Proti nacionalismu - Gegen Nazionalismus

Škůdce naší monarchie - Schödling der Donaumonarchie – Georg rytíř von Schönerer

15. listopadu 2013 v 8:46 | MC + zdroje
Jak se čtenáři mohou přesvědčit, na našich stránkách odmítáme a kritizujeme vznik liberálních politických stran jako něčeho, co je cizí národu jako živému organismu, protože liberální partajnictví zleva doprava nikdy nevyjadřuje skutečný zájem o potřeby celého národa ve smyslu obecného blaha, ale znamená politikaření pro politikaření, hledání pouze dílčích prospěchářských zájmů jednotlivých politiků, mající své totalitní a oligarchické zájmy. Je zdrojem přijímání schvalování neživotných zákonných norem do života národa politickými amatéry různých barev a nikoliv odbornými pracovníky toho kterého odvětví. Takové politikaření je v drtivé většině z 99, 9% protikatolicky zaměřeným spiknutím, které odporuje nejenom nadpřirozenému řádu, ale i řádu přirozenému. Jak nás učí papežové 19. a 20. století a zvláště Pius XI., katolík by měl podporovat (bez ohledu na to, zda je monarchista, či nikoliv) stavovské uspořádání společnosti ve smyslu encykliky Quadragesimo Anno Pia XI.: §81. Stát i všichni dobří občané mají dbát a usilovat především o to, aby se překonal třídní boj a aby se povzbuzovala a rozvíjela svorná práce "stavů". §82. Obnova stavovského řádu má tedy být v sociální politice cílem. Ve skutečnosti však dosud trvá násilně nepřirozený, proto nepevný a rozkolísaný stav lidské společnosti. Ta se totiž opírá o "třídy", jež mají rozdílné zájmy, a proto si navzájem odporují, což snadno vede k nepřátelským sporům." Stavovským řádem se rozumí takové uspořádání společnosti, ve kterém lidé jsou rozvrstveni nikoliv podle toho, zda jsou zaměstnavateli či zaměstnanci, nýbrž podle toho, zda spolupracují v témž povolání. (Vašek)
Často jsme ve svých článcích poukazovali na to, že Rakousko - Uherská monarchie ve své naivitě, chcete-li hlouposti, nechala veřejně působit takové politické diletanty jako byli Masaryk, von Schönerer, Beneš, Emmanuel Moravec a další, občany s revolučním smýšlením, kteří permanentně podminovávali a demontovali samotné základy naší monarchie. Monarchie a císař si v průběhu 19. století totiž neuvědomili, že nacionální a liberální, později socialistické politikaření těchto pseudostran i liberalismus a politické ústupky z jejich strany jsou více či méně zaměřeny proti obecnému blahu a celkovému bytí, resp. nebytí monarchie. Stranické programy odporovaly protiliberální, protisocialistické rétorice Vatikánu těchto let, tj. celého 19. století a počátku 20. století a podkopávaly věrnost trůnu, což se později stalo zdrojem národnostních nesnášenlivostí mezi národy monarchie.
Liberální partajnictví bylo trojským koněm, který fungoval v monarchii po vydání postupných změn (realizovaných, či nerealizovaných) ústavy (Dubnová ústava z roku 1848, Říjnový diplom 1860, Únorová ústava 1861, Prosincová ústava 1867 etc.) Rok 1848 byl dalším zopakováním Francouzské Revoluce v evropském měřítku a počátkem rozkladu Monarchie. Druhá polovina 19. století přinesla čilý politický ruch a vytváření politických stran. Vedle čistě německých a českých liberálních stran v monarchii působila v naší vlasti i skupina radikálních liberálních německých nacionalistů v čele s Georgem rytířem von Schönererem (17. července 1842 Vídeň - 14. prosince 1921 zámek Rosenau u Zwettlu). Schönerer byl rakouský statkář a předlitavský německo-nacionální, protikatolický a antijudaistický politik. V letech 1873-1888 a 1897-1907 byl poslancem v rakouské Říšské radě a v roce 1897 založil Všeněmecké sjednocení. Původně měl být obchodníkem, roku 1861 započal studia agronomie v Tübingenu a v letech 1861-1863 absolvoval zemědělskou akademii v Hohenheimu a v letech 1863-1865 i vyšší zemědělskou školu v uherském Mosonmagyaróváru. Následně nastoupil na praxi do správy Schwarzenberského panství v Čechách, kde působil v letech 1865-1867. V letech 1867-1868 podnikl studijní cestu. Pak se roku 1869 vrátil na rodinný velkostatek Rosenau u Zwettlu, který zdědil po otci a o který se vzorně staral. Angažoval se v zemědělských organizacích a pomáhal zakládat hasičské sbory v okolních obcích. Už po porážce Rakouska roku 1866 a následného vzniku Německého císařství roku 1871 se stal velkým obdivovatelem kancléře Otto von Bismarcka a velkoněmeckým nacionalistou. Naopak ostře odmítal habsburské Rakousko-Uhersko i Katolickou církev a byl rozhodný antijudaista. Jeho vstup do aktivní politiky probíhal v době krátce po finanční krizi roku 1873. V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 získal mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval kurii venkovských obcí v Dolních Rakousích, obvod Zwettl, Waidhofen a.d. Thaya, Dobersberg atd. Ve sněmovně byl součástí Německé pokrokové strany. Členem jejího klubu byl do roku 1876. V Říšské radě se profiloval na agrárních tématech. V roce 1877 demonstrativně složil mandát. Rezignace byla oznámena dopisem 20. ledna 1877. Již 9. března 1877 po opětovném zvolení zase složil poslanecký slib. V této době na sebe upozornil jak řečnickými schopnostmi, tak mimořádnou hrubostí a nenávistí vůči Židům, Čechům a Polákům. Mezitím byl v letech 1878-1883 poslancem i v Dolnorakouském zemském sněmu a stal se hlavní postavou velkoněmeckého nacionalismu. Předsedal Německé čtenářské společnosti, zasedal ve vedení německého Schulvereinu (organizace podporující německojazyčné školství v etnicky smíšených regionech). Roku 1881 založil list Deutsche Worte.
