelze mít proti němu zásadních námitek a za dnešní situace je prostě daným faktem, může se leckomu vskutku zdát těžko pochopitelným, proč by právě konzervativci, a nikoli nacionalisté či národní socialisté měli boj za národní stát považovat za hlavní či spíše jediný bod svého programu. Ale touto komplikovanou otázkou, při jejímž řešení lze vznášet mnohá pro i proti, se tu nehodláme dále zabývat, zvláště když uvážíme, že u Wielomského, jenž svoje koncepce tvoří a obhajuje pouze a výhradně sub specie Magnae Russiae, jde o stanovisko zjevně účelové - z národních politiků, kteří jsou v Evropě kritiky dnešní odpudivé bruselské "verchušky", chválí pouze ty, kteří jsou příznivě nakloněni nynějšímu vládci ruské říše, zatímco ty, kteří chtějí své národy před nájezdníkem z východu chránit (jako je tomu s nyní vládnoucími politiky v jeho vlasti), upřímně nesnáší.
Rozhovor (připomeňme: rozhovor o polských dějinách!) končí naprosto neuvěřitelně jakýmsi hymnem na Vladimíra Putina, který je však vlastně už nadbytečný. Z celého dlouhého rozhovoru jednoznačně vyplývá (a je to vlastně samozřejmé), že základním ideovým principem Lubjanky je prostá sentence "Co Rusko dělá, dobře dělá." Putinův příznivec se tedy nemůže zastavit u osoby Vladimíra Putina, ale musí svoji oddanost ruské státní ideji prokazovat hluboko do minulosti - musí hájit jednotlivé politické kroky Stalinovy i Mikuláše I., Kateřiny II. i Petra Velikého, Ivana Hrozného i Alexandra Něvského. Tuto svoji povinnost Adam Wielomski, což je nutno uznat, splnil. Je ovšem pravdou, že v sousedství zajímavých a vůči českému národu vstřícných úvah historika Jana Żaryna či esejisty Pawła Lisického, nacházejících se na předcházejících stranách tohoto čísla "Te Deum", tento text proruského propagandisty (byť propagandisty inteligentního), jejž bychom mohli klidně označit za protipolský pamflet, působí značně nepatřičně.

1) Od křtu Polska k revolučnímu duchu a "Kristu národů". Rozhovor s prof. Adamem Wielomskim, Te Deum 2016, č. 4, s. 40-45.

2) Státy ani národy nezmizely. Rozhovor se Stanisławem Michalkiewiczem, Te Deum 2015, č. 5, s. 13-15.

Svobodné zednářství jako nepřítel katolické Církve a zdroj subverze společnosti a permanentní Revoluce - Freimaurerei als Feind der katholischen Kirche und Quelle der Subversion der Gesellschaft und "permanent/ständige" Revolution

20. listopadu 2016 v 16:44 | MC
Osvícenství bylo vyvoláno nejenom politickou a ekonomickou změnou situace Evropy 16. a 17. století, ale také ideologickou touhou po změně společnosti a světa. A to nastartováním procesu Reformace ve Střední Evropě, která byla první Velkou revolucí. Skupinou, která si vytkla za cíl prosazování nového společenského řádu, byly zednářské lóže, které aktivně pracovaly na tomto poli. Postupujme ve výčtu historických faktů, které zřetelně hovoří o existenci zednářství. Jakožto viditelné sdružení, viditelná organizace vstoupilo zednářství v život v roce 1717. Čtyři tehdejší londýnské lóže se v den sv. Jana spojily, aby vytvořily středisko "svornosti a harmonie". Počátky tohoto hnutí byly pevně zakotveny v šíření falešně chápané tolerance a liberalismu, která byla počátkem nové epochy po tolika letech nejpustších bratrovražedných náboženských válek v Anglii, a která přicházela s mírem, který byl nastolen za Cromwella. Příliv osvícenských myšlenek a působení některých myslitelů anglického empirismu, mělo za následek široký rozvoj tohoto hnutí. Zvláště již výše zmíněný John Locke zastával ideu snášenlivosti mezi jednotlivými společenskými a náboženskými vrstvami. Průkopnickým dílem se staly Letters of toleration (1667), které vzbudily trvalou pozornost a ještě po mnoha desetiletích sehrávaly významnou roli při formování nového pohledu na stát, na člověka a jednotlivé společenské vrstvy. Hlavním aspektem osvícenství bylo zakládání přírodovědeckých a vůbec vědeckých akademií a důraz byl kladen na poznání přírody a fungování světa. V roce 1645 byla v Londýně založena přírodovědecká akademie, která se v roce 1662 změnila v Royal society. Badatelé však kladou počátky zednářství hlouběji do minulosti. Rok 1717 je však prvním známým datem, které je historickým počátkem vzniku zednářských lóží v anglosaském světě. V roce 1723 vznikla základní zednářská konstituce. Jejím původcem byl reverend James Anderson. Ve stejném duchu kráčela i jiná díla. William Preston napsal knihu Illustrations of Masonry a dr. George Oliver svým dílem Antiquities of Freemasonry podpořil tyto smělé legendy o prapůvodu zednářství. Pokud zednáři vždy rozvíjeli legendy o původu zednářství, tak zcela jim můžeme dát za pravdu. Skutečně vznik zednářství spadá do pádu andělů a Luciferova Non serviam. Legendy však stály stranou. V útrobách vzniknuvšího zednářského bratrstva se počala objevovat symbolika a začalo se pracovat na vývoji zednářského kultu. Historie zednářství začíná na počátku 18. století po rozvoji teosofických a osvícenských systémů, které znovu ožívají. Zednářství v sobě zahrnuje směsici nejrůznějších kultů, které byly praktikovány v antice a dochovaly se o nich zmínky v literatuře.Odlišný vývoj byl ve Skotsku, kde byla založena první lóže "Mary´s Chapel", již v roce 1598 a je známa zápisní kniha všech členů této lóže.
Mezi zakládající členy již výše zmíněné londýnské lóže lze jmenovat Johna Theophila Desagulierse, Anthony Sayera, George Payna a Johna vévodu z Montagu. V roce 1723 bylo již známo 52 lóží. V řadách zednářů se objevovali i lidé, kteří vyzrazovali jejich tajemné rituály a můžeme říci, že díky nim bylo možné rekonstruovat údaje o zednářstvu a jeho působení v dějinách novověké Evropy. Prvním takovým vyzrazením bylo vydání "The Mason´s Examination", které vyšlo anonymně v nakladatelství Flying - Post v roce 1723. Zvláštní proslulost si získalo dílo "Masonry dissected" (Rozpytvané zednářství) od Samuela Pricharda.
17. července 1751 došlo k založení Grand Lodge of England. Jejím zakladatelem byl Laurenc Dermott. Byla druhou významnou lóží v Londýně. Obě lóže existovaly vedle sebe až do roku 1813, kdy vznikla United Grand Lodge of Freemasons of England.
Zednářství ve Francii mělo své průkopníky v André - Francois Lebretonovi a vévodovi d´Aumontovi. V roce 1732 vznikla Le Grand Orient de France a v roce 1756 vznikla Velká Francouzská lóže. Francouzské zednářství bylo však tvrdě pronásledováno a to zvláště po zákroku papeže Klementa XII, který vydal bulu "In eminenti". Součástí francouzských lóží byli i encyklopedisté a mezi nimi Denis Diderot, Montesquie, d´Alembert, a dokonce i Voltaire. Již v díle Les Francs Macons ecrases (Rozdrcení zednáři, 1747) jehož autory jsou významní odpůrci zednářů abbé Perau a abbé Larudan, se poprvé objevila souvislost mezi revolučními hesly Fraternité, Egalité, Liberté (Bratrství, rovnost a svoboda) a svobodným zednářstvím, které tyto ideje chtělo realizovat v praxi.
Jaký však mělo zednářství vztah k revoluci 1789? Není možné potvrdit, že by všechny zednářské lóže revoluci zahájily
a podnítily. Nehovořím zde o jednotlivcích, kteří se aktivně podíleli na této vzpouře. Na druhou stranu ideje, které zednáři, ústy svých osvícenských představitelů hlásali, byly tytéž, které hlásala revoluce 1789. Zednářství tedy ideově zaštítilo tuto krvavou událost, která patří k nejnešťastnějším událostem dějin lidstva. Pravá tolerance a svoboda ve stylu zednářství byla ukázána pod gilotinou a na popravištích.

Rozchod katolicismu se svobodným zednářstvím
Zeptejme se však na velmi důležitou otázku, proč se současné papežství v osobě Klementa XII. (a později Lva XIII.) nekompromisně postavilo proti velmi lákavé zednářské myšlence tolerance mezi národy, bratrství mezi společenskými
a náboženskými vrstvami,a svobody a důstojnosti lidské osoby. Jak již bylo výše uvedeno, zednářské ideje jsou z části vzaty z pythagoreismu a gnosticismu. Základem zednářské filosofie a celého jejich učení je teze o absolutní svobodě svědomí člověka a naprosté autonomii jeho rozumu. Pouze v tomto výchozím předpokladu existuje v zednářství jednota. Zásada naprosté svobody smýšlení způsobuje velkou myšlenkovou diferenciaci mezi konkrétními lóžemi a jednotlivci. Z negativního pohledu lze zednářskou filosofii definovat jako svobodomyslnou nauku, která zavrhuje veškeré nadpřirozené hodnoty. To ovšem znamená odstranění nadpřirozeného náboženství, nadpřirozené víry, tedy naturalismus, který stojí v opozici vůči všemu Božímu, a úcty ke všemu, co Bohu odporuje. V rámci některých lóží převažuje směr objevovat hodnoty náboženství, ale existují pouze v rámci deistické nauky, ve které Kristus je ztělesněním ideje Boží. Přes nesourodost myšlenkových názorů, existuje pověra o skryté vnitřní síle, která magicky obepíná celý svět, a tato síla musí naplnit celé životní prostředí, aby jí lidstvo bylo určitým smyslem naplněno. Zednářské myšlenky ústí do hominismu, tj. ke zbožštění člověka a jeho práv, což samozřejmě může v extrémních případech vyústit k pokusům
o realizaci nadčlověka. Přílišné zdůrazňování tolerance, humanismu a lidských práv bez Boha jsou ve své podstatě mylné a tudíž je tímto svým zaměřením směrem nikoliv lidstvo osvobozujícím a nepřináší světu nic jiného než zmatečné a nepravdivé názory na podstatu světa, na člověka a na Boží majestát. Zednářství nezná skutečnou víru v osobního Boha
a v nemožnosti přijmout nadpřirozené zjevení se stalo z pohledu Magisteria Církve zcela nepřijatelné. Budování přírodovědeckých a jiných vědeckých institucí a akademií bez zdůraznění přináležitosti ke křesťanské zvěsti a zjevení vlastně vytvářelo a vytváří akademie bez Boha směřujícího k atheismu. Zednářství vidělo v katolické Církvi brzdu revolučního a osvobozeneckého hnutí a vývoje. Zednářství vidělo a vidí i přes hesla tolerance a plurality v katolické Církvi odvěkého nepřítele (což katolická Církev vidí zase v zednářství svého odvěkého nepřítele), proti kterému neustále brojí zdůrazňováním uzavřenosti a strnulosti katolické hierarchie i v popírání zjeveného náboženství a pravd.
Zednářství vidí svůj utopický cíl v dosažní dokonalé humanity světa a lidstva.Významným členem zednářského hnutí byl Joahnn Gottlieb Fichte, který ve svém díle Philosophie der Maurerei, Briefe an Constant, jež vyšlo v roce 1802 hovoří o zednářství. Je to soubor filosofických přednášek. Zednářství je popisováno jako společnost založená na duchu svobody, která odmítá veškerý dogmatismus. Ale zároveň vede k myšlenkovému chaosu a atheismu a totální anarchii. Velkým odpůrcem zednářství byl i hrabě Metternich, který považoval po celý svůj život zednářství a ostatní tajné organizace za původce všech revolucí a za rozbušku, která může kdykoliv zničit státní autoritu. Konflikt mezi papežstvím
a zednářstvím byl očekáván a skutečně brzy přišel v podobě již výše zmíněné buly Klementa XII. Bula In eminenti je průkopnickou a skvělou bulou. Poprvé se z úst římského pontifika vyslovuje odsouzení všech tajných teosofických společností, které se netýkají pouze svobodného zednářstva, ale i například rosikruciánů a jiných tajných bratrstev. Bula byla vydána 26. dubna 1738. Ještě konkrétně nehovoří o nauce zednářů, ale přímo je odsuzuje pod trestem automatické exkomunikace. Je zde popsán jeden z nejnápadnějších znaků, kterým zednáři prosluli. "Tyto spolky,
v kterých se lidé všech náboženství a sekt - spokojující se zdáním jakési přirozené počestnosti - se spojují těsným
a tajemným poutem podle ustanovených zákonů a obyčejů, a zároveň potají působí,..."Tuto konstituci potvrdil nástupce Benedikt XIV. v konstituci Providas. Významnou prací na kterou navázali papežové bl. Pius IX. a Lev XIII. je dílo jezuity S.H. Pachtlera a jmenovalo se "Tichá válka proti trůnu a oltáři a dílo "Modla humanity", kde je ukázáno v čem spočívá největší omyl zednářství. Je to falešný pojem rovnosti a humanity, která by měla být nastolena na zemi. Je to čistý indiferentismus, který spojuje lidi různých ras, náboženství a nejrůznějšího zaměření. Zednářství se proto může považovat za průkopníka modelu liberální a globalistické demokracie, které jsme svědky. Demokracie sekularizované
a atheistické, plné humanity a plurality, plné nenávisti vůči všem, kteří jsou opačných názorů, ale neschopné existovat a splňovat požadavky stabilního zřízení pro různorodost členů a názorů demokratického uspořádání a pro myšlenkový
a ekonomický chaos, který vládne v demokratické společnosti. Typickým znakem demokratické společnosti je fakt, že je vybudována bez křesťanství na rovině čistě lidské a měřítkem správného fungování společnosti a správnosti je většina, která stojí a padá s určitými dohodnutými pseudoprincipy rádoby tolerance, které je stejně tak totalitaristní jako byla třeba úroveň tolerance za komunismu, či nacismu. Středem takové demokracie je kult humanity, který je postaven nade vše.V odsuzujících stopách kráčí Pius VII., který v roce 1821 vydává konstituci Ecclesiam a Christo Iesu a Lev XII.
v konstituci Quo Graviora v roce 1826 převzal ustanovení předchůdců a potvrdil je. V témže smyslu vyzněly projevy
a dokumenty Pia VIII. v roce 1829 v encyklice Traditi, Řehoře XVI. v encyklice Mirari vos a zvláště Lev XIII. v encyklice Humanum Genus z roku 1884. Od nynějška jsou ideje a existence svobodného zednářství spojeny s odsouzením. Papežové odsoudili indiferentismus jako nauku, která hlásá myšlenku, že všechna náboženství jsou si rovna a stejně dobrá a proto si člověk může vybrat jakékoliv náboženství. Katolická Církev však vždy zdůrazňovala, že jedině ona je Církví založenou Kristem a tudíž, že mystické tělo Kristovo je pouze a jedině plně realizováno v katolické Církvi a nikde jinde. Proto nikdy nemohla souhlasit s názorem svobodných zednářů (a osvícenců), že všechna náboženství jsou odrazem jedné pravdy, že jsou stejně dobrá a že v podstatě neexistuje pravda a lež, pravda zjevená a blud, ale nějaká pravda, ke které lidstvo v nejrůznějších náboženských společenstvích směřuje. Je také zajímavé, že encyklika Providas zavrhuje tajné společnosti i proto, že civilní právo je považovalo za nekontrolovatelné státní autoritou a tudíž i církevní právo neznalo pojem tajné společnosti, které neexistují a nefungují legálně, to znamená veřejně a s povolením státních či církevních orgánů. Pius VII. potvrzuje výše zmíněné papežské dokumenty ohledně zednářství a zvláště se zajímá ve své bule Ecclesiam a Jesu Christo o hnutí karbonářů, kteří působili v Itálii, lépe řečeno v Itálii rozdrobené do různých městských států. Karbonáři (Carbonnari) usilovali
o sjednocení Itálie a to mnohdy násilnou cestou revoluce, jak to měl později zažít sám bl. Pius IX., když církevní stát zanikl díky tlaku národnostního sjednocování Itálie, ve které důležitou politickou roli hráli právě karbonáři. Pius VII. byl svědkem Velké francouzské revoluce, kterou odsoudil. Byl svědkem svržení francouzského krále, destrukce katolické Církve ve Francii a celkového zhroucením královské moci. Lev XII. v konstituci Quo Graviora poukazuje na fakt, že zednářství nejvíce působí, jak jsem již výše uvedl, na akademické půdě, v různých vědeckých institucích a akademiích. Je to logické. Je také nepochybné, že karbonáři a členové jiných tajných společností existovali nelegálně a mnohdy byli extrémisty, kteří chtěli násilnými počiny zvrátit státní a církevní autoritu, kterou považovali za překonanou. Stát pronásledoval stejně dobře karbonáře jako i jiné členy tajných nelegálně organizovaných skupin anarchistického zaměření. Avšak je nepochybné, že členové různých tajných spolků a sdružení nebyli ideově stejně zaměření jako učení katolické Církve. Neexistovalo žádné sentire in omnibus rebus religionis cum Ecclesia catholica. Proto muselo dojít k tomuto konfliktu mezi katolickou Církví a státem na jedné straně a svobodomyslným zednářstvím na straně druhé a to v pojetí Božího Zjevení, v pojetí Boha jako osoby, v náhledu na nadpřirozený a přirozený zákon, na podobu státu
a společenské uspořádání a náhledu na to, co je a co není lidská svoboda a odkud pramení. Rozeberme si nyní nejvýznamnější encykliku na téma svobodného zednářství. Je jí encyklika Lva XIII. Humanus genus. Byla zveřejněna na základě dokumentu, který se dostal do rukou papeže Řehoře XVI. mezi léty 1820 až 1846, který je znám pod názvem Alta Vendita a jehož autorem jsou italští karbonáři. Pravost tohoto dokumentu, který jedná o tom, jak zničit katolickou Církev, potvrdil Pius IX. 25. února 1861. Tento dokument byl projevem boje mezi ideou sjednocené Itálie, kterou hájili karbonáři a mezi ideou obnovení a reformy papežského státu, kterou hájili římští papežové po celé 19. století. Je však zajímavé, že tento dokument jde ještě dále, jaksi za problém kolem existence papežského státu
a sjednocené Itálie, který byl tak ožehavý v druhé polovině 19. století. On zcela otevřeně hovoří o nepřátelství mezi katolicismem a zednářstvím a o tom, že přijde doba, kdy zednářství se bude ze všech svých sil snažit rozdrtit katolickou Církev a celou křesťanskou společnost. Proto také všechny papežské dokumenty polemizují s tímto a podobnými dokumenty a ukazují velké nebezpečí pro celý křesťanský svět. Zednářství bylo v encyklice Humanus genus obviněno z naturalismu, který hlásá nutnost, aby lidská přirozenost a lidský rozum byl učitelem a svrchovaným pánem ve všech věcech. Zednářství, jak již bylo výše uvedeno, popírá Boží zjevení, má odpor vůči dogmatizaci Božích Tajemství a proti každé pravdě, kterou není možné dokázat rozumem. Významným počinem a požadavkem zednářů je oddělení státu
a Církve, oddělení trůnu a oltáře. I v otázce existence Boha a existence Zákona Božího je zednářství skeptické. Bez tohoto pevného základu o řízení světa Bohema jeho zákonem, který ustanovil, zbývá zednářské ideologii pouze přirozený zákon světa, na kterém stavějí své základy mravnosti a státu. Mravnost v zednářském pojetí ovšem nepochází od Boha, ale je čistě lidskou vlastností jednat mravně a tudíž mravnost oddělená od Boha je jedinou možností. Jediným měřítkem je člověk a jeho důstojnost, o které nehovoří jako o poskvrněné dědičným hříchem, ale dochází k přehánění
a přílišnému zdůrazňování hodnoty člověka. Tak nastupuje lhostejnost vůči zjevenému náboženství. Nejenom papežové poukazovali na nebezpečí tohoto zednářského vidění světa. Hermann Gruber SJ byl rozhodným protivníkem zednářů
a kritizoval jejich svobodomyslný program ve několika bodech:
1) Zednářství je zdrojem liberalismu, domněle náboženského nebo konfesijně neutrálního. Ve skutečnosti jde o anti-supranaturalistický, prakticky nedogmatický ráz.
2) Jeho princip je naturalisticky humanitární.
3) Podržuje v sobě deistické vidění světa.
4) Odmítnutím zákona Božího a zboštěním člověka na Boha se vytváří nebezpečná ideologie, která vede buď na jedné straně k atheismu a anarchii a nebo k nějakému totalitarismu a nesvobodě.
5) Zednářství je zdrojem neutuchající Revolty proti Církvi Kristově a státním autoritám
6) Zednářství je původcem tzv. lidských práv, které nejsou ničíám jiným než vyhlášením anarchie ve společnosti, kde každý řídí sám sebe, kde zaniká autorita, kde se ničí i samotné základy přirozeného řádu.
7) Zednářství bojuje proti Bohu a nadpřirozenému řádu Jím ustanoveným.
8) Zednářství je strůjcem permanentní Revoluce ve společnosti a v jednotlivých státech.
Zednářství je nepřítelem římské Církve a římská Církev všechny bludy, které ze zednářství vycházejí odsoudila: liberalismus, modernismus, liberální demokracii, bolševismus, nacionalismus, nacismus a fašismus. Ještě dnes platí ustanovení římských papežů ohledně členství v zednářských lóžích a je trestáno pro katolíky automatickou exkomunikací a to i v době po dekadentním II. Vatikánském koncilu - jednoho z bodů zednářského plánů na zničení katolické Církve.

Podpořte petici na podporu rodiny a manželství mezi mužem a ženou

17. dubna 2016 v 7:45 | http://www.mumdadandkids.eu/sk
MAMA, OTEC A DETI
Iniciatíva Európskych občanov na ochranu manželstva a rodiny
Klikněte na logo petice.

Pochod pro život 2016 - Pochod pro ďábelskou Revoluci? Marsch für das Leben – Marsch für die teufliche Revolution?

13. dubna 2016 v 18:54 | MC
Tento rok, podobně jako v minulých letech, probíhá mimo jiné v Praze již tradiční Pochod pro život. Není určitě na místě ho nazývat tradičním, protože jím nikdy nebyl. Ale opakuje se pravidelně. Člověk by očekával, že na Pochodu pro život budou přítomní zvláště katolíci, tj. lidé, kteří jsou pokřtěni v katolické víře a jsou v ní i také vychováváni a chápou, že potrat je vražda. A to se týká nejenom laiků, ale zvláště duchovních. Bohužel po II. Vatikánském koncilu a po nástupu odsouzeného modernismu sv. Piem X. mezi duchovní, se i Pochod pro život každým rokem dostává do neřešitelných dilemat, kterých si organizátoři nejsou vůbec vědomi, nebo je dokonce snad naprosto ignorují a to záměrně. O tom, že se organizátorům pomalu vymyká ideologická stránka celého podniku, svědčí skandál, který se udál tento rok při výše zmíněném Pochodu pro život. Jak daleko jsou naši preláti od skutečně katolického pochopení morálního učení Církve i od chápání biskupského úřadu jako takového, ukazuje konfrontace účastníka Pochodu pro život, s biskupem Radkovským. Neo-marxismus pomalu proniká i na Pochod pro život a to v biskupském hávu? Uveřejňujeme v plném znění zprávu o této události.
"Když jsem dorazil na Pochod pro život, kardinál Duka a biskup Radkovský šli vstříc televizním kamerám a já jsem poklekl, abych políbil kardinálův prsten. On mi to dovolil, ale s výhradou: "Prosím Vás, ne!!" Druhý z biskupů šel vstříc televizním kamerám a jeho štábu. První k rozhovoru se štábem šel kardinál Duka. Já jsem se postavil se svým transparentem (na jedné straně: "Potrat je vražda" na druhé straně - "Manželství = Muž + Žena - Stop EU Evil") do záběru kamer, neboť mí přátelé na pochodu mi to poradili a byl to dobrý nápad, aby můj transparent zachytily televizní kamery. Tedy jsem pohnul transparentem tak, kam se otáčela kamera televize, tak aby můj transparent zachytila. K interview šel druhý biskup, ale někdo požádal jiného "katolíka", účastníka pochodu pro život, aby vlajkou "ČR Hnutí pro Život" zastínil můj transparent. Ale manévrováním s transparentem jsem se snažil zůstat stále
v zaměření kamer. Po skončení interview vykročil biskup Radkovský směrem ke mně a já jsem rovněž vykročil směrem k němu, abych poklekl a políbil jeho biskupský prsten. On násilně škubl rukou zpátky, abych ji nemohl políbit a rychle mi udělal kříž na čelo. A hned dodal: "Tohle se nedělá!" Odpověděl jsem: "Tohle se dělá (políbit prsten)! Je to naše tradice a vy jste biskup." A potom začal komentovat můj transparent a prohlásil, že je to příliš negativní a nemilosrdné, takhle psát o potratu. Ale já jsem odpověděl: "Vaše Excellence, ale tohle je pravda. Potrat je vražda." Biskup dále pokračoval: "Jak můžete být tak nelaskavý a nespravedlivý v roce Milosrdenství. Dovolte mi něco říci, nikdy jste nebyl kněz, který tráví mnoho hodin ve zpovědnici jako já. Neznáte bolest těchto žen. Musíme být pozitivní a říkat vše pouze v pozitivním duchu jako že děti jsou naše budoucnost, naše naděje a ne nosit negativní transparenty, jak to děláte vy." Odpověděl jsem: "Vaše Excellence, moje matka sama podstoupila dobrovolný potrat a já si velmi dobře pamatuji, jak často plakala, když se kála a dělala zadostiučinění. Bolest je prvním krokem ke kajícnosti
a zadostiučinění. Ale realizovat potrat zůstává vraždou. Nevěřím ve falešné milosrdenství jako papež František." Biskup odpověděl: "Už dost, nebo Ti dám pár facek." Odpověděl jsem: "Dobře, Vaše Excellence, budu je považovat za pokání. Ale věřte, že já už jsem byl biřmován." (Pozn. redakce pro nekatolíky: při biřmování se uděluje biřmovanci při obřadu symbolická facka, aby biřmovanec něco ve svém katolickém boji za víru vydržel.) Pochopil vtip a rozčilený ode mě odešel. A ještě jsem mu stačil říci: "Vaše Excellence, jste liberál." Následně jiný liberální laik se snažil můj transparent opětovně překrývat, ale kamery již nebyly v tu chvíli v provozu. Řekl jsem mu: "Co to děláš? Napsal jsem na transparent pravdu. Jsi proti Pravdě? Transparent je křesťanský a je Tvá vlajka křesťanská?"
Liberál namítl: "Je to falešná informace. Proč je EU zlem? Nesouhlasím."
Katolický kněz, který mě od počátku podporoval s mým transparentem, se dal do diskuze
s tímto mladým liberálem a vysvětlil mu, proč je EU zlem. Po diskuzi jsem řekl liberálovi: "Podívej se, bratře, nebuď naštvaný. Vidím podle Tvého trička, že jsi katolík, takže jsme bratři." On odpověděl: "Nemohu říci, že jsme bratři. Ty šíříš nekřesťanskou myšlenku."
A v tuto chvíli pochod začal a my jsme se za modlitby růžence hnuli z místa a před námi šel kříž."
Dalším problémem Pochodu pro život je jeho podpora České republice, potažmo Československé republice, neboť nad hlavami účastníků vlají zednářské vlajky Revoluce, která dovolila, že potrat je něco legitimního. Bohužel organizátoři bojují za práva nenarozeného života, ale pod praporcem Revoluce a zednářské vlajky. Je to podpora liberálního a demokratického režimu, který odsoudili papežové v 19. a 20. století a tito lidé s ním vyjednávají, místo aby se proti němu postavili. Je to selhání organizátorů, selhání biskupů, kteří se nedokázali vymanit z liberálně-demokratického pekla a myslí si, že mohou s ním vyjednávat a dosáhnout zrušení pro-potratářské politiky státu, který navíc je nelegitimní.
A to nejenom z pohledu katolického monarchisty, ale hlavně i z pohledu revolučního republikána. Podporují onen spletenec anarchie, politické korupce a nesmyslu zvaného "Lidská práva".
Ale hlavně, že tam jsou kamery, viďte občane, nebo Excelence Radkovský? To už je otázka, kým vlastně jste. Bohužel nám chybí sv. Mikuláš, aby se s Vámi vypořádal jako s heretikem Ariem na koncilu v Niceji.
Katolíkům se nedoporučuje podporovat Pochod pro život pro budoucí roky. Na Pochodu pro život totiž pravděpodobně nenajdete to, pro co byl založen: katolický (jiný neexistuje) boj proti potratům jako vraždě. STOP HNUTÍ PRO ŽIVOT!

Podpořte petici za rodinu. Klikni na logo.

Dvě ukázky republikánského vládnutí III.

14. března 2016 v 19:22 | svetkolemnas.info a http://megazine.cz/2016/03/pokud-je-to-pravda-nastane-sok-rozdeleni-csfr-v-roce-1992-je-pravdepodobne-neplatne/
Ukázka druhá
z http://megazine.cz/2016/03/pokud-je-to-pravda-nastane-sok-rozdeleni-csfr-v-roce-1992-je-pravdepodobne-neplatne/

Přátelé, vypadá to, že žijeme v neexistujících republikách a že všechno, co politici napáchali od takzvaného rozdělení v roce 1992 je neplatné. Česká a Slovenská Federativní republika fakticky nikdy nezanikla, protože, cituji:
Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky se usneslo na tomto ústavním zákoně:
ČL. 1
(1) V referendu mohou být předloženy občanům České a Slovenské Federativní Republiky k rozhodnutí zásadní otázky formy státoprávního uspořádání České a Slovenské Federativní Republiky.
(2) O návrhu na vystoupení České republiky nebo Slovenské republiky z České a Slovenské Federativní Republiky lze rozhodnout jen referendem.
Konec citace.
Pokud referendum neproběhlo, rozdělení bylo nezákonné a existence ČSFR trvá, nejsme tudíž členy EU, nejsme členy NATO.
Co vy na to? Je to úmysl nebo nepořádek?

Konec citace.
Pokud referendum neproběhlo, rozdělení bylo nezákonné a existence ČSFR trvá, nejsme tudíž členy EU, nejsme členy NATO.
Zdá se, že demokratičtí politici se drží upravené zásady císaře Fridricha Barbarosy, že právo má nos z vosku a mocní železnou pěst, aby ji vztáhli, kam se jim zlíbí. Ústavní zákon 327/1991 Sb. se neobtěžovali politici ani zrušit, ani jej nehradili Ústavním zákonem o zániku České a Slovenské Federativní Republiky č. 542/1992 Sb. Vyšší síla tohoto ústavního zákona je teoreticky dána pouze tím, že je pozdější než ústavní zákon o referendu č. 327/1991 Sb., když věcně jsou oba zákony speciálními zákony, řešícími zánik Československa (resp. České a Slovenské Federativní Republiky).
Námitkou, pravděpodobně účinnou, proti větší síle pozdějšího zákona může být skutečnost, že zákon z roku 1991 řeší postup zániku federace, kdežto zákon z roku 1992 toto rozdělení provádí, aniž by byl dodržen ústavním zákonem stanovený postup a že tedy nejde o zákony věcně shodné.

Odkazy:
· https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1991-327

· Předpis č. 327/1991 Sb., Ústavní zákon o referendu, ze dne 18.07.1991

Dvě ukázky republikánského vládnutí II.

14. března 2016 v 19:16 | J. Pejřimovský
Je otázkou, jest-li delegace Národního výboru byla k tak zásadní dohodě o formě státu zplnomocněna. Zákon č. 11/1918 Sb. "o zřízení samostatného státu československého" o tom dovoluje pochybovat. Na druhé straně lze pochybovat o tom, jest-li mohla delegace Národního výboru československého nepodepsat. Nelze pochybovat, že rozhodnutí vítězných dohodových mocností mělo rozhodující vliv na odstranění Habsbursko-Lotrinské dynastie, rozpad Rakouska-Uherska a stání zřízení nástupnických států.
Delegace Národního výboru československého se vrátila ze Ženevy do Prahy 5. listopadu 1918. Přesto Národní výbor československý držel ve svých zákonech a nařízeních státní formu Československého státu jako věc nerozhodnutou do 12. listopadu 1918. V žádném zákoně ani nařízení nemluví o republice, ale o státě československém. Když se 11. listopadu 1918 císař a král Karel I. vzdal výkonu vládní moci, přesto, že nešlo o abdikaci (tedy vzdání se koruny a trůnu) a tato informace se zřejmě 12. listopadu dostala do Prahy, došlo v dosavadním stanovisku Národního výboru československého ke zvratu.
Dokument, kterým se císař a král Karel I. vzdal výkonu vládní moci stojí za uvedení v plném znění:
"Od nástupu na trůn jsem se neustále snažil vyvést své národy z hrůz války, za jejíž vypuknutí nenesu řádnou vinu.
Neváhal jsem obnovit ústavní život a otevřel jsem národům cestu k samostatnému státnímu vývoji.
Veden jako dříve nehynoucí láskou ke všem Mým národům, nechci, aby moje osoba představovala překážku jejich svobodného rozvoje.
Předem uznávám rozhodnutí, které učiní Německé Rakousko o své budoucí státní formě.
Lid převzal prostřednictvím svých zástupců vládu do svých rukou. Zříkám se jakékoli účasti na státních záležitostech. Zároveň odvolávám z úřadu Mou rakouskou vládu.
Ať lid Německého Rakouska vytvoří a upevní ve svornosti a míru nové zřízení. Štěstí Mých národů bylo od počátku Mým nejvroucnějším přáním.
Jen vnitřní mír může vyléčit rány války.
Vídeň, 11. listopadu 1918. Karel"[4]
Z dokumentu jednoznačně vyplývá, že se císař a král Karel I. vzdal podílu na státních záležitostech Německého Rakouska. To byl stát, ustanovený dne 21. října 1918 na základě císařova diplomu ze 16. října 1918 jako stát rakouských Němců v rámci monarchie - prakticky na území nynějšího Rakouska. Království České, Markrabství Moravské a Vévodství Slezské k Německému Rakousku nepatřily, i přesto, že ve dnech 29. října až 4. listopadu 1918 bylo vyhlášeno připojení 4 pohraničních, Němci obydlených provincií od Čech, Moravy a Slezska odtržených a jejich připojení k Německému Rakousku, k jejich připojení došlo až 22. 11. 1918.
Prohlášení císaře a krále Karla I. z 11. listopadu 1918 o tom, že předem uznává rozhodnutí, které přijme Německé Rakousko o svém státním zřízení nelze vztahovat na ostatní země monarchie, tedy ani na Království České, Markrabství Moravské a Vévodství Slezské. Ostatně ani vláda Německého Rakouska nepovažovala Prohlášení z 11. listopadu 1918 za abdikaci a snažila se jí později od císaře Karla I. dosáhnout.
Dne 13. listopadu 1918 přijal Národní výbor československý zák. č. 37/1918 "O Prozatímní ústavě. O Národním shromáždění". Prozatímní ústava státní formu československého státu sice nevyhlašuje, ale je otevřeně republikánská a zavádí republikánské instituce. Zřizuje úřad presidenta republiky včetně jeho pravomocí a stanoví vyhlašování soudních rozsudků ve jménu republiky. Národní výbor československý tak předjímal v rozporu se Čl. 1 zák. č. 11/1918 z 28. října 1918 rozhodnutí Národního shromáždění, jehož ustavující zasedání bylo svoláno na následující den 14. listopadu 1918.
K postupu, který Národní výbor československý zvolil, musel být skutečně vážný důvod, a tím byla zřejmě dohoda, uzavřená 31. října 1918 v Ženevě mezi dr. E. Benešem a delegací Národního výboru československého o republikánské formě státu a sesazení Habsburků. K prosazení přijetí republikánské ústavy v Národním výboru československém pravděpodobně přispěla skutečnost, že se císař a král Karel I. vzdal 11. listopadu 1918 výkonu vládní moci, a to bylo v rozporu se skutečností interpretováno jako abdikace.
Dne 14. listopadu 1918 se poprvé sešlo Národní shromáždění, které zahájil dr. Kramář z příkazu Národního výboru. Podal stručný a lyrický obraz práce osvobozenecké, vyslovil vroucí díky Spojencům, každého z nich jmenoval zvlášť (Francii, národ anglický, Státy Severní Ameriky, Itálii, Belgii, spřátelené Rumuny, Srbsko a životy, které obětovalo Rusko).
Po tomto zahájení z moci revoluce a jako hotový fakt, o kterém nedal hlasovat, prohlásil státní formu republikánskou a sesazení Habsburků. Potom nechal zvolit Tomáše Masaryka za presidenta Československé republiky. Také tato věc byly tak hotova, že stačil potlesk a volání slávy, aby prohlásil Masaryka za zvoleného.[5]Můžeme se jen dohadovat, jest-li T. G. Masaryka vítala potleskem a voláním slávy hlučná většina nebo jest-li to byla pouze hlučná menšina a mlčící většina neměla už možnost se vyjádřit.
Celý postup je dost podivný a vyvolává rozpaky. Tak závažné akty, jakými bylo sesazení dynastie a vyhlášení republiky bylo více než vhodné stvrdit zákonem, pokud byla v Národním shromáždění dostatečná republikánská, tehdy 2/3 ústavní většina. Pokud taková většina nebyla zaručená, nezbývalo, než tyto akty prohlásit za dokonané a nezvratné dříve, než bylo ustaveno Národní shromáždění. Nelze ale ani vyloučit, že dr. Kramář, sám zkušený politik a monarchista, zvolil tento postup proto, aby bylo zřejmé, že o zřízení republiky a sesazení Habsburků nebylo rozhodnuto zákonnou formou a k tomu oprávněnou politickou representací českého a slovenského národa.
Ani přes vyhlášení republikánské prozatímní ústavy nelze tvrdit, že Království České, Markrabství Moravské a Vévodství Slezské zanikly. Naopak, do 28. února 1920 vychází "Zákonník zemský království Českého", a teprve 8. června vyšel pod názvem "Zákoník zemský pro Čechy", poslední sbírka "Zákony a nařízení pro markrabství Moravské" vyšla 31. prosince 1921, poslední sbírka "Zákona a nařízení pro vojvodství Horní a Dolní Slezsko" 30. prosince 1921, teprve od ledna 1922 vycházejí obě sbírky pod názvy: "Zákony a nařízení pro Moravu" a "Zákony a nařízení pro Horní a Dolní Slezsko". Ke změně došlo zřejmě na základě Čl. I odst. 1 zák. č. 121/1920 Sb. Ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje ústavní listina československé republiky a který zní. "Zákony odporující ústavní listině, jejím součástem a zákonům ji měnícím jsou neplatné." České zemské orgány přijaly tezi, že název Království České odporuje ústavě Československé republiky neprodleně, zemské orgány moravské a slezské až téměř po 2 letech. Lze tvrdit, že tato ústava potvrdila funkci volitelné hlavy státu - presidenta a proto předchozí ustanovení o dědičném králi pozbyla platnost. Problém ale je v tom, že byla zřízena funkce presidenta Československé republiky a ústava neví nic o hlavách jednotlivých zemí ani o zemským zřízeních (ústavách) Čech, Moravy a Slezska a proto nelze jednoznačně tvrdit, že tato ústava upravuje ústavní poměry v Čechách, Moravě a Slezsku, platné podle zemských zřízení, tj. dědičných monarchií. Aby bylo možné tvrdit, že uvedeným článkem bylo zrušeno monarchistické zřízení v zemích koruny české, bylo by zřeba doložit, že skutečně existence Království Českého, Markrabství Moravského a Vévodství Horního a Dolního Slezska byla v rozporu s republikánskou ústavou Československa (do konce roku 1922 zřejmě nikoli).
Vznik Státu československého anexí Slovenska 28. října 1918 již od 17. října existujícím Královstvím českým, potvrzenou 30. října 1918 usnesením Slovenské národní rady vyvolává otázku, v jaké státoprávní podobě vstoupilo Slovensko do Státu československého.
Principiálně šlo o akt představitelů slovenského národa na základě přirozeného práva národů na sebeurčení a vyhlášení suverenity. Faktem ale zůstává, že Slovensko nebylo 28. ani 30. října 1918 zemí s vymezenými hranicemi ani funkčními správními orgány. Slovensko ale mělo své státoprávní tradice, na které bylo možné i nutné navázat. Kdy bylo území Slovenska připojeno k Uhrám, není zcela jisté. Úvahy historiků se pohybují mezi roky 1018 až 1031. Pravděpodobně se tak stalo po smrti Boleslava Chrabrého (1025) za zmatků během vlády jeho nástupce Měška II. V Nitransku pod vládou svého otce, uherského krále sv. Štěpána vládl sv. Imrich dokonce s titulem "knieža Slovenska". Slovensko pak bylo, téměř po celé 11. stol. Součástí uherského pohraničního vévodství, resp. jeho západní, nitranské části.
Protože v okamžiku vyhlášení Státu československého bylo existující monarchistické zřízení v obou částech státu, Česku i Slovensku, lze uvažovat o tom, že Stát československý byl v době vyhlášení samostatného státu monarchií. Prohlášení Slovenské národní rady v Turčanském Sv. Martine ze 30. 10. 1918 lze pak chápat jako obnovu někdejšího Nitranského vévodství pod historickým názvem z roku 1029 - Slovensko, a jeho spojení se zeměmi Koruny české, která současně změnila svůj název na Stát československý. Uherský stát v rámci mírových smluv toto oddělení Slovenska od Uherska uznal.
Lze hájit tezi, že bylo období, kdy se Československá republika skládala z Království Českého, Markrabství Moravského, vévodství Horního a Dolního Slezska a anektované částí Uherského království - obnoveného slovenského vévodství z roku 1029.
Podle dalšího postupu představitelů Československé republiky je zřejmé, že o právní účinnosti tzv. revolučního aktu, i přes mezinárodní uznání, nebyli přesvědčeni. Snažili se v dubnu 1919 za odškodnění za rodinný majetek dosáhnout abdikace císaře a krále Karla I. zřejmě proto, aby akt sesazení Habsburků získal legitimitu. Císař a král Karel I. v exilu však abdikaci odmítl s tím, že habsburský trůn nemůže být předmětem handlování a on musí jednat v souladu s vůlí svých národů, pokud ho povolají, vrátí se.
Republikánská forma československého státu byla vyhlášena až Ústavou z 9. května 1948, tj. zák. č. 150/1948 Sb., jejíž Čl. 1 odst. 1 zní: Československý stát je lidově demokratická republika. Tato ústava se však vůbec nezmiňuje o zemích tj. neřeší formu zemského zřízení, neruší země ani jejich ústavy (Zemská zřízení), ale v Čl. X. říká: Nositelem a vykonavatelem státní moci v obcích, okresích a krajích a strážcem práv a svobod lidu jsou národní výbory, nepředpokládá další trvání zemských orgánů. Zároveň stanoví, že ke zřízení krajů dojde zvláštním zákonem, neříká však nic o zrušení zemí. Bývalé zemské zákony nadále zůstaly v platnosti na základě Čl. 2 zák. č. 11/1918 z 28.října 1918. Zůstává proto v platnosti, co bylo řečeno k Ústavě Československa z roku 1920.
Zavedením krajského zřízení zák. č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení z 21. prosince 1948 ke dni 1. ledna 1949 bylo současně zrušeno dosavadní zemské zřízení. Uvedený zákon v Oddíle 6: Likvidace zemí a zemských národních výborů v § 39 říká: odst. 1: Země Česká a Moravskoslezská jako svazky lidové správy zanikají uplynutím dne 31. prosince 1948. odst. 2: jmění a fondy každé z obou zemí tvoří ode dne 1. ledna 1949 zůstatkovou podstatu jakožto právnickou osobu veřejného práva, kterou spravuje a podle ustanovení odstavce 3 zlikviduje ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem financí… . Odst. 7: Opatřeními podle odstavců 2 až 4 a 6 nejsou dotčena práva a závazky třetích osob.
Na základě těchto ustanovení lze tvrdit, že nejpozději likvidací Země České a Země Moravskoslezské zaniklo také monarchistické zřízení těchto zemí, pokud se tak nestalo zákony dřívějšími. Předchozí spojení Moravy a Slezska do Země Moravskoslezské nemá vliv na platnost shodného ústavního zákona (pragmatické sankce) obou v původních zemích.
Proti názoru o likvidaci Země České a Země Moravskoslezské zák. č. 280/1948 Sb. lze hájit právní názor, že zánik zemí jako svazků lidové správy není totožný se zánikem právnických osob - Země České a Země Moravskoslezské, ale že došlo pouze ke zrušení jejich správních orgánů a k rozhodnutí o dispozici s majetkem těchto zemí, ale země právně nadále existují. Zrušení zemí jako právnických osob by bylo navíc pravděpodobně protiústavní, ústava z roku 1948 nic takového nepředpokládá, ale nepředpokládá po zřízení krajů pouze zemské orgány (národní výbory).
Ústavní zákon č. 143/1968 o československé federaci z 27. října 1968 odvozuje princip federace České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky od práva sebeurčení národů, které se rozhodly ke společnému životu v Československé socialistické republice. Hl. 1, Čl. 1, odst. 4 se výslovně zmiňuje o České socialistické republice a Slovenské socialistické republice a jde tak pravděpodobně o jediný ústavní dokument, který ustanovuje v českém státě republikánské zřízení. Ústava České socialistické republiky přijata nebyla a následující ústava obnoveného samostatného českého státu je opět ve věci státního zřízení nejasná..
Zrušení monarchie za doby existence Republiky československé je záležitostí problematickou. Československo sice republikou bylo, nejpozději na základě ústavy z 9. května 1948, ale o jeho historických součástech, Čechách, Moravě a Slezsku to jednoznačně tvrdit nelze.

Ústavní pořádek obnoveného samostatného českého státu

Ústava České republiky, vyhlášená zák. č. 1/1993 ze 16. prosince 1992 v Preambuli říká: "My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, … prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky."
Ústava České republiky je v tomto rozporná, na jedné straně vyhlašuje obnovu českého státu, který byl monarchií a současně navazuje na republikánskou státnost československou, která však monarchii Čechách, Moravě a Slezsku nikdy výslovně nezrušila. Obnova samostatného českého státu by důsledně vzato znamenala obnovu monarchie, ale ústava je republikánská. Obnovu státu lze přitom považovat za akt konstitutivní, tedy závažnější, než věrnost dobrým tradicím, která je pouhým prohlášením - deklarací. V jiném dokumentu nebo zákoně by takový rozpor byl důvodem ke zmatečnosti rozhodnutí (tj. že forma a obsah jsou v rozporu), ale v případě základního zákona státu je takový postup prakticky nemožný. Ústava ani zákony České republiky monarchii ani Pragmatickou sankcí neruší ani jednostranně nevypovídají. Otázka státní formy českého státu není ani touto ústavou výslovně jednoznačně řešena.
To, že se Česká republika již nemusela otázkou státní formy Českého státu zabývat, protože byl vyřešen předchozími ústavními zákony a země Česká, Moravská a Slezská jako právní subjekty zanikly, bude pravděpodobné stanovisko obhájců legitimity republiky.
Proti tomu lze ale obhajovat právní názor, že ústavami Československé republiky z roku 1921 a 1948 a ústavními zákony navazujícími nebylo zrušeno zemské zřízení Království Českého, Markrabství Moravského a Vévodství Slezského ani nebyl sesazen panovník, ale byl zbaven veškerých politických pravomocí, (které byly přeneseny na jiné orgány), majetku a dokonce vyhoštěn, ale nadále zůstal králem Českým, markrabětem Moravským a vévodou Slezským, ale bez pravomocí a majetku. Ustanovení o vyhoštění bylo již zrušeno spolu s ukončením platnosti příslušného zákona v roce 1950.
Právní kontinuita zemí Koruny České - Čech, Moravy a Slezska, (jejichž existenci znovu uvádí Ústava České republiky), ve kterých nebyla monarchie zrušena ani panovník sesazen podporuje právní názor, že Český stát je královstvím bez vládnoucího krále, jehož pravomoci vykonávají jiné orgány. Obnova historických zemí však naráží téměř u všech politických stran (výjimku činí lidovci a některé mimoparlamentní strany) na odpor, jehož důvody nejsou dostatečně čitelné.
Co z toho vyplývá?
Občan, žijící na území Čech, Moravy a Slezska si dnes nemůže být jistý, jest-li je občanem právně stále nezrušeného Československa, které ale nemá žádné politické ani správní orgány a je tudíž bezmocné, nebo občanem obnoveného samostatného českého státu, ale se zmatečnou ústavou. Pokud přijmeme rozpad Československa, můžeme se opřít o jedinou právní jistotu, obnovený český stát, ale ne o českou republiku. Zdá se, že právně nejblíže skutečnosti je stav., kdy Čechy, Morava a Slezsko jsou Země koruny české, kde byl panovník zbaven výkonu vlády, ale ne nástupnického práva, koruny a trůnu. Pak by bylo třeba možné připustit, že jeho funkce na neurčito vykonávají jiné, volené orgány. Pak by ovšem bylo vhodné usilovat o to, aby se panovník mohl opět ujmout svých funkcí.
Je třeba si ale uvědomit, že v této a podobných státních záležitostech nerozhoduje právo, ale mocenské prostředky a rozložení sil, často skrytých za těmi viditelnými politiky. Mocenské prostředky, včetně ekonomických, jsou v současnosti jednoznačně v rukou republikánů. Je potřebné si uvědomit, demokratičtí politici se drží upravené zásady císaře Fridricha Barbarosy, že právo má nos z vosku a mocní (kterým vědomě či nevědomky slouží) železnou pěst, aby ji vztáhli, kam se jim zlíbí.
Císař a král bl. Karel I. se odmítl vzdát koruny s tím, že musí jednat ve srozumění se svými národy a pokud jej zavolají, vrátí se. Toto stanovisko zastávají i jeho potomci. Bylo by dobré se zamyslet, jest-li by národ neměl povolat krále zpět. Možná by bylo pro národ i stát prospěšné, aby opět mohl někdo plnit hlavni úlohu panovníka, jak ji charakterizoval císař a král František Josef I: "Mým hlavním úkolem je ochránit mé národy před jejich politiky."
Je dobré si připomenout i výrok T. G. Masaryka,: "Státy se udržují týmiž ideály, ze kterých vznikly", a zamyslet se nad vznikem a historií Československa. Uvědomit si, že základy Československa byly založeny na porušení přísahy jak vůdci zahraničního odboje, tak i legionáři, na vyhnání nevinného, svatého krále a jeho ožebračení, což nakonec vedlo k jeho předčasné smrti.
Osudy Československa se pak mohou jevit jako trest za hříchy jeho zakladatelů, proti kterým národy nejen neprotestovaly, ale dokonce je oslavovaly. Zdá se, že stejným neduhem trpí i současná Česká tzv. republika.
[1] Galandauer, J. Karel I., poslední český král, Praha a Litomyšl, Paseka 1998, ISBN: 80-7185-176-0
[3] Dějiny zemí koruny české II, Praha 1992, s. 158
[4] Galandauer, J. Karel I., poslední český král, Praha a Litomyšl, Paseka 1998, ISBN: 80-7185-176-0

[5] Ferdinand Peroutka: Budování státu 1, rok 1918, s 270

Dvě ukázky republikánského vládnutí I.

14. března 2016 v 19:12 | J. Pejřimovský

Předkládáme dvě ukázky republikánského vládnutí, obě domácí provenience. Lze je považovat za ukázku toho, jak republikánští politici, zejména čeští a českoslovenští, porušují vlastní zákony, které stanovili, aniž se pokusí tyto zákona legální cestou alespoň v minimálním předstihu změnit k podobě, kterou považují pro sebe za potřebnou. Za takové ukázky neúcty dokonce k ústavním zákonům lze považovat jak postup při rozdělení Československa (ústavní zákon o referendu č. 327/1991 Sb., tak i zákon č. 11/1918 Sb. o samostatném státu československém)


Ukázka první
Jak českoslovenští politici (ne)zrušili monarchii (ne)vyhlásili republiku.
Právní stav před 28. říjnem 1918 vyjadřuje manifest císaře a krále bl. Karla I.ze 16. října 1918, který uvádíme v plném znění.

"Mým věrným národům rakouským
Od té doby, co jsem nastoupil na trůn, jest Mou nezdolnou snahou vymoci veškerým Mým národům vytoužený mír, jakož i ukázati národům rakouským cestu, na níž by bez překážek a třenic dali požehnaně rozvinouti svým národním silám a využitkovali jich úspěšně k svému duševnímu a hmotnému blahobytu
Strašlivé zápolení světové války stálo dosud v cestě dílu míru. Hrdinství a věrnost, obětavé snášení nouze a strádání slavně obhájily vlast v této těžké době. Kruté oběti války musily zabezpečiti nám čestný mír, na jehož prahu dnes s pomocí Boží stojíme. Nyní nutno bez váhání přikročiti k novému vybudování vlasti na jejích přirozených a tudíž nejspolehlivějších základech. Přání rakouských národů jest při tom pečlivě uvésti ve vzájemný soulad a uskutečniti jejich splnění. Jsem odhodlán provésti toto dílo za svobodné součinnosti Mých národů v duchu oněch zásad, které za své přijali spojení mocnářové v nabídce mírové. Rakousko se má státi, jak tomu chtějí jeho národové, státem spolkovým, v němž každý národní kmen tvoří svůj vlastní státní útvar na území, jež obývá. Tím se nijak nepředbíhá spojení polských území Rakouska s polským neodvislým státem. Městu Terstu s obvodem dostane se podle přání jeho obyvatelstva postavení zvláštního
Tato nová úprava, která se nijak nedotýká celistvosti zemí svaté koruny uherské, má zabezpečiti každému jednotlivému státu národnímu jeho samostatnost; úprava tato bude však také účinně chrániti zájmy společné a uplatňovati je všude tam, kde společenství je životní potřebou jednotlivých státních útvarů. Jmenovitě bude dlužno spojiti všechny síly, aby s úspěchem rozřešily se po právu a spravedlnosti veliké úkoly, které vznikají ze zpětných účinků války.
Až do té doby, kdy tato přeměna bude zákonnou cestou dokonána, zůstávají dosavadní zařízení k ochraně obecných zájmů nezměněna. Mé vládě jest uloženo připraviti bez odkladu veškeré práce k novému vybudování Rakouska. K národům, na jejichž sebeurčení bude spočívati nová říše, obrací se Můj hlas, aby spolupůsobili na tomto velkém díle prostřednictvím národních rad, kteréž - utvořeny z říšských poslanců každého národa - mají uplatniti zájmy národa ve vzájemném poměru, jakož i ve styku s mou vládou.
Kéž tato naše vlast, upevněna svorností národů, které v sobě spojuje, vyjde z bouří válečných jako svaz národů svobodných. Požehnání Všemohoucího provázejž naši práci, aby velké dílo míru, jež budujeme, stalo se štěstím Mých národů.
Ve Vídni dne 16. října 1918.
Karel v. r. Hussarek v. r.[1]"
Je zřejmé, že císař s král bl. Karel I. dal svým národům souhlas, aby uspořádaly vztahy mezi sebou
i s panovníkem a ustanovil dokonce prozatímní zastupitelské orgány jednotlivých národů - národní rady - skládající se z poslanců říšské příslušného národa.
Vrcholnou českou politickou institucí byl Národní výbor československý, sestavený dohodou všech českých politických stran na základě výsledku voleb do Říšské rady z roku 1911, rozšířený o zástupce slovenských politických stran. Tento orgán ale nebyl zřízen v souladu s Manifestem císaře a krále bl. Karla I., neskládal se z poslanců říšské rady, ale byl pouze ustanoven na základě výsledků voleb do říšské rady z roku 1911, skládal se pouze ze zástupců českého národa, němečtí poslanci přizváni nebyli, ale Národní výbor československý zahrnoval slovenské politiky, kteří ve smyslu Manifestu císaře a krále Karla I. Nemohli být jeho členy. Vzhledem ke svému složení Národní výbor československý reprezentoval nejvýše české obyvatelstvo Zemí koruny české. Večer 28. října 1918 přijal Národní výbor československý zákon, později zařazený do Sbírky zákonů a nařízení jako zák. č. 11/1918 Sb.
Zákon doslova říká:

Preambule: Samostatný stát československý vstoupil v život
Čl. 1 : Státní formu Československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s Československou národní radou v Paříži. Orgánem jednomyslné vůle národa a vykonavatelem státní svrchovanosti je Národní výbor.
Čl. 2: Všechny dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají v platnosti.
Čl. 3: Všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení.
Čl. 4: Tento zákon nabývá účinnosti dnešním dnem.
Čl. 5: Národnímu výboru se ukládá, aby zákon provedl.[2]
V původním novinovém textu 29. října 1918 zněl Čl. 1. poněkud odlišně: "Státní formu Československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s Československou národní radou v Paříži, jako orgánové jednomyslné vůle národa. Než se tak stane, vykonává státní svrchovanost Národní výbor."
Rozdíl je patrný, v prvém novinovém textu z 29. října jsou jednomyslnými orgány vůle národa Národní shromáždění a Československá národní rada, v druhém ve Sbírce zákonů a nařízení ze 6. 11. 1918 výlučně Národní výbor. Proč došlo v textu ve Sbírce zákonů a nařízení k této změně, už těžko zjistíme. K sesazení Habsbursko-Lotrinské dynastie, ani k vyhlášení republiky tímto zákonem ani v jednom z obou znění nedošlo.
Vyhlášení samostatného státu československého, provedené českými a slovenskýni politiky, bez dohody s německým obyvatelstvem Čech, Moravy a Slezska vyvolalo pochopitelnou reakci německých politiků na zabezpečené práv německého obyvatelstva a 29. října 1918 přijali němečtí poslanci z Čech usnesení vydělit ze severního pohraničí Čech provincii Deutschböhmen a začlenit ji jako autonomní součást do Německého Rakouska. Dne 30. října 1918, po odmítnutí císaře a krále Karla I. použít k potlačení vyhlášení československého státu násilí, kapitulovalo rakousko-uherské vojenské velitelství před Národním výborem. Téhož dne byla v Turčianském Sv. Martině utvořena Slovenská národní rada a přijala deklaraci o společném státním životě Slováků a Čechů. Němečtí poslanci z Moravy a Slezska vyhlásili utvoření severomoravsko-slezské provincie Sudetenland a její připojení k Německému Rakousku. Následovaly provincie Deutschsüdmähren na jižní Moravě a Böhmerwaldgau v jižních Čechách a jejich začlenění do Německého Rakouska.
Ve dnech 30. října a 4. listopadu 1918 jednal Národní výbor s některými německými poslanci a chtěl získat německé politiky ke spolupráci na vytvoření československého státu. Němečtí poslanci tuto nabídku odmítli. Německé Rakousko začlenilo všechny 4 provincie a dále města Brno, Jihlavu a Olomouc do Německého Rakouska. Od 29. listopadu do 18. prosince obsadilo československé vojsko uvedené provincie a 19. prosince vydal francouzský ministr zahraničí prohlášení, že Československo jako spojenecký stát má právo podržet do rozhodnutí mírové konference území v historických hranicích českých zemí. Všechny 4 německé provincie v českých zemích pak vlastně byly okupovaným územím Německého Rakouska a k Československu byly právně připojeny až mírovou smlouvou s Rakouskem, uzavřenou v Saint-German-en-Laye dne 10. září 1919.

Po exkurzu o začlenění německy mluvícího obyvatelstva do Československa se vracíme k 31 říjnu 1918, kdy podepsali delegáti Národního výboru prohlášení, schvalující všechny dosavadní kroky prozatímní československé vlády a vyhlášení samostatného státu v republikánské formě. O sesazení dynastie je v něm uvedeno: "Představitelé československého národa prohlašují …. kategoricky, že není a nebude již nikdy žádného svazku mezi národem a dynastií Habsburků …. Zástupci jeho obracejí se tímto slavnostním rozhodnutím ke všem spojeneckým zemím i vládě Spojených států amerických, opírajíce se o vznešený princip spravedlnosti a moderní demokracie, tj. o právo sebeurčení národů, a poukazujíce na nezbytnou nutnost utvoření nového politického řádu ve střední Evropě, …. "[3] Zároveň bylo rozhodnuto, že presidentem republiky bude prof. T. G. Masaryk a předsedou vlády dr. K. Kramář. (pokračování v dalším článku)

Revoluce je jenom jedna - Was ist eine Revolution?

7. února 2016 v 17:50 | MC
Pročteme-li si pozorně Syllabus errorum bl. Pia IX., který je připojen k encyklice Quanta cura, nebo encykliku Mirari vos Řehoře XVI., brzy zjistíme, že je to vlastně mistrovsky vytvořený nejenom seznam všech bludů, které papežové silou své autority zavrhují a odsuzují moderní omyly, ale zároveň je to skutečný politický program každého katolíka. Pokud si pozorně dále čteme další papežské encykliky 19. století a začátku 20. století, brzy pochopíme, že římští papežové vždy pojmenovávali omyly liberálního moderního světa a tyto omyly byly součástí jedné velké protikatolické a v našem případě protimonarchistické, protirakouské REVOLUCE, jejíž základ byl ve Velké Francouzské revoluci a prapůvodně v onom satanském Non serviam (Nebudu sloužit!) Lucieferově. Revoluce je jedna, ale má různé barvy a odstíny, ale je stále stejná. Nemění se ve svých principech, které jsou postaveny jako opozice proti Bohu a Jeho Zjevenému náboženství, proti Jeho nadpřirozenému a přirozenému řádu. To se projevuje i v současných revolučních republikách po celém světě, které jsou vybudovány na principech Revoluce. Ale týká se to i současných konstitučních monarchií, které jsou rovněž revolučními. Například pro mnohé občany naší vlasti rozdíl mezi komunisty a stranou zelených a dalšími stranami se zdá nebetyčný a přece, měřen zrakem katolického občana, je v podstatě pranepatrný, neboť všechny strany vyznávají stejné omyly a jen v několika bodech je rozdíl. Jsou součástí jedné velké REVOLUCE. Tento rozdíl však spočívá jen v tom, že v některých otázkách dává jedna strana přednost jiným omylům, než strana druhá. V omylu jsou však všechny. Jak se ukazuje ve volebních kláních, snaží se katolíci smířit Karla Marxe s bl. Piem IX. a Piem XI., sv. Pia X. a Řehoře XVI. s liberalismem. Bl. Pius IX. píše v encyklice Quanta cura: "Všude tam, kde bylo náboženství odstraněno z občanské společnosti a bylo zapuzeno Boží zjevení i autorita Božího učení, ztrácí a zatemňuje se také i přesný pojem o spravedlnosti a lidském právu, a na místo skutečně pravé spravedlnosti a zákonného práva nastupuje hmotné násilí, a je proto nepochopitelné, že se někteří nic nedbajíce a opovrhujíce nejjistějšími pravidly zdravého rozumu opovažují provolávat, že údajně prý jakási vůle národa ustavuje svrchovaný zákon, neomezený ani právem Božským, a ani právem světským, takzvané veřejné mínění, respektive ale ve skutečnosti doslova anarchistická svévole ulice má být údajně prý rozhodující, aby jakákoliv takováto svévole dokonaných událostí svévolně nabyla na právní platnosti podle politického řádu právě tím, že jsou fakticky dokonány."
A. Hitler, K. Marx, B. Engels, G. Mazzini, Garibaldi, M. Robespierre, J. P. Marat, F. Nitzsche, Napoleon Bonaparte - vývozce REVOLUCE, G. Washington, T. Jefferson, J. V. Stalin, F. M. Voltaire, M. Luther, J. Hus, A. Loisy, TGM a další jsou hlavními představiteli stejné REVOLUCE, satanské REVOLUCE, kterou Církev římská zavrhuje, odsuzuje a navždy proklíná.
Nechme na chvilku promluvit níže Giussepe Mazziniho, revolucionáře a zednáře, který katolíkovi poskytne ve svých dílech: Opere di Giuseppe Mazzini. Scritti editi e inediti di Giuseppe Mazzini. Milano e Roma. 18. svazků, 1861-1891 a Rivista della Massoneria Italiana. Roma 1880-1900 (nakladatelství Velkého Orientu Itálie, jehož sídlo je nyní v římském Palazzo Giustiniani) celý program REVOLUCE. "Revolucionář hlásá, že hlavním dogmatem nového náboženství člověka je znovu zákon pokroku, který je již historickou tradicí … objasněn zcela nesporným způsobem. Tento zákon je "jediným zákonem Božím". Vykladačem zákona je lidstvo nebo lid. Vůdcem [lidu] jsou ctnost a geniální člověk. Zákony, které se o všeobecně uznávané principy neopírají, a tím spíše zákony, jež se řečeným principům příčí, nemají žádnou platnost. Je zde naopak "povinnost nedbat jich". "Náboženství je na naší straně. Křesťanství je pouze individualistickým, nikoli společenským náboženstvím, a proto také je překonaným stanoviskem. Epocha individualismu se přežila. Katolicismus, který "výhradně vzývá jedinou formu náboženství", formu židovsko-křesťanskou, je pouze materializací náboženství a křesťanství, je "idolatrií formy". Katolicismus je nepřístupný jakékoli reformě ve smyslu Revolucionáře. Jeho dogma i "křesťanské dogma o pádu a o vykoupení [člověka] odpuštěním jsou v diametrálním rozporu s dogmatem pokroku. Proto se také křesťanství, katolicismus, papežství i církev přežily a nadále už nepředstavují skutečné, nedotknutelné autority, nýbrž pouze "přízraky, přeludy a zdechliny autorit. Všemi aspiracemi epochy je fakt, … že kolektivní evropská myšlenka vrcholí v odsouzení papežství, císařství, monarchie a aristokracie.
Autorita je posvátná, jestliže … je schopná a zaměřená na reprezentování i rozvíjení morálního principu epochy a dokáže jej posouvat vpřed ve smyslu "pokrokového vývoje" lidstva. Jejím výrazem je jíž řečené: "Bůh je Bůh a lidstvo je jeho prorokem. Monarchie, patriciát a kněžstvo jsou [jen] nástroje národa, nástroje, které se mění podle časů i větší či menší moci do té doby, než veškerý lid dospěje k vědomí a pochopení principů a sám se stane pokrokovým tlumočníkem národa, resp. nositelem v národu spočívající duchovní i světské autority. Bůh podle Revolucionáře požaduje od národa, aby se pozdvihl a založil novou jednotu v obou oblastech, tj. v duchovní i světské moci. Nyní nadešla hodina k vyhnání aristokracie kléru a k jejímu nahrazení "nejlepšími občany", aby v lidu vykonávali duchovní úřad, poučovali jej, těšili a naplňovali mravností. Když lid věřících" tj. stoupenci revoluční mazzinistické víry resp. programu prohlásí, že to nebo ono je jeho věroukou, pak musíte uctivě sklonit hlavy a zdržet se jakékoli vzpory.
Právní trvání budoucnosti (REVOLUCE) zajišťuje pouze a výhradně republika, podle níž jsou Božím zákonem teoreticky všichni lidé svobodnými a rovnými si bratry. Jenom republika hájí "suverenitu lidu jakožto kontinuálně pokrokový vykladač Božího zákona. Zákon lidstva nepřipouští žádné monarchie jedince či národa [Rakouska a Francie nad Itálií]; to je tajemství epochy, které musí být odhaleno průkopníky [nové epochy]. "Republikánské víry" se nesmíme za žádných okolností vzdát nebo ji popřít, i když oportunistické ohledy si mohou dočasně vynutit upuštění od jejího strohého zdůrazňování. Budoucností svobodné Itálie je republika. Republika je "jedinou spravedlivou formou vlády, která je myslitelná; lid je vším. Monarchie je morálně odsouzena. Republika není pouze otázkou formy, nýbrž "principem výchovy, který musí korunovat celou budovu" (piantato al sommo dell' edificio). Národ nemůže "mít za chrám svého uctívání stavbu, na jejímž vrcholku je napsáno privilegium [tj. monarchie, výsada dynastií] ale na základně, kde je napsána rovnost. S takovým dualismem se život národa nesnáší. Republika je jedinou legitimní a logickou formou vlády. Monarchistický despotismus není evropským, nýbrž "asijským principem", proti němuž musí směřovat křížové tažení všech evropských národů. Iniciativa při velkém přetváření Evropy za účelem její morální jednoty může připadnout pouze tomu národu, který provoláním republiky dá ostatním spásný příklad. Probádání skutečné autority a její postavení namísto zdechliny a přeludu autority zůstává věčným problémem, na jehož řešení musí lidstvo ustavičně pracovat. "Pokročilé (progressiva) odhalování Božího [mravního] zákona a jeho aplikování jsou záležitostí lidstva. Stadia chování jakožto výsledku výchovy národa i celého lidstva se nazývají epochami. Každá epocha obsahuje část ideálu, sled Božího plánu. Filosofie připravuje odkrytí, náboženství vyjadřuje novou ideu v určité podobě a posvěcuje ji povýšením na povinnost; politická věda ji pozvolna převádí do [veřeného] života, umění ji symbolizuje. Průkopnické zahájení epochy slavnostního vyhlášení nového principu se uskutečňuje revolucí. Evoluce, tj. pokojný a pozvolný další vývoj principu, pak tvoří kontinuální život (vita succesiva) celé epochy.
Morální autorita koření v národu. Suverenita tkví v Bohu jakožto zdroji života, koření v pokroku, který určuje mravní zákon a povinnost. Jinými slovy: suverenita je v účelu a cíli (la sovranità è nel fine, nello scopo). Tlumočníkem vědomí smyslu je lid, národ. Definování smyslu a účelu je věcí národního ústavodárného shromáždění zákonných představitelů svobodných a autonomních národů; uskutečňuje se v "národním konsensu.
Revoluce je tajemstvím národů. Ta roku 1789 jen teprve začala a k nové "pokročilé civilizaci" (Civiltà progressiva) bylo ještě daleko. "Mužové minulé revoluce seděli na vrcholku pyramidy; my se usadíme na základně. Revoluce roku 1789 se uskutečnila jménem "práva", my ji provedeme jménem "povinnosti", od níž se právo odvozuje. Kosmopolitismus revoluce z roku 1789 jednostranně zdůrazňuje "volnost" a tím je zásadně individualistický antinacionální; my zdůrazňujeme také asociační a nacionální princip. "Zákon povinnosti [žít pro ostatní a pro celek, pro národ i lidstvo, jak to ukládá "společenství"] bude jednou přijat a povýšen na vyznání namísto tendencí uzurpovat si práva jiných, které dosud ovládají vztahy mezi národy" (e che non è se non la antiveganza della paura). Právo je plodem svědomí [nebo vědomí] (frutto della coscienza). Svědomí [nebo vědomí] emancipuje národy. Právo je vírou individua, povinnost je společnou vírou. Společné povinnosti i práva spojují národ. Nejsme kněžími pouze práva, nýbrž i povinnosti, jsme kněžími "náboženství povinnosti".
Každá politická revoluce musí být současně i společenskou revolucí. Žádná velká politická revoluce se nemůže udržet bez dalekosáhlé přeměny společenského řádu. Každá revoluce je lží, pokud nezlepší existenční podmínky všech. Sociální otázka je v naší době nejposvátnější a současně i nejnebezpečnější. Nový společenský řád však musí předcházet politický: nejprve dělba práce [mezi národy], pak práce. Je velkou chybou marxistické internacionály, že chce odhlížet od politiky a nevšímá si nacionálního rozdělení národů. Společenská otázka je s politikou co nejtěsněji srostlá a proto ji nelze od ní oddělovat. Dalšími základními chybami internacionály je, že zaujímá kosmopolitně-individualistické stanovisko revoluce z roku 1789, zvolila si za svou věrouku ateismus a materialismus, a konečně že je postavena pouze na negacích. Marx se "nechával vést spíše hněvem než láskou". "Naším heslem musí být: Připravovat budoucnost a ne rozvracet současnost" (Iniziare l'avvenire, non stravolgere il presente). Revoluce musí být udělána tak, aby v sobě nenesla nutnost druhé revoluce. Pošetilí "Enfants terribles" demokracie škodí věci lidu jen tehdy, je-li publikum jejich "výstřelky" zaujato proti demokracii a znovu se pevněji upíná k staré moci. Řešení společenské otázky spočívá na principu asociace, v "asociaci kapitálu", resp. v tom, že dělníci budou společníky průmyslových podniků a že místo mzdy bude stále více místa zaujímat podíl na zisku. Komunismus je absurdní. Pouze národní organizace a nikoli kosmopolitismus bez vlasti může ve skutečnosti zlepšit situaci lidu. Je nesmyslné útočit na vlastnické právo. Dělníci jsou si převážně sami vinni za svou bědnou situaci, protože nemají smysl pro vlastní důstojnost. Asociace lidských sil je jediným prostředkem pokroku. Proto také "všechno spočívá na republikánské formuli asociační svobody.
Revoluce vyžaduje přípravu. Prostředky k její přípravě a dokončení jsou výchova a vzpoura; obou se musí používat harmonicky. Výchova pomocí písemností, příkladů i živého slova musí vždy směřovat k nezbytnosti kázání vzpoury; a zase uskutečněná vzpoura musí být uspořádána tak, aby z ní vyvstával princip nacionální výchovy. Národ se má zpočátku projevovat pokojně; pokud to však nevede k cíli, pak musí přejít k hrozivým projevům a "neschopné vlády" buď "donutit k naplnění suverénní vůle lidu" nebo je "svrhnout". Jsou-li vlády mlčky srozuměny, pak budou před Evropou kryty, protože mohou prohlásit: "Jsme nuceny a povinny ustoupit vůli země". Vzpoura musí být našinci kázána lidu jako jediná cesta spásy. Stejně jako mojžíšský zákona na Sinaji se ohlašuje také revoluce hromy a blesky, začínající "teprve po vzpouře". Jestliže přišla hodina povstání, pak vzhledem k nejvyšší krizi už zde není žádná disciplína [tj. žádná povinnost podřízení a poslušnosti] kromě poslušnosti vůči italskému [tj. mazziniovskému] programu. - Vůdce (capo) je pak ten, kdo je si vědom své italské povinnosti a odváží se ji uskutečnit. Problémem současnosti - a neunaví nás to znovu a znovu opakovat - je stejně jako za časů Kristových problém výchovy. Požadujeme pro všechny povinné národní vzdělání; žádáme povinné a bezplatné národní [základní] školy. Bez národní výchovy vpravdě není národ. Společná víra, duchovní páska národa, může být vytvořena a zachována pouze prostřednictvím "shodné" národní výchovy. Samotná výchova pak pro svou účinnost znovu vyžaduje víru jako základ. Neboť co zmůže výchova, která není postavena na principech, nevychází-li ze společných představ a není zaměřena na pomáhání k jejich vítězství?. Vytvořit systém všeobecné a povinné výchovy" je znovu věcí národního konsensu. Národ je zavázán zprostředkovat každému z občanů svůj program …; poté co je tento program oznámen, chápe se svoboda svých práv. "Vzbuzujte," nabádá Mazizini rodiče, "v něžném duchu [svých dětí] současně se zárodkem rebelie proti každé uzurpátorské a násilím udržované autoritě (myšlena Církev a monarchie) také úctu ke skutečné autoritě, vůči autoritě genialitou korunované ctnosti. Snažte se, aby děti vyrůstaly v témže odporu k tyranii i k anarchii".
"Iniciativy v této (světové) revoluci se může chopit Itáliea proto také má povinnost se jí chopit". Vyplnění této úlohy je však schopna pouze "obrozená Itálie" (Italia renata), obrozená Itálie jako "misionář víry pokroku a bratrství", republikánská Itálie suverénního italského lidu, který se "národním konsensem" [v Mazziniho intencích] ustavil jako svobodný autonomní lid, Itálie osvobozená jak od papežství tak od monarchie, s Římem lidu jakožto metropolí.
"Z třetího Říma, z Říma italského lidu," volá Mazzini v blouznivém nadšení, "musí vzejít třetí a nejobsáhlejší jednota, která vytvoří harmonii mezi zemí a nebem, mezi právem a povinností. Tento Řím je povolán hlásat nikoli jedinci nýbrž národům slovo asociace a poučovat zde na zemi svobodné a rovné o svém poslání" - "Tam kde trůní věčný a slavný Řím, očekávají v smrtelné dřímotě odpočívající světy - pohanský i křesťanský - zmrtvýchvstání třetího, obsáhlejšího a vznešenějšího Říma, který se již připravuje mezi jeho gigantickými ruinami. Slovo pro svatou Trojici dějin je v Římě. Tyrani a falešní proroci mohou ztělesnění tohoto slova zdržovat a oddalovat, žádný z nich však nedokáže zamezit jeho uskutečnění. Mnohá města již zmizela pod zemským povrchem, všechna mohou zaniknout - pouze Řím je podle plánu prozřetelnosti 'věčným městem', protože mu bylo svěřeno poslání vydat světu heslo jednoty. Žije dál po svém proto, že neustále rozšiřuje oblast své životní sféry. A stejně tak jako po Římu cézarů, který sjednotil většinu Evropy akcí, následoval Řím papežů, jenž prostřednictvím myšlenky sjednotil Evropu i Ameriku, je nyní povolán nastoupit na místo Říma cézarů a papežů třetí Řím, "Řím lidu", který je povinen vyslovit kouzelné slůvko, jež má zavést třetí, větší a úplnou morální jednotu Evropy i celého světa. A až jednou zazáří nová myšlenka z Panteonu lidstva, který bude čnít proti nebi mezi Kapitolem a Vatikánem, pak se v harmonii ducha zacelí i dávná trhlina mezi zemí a nebem, mezi tělem a duší, mezi hmotou a duchem.
"Řím není [pouze] město, nýbrž idea. Řím je hrobem dvou velkých náboženství, která v minulosti světu utvářela život; je také svatyní třetího, jež právě vzniká a dá světu budoucnost žití. Řím jeposláním Itálie mezi národy; heslem, výrazem našeho lidu, je věčným evangeliem sjednocení národů". "Bez Říma není možná Itálie. Řím je svatyně národa", "paladium naší národní jednoty". "Bez Říma je nemožná národní jednota". "Pomyslete na Řím, srdce Itálie. S Římem stojí a padá morální jednota Itálie; Řím vás pokřtil jakožto národ v Evropě, v Římu žije naše jednota". "Vzhůru na Řím, vzhůru na Řím, Italové!". "S vysokých pahorků Říma" musí vyjít iniciativa "syntézy evropské morální jednoty".
"Morální svoboda je tím, co svět žádá od bran Říma", neboť "v Římě je zdroj všech uzurpátorských a svévolných autorit v Evropě", v Římě sídlí papežství, "strážce staré neomezené autority", "jediná opora" všech starých autorit. "Svoboda Říma znamená svobodu světa". Proto "je klíčovou pozicí. Bez Říma, bez zničení světské vlády papeže [které je v Mazziniho smyslu znovu jen prvním rozhodujícím krokem k zničení papežství vůbec] je národní jednota Itálie nemožná". "Právo Itálie žije v každé její části, avšak poslání Itálie pouze v Římě. Řím má povinnost vůči Itálii i vůči všem národům. Jeho život [tj. vzkříšení a znovuzrození podle Mazziniho programu] může současně vyřešit i problém národní jednoty Itálie a zavést morální jednotu Evropy".
"Co v Římu hledám, je především republikánská iniciativa pro Itálii. Kdyby se měl jako ostatní části Itálie pouze připojit, pak bych dal přednost tomu, aby ještě pro příští tři roky zůstal papežský. Otázkou, která dnes "pro nás přichází v úvahu, není pouze věcná jednota Itálie, kterou zde již dobrou či špatnou máme, nýbrž je to otázka republiky v rozporu s monarchií a Řím jakožto vhodná půda k řešení této otázky". Věcná jednota Itálie je již bezmála vytvořena, dnes je však zapotřebí symbolu k vytvoření jednoty morální. A takovou jednotu nám může přinést pouze republikánská víra. Co dnes máme, je pouze vnější forma bez duše, a duši čekáme od Říma." Řím se musí pozdvihnout a "jako maják pravdy i pokroku nejistým osvěcovat cestu", po níž má kráčet obyvatelstvo Itálie.
Mazzini jako bývalý vůdce "římské republiky" Římanům 15. prosince 1866 připomínal: "Jestliže se pozdvihnete, budete tím, čím jste 9. února 1849 byli: republikány a pány sama sebe … Musíte si především uhájit znovu sama sebe (riaffermate voi stessi), svůj život, i ve vás spočívající sílu. Pak dělejte to, co vám přikazuje Bůh a svědomí [nebo vědomí (coscienza)] národní povinnosti. Buďte, a pak jste pány sebe sama". "Jednejte buď ke škodě monarchie, nebo nejednejte vůbec!".
"Náš mandát, dvojí úloha Itálie, spočívá na jedné straně v pozdvižení národního práva [národnostní princip] na evropský princip, na druhé straně v pozdvižení ideje autority - která je dnes uzurpována královskými dynastiemi a papežstvím - na posvátný pojem skutečné autority, tedy autority, která spočívá v dobrovolném podřízení se svobodného člověka mravnímu zákonu. K naplnění tohoto poslání vás volám do Benátek a do Říma". Itálie, píše Mazzini na jiném místě, má dvojí poslání: "předně odstraněním papežství dobýt pro svět nedotknutelnost svědomí a postavit dogma pokroku na místo dogma prvotního hříchu - to je náboženské poslání. A dále je to rozvinutí národnostního principu jako nejvyššího regulátoru mezinárodních vztahů jako nejbezpečnější záruky míru pro budoucnost - to je politické poslání. Politické poslání je nejmladší, protože vede k novému rozdělení Evropy. Takové dělení bylo vždy a ve všech historických epochách současně předehrou k náboženské přeměně. Zmíněné nové dělení se musí uskutečnit silou morálního vlivu, který se však v daném případě a ve vhodném okamžiku musí opřít také o sílu zbraní".
Splnění tohoto dvojího poslání vyžaduje především "boj proti papežství, strážci staré neomezené autority", a kromě toho také "válku proti Rakousku, které mnohem více než jakákoli jiná říše popírá národnost". Naplnění řečeného dvojího poslání vyžaduje, "aby se na dané cestě pokračovalo do všech důsledků [tedy do úplného zničení papežství a Rakouska]. Co by mohlo být pro ostatní pouhou morální povinností, je pro nás životním zákonem". Povinností "republikánské strany" v Římě je vysvětlit a vštípit tamějšímu obyvatelstvu "italské myšlenky" (pensiero italiano), "které je Řím povinen v světě hájit a dávat na vědomí, co svět od Říma očekává". Dále je povinností Říma ze všech sil působit v tom smyslu, aby "byla papežství znemožněna jakákoli forma existence v jeho zdech". Povinností Nové Itálie je "vyhlásit boj na život a na smrt nejen světské vládě lži, nýbrž i lži samé, která si ji dnes jménem autority uzurpuje".