Roku 1882 napsal spolu s Viktorem Adlerem, Engelbertem Pernerstorferem a Heinrichem Friedjungem takzvaný Linecký program, programový manifest německo-nacionálního hnutí pod heslem "Ani liberální, ani klerikální, ale nacionální". Prosazoval příklon německých částí Rakouska (včetně českých zemí), které se mělo vzdát "cizí" Haliče, Bukoviny a Dalmácie, k Bismarckovu Německu. To vyhovovalo chorvatským a polským nacionalistům, nebylo však vůbec přijatelné pro české zástupce, protože by znamenalo germanizaci českých zemí. Dále byl zastáncem celní unie s Německem, prohlášení němčiny za úřední jazyk a podporoval rozšíření volebního práva. V roce 1882 prohlásil: "My, já a moji straníci, my negravitujeme k Vídni, nýbrž všude tam, kde žijí Němci." To bylo samotné jádro /motto pangermanistické velkoněmecké myšlenky, která později způsobila neuvěřitelná utrpení nastupujících národu po pádu monarchie. Byl to právě Schönerer, který hlásal heslo: "Bez židů, bez Říma, postavíme chrám Germanie!" Byl to čistý projev nejenom nacionalismu, ale budoucích rasových teorií, které Schönererovci razili a tento radikální proud se poté přelil i do budoucí První republiky. V roce 1904 totiž byla v Trutnově založena Německá dělnická strana, v Československu poté působila pod názvem Německá národně socialistická dělnická strana DNSAP.
I přes všechny Schönererovi nehoráznosti a demagogie nadále zůstával viditelným členem Říšské rady, kam byl opětovně zvolen ve volbách do Říšské rady roku 1879 i volbách do Říšské rady roku 1885, opět za kurii venkovských obcí v obvodu Zwettl, Waidhofen an der Thaya, Dobersberg atd. Jeho politická kariéra ovšem dočasně skončila roku 1888. 6. července 1888 ztratil mandát v Říšské radě kvůli pravomocnému odsouzení.
Roku 1888 byl zatčen, protože s kumpány přepadl redakci novin Neues Wiener Tagblatt a patrně ztloukl židovské redaktory za to, že předčasně oznámili smrt německého císaře Viléma I. Parlament ho zbavil imunity a byl odsouzen do vězení na čtyři měsíce, ke ztrátě mandátu na pět let i šlechtického titulu. V následném období působil v nacionálních spolcích.
Do vysoké politiky se vrátil ve volbách do Říšské rady roku 1897, kdy se stal poslancem Říšské rady, nyní za kurii venkovských obcí v Čechách, obvod Cheb, Aš atd. Významně se přičinil o pád premiéra Badeniho kvůli pokusu o zrovnoprávnění češtiny v českých zemích. Šlo o takzvaná Badeniho jazyková nařízení, která vyvolala ostré protesty německorakouského nacionálního tábora.[1] Za to ho Cheb a další německá města v Čechách zvolila čestným občanem. Jako nezávislý poslanec se profiloval i na tématu z Německa importovaného "kulturního boje" (Kulturkampf). Založil antikatolické hnutí "Pryč od Říma" (Los von Rom) a roku 1900 přestoupil k protestantismu. Podobně jako Masaryk, který se také profiloval jako katolicismu nepřátelský a vystoupil z katolické Církve. Schönerer agitoval pro vystupování z katolické církve a v domovském Zwettlu byl díky jeho iniciativě roku 1904 vysvěcen protestantský kostel. Uspěl i ve volbách do Říšské rady roku 1901, nyní jako předák radikální politické formace Všeněmecké sjednocení (zvolen v kurii venkovských obcí v Čechách, obvod Cheb, Aš, Kraslice atd.). Všeněmecké hnutí se v Předlitavsku utvořilo v polovině 90. let 19. století pod vedením Schönerera a Karla Hermanna Wolfa z původního německého nacionálně radikálního tábora. S 22 poslanci šlo o významnou parlamentní frakci a 21 z těchto poslanců bylo zvoleno v etnicky německých oblastech českých zemí. Strana se ovšem v následujících letech rozpadla, když stoupenci Karla Hermanna Wolfa ustavili samostatnou politickou stranu, později nazvanou Deutschradikale Partei. Schönerer zasedal v Říšské radě do konce funkčního období, tedy do roku 1907. Ve volbách do Říšské rady roku 1907 Schönerer neobhájil svůj mandát, když ho porazil sociálnědemokratický kandidát. Šlo o první volby