Dnes vidíme, že REVOLUCE je všudypřítomná a její zkažené plody zakoušíme v plné síle. Mazzini byl pouze revolučním vrcholkem, který musel ustoupit daleko hlubšímu pokroku REVOLUCE. Proto na katolických monarchistech leží těžký úkol, který si budou s pomocí Boží a Svaté Panny předávat z pokolení na pokolení a to je likvidace zednářské Revoluce ve všech oblastech života člověka: A ROZŠIŘOVÁNÍ SVATÉHO Království Ježíše Krista ve společnosti. Viditelná struktura katolické Církve je prosycena modernistickou REVOLUCÍ a drtivá prelátů v současné chvíli stojí proti Bohu a nechce sloužit Svaté Tradici. Katoličtí monarchisté si ovšem nehrají na Spasitele světa, ale jsou vedeni Bohem a Svatou Pannou ke konečnému vítězství svých zbraní. Co kněz, co biskup, co papež po koncilu, to je zosobnění jednoho velkého NON SERVIAM. "Milujeme-li více pozemskou společnost než panství Kristovo, pak upadáme pod nadvládu ďábla, vládnoucího společnosti." (Aparisi y Guijarro) Přesvědčeni o tom, že zavrhnutí Království našeho Pána Ježíše Krista nad společností je příčinou zkázy národů, tíživého nepořádku, neřešitelných problémů v morální, politické, sociální a hospodářské oblasti, problémů, které dnes už nikdo nezvládá: ve vědomí toho, že revoluce slavící triumfy nyní na ruinách odpadlických národů buduje nový světový řád protikřesťanského charakteru; při zjištění, že pokoncilní církev k těmto skutkům aktivně přispívá, když Boha, který se stal člověkem, nahrazuje kultem člověka stávajícího se bohem; s pevným odhodláním potírat všemi silami tento satanistický plán, který Bůh může zmařit jediným dechem svých úst, my, synové katolické Církve, v oddanosti neumlčitelnému hlasu Nevěsty Kristovy, prohlašujeme všeobjímající Království našeho Pána Ježíše Krista nad všemi pozemskými věcmi, nad lidskými společnostmi a nad národy.
Takže Vaše volba: bl. Pius IX., nebo G. Mazzini?

Pevnost Evropa? Festung Europa?

15. listopadu 2015 v 19:10 | MC
Jsou současné hodnoty Evropy našimi hodnotami?
Máme hájit tyto dekadentní hodnoty?
Máme hájit revoluční svobody, proti kterým bojovali římští papežové po celá staletí?
Máme bojovat za liberální, zednářskou a bolševickou Evropu?
Máme bránit liberální katolické pseudonáboženství, které se vysmívá všem svatým principům katolické víry?
Máme bránit prohnilé revoluční státy a jejich politiky, kteří vše zavinili?
Máme být státotvorní a loajální občané revolučních státních útvarů?

Proto nemá cenu bojovat za její záchranu!

Devianté pochodují Prahou – Aneb požadujeme opět zařadit homosexualitu do skupiny deviací. Devianten durch Prag marschieren - Wir erfordern eine erneute Klassifizierung der Homosexualität als Deviation.

15. srpna 2015 v 15:48 | MC
Katolické morální učení mluví po dva tisíce let stejnou a jasnou řečí. Homosexualita je deviace, která vede ke zvrácenému "citu" vůči osobě stejného pohlaví. Je to mnohdy způsobeno problémy v dospívání, či týráním a sexuálním mučením osoby v době raného stádia vývoje, která takovou osobu navždy poznamená. Může se jednat o svedení v mladém věku, nebo o přílišné připoutání k matce, od které se člověk nemůže odpoutat a nedokáže si představit, že by mohla být nahrazena jinou ženou, homosexuální orientaci může způsobit i poměr jednotlivých členů v rodině - slabošský otec, přísná matka, případně dlouhý pobyt v mužské/ženské trestnici, či v ústavní výchově, apod. Je nepřeberné množství situací, které může vyvolat tuto deviantní nemoc.
Katolická morálka rozlišuje obecně homosexualitu psychogenní, získanou a homosexualitu vrozenou. Obojí je třeba chápat jako nebezpečnou, protispolečensky a proti nábožensky vedenou aktivitu jedinců, kteří ji provozují. Psychogenní homosexualita se snadněji léčí, protože jde o získanou sexuální perverzi a silnou vůlí, svatými svátostmi (pokud je katolík), je možné, aby homosexuál ženského či mužského pohlaví zvítězil nad svou perverzí. Na druhou stranu vrozená homosexualita je způsobena nedostatkem mužských hormonů u femininních mužů. Ti se pro svou femininnost také často stávají sexuální obětí v dospívání a dětství. Virilní (mužsky zaměření) homosexuálové naopak jsou spíše agresivní, zdůrazňují kult mužství, pohrdají slabostí a ženou, která je jejich příčinou.
Vrozená homosexualita u žen, lesbická láska, bývá vzácnější než homosexualita u mužů. Projevuje se většinou u maskulinoidních žen, které jsou nespokojené se svou rolí ženy a chtějí hrát roli mužů. Podobně jako u virilních homosexuálů existují i lesby, které provozují narcisistický kult ženství. Léčení homosexuality se provádí různými metodami, jejichž cílem je adaptovat jedince na heterosexuální život.
Homosexualita je pro pravé lidi, pravé občany naší monarchie, a nejenom katolického vyznání, deviací, které musí být odepřena nejenom veřejná manifestace, ale těmto nemocným lidem a zvlášť nebezpečným deviantům má stát poskytnout resocializaci a takové léčebné metody, které si jistě zaslouží a ne je podporovat v tom, že jejich deviace je normální.
Katolíky, kteří se dopouštějí hříchu sodomie, upozorňujeme mimo jiné na to, že Magisterium Církve tvrdě sankcionuje sodomii. Předně chceme zdůraznit, že i kněžští podporovatelé sodomie mohou být vystaveni církevním sankcím. Neomylná nauka Církve v této věci je naprosto jasná a kdo jí odporuje, musí počítat, že si to milující Láska, která se za nás nechala ukřižovat, vyřídí. O tom nám hovoří a učí Církev a její svatí.
Koncil v Elvíře (305-306) prohlásil, že sodomitům musí být odepřeno svaté přijímání (výjimkou je blízkost smrti). Mimo jiné se v kánonu hovoří o spojení homosexuality s pedofilií (stupratores puerorum). Ukazuje se, že i přes medicínskou nedokonalost tehdejší doby, bylo možné na základě zkušenosti s perverzí jasně vymezit homosexualitu a její vztah k dalším deviacím.
Koncil v Ankaře v roce 314 v kánonu 17 hovoří o spojení homosexuality se zoofilií. Ti, kteří jsou pod 20 rokem věku, se nařizuje 15 let tvrdého pokání. Ti, kteří jsou starší 20 let a jsou v manželství, budou konat 25 let pokání bez možnosti sv. přijímání. A ti, co dovršili 50 let věku a vyššího a dopouštějí se těchto hříchu do nebe volajících, nechť je jim až do konce života uloženo tvrdě pokání bez možnosti sv. přijímání, výjimkou je blízkost smrti. Pokání v prvotní Církvi byla strašná a dnes si nedovedeme vůbec představit, co to znamenalo. Jednalo se mnohdy o vyloučení z církevní obce, žití na periferii společnosti, bez svátostí, o chlebu a vodě apod.
Sv. Papež Siricius (384-399) zase vyhlásil podmínky, kdo může a kdo nemůže vstoupit do kněžského stavu: "Není možné, aby lidé této zvrácenosti (sodomie) vstupovali do kněžského stavu."
Sv. Basil Veliký nařizuje, aby klerici, kteří se dopustí zprznění nezletilých, či sodomie, aby byli minimálně na šest měsíců strčeni do želez a do věznice, a zbaveni duchovního stavu.
Sv. Augustin, sv. Jan Zlatoústý, sv. Řehoř Veliký, sv. Petr Damián, sv. Albert Veliký, sv. Tomáš Akvinský, sv. Bonaventura, sv. Kateřina Sienská, sv. Bernardýn ze Sieny, sv. Petr Canisius a další svatí katolické Církve brojili vždy proti hříchu proti přirozenosti, které znehodnocuje Boží stvoření.
Koncil v Toledu v roce 693 vyzval gótský král Egica klérus, aby tvrdě bojoval proti homosexuálním praktikám a podotknul, že každý tento hřích na nás uvaluje tresty Boží, které budou horší, než kdyby šlo o jiné hříchy. Proto sodomité jsou škůdci Církve a státu.
Koncil v Nábulusu v roce 1120 ve Svaté zemi, za předsednictví Garmunda, patriarchy Jeruzálema
a Baldwina Krále Jeruzaléma, odsoudil homosexualitu ve čtyřech kánonech. Homosexuálové jsou odpovědní za tresty Boží, které snášíme jenom těžce.
3. lateránský koncil v roce 1179 nás závazně učí: "Pokud se jedná o klerika, který se dopustil hříchu proti přirozenosti, ať je zbaven duchovního stavu a stráví celý zbytek života v přísném klášteře, pokud se jedná o laika , nechť je exkomunikován z Církve a je zbaven sv. přijímání."
5. lateránský koncil (1512-1517) hovoří o klericích, kteří se dopouštějí hříchu proti přirozenosti. Ti mají být zbaveni duchovní stavu a činit pokání v klášteře po zbytek svého života, v případě recidivistů, mají být předány světské spravedlnosti k potrestání.
Hřích proti přirozenosti mohl odpustit kajícímu repetentovi pouze papež, nebo biskup.
Náš milovaný papež svatý otec sv. Pius V., který je pro nás katolíky příkladem svatého pontifika, se v počátcích svého pontifikátu zaměřil na dvě důležité věci: na podporu sv. inkvizice a na potírání sodomského hříchu. 1. dubna 1556 nařídil, aby byli sodomité trestáni světským ramenem. Klerici měli být zbaveni kněžského stavu, odsvěceni a předáni světskému ramenu k potrestání. Svatý papež promulgoval hned dvě papežské konstituce na toto téma. První byla konstituce Cum Primum z 1. dubna 1566, ve které jasně poukázal na to, že hříchy proti přirozenosti jsou trestány Božími tresty, které jsou strašné a dopadají na všechny, celou společnost. Opět správně poukazuje na to, že hřích sodomie je často spojen s pedofilií a vyzývá světskou spravedlnost k tvrdému potrestání sodomitů. Skoro vždy šlo o trest smrti, či o další tvrdé tresty ukládané světskou mocí.
Druhou nádhernou konstitucí je papežská konstituce Horrendum illud Scelus ze 30. srpna 1568, která hovoří podobně jako předchozí konstituce.
Dekret Alexandra VII. z 24. září 1665, který opět jako další Náměstci Kristovi, prohlásil, že sodomie je nejenom těžkým hříchem proti Bohu a přirozenému řádu, ale je dokonce hříchem do nebe volajícím.
Kodex církevního práva (kán. 2357, kán. 2358), který inicioval sv. Pius X. a dokončil ho papež Benedikt XV., mluví jasnou řečí: "Laici, právoplatně odsouzení pro trestné činy proti šestému přikázání, jichž se dopustili s nezletilými pod 16 let, nebo pro zprznění, sodomii, krvesmilstvo, kuplířství, jsou bez dalšího bezectní, kromě jiných trestům, jež ordinář (biskup) uzná uložit. Totéž platí o duchovních a jejich propuštění z duchovního stavu.
Světská moc na žádost Církve vždy odpovídala docela ještě mírným trestem za hřích sodomie: trestem smrti. Císař Konstantin, Valencián, Theodosius, Arcadius, Justinián, vizigótský zákoník Lex Visigothica, Capitularium Ludvíka Pobožného, statuta města Bologna 1561, města Ferrara 1566, Milana, Říma, Florencie, Sicilská pragmatická sankce 1504, Karolínská trestní konstituce Karla V. v Říši, Konstituce císařovny Marie Terezie a další skvělé historické dokumenty jasně vymezují tresty za sodomii a tvrdě ji stíhají.
Homosexualita je, jak bylo výše uvedeno, spojena s pedofílií, sadismem a dalšími deviacemi. S tím rovněž souvisí otázka kriminálních zločinů: Procento sériových vrahů-homosexuálů je opravdu vysoké. Mezi homosexuální vrahy patří například Caroll Cole, Edward Gein (transvestita), nebo Waltraud Wagnerová, u které nelze najít jakoukoli informaci o tom, zda měla někdy nějakého přítele, snoubence, nebo cokoli o její sexualitě. Další příjmení sériových vrahů jsou následující: Andrade, Baninzi, Bar-Jonah, Bartsch, Bateson, Berdella, Berkowitz, Bijeh, Bishop, Bonin, Bowles, Brudos, Coleman, Conahan, Constanzo, Corll, Corona, Cottingham, Cunanan, Čikatilo, Dahmer, Dinsdale, Drenth, Dutroux, Erskine, Eyler, Fabiánová, Fish, Gacy, Gaskins, Gavarito, Grahamová, Haarmann, Haerm, Harvey, Homolková, Chanal, Iqbal, Kearney, Kraft, Kuerten, Lucas, Maake, Majors, Manson, Milat, Mullin, Neeleey, Nilsen, Olson, O´Neall, Panzram, Paulin, Pekalski, Petiot, Pommerenke, Ramirez, Resendiz, Sells, Shawcross, Speck, Swango, Watts, West, Wilken, Wuornosová, Zelenka. (Dr. Andrej Drbohlav, Psychologie sexuálních vrahů, 2013.) Sériových vrahů je celkem 67 z celkového počtu 211, které dr. Drbohlav do Encyklopedie sériových vrahů vybral. Homosexuální a bisexuální sérioví vrazi tedy představují 32 % všech vrahů.
Podle údajů Williamsova institutu při Kalifornské univerzitě, po zprůměrování jimi uváděných amerických a neamerických studií vychází, že v populaci je cca 2,6 % homosexuálů a bisexuálů. Do této kategorie tedy nepatří například prostituti poskytující služby homosexuálům, kteří se sami necítí být sexuálně přitahovaní k mužům. V porovnání se zastoupením v běžné populaci ve výši 2,6 % je výskyt homo/bisexuálů mezi sériovými vrahy dokonce 12x vyšší! (viz www.homosexualita.eu)
Samozřejmě opět platí, že automaticky ne všichni homosexuálové se dopustí sériových vražd, ale je paradoxní, že existuje vysoké procento těch, kteří holdujíce hříchů proti přirozenosti, se zároveň dopustí dalších těžkých hříchů, vraždy nevyjímaje.
Osoby postižené homosexuální deviací, dnes nelze stíhat trestem smrti, či káznicí (jako je tomu ještě v některých státech světa), ale převýchovnými metodami, včetně medicínské intervence. Medicína dnes skýtá neomezené možnosti. Je třeba dále poučit homosexuály o sv. křtu, o nutném sjednocení s katolickou Církví, o sv. zpovědi, pokud jsou katolíky, a utužit jejich odhodlání bojovat s tímto hříchem do nebe volajícím, vést je k pokání. A důležitá pravda Boží a katolické Církve na závěr: Nikdo není vyloučen z blaženého patření na Boha po smrti, pokud svých hříchů lituje a chce opustit cestu hříchu, a to i přes to, že znovu ze slabosti do nich upadá. To platí stonásobně i o homosexuálech a lesbách.

Informace, ze kterých bylo vycházeno:
Dr. Andrej Drbohlav, Psychologie sexuálních vrahů, 2013.
Albert Beneš Op, Morální teologie, Krystal OP, 1994
Codex Iuris Canonici 1917, kán. 2357, kán. 2358
Atila Sinke Guimaraes, In the murky waters of Vatian II., Tan, 1999
http://www.homosexualita.eu/articles/homosexualni-seriovi-vrazi-a-priciny-homosexuality-v-knize-andreje-drbohlava/

Apoštolský vikář Aleppa: Islámský stát stvořily mocnosti tohoto světa. Apostolischer Vikar von Aleppo: Die Mächte der Welt schufen den islamischen Staat.

8. srpna 2015 v 20:54 | Radio Vaticana
Níže uvídáme zdroje o Islámském státu, který byl vytvořen Spojenými státy k dokončení "Arabského jara" a likvidaci Evropy.




Maďarsko, děkuji! Magyarország,nagyon köszönöm

15. července 2015 v 19:37 | MC
Maďarská armáda začala na hranicích se Srbskem stavět plot. Ten má zemi ochránit před nekontrolovatelným přílivem nelegálních imigrantů. Plot bude 175 kilometrů dlouhý a 4 metry vysoký. Vojenští odborníci tvrdí, že plot bude stát za několik týdnů.
Jednotky maďarské armády začaly těžkými stroji upravovat terén. Práce začaly na okraji příhraniční obce Mórahalom. Redakce Monarchia Catholica děkuje maďarské vládě Viktora Orbána za stavbu plotu. Maďarsko správně rozpoznalo, že imigrační vlna je uměle vytvořená americkým Islámským státem ke zničení Evropy. Díky, země sv. Štěpána!!!! Musíme se bránit! Neustálé imigrační vlny do Evropy z Afriky a Asie jsou záměrným plánem zničení křesťanské Evropy. Minimálně už od konce II. světové války jsou liberálními demokraty (tzn. komunisty, socialisty, liberálními politiky) importovány do Evropy cizí národy a to pod rouškou falešného humanismu a otrokářského způsobu uvažování, který je podstatou kapitalistického systému, který má získat levnou pracovní sílu a zlikvidovat křesťanskou Evropu. A dnes? Evropa již není křesťanská, ale protikřesťansá a je na Bohu Všemohoucím, aby tuto situaci zvrátil, protože lidskými silami je to zhola nemožné.

Alexej Komov míří do Prahy - Alexej Komov geht nach Prag

12. února 2015 v 18:17 | Pavel Zahradník
Poté, co se čelní představitelé té části českých putinovců, jež je soustředěna kolem Akce D.O.S.T. a spřízněných stran a spolků, vrátili v září roku 2014 z velké putinovské konference v moskevském Kremlu, 1) zintenzívnili - ovšem v menším českém měřítku - svoji propagandistickou činnost. Již krátce po návratu z velkolepé kremelské akce, 20. října 2014, uspořádali diskusní večer, jehož tématem byla možnost či spíše potřebnost spojenectví s komunisty či sympatizanty komunismu (za tím účelem překřtěnými na "klasickou levici") v boji za rozšíření ruského impéria, a to zvláště se zřetelem na právě probíhající ruský vpád na Ukrajinu. 2) Na pondělí 16. února 2015 pak ohlásili další diskusní večer, tentokrát opatrně nazvaný "Genderová válka proti rodině", svolaný však nepochybně hlavně proto, aby mohl být českým účastníkům večera představen jeden z čelných Putinových propagandistů pro Evropu a severní Ameriku, jakým se v posledních pěti letech nesporně stal Alexej Komov; 3) ostatně již v následující den, totiž 17. února, má Komov (tentokrát už sám, bez "křoví", které ho ještě bude obklopovat v Praze) mluvit také k ostravským putinovcům. 4) Osoba Alexeje Komova není u nás dosud známou, takže bude možná užitečné seznámit s ní případné české zájemce o návštěvu obou jeho představení.

Dvaačtyřicetiletý Alexej Jurjevič Komov je synem sovětského špióna Jurije Komova, který byl - pod obvyklým krytím sovětského diplomata - delší dobu činným na sovětském obchodním zastupitelství v Londýně, ale nakonec byl coby příslušník odhalené sovětské špionážní sítě ve Spojeném království v roce 1985 spolu s dalšími 24 sovětskými vyzvědači z Británie vypovězen. Za odhalení této špionážní sítě tehdy Britové vděčili plukovníkovi KGB Olegu Gordijevskému, který již od roku 1974 tajně spolupracoval s britskou tajnou službou (dal jí přednost před americkou tajnou službou, údajně pro větší profesionalitu Britů). Další čtyři roky strávil Jurij Komov jako diplomat na Castrově Kubě; tyto zahraniční pobyty rodiny nám také vysvětlují jazykové znalosti špiónova syna Alexeje.

Před Alexejem Komovem se po rozpadu jeho sovětské vlasti otevřely nové možnosti. V devadesátých letech vystudoval v New Yorku vysokou školu, studoval však i v Moskvě a v Anglii a poté dlouho pracoval v mezinárodních společnostech; na svém blogu o sobě bez bližších podrobností sděluje, že má "dvacetiletou zkušenost práce v oblasti strategické, manažerské a finančně investiční poradenské činnosti, marketingu, nemovitostí, rozvoje podnikání a organizace masových akcí (kongresů, konferencí)." 5) Důležitějším však je zjištění, že Alexej Komov je člověkem Konstantina Malofejeva, miliardáře a jednoho z nejmocnějších oligarchů v okolí Vladimíra Putina, patřícího však již k mladší generaci oligarchů, kteří kvůli svému věku už nemohli projít - na rozdíl od Putina a dalších jeho čelných spolupracovníků - nezbytnou dlouholetou stáží v KGB. Malofejev, zakladatel investičního fondu Marshall Capital Partners a také inspirátor různých velkoruských pravoslavných organizací, se velice angažuje v získávání Putinových agentů mezi evropskými osobnostmi (zajímavé informace o tom přinesli ruští hackeři Shaltay Boltay), v současné době pak byl mimořádně aktivním v podpoře ruské agrese na Krym a do Donbasu, takže se stal objektem jak amerických, tak eurounijních sankcí; do Evropy tedy jezdit nesmí, jeho spolupracovník Komov ovšem ano.

Na Západ byl Alexej Komov vyslán poměrně pozdě - on sám o počátku své činnosti píše: "Od roku 2009 - poté, co jsem k tomu dostal požehnání protojereje Dimitrije Smirnova a protojereje Maxima Obuchova - jsem začal aktivně rozvíjet vztahy s mezinárodním hnutím Pro Family a Pro Life." Ten, kdo zná ruské poměry, ovšem vytuší, že požehnání dvou protojerejů by samo o sobě nebylo dostačujícím a že potřebným jistě bylo ještě další požehnání, udělené rukama důstojníků mnohem mocnější instituce, než jakou je ruská státní pravoslavná církev. Ta je ostatně s onou mocnější institucí úzce spjata - ne nadarmo ji Konstantin Preobraženskij, bývalý důstojník KGB, ve své nedávno vydané knize "KGB/FSBsNew Trojan Horse: Americans of Russian Descent" výstižně nazval "Putinovou špionážní církví (Putin's Espionage Church)." To, že počátek Komovových aktivit spadá právě do roku 2009, není také nijak překvapující - Putin, který z dob Sovětského svazu zdědil oddanost západní krajní levice, se právě v těchto letech rozhodl proniknout i do druhého křídla politického spektra, tedy mezi pravicové a konzervativní kruhy na Západě.

Přestože se tedy Komov začal na Západě objevovat až v posledních letech, podařilo se mu velmi rychle navázat styky s četnými západními konzervativními politiky a proniknout do mnoha křesťanských prorodinných organizací. Jeho největším úspěchem v tomto směru je nepochybně skutečnost, že se stal vyslancem Světového kongresu rodin při Organizaci spojených národů; v poslední době pak úspěšně šíří putinovskou propagandu zvláště v Itálii, kde v roce 2013 s úspěchem mluvil na federálním kongresu Ligy severu a kde - vyzbrojen nezbytnou tradiční ruskou matrjoškou - i nadále hlásá slávu svého vůdce na četných přednáškách.

Nesmíme však zapomenout, že aktivním je Komov nejen v zahraničí, ale i v samotném Rusku, kde je prezidentem analytického centra Rodinná politika Ruské federace; v prosinci 2012 se pak stal jedním ze zakladatelů a zároveň hlavní tváří Národní rodičovské asociace (Nacionalnaja roditělskaja associacija), jež vznikla přímo ve Veřejné komoře (Obščestvennaja palata) Ruské federace, tedy orgánu, jehož prostřednictvím ruský stát kontroluje dění v takzvané občanské společnosti. Národní rodičovská asociace ovšem od samého počátku vede nelítostný boj s konkurenčním uskupením Jádro času (Suť vremeni), v jehož čele stojí Sergej Kurgiňan a na jehož základě vzniklo hnutí, nazvané Všeruský rodičovský odpor (Vserossijskoje roditělskoje soprotivlenije). Obě organizace se těší podpoře významných osob státu i pravoslavné církve a navzájem se obžalovávají jak z nečestných metod používaných při získávání výhodnějšího postavení, tak i ze závažných ideových prohřešků včetně spolupráce s neomarxistickými odpůrci; Komovovi přitom jako argument postačila skutečnost, že v názvu Kurgiňanova uskupení se vyskytuje nanejvýš podezřelé slovo "čas (vremja)", připomínající stejné slovo v názvu nového newageového hnutí Zeitgeist... Prozatím se zdá, že Kurgiňanův tábor je v získávání mocných příznivců v Rusku úspěšnější - Komovovi přívrženci se sice mohou odvolávat na protojereje Smirnova, Kurgiňanovy stoupence zato podporuje sám mluvčí moskevského patriarchátu, protojerej Vsevolod Čaplin, a nejen to, na sjezd kurgiňanovců se v únoru 2013 dostavil sám Putin. Komovův tábor však naproti tomu získává jistou převahu svými rozvětvenými zahraničními styky. Můžeme se ovšem domnívat, že celý tento zápas je - aspoň na nejvyšší úrovni - jen bojem fiktivním, shora pečlivě řízeným.

Seznámíme-li se blíže s Komovovými veřejnými vystoupeními jak v Rusku, tak na Západě, zjistíme, že nepřinášejí nic, co bychom od nich předem neočekávali. Nalezneme v nich jednak více či méně obšírný přehled dějin kulturní revoluce, jež nyní probíhá v celém západním světě, a to od jejích neomarxistických počátků, od Gramsciho a Marcuseho, až do současnosti; značná část informací, jež zde uvádí, je zasvěcenějšímu publiku již známa a je třeba říci, že z velké části odpovídá realitě. Tyto historické pasáže, jež se týkají hlavně Západu, ale i sovětského Ruska, pak bývají doplňovány odstavci věnovanými současnému Rusku; jeho chvála je asi tím hlavním důvodem, proč je Komov do blízkého i vzdáleného zahraničí vysílán. Zajímavé jsou Komovovy poznámky o Stalinovi, v současné době asi nejdůležitější postavě společenského diskursu v Rusku. Také Komov oceňuje Stalinův "konzervativní" a vlastenecký zvrat oproti leninskému Rusku, pokládá jej však za vynucený okolnostmi a samotného Stalina otevřeně kritizuje; zde je vidět zásadní rozdíl oproti Kurgiňanovu táboru obránců rodinných hodnot, který Stalinovo, ale i Brežněvovo Rusko nadšeně velebí ("Hospodin seslal Rusku Stalina"). Je ovšem přirozené, že Komov, pověřený působením mezi konzervativními elementy na Západě, se v tomto bodě musí od svého konkurenta jasně odlišovat.

Komov nevyslovuje na veřejnosti pouze své názory na kulturní revoluci a nutnou podporu rodiny. Když je přímo dotázán či když na danou otázku přijde řeč v rámci diskuse, neostýchá se seznámit posluchačstvo i se svým pohledem na jiné historické problémy či politické okázky. A tak se přítomní (jako třeba v únoru 2014 ve Washingtonu) dozvědí, že Komova trápí útlak černochů a Indiánů ve Spojených státech, smutný život "politických vězňů" na Guantánamu a osud Aljašky odtržené od Ruska, a vyslechnou si jeho neotřelé názory na vypuknutí ruské říjnové revoluce (mohou za ni bankéři z Wall Streetu), na vraždu Kennedyho nebo na 11. září 2011. 6) Ostatně s jakousi ochutnávkou Komovovy moudrosti se český čtenář již mohl seznámit díky Hlasu Ruska, jenž s ním publikoval krátký rozhovor, ve kterém Komov objasňuje současnou "ideologickou válku proti Rusku" a vysvětluje, proč byla "zrežírována" revoluce na Ukrajině. 7) Pro duchovní souputníky Akce D.O.S.T či pro pilné čtenáře žumpy zvané "Protiproud" samozřejmě nejde o názory příliš nové, naopak - budou jim jistě připadat důvěrně známé.

Lze tedy návštěvu Komovova pražského (i ostravského) vystoupení, ve kterých pravděpodobně posluchač ochutná jen další vývar z pokrmu nijak neobvyklého, vůbec doporučit? Pro toho, kdo se blíže zajímá o ruskou velmocenskou mentalitu a o myšlenkové směry v putinovském Rusku, může být seznámení s čelným putinovským propagandistou přece jen přínosné, byť lze očekávat, že nemilé "protiproudovské" ovzduší, které - jak se dá očekávat - bude mezi posluchači zřejmě panovat, mu asi nebude příliš příjemné. Ale koneckonců i takovéto (naštěstí jen povrchní) seznámení s podivnými lidskými bytostmi formovanými Putinovou agenturou v České republice nemusí být vždy zcela neužitečné.


1) O kremelské konferenci jsem psal ve svém článku "Michal Semín v Kremlu": http://monarchiacatholica.blog.cz/1411/michal-semin-v-kremlu
2) http://www.akce-dost.cz/20141025.htm
3) http://www.akce-dost.cz/pdf/hovorynapravici15.pdf
4) http://www.akce-dost.cz/pdf/prednaska_Komov_Ostrava.pdf
5) Blog Alexeje Komova: http://alexeykomov.ru/ Na blogu najdeme i Komovovu krátkou autobiografii: http://alexeykomov.ru/ob-avtore-3 Stručně o sobě Komov mluví také v rozhovoru s Antonem Pospelovem (svého otce zde ovšem nepředstavuje jako špióna, nýbrž jen jako prostého rudého diplomata): http://pravosakh.ru/publications/post/1012/
6) Viz například: http://www.aim.org/aim-column/putin-poses-as-defender-of-christian-civilization/
7) http://czech.ruvr.ru/2014_11_18/Nazor-dnes-probiha-ideologicka-valka-proti-Rusku-1545/

Děti a biologická rodina v ohrožení – Budování obchodu s dětmi v českém prostoru - Kinder und Biologische Familie in der fatale Bedrohung - Aufbau der Kinderhandlung in Böhmen und Mähren

10. února 2015 v 16:52 | MC


Nadpřirozený boj se odehrává i v přirozeném řádu
Pokud katoličtí tradiční monarchisté odsuzují a odmítají zvěrstva moderního světa na úrovni nadpřirozeného řádu, potom rovněž odmítají zvěrstva sekulární liberální demokracie na úrovni přirozeného řádu. Systematická a programová likvidace lidstva a nesmrtelných duší na nejrůznějších frontách probíhá v daleko intenzivním procesu než třeba za komunismu a nacismu, v systémech, které byly odsouzeny římskými pontifiky. Liberální demokracie (rovněž odsouzená římskými pontifiky) jako zlo pod Sluncem, se snaží vyhladit nejenom vzpomínku na Boha a Jeho Majestát, ničí jeho římskou Církev, ale rovněž útočí na lidskou přirozenost, aby ji totálně znetvořila. Útok na rodinu jako od Boha chtěnou a stvořenou instituci je prioritou/cílem ďábelských kohort a jejich lidských napomahačů. Gender ideologie, homosexualismus a oslava perverze je toho jasným důkazem.

Nelegitimní vláda a její snaha o likvidaci biologických rodin a jejich dětí

Jedním z těchto nástrojů likvidace rodin a jejich dětí se pomalu nastoluje i zde v zemích Koruny. Nelegitimní vláda chce prosadit opětovně nelegitimním způsobem (jak jinak, že!) další ze svých "zákonů". Blíží se "zákon o podpoře rodin, náhradní rodinné péči a systému ochrany práv dítěte", jehož jediným účelem je nejenom překlopit všechny děti (nacházející se v ústavní výchově) do pěstounské péče, místo, aby se se tyto děti vrátily do svých původních biologických rodin, pokud je to možné, ale rovněž se bude snažit děti nalézat (po vyčerpání dětí v ústavní výchově) v současných rodinách a "dokrmovat" náhradní rodinnou péči o další děti. Tentokrát odebírané z biologických rodin.

Je zde glorifikována náhradní rodinná péče před biologickou rodinou. Podobně jako v Norsku, či ve Velké Británii a jinde v dekadentní Západní Evropě.

Sociální inženýrství v praxi

Plácnete dítě jako rodič přes zadek, nebo ho budete slovně vést k pořádku a už se budoucí neziskový sektor začne pídit po odebrání dítěte z biologické rodiny. Dítě "polifruje" k pěstounům s tím, že se eliminuje jakýkoliv kontakt s biologickou rodinou na minimum. A tento trend nebude záviset na činnosti úředníků státní správy, ale třeba na udání, že děti nepřiměřeným způsobem vychováváte. Neziskový sektor, který bude rekrutovat nekvalitní pěstouny (nedej, Bože, pedofily!!, což také hrozí, protože není ani v současných přípravách pěstounů ochráněno, že nevyberete pedofila jako pěstouna, nebo homosexuála, či jiného úchyla) ve velkém počtu díky slibům o finančních bonusech, se nebude starat o kvalitu pěstounů, ale o počet dohod na výkon pěstounské péče mezi neziskovou organizací a pěstounem, které neziskové organizaci budou zajišťovat přísun finančních prostředků na činnost. Navíc dítě bude procházet třeba i několika pěstounskými rodinami za celý svůj život dospívání jako je běžným trendem v zemích dekadentní Západní Evropy. Bude se jim rozbíjet identita dospívajícího člověka takovým způsobem, že nebudou v dospělosti schopny být odpovědnými rodiči, natož vychovávat odpovědně své potomky. Proč? Protože nebude zajištěno stabilní rodinné zázemí pro skutečně "zdravý" vývoj dítěte. Norský systém ukázal, co je plodem: Breivik - asociál střílející do jiných lidí a mající fešácký kriminál.

Systém sociálně-právní ochrany (po novele "zákona" v roce 2012) novelou "zákona 359/1999 Sb.,
o sociálně-právní ochraně dětí", zavedl řadu pozitivních institutů, které napomáhají ochraňovat děti před sexuálním, či jiným zneužíváním, vedením zahálčivého a nemravného života a před jakoukoliv formou vykořisťování a týrání. Ale již stávající "novela" zákona o sociálně-právní ochraně dětí mění jednu podstatnou věc: neuvěřitelným způsobem zveličila úlohu pěstounské péče ve všech jejích třech formách a pěstouny vybavila neúnosným finančním zajištěním, které se má dostávat nejprve biologické rodině a až poté jiným formám náhradní péče o děti - přes pěstounství až k ústavní výchově. Každý zásah do rodiny jako systému ze strany státu je pro katolíky nepřijatelný. Už dnes se dostáváme do situace, kdy pěstounská péče nahrazuje biologickou rodinu, a neplní tak funkci pouze časově podmíněného opatření ve prospěch dětí - do doby než se budou moci vrátit ke svým biologickým rodičům, je-li to možné.


Blíží se rovněž totální demontáž stávající ústavní výchovy tak, jak ji známe. Všechna školská zařízení (dětské domovy, bývalé diagnostické ústavy atd.), zařízení zdravotního typu (kojenecké ústavy, dnes spíše ve formě dětských center atd.) budou převedena pod Ministerstvo práce a sociálních věcí. Třetina těchto zařízení, která jsou dnes velmi potřebná, protože umisťují děti (které náhradní rodinná péče nechce a biologická rodina je zpět převzít z různých důvodů nemůže), bude zrušena, či transformována do jiných "služeb", které nebudou na daném území a v daném čase potřebné. A teď si představte současného a budoucího pěstouna, který si vybírá své děti a chce modrooké, zdravé blonďaté dítě různého věku, nejlépe ve věku od 0 do 6 let. Pěstounská péče selhává ve všech krajích a je zbytečně dotována státem, místo, aby stát dotoval biologické rodiny a snažil se o udržení dětí ve svých rodinách.

Redakce Monarchia Catholica má díky několika krajským úřadům k dispozici teze "nového zákona", které již dnes (v obecném vyjádření) znamenají hrozbu pro rodinu jako celek.

Vítejte v liberálně-demokratickém pekle!

Michal Semín v Kremlu

28. listopadu 2014 v 15:33 | Dr. Pavel Zahradník
Ve dnech 10.-11. září 2014 se v moskevském Kremlu konala další z velkolepých akcí, které současní vládci Ruska tak rádi pořádají, stejně jako tak činili jejich předchůdci před rokem 1991. Celého podniku se zúčastnilo i jisté množství Putinových stoupenců ze Západu, v tom i z České republiky, mezi nimi Michal Semín, který svému nadšení ze zdařilé akce v kremelském prostředí, jež už takřka po celé století láká všechny západní milovníky hrubé síly, dal průchod zatím ve dvou referátech, publikovaných jednak v internetovém magazínu Česká pozice,1) jednak v časopise Te Deum.2)

Zde si povšimneme hlavně prvního z těchto dvou referátů, a to z pochopitelných důvodů. Te Deum je totiž katolickým časopisem, vlastně jediným katolickým časopisem u nás, a Michal Semín, muž dvojí tváře, se cítí nucen vystupovat v něm jako zbožný katolík - ve svém článku rozjímá o rozdílech mezi katolictvím a pravoslavím, hodně mluví o fatimském zjevení, vyhýbá se zato zjevné podpoře ruských agresivních akcí (kterou jinde nešetří), svůj obdiv k ruskému Vůdci se snaží mírnit či přímo maskovat, prostě počíná si tak, jak to katoličtí čtenáři či spolupracovníci časopisu od exředitele Institutu sv. Josefa očekávají. Jinak ovšem o stejné události referuje na stránkách České pozice, která je součástí mediálního impéria Andreje Babiše a která - jak právě u příležitosti tohoto Semínova referátu případně konstatoval Alexandr Mitrofanov - "už dávno ladí pozice do ruského stínu."3) Zde, na stránkách patřících "agentu Burešovi", se Semín-politik zřejmě cítí lépe, svobodněji, nesvázán katolickými konvencemi a ustavičnými ohledy na názory katolických čtenářů, a své prokremelské názory si zde (stejně jako ve svých vystoupeních v Babišových Lidových novinách, na stránkách Akce D.O.S.T. nebo před Bartošovými "národními demokraty") troufá vyjadřovat mnohem otevřeněji a bezostyšněji.
Hned na začátku svého článku na České pozici upozorňuje na to, že nepatří mezi "stádně smýšlející" odpůrce velkoruského imperialismu, a hlásí se tak zjevně do jiného stáda, totiž do početného stáda Putinových stoupenců, do stáda, které u nás pasou Václav Klaus a Miloš Zeman s nedocenitelným "Protiproudem", do něhož patří velké množství politiků z předních politických stran, televizních "expertů" i novinářů z mnoha mainstreamových periodik a v němž ceněným výstavním kusem je právě Michal Semín; díky hlasitě bučícím členům tohoto stáda se na nás putinovská propaganda denně valí z televize, rozhlasu i novin. Po tomto vyznání, také ještě v prvním odstavci své putinovské agitky, nás pak Michal Semín pospíchá ujistit o tom, že loupeživého ruského medvěda se není třeba bát, opíraje se přitom - jak tvrdí - o svou "nedávnou osobní zkušenost." To je ovšem pouhé pokrytectví. Pisatelovo nadšení pro současné putinovské Rusko nevyplývá z žádné nové zkušenosti, jak se nám pokouší namluvit, naopak Michal Semín již na kremelský putinovský sjezd přijížděl jako ideově zocelený stoupenec vládce Kremlu, jehož činy či spíše zločiny systematicky hájí již po dlouhá léta.4) Není sebemenší pochyby o tom, že ať by se v Kremlu setkal s čímkoliv, jeho obdiv k Vůdci by to nijak neoslabilo.
Podívejme se však nejprve na to, co to bylo za konferenci, na niž Michal Semín s takovým nadšením pospíchal, přičemž své přátele z Bartošovy a Zemánkovy Národní demokracie, snad nejodpornější strany našeho politického suterénu, před odletem do Kremlu žertovně vyzýval, aby mu "drželi palce", a to proto, aby jej (zřejmě pravdoláskaři) pustili ze Zaslíbené země domů.5) Nebezpečný podnik se nakonec zdařil a zlotřilí pravdoláskaři autora pustili nejen do Mekky všech putinovců, ale i domů do Solopisk, takže si můžeme přečíst jeho dojemné vzpomínky na tuto světodějnou událost.
Původně se v Moskvě vskutku měl konat VIII. světový kongres rodin, ovšem po ruském vpádu na Ukrajinu a anexi Krymu bylo samozřejmé, že akce bude muset být odvolána, což její pořadatel, Světový kongres rodin (World Congress of Families), také učinil. Vladimír Putin se přirozeně nevzdal a jako náhradu zorganizoval svůj vlastní truckongres, jehož uspořádání na sebe vzaly dvě úzce spolupracující ruské organizace, totiž Fond Andreja Pervozvannogo a Centr nacionalnoj slavy,6) které se za tím účelem spojily ještě s Fondem sv. Bazila Velikého a komisí pro rodinu Ruské pravoslavné církve; truckongresu se zúčastnilo zhruba osm set ruských občanů a asi dvě stovky jednak agentů, jednak "užitečných idiotů" ze Západu.
Do čela této akce kremelští organizátoři kromě dvou svých popů, totiž "patriarchy" Kirilla (ve službách KGB fungoval pod operativním pseudonymem "agent Michajlov") a chytrého metropolity Ilariona, využívaného pro kontakty se Západem, posadili i hlavního rabína Ruské federace Berla Lazara a vrchního ruského muftiho Talgata Tadžuddina, dva oddané stoupence Vladimíra Putina, z čehož má Michal Semín, jak je z obou jeho referátů vidno, překvapivě až dětskou radost. (Mimochodem, hlavní rabín je rodákem z Itálie, vystudoval ve Spojených státech a i po získání ruského občanství si ponechal občanství americké - kdyby nebylo toho, že patří mezi nejloajálnější poddané Vladimíra Vladimíroviče, jistě by nás Michal Semín, Petr Hájek a Adam B. Bartoš zavalili množstvím zaručených informací ohledně jeho politické činnosti, zvláště se zřetelem na Nový světový řád, Bilderberg a barevné revoluce.) Přítomnost jmenovaných hodnostářů není ovšem nijak podivná - na obdobných kongresech, pořádaných ještě Stalinem, Chruščovem či Brežněvem (tenkrát byly tyto akce zvány nikoli kongresy či konferencemi "rodinnými", nýbrž "mírovými"), tvořili náboženští představitelé rozličných vyznání ve svých působivých barevných oděvech vždy nezbytnou stafáž. Pokud jde o náboženské "rozvrstvení" papalášů rozsazených na kremelské tribuně, je třeba připomenout, že v dnešním Rusku existují čtyři privilegovaná náboženství, totiž pravoslaví, islám, judaismus a buddhismus; překvapuje tedy jen to, že organizátoři celého podniku, pokud je mi známo, nepřivlekli do Kremlu i Dambu Ajušejeva, hlavu Buddhistické tradiční sanghy Ruska. Shromáždění účastníci nakonec v soudružské atmosféře přijali jakousi "výzvu, jíž se obracejí na národy všech zemí světa", ale jejího obsahu, který je tu jen vedlejší záležitostí, si tu všímat nebudeme. Nu, ještě "výzva z Moskvy" aby chyběla; těch jsme již za dlouhá desetiletí slyšeli víc než dost…
Článek na České pozici však obsahuje i další velice zajímavou pasáž. Michal Semín, bezvýhradný obdivovatel Lovce amfor a Krotitele tygrů, se české čtenáře a posluchače čas od času trpělivě pokouší seznámit nejen s hlavním předmětem svého obdivu, ale i s jednotlivými příslušníky panoptika, které je kolem moskevského tyrana seskupeno. Asi nejnepřijatelnější z jeho aktivit v tomto směru jsou jeho odsouzeníhodné kontakty s mimořádně odpudivou figurou neostalinistky Natálie Naročnické, bývalé sovětské diplomatky, nyní ředitelky Putinova "agitačního střediska" v Paříži a apologetky bezohledné ruské zahraniční politiky, která je jedním z hlavních ideologů Putinova impéria. Seznámení s jejími opravdu barbarskými, naprosto amorálními teoriemi a geopolitickými konstrukcemi svého času způsobilo české odborné veřejnosti opravdový šok; oprávněně bylo konstatováno: "S tak otevřenou obhajobou imperiální doktríny český čtenář již dlouho nebyl konfrontován, pokud k tomu od konce druhé světové války vůbec někdy došlo."7) Tuto nelítostnou valkýru se Michal Semín neštítil v loňském roce pozvat do Prahy, aby jí zde umožnil pronést její obvyklou bojovnou propagační řeč;8) naštěstí tehdejší povodňová situace zabránila Stalinově žačce přijet. Ale Semín uctívá i brutálního, ale bodrého Dmitrije Rogozina, jakéhosi Putinova Göringa, jehož žertům - někdy, přiznejme to, dobrým, neboť Rogozin rozhodně není žádný hlupák - se úslužně směje.9) Tentokrát nás však seznámil s jiným z Putinových věrných.
Plné dva, byť krátké, z celkového počtu sedmnácti odstavců svého článku na České pozici totiž věnoval naprosto neuvěřitelnému chvalozpěvu na Vladimíra Jakunina, který - jak se zdá - je tou částí Semínova textu, která svou devótností čtenáře nejvíce upoutala, ale také rozveselila. Semín tu nadšeně volá: "Umíte si představit, jak některý z generálních ředitelů státních drah u nás či jinde v Evropě hovoří o… (a teď český putinovec vyjmenovává některá vznešená témata, k nichž se Jakunin vyjadřuje)?" A vítězoslavně dodává: "V Rusku takového ředitele mají - Vladimíra Jakunina, který patří do nejbližšího okruhu Putinových spolupracovníků." Podívejme se tedy blíže na tohoto svatého ředitele státních drah - podle Michala Semína zřejmě i mučedníka, jelikož také na něj byly uvaleny americké sankce - jenž se po Putinovi, Naročnické a Rogozinovi stal nejnovějším přírůstkem do Semínovy kolekce sovětských idolů.
Vladimír Ivanovič Jakunin, narozený roku 1948 (u nás nyní známý hlavně jako rhodský hostitel našeho Miloše Lukoiloviče) je v první řadě dlouholetým důstojníkem KGB. To je v dnešním Rusku u člena vládnoucí elity více než přirozené - je třeba si znovu uvědomit, že Putinův režim je originální tím, že je zřejmě prvním režimem v dějinách, v němž vládnou příslušníci tajných služeb. Jakunin byl ve službách KGB celých 22 let, a to jako příslušník vědeckotechnické rozvědky, v níž údajně dosáhl hodnosti "kapitan-inženěr" (tvrzení, že byl vposledku v KGB generálem, sám Jakunin popírá). Pokud Michal Semín velebí Jakuninovy zásluhy o rodinu, je třeba přiznat, že v tom má naprostou pravdu. Jakunin, jenž se jakožto Putinův přítel samozřejmě bleskurychle stal miliardářem, si o rodinu, totiž o svou vlastní, získal opravdu nehynoucí zásluhy. Zmiňme se aspoň o jednom, tom nejznámějším z jeho prorodinných počinů: Pod Moskvou, ve vsi Akulinino, své rodině tento nositel 34 řádů a vyznamenání vybudoval na ploše 70 hektarů chatu ("superdaču", jak jí říkají v Rusku), oceněnou na 75 miliónů dolarů, s umělými jezery, s garáží pro 15 automobilů a půldruhakilometrovým tunelem, jenž garáž spojuje s vlastní chatou, a samozřejmě - jak je dnes v Rusku u starých čekistů zvykem - s "modlitební místností" s pohodlnými křesly, pohovkou a se zvláštním režimem, aby v ní bylo možno uchovávat drahocenné ikony.10) Život na chatě musí být o to příjemnější, že v jejím nejbližším okolí mají své chatky i další přední budovatelé impéria jako Sergej Jastržembskij, Vůdcův sparringpartner v judu Arkadij Rotenberg (pozor, Žid, ale dobrý putinovec, ne žádný bilderbergián!), Sergej Čemezov či Nikolaj Tokarev. Rodinu, která si užívá tohoto majetku, jejž ruský Rittig v potu tváře získal, tvoří ještě manželka Natalja Viktorovna a synové Andrej a Viktor, kteří však většinou nepobývají na svaté Rusi, jejíž hranice jejich otec pomáhá krví a železem rozšiřovat, ale dávají přednost pohodlnému životu na prohnilém neomarxistickém Západě. Starší Andrej, dříve ředitel britské investiční společnosti, nyní majitel rozsáhlé sítě hotelů, rozmístěných v blízkosti nádraží po celém Rusku, má luxusní byt v Londýně, zatímco mladší Viktor žije ve Švýcarsku, na břehu Ženevského jezera; hospodářské podnikání obou synů má podivnou shodou okolností vždy úzké vazby na státní železnice, kterým jejich otec šéfuje.
Ale od tohoto prazvláštního životního vzoru Michala Semína - věnovali jsme se mu pouze proto, že se k němu s odzbrojující upřímností přiznává sám Semín - se obraťme zpět k Semínovu článku na České (či spíše Ruské) pozici. Michal Semín zde píše: "Vraťme se nyní k tvrzení, že Rusko opět ohrožuje svobodný svět, a proto je třeba se ho bát. To by platilo, pokud bychom se svobodou člověka spojovali společenské výsady homosexuálního životního stylu, sexuální nevázanost, zabíjení nenarozených dětí či genderovou ideologii popírající přirozené odlišnosti mezi mužem a ženou." A v nadpise článku jasně vysvětluje: "Rusko naši svobodu neohrožuje, Západ se o ni připravuje sám." Toto absurdní buď-anebo se ozývá ustavičně v mnoha veřejných vystoupeních českého putinovce - jiné ohrožení Evropy či celého západního světa než ohrožení nějak spojené s prosazováním zvrhlých hodnot kulturní revoluce si zjevně nedokáže představit. Křesťanstvo bylo ovšem i v minulosti ohrožováno z více stran a také dnes je ohrožováno více nepřáteli než neomarxismem. Vždyť útočící islám, který je ostatně smrtelným nepřítelem křesťanského Západu již půl druhého tisíce let, nepochybně nehodlá prosazovat homosexuální životní styl či genderovou ideologii a přesto není pochyb o tom, že ohrožuje křesťanský svět neméně než neomarxisté. Stejně tak je tomu i v případě Ruska, této barbarské orientální despocie, která - na rozdíl od islámu, jenž útočí z jihu - napadá Evropu od východu, z širokých ruských stepí. Všechna tři tato zla, neomarxismus, islám i velkoruský expanzionismus, jsou jen různými podobami jednoho a téhož Zla a proti všem třem je třeba usilovně bojovat.
Historik pochopitelně ví, že i v případě Ruska (stejně jako v případě islámu) nejde o nic nového - vždyť ruský Drang nach Westen ohrožuje Západ také už několik staletí, i když je přirozeně pravdou, že v posledním století, od Lenina k Putinovi, je jeho nebezpečnost mnohem větší; agrese s dosud nejzávažnějšími následky započala, jak víme, 17. září 1939 a byla zakončena - bohužel úspěšně pro agresora - v květnových dnech roku 1945. V roce 1991 bylo sice Rusko - poprvé po staletích - zatlačeno zpět na historické ruské území, jež je zároveň ruským etnickým územím, to se však nyní ukazuje být něčím zcela nepřijatelným jak pro vládnoucí ruské politické elity, tak bohužel i pro velkou část ruského lidu, toužícího po tom, aby ruský Herrenvolk, byť třeba sám žijící v bídě a nouzi, mohl děsit a tyranizovat okolní národy. V současnosti tedy Rusko ohrožuje svět (zatím ovšem spíše jen východní polovinu Evropy) způsobem, abychom tak řekli, osvědčeným, známým již od pradávných dob, totiž tím, že ruská armáda vtrhne do té ze sousedních zemí, která se jí v důsledku nějakých vnitřních nepokojů zdá oslabenou; jevem novým, dříve opravdu nevídaným, je ovšem dnes na Ukrajině (oproti Gruzii v roce 2008) to, že jde o válku nového typu, onu "mjatěževojnu (válku-povstání)", kterou už v roce 1971 předpovídal plukovník Jevgenij Messner11) a která je dnes obvykle označována termínem "hybridní válka." Rusko ji vede s porušením všech možných slibů, jež předtím ruští představitelé slavnostně podepsali, s použitím tak bezostyšných lží, že to i v prolhaném světě mezinárodní politiky je s podivem, a neváhá dokonce plivnout bezmocnému světu do tváře, odtrhnout od napadené země část jejího území a připojit nové území ke své říši, což se od druhé světové války, od dob Stalinových a Hitlerových, aspoň v Evropě nikdy a nikde nepřihodilo.
Zastavme se ještě u jednoho nepravdivého tvrzení, které Michal Semín formuloval tentokrát v článku v Te Deum. Autor tu prohlašuje, že "ruský stát a jeho nejvyšší představitelé mají od bolševických představ o rodině stejně daleko jako Barack Obama od křesťanství." Pravda je ve skutečnosti taková, že dnešní vládcové Ruska mají vskutku dosti daleko od představ o rodině, jaké zastávali ruští (či spíše židovští) bolševici ve dvacátých letech, ale zato se jejich představy nijak zásadně neliší od těch představ, které měli o rodině ruští bolševici počínaje třicátými lety dvacátého století, a pokud se liší, tak jedině směrem k většímu liberalismu. Putinovo Rusko i zde zjevně navazuje nikoli na Leninovo, nýbrž na Stalinovo Rusko (ruští putinovští intelektuálové se s tím nijak neskrývají), zvláště pak na Stalinovo Rusko po roce 1941, ve kterém byla dosavadní hlavní ideologie, totiž marxismus-leninismus, potichu odnesena do kouta a nahrazena velkoruským nacionalismem. Současný západní neomarxismus a putinovský imperialistický neostalinismus tak i ve své rodinné (či protirodinné) politice navazují na rozličné aspekty oficiální sovětské ideologie, z nichž každý převažoval v jiném období. Není přece žádným tajemstvím, že oba velcí tyrani dvacátého století, Stalin a Hitler, zastávali v otázkách rodiny spíše konzervativní postoje, stejně jako i v jiných otázkách (například ve vztahu k umění) jejich režimy rychle ustoupily od původních revolučních představ. Pokud jde o Stalina, v jehož šlépějích jinak Putin - ovšem opatrněji - kráčí, ten například v roce 1936 zakázal v Sovětském svazu umělé potraty, které předtím v roce 1920 povolil Lenin, a tento zákaz zůstal v platnosti až do roku 1955, kdy byl po Stalinově smrti zrušen. Stalin tak v Rusku vskutku zastavil vraždění nenarozených, ovšem tím více se věnoval vraždění narozených. Oceňování mateřství, uctívání sovětských, resp. německých matek bylo pak pro oba režimy, Hitlerův i Stalinův, charakteristické. Vladimír Putin se svými zatím spíše kosmetickými změnami v zákonodárství, nadto prováděnými, a to nepochybně z taktických důvodů, teprve v několika posledních letech, se tedy z tohoto hlediska jeví být mnohem menším obhájcem tradičních či rodinných hodnot než Stalin, tento "největší Rus", v dnešním Rusku obdivovaný a milovaný jak pro svoji agresivní zahraniční politiku, tak pro brutální rusifikaci neruských národů své říše. (V televizním hlasování o největšího Rusa v roce 2008 sice Stalin dlouho vedl, avšak zřejmě z obav před mezinárodní reakcí bylo hlasování prohlášeno za zfalšované, bylo započato znovu a Stalin byl nakonec posunut na - také pěkné - třetí místo, zřejmě už pokládané za přijatelné.12))
Není sebemenší pochyby o tom, že obrana rodinných hodnot, boj proti vraždění nenarozených či proti propagaci sodomie jsou mimořádně důležitými úkoly dnešní doby a jsou nesporně činností navýsost pozitivní. Platí to ovšem jen tehdy, pokud účastníci těchto aktivit jich nechtějí využívat či spíše zneužívat ke svým politickým cílům, v tomto případě pak k politické podpoře bezohledného, agresivního tyrana. Pak tito nežádaní "obránci rodiny" obranu rodinných hodnot jen diskreditují, což v případě, o němž mluvíme, není nijak překvapující - vždyť se již po léta zdá, že diskreditace katolické víry je hlavním cílem Semínových politických aktivit, někdy spíše nejapných a směšných (Bobošíková), jindy zlých a nebezpečných (Putin), vždy však takových, že i na Michala Semína můžeme aplikovat vtipné tvrzení, které před nedávnem napsal Bohumil Doležal o jiném čelném představiteli putinovského "agitpropu" u nás: "Na Václavovi Bělohradském obdivuji jistotu, s jakou se vždycky přidává na nejhorší možnou stranu. Musí mít nějaký neomylný vnitřní kompas."13) Pokud jde o výše zmíněné záslužné aktivity na obranu rodiny, ty přece nejsou úkolem jediným, absolutním, který by nám dovoloval přehlížet vše ostatní a kterému by bylo nutno vše ostatní podřídit. Kdyby tomu tak bylo, bylo by asi nejlepším řešením pozvat do Evropy - spíše než Putina, za jehož vlády jsou jak umělé potraty, tak sodomie zcela legální - Islámský stát, od kterého legalizace umělých potratů či propagace sodomie opravdu nehrozí.
Hledat proti bruselskému neomarxismu oporu v probuzeném moskevském neostalinismu je cesta do pekel. Ti, kdo se mu dnes na východní Ukrajině, opuštěni takřka celým světem, staví v řadách ukrajinské armády, Národní gardy a dobrovolnických praporů na odpor a zadržují oddíly Mordoru, který by rád postupoval dále na západ, si zasluhují naší úcty a bezvýhradné podpory, stejné úcty jako ti, kdo v minulosti bojovali proti jinému nepříteli roku 1683 u Vídně či proti témuž nepříteli roku 1920 u Varšavy, a stejné podpory jako ti, kdo se dnes vzpírají nastupujícímu islámu nebo vnitřnímu nepříteli Západu, totiž neomarxismu (který ostatně dovede jak s islámem, tak s velkoruským neostalinismem bez problémů spolupracovat). Mezi těmi, kdo na východě Ukrajiny brání nejen svoji vlast, ale i - ať vědomě, či nevědomky - celou Evropu, zaujímají důležité místo ukrajinští katolíci se svými vojenskými duchovními, i když přirozeně není pravdou to, co lživě tvrdil "patriarcha" Kirill (ano, jde o téhož "agenta Michajlova", který předsedal výše zmíněné putinovské konferenci) ve svém listě ze 14. srpna 2014, adresovaném ostatním pravoslavným patriarchům, v němž si stěžoval na to, že "představitelé Řeckokatolické církve a rozkolnických obcí [tj. pravoslavní Kyjevského patriarchátu a Ukrajinské autokefální pravoslavné církve], vystupující na kyjevském Majdanu, otevřeně hlásali nenávist k pravoslavné církvi a vyzývali k obsazení pravoslavných svatyní a zničení pravoslaví na ukrajinském území", načež prý "uniaté a rozkolníci, kteří dostali do rukou zbraně, začali na východě země v podobě protiteroristické operace vykonávat přímou agresi vůči duchovenstvu kanonické Ukrajinské [rozumí se Ruské] pravoslavné církve."14) Není to pravdou už proto, že ukrajinští katolíci na nikoho neútočí, ale pouze brání svoji vlast před invazí té směsi komunismu a pravoslaví, která nyní v moskevské říši vládne; na území okupovaném ruskými hordami, které zde chtějí vytvořit pověstný "ruský svět (russkij mir)", jsou pak právě katoličtí duchovní vystaveni těžké perzekuci.
Ruští agresoři jsou si tedy, jak vidno, dobře vědomi náboženského rozměru ruského vpádu na Ukrajinu a často o něm mluví. Na "uniaty a rozkolníky" si Kirill-"Michajlov" stěžoval i v listě Organizaci spojených národů, Radě Evropy a Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě z 18. srpna15) a metropolita Ilarion (další účastník putinovského sjezdu v Kremlu, o kterém referoval český putinovec) dokonce 16. října ve svém proslovu k účastníkům vatikánské synody o rodině jednoznačně prohlásil, že "konflikt [správněji: ruská agrese] v této zemi, který už stál tisíce životů, od samého začátku získal náboženský rozměr." Ilarion se přitom pokoušel "přetáhnout" na svoji stranu početné modernistické účastníky synody, slovy: "Jsme našim katolickým bratřím vděčni za otevřené uznání chybnosti Unie" se odvolával na hanebnou balamandskou deklaraci z roku 1993 a stěžoval si, že ukrajinští řeckokatolíci "chtějí pravoslavné věřící Ukrajiny odervat od mateřské církve, moskevského patriarchátu."16) I toto poslední tvrzení je ovšem nepravdivé, a to hned ze dvou důvodů - jednak moskevský patriarchát, jenž vznikl až roku 1589, rozhodně nemůže být mateřskou církví Ukrajinců, kteří měli své kyjevské metropolity již od sklonku 10. století, přičemž moskevský patriarchát Ukrajinu pohltil teprve roku 1686, jednak i Ukrajinská řeckokatolická církev je (bohužel) otrávena jedem ekumenismu a misijní činnost mezi schizmatiky zanedbává.
Boj těch, kdo vzdorují velkoruskému impériu, je o to těžší, že samotná Evropa, rozvrácená zevnitř neomarxismem, se mu postavit na odpor nedokáže, nikoli v poslední řadě proto, že neostalinistická říše v nynější době, kdy - řečeno výstižnými slovy P. Stritzka - "přicházejí k nám apoštolé zrady víry našich otců z východu s rudou hvězdou a pravoslavným křížem",17) má jak mezi západními politiky, tak i mezi západními žurnalisty velké množství vědomých i nevědomých pomocníků. Protože díky historickému vývoji mají i u nás jak komunismus, tak moskevské pravoslaví, tyto dvě ideologické opory velkoruského imperialismu, mnoho sympatizantů (a katolická Církev mnoho odpůrců), není divu, že velké množství stran, hnutí a různých iniciativ, mnohdy si jistě dobře vědomých onoho "náboženského rozměru konfliktu", od Komunistické strany Čech a Moravy a Komunistického svazu mládeže přes komunizující křídlo sociální demokracie, Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, Akci D.O.S.T. a Institut Václava Klause až po Stranu svobodných občanů a Národní demokracii, toto tažení moskevských vládců, které sami jeho iniciátoři pokládají za tažení protikatolické, s nadšením či za finanční odměnu podporují. Jedním z význačných členů tohoto tábora podporovatelů východní despocie, a to podporovatelem dlouholetým a usilovným, je i autor článků, kterými se zaobírala tato polemika. Nám zbývá jen vyslovit naději, že se snad aspoň u nás nedožijeme časů, které Michal Semín, dědic Karla Kramáře a Zdeňka Nejedlého, pomáhá připravovat a jejichž prostou ideologii známý vůdce Mezinárodního eurasijského hnutí Alexandr Dugin (jakýsi pandán Natálie Naročnické, ale Akcí D.O.S.T. do Prahy ještě nepozvaný) formuloval roku 2007 ve svém chvalozpěvu na Putina těmito v Rusku mnohokrát citovanými slovy: "Protivníci putinovského kurzu již neexistují, a pokud se vyskytují, jsou to lidé duševně nemocní a je třeba podrobit je dohledu. Putin je všude, Putin je všechno, Putin je absolutní, Putin je nenahraditelný."18)

1) Michal Semín, Konference "Vícedětná rodina a budoucnost lidstva", Te Deum 2014, č. 4, s. 15-16.
4) Snad mohu připomenout, že jsem na tyto zhoubné postoje Michala Semína upozorňoval již před šesti lety, v době ruské agrese do Gruzie: http://katolicka-kultura.sweb.cz/fatima_putin/fatima_putin.html 35
6) Jejich společné webové stránky: http://www.cnsr.ru/
7) Michael Romancov, Natalia Naročnickaja: Rusko a jeho místo ve světě. Za co a s kým jsme bojovali (recenze), Mezinárodní vztahy 42, 2007, č. 1, s. 117.
10) Zájemce o prohlídku chaty svatého ředitele odkazujeme například na blog známého blogera Navalného: http://navalny.livejournal.com/804492.html
11) Jevgenij Messner, Vsemirnaja mjatěževojna, Buenos Aires 1971 (nové vydání: Moskva 2004).
12) Na okraj, jen pro ilustraci současného smýšlení ruského lidu, uveďme, že na šestém místě se v tomto hlasování umístil Lenin a na rovněž hezkém desátém místě Ivan Hrozný.
17) Kázání P. Tomáše Stritzka FSSPX o Svatoprokopské pouti. Sázava, 16. srpna 2014, in: Informační leták Kněžského bratrstva sv. Pia X. č. 140, říjen - listopad 2014.
Objednávejte nový Kalendář naší krásné vlasti pro rok 2015.

Katolíku, nevol, volíš zlo! Nicht wählen! Du wählst das Böse!

7. října 2014 v 20:50 | MC+Novinky.cz
Nedávej jim hlas! Volíš vždy zlo, milý katolíku! Zvolíš Skyllu, dostaneš se k Charybdě, zvolíš Charibdu, dostaneš se ke Skylle. Liberální demokracie a její volby jsou zlem. Římští papežové jasně odsoudili liberální demokracii. Proč? Protože volíš v 99,9% sekulární, liberální, modernistické, etc. kandidáty a jejich strany, kteří jsou v radikální opozici vůči Bohem zjevenému katolickému náboženství a katolickému státu! Tito tví kandidáti buď nic nezmohou, nebo uškodí naší vlasti. Katolíku, vzpamatuj se! Podívej se, jak vypadá rozvrácené zdravotnictví, školství, sociální oblast, justice, která je pod mocí politiků a jejich neustálých novel. 96 let lží stačilo! Sám to zažíváš každý den! Ustrašení učitelé, lékaři, sociální pracovníci, soudci! Všichni se bojí! Bojí se liberálního bezbřehého nešvaru, bojí se rozhodnout! To z nich udělala liberální demokracie a totalitaristní diktát nesmyslných lidských práv, který jde na úkor lidských povinností. Vše má jediný cíl: zničit tradiční uspořádání společnosti a rozdrtit ji v chaosu. STOP Plutokracii, liberální demokracii a modernismu! Monarchisté říkají své rozhodné NE! Ať žije Kristus Král navěky! Ať žije naše Královna Panna Maria! Ať žije Císař Rakouský, z Boží vůle panovník!





Antireklama - Gegenwerbung

Proti perverzi - Gegen Perversion! Křížová výprava proti perverzi! - Kreuzzug gegen Perversion!

9. srpna 2014 v 17:45 | MC

Vážení přátelé!
16. srpna se opět bude konat pochod perverze Prahou. Od soboty dne 9.8.2014 se modlíme novénu k Panně Marii Zázračné medaile, kterou se modlíme vždy před touto akcí. V minulých letech jsme zaznamenali zvýšený počet obrácených sodomitů. Po každé akci vyhledalo několik desítek sodomitů katolické kněze s žádostí o konverzi. Panna Maria vítězí na každém kroku. Musíme však opět napřímit své duchovní síly a znovu udeřit. Duchovní zbraně Panny Marie mají ohromný účinek. Monarchia Catholica vyhlašuje křížovou modlitební akci za usmíření urážek Boha a Panny Marie a to modlitbou novény k Panně Marii Zázračné medaile z Rue d´Bac. Teď odpoví Bůh! Novéna je zde.
Vyhlašujeme podporu rodině a silám, které podporují tradiční rodinu.
Katoličtí kněží, prosím odslužte katolickou mši na úmysl usmíření urážek za sodomský hřích!
Společnost se musí bránit perverzi a ochránit rodinu a naše děti před zvrhlostí.

Sodomity odkazujeme na pomoc na stránky hnutí Exodus (http://www.homosexualita.cz/) a pomoc tradičních katolických kněží. I perverzi v sobě lze potlačit. Se vším se dá bojovat.

Zprávy z Redakce - Nachrichten aus Redaktion

14. června 2014 v 20:50 | MC
Obhajuje bývalý komunista, dnešní socialista, jinou genocidu?
Při vzpomínkové slavnosti na genocidní vyhlazení Lidic nacisty se zase jednou ukázal ve špatném světle "předseda" "senátu" M. Štěch, který ve svém projevu tvrdě odsoudil nedávný výrok bavorské ministryně E. Müllerové, podle níž Benešovy dekrety nepatří do evropského právního rámce. Podle Štěcha dekrety do evropského právního státu naopak patří a je chyba, že se takový výrok prý lhostejně přechází. (http://zpravy.tiscali.cz/stech-pri-piete-v-lidicich-tvrde-zkritizoval-vyrok-bavorske-ministryne-o-dekretech-239355) Je tedy opravdu vysoce alarmující, že bývalý komunista (člen KSČ 1978-1989), který se "obrátil" k dalšímu (Církví svatou) zavrženému politickému umírněnému komunismu zvanému socialismus, vystupuje s příspěvkem, který na jedné straně odsuzuje správně genocidu spáchanou na našem národě ze strany nacistů, ale zároveň podporuje jinou, Benešovu genocidu - chcete-li etnickou čistku, která si nezadá s etnickými čistkami ve stalinském Rusku, v Německu 30. let (Norimberské zákony), či v bývalé Jugoslávii. Podle postoje pana Štěcha to vypadá, že jedna genocida je povolena (vyhnání Němců), jiná je zakázána (vyhlazení Lidic). Je tedy trapné tohle slyšet z úst bývalého komunisty, člena totalitní strany podobné NSDAP. Pokud bychom přijali logiku pana Štěcha, potom by to znamenalo, že kolektivní vina, pokud je spravedlivá, by měla platit nejenom v případě vyhnání Němců, ale platit i pro český národ, který kolaboroval s komunismem 40 let. Měl by či snad bude český národ za tuto kolektivní vinu - kolaboraci vyhnán do současného bolševického Ruska? Jak vidíte, milí čtenáři, měří se dvojím, demagogickým metrem. Bohužel 20. století toto pokroucené měřítko používalo. Jak je vidět, je používáno i v 21. století.

V této souvislosti bychom chtěli vyjádřit přesvědčení, že P. Josef Štemberka, farář Lidic, který následoval své farníky na smrt a odmítl milost ze strany Gestapa, bude jednou snad v brzké době blahořečen. Tuto naději vyjádřila mimojiné i Jeho Eminence kardinál Duka při vzpomínkové akci v Lidicích. Monarchia Catholica vyjadřuje úctu tomuto statečnému muži. Gott sei dank! Bohu buď navždy vzdán dík!










Biskup Fellay bude volat Řím o pomoc?

Další kuriozitkou je pouť FSSPX do Auriesville (http://sspx.org/en/news-events/news/auriesville-injustice-rome-will-hear-4213), kde se nachází poutní místnost severoamerických mučedníků. Vzhledem k tomu, že toto místo mohou v rámci ekumenismu navštěvovat náboženské skupiny mimo katolickou Církev, byla tato první pouť FSSPX zastavena před branami poutního místa z důvodu toho, že rektor poutního místa odmítl vpustit laiky a kněze FSSPX, včetně biskupa Fellay, na toto místo. Biskup Fellay se tedy bude dle jeho vlastních slov obracet na Řím s dotazem, jak se to mohlo stát, že Bratrstvo sv. Pia X., které je tak otevřené vůči Římu nebylo vpuštěno na poutní místo. K dokreslení situace uvnitř FSSPX odkazujeme na další Komentář Eleison č.361 biskupa Williamsona. (http://rexcz.blogspot.cz/2014/06/komentar-eleison-ccclxi-statecni-knezi.html)




Už po ní šlapou! Schließlich jemand schon danach treten!

7. května 2014 v 19:42 | MC
Vlajka, pod níž se páchaly v dějinách naší vlasti neuvěřitelná zvěrstva (od vyhánění zákonitých vlastníků majetků, střelby do lidí v pohraničních oblastech naší královské vlasti až po potraty v potratových komisích), si užívá šlapání od jiných. Je velmi zajímavé, jak uměle vytvořená vlajka umělého a neživotného státu opět pro mnohé symbolizuje nepřátelský symbol z naprosto jiného důvodu. Nejsou to katoličtí monarchisté, ale "bratři" Slováci, kdo se odvážili šlapat po této nejenom vexilologické nehoráznosti.








Ukrajina mezi Skyllou a Charibdou - Ukraine zwischen Skylla und Charibda

5. dubna 2014 v 10:21 | MC
Současná pomalu utichající situace na Ukrajině burcuje mnoho komentátorů, aby se vyjádřili k této katastrofě, která probíhá stovky kilometrů od nás. Situace na Ukrajině je zhoršená nejenom posledního půl roku, ale celé dějiny tohoto uměle vytvořeného státu jsou jednou velkou katastrofou.
Už jsme si všichni zvykli na to, že liberálně-demokratický svět je kolem nás takovou samozřejmostí, že se pomalu dostáváme do jeho otroctví. Ale málokdo z tradičních katolíků si uvědomuje, že současná krize na Ukrajině je krizí legitimity a vítězství anarchie jednotlivých aktérů souboje. Už si neuvědomují některé historické skutečnosti, které k nám promlouvají jasnou řečí. Vyjádříme se pouze heslovitě k současné i historické situaci celého regionu:
Legitimita režimů účastnících se současné krize a jejich akcí:
1/ Ukrajina jako stát po roce 1918 je naprosto nelegitimním státním útvarem. Západní část Ukrajiny (království Galizien, Lodomerien, vévodství Bukowina a Podkarpatská Rus nikdy k bývalému kozáckému hetmanátu nepatřily a byly vždy buď součástí Polska, resp. jiných státních útvarů. Po třech děleních Polska se staly korunními zeměmi Rakouské říše a to v letech 1772 až 1918. Většina věřících byla řeckokatolíky a oni byli díky tomuto připojení uchráněni carského pronásledování, násilného umlčování a pravoslavizace. Naopak Vídeň podporovala řeckokatolickou Unii. Východní část Ukrajiny (tj. levobřežní ve smyslu toku Dněpru) patřila vždy Ruské říši.
Ve smyslu revolučních principů vznikl umělý stát Ukrajina, jehož hlavním územím je okolí Kyjeva a Poltavy, kde se hovoří ryzí ukrajinštinou a můžeme tuto oblast vymezit oblastí bývalého centrálního kozáckého hetmanátu, tj. území na východ od řeky Zbruč. Podkarpatská Rus byla součastí podobně jako Horní Uhry (Slovensko) uherské koruny.
2/ Rusko, Ruská federace, je rovněž nelegitimním státem a to od doby pádu rodu Holstein-Gottorp -Romanov. "President" Putin není legitimní hlavou Ruska a nikdy jí nemůže být. Následovnictví na ruském trůnu se řídí Carským výnosem o následnictví cara Pavla I., přesněji Aktem nejvýše potvrzeným v den svaté korunovace Jeho Imperátorského Veličenstva a daný k ochraně na trůn chrámu Nanebevzetí Panny Marie z roku 1797 a podle tohoto Zákona o následnictví po přerušení mužské následnické linie rodu přechází nárok na trůn na ženskou linii posledního vládnoucího panovníka, tj. Marie Vladimirovny Romanov.
Ruská vojenská intervence na obsazení nějakého území sousedního státu není legitimní a to z toho důvodu, že president Putin není legitimní autoritou k provedení takové operace, navíc neexistuje spravedlivá a přiměřená příčina, neexistuje nevyhnutelnost a nutnost (tj. spravedlivého cíle dosáhnout jinými prostředky než obsadit území např. Krymu a vyeliminovat jiná mírová řešení), útočník musí mít dobrý úmysl a operace musí vést k většímu dobru a k zamezení zla, což se v tomto případě nenastalo. (T. Aquinas, Summa Theologica, II-II 40,1)
V tomto smyslu jsou všechny vojenské akce tzv. Ruské federace nelegitimní a proti spravedlnosti. Navíc Ruská federace hřeší i proti mezinárodním úmluvám, zvláště proti Ženevské konvenci, která mimo jiné stanoví, že účastník vojenské operace (kombatant) musí mít viditelná vojenská označení, ke které straně patří, a to označení rozeznatelné z dálky. Lži pana Putina o jakési domobraně pouze potvrzují narušení integrity ustanovení konvence. Navíc operaci nepředcházelo vyhlášení války Ukrajině. Osttaně nelegitimní hlava státu nikdy nemůže vyhlásit válku jinému státu právě kvůli své nelegitimní autoritě.
3/ Tzv. hnutí Euro-Majdanu a povstání lidu v Kyjevě je naproti všemu obyčejným nehorázným pučem podporovaným západními mocnostmi. Puč jako takový je z katolického hlediska zakázaným způsobem získání vlády. Katolická mezinárodní morálka vždy kladla vysoké nároky na to, aby nevznikaly svévolné revoluce a puče, které by sesadily nevhodnou, ale legitimní vládu, a nastolily by (jak to potvrzuje historie) ještě horší, vládu nelegitimní. Puče na Ukrajině se zúčastnily nejenom nacionalistické síly, ale i obyčejní občané, strženi hlavními demonstrujícími silami. Platí například ustanovení papeže Lva XIII. v encyklice Immortale Dei, že bouřit se proti zákonné vrchnosti (na Ukrajině nebyla legitimní vláda nikdy od jejího vzniku) je právě tak nedovolené podobně jako je nedovolené se vzpírat vůli Boží… Proto odmítat poslušnost a v důvěře hnát davy do vzpoury je zločinem nejenom proti lidské důstojnosti, nýbrž i proti velebnosti Boží." Tato věta se ovšem netýká jenom Euro-Majdanu a obyvatel státu tzv. Ukrajiny, ale i Putina a Ruska, resp. dalších "vlád" států Evropy, neboť všechny tyto režimy byly a jsou nelegitimní.
Katolická morálka předpokládá, že nejprve se využijí mírové prostředky k odstoupení vlády/panovníka atd. Jestliže bychom přitakali liberálnímu revolučnímu principu a uznali bychom, že předchozí vláda presidenta Janukoviče byla "legitimně" zvolena ve volbách, potom není možné (pokud bychom uznávali revoluční principy) změnit ji pučem, ale zase jenom volbami. V případě Ukrajiny se nejednalo o nesnesitelný útlak obyvatel vládou a tudíž nemohli občané povstat legitimně. Soustavné rozdmýchávání revolucí od roku 1789 v Evropě i jinde ve světě je bohužel smutnou skutečností, na které je postaven liberálně demokratický svět. Tento svět liberální světové demokratické totality byl postaven a je dodnes postaven na revolucích, udržuje se zase pouze revolucemi a skoro v drtivé většině krvavými.
Nedávná podoba hranic Ukrajiny je neudržitelná, protože je to uměle vytvořený státní útvar, jehož jednotlivé národy a oblasti nejsou dlouhodobě schopny žít pohromadě v jednom státním celku. Idea ukrajinské pospolitosti je natolik vzdálená realitě, že tomu dnes věří už jen málokdo.
A co obyčejný občan Ukrajiny? Ten pořád doufá, že jednou dorazí se svou chudobou do Evropy/Eu a splní se mu, co čekal: zlaté tele v podobě eura, vyšší životní úrovně a plného břicha. Tento lživý pohled strhává ukrajinského občana do nerálných očekávání a už nevidí, že spolu s tím přichází zotročení překroucenými lidskými právy, s homosexualismem, potraty, euthanásiemi, globalní světovou diktaturou s vytěžením nerostného bohatství jeho vlasti, zničením průmyslu a celkovým výprodejem celé země. Pokud jiný občan Ukrajiny zase vzhlíží k Rusku, tak potom může počítat s nízkou životní úrovní, oligarchy, mafianismem a posunem směrem do Asie a to i mentálně. Takže ať už volí tak, či tak, potom vždy zvolí špatně a spolkne ho jedna z příšer.

Vzor nevhodný k následování - TGM nicht mehr als Vorbild

10. března 2014 v 11:57 | MC, Střelci, www.tomaskrystlik.blogspot.cz
Vážení přátelé,
uvádíme odkaz na článek Vzor nevhodný k následování od historika Tomáše Krystlíka http://strelci.webnode.cz/news/tgm-vzor-nevhodny-k-nasledovani/, který publikovali na svých stránkách se souhlasem autora naši přátelé ze Střeleckého spolku sv. Václava. Článek se vztahuje k výročí narození britského špióna Thomase George Marsdena, známého pod jménem Tomáš Garrigue Masaryk. Monarchia Catholica dlouhodobě poukazuje na nevhodnost skoro božského uctívání tzv. prvního prezidenta ČSR ze strany vládních představitelů ČSR, později ČR. Přejeme hezké počtení.
V Kristu a Marii
Redakce MC



21.1. 1793 - Den, kdy byl popraven Ludvík XVI. - Hinrichtung des Königs Ludwig XVI.

21. ledna 2014 v 8:28 | MC a Stream
Vážení čtenáři,
dnes si připomínáme smutné výročí popravy krále Ludvíka XVI. revoluční lůzou a osudové události Francouzské revoluce 1789, jejíž plody dnes zakoušíme v praxi. Přicházíme k události, která hluboce ovlivnila smýšlení Evropy a nově se rodících Spojených států amerických. Tato událost vyvolala otřes panovnických trůnů a zcela převrátila uspořádání společnosti. Revoluce rovněž těžce zasáhla i katolickou Církev. Ideje této vzpoury, této destrukce ideálních lidských myšlenek, je možné nalézt u osvícenských myslitelů. Protagonisté osvíceneckých idejí a revolucionáři se neštítili i skutků proti lidskosti a to pod lákavými hesly tolerance, svobody a bratrství. Nakonec Boha zcela vyloučili a pomyslně ho sesadili s trůnu. Voltaire sám byl velmi skeptický v otázce vlády většiny a takto vytvořeného systému fungování státu. Není zde důležité popisovat historické podrobnosti Revoluce. Poselství tohoto "osvobození" v podobě revoluce, jejíž symbolem je gilotina, se stalo velmi důležitou událostí, která negativně ovlivnila budoucí vývoj světa a zvláště Evropy. Připomeňme revoluční rok 1848, bolševickou revoluci 1917, a nástup fašistů a nacistů v Itálii a později v Německu, vznik První republiky 1918 a dalších revolučních republikánských režimů. Tento duch neustálé Revoluce, ať už je jakkoliv zabarvena se šířil stále znovu a touha osvobodit člověka a to i násilnými prostředky a vytvořit spravedlivější řád na zemi se nesplnila. Proto můžeme s údivem pozorovat počínání těch permanentních revolucionářů, kteří stále chtějí budovat spravedlivější a šťastnější svět, jakýsi NOVUS ORDO SAECULORUM. Je nesmyslné stavět svět na nějakých racionalistických základech, nebo jenom a pouze na heslech tolerance a bratrství a přitom mlhavě cítit jejich pravý smysl. Velká francouzská revoluce vytrhla z kontextu tři hesla, která nemají v lidské společnosti uplatnění, pokud jsou vytržena z řádu ustanoveného Bohem. Ne nadarmo se vyjádřil francouzský král Ludvík XVI. o díle Rousseaua a Voltairea, že tato jejich díla přivedla Francii do zkázy. A jestliže byla pro krále Francie myslitelná pouze stará monarchická Francie, Bohem požehnané zřízení, potom měl jistě pravdu. A kdyby Bourboni zasvětili svou zemi Božskému Srdci Páně (jak požadoval Náš Pán ve zjevení sv. Markétě Marii Alacoque), střežili papír a inkoust a prozíravě vedli svou zemi, mohli zůstat u královské moci i nadále. Níže uvádíme krátké video k této události.

V Kristu a Marii
Redakce MC

Děkujeme Vám, drazí katolíci!

22. října 2013 v 8:11 | MC


Redakce Monarchia Catholica děkuje všem katolíkům a lidem dobré vůle za jejich nesouhlasné názory s Akcí DOST a hlavně s jejím účinkováním v rámci volebního bloku Hlavu vzhůru v posledních dvou týdnech v rámci internetových diskuzí. Děkujeme rovněž panu dr. Zahradníkovi za skvělé sumarizující články, které pomohly otevřít oči mnohým. Obdrželi jsme zprávy o tom, že někteří z Vás odvolali svůj podpis pod Manifestem DOST. Díky!
V Kristu a Marii
Redakce MC
Viva Cristo Rey!

Odkazy:


Poznámky k současné kontroverzi ohledně účasti katolíků ve volbách 2013

10. října 2013 v 8:21 | Josef Pejřimovský
Dovolím si komentovat probíhající diskuzi o účasti katolíků ve volbách. Asi se při tom nezavděčím ani jedné straně konfliktu.

Nemohu souhlasit s tvrzením na Monarchia Catholica, že je pro katolíka nepřípustné zúčastnit se liberálních voleb. Papežské zákazy účasti v liberálních volbách nemají charakter vyjádření ex catedra, to by museli být exkomunikováni všichni kněží, kteří byli v politických stranách, parlamentech a dokonce ministry před 1. svět. válkou a mezi oběma svět. válkami. Někdy docházelo k tomu, že musely křesťanské politické strany na zásah římské kurie korigovat některá svá stanoviska a programy.

Jsem ale přesvědčen, že jsou stále platná papežská prohlášení proti liberalismu, fašismu (ale ne korporativismu), nacismu a komunismu. Není tedy přípustné taková uskupení volit, být jejich členy nebo za ně dokonce kandidovat. Rovněž není přípustné spolupracovat se subjekty, které jsou protikatolické, protikřesťanské nebo protináboženské nebo které prosazují názory odporující katolické nebo dokonce přirozené morálce.

S platností zákazu účasti katolíka ve volbách nesouhlasím. Takový zákaz by musel mít smysl. Ten měl v době, kdy nízká účast mohla způsobit neplatnost voleb. Dnes takové ustanovení není, volby budou platné i za účasti jediného voliče v kraji. Vypadá to jako extrém, ale to už vyzkoušeli Angličané v Irsku (jižním, dokud ho měli). Volební právo neměli katolíci, a tak často volil jediný protestanrský statkář poslance v několika obvodech, kde byl jediným protestantem, tam usedlým (resp. tam měl majetek).

Dnes a za současných podmínek je, podle mého soudu, neúčast ve volbách pouze výrazem rezignace na jakoukoli změnu a dokonce i protest proti systému. Myslím, že to není cesta. Když není koho volit, raději dát neplatný hlas - tím říkám, nechci Vás a stojí mi za to vám to říct. Námaha není nijak nepřiměřená, dojít do volební místnosti. Mimo to si myslím, že lze najít subjekt, který má v programu nastartovat změnu systému a ctí přirozený řád.

Rovněž ale nemohu souhlasit s účastí katolíků v koalici, vedené paní Bobošíkovou. Ta mi připadá jako dost nevolitelný slepenec, koalice proti něčemu, ale nevím pro co. Neumím si představit, že by, pokud se dostane do sněmovny, dokázala vystupovat jako jednotný subjekt. Navíc, mohou se zaštiťovat čím chtějí, ale v podstatě jde o pokus zachovat krajní liberalismus, volnou soutěž v hospodářství, politice a ideologiích. Možná je to lepší než protikřesťanské tažení, kterého jsme v mnoha zemích svědky, ale co dál? Není důvodem některých subjektů v koalici paní Bobošíkové spíš obava, že při dohledu z EU se nebude moci tak neomezeně krást a na svobodě náboženství jim nezáleží? Není zde riziko, že katolické spojence kdykoli hodí přes palubu?

Ostatně podobný slepenec, od komunistů po tradiční katolíky, ve stylu Národní fronty jsme tady měli před 2. kolem prezidentské volby pro Miloše Zemana. Nechci nijak obhajovat knížete Schwarzenberga, ale je zvláštní, že stejné subjekty, vehementně kritizující Schwarzenberga za jeho výroky o podmíněné podpoře Izraele ve stylu "jsme Vaši spojenci, ale to neznamená, že Vás budeme podporovat ve všem" (řečený v souvislosti s uvažovaným izraelskýn náletem na íránská jaderná zařízení), nekritizují daleko bezvýhradnější podporu, kterou vyjadřuje Izraeli Miloš Zeman. Nepochopitelná je záměna barev naší c.k. monarchie s německými a z toho vyvozované závěry. Musím přiznat, že používání druhého zemského jazyka na stánkách Monarchia catholica na mne působí poněkud anachronicky, ale z toho nelze vyvozovat z toho snahu o podřízení se Němcům.

Je pravda, že mezi politickými stranami v Česku nenajdeme žádnou, která by měla bez výhrad katolický program. Ale je možné najít subjekt, který se prosazuje přirozený řád. Jsem přesvědčen, že takovým subjektem je Koruna Česká - monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska, která nikdy nevydala ani nepodpořila žádné stanovisko, které by bylo v rozporu s přirozeným řádem. Jednoznačně podpořila maďarskou ústavu, opakovaně se vyjadřovala a vyjadřuje proti gender ideologii, homosexuálním sňatkům, liberalizaci potratů a eutanazie, podporuje navrácení církevního majetku a odsoudila vyhnání našich německých spoluobčanů. Chce usilovat o změniu orientace EU k židovsko-křesťanským kořenům Evropy.

Její program nemusí být všemi a ve všem úplně akceptován, ale je třeba přiznat, že úvodní a vlastně ideová část programu vytváří při nejmenším předpoklad k tomu, aby současný liberalismus mohl být přeměněn v legitimistické uspořádání státu. Legitimismem zde míním, že nejvyšším vládcem ve státě je zákon. Aby ale mohl zákon tuto úlohu plnit, musí zavazovat občany ve svědomí. A zavazovat ve svědomí může jen takový zákon, který je ukotven v přirozeném zákoně. Tedy v té části Božího, která je každému člověku poznatelná rozumem. Historická zkušenost ukazuje, že nejlepší ochranou přirozeného zákona je, když je ve státě alespoň jeden člověk, jedna rodina, pro které je zájem státu zájmem mé osoby, mé rodiny. A tuto úlohu může plnit jen dědičný monarcha.

Koruna Česká je malá strana a určitě budou mnozí váhat, jest-li jí daný hlas není ztracený. Ale pokus bychom všichni takto uvažovali, pak nebude možné docílit žádnou pozitivní změnu ve státě.



Z programu Koruny České - monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska

1/ Již nechceme být spoluviníky rozkladu naší země republikánským způsobem vládnutí tím, že bychom jej nadále podporovali ve volbách. Nelíbí se nám být řízeni politiky bez morálního kreditu. Nechceme již žádné další prezidenty. Ostatně náklady na provoz hlavy státu v monarchii jsou, jak známo, výrazně nižší než na provoz republikánského prezidenta.

2/ Chceme změnu - chceme stát, v jehož čele bude osobnost, která bude naše společenství sjednocovat, bude nevolená a tedy nezávislá na přáních politiků a jejich stran. Chceme do politiky vrátit slušnost, noblesu a věcnost, a vypudit buranství a namyšlené hulvátství.

3/ V obnoveném Království českém bude politický systém upraven tak, že poslanecká Sněmovna bude nadále volena ve všeobecných volbách, zatímco Senát bude složen z osobností, které prokazatelně dosáhly významného postavení elity - rektorů vysokých škol, představitelů církví, významných průmyslníků či vědců a umělců. Nejvyšším úředníkem - sjednotitelem země bude nevolený, dědičný panovník, jemuž bude svěřeno právo kontroly moci výkonné a soudní.

4) Panovníkovou povinností bude důstojné reprezentování a energické zastupování zájmů občanů a země v zahraničí. Podle představ Koruny české bude panovník v součinnosti s premiérem zaštiťovat personální obsazení a činnost Nejvyššího kontrolního úřadu, Nejvyššího státního zastupitelství, Královské informační a vyšetřovací služby, Královského investičního dohledu, Generálního ředitelství státní služby jakož i dalších institucí, které se věnují dozoru nad činností volených politiků.

5/ Dále má panovník právo vracet k přepracování návrhy zákonů před tím, než je podepíše. Je vrchním velitelem Královské armády. Zásluhy oceňuje udílením řádů a vyznamenání a ve výjimečných případech i povyšováním do šlechtického stavu.

Nech volební lístky doma! Nedávej jim hlas! Wähler, nicht wahlen! STOP Parteiendiktatur!

2. října 2013 v 15:02 | MC
Blíží se opět "volby" do "Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR" a to v termínech konání voleb od pátku 25. do soboty 26. října 2013. Volby v liberální demokracii a v republikánském systému politických stran mají však tolik závažných systémových vad, že je pro katolíka zcela nemožné, aby se těchto voleb vůbec zúčastnil. Katolík je vázán ve svědomí katolickou naukou a může se dokonce dopustit těžkého hříchu, či být exkomunikován latae sententiae a to při splnění níže uvedených podmínek, ke kterým se dostaneme.
1/ Nelegitimnost režimu
V prvé řadě monarchisté hovoří o tom, že tento systém je nelegitimní. Co to znamená? Republikánský režim je nelegitimní, protože v roce 1918 byla vytvořena nelegitimní první vláda, kterou nikdo nepověřil k vládnutí a rozhodoval čistě revoluční princip narychlo svolaných lidí z ulice, kteří se prohlásili za vládu ČSR. Nikým nevolená vláda začala vykonávat nelegitimní moc, kterou následující vlády První republiky a následně komunisté nahrazovali dalšími nelegitimními vládami. Naproti tomu existoval a existuje stále legitimní panovník, pretendent českého trůnu, který v současné době svůj úřad nevykonává v Království koruny. K této věci je třeba připomenout teze, které jsme uvedli v článku: http://monarchiacatholica.blog.cz/1301/prezidentska-volba-aneb-druhe-dejstvi-frasky-pokracuje-republikanische-prasidentenwahl-und-zweite-runde-der-posse
2/ Nereálná hesla a nesmyslné teze politických stran
Novým sdružením, které se uchází o volební klání je i politické hnutí ANO pana A. Babiše. Co hlásají? To se dozvíte zde: http://www.anobudelip.cz/program/ Po přečtení zjistíte, že všechny věty jsou nereálná maxima, která hlásají všechny strany. Možná, že syntaxe vět je jinak upravena. Kdo může za tristní stav této republiky? Mohou za to všechny strany, které se do volebního klání přihlásily, protože jejích členové předtím volili staré strany, nebo byli členy stran stávajících a věděli, že se všechno po "demokraticku" rozkrade, že budou schodky rozpočtu, že se bude hovořit o nesmyslných lidských právech na úkor povinností a že vše je postaveno na principech Revoluce 1789.
3/ Liberalismus a liberální demokracie odporuje katolické víře a učení katolické Církve.
I kdybychom však připustili, že režim, který v současné chvíli je u moci, je legitimní a uznali bychom jeho legitimitu i všech předchozích vlád, přesto stranický režim a politické strany, které jsou konglomerátem liberálních, socialistických a komunistických stranických UTOPICKÝCH programů, jsou v radikální opozici vůči neměnné katolické nauce vyjádřené papeži v minulých 200 letech a katolík je vázán v této věci papežskými encyklikami, které jsou stále platné.
4/ Koho katolík nemůže volit?
Připomeňme, že katolík nemůže volit:
1/ ČSSD a SPOZ, neboť tyto strany hájí socialistické pozice a socialismus, který byl mnohokrát odsouzen, zvláště encyklikou Rerum novarum papeže Lva XIII.
2/ KSČM - tato strana navazuje na komunistické ideje a tyto ideje jsou odsouzeny encyklikou Pia XI. Divini Redemptoris a v Syllabu errorum bl. Pia IX. a účast na podpoře komunistů byla pro katolíky zakázána Monitem sv. Officia z 1. 7. 1949. Katolická Církve odmítá komunismus jako společenský systém a atheistickou ideologii a to na základě přirozeného práva. Pius XII. prohlásil o komunismu: "Jednotlivci i celé národy se od nich nechali svést, neboť oni slibovali lepší rozdílení statků a hlásali zároveň, že nechají svobodu nedotčenou, že chtějí zachránit rodinu, ujišťovali lid, že bude mít moc, dělníci továrny a rolníci půdu. Ale když zaseli nenávist, převraty a rozvrat, a potom se dostali k moci, vykořisťují lid a teror povyšují k vládě." Tato slova mohou platit i o liberálních stranách, protože jsou dětmi oné revoluční Marianne jako komunismus či socialismus.
3/ TOP 09, ODS a ANO - liberální strany hájící liberální ideje liberální demokracie odsouzené za pontifikatu sv. Pia X. a bl. Pia IX.
Už bylo dost D.O.S.T., která se spojuje s kýmkoliv. Předseda akce D.O.S.T. pan M. Semín je synonymem Marca Sangniera a hnutí Sillon ze začátku 20. století, které rovněž začínalo se smířením katolíků s Revolucí, aby nakonec sv. Pius X. tomu učinil konec a Sillon se dostal mimo Církev, protože hájil liberální principy. Nevýhodou akce D.O.S.T je, že se spojuje s kandidátkou, která využívala při presidentské volbě podporu komunistů, podporuje potraty a adopce dětí ze strany homosexuálů. Tyto teze uvádíme na základě sumarizace pana Zahradníka, za kterou mu děkujeme. http://cirkev.wordpress.com/2013/09/30/zamerna-sprostota-nebo-nizsi-inteligence/#comment-22703
Akce D.O.S.T se vzdaluje v celku i osobou pana předsedy Semína katolickým principům spoluprací s nepřítelem. Jak jsme již sdělili v minulých článcích, M. Semín se stal nekonzistentním ve svých katolických pozicích. Pokud podporuje paní Bobošíkovou a její nepřijatelné morální názory (dle výše uvedených skutečností), potom zde může hrozit automatická exkomunikace latae sententiae pro něho a jeho katolíky z D.O.S.T., i všechny katolíky, kteří budou volit volební blok občanky Bobošíkové. Když se podíváte na volební hesla tohoto uskupení, tak brzy zjistíte fatální omyly : (V závorce jsou krátké poznámky MC)

a) Hájíme demokracii jako jediný možný prostor pro uplatňování lidské svobody. (To tedy znamená, že v katolických státech - monarchiích po téměř celá dvě tisíciletí nebylo možné uplatňovat lidskou svobodu, až ta Francouzská revoluce nám tuto možnost přinesla?! Chudáci naši předkové, kteří museli žít třeba za Karla IV., viďte, pane Semíne. Notre Charge apostolique sv. Pia X. či Liberalismus je hřích od dona Salvanyho etc. Vám očividně nic neříkají.)

b) Úcta k historické pravdě
- Suverenita, svoboda a demokracie mají cenu krve. Na to se nesmí zapomínat.
(Škoda že ne neměnný mravní zákon a katolická nauka. Výše uvedenou větu by nikdy nikdo z katolických státníků minulosti nepodepsal... Ale M. Semín tohle podepisuje bez skrupulí.)

c) Národní stát
- Jediné místo, kde lze uplatnit principy parlamentní demokracie a svobody.
(Národní stát je nekatolickým principem nacionalistů a je třeba to odmítnout jako šovinismus a odsouzený nacionalismus za Pia XI. (Non Abbiamo Bisogno) a Pia XII.(Mit brennender Sorge). Je to útok proti všem menšinám, které žily na našem území a které doposud žijí.

5/ O malých stranách a hnutích ani nemluvě, které více či méně podporují nelegitimitu režimu a liberálně demokratické principy odsouzené Svatou katolickou Církví.
6/ Mezi katolíky existuje jedna velká pověra a to, že KDU-ČSL je stranou, která hájí křesťanské zásady ve společnosti. Jaké to jsou? Podpora rodiny, zaměstnanosti? Zde je celé znění toho programu: http://volby.kdu.cz/volebni-program/rodice.aspx#.Ukk3_jNU_2s Jaký je rozdíl mezi ANO občana Babiše a KDU-ČSL, či komunisty, resp. volebním uskupením občanky Bobošíkové? Vůbec žádný. Každý se domnívá, že má exklusivní volební program, ale všichni mají stejný a stejně nereálný. Všichni pouze ve svých programech lžou a záměrně zkreslují realitu. Protože každému musí být jasné, že takové programy nelze v rozvrácené společnosti naplnit. Jednotlivé body jejich programu jsou utopistická maxima, která nelze naplnit. Za každou stranou je přítomen otec lži, který je pokaždé oblečen do jiné barvy.
Kdo z katolíků volí liberální, socialistické, či komunistické kandidáty, zrazuje Boha, znovu přibíjí Ježíše Krista na kříž a ohrožuje svoji vlastní spásu. A pokud by byla Církev prosta církevní krize, potom by kandidátovi liberální, či socialistické, nacionalistické, či komunistické strany, který je pokřtěným, měli být odepřeny minimálně svátosti Církve.

"Největším omylem v mysli je se domnívat, že věci vidíme tak, jak je chceme vidět, a ne tak jak jsou skutečně." Msgr. Jacques Benigne Bossuet, Biskup z Meaux
Máme dvě možnosti: jít k volbám, zradit Boha a své katolické pricnipy a nebo zůstat na nekompromisních katolických principech a bojovat čestně a statečně proti režimu a Revoluci 1789.
Za každou liberální demokracii je třeba vidět vládnoucí oligarchii, která určuje, kdo a jaká strana má zvítězit a která používá média k ovlivňování, chcete-li k oblbování lidí tak, aby to vypadalo, že volby jsou svobodnou volbou lidí. Volby se tak stanou "politicky korektním divadlem" "svobodných" občanů, kteří se rozhodují na základě špatných vstupních informací a volí vždy špatně. A výstupem jejich volby je vždy větší, či menší zlo. Ale katolík nezná menší, či větší zlo. Dnes jsme v úplně jiné situaci než například za pontifikátu Pia XII. Dnes neexistují katolické strany, ani kandidáti. Potom každá taková volba znamená volbu zla. Pokud by existovala strana, resp. kandidát, která/který by celostně hájil/a katolické morální učení, potom je povinností katolíka volit, pokud bychom vůbec tento režim považovali za legitimní. Pokud dnes jsou všichni více, či méně liberální, socialističtí etc, potom pozitivní povinnost volit odpadá. Naopak volit potom znamená zradit katolické principy.

Katolický autor Arnaud de Lassus píše: "Zednářství v mnohých zemích vytváří podmínky pro to, aby byl zvolen takový typ režimu, který bude fungovat dle principů zednářství. Historik Francois Furet popisuje liberální demokracii následovně: "V každé liberální demokracii náleží skutečná moc skryté oligarchii, která vlastní demokratické principy popírá a činí ji takovou, aby alespoň na oko fungovala." Arnaud de Lassus, Connaissance élémentaire de la Franc-Maçonnerie (Elementary Knowledge of Freemasonry), Action Familiale et Scolaire, derniere edition en 2008, p. 133, quoting Francois FURET, Penser la Révolution française (Thinking the French Revolution), p. 241.

Liberální katolíci chtějí udělat z Krista Krále tzv. "la Marseillaise" Krista, oblečeného do frygické revoluční čapky.

Bl. Pius IX dodává : " … Všeobecné volební právo by mělo být spíše nazýváno všeobecným bláznovstvím, které ho tajné společnosti překrucují do absolutní/ čisté lži." PIUS IX to French Pilgrims on May 5, 1874, quoted by Adrien LOUBIER, Démocratie cléricale (Clerical Democracy), op. cit., p. 100. viz Fr. Julio MEINVIELLE, op. cit., kapitola o všeobecném volební právu, pp. 79-81.

Co říci na závěr?
Monarchia Catholica vyzývá čtenáře, kteří jsou signatáři akce D.O.S.T., aby z tohoto hnutí vystoupili a pokud znají pana Semína a další jemu podobné kráčející na scestí ruku v ruce s revoluční Marianne, aby je bratrským napomenutím opět přivedli na cestu katolické víry a pokusili se je přivést na cestu boje za Sociální království Ježíše Krista. Někteří z Vás to již udělali, ale marně. Modlíme se za tyto katolíky, aby tuto cestu do katolické Církve našli zpět. Zde už jde o spásu jejich duše a nikoliv o kosmetické názory v internetových diskuzích. Spása duše je prioritou. Michale Semíne a další, vraťte se zpět ke katolickým principům! Opusťte cestu Revoluce 1789!!!

Pozor! Viróza začíná úplně ochromovat republikánský režim! Republikanisches Gesindel betrunken!

7. června 2013 v 17:39 | MC
Vážení přátelé,
zde vidíte, že republikáni trpí virózou, či únavou. To víte, svědomí jako hlas Boží, se utišit nedá. Ani virózou, či jinými prostředky. A takoví lidé jsou voleni? Možná ze solidarity! Zase lidmi s virózou. A tak to v liberální demokracii chodí stále znovu a znovu.
Jak kdysi napsali Vendéeští bojovníci, bojující proti Revoluci a Francouzské republice plné násilností, korupce a totální morální dekadence, v jednom svém prohlášení z roku 1794:
"... Na jedné straně zvrhlá Republika, jejíž smysluprázdný název slouží toliko k zakrytí nejhrůznější anarchie, zrušení posvátných zásad víry, pořádku, jistoty, respektování životů a majetků, nestoudně zahalených před zraky primitivů pod jmény svobody a rovnosti, jimž se nikdo netěší. ... Přestaňte být poslušní jejich krvelačných rozkazů, ....přidejte se k nám, aby náš vznešený a legitimní panovník mohl opět usednout na trůn, abyste se proslavili jako armády Jindřicha IV., když zločinná klika chtěla skácet trůn jeho otců. Jak pěkný bude pohled na mladého vládce obklopeného udatnými válečníky, kteří mu opět vsadí na hlavu královskou korunu, kterou bezbožné ruce rozlomily. Odtrhněte se od netvorů, kteří Vás obloudili!..."
A v prohlášení z 23. 6. 1795 při vypuknutí druhé vendéeské války a úmrtí desetiletého Ludvíka XVII. v žaláři píší:
"Naší vlastí jsou naše vesnice, naše oltáře, naše hroby, vše, co naši otcové milovali před námi. Naší vlastí je naše víra, naše země, náš král... Ale chápete snad, co je vlastí těch druhých? Chtějí vymýtit naše zvyky, řád, tradice ... Oni nosí vlast v hlavě, my ji máme pod nohama! Svět, který vydávají za nový a který chtějí stavět bez Boží přítomnosti, je starý jako ďábel sám. Říkají nám, že jsme přisluhovači starých pověr, ale proti běsům, kteří století za stoletím ožívají, páové, jsme mladí! Jsme mládeží Boží! Mládeží víry! A tato mládež chce pro sebe i své syny zachovat lidskou víru, lidskou vnitřní svobodu..."






Antireklama - Gegenwerbung

Chvála II. Vatikánského koncilu a encykliky Pacem in terris ze strany francouzského komunisty. Kommunistisches Lob für II. Vatikan. Konzil und die Enzyklika Pacem in terris

18. května 2013 v 21:59 | MC+Jean Kanapa

Přinášíme vám, milí katoličtí čtenáři, zajímavé a zároveň obludné svědectví francouzského komunisty Jeana Kanapy, který pěje ódu na radost nad modernizačními snahami v Církvi 60. let ve své knize Sociální nauka Církve, vydalo Nakladatelství politické literatury, Praha 1964.
Opěvuje se zvláště encyklika Pacem in terris papeže Jana XXIII. a II. Vatikánský koncil jako průlomový v dějinách Církve. Srovnejte tyto názory s názory modernistů v Církvi. Je to velmi podobná písnička. Jako trestuhodné se jeví počínání Jana XXIII., který byl příliš shovívavým ke komunismu. Kam se ztratil ďáblův advokát při jeho beatifikačním procesu? Ale dejme prostor francouzskému komunistovi a jeho zajímavým (ale zároveň alarmujícím) tezím:

"Pokud modernizační snahy v Církvi nahrazují zákazy rozhovorem, proklínání a vylučování povolením společných akcí, přispívají ke změně názorů na jednání křesťanských pracujících uvnitř vlastní třídy. I když Církev společné akce křesťanských a komunistických pracujících, jež schvaluje nebo potvrzuje, omezuje výhradami a jistými podmínkami ,..., zůstává faktem, že zrušením přehrady, již sama Církev položila mezi pracující různých filosofických názorů, přistupuje chtíc nechtíc na ideologickou konfrontaci v oblasti praktické činnosti. Revoluční proletáři to vítají. ... Je to právě ta oblast, ve které bude podle jejich názoru vyřešen spor mezi vědeckých socialismem a náboženskou ideologií, vyřešen životem, zkušeností křesťanských pracujících, a nikoliv násilím nebo autoritou. Komunisté chtějí pomáhat masám, aby tuto zkušenost učinily. A modernizační snahy Církve nesporně podmínkám pro takovou činnost prospívají."

"Modernizační snahy Církve, jejich neobyčejný význam i perspektivy, jež se zde otevírají pro boj pokrokových sil, svědčí mimo jiné o tom, že marxistická analýza historického vývoje má vědecký charakter."

"Řekněme přímo, že II. Vatikánský koncil a encyklika Pacem in terris vytvářejí v životě katolické Církve úplně nové období. ...Syllabus a I. Vatikánský koncil jsou tedy úplným opakem modernizačních snah, znamenají "závoru"." Proto koncil a encyklika Pacem in terris, odrážející úvahy prozíravějších příslušníků vysokého kléru, vyjadřují dvě významné myšlenky: na jedné straně vycházet vstříc tužbám širokých vrstev křesťanů a na druhé straně nahradit autoritářství Církve a ducha křížových výprav přesvědčováním a domlouváním."

"Zavrhovat a zatracovat "novátorské myšlenky" není již možné. Vývoj je příliš prudký, než aby tomu mohla Církev čelit. ...Je zřejmé, že tyto snahy o modernizaci Církve, musí být spojeny s přizpůsobením struktury církve dnešnímu světu."

"Celým jednáním koncilu se vina jako červená niť polemika integristů, pro které je církev institucí především hierarchickou, proti novátorům, pro něž je církev především lidem Božím. Ti druzí považují přirozeně, aby se zvýšila úloha biskupů jako protiváhy nadměrného církevního centralismu."

"Pokud se naráželo na koncilu na situaci církve v socialistických zemích, dělo se s obvyklou umírněností. Stejně jako tento zahajovací projev ani ostatní jednání koncilu neobsahovala útok proti komunismu a proti socialistickým zemím. A ohledy vůči delegaci pozorovatelů pravoslavné církve na koncilu prozrazovaly sotva skrývaný záměr sbližit se jak politicky, tak i nábožensky."

"Přitom je zřejmé, že se dnes v Církvi něco událo, něco kladného a nezvratného...Již samotné svolání koncilu znamená jistý úspěch novátorů."

"Konečně revoluční dělnické hnutí může mít radost ze snah, které dnes hýbají církví. Důvody jsou k tomu zcela opačné než u reakcionářů. Modernizační snaha je skutečně pozitivní především proto, že odráží tlak lidových mas na církev na straně jedné a uvnitř církve samé na straně druhé. ...Kromě toho - a to je hlavní - modernizace otevírá nové možnosti pro společný boj křesťanských a atheistických pracujících. Ještě výraznějším dokladem toho je encyklika Pacem in terris."

"Opravdu encyklika je výjimečně adresována "všem lidem dobré vůle", a nikoliv jenom kněžím a věřícím, jak bylo zvykem. Encyklika Pacem in terris, říká dále kardinál Suenens, znamená: vytyčení společného jmenovatele mezi lidmi dobré vůle,..., výzvu ke spolupráci překonávající jejich rozdílné ideologie." (Documentation catholique, 2. 6. 1963, str. 735)

"Encyklika Pacem in terris se úzkostlivě střeží toho, a to je pozoruhodné, aby znovu opakovala obvyklé prokletí socialismu a komunismu. Ba co více, Jan XXIII. implicitně přináší rozlišení mezi vědeckým socialismem jako filosofií a socialismem jako politickým hnutím a sociálním režimem. A vskutku papež píše: "Nemůžeme ztotožňovat falešné filosofické teorie o podstatě, původu a účelu světa i člověka s historickými hnutí (sic!!!), jež mají svůj základ v poslání ekonomickém, kulturním či politickém, i kdyby tato hnutí měla svůj původ a čerpala svou vnitřní sílu v těchto teoriích..."

Komunista Kanapa se raduje a říká: "Encyklika skoncovala s dekretem sv. Officia z roku 1949, který zakazoval jakoukoliv spolupráci katolíků s komunisty."

"Tolik je jisto, že se v této encyklice nesetkávme s odsouzením socialistické společnosti."

"Marxisté byli vždy ke spolupráci s církví nakloněni. Nelze než se radovat z toho, že to schvalují nejvyšší církevní autority. V tomto směru zaznamenává historie v encyklice Pacem in terris a vůbec v činnosti Jana XXIII. obrat v dějinách moderní Církve."

Prezidentská volba aneb druhé dějství frašky pokračuje - Republikanische Präsidentenwahl und zweite Runde der Posse

26. ledna 2013 v 15:18 | MC
Když člověk bedlivě pozoruje "volební" klání plné všech mediálních nechutností, potom brzy může velmi snadno identifikovat jaké postoje zaujímají jednotliví "kandidáti". A jistě se mnou bude čtenář souhlasit, že to co se v současné chvíli děje za mediální hysterii (a ta se přenáší mezi prosté obyvatele tohoto zbídačeného národa) je projevem nedozírné morální a politické katastrofy. Jak kdysi prohlásil jeden nejmenovaný politik, v žádné zemi nemůže donekonečna vládnout nepořádek, nekompetentnost, nezodpovědnost, nejistota a korupce. Naproti tomu je český národ příkladem toho, že lidem je v tomto stavu vlastně dobře a že pokud českému člověku nevezmete z ruky ovladač ke svému domácímu kinu se 150 programy a možnost vše si koupit na dluh, tak je mu jedno, jestli tady vládne KSČ, nebo koaliční uskupení stejně totalitarizujících zkorumpovaných stran. Lhostejnost je totiž základem této společnosti. A také brzy pochopíte, jak skončí ti, kteří kolaborují s liberálně demokratickou politikou a hledají sebe v záři reflektorů mediální politiky jako se to podařilo hnutí D.O.S.T., které podporovalo paní Bobošíkovou, která se ráda zase ve své "kandidatuře" opřela o komunisty. Takže existuje krásný sylogismus: D.O.S.T. podporuje Bobošíkovou, Bobošíkovou podporují komunisté, D.O.S.T. podporuje komunisty. To už snad zbytek příznivců D.O.S.T. musí přesvědčit o tom, že toto hnutí postavené na mylných nekatolických a nacionalizujících principech, je scestím per se a cestou do pekel. Nádherně zdiskreditované hnutí rádoby "tradičních" katolíků, kteří se opětovně neváhali spojit i s Beliálem, aby se dostali do mediální slávy. U jiných přívrženců tohoto pseudo-hnutí zase došlo k totální ztrátě paměti a oni zapomněli na papežské encykliky minulosti varující před liberálním a bolševickým světem. Dávno nechali Syllabus, Mirari vos a Singulari nos zasunuté v knihovně. Dávno někteří z nich zapomněli na principy tradičně katolického monarchismu, ke kterému se chtěli připojit v různých konzervativních quasi monarchistických platformách, aby nakonec prohlásili své liberální a revoluční, že raději budou volit nelegitimní prezidentské neznabohy, než legitimního panovníka. To je důsledek hloupé liberální politiky katolíčků, kterou zakoušíme po celou dobu existence samostatného Československa, resp. tzv. České republiky a založené na domněnkách, hypotézách, falešných nařčeních a hledání svých vlastních osobních cílů a výhod.

I. Benešovy dekrety
Dalším zjištěním v tomto presidentském klání je fakt, že se opět začalo chřestit s Benešovými dekrety, které představují významnou otázku i pro monarchismus. Svědomí se utišit nedá a po více než 60 letech se ozývá i u mladé generace českých občanů. Sudetoněmecká otázka není totiž otázkou republikánskou, ale čistě monarchistickou. Byli to právě sudetští Němci, kteří doplatili nejvíce na pád monarchie a ne proto, že byli německy mluvícím obyvatelstvem, ale proto, že Československá republika byla pro ně státem cizím, vystavěným na fanatickém českém nacionalismu. Menšiny hrály možná až to poslední místo v jejím životě. Byl zde narušen princip obecného blaha a soužití různých jazykových skupin díky Revoluci. A když člověk poslouchá řeč o tom, že Benešovy dekrety jsou mrtvé (resp. neplatné) a že byly produktem Stalinovy představy o stěhování národů, tak se srdce všech pravých historiků zaraduje. Potvrzuje se pouze to, co my, katoličtí monarchisté, říkáme na všech rozích internetových ulic. Na druhou stranu se ukazuje, že český národ je levičák, rovnostářský, nevyrovnaný, ve své genové přirozenosti nepoddajný vůči jakékoliv moci, ať už pochází z milosti Boží, či z vůle pekla, podléhající médiím a nemusíme se bát toho slova, totálně zbolševizovaný a ateistický. Problematičnost osoby knížete Schwarzenberga a dalších kandidátů je jasná z mnohých internetových článků a není třeba ji znovu připomínat na tomto našem blogu.

II. Salónní monarchismus a akceptace presidentských (předsednických) "voleb"
Jako další z derivátů této mediální presidentské hysterie jsou teze a postoje dalších lidí, kteří inklinují k jakémusi salónnímu monarchismu. Na internetu se objevují teorie, že volbou knížete Schwarzenberga bude zvoleno menší zlo, když už nemůže být zvolen král, tak alespoň kníže. Je opravdu velmi trapné, pokud sympatizanti monarchie (nikoliv monarchisté - tyto termíny je třeba důsledně rozlišovat) všech různých směrů hovoří ve stylu: volíme menší zlo. Je zřejmé, že nebylo pochopeno jádro toho, proč monarchisté bojují za císaře a za krále českého. Nebylo pochopeno ani to, že se zde vede smrtelný boj mezi Revolucí a katolickou monarchii. Nebyl pochopen fakt, že se tento boj vede od roku 1789 a v žádném případě neskončil. Ještě absurdnější je názor, že i když jsem kvasi monarchista, budu raději volit revoluční osobu prezidenta, protože u císaře Karla II. von Habsburg není záruka katolické víry, protože prý od ní odpadl. Je zajímavé, že tyto ničím nepodložená nařčení, dokonce nařčení i z členství v zednářské lóži, berou tito katolíci za bernou minci. Jejich logika je tedy následující, jelikož pretendent trůnu je prý zednář a odpadl od víry, potom ztrácí nárok trůn a proto budou volit raději liberálního prezidenta. Tato celá věta je ve svých tvrzeních absurdní, protože se vlastně drží revolučních principů. Hledám všechno možné, jenom abych nemusel sloužit legitimní moci. Ničím nepodložená tvrzení tohoto typu bez důkazů jsou spíše na zpověď, než abychom se těmito tezemi vůbec zabývali. A na nepodložených obviněních nešťastník, tento náš quasi-monarchista, spíše ho nazývejme rozpolcený dr. Jekkyl a pan Hyde v jedné osobě, samozřejmě ve své liberální mentalitě a názorech setrvává. Zvítězila u něho husovská myšlenka, že panovník může ztratit trůn, pokud je v těžkém hříchu, nebo apostata. A tento náš quasi-monarchista není daleko od tvrzení, že papež rovněž není vlastně papežem, protože je příliš liberálním, či ekumenickým. To už se ovšem pohybuje na poli sedesvakantismu a tento jeho názor je mylný.

III. Katolický legitimismus a škodlivost Revoluce a revoluční moci
Tento náš quasi-monarchista neví a nechápe, že legitimním panovníkem je i ten, který není třeba nejlepším vladařem a že legitimismus je úhelným kamenem každého monarchismu, který nechce uklouznout do liberálního výběru liberálního panovníka z vůle lidu. Právě legitimismus je katolickou odpovědí na revoluční volby panovníka a vlády z vůle lidu. "Ačkoliv prvním a hlavním účelem státní moci je blaho obecné, přece zákonitá rodina panovníkova jest oprávněna, aby tuto moc držela, poněvadž ji používá zákonitě. Kdo ji tedy neprávem zbavuje jejího postavení, ubližuje netoliko občanům, jež zbavuje legitimního panovníka moci, ale také dynastii zákonité… Vypuzený panovník zákonitý podržuje proti vetřelci tak dlouho své právo, pokud opět nemůže nabýti svrchovanosti násilím, jež neukládá jeho poddaným oběti příliš těžké." (Kadeřávek E., Morálka filosofická, Olomouc, str. 298-299) Srovnejme s tím vojenskou intervenci bl. Karla I. k získání uherského trůnu vojenskou mocí. "Zbavovati panovníka zákonitého moci činným odporem útočným není poddaným dovoleno, poněvadž revoluce se protiví právu přirozenému. Neboť právu přirozenému se protiví, cokoliv se příčí podle své přirozenosti přímo společenskému řádu od Boha zákonem přirozeným zřízenému. A věru revoluce jest
1/ podle své přirozenosti praktické zamítání a úplné převrácení pořádku, který Bůh zákonem přirozeným zřídil mezi údy a hlavou společnosti občanské, mezi poddanými a zákonitým podmětem svrchované moci občanské, poněvadž údy si neprávem přivlastňují moci svrchované, aby sobě podřídili hlavu, které právem náleží tato moc.
2/ Revoluce směřuje podle své přirozenosti k rozvolnění a zničení organismu společenského, který zachován a v životě udržen býti může jenom tehdy, když podmět svrchované moci jest nadřízen a občané podřízeni.
3/ Občané revoluční, když útokem se ženou na panovníka pro krutovládu buď skutečnou anebo předstíranou, sami pravou krutovládu nastupují a provozují, poněvadž bez důvodu právního se podjímají veřejných úkonů, jež přísluší jediné moci svrchované…Aby revoluce nenastala, o to má pečovati panovník spravedlivým vladařením, nezištnou starostí o blaho obecné, důvěrou v Boha, opíráním se o občany pořádku milovné, kteří sami překážeti mají vzniku revoluce…. Liberalismus revoluci přeje." (ibidem, str. 300) A nejenom přeje, ale její vznik vždycky podporoval.

IV. Obecné blaho
Vzhledem k tomu, že již od vzniku revolučního československého státu je obecné blaho pošlapáváno všemi směry, je důležité zmínit, co se míní v katolickém smyslu obecným blahem. "Úkolem státu je pečovat o obecné pozemské blaho. Stát není ničím více než služebníkem a nástrojem k docílení obecného blaha. Při všem musí stát přihlížet k obecnému blahu všech. Obecné blaho jest souhrn všech podmínek nutných k tomu, aby co možná všichni příslušníci státu svobodně a svou činností mohli dosíci svého pravého pozemského štěstí. (srv. Cathrein, Moralphilosophie, II, str. 519) Co to znamená praxi?

1/ Stát nemá za úkol učinit každého svého jednotlivého člena bezprostředně šťastným, nýbrž má vytvořit takový společenský pořádek, který by každému jeho členu poskytl možnost si opatřit vlastní činností, čeho je zapotřebí k pozemskému blahu. Pravé blaho pozemské je takové, které člověku nebrání, ale také pomáhá dojít věčného blaha. Pouhé bohatství a dobrá životní úroveň obyvatel státu nemůže se tudíž nazývat pravým obecným blahem.
2/ Právní řád
Toto obecné blaho žádá v prvé řadě, aby byl zabezpečen právní řád, t. j. aby každý měl ve státu ochranu svých práv. Ve státě, v němž vládne právní nejistota, vzniká neklid, rozvrat, ta nebo ona forma různého výkladu práva."(Vašek B., str. 33-35) Už jenom tato podmínka je již skoro 90 let nenaplněna. Je to mimo jiné i důsledek nelegitimní revoluční moci, která zde vládne. Jestliže vládne nelegitimní moc, potom se těžce hřeší proti spravedlnosti a je narušen přirozený řád.
3/ Princip subsidiarity - "Stát podporuje princip subsidiarity. Poněvadž stát není na to, aby se staral o všecko, nýbrž mnohé statky mají opatřiti jednotlivci nebo jiné společnosti, nesmí stát těchto ostatních sociálních prvků a organismů utlačovat do bezvýznamnosti nebo je dokonce ničit."
4/ Jedna morálka pro stát i pro občany
Když lež, věrolomnost, křivda atd. jsou nemravností v soukromém životě, potom jsou nepravostí i v životě státním.
5/ Podpora rodiny a přirozeného spojení muže a ženy
Jestliže se často opakuje ono klišé, že základem státu je rodina, tak potom jistě k obecnému blahu přispívá absolutní podpora rodiny a prorodinných aktivit. Vydávání legislativy, která nabourává výlučná práva a status rodiny a svazku muže a ženy je prokletím státu. Vydávání legislativy, vedoucí k registrovaným svazkům osob stejného pohlaví je proti obecnému blahu a proti přirozenému řádu.
6/ Spojení Církve katolické a státu
Vzhledem k tomu, že stát má pečovat o obecné blaho všech svých občanů, potom mu nepřísluší vést přímo občany k blahu věčnému. Od toho je zde Církev, která občany má vést k blahu věčnému. Důsledně se uplatňuje nauka o dvou mečích.

V. Revoluce a liberalismus s katolickou vírou neslučitelné.
Jak kdysi prohlásil Louis Veuillot ve své knize Illusion libérale, vede se smrtelný zápas mezi Zjevením Božím a katolickou Církví, mezi Revolucí a liberalismem. Kompromis ve smyslu Aggiornamenta, či francouzského Ralliamentu tak, jak ho předvádí někteří současní katolíci v českých zemích, však není možný. Veškeré pokusy smířit katolicismus a liberalismus skončily naprostým fiaskem a mnohdy i exkomunikací: vzpomeňme na liberály versus monarchisty ve Francii 19. století, modernisty versus sv. Pius X., lidová strana v ČSR ve dvacátých a třicátých letech versus katolická Církev, a nebo z nedávné doby akce D.O.S.T - podpora nacionalismu a liberalismu a snaha o legitimitu liberální demokracie. A tak to jde stále znova dokola. Stále se objevují osoby typu dr. Jekkyla a Mr. Hyde, např. Felicité Lammenais, katolický kněz, který byl nejprve legitimistickým monarchistou, aby se nakonec stal liberálem v tom nejhorším slova smyslu a byl odsouzen katolickou Církví. Většinu jeho bludů můžeme nalézt v encyklice Jeho svatosti Řehoře XVI. Mirari vos.
Prezidentská volba je nejenom nelegitimní, ale vlastně zcela scestnou ve svém principu, protože nelegitimní loutka z lidu nemůže reprezentovat tento národ. Tento stát založený na revolučních principech totiž může reprezentovat třeba i Beliál. A tak se dostáváme k tomu, že komediální fraška je natolik vzdálená realitě, že se stává velkým divadelním tragikomickým představením o dvou dějstvích s velmi drahým vstupným pro obyvatele tohoto národa. Znovu se opakuje to, že český národ opět minul svůj cíl záchrany podobně jako ztrácejí hříšníci věčnou blaženost ve sféře nadpřirozené, tak český národ a republikánský stát ve své liberální levicové zaslepenosti opět minuly cíl ve sféře přirozené.
A tak znovu zapějme ono francouzské, ale monarchistické une Foi, une Loi, une Roi (jedna víra, jeden zákon, jeden král)
Jestliže je tradičně katolický, legitimistický monarchismus proti Revoluci ve všech směrech, tak potom je absolutním protikladem Revoluce. (viz Hrabě Joseph de Maistre:: Enfin, c´est ici la grande vérité dont les Francais ne sauraient trop se pénétrer- le rétablissment de la monarchie qu´on appelle contré - revolution, ne séra point une révolution contraire, mais le contraire de la révolution - considerations sur le France, Ouvres, Paris 1851/52, sv. 1, str. 186)

VI. Na závěr - Spravme si chuť pravým Schwarzenbergem
Jak kdysi prohlásil Karel VI. ze Schwarzenbergu: "V Evropě (po Francouzské revoluci) nastal věk dekadence a převrácených hodnot, stalo se z ní rejdiště zbohatlíků, podvodníků, dobrodružných žen a lidí bezectných." (Karel VI. Schwarzenberg, Obrana, str. 62-65, nebo Řád, 3 (1936) str. 234-241) Dle Karla VI. ze Schwarzenbergu vedla Francouzská revoluce k absolutní demokracii, která Evropu dovedla k hitlerovskému totalitářství. (Hitlera trefně nazývá radikálním demokratem - není to míněno samozřejmě jako pochvala ) Jelikož prostá většina v demokracii stačí ke svržení vlády, tím se podkopává i idea univerzálních náboženských a morálních hodnot. Podle Karla VI. postrádají moderní státy legitimitu jakou poskytuje křesťanský universalismus. Liberální demokracie je špatná proto, že v ní může být zákonem cokoliv, jen když se opírá o náladové voličstvo, nebo jeho bezzásadové reprezentanty, nikoliv o vyšší morální řád. Z čehož vyplývá, že "tam, kde veškeré zákony vydává stát, je teoretický přechod k diktátorskému státu velmi snadný". Lidé, kteří tedy považují liberalismus, resp. liberální demokracii, za protilék veškeré diktatury se krutě mýlí. Karel VI. říká: "Hitlerovci nejsou nic jiného než národní socialisté. Jako všichni socialisté jsou dědici a naplněním liberalismu. Osvojili si rovnost občanů, převzali veškerý aparát státní tyranie, vystupňovali centralizaci v totalitu, stranický systém posílili až k diktatuře." (Středa, svoboda a totalita, str. 362-363.
A jestliže se ztotožňujeme s Maistrovou tezí, že revoluce je svou povahou satanská a sám ji odlišuje od všeho, co lidé viděli, a možná i od všeho, co uvidí, tak potom musíme vstát ze svého divanu od domácího kina se 150 programy a od basy piva a začít logicky uvažovat a vyvodit z toho jasné důsledky pro svůj život. Francouzská revoluce je Matkou všech dalších dětí - omylů, které z jejích prsou pijí její omyly a principy. Ne nadarmo je Matkou komunismu, socialismu, liberalismu, modernismu, nacismu, fašismu, nacionalismu a dalších omylů. Kojí své nezdárné děti otráveným mlékem. A tyto děti její bludy šíří dále a ještě je zdokonalují.

Obrovská demonstrace v Paříži, lidé protestují proti homosexuálním sňatkům - Demonstration gegen Homo-Ehe in Frankreich

13. ledna 2013 v 19:02 | Seznam.cz, Der Spiegel
Z celé Francie se v neděli sjely desetitisíce lidí do hlavního města, aby se připojily k demonstraci proti vládnímu záměru legalizovat sňatky homosexuálů. Francouzská policie očekává, že se protestu v Paříži zúčastní 150 000 až 300 000 lidí. Do organizování demonstrace se zapojilo i Bratrstvo sv. Pia X. v čele s představeným francouzského distriktu P. Régis de Cacqueray. Demonstrace se osobně zúčastnil i pařížský arcibiskup André Armand kardinál Vingt-Trois.

Monarchia Catholica podporuje demonstranty na dálku modlitbou. Mnoho našich přátel, sester a bratří, se protestů účastní. Členové redakce se na úmysl zdaru demonstrace a dalších protestů budou modlit sv. Růženec. Redakce vyzývá i své čtenáře, aby se alespoň na dálku připojili k této křížové výpravě za vítězství na poli morálky proti homo demagogii a morální zvrácenosti. Vítězství je vždy na straně Boží, na které chceme stát neochvějně a jistě za pomoci Matky Boží.


Zdroje informací:
http://www.laportelatine.org/district/france/bo/cacqueray_soutien_manif_civitas_130113/soutien_manif_civitas_130113.php
http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/290113-obrovska-demonstrace-v-parizi-lide-protestuji-proti-homosexualnim-snatkum.html
http://www.spiegel.de/politik/ausland/frankreich-massenprotest-gegen-homo-ehe-in-paris-a-877266.html


Republikánská volba presidenta - Republikanische Präsidentenwahl

5. ledna 2013 v 13:05 | MC
Blíží se tzv. republikánská přímá volba "presidenta" - občana, který "předsedá" liberálně demokratickému systému v naší vlasti. Každý legitimisticky uvažující katolický monarchista zná už dávno svého jediného, nikým nevoleného vládce, ale panovníka z Boží milosti - Jeho císařské a královské Veličenstvo Karla II. von Habsburg (jako český král Karel IV.). Jestliže legitimismus se chápe jako hnutí ze všech sil bránící instalaci konstitučních a parlamentních monarchií, či republik, kompatibilních s liberálně demokratickým uspořádáním společnosti na základě principů Velké Francouzské revoluce, potom také chápe osobu panovníka za nevoleného z vůle lidu. Takový panovník není samozřejmě ochoten podřídit se vůli "volených" zástupců národa a panujícího pouze v silně omezené rovině dané liberální ústavou, či omezujícími zákony státu. Katolický a monarchistický legitimismus je v pravdě jedinou možností, jak překonat zastaralý a nefunkční systém politických stran, jejich zkorumpovanost a totalitarismus, ke kterému směřuje každá politická strana. Monarchismus se snaží vystavět společnost na stavovským principech tak, jak to nastínil papež Pius XI. ve své sociální encyklice Quadragesimo Anno. Takovéto politické režimy, založené na principech Revoluce 1789, považují monarchističtí legitimisté (např. karlisté, či miguelisté) za "hřích" a jedinou skutečnou monarchií je pouze ta, kde panovník vládne z Boží vůle a na základě ní, neboť Boží řád předpokládá od panovníka poslušnost vůči Bohu - Tvůrci tohoto řádu. Monarchisté v různých národech Evropy si jasně uvědomují již více jak 100 let, že bývalé monarchie Evropy, které se zhroutily na konci 19. století, či v první polovině 20. století, doplatily právě na to, že se neustále rozšiřovala práva volených zástupců lidu, omezovala se moc panovníka, který se nakonec stal loutkou v rukách liberálně demokratických parlamentů a je dnes v současných přeživších monarchiích dobrý pouze pro přestřižení pásek při otevírání nových stadionů, nemocnic a dálnic apod. Pokud legitimistický monarchista chce překonat liberálně demokratické revoluční tmářství, potom musí usilovat o to, aby se uprázdněný královský stolec obsadil legitimním panovníkem a tento byl vybaven významnými pravomocemi.

Slavným příkladem celoevropského boje katolických monarchistů proti liberální demokracii a Revoluci je pro legitimisty osoba hraběte Henriho de Cathelineau, potomka šlechtického rodu z Vendée, jehož příslušníci potírali jakobíny. V mládí se hrabě aktivně zapojil do povstání vévodkyně z Berry, v Portugalsku bojoval po boku miguelistů, zúčastnil se první karlistické války ve Španělsku, v roce 1861 se aktivně podílel za udržení Bourbonů v Itálii a v roce 1872 se aktivně podílel na přípravách druhé karlistické války.

Jak kdysi prohlásil Luis M. de Llauder na adresu španělského karlismu a jeho boje proti Revoluci: "Jsme silní, jsme nesmrtelní a dokud budeme hájit katolické a monarchistické Španělsko, můžeme počítat s pomocí Boží." Tatáž slova jistě patří všem katolickým a legitimistickým monarchistům po celém světě i dnes.

Po roce 1918 se zdálo, že monarchismus je minulostí. Liberálové po celé Evropě si mnuli ruce, ale netušili, že i budoucí generace lidí znovu budou oživovat tento boj a že vlastně Revoluce nikdy totálně nezvítězí. V tom je možné vidět určitý zázrak, že i generace lidí prošlých liberálně demokratickým, komunistickým, či fašisticko-nacistickým režimem, znovu chtějí obnovovat katolickou monarchistickou myšlenku. A jestliže něčeho monarchisté dosáhli, bylo to proto, že to chtěl Bůh. Monarchismus byl možná kdysi poražen, ale zároveň zůstává neporažen a znovu zázračně ožívá jako pták Fénix. Monarchismus má jednu ohromnou výhodu, neboť se opírá o nadčasové principy, které se přizpůsobují změněným okolnostem světa, vylepšují se, aniž by se sám vzdal věčných principům vlády. Monarchismus není však pouze bojem za legitimního panovníka. Takovéto úzké chápání není správné. Je zvláště obhajobou sociálního království Ježíše Krista, je restaurací sociálního řádu založeného stavovskými principy. Jestliže se monarchismus dovolává práv Božích pro legitimního panovníka, potom také ve shodě s názorem katolické Církve, o kterou se opírá jako o svou ideologickou základnu, se staví proti modernímu kapitalismu a liberálním právům. Obnova starého režimu (Ancien Régime) je jedním z cílů monarchistů a vlastní záchrana Církve, trůnu a státu před liberálním barbarstvím.
Jak kdysi prohlásil dominikán Francisco Alvarado na adresu liberálů: "Ať si hlásají své doktríny, ale ať potom nejsou překvapení, protože pro podobné apoštoly revoluce, my, katolíci, máme pouze slova odsouzení. A jestli nemají sílu mlčet, zbývá jim ještě jedna cesta. Tam na severu je Francie, kde je přijmou s otevřenou náručí… Ale tady ve Španělsku, co mohou očekávat? Už jsem to jednou řekl - odsouzení."

Lorenzo Hervás y Panduro, španělský jezuita, hovoří o liberálech takto: "Hříšní a pyšní reformátoři demontují tradiční společnost neuvěřitelně rychlým tempem a jejich ďábelské postuláty svobody, rovnosti a lidové svrchovanosti hrozí všeobecnou destrukcí osvědčeného řádu." Podobně jako katolická Církve, i její syn P. Hervás hovoří o tom, že nejpřirozenějším uspořádáním společnosti je hierarchické, neboť společnost je podobna tradičně chápané rodině, kde o otcovské autoritě již nikdo nediskutuje, pokud nechce, aby se rodina rozpadla. Jeho prorocká slova dnes okoušíme v praxi. P. Hervás dále totiž pokračuje: "Pokud se společnost postaví na základech lidové svrchovanosti, rovnosti, vše nevyhnutelně skončí chaosem a všeničící anarchií."

Biskup ze Santiaga de Compostela, kapucín Rafael de Vélez ve svém díle Apologia del Trono y del Altar (Obrana trůnu a oltáře) z roku 1818 říká: "Svrchovanost lidu není jenom omyl, je to hřích. Kdo si chce pro sebe osobovat autoritu krále, útočí nejenom na panovníka, ale na samotný Boží řád."

Asi nejtrefněji se vyjádřil na adresu liberálů a revolucionářů všeho druhu pretendent španělského trůnu Karel V. ve svém Manifestu z 20. února 1836: "Jaký ostrý kontrast k opravdové svobodě a radosti… nabízí tato vláda založená na podvodu a úplatnosti, na útlaku a anarchii. Tihle revolucionáři přinášejí do celé země jenom pláč a smrt… Ujařmili naši vlast pod těžkým a krutým jhem. Zradili ji, podvedli ji svými řečmi o lidských právech a teď Španělé žijí pod bičem opravdové tyranie. ... Spodina společnosti, zkažení a sprostí vrazi, teď vystupují v roli zástupců národa a jeho soudců. Vyhlašují zákony, které jsou absurdní a směšné, tvrdé a nespravedlivé zákony utlačující nevinné a osvobozující zločince. Prostudujte dějiny monarchií, zvláště pak té naší, a zjistíte, že se v nich žilo bez podobných bezpráví. Zjistíte, že i bez demokratických teorií naše vlast, naše hospodářství, obchod, vědy vzkvétaly… Jsem zarmoucen, když pozoruji, co do Španělska přinesla revoluce… nemilosrdné pronásledování dobrých Španělů ze všech koutů monarchie, útlak a strašlivé otroctví, v němž živoří mé národy uprostřed volání po svobodě, věznění, vyhnanství, konfiskace a popravy, přičemž postihováni jsou ti, kteří se neprovinili ničím jiným než odlišným názorem…. Španělský lid ale nebude věčně snášet nadvládu těchto zločinců, mužů bez víry, bez krále a bez vlasti."

Katoličtí monarchisté jsou přesvědčení, že veškerá moc pochází od Boha a odsuzují absurdní teorii o svrchovanosti lidu. Vyznávají, že jedině náboženství je nejdůležitějším společenským statkem, který ovlivňuje hospodářství i sociální situaci poddaného lidu. Náboženství je garancí morálky ve společnosti, o náboženství panovník opírá existenci své legitimní autority. Otcovská a vskutku moudrá vláda ctí náboženství jako samotný základ společnosti, chrání veřejné ctnosti prostřednictvím pečlivé veřejné výchovy nových generací. Taková vláda podporuje zemědělství, rozvíjí obchod a udržitelný průmysl a snaží se uchránit poddané od přílišného daňového zatížení.

Španělský pretendent trůnu Karel VI. zase vypočítává nedostatky parlamentní demokracie takto: "Dvacet pět let parlamentní vlády už nejspíš přesvědčilo národ, jak málo pozitivních výsledků může nabídnout tento systém vlády…Systém založený na sérii lží a výmyslů, které se protiví rozumu. Bereme-li v úvahu skandální korupci při organizování voleb, lid se na této vládě nijak nepodílí, ve skutečnosti jde o nový feudalismus, kde vládnoucí vrstvou je střední třída, zastupovaná především advokáty a politickými řečníky. …Je zbytečné vypočítávat diktátorské akty těchto tzv. liberálních vlád. Bylo by takřka nemožné nalézt období, kdy se vláda a společnost řídily jednou z mnoha ústav, které byly tak slavnostně vyhlašovány…V parlamentu se ani jednou nezvedl hlas protestu proti zlořádům, je totiž téměř nemožné najít poslance, který by hájil zájmy svých voličů. Poslanci obvykle hájí výhradně své zájmy či zájmy politického uskupení, ke kterému se hlásí. Je to smutný pohled na španělské Kortesy, které nikdy nevěnují pozornost otázkám důležitým pro vlast, a namísto toho ztrácejí čas v planých půtkách a osobních sporech o to, kdo bude zastávat jakou funkci. O daních rozhodují ne ti, kteří je musí platit, ale ti, kteří je projídají."

Český národ se musí vzdát liberálních bludů (které tak trefně vyjmenoval v Syllabu bludů bl. Pius IX.) a vyhnat je ze svých domovů, pracovišť, škol a kostelů… Český národ má na výběr: Právo, nebo bezpráví, řád, nebo anarchie, legitimita, nebo chaos, katolická monarchie, nebo komunistická (socialistická) demagogie, katolictví, nebo barbarství. Prozatím vítězí pouze to druhé a špatné.
V roce 1927 byl ve Španělsku publikován populární Ripaldovův katechismus, který na otázku "Jakého druhu hříchu se dopouští ten, kdo volí liberálního kandidáta?" odpovídá: "Obvykle se jedná o hřích smrtelný."
Totéž dokonce deklaruje i modernistický katechismus z roku 1978, který vydala Křesťanská akademie v Římě: "Je hřích volit nepřátele víry, národa, obecného blaha, poněvadž se dobrovolně podílíme na zlu, které taková osoba, je-li zvolena, může způsobit."
Naším legitimním panovníkem je Karel II. a korunním princem jeho syn Ferdinand Zvonimír von Habsburg. Chceme být věrnými poddanými Jeho Veličenstva Karla II. a usilovat o plnohodnotnou restauraci monarchie v naší vlasti.

A tak zapějme sloku našich karlistických spolubratrů v jejich hymně Oriamendi:

Za Boha, za vlast a za krále
bojovali naši otcové
Za Boha, za vlast a za krále
budeme bojovat i my.

Ať žije Kristus Král, ať žije katolická monarchie z milosti Boží.
Viva la Monarquía Católica, viva Cristo Rey!

Tiskové prohlášení Koruny České - Koruna Česká - Pressekommunique

21. listopadu 2012 v 19:55 | Koruna Česká a MC
Monarchia Catholica se připojuje k tomuto níže uvedenému tiskovému prohlášení.

Tiskové prohlášení Koruny České
Koruna Česká, ( monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska ) odmítá požadavek Evropské unie a některých jejích členských států na odstranění křížů a svatozáře z obrazů sv. Cyrila a Metoděje na slovenské pamětní minci v hodnotě 2 euro.

Z našeho pohledu je požadavek zkreslováním až přepisováním historie a významu obou světců jako šiřitelů křesťanské kultury a svévolným pokusem o popření nesporného faktu, že celá evropská kultura je postavena na křesťanských základech. Požadavek na odstranění křesťanských symbolů ze slovenské pamětní mince lze chápat jako diskriminaci křesťanství v současné EU.

Obáváme se, že při pokračování tohoto trendu můžeme v budoucnu očekávat, že státy EU budou vyzvány k odstranění křesťanských symbolů - křížů - ze svých státních znaků (Slovensko) a vlajek (Dánsko, Řecko, Švédsko, Finsko).


Češi jako váleční štváči - Tschechen als Kriegstreiber

11. ledna 2012 v 19:54 | MC

Rádi bychom české čtenáře upozornili na knihu Češi jako váleční štváči - Kramář, Masaryk, Beneš - Ničitelé Evropy z pera Hanse Meisera, kterou vydalo nakladatelství Grabert - Verlag v Tübingen (www.grabert-verlag.de). Hovoří v nich o třech předchůdcích-revolucionářích V. Havla. Autor v ní ukazuje, že nejenom Hitler a Stalin byli válečnými štváči, ale i pánové Kramář, Masaryk a Beneš. Zvláště Masaryk, který se tolik obdivoval bolševismu a Beneš, který se oslavně vyjadřoval o Hitlerovi. Autor ukazuje jejich nacionalistické postavy, šovinisty, kteří byli katholisch und deutschfeindlich (katolicismu i Němcům nepřátelští). Tito lidé nechápali menšiny, nechápali, že Českoslosvensko je mnohonárodnostní stát, že je třeba ho minimálně budovat po vzoru švýcarského modelu, který by byl přizpůsoben poměrům v tomto prostoru a vytvořili v centru Evropy jeden z prvních totalitních režimů, hned vedle ruského bolševismu, německého nacismu a italského fašismu, který omezoval řeč menšin, jejich školskou soustavu a obíral je o půdu, případně do nich střílel. Ukazuje, že Podunajská monarchie byla záměrně zničena těmito ničiteli, aby se otevřel prostor pro Nový světový řád popsaný nádherným způsobem v Masarykově Světové revoluci. V jejich životech se naplnil onen zhoubný světový názor anarchického pojetí svobody, totalitarismus lidských práv, který byl synonymem pro nacistickou německou rasu, komunistickou dělnickou třídu a třídní boj. Tito ničitelé zhanobili symbiozu soužití 16 národů v pravé unii založené, ať už chceme nebo nechceme, na katolickém pojetí vlády. Poukažme na to, že výše uvedení revolucionáři rozdrtili toto soužití národů svými názory, svými "obrozeneckými" a romantizujícími idejemi panslavistického a nebo pangermánského smýšlení ještě hluboko před I. světovou válkou, kterou autor (pozn. redakce MC - podobně jako například Alfons Kníže von Clary - Aldringen) nazval sebevraždou Evropy. Nacionalismus a Revoluce pronikla do centra Evropy. Autor detailně poukazuje na situaci Československa, které nakonec nespravedlivě vyhnalo miliony německého a dalšího obyvatelstva, aby nakonec bylo samo předhozeno na zlatém podnosu k obědu šelmě z Východu - Stalinovi. O tom se dnes ve školách neučí a záměrně mlčí, protože jsme v další fázi totalitarismu. Zpolitizované dějiny se vykládají tak, aby to lahodilo sluchu té či oné propagandy, která zrovna vládne. Liberální demokracie je pouze jinou formou světonázoru, který má bohužel totalitní aspirace. A tak se pořád dokola pokračuje v dalších a dalších blamážích, v jednom velkém dějinném revolučním mýtu, podobně jako vyzněl pohřeb občana Havla, světlonoše nového světového řádu, chcete-li rytíře světla v podání Igora Chauna.

II. vatikánský koncil a liberální demokracie nespadly z nebe! II. Vat. Konzil und liberale Demokratie haben nicht plötzlich aus allem Wolken gefallen!

17. listopadu 2011 v 10:20 | MC
Redakce Monarchia Catholica si uvědomuje na základě emailů, které dostává, že mnoho občanů považuje situaci tohoto státu za fatální a patovou, protože je postaven na revolučních principech, na kterých přetrvává poměrně krátkou dobu. Co je to za dobu? Je to pouhopouhý zlomek času, pokud vnímáme, že svět existuje 7520 let od stvoření světa. Žijeme však v časech, kdy se neověřené teorie a pouhé hypotézy stávají závaznou doktrínou, od kterých kdo se odvrátí, je stigmatizován jako vyvrženec, a kdy občan je vláčen a masírován mediálními karikaturami ze všech stran.

Ralliement s Revolucí?

II. vatikánský koncil byl inspirován Revolucí 1789 a pokračovalo se v prosazování revolučních idejí dávno před jeho samotným začátkem, přes dílčí porážky uvnitř Církve a společnosti až do roku 1962. Cesta Revoluce vedla přes osoby typu Lammenaise, modernisty přelomu 19. a20. století, přes liberalizující tendence Lva XIII [1], který zahájil smíření (Ralliement) s Revolucí, která dle slov msgr. Lefébvra znamenala náboženskou, politickou a sociální katastrofu nejenom pro katolickou Církev ve Francii, ale pro celý svět, přes pontifikát Benedikta XV.[2], kardinála Gasparri [3], který nese osobní zodpovědnost za uzavření konkordátu s Československou liberálně revoluční republikou, za zmasakrování mexických Cristeros i za odsouzení Action Francaise - jediné anti-revoluční, anti-liberální a monarchistické síly, která mohla Francii zachránit. Dále pokračuje přes pontifikát Pia XII. a jeho uznání OSN a tzv. křesťanské demokracie, jejíž podoba byla více revoluční než katolická a přes obklopení se liberály typu Montiniho, Bugniniho, Maritaina s jeho integrálním humanismem a dalšími. Pius XII. byl svědkem fatimského zázraku v římských zahradách a přesto neučinil nic, co by zabránilo vstoupit Revoluci do Církve a zničit krůček po krůčku společnost a rodinu. Těmito krůčky, malými omyly, se pomalu, ale jistě vkrádala Revoluce do Církve, aby nakonec zvítězila na koncilu. Je opravdu velmi směšné tvrzení některých tradičních kněží, že Církev byla do roku 1958 v pořádku a začala se hroutit až s nástupem Jana XXIII. Je to jeden z velkých omylů, který neodpovídá historické skutečnosti.

A to jsme poukázali na několik z mnohých problematických okruhů. Nemluvě o současné tzv. válce proti teroru, která má za cíl rozšířit světovou republiku nadvlády, o 11. září, o vývoji člověka z opice, o pokřivené imigrační politice, o kapitalismu, o liberální demokracii, o tzv. pádu bolševismu v Rusku, který se nikdy neodehrál. Jedna polopravda stíhá druhou, aby se nakonec ukázala její vlastní obludnost. Mediální kejklíři žonglují s realitou, protože neznají pravou objektivní realitu. Pravda není pro ně žádná shoda věci a rozumu[6], ale je uzamčena v ghettu politické korektnosti.

Papežové minulých desetiletí pouze potvrzovali, že pokud nezvítězí morálka a náboženství, nemůže vzniknout spravedlivý stát, který hledá blaho svých občanů. Bez náboženství nemohou existovat spravedlivé hospodářské vztahy a tržní mechanismus, ale zůstane u moci římskými papeži prokletý kapitalistický mamonismus a s ním spojený demokratický liberalismus. Socialismus a komunismus však (dle papežských sociálních encyklik) nejsou cestou z kola ven, ba právě naopak. Je to uvržení do totalitarismu znárodňování a centralizovaného hospodářství, které jde na úkor soukromému vlastnictví a stavění jednotlivých společenských tříd proti sobě. Žijeme v době neuvěřitelných politických a hospodářských experimentů, které si jsou vzájemně extrémními pozicemi. Co však říkají papežové, kteří této krizi evropských národů započaté Revolucí 1789 chtěli čelit? Návrat ke zjevenému náboženství, k morálce (Rerum novarum) a ke stavovskému uspořádání státu (Quadragesimo anno), podporou rodiny a pro-rodinné politiky, katolickým pojetím výchovy a katolickým formováním osobnosti a dalšími principy, bez kterých nebude současný liberální chaos poražen. Katoličtí monarchisté mohou s chloubou tváří v tvář současné demagogii poukázat na 1500 let úspěšné historie pod vedením papežů, císařů a králů. Liberálové zase na 200 let katastrof, vražd, loupeží, revolucí, gilotin a dvou světových válek. Bilance je jasná. A proto i pozice katolíků ve 21. století musí být celostním pojetím katolické víry a principů, které katolická Církev vždy hlásala. Jedním z těchto hnutí, které dopomohlo k definici papežské neomylnosti a k sociálnímu učení katolické Církve byl katolický ultramontanismus. V dnešní době je tolik bludných nauk jako je již výše zmíněná liberální demokracie, modernismus, socialismus, komunismus a nacionalismus, globalismus a zednářské pojetí světa, které vede ke korupci rodiny a převracení rolí pohlaví. Lékem je důsledný katolický ultramontanismus, chcete-li integrální katolicismus. Je opravdu velmi smutné, pokud si katolíci pořádají katolické školy a konference a potom se spojují s nepřáteli Církve, s politiky nejhrubšího zrna, vytvářejí hnutí se zaťatou pěstí a nejsou o nic lepší, resp. horší, než jejich republikánští revolucionáři. V důsledku je to potupa všeho toho, co tvoří sociální království Ježíše Krista. Bohužel jsou potom i ti, kteří sice jsou šlechtického původu, ale jsou ochotnými kolaboranty s liberálně demokratickým režimem, který odporuje Bohu. Zpronevěřili se tomu, co je Církev katolická vždy učila.

A ptáte se na 17. listopad 1989? To byla pouze jedna ze zastávkových stanic celkového plánu vedoucího k vytvoření Nové světové revoluční REPUBLIKY. Naše země se ochotně do něho zařadila.

Šlechta, podobně jako prostý občan, musí být poslušen verdiktu Církve. Pokud neposlušnost přetrvává, Bůh bude jednou přísně soudit. Proto katolíky děsí realita Božího soudu, která se tak nezadržitelně blíží a rozpomínáme se na svědectví našich svatých Otců, kteří pouze s posvátnou bázní hovořili o nadcházejícím soudu Božím. Bojme se soudu Božího, protože ten nenechá nikoho v pokoji, ale bude požadovat onen poslední halíř zpět.

Aaron Russo - O tzv. válce proti teroru, ženských právech a Davidovi Rockefellerovi - česky a anglicky

Francouzsky a anglicky
[1] Lev XIII. měl v osobě Mariana kardinála Rampolly markýze del Tindaro - modernisty a člena Ordo templi Orientalis - oddaného přítele. Zdroj: André Le Sage de La Franquerie de La Tourre. Markíz de Franquerie je autorem knihy Papežská neomylnost (L'lnfaillibilité Pontificale) a spolu s P. Jouinem vynikajícím znalcem zednářství a infiltrace Církve těmito principy.
[2] Della Chiesa byl podporovatelem kardinála Rampolly. Byl protivníkem sv. Pia X.
[3] Přítel a "zdatný učeň" kardinála Rampolly.
[4] Pravda je shoda skutečnosti s poznáním - Veritas est adaequatio rei et intellectus.

Uřvaná liberálně demokratická a revoluční politika D.O.S.T.-Schreiende, liberale, revolutionäre Politik der D.O.S.T. Bwg.

21. září 2011 v 13:07 | MC


Ilustrační foto.
Bátora, nepokoje ve Warnsdorfu, Breivik, Klaus a Benešovy dekrety

Zdánlivě nesouvisející věci mohou mít někdy k sobě až překvapivě blízko. To se týká i výše uvedených pěti oblastí, které v poslední době rozvířily hladiny už tak skandálních médií, neobratných a subjektivně pojatých. Na počátku byla střelba do lidí (1919) a na konci bitky v ulicích (Paříž, Londýn, Warnsdorf) a znovu střelba do zcela nevinných mladých lidí na ostrově Utoya (2011). A v tomto intervalu se pohybují kauzy a osoby typů Bátory, Klause, Lišky, představitelů D.O.S.T. a dalších skupin "zkrášlených" pochodem gayů a prorodinných sil, sem tam nějaká ta totalita na pár desítek let nacistického, liberálního, nebo komunistického zabarvení, atentáty 11. září apod. Směsice názorů, nesourodých myšlenkových slepenin a činů, vypadajících jednou naoko logicky a správně, podruhé jako šílená podívaná několika bláznů s tlampači v ruce. To všechno je moderní, liberální svět, svět bez Boha, rozporuplný, houpající se na vlnách své vlastní rozervanosti, vnitřní nejistoty a neschopnosti. To je moderní svět liberální demokracie, která nakonec "porazila" nacismus, fašismus, komunismus, protože sama má totalitní aspirace a výše uvedené omyly vyšly z ní jako opozice vůči ní. Je to jako v pekle, ďáblové se spojují proti Bohu, ale jinak bojují proti sobě, protože se vzájemně nenávidí.

Zednář Breivik a V. Klaus
Breivik sám velmi chválil Benešovy dekrety a postoj Václava Klause k otázce Sudetských Němců a považuje dekrety za model řešení všech problémů s minoritami, které navíc minoritami v dnešním slova smyslu nebyly. Postoje tohoto typu jsou typické pro moderní svět, někdo plánuje dekrety, někdo je schválí, jiný je obhajuje v Evropě, jiný má v hlavě menšinovou čistku, jiný jde a na vlastní triko začne střílet do bezbranných lidí na nějakém ostrově. Mají tito lidé něco společného? Mají. Mají stejnou touhu držet se genocidních předpisů, případně se zbavit jiné, nepohodlné skupiny lidí kvůli jejich jinakosti. A potom nám hlasitě dělají přednášky o jakési kolektivní vině, nebo nedej Bože, o lidských právech. Pokud Václav Klaus hovoří o nulové toleranci vůči nepokojům ve Warnsdorfu a o tvrdém zásahu, potom nepochopil, že zde zklamala viditelně inkluze menšinového etnika, která navíc žije na německých územích, ať už se to někomu líbí nebo ne. Nespravedlivé vyhnání Němců znamená řetězení dalších hříchů, které teď zažíváme a které se budou šířit dále. Jeden jediný hřích totiž plodí další hříchy sekundárně. Na druhou stranu je vinou zvláště sociální práce, že inkluzivní programy, které se po celé 20. století snažily etnickou menšinu začlenit do většinové společnosti, selhaly, a to díky neochotě samotné menšiny se na této inkluzi podílet. Liberální demokracie zklamala, protože nemá kapacitu vytvořit podmínky pro obecné blaho lidí žijících na tomto teritoriu. V jejím čele stojí nikým neřízené oligarchické skupiny, které hledají pouze své vlastní výhody. A mohou se odvolat na argument V. Klause, že také jako on "neznají špinavé peníze". Žijeme ve zvláštním světě lží, kde každá lež je tvořena částečně pravdou, aby se stala "objektivní"…

Nepokoje ve Warnsdorfu - Romové, stát - všichni zklamali
Nepokoje ve Warnsdorfu jsou pouhým vrcholkem ledovce. Je to totiž Papinův hrnec bez pojistného ventilu, který hrozí vybuchnout, protože se inkluzivní programy státní správy, neschopné, tupé mašinérie neživotné republiky, dělají od stolu úředníků a jenom pramálo sociálních pracovníků skutečně zajelo do pohraničních oblastí. Ale nechceme, aby to vyznělo tak, že velký počet policistů a armáda sociálních pracovníků něco zmůže. Nezmohou nic. Musíme si přiznat, že hlavně zklamala romská menšina, která dostala od státu a od většinového etnika nabídku na klidné soužití a dosáhnout kvalifikovaného vzdělání a zvýšení celkové sociální a životní úrovně. Od revoluce se s tímto etnikem nestalo nic. Romové promarnili čas, který mohli věnovat zlepšení svého postavení ve společnosti. Je rovněž zajímavé, jakým způsobem celá věc ve Warnsdorfu začala a kde se v ní nachází obyvatelé Šluknovska, kteří jsou biti policií, kterou platí ze svých daní, jestliže ti si stěžují, že situace v tomto regionu je po celou řadu let k nevydržení. Chcete Thajskou masáž? Zajeďte si do Warnsdorfu dnešních dnů. Tam vás policisté, tupá masa těžkooděnců, zmasíruje. :)

Omyl katolíků v liberální a revoluční politice
A do tohoto liberálního zmatku vstupují katolíci. Je trapným omylem některých katolíků bláhově se domnívat, že participace na liberální politice tohoto státu je přivede k tomu, že budou moci něco změnit. Nezmění nic. Pouze se hezky zařadí do liberálního ZOO jako jedna skupina exotů mezi mnohými dalšími. Domnívat se, že něco změním v liberální společnosti hájením pseudoprincipů, je tak kolosální omyl, že zaslouží vyjádření upřímné soustrasti. Je to stejný postoj jako u těch, kteří v prvních staletích byli nazváni lapsí - totiž ti z křesťanů, kteří byli vyzváni, aby nasypali trochu toho kadidla římským bohům a vyjádřili loajálnost vůči režimu. A oni nasypali. ...a kdyby tak učinili všichni, dnes bychom neuctívali stovky mučedníků z prvních tří staletí. Navíc prohřešek těchto katolíků je o to horší, že se k liberální demokracii vyjádřila neomylná autorita římského stolce. Pokud se akce typu D.O.S.T. spojují s V. Klausem jenom proto, že Hrad včetně jeho mluvčího, je dlouhodobě kriticky nastaven vůči všemu, tak je to příliš málo. Právě moderní vládci mají to společné, že mluví různě a tak, aby se zalíbili různým skupinám a udrželi tak klid v zemi, které pseudovládnou. Chraň nás Bůh Všemohoucí od jakékoliv participace na liberální politice, protože, kdo se jednou umaže, zůstane umazán, i kdyby si umyl ruce jako Pilát třeba tisíckrát. Takové akci D.O.S.T. nejde o kralování Ježíše Krista ve společnosti. Ona nezná Ježíše Krista a Jeho kralování. Raději se rozhodnout pro Beliála a mluvit jako zastánce andělských kůrů - to je politika D.O.S.T. Existence takové skupinky je postavena na vágních "hodnotách", které jsou k ničemu a nikam nevedou. Do liberální ZOO se vejdou nádherně. Proto z toho plyne velké rozhořčení většiny signatářů D.O.S.T., kteři ji opustili, protože si lidé dobře uvědomili, že D.O.S.T. nejenom že nic nevyřeší, ale pouze konzervuje revoluční režim oligarchů a tzv. politiků a sem tam někde vystrčí tykadla a bojuje za nějakého prostořekého politika na Facebooku.

Zachraňte Bátoru!
Koho že? Pana Bátoru a proč zrovna toho? Proč ne zrovna pronásledovaného Dalajlámu, nebo Salmana Rushdieho, Nema, nebo paní Vopičkovou ze Žižkova, která je seniorka a má malý důchod a nezaplatí si nájem v deregulovaném bytě? Právě tento nekonzistentní postoj je možné vidět kolem kauzy pana Bátory. Vyjádření úředníka ministerstva na adresu jiného politika je skutečně trapné a skandální, pokud k tomu skutečně došlo. Pořád se hovoří o slušnosti v politice a toto pan Bátora skutečně nesplnil, ať už jeho jednání bylo motivováno čímkoliv. Můžeme mít různé názory na politiky v této zubožené a prokleté republice, ale to ještě neznamená, že se budeme veřejně pouštět do politiků na veřejných sociálních sítích, pokud zastáváme úřednickou pozici. Daleko zajímavější je minulost pana Bátory, která je pro katolické křesťany nepřijatelná. Je praktikujícím katolíkem? Není to známo. Zvláště jeho kandidatura za Národní stranu, která směřovala k nacionalismu, je spíše varujícím imperativem a je tedy legitimní, že liberálové varovali před ním jako před démonem, byť oni nejsou o nic lepší. Otázkou je, proč se tedy tito katolíci v D.O.S.T. rozhodli stavět jednu z mnohých babylónských věží spolu s nacionalisty a vybrali si ten (ignaciánsky řečeno) prapor Satanův, místo vítězného praporu Krista Pána? Křesťan není minimalista, on chce buď vše pro Krista, nebo nic. Takový je postoj křesťanského politika a věřícího.
Proč si tito "drazí věřící" katolíci, kteří tak halasně pořádají školy sociální nauky Církve, nepřečtou pár stěžejních dokumentů sv. Pia X. a bl. Pia IX. o liberalismu a liberální demokracii, kteréžto omyly Církev svatá zavrhla? Tyto omyly jsou prokleté Bohem a tito katolíci je legitimizují tím, že chtějí v jejich otrávených strukturách koexistovat a dokonce možná jako strana.
A naše otázka na závěr našeho článku zní: Jaký smysl má akce D.O.S.T.?
To nechť si zodpoví a posoudí pozorovatel akcí D.O.S.T. sám.

Antireklama - Gegenwerbung

Křížová výprava proti sodomii - Praha 2011 - Kreuzzug gegen den Strichjungen

29. července 2011 v 20:16 | MC
Monarchia Catholica odmítá pořádání homosexuální Gay Queer Parade v Praze ve dnech 10.-14. srpna 2011. Vyhlašuje podporu rodině a silám, které podporují tradiční rodinu.
Katoličtí kněží, prosím odslužte katolickou mši na úmysl usmíření urážek za sodomský hřích!
Monarchia Catholica vyhlašuje křížovou modlitební akci za usmíření urážek Boha a Panny Marie a to modlitbou novény k Panně Marii Zázračné medaile z Rue d´Bac. Ve dnech 1.8. - 9.8.2011 se jí budeme modlit. Monarchia Catholica rovněž ve dnech pořádání této ohavnosti požádala některé duchovní, aby na úmysl usmíření urážek odsloužili mše svaté. Teď odpoví Bůh!
------------------------------
Alte monarchistische Kameraden, kampfen Wir für treue heterosexuele Familie, gesegnete von Gott!
Katholische Priester, zelebrieren Sie die katholische Messe für die Versöhnung des Gottes und unserer Lieben Frau!
Gott mit uns!

Papst und Habsburg Hoch!

---------------------------------------------------
Kreuzzug gegen den Strichjungen - Křížová výprava proti sodomii

(Pro ty, kteří se nemohou účastnit protestu proti homosexuální nemravnosti a kašparádě v Praze Gay Queer Parade, nechť se pomodlí ve výše uvedených dnech 1.8. - 9.8. 2011 novénu k Panně Marii Zázračné medaile!)

Modlitba k Panně Marii Zázračné medaile
(modlíme se ji po přečtení meditace, určené na každý den novény)
Panno Maria Zázračné medaile, ty ses zjevila sv. Kateřině Labouré jako prostřednice milostí. Vyslechni proto naši naléhavou prosbu. Do Tvých mateřských rukou vkládáme všechny své úmysly, duchovní i hmotné zájmy. Dovolujeme si svěřit tvé mateřské dobrotě i tuto zvláštní žádost (zde vyjádři svoji prosbu za odvrácení sodomie). Dobrá Matko, pokorně Tě prosíme, přednes ji svému Božskému Synu. Jestliže se neprotiví jeho vůli a slouží nám k posvěcení, vypros nám ji. Pozvedni tedy, Panno mocná, své prosící ruce nejprve k Pánu, potom je skloň k nám a sešli na nás paprsky svých milostí, aby se v jejich světle a teple naše duše očistila, aby nelpěla na pozemských věcech a kráčela za tebou a do dne, kdy se setkáme v nebeské slávě. Amen.
Bez hříchu počatá, Panno Maria, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme. (3x)

1. den - Cena medaile, pochází s nebe
Není dílem nějakého zručného mistra. Nevytvořila ji ani zbožná osoba proniknutá úctou k Panně Marii. Darovala nám ji sama Panna Maria. Ona zvolila všechny symboly, které na medaili vidíme. Medaile, kterou nosím, je znamením toho, že patřím Panně Marii. Pohled na medaili mi ji pokaždé připomíná. Ona je pro mě vzorem, který mám následovat. Chápal(a) jsem dosud, jakou cenu má medaile? Nosím ji stále? Modlitba: Panno Maria ...

2. den - Malá důvěrnice Panny Marie
Pán Bůh rád používá k uskutečnění svých úmyslů to, co svět považuje za slabé a hodné pohrdání, aby tak bylo zcela zjevné, že úspěch pochází od něho a aby bezmocnost stvoření hlásala jeho moc a moudrost. To platí i o sv. Janě z Arku a o sv. Bernardetě. Když chtěla svatá Panna dát světu Zázračnou medaili, vyvolila si k tomu nevzdělanou, jednoduchou novicku pocházející z vesnice. Sama sestra Kateřina řekla: "Přesvatá Panna si mě vyvolila jen proto, aby lidé nemohli pochybovat." Byla skutečně pokorná, o mimořádných milostech dovedla mlčet celý život. I papež Pius XI. obdivoval toto mlčení ve své homilii při blahořečení služebnice Boží a vydal o ní nádherné svědectví: "Zachovala tajemství své Královny." Vidí Panna Maria i na mně ctnosti, které se jí tolik líbily na sestře Kateřině?" Modlitba: Panno Maria ...

3. den - Panna s paprsky
Dogma o Neposkvrněném Početí tak, jak je připomíná medaile, je v souladu se všemi pravdami naší víry, počínaje dogmatem o dědičném hříchu a po nedávno ustanovený svátek Panny Marie, Prostřednice všech milostí. Při zjevení vycházely z rukou svaté Panny paprsky. Podle jejího vysvětlení znázorňují milosti, které rozdává všem, kteří o ně prosí. Kdy se sestra Kateřina divila, že některé drahokamy na prstech nevyzařovaly paprsky, uslyšela vnitřní hlas: "Drahokamy, které nezáří, představují milosti, o ně lidé neprosí." O kterou milost zapomínám prosit? Chápu, že každou milost mi Pán uděluje prostřednictvím Panny Marie, Matky církve? Prosím o milosti pro sebe, pro bližní i pro ty, kteří o ně neprosí? Modlitba: Panno Maria ...

4. den - Bez hříchu počatá Panno Maria, oroduj za nás, kteří se k Tobě utíkáme! Heslo na medaili
Naučila mě ho Panna Maria. Už je přeložené skoro do všech jazyků. Opakují ho ve všech končinách země. Otevřelo všechny mysli a srdce pro přijetí víry v Neposkvrněné početí. Neustále ho opakujeme. Naučme tuto větičku děti, nemocné a zvláště ty, kteří trpí. Všude ji šiřme. Přichází mi tato věta, kterou mě naučila Panna Maria, zcela bezděky na mysl? Opakuji ji s vírou a důvěrou? Modlitba: Panno Maria ...

5. den - Panna Maria šlape hadovi na hlavu
V knize Genesis čteme: "Nepřátelství ustanovím mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti zasáhne hlavu, zatímco ty zasáhneš jeho patu." Touto ženou, vzpomínanou v předjaří světa, je Panna Maria. Proto chtěla, aby ji medaile tak znázorňovala. Odporného hada dobře známe Je jím pokušitel, ďábel. Plazí se, vyčkává v zákoutí, syčí, pokouší se pannu utknout. Marná snaha! Je silnější. Je Neposkvrněná! I na nás často doráží pokušení jako pekelný had. Nezapomínejme, že k vítězství nám dopomůže Boží milost a Panna Maria! Prosím v pokušení o pomoc nebeskou Matku? Důvěřuji v její orodující všemohoucnost? Modlitba: Panno Maria ...

6. den - "M" na medaili
Na druhé straně medaile je monogram jména Panny Marie, který je podstavcem Ježíšova kříže. Pannu Marii nelze oddělit od jejího Syna. I já s ní mám být po celý život úzce ve spojení. Pomáhala by mi lehčeji snášet těžkosti. A je její jméno vždy v mém srdci, v mých myšlenkách a na mých ústech. Chci často pamatovat na krásná slova svatého Bernarda:"V pokušení, v pochybnosti, v utrpení k hvězdě se dívej, Marii vzývej!" Má Panna Maria místo v mém osobním, intimním životě? Nepovažuji ji jen za sochu? Je pro mě živou bytostí, která mě vždy ochotně přijme, vyslechne a odpoví mi? Modlitba: Panno Maria ...

7. den - Kříž na medaili
Kříž nad monogramem Panny Marie je symbol křesťanství. Připomíná vykoupení, souhrn křesťanského života. Svatá Panna měla účast na Ježíšově kříži. Stabat Mater stála pod křížem. Ukazuje nám ho na medaili a ubezpečuje nás, že bude stát i u našeho kříže a že nám ho pomůže nést. Cesta kříže je královskou cestou do nebe. A nám to Panna Maria pomůže pochopit. Prosím Pannu Marii o pomoc v době zkoušek? Jsem přesvědčen(a), že trpí se mnou a chce mi pomoci? Modlitba: Panno Maria ...

8. den - Dvě srdce na medaili
Srdce Ježíšovo ovinuté trním a hned u něho srdce Panny Marie probodené mečem. Tato dvě srdce jsou stále spojená - jak v lásce, tak i v utrpení. Srdce Ježíšovo je vzorem svatosti, pramenem všech milostí. Srdce Panny Marie je věrným obrazem Boží dokonalosti, průplavem, kterým přichází na svět každá milost. Matku nemůžeme nikdy oddělit od Syna. Narušili bychom tak Bohem stanovený pořádek. Jděme tedy k Ježíšovi vždy skrze Marii a nikdy je od sebe neoddělujme! Uctívám věrně Nejsvětější Srdce Ježíšovo každý první pátek v měsíci a Neposkvrněné Srdce Panny Marie každou první sobotu? Modlitba? Panno Maria ...

9. den - Hvězdy na medaili
I hvězdy na medaili jsou symbolem. Připomínají dvanáct apoštolů a svaté, kteří podle jejich příkladu následovali Ježíše a prostřednictvím Panny Marie dosáhli koruny slávy. Hvězdy nám také připomínají, že máme být apoštoly, vyhledávat v našem okolí lhostejné a nevěřící, abychom je skrze Marii přivedli k Ježíšovi. Je jich v dnešní době tolik! Jsem apoštolem? Pochopil(a) jsem, že i já jsem do určité míry zodpovědný(á) za duše ve svém okolí, zvláště za duše příbuzných? Modlitba: Panno Maria ...

Monarchisté zažívají ideové tříbení. Zůstanou u havlismu s vazbou na Nový světový řád, nebo se vrátí ke tradičním hodnotám?

23. června 2011 v 21:51 | http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/z-domova/pnuti-u-monarchistu-pryc-s-pohanstvim-pravdolasky/
Monarchia Catholica přetiskuje článek z webu První zprávy, který se týká ideového tříbení uvnitř Koruny České. Redakce MC věří, že toto hnutí uvnitř strany povede konečně k jasnému a vyhraněnému postoji, který dlouhodobě straně chybí a která se od svého založení ideově hledá. Tradiční platforma může tento neblahý vývoj radikálně zvrátit a jistě může z ní vzejít něco podstatně a principiálně jiného: totiž radikální rozchod s principy Francouzské revoluce na všech úrovních společnosti, včetně republikánské liberálně demokratické politiky.






--------------------------------------
<< ROZHOVOR >> Monarchisté zažívají ideové tříbení. Zůstanou u havlismu s vazbou na Nový světový řád, nebo se vrátí ke tradičním hodnotám?

V monarchistické politické straně Koruna Česká (KČ) dochází po letech útlumu k oživení. Postarala se o něj nedávno ustavená Konzervativní platforma. Ta vznikla jako reakce na nečinnost strany za současného vedení a na příliš liberální pojetí politiky, které se projevuje příklonem k tzv. pravdolásce a nedostatečným hájením konzervativních hodnot.

Jádrem Konzervativní platformy se stala aktivní místní skupina KČ ve Slezsku, která začala reagovat na politické události a vydávat jasná prohlášení a stanoviska - tedy něco, co bylo ve straně dosud spíše nevídané. K ní se přidaly i další místní organizace a jednotlivci, kterým vadila pasivita současného vedení.

Na nedávném sjezdu strany se Konzervativní platforma představila i osobně v projevech svých členů, kteří nezdravý stav strany kritizovali. To popudilo některé pohodlí navyklé spolustraníky, kteří nebyli na ideový střet připraveni, takže i po sjezdu na webových stránkách Koruny České spor mezi konzervativci a pradoláskaři pokračuje.

Rostoucí a sebevědomé konzervativní křídlo ve straně je s obavami vnímáno současným předsedou KČ Václavem Srbem a některými dalšími lidmi z vedení strany, které konzervativci považují za prodlouženou ruku pravdoláskařů.

Ve vyhrocené atmosféře tak například místopředseda KČ Radim Špaček konzervativce nazval "lžinenávistníky", což adresoval příznivci Konzervativní platformy Richardu Pechovi. Ze strany současného vedení ale jde o nepochopení podstaty sporu, protože představitelům platformy jde především o návrat ke konzervatismu, o kterém se sice v Koruně České mluví a sní, ale v politické praxi se na něj zapomíná.

Při návštěvě Ostravy se redaktor serveru Prvnizpravy.cz setkal s jednou z hlavních postav Konzervativní platformy Davidem Hibschem, předsedou místní monarchistické společnosti KČ v Ostravě, a vedl s ním rozhovor. Rozhovoru byli přítomni i jeho kolegové Jakub Moravčík (též ze slezské KČ) a Bohumil Šourek (místní společnost KČ v Praze 4), kteří do rozhovoru místy vstupují.

ROZHOVOR S DAVIDEM HIBSCHEM

Prvnizpravy.cz: Kde se momentálně nachází Koruna Česká? Před pár týdny měla svůj celorepublikový sněm, na kterém došlo k zajímavému ideovému střetu mezi starou gardou pravdoláskařů, mohu-li to tak říci, a tzv. Konzervativní platformou, jejímž jste nejhlasitějším a nejviditelnějším představitelem. Jak to dopadlo, kdo vyhrál (jestli někdo vůbec vyhrál), kdo má navrch a znamená to, že jsou nyní ve straně dvě křídla?

David Hibsch: Předně upřesním, že šlo o sněm český, na který přijely delegace ze Slezska a Moravy. K ideovému střetu určitě došlo, ale situace byla spíše patová. Koruna Česká se dělí do několika skupin podle politického názoru a vůbec dle schopností dělat politiku. Onen ideový střet se odehrával mezi pravdoláskaři, lidmi majícími obdiv k havlismu a příznivci Schwarzenberga a mezi lidmi z Konzervativní platformy, kteří mají chuť pracovat a politiku skutečně dělat a vůči pravdoláskařům jsou velmi kritičtí z hlediska konzervativních ideálů. Zároveň mají konstruktivní přístup k politice samé, protože si uvědomují problémy, které současná doba má a reagují na ně.

Prvnizpravy.cz: Jak jste vlastně přišli na nápad ustanovit Konzervativní platformu? Co vás k tomu vyprovokovalo a co je jejím cílem, smyslem?

David Hibsch: Vyprovokovala nás dlouhodobá nespokojenost se stranickou politikou v Koruně České, která je pasivní a má upadající tendenci. Pociťovali jsme touhu se k politice vyjadřovat a zlobilo nás a stále zlobí, že vedení téměř nereaguje na aktuální politické dění. Takže se našli lidé, kteří viděli věci podobně a podobným způsobem je vyhodnocovali. Myslíme si, že politika, kterou dělá Konzervativní platforma, je politika, kterou by KČ měla dělat a měla by ji dělat vždy.

Jakub Moravčík: Název Konzervativní platforma zcela konkrétně vymyslel člen KČ Richard Pech...

Bohumil Šourek: Vzniklo to z debat, které jsme vedli s Richardem (Pechem) a Davidem Hibschem, takže je to spíše kolektivní dílo.

David Hibsch: V podstatě to začalo už slezským zemským sněmem.

Bohumil Šourek: Důvod, proč jsme s tím vylezli a co nás vyprovokovalo, je poměrně prudký úpadek členské základny, snižování členské základny, to samozřejmě také něco signalizuje. A pak jsou to neustále se opakující názorové střety politického charakteru, tedy mezi pravdoláskaři a ostatními, kde nebylo možné se nijak dohodnout a kde vedení strany ani nereagovalo na různé emaily. Kdo jsme, kam kráčíme, ke komu se přidáváme - to vše zůstávalo absolutně neformulované.

David Hibsch: KČ je vlastně pozůstatek určitého hnutí, které zde bylo už v 80. a hlavně v 90. letech, přičemž po převratu v roce 1989 víceméně pořád oscilovalo mezi pravdoláskařstvím a něčím jiným. Tehdy byly velké naděje, že se podaří obnovit určité věci, jako například kontakty s šlechtou, celé se to ovšem vyžilo. Zůstala jen hromada lidí, kteří se kdysi přihlásili ke Koruně, nikdy nic nedělali, dokonce ani neplatili členské příspěvky, tedy neplnili ani základní povinnost straníka, avšak stále byli vedeni jako členové strany. Potom se tedy udělala čistka a ti, co neplatili příspěvky, byli vyhozeni. Najednou se zjistilo, že základna se zúžila, ale navíc odcházeli i lidé, kteří něco dělat chtěli, ovšem naráželi na nezájem a lhostejnost, na nicneříkající politiku, která nikdy nikam nevedla. Tito lidé se prostě vyčerpali a řekli si, že je lépe svůj čas trávit jiným způsobem.

Prvnizpravy.cz: Takže myslíte, že se vám podařilo či podaří takovéto lidi nadchnout myšlenkou Konzervativní platformy, která konečně něco hmatatelného dělá? A dá se už nyní říci, kolik má třeba členů a z jakých míst republiky se rekrutují?

David Hibsch: Ono je to stále v začátcích. Mnozí lidé se ozývají, ale to ještě neznamená, že jsou členy Konzervativní platformy.

Bohumil Šourek: My se zatím takto nestrukturujeme.

David Hibsch: Jsme jistým myšlenkovým proudem, který se tzv. inicializoval, motá se kolem něj asi desítka lidí a pak mnoho dalších, kteří nám vyjadřují podporu a v zásadních okamžicích, třeba na nějakém sněmu, nás třeba svým projevem podpoří. Ona je totiž většina lidí v KČ nespokojena. Mnozí z nich třeba ani moc konzervativní nejsou, ale obecně je rozčiluje ona pasivita, takže i tito lidé se nakonec přidávají k tomuto hlasu Konzervativní platformy, že je třeba něco udělat a stranu zachránit.

Prvnizpravy.cz: Jak vaši aktivitu přijalo vedení a co myslíte, že to do budoucna se stranou udělá? Nemáte strach, že to třeba povede k jejímu rozštěpení, nebo věříte, že se vám tímto tlakem zprava podaří dosáhnout toho, že se strana vrátí k tradičním hodnotám?

Bohumil Šourek: Kdybychom chtěli stranu štěpit, tak bychom si založili novou, to je to celkem nejjednodušší. O štěpení to není a o něj nám ani nejde...

Prvnizpravy.cz: Nemůže vás současné vedení takříkajíc vyštípat?

Bohumil Šourek: My se tak jednoduše vyštípat nedáme.

David Hibsch: Vyštípat? Na základě čeho? My nejsme neloajální k našim myšlenkám, jde-li o monarchii a podobně. My jsme bytostně přesvědčeni, že tento státoprávní systém chceme, budujeme ho a je to náš dlouhodobý cíl. Oni nemají důvod nás vyštípat. Ve stanovách máme jen klauzuli, že kdyby nějaký monarchista kazil dobré jméno strany, tak může být vyloučen, ale na tohle mohou velmi těžko něco navléci.

Prvnizpravy.cz: Ale jak jsem se díval na váš stranický web, byly tam i nesouhlasné příspěvky těch, kteří reagovali na vaše vystoupení na sněmu a byli vaší aktivitou zaskočení. Vypadá to, že to vyprovokovalo nějakou odezvu...

David Hibsch: To víte, že to vyprovokovalo odezvu. Oni se totiž vlastně všichni považují za konzervativce, ale v podstatě je to obyčejné pokrytectví.

Bohumil Šourek: Když jsme s tím naším prvním oficiálním vyjádřením vyšli ven a odkryli se, tak hned v prvním odstavci jsme napsali, že jsme konzervativci a že víme, že se spousta lidí hlásí ke konzervatismu také a že jim to možná bude připadat divné, protože oni se cítí být též konzervativci. Ale rozhodující je, jak se lidé chovají.

Prvnizpravy.cz: Co to tedy podle vás konzervatismus je a jak se projevuje? A v čem KČ je nedostatečně konzervativní, když zde muselo vzniknout takovéto uskupení?

David Hibsch: Jak všichni víme, tak konzervatismus je uchovávání něčeho a to uchované má být pak předáváno potomkům, konzervatismus je tedy pouhá metoda. Arab může také něco předávat a býti tak konzervativní. V našem prostoru je ovšem to něco uchované a předávané křesťanská civilizace, jde tedy o vazbu na její duchovní i kulturní obsah. A protože dnes se ideový boj vyostřuje - konflikt s ideou Nového světového řádu, který reprezentuje pravdoláska, a těch, kteří skutečně chtějí uchovat dědictví předků - tak samozřejmě to je směr, kterým musíme jít. Všechny ty -ismy, které zde byly, svědčí o tom, že se vše vyprázdnilo a dnes už většina pochopila, že právě tyto -ismy vedou k totalitě, k brutálnímu systému, který nás smete všechny. Je pouze jediná možnost, navrátit se k tomu, co je osvědčené a to jsou křesťanské ideály a hodnoty. To je dnes objektivně zřejmé i lidem, kteří třeba nejsou zběhlí v otázkách náboženských, ale na rovině přirozeného řádu si uvědomují, že toto se v dějinách skutečně osvědčilo, a právě tohle drželo Evropu.

Bohumil Šourek: Já myslím, že to je i vymezení se vůči individualismu, kdy se dnes jednotlivec vydává za základní míru všeho a to, co on chce, je v pořádku. Konzervativec ale vidí vyšší potřebnou hodnotu - rodinu, stavovské skupiny, které spojovaly lidi obdobného zaměření, charakteru, přičemž jim to neubíralo svobodu. Zatímco dnes, kdy se stále prosazuje jednotlivec a jeho svoboda, vidíme, jak se ta svoboda jako taková pomalu vytrácí.

PŘEDSEDA JE VLÁČEN BÁZLIVOSTÍ. A MOŽNÁ JE I VYHOŘELÝ

Prvnizpravy.cz: Jaká je náplň vaší činnosti? Bude Konzervativní platforma spíše virtuální a bude se realizovat vydáváním jasných stanovisek, jako jsme už mohli vidět, nebo máte v plánu nějaká společná setkání, porady, plánování apod.

David Hibsch: My jsme přistoupili na hru moderních technologií, takže máme porady ve virtuálním prostoru, připravujeme nová prohlášení, vše spolu konzultujeme a pak si mailem předáváme různé návrhy.

Bohumil Šourek: V této chvíli máme hotová tři prohlášení, předložili jsme je předsednictvu, aby se k nim vyjádřilo, čekáme na odpověď,

Prvnizpravy.cz: To je vždy předkládáte?

David Hibsch: Ne. To je ovšem ono jablko sporu. Předsedovi jsme totiž sdělili, že jediné, co můžeme udělat je, že mu jakékoliv naše vyjádření pošleme, což neznamená, že ho pak nebudeme publikovat. Jsou přeci možnosti publikovat tato prohlášení i mimo web KČ a nejsme vázáni na to, jestli nám něco zveřejní nebo ne. Ono to vlastně probíhá takto. Každá místní organizace KČ má různé své aktivity. Třeba my s Jakubem a dalšími pořádáme přednášky, veřejná promítání, slezskou pouť a podobně. Takto by měla fungovat každá místní buňka KČ. Zatím je to tak, že jednotlivé organizace měly poměrně širokou svobodu a co si udělaly, to holt měly. Samozřejmě ve chvíli, kdy došlo ke konfliktu, a my začali dělat něco, co se nelíbí centru, začalo mluvit o tom, co místní organizace mohou či nemohou, jestli mohou za sebe vydávat nějaká prohlášení, nebo ne a podobně.

Prvnizpravy.cz: Ten spor ještě není vyřešený?

David Hibsch: Není vyřešen. Skutečně nevím, jak se bude řešit, protože my se nezměníme. Za svým politickým přesvědčením si stojíme, monarchisté jsme, jsme pravicoví, konzervativní a myslíme si, že takovou má být i strana. To, že zrovna teď narážíme na nějaké struktury, které jsou pravdoláskařské, na lhostejnost, bezradnost či povznesenost nad problémy republikánů a republiky, považujeme v této chvíli jen za přechodný stav.

Prvnizpravy.cz: Několikrát jste do světa vyslali velice jasná (na českou politiku také nebývale ostrá) prohlášení, kde se například zastáváte Petra Hájka, prezidenta Václava Klause, Ladislava Bátory, ale kde i kritizujete plošné očkování, pravdolásku a jejich prominentní představitele či nadnárodní společnosti ohrožující nezávislost naší země. Co vás vede k takto jasně formulovaným výrokům?

Jakub Moravčík: Ano, první událostí, která rozběhla vznik Konzervativní platformy, byla kauza Ladislava Bátory (KČ Slezsko se Ladislava Bátory důrazně zastala, pozn. red.). Odstartovali jsme to u nás ve Slezsku a vzbudilo to nesouhlasnou reakci v KČ, ale zároveň i souhlasnou reakci některých lidí, jako je třeba Bohumil Šourek a dalších, kteří pak vytvořili Konzervativní platformu.

David Hibsch: K těm ostrým prohlášením - většina lidí v této zemi už dávno ví, že projevy politiků jsou bohapustým žvaněním, proto jazyk, který užíváme, je zcela normální, přičemž politická nekorektnost je prostě normální věcí. Já se vůbec ptám, proč existuje tento celospolečenský strach. Dnes napíšete nějaké prohlášení a všichni se už dopředu děsí, protože je to prý ostré. Pokud je to k věci, je to trefně a nekompromisně pojmenováno, tak na to běžný člověk slyší mnohem lépe, než když poslouchá v televizi dvacetiminutový proslov, který je o ničem. Mně je takto mluvit vlastní. Nevím. Občas mi v Praze říkají, že Slezané jsou ostří a tvrdí, ale já to beru jako něco zcela normálního.

Prvnizpravy.cz: Které z těch prohlášení vyvolalo zatím největší nelibost ze strany vašeho předsedy?

David Hibsch: Tak určitě Bátora a rovněž naše pozitivní prohlášení ve vztahu k prezidentovi. Úplně první dopis, který jsme zaslali prezidentovi, vznikl jakožto dopis soukromý. Já ho formuloval ze své vlastní vůle jako vlastní reakci na to, co prezident řekl 28. října ve Vladislavském sále, kde začal kriticky hovořit o Novém světovém řádu zcela nepokrytě. Pak jsme dali dohromady také otevřený dopis, který se již týkal věci podpory pana Bátory. Kauza "prezident" samozřejmě vyvolala ve straně ostré potyčky, protože prezidentovi pravdoláskaři nemohou přijít na jméno, včetně těch v KČ.

Jakub Moravčík: Nevím, jestli bych je všechny hned nazval jako pravdoláskaře, ale někteří monarchisté, když slyší slovo ´prezident´, tak jim skoro naskakuje kopřivka.

Prvnizpravy.cz: Odpověděl pan prezident nějak na ten dopis?

David Hibsch: Odpověděl na něj velmi krásně. Odpověděl způsobem, kdy konstatoval, že právě takové záležitosti jako hon na pana Bátoru likvidují svobodu. Odpovědi vlastně byly dvě. Na můj první interní dopis přišla odpověď od pana Jakla a byla spíše oficiální. Na náš otevřený dopis nám prezident naopak odpověděl velmi krásnou formou. Dopis je na ručním papíře, s raženými znaky a vlastnoručním podpisem. Bylo vidět, a byl jsem také ujištěn, že tohle nedělá moc často. Odpověděl velmi hezky s tím, že bude bojovat, aby byla svoboda v této zemi zachována.

Prvnizpravy.cz: Když jsme u těch pravdoláskařů, kdo je v KČ takový čistý pravdoláskař, o kterém se dá říci, že reprezentuje zájmy lidí kolem bývalého prezidenta?

David Hibsch: Tak toto jméno mohu říci naprosto otevřeně - jde o člověka, který byl již v politice aktivní. Jde o předsedu společnosti KČ Prahy 6, pana Dr. Špačka. Kdysi byl náměstkem ministra životního prostředí jako člen ODA a byl za ODA i v parlamentu.

Prvnizpravy.cz: A váš předseda? Toho byste zařadili kam? Patří také k pravdoláskařské skupině, nebo je spíše jen vláčen okolnostmi?

David Hibsch: U našeho předsedy jde spíše o ono vláčení skrze bázlivost se namočit. Je otázka, čím je to vlastně způsobeno, jestli přemírou tzv. politické korektnosti, nebo také tím, že za ty roky vyhořel, což je docela možné, je přece ve funkci již osm let. Svého času ovšem takový nebyl. Já jsem s ním léta neměl problém, ale těch posledních pár let to dospělo do stádia, kdy jsme se začali jemně potýkat. Když se třeba prosazovaly homosexuální sňatky, tak jsem tehdy provokoval předsednictvo a napsal koncept prohlášení. Nakonec ho sice přijali, takže se KČ vůči registrovanému partnerství vymezila, ale bylo to opět takové opatrné, nebylo to natvrdo. Inu kličkování, jako když zajíc poplašeně běhá před myslivcem. Zkrátka politicky korektní.

NOVÝ SVĚTOVÝ ŘÁD? REINSTALACE POHANSTVÍ

Prvnizpravy.cz: V pondělí jste vystupoval v rámci debatního večera Hovory na pravici s neméně důrazným projevem. Dal by se shrnout do slov ´Pryč od Nového světového řádu zpět k přirozenému řádu danému od Boha´. Co je podle vás nový světový řád a jak se projevuje - ve světě i u nás?

David Hibsch: Nový světový řád je v podstatě reinstalace pohanství. Jde o mýtus o tom, jak má vypadat svět, kdo ho má vést a kdo je tím vyvoleným. Je to o světlých zítřcích, je to úplně stejný sen, jako byl ten o Třetí říši či nadnárodním komunismu. Je to stále jedna a tatáž myšlenka.

Prvnizpravy.cz: To je spíše obecné vyjádření, ale co si pod tím představit prakticky? Jaké jsou jeho nástroje, které používá?

David Hibsch: Nástroje jsou mocenské, finanční, politické, tomuhle nebylo v dějinách nikdy jinak. Jak se to projevuje? U každého jednotlivce, protože tohle vždy souvisí s vírou lidí, co od tohoto světa čekají a co považují za cíl svého života. Do Nového světového řádu může patřit holandská královna Beatrix, Karel Schwarzenberg nebo Bill Gates, stejně jako tady Franta ze sídliště...

Prvnizpravy.cz: A přirozený řád Boží byste - třeba pro člověka, který není věřící - popsal jak? Co si pod tím má představit? Co je to za hodnoty a co to naopak není?

David Hibsch: Existují přirozené hodnoty, například, že jsme byli stvořeni jako muž a žena, že existuje účel těchto věcí, tedy že muž a žena se spojí v manželství a z nich vzchází rodina, děti. To je myslím jeden z pilířů přirozenosti, který je Bohem dán a vše, co se mu vymyká, je mimo přirozený řád a není normální. Nebo třeba hodnota člověka. Proč si vůbec máme vážit člověka? Proč má být člověk hodnotou a nemá být zavražděn dříve, než se narodí, zavražděn, když přestane plnit svůj společenský účel - toto všechno se odvíjí od toho, jakou má člověk hodnotu z hlediska své konstituce, toho, jak byl stvořen, k jakému cíli a kam směřuje. Za mnoha zvrácenými omyly skutečně stojí evoluční teorie. Když přijmeme zásadu, že jsme jen lepší zvířata, potom se lépe zbavuje lidí, protože zvíře je přeci zvíře, takže o co jde. Tihle lidé přitom tzv. zvířata milují, přitom klidně zlikvidují mimina či staré lidi a zdůvodní si to milosrdnou lží.

Prvnizpravy.cz: A když půjdem dál, nad rodinu, jaké další hodnoty to jsou? Co pro vás znamená třeba vlast, národ?

David Hibsch: Vlast je samozřejmě vztah k zemi a jejím primárně duchovním hodnotám, pak hodnotám mravním a kulturním. Národ vnímám tak, že má nějakou svou kulturu a nějaké své hrdiny. Vždy jde pouze o to, jestli ti naši hrdinové, kteří jsou nám předkládáni, jsou skutečnými hrdiny a jestli jim může být přisouzena naše úcta. Vždy přece platilo a platit bude, že po ovoci je poznáte. Náš národ má spoustu lidí i statků, na které můžeme být hrdí, ale vůbec si nejsem jist, jestli si skutečně vážíme těch, kteří si to zaslouží, a naopak nevyvyšujeme právě ty, kterým úcta až tak nepřísluší, jen nám to ideologicky vyhovuje, protože se na tom kdysi postavila národní image.

SPĚJI DO BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ, NE DO BOŽÍ REPUBLIKY

Prvnizpravy.cz: Jakou společnost by si konzervativní monarchista představoval?

David Hibsch: Spravedlivou společnost. Společnost, která poskytuje prostor člověku zrát z hlediska jeho duchovního života i dalších oblastí jeho pozemské pouti. Myslím, že platí, co jsem řekl ve svém projevu, včetně citace ze Sv. Augustina, šlo o citát z jeho díla "Obec Boží". Sv. Augustin problém velmi trefně popsal již před mnoha staletími. Chtěli bychom tedy společnost, která poskytuje prostor pro člověka a pro jeho mnohostranný rozvoj: že ho netyranizuje, že z něho nečiní otroka, jak to vždy činí a činit bude pohanství, protože jedině křesťanství člověka skutečně osvobodilo, dalo mu vysokou metu a základní smysl jeho směřování, osvobodilo nás od pohanského a osvícenského zatemnění.

Prvnizpravy.cz: A prakticky? Jak byste si představovali správu země?

David Hibsch: Opět odkážu na svůj projev. Monarchie by měla být státem malým co do státních institucí a efektivním ve vytváření prostoru pro aktivity lidí. Jejím cílem by měla být co největší soběstačnost rodin a neměla by se vázat na vliv nadnárodních institucí a globální ekonomických hráčů s otrokářskými tendencemi. Pokud jde o správu země, měla by být postavena na pravidle - co se může rozhodnout dole, nechť se rozhodne tam. Chceme se vrátit k selskému uvažování našich předků. Nejdříve musí prosperovat náš dvůr a sedlák musí nejprve uživit sebe, svou rodinu, své děvečky a čeledíny, a teprve potom může přemýšlet, co nakoupí od jiných sedláků. Být zadlužen lichváři je zločin na dědicích a lichváře ve své vsi nestrpíme.

Většina lidí už dnes po všech těch revolucích, po všem tom vyvlastňování majetku, a já nevím po čem všem ještě, začíná chápat, že selský rozum je nutný. Dříve se lidé starali o svůj majetek, uměli si spočítat své náklady, své zisky, uměli hospodařit a přitom věděli, že jednou vše opustí a budou skládat účty. Monarchie nebyla o ničem jiném - vždyť šlechta, to byli národohospodáři. Samozřejmě, že hájili svůj vlastní zájem, ale tím hájili i zájmy poddaných, protože žádný šlechtic si nemohl dovolit, byl-li normální, odírat své poddané, aby mu vznikla selská bouře. Dostal by se tak do nemilosti u krále, a on by se ptal: "co to děláš, ty vole, vždyť se tím stáváš škůdcem zemského míru". Tedy šlechta, to byli národohospodáři, takoví větší sedláci s oním selským rozumem.

Dnes jsou ovšem skoro všichni lidé, kteří nepatří k úzké elitě, bezzemky. Postavení středověkého člověka z hlediska svobody bylo mnohem lepší než je tomu dnes, kdy je téměř každý bezzemkem a musí přemýšlet, jestli vůbec bude mít děti, jak je uživí a z čeho. Pak se pere o sociální dávky, protože mu nic jiného nezbývá, protože je vazalem systému. Od dob osvícenství se zde buduje nový otrokářský systém z lidí, kteří mají legitimizovat svobodu elit, byť sami jsou naprosto nesvobodnými.

Prvnizpravy.cz: Do jaké míry monarchista lpí na té formě monarchie, která je pro mnoho lidí v tuto chvíli nepředstavitelná, nereálná? Narážím i na to, co jste zmiňoval ve svém proslovu, kdy jste říkal, že mnoha českým monarchistům je například milejší regent či prezident, který se snaží blížit onomu všeobecnému řádu a křesťanskému dědictví po našich předcích, než zdivočelý liberální monarcha s aristokratickým původem. Dá se to vztáhnout na Václava Klause vs. Karla Schwarzenberga a bylo to tak myšleno?

David Hibsch: Z hlediska vnitřní filosofie obou jmenovaných se to vztáhnout dá, ale já jsem to takto výslovně neřekl. Mně je v podstatě jedno, jestli je to v tuto chvíli Václav Klaus nebo přijde po něm někdo, kdo ho bude následovat v některých krocích nebo naopak bude v některých činech i lepší. Pro mne ovšem stále bude tím milejším regentem. Na panu prezidentovi skutečně oceňuji mnohé, a vidím v něm spíše onoho regenta, než v lidech jako je pan Schwarzenberg, protože u těchto liberálních dobrodruhů je patrné, že náležejí k Novému světovému řádu, k onomu novopohanství. Mě skutečně nezajímá, jestli má pan Schwarzenberg tituly po svých předcích. Když si člověk srovná Schwarzenbergova otce, Karla VI. ze Schwarzenberga, a jeho synátora, tak je to bohužel nebe a dudy. Došlo tady k významnému posunu v základních otázkách.

Máme zde tedy nějaké dědictví po našich předcích, máme svatováclavskou korunu a svatovítskou katedrálu, ve které byli korunováni čeští králové. Tohle všechno jsou odkazy na víru našich předků, jejich touhy po Králi králů a jejich spění do vyššího společenského řádu. Bohužel dnes jde relikty minulosti. Kdyby si dnes nasadili na hlavu svatováclavskou korunu lidé typu pana Schwarzenberga, půjde o do nebe volající zneuctění, protože tyto symboly přeci vyjadřují nějaký obsah. A pokud je tento člověk z hlediska obsahu někde jinde, tak může tyto symboly jen znesvětit. Proto i u nás někteří moudří monarchisté říkají - ano, lepší než nějakého liberálního monarchu, dalo by se říci také zrádce, tak raději prezidenta, protože by šlo o výsměch něčemu, co my sami považujeme za posvátné a má to pro nás velkou hodnotu ve vazbě na naše předky a jejich snažení.

Prvnizpravy.cz: Dosud jsme se bavili spíše o ideálním stavu věcí, jak by to být mělo a mohlo. Ale život a realita je jiná. Jak toho ideálu dosáhnout uprostřed té bídy, kterou dnes vidíme kolem sebe a jak se z toho Nového světového řádu vyvázat, ať už jako jednotlivec nebo jako země?

David Hibsch: Řekl bych to úplně jednoduše - proti duchovnímu zlu lze bojovat zase jen duchovními prostředky, ať už to někdo nazývá vírou nebo myšlením, jak je komu libo. Ale skutečně to začíná v každém jednotlivci. V tom, jak si uspořádá věci sám v sobě a začne-li se sebou něco dělat, mluvit o jádru věcí a druhé vtahovat do problému - to je důležité, protože prostředků nám už moc nezbývá. Dnes, i když někdo vydělá větší peníze, a řekne si, fajn, mám na to, odstěhuji se na nějaký statek, který si koupím a budu tam hospodařit a dosáhnu nezávislosti na celém systému, ono mu to stejně nakonec moc nepomůže. Systémová doktrína je dnes tak železná, že i tito lidé nakonec mají se státem problémy. Se státem se totiž dostanete do křížku vždycky, je to přece revoluční hydra, prodloužená ruka elitářů - otrokářů posedlých představou absolutní kontroly. Ale skutečně si myslím, že je nejprve potřeba opustit onu revoluční představu dějin a lidské společnosti a utříbit si to sám v sobě. My se snažíme alespoň tak, jak umíme a jaké prostředky teď momentálně máme. Hlavou zeď sice neprorazíte, ale musíte do ní dloubat a dloubat a třeba do té betonové zdi nějakou díru nakonec uděláte.

Prvnizpravy.cz: A poslední otázka. Co pro vás znamená monarchie?

David Hibsch: Já do žádné Boží republiky nespěji. Spěji do Božího království. Boží království má svou hlavu, svého Krále. Já jsem monarchistou z povahy své víry. Ani nebazíruji na tom, zda se nějaké světské monarchie, monarchie pozemského typu dočkám. Nijak mě nevzrušuje, jestli se jí dočkám nebo nedočkám a jestli mi nějaký král řekne - jo, ty jsi v dřevních dobách tady za něco bojoval a tak ti náleží šlechtický titul. To není nic, co by mne motivovalo.

Sudetští Němci chtějí, aby se Klaus omluvil za příkoří. Sudetendeutsche wollen Entschuldigung für die Ungerechtigkeit.

11. června 2011 v 21:33 | převzato z www.seznam.cz + komentář MC
Předseda sudetoněmeckého krajanského sdružení Franz Pany v sobotu na začátku 62. sudetoněmeckého sjezdu v bavorském Augsburgu vyzval prezidenta Václava Klause, aby se omluvil sudetským Němcům za minulá příkoří. Připomněl, že podobný krok nedávno udělala
i britská královna Alžběta II. vůči Irsku.

Pany citoval slova královny, která uvedla, že vůči Irům ví o "mnoha věcech, o kterých bychom si přáli, abychom je udělali jinak, nebo abychom je vůbec neudělali".

Šéf sdružení chce, aby se Klaus zachoval stejně. "Co brání hlavě republikánského státu, jako je prezident České republiky, pronést něco takového nebo podobného směrem k vysídleným a práv zbaveným sudetským Němcům," prohlásil Pany. Vyhlašte rok sudetských Němců, navrhl Klausovi Posselt

Nejvyšší představitel sudetských Němců Bernd Posselt poté na Klause apeloval, aby jeden ze dvou zbývajících roků ve funkci vyhlásil v Česku rokem sudetských Němců.

Posselt později připomněl, že slovenský prezident Ivan Gašparovič vyhlásil letošek v jeho zemi rokem karpatských Němců. "Jeho kolegu v Praze srdečně vyzývám k tomu, aby jeden ze dvou roků, které mu zbývají do konce funkčního období, tedy rok 2012 nebo 2013, vyhlásil rokem sudetských Němců," vzkázal Klausovi.

Klaus nedávno prohlásil, že Češi se nemohou pyšnit svým chováním během odsunu sudetských Němců po válce, kdy si často s nevinnými lidmi vyřizovali účty, příkoří, která museli trpět od nacistů, jsou ale podle něj nesrovnatelně větší.

Sudetští Němci se českému prezidentovi, který je velkým zastáncem Benešových dekretů, na svých akcích "věnují" pravidelně. Při schvalování Lisabonské smlouvy je rozladil požadavkem na výjimku kvůli obavě z prolomení dekretů a z možných majetkových nároků Němců vyhnaných z Československa po druhé světové válce. Sdružení se tehdy obrátilo na kancléřku Angelu Merkelovou, aby výjimku odmítla.
--------------
Komentář MC: Monarchia Catholica dlouhodobě poukazuje ve svých článcích na to, jakým způsobem vznikla Československá republika, která bezhlavě a genocidním způsobem šikanovala nejenom sudetské Němce, ale i další menšiny. Z katolického hlediska jsou tyto činy sekulární republiky neobhajitelné a náš národ nese těžkou vinu za pronásledování menšin po roce 1918, kdy se rozpadla naše vlast Rakousko-Uherská Monarchie. Sudetoněmecká otázka není uspokojivě vyřešena a je třeba důsledně dbát na to, aby byla v budoucnosti narovnána křivda na více méně 3 milionech obětech z řad sudetských Němců a dalších statisících neněmeckých menšin. Podle našeho názoru není možné pouze říci pokrytecky omlouvám se, ale ukradený majetek šlechtě a Církvi vrátit, nebo kompenzovat. To se týká i majetku sudetských Němců a dalších menšin.

Požehnané svátky svatodušní Vám přeje redakce Monarchia Catholica.
Gesegnete Pfingsten wünscht Ihnen Monarchia Catholica.


Monarchia Catholica proti potratům a následovníkům dr. Mengele

13. května 2011 v 20:08 | MC
Monarchia Catholica zásadním způsobem nesouhlasí s návrhy ministra zdravotnictví Hegera na další liberalizaci potratů v naší zubožené vlasti a zvedá svůj hlas proti genocidě, která je namířena proti nenarozeným dětem... Připojujeme se k našim kolegům monarchistům a k jejich nesouhlasu, které naleznete zde: http://www.korunaceska.cz/index.php/cs/nazory-clenu/165-vyjadreni-kp-k-navrhu-zdravotnicke-reformy Více informací o celém dění genocidní zdravotnické deformy na http://www.prolife.cz/?a=71&id=1540 Jestliže se dnes zabíjejí děti, zítra to budou z úsporných důvodů třeba senioři. Liberálně demokratická selekce začíná... Blíží se nové Norimberské zákony!!!

Proč katoličtí monarchisté neslaví 9. květen 1945? Warum katholische Monarchisten 9. Mai 1945 nicht feiern?

9. května 2011 v 21:44 | MC


Po celá komunistická a liberálně demokratická léta jsme svědky toho, že se pořádají oslavy 9. května jako připomínky dne osvobození Prahy od nacismu a skončení zničující II. světové války… Dříve jsme viděli všude obrazy postav rudoarmějců jedoucích na tanku č. 23 v pražských ulicích. Co se však tehdy opravdu stalo v tyto dny šeříkové lži?

9. května nepřijelo osvobození, ale stalinská totalita s agendy NKVD na tancích Rudé armády, kteří nemilosrdně vynucovali sobě poslušnost na národech střední a východní Evropy. 9. květen 1945 je synonymem pro konec jedné války a začátek války další, tentokrát tzv. studené. A nemusíme se odkazovat na projev W. Churchilla ve Fultonu, že začala studená válka, kterou on spolupodepsal v Jaltě a v Casablance.

9. květen se navždy zapíše jako den hanby pro naše země Koruny české, protože jsme byli opět potupeni tentokrát skutečně ze strany západních mocností, které nás předhodily v Jaltě a v Casablance východnímu tyranovi do chřtánu a 9. května se začala prakticky naplňovat sovětská okupace korunních zemí. Potupa a znásilnění proběhlo velmi rychle a Rudá armáda jako hlavní nástroj světového bolševismu nahradila hnědou nacistickou diktaturu rudým terorem.
Hned po "osvobození" ČSR začala na jejím území fungovat a řádit sovětská vojenská kontrarozvědka SMERŠ (Smerť špionam!), která vznikla jako zvláštní uskupení v rámci NKVD. Odhaduje se, že zavlekla do SSSR přes tisícovky emigrantů z Ruska, Ukrajiny, Podkarpatské Rusi z doby po I. válce, kteří utekli před bolševismem po roce 1917.

Naplnil se Stalinův "osvobozovací pochod" Evropou, který měl být původně podle některých autorů (V. Suvorov) zahájen v roce 1941 a měl skončit na pobřeží Atlantiku. Stalinův plán "osvobozovací" cesty k Atlantiku se podařil jenom částečně. Zastavil se v Duryňsku, ve Vídni a v Jugoslávii. Vzpomeňme jak heroicky zasáhl svatý Růženec do osudů obyvatel Vídně, kteří byli okupováni sovětskou mocí, která se nakonec v roce 1955 z Rakouska stáhla.

Naplnilo se vrchovatě poselství Panny Marie z Fatimy, že totiž Rusko rozšíří své omyly po celém světě a některé národy přestanou existovat. Rudý bolševismus zasáhl celý svět. Gulagy se staly normou jak začít nakládat s jinak smýšlejícími členy různých sociálních tříd.

9. květen 1945 je začátkem teroru. Partizánské hnutí podporované SSSR v průběhu války nebylo ničím jiným než vytvářením bolševických trojských koňů uvnitř střední a východní Evropy, aby, až bude nacistické Německo a jeho spojenci poraženo, zavlála Rudá standarda na územích, které se začátkem 20. let ubránily první vlně bolševizace, projevující se v posledních vlnách vracejících se dezertérů - zbolševizovaných legionářů a vytvářením republik rad - v Maďarsku, na Slovensku, v Německu atd.

Pokud katolická Církev přežila liberálně demokratický chaos První republiky, obrána o svůj majetek, a dále nacistický teror, díky kterému skončilo v koncentračních táborech mnoho našich německých a českých kněží, řeholníků a řeholnic, jenom těžce přežívala doby komunistického teroru a dostala se do skutečných katakomb.

Jak kdysi prohlásil T.G. Masaryk o ruském bolševismu v únoru 1918: "Řekl jsem Spojencům otevřeně: nebojím se vítězství bolševiků. Bolševická vláda je demokratická a socialistická. (viz Krystlík T., Zamlčené dějiny 2., str. 28.) Ano, tak se smýšlelo o bolševismu v První republice, kolébce domnělé svobody a demokracie. To byl onen vytoužený slovanský Východní bratr, kterému jsme chtěli patřit.

A stačilo tak málo, abychom zabránili šíření totalitních režimů a liberálně demokratického moru, před kterým nás varovali papežové po celé 19. století, v čele s Matkou Boží: zasvětit ve 20. letech Rusko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. A nastal by onen vytoužený a všemi katolíky očekávaný Boží pokoj a vítězství. Za tento tristní stav a rozšíření bolševismu jsou v důsledku zodpovědní ti, kteří založili třetí fatimské tajemství do šuplíku, protože měli příliš malou víru ve slova Panny Marie. Od Pia XI. až dodnes nebyli papežové schopní zasvětit výslovně Rusko Srdci Mariinu. Je to jeden z těžkých prohřešků nejvyšších špiček katolické Církve ve 20. století. A nakonec se to obrátilo proti katolické Církvi jako celku a Trojský kůň byl vystavěn uprostřed ní.







Frygická čapka a ďábelská dívka Marianne. Phrygische Mütze und teuflisches Mädel Marianne

15. dubna 2011 v 22:03 | MC
Liberté
Kdo je to Marianne? Marianne je alegorická postava ženského pohlaví, jeden ze symbolů Francouzské republiky. První podoba této "ďábelské" dívky pochází z Francouzské revoluce. Marianne ztělesňuje Francouzskou Republiku ve své ženské podobě, hlavu má ozdobenou frygickou čapkou. Dává tak současně podobu i třem základním "hodnotám" nejenom republikánské Francie, ale i dalších revolučních Republik: Garibaldiho Itálie, masarykovsko-benešovské Československé republiky a dalším, které jsou vyjádřeny heslem Francouzské revoluce Volnost, rovnost, bratrství (francouzsky Liberté, Égalité, Fraternité). Pro liberály a zednáře jsou dnes slova Volnost, rovnost, Bratrství už totálně překonána. K těmto heslům se významně přihlásil při návštěvě Francie v 80. letech papež Jan Pavel II.

Frygická čapka

Frygická čapka je druh pokrývky hlavy s jednoznačným tvarem kuželu s ohnutou špicí, jejíž vznik bývá spojován se starověkou Frýgií (odtud název). Byla vyráběna z rozličných látek - plátna, vlny nebo kůže. Za Francouzské revoluce se stala symbolem svobody a nezávislosti.

Během Francouzské revoluce nosili frygickou čapku jakobíni či sansculoti jako výraz příslušnosti ke svému politickému přesvědčení. Čepice se stala postupně symbolem demokratických a republikánských svobod nejen ve Francii, ale i jinde v Evropě. U odpůrců revoluce zase představovala znak jakobínské hrůzovlády. S čapkou na hlavě bývá zobrazována ona "ďábelská" žena Marianne, jeden ze symbolů Francouzské republiky.

Čapka se jako symbol pokřivené a anarchické "svobody" dostala i do znaků některých amerických států, z nichž mnohé získaly nezávislost v důsledku Francouzské revoluce a Napoleonova tažení. Objevuje se proto ve státním znaku Argentiny, Bolívie, Kolumbie, Kuby, Nikaraguy, Salvadoru i ve znaku amerického státu Západní Virginie. Frygická čapka se rovněž nalézá na vlajkách Salvadoru, Haiti, Nikaraguy a na zadní straně vlajky Paraguae. Je součástí vlajek států USA New York a New Jersey, stejně jako vlajky brazilského státu Santa Catarina. Kromě toho byla čapka součástí bývalého znaku Dominikánské republiky (1844-1865) a bývalé vlajky Argentiny (1836-1849).

Pro tradičně katolického monarchistu nemůže být jiné východisko než tuto pravicovou a levicovou republikánskou rádoby politiku odmítnout jako plod Francouzské revoluce. Pro katolického monarchistu nikdy nemohou existovat žádné Hovory na pravici, žádný Ralliement (smíření) s Revolucí, protože tyto tendence jsou pouze konzervováním principů Francouzské revoluce a liberálně demokratického systému odsouzeného římskými papeži. Jak kdysi prohlásil msgr. Lefebvre a po něm i msgr. Williamson: "Jakékoli v smíření s Revolucí je zdrojem náboženské a politické katastrofy."

Československo muselo zahynout, protože bylo vystavěno na nekatolických principech sekularizace a Revoluce 1789. Prvorepublikový klérus a katoličtí laici v prvních dobách existence tohoto uměle vytvořeného státu zcela selhali a otevřeně kolaborovali s republikánskou revoluční vládou, která se neštítila nejprve okrást hned v počátku katolickou Církev a šlechtu, právoplatné majitele, o majetek a podruhé, když ukradla po roce 1945 pod rouškou poválečného zúčtování s Němci a Maďary nevinným lidem majetky podruhé. Jedna velká krádež stíhá druhou včetně střelby do menšin, které žily po celá staletí na tomto svém území. Češi skutečně byli věrnými následovníky revoluční Marianne. Nehledě na to, že jsme nutili slovenské bratry, aby žili v jednom státě. To všechno jsou plody pádu Rakouska-Uherska a vlády z Boží milosti. Vlna nacionalismu a šovinismu byla už jenom jedním z mnohých principů tohoto pomateného masarykovsko-benešovského spletence. A za to neseme před Bohem odpovědnost...

Msgr. Lefebvre pokračuje: "Čím byla ve své podstatě revoluce z r. 1789? Naturalismem a subjektivismem protestantismu zaneseným do právních norem a tím vnuceným katolické společnosti. Proto proklamace lidských práv bez Boha, proto velebení subjektivity na úkor objektivní pravdy, proto stejné právní postavení všech náboženství, stručně řečeno organizace lidské společnosti bez Boha, bez spojení s Našim Pánem Ježíšem Kristem. Tyto zrůdné teorie se dají pojmenovat jedním jediným slovem LIBERALISMUS."

Benedikt XV. píše v jednom ze svých dopisů: "Můžeme říci, že od doby prvních tří staletí a počátků Církve, kdy se celá země napájela krví křesťanů nebyla Církev nikdy v takovém nebezpečí, do jakého vkročila na konci 18. století. Tehdy totiž dosáhla šílená filosofie novátorů svého pokračování v herezi a apostazi a nabyla všeobecné mocí při svádění duchů, aby uskutečnila hluboké a totální přeměny ve společnosti s jasným záměrem zničit křesťanské základy lidské společnosti nejen ve Francii, ale krok za krokem ve všech národech." (Anno iam exeunte ze dne 7.3.1917)

Dnes zde nejde o ekonomiku, či ekologii ani o situaci na burze na Wall streetu. To je pouze důsledek Revoluce! Podobně jako Hovory na Pravici či Levici, které dnes pořádají pohrobci Francouzské revoluce! Dnes, jako v minulosti, jde o válku principů a katolíci chtějí tyto Boží principy šířit vhod či nevhod. Jak kdysi řekl Msgr. Lefebvre: "Jsi liberál, tak potom nemáš co dělat v katolickém semináři!" To že se do tzv. tradičních seminářů dostávají nespolehliví lidé je ostatně jinou věcí. Za to budou jednou zodpovědní ti, kdož takové kněze světí. Katolická víra a katolický světový názor nesnese liberálního postoje! I my, kteří jsme po celý život vyrůstali v liberálním, či komunistickém prostředí, se musíme vrátit. Vrátit se ke katolické Tradici a ke katolické monarchii - k nejlepšímu ze všech zřízení, které tak krásně chválí Andělský Doktor a učitel Církve - sv. Tomáš Akvinský.

Pro katolického monarchistu je pouze přijatelný katolický císař a král z Boží milosti v těsném spojení s katolickou Církví. Vzhledem k tomu, že modernisté po II. Vatikánském koncilu pohřbili katolicismus i v tradičně katolických zemích, za aktivní asistence papeže Pavla VI., mají dnes monarchisté fatální úkol, který nemohou splnit bez Boží pomoci a pomoci Svaté Panny: opět dobýt svět pro Krista a katolickou Církev za pomoci Panny Marie. Gott und Maria, hilf uns siegen!
Až bude tato čapka REVOLTY a VZPOURY proti Bohu pohřbena a úplně vyhlazena v srdcích lidí, potom nastoupí vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Katolická Církev, papežství a legitimní autorita z Boží milosti - Habsburg - Lothringen přežije tuto velkolepou dějinnou krizi způsobenou pro naše hříchy samotným Bohem a znovu se ujme legitimní autorita vlády svaté, kterou Bůh ctí. Vláda totiž pochází od Boha, nikoliv z vůle lidu, či mužů 28. října 1918. Doufáme rovněž, že Rakouská orlice bude zbavena socialistických nástrojů revoluční zvůle. Rakousko znovu povstane a s ním legitimní vláda a naplní se proroctví Panny Marie v La Salette: "Noví králové budou pravou rukou svaté Církve, která bude silná, pokorná a zbožná. Budou se všude napodobovat ctnosti Ježíše Krista. Evangelium bude kázáno všude a lidstvo bude dělat velké pokroky ve víře, tam bude jednota mezi "dělníky" Ježíše Krista, a člověk bude žít v bázni Boží." A nastoupí alespoň na chvíli vláda Boží... Svatá Panno, uchraň nás věčného zatracení a kolaborace s Revolucí!

(viz The Liberty Cap as a Revolutionary Symbol in America and France" by Yvonne Korshak (Smithsonian Studies in American Art, Vol. 1, No. 2 (Autumn, 1987), pp. 53-69)

Ať žije papež, katolický císař z rodu habsburského a naše katolická monarchie!




Nový film o hnutí Cristeros a jejich povstání proti utlačovatelům - mexické vládě.

3. dubna 2011 v 18:48 | MC
Nový film o hnutí Cristeros a jejich povstátní proti utlačovatelům - zednářské a revoluční vládě - 1926 - 1929.

Režisér Dean Wright - Režisér filmu Letopisy Narnie.


Aneb jak chutná liberální a zednářská vláda!

Hrají: Andy Garcia, Oscar Isaac, Peter O'Toole, Eva Longoria a Bruce Greenwood.
Více na:



Cristeros při mši svaté.

Viva Cristo Rey!

Jedna z obětí mexické zednářské vlády - Bl. Miguel Pro SJ těsně před popravou.

 
 

Reklama

Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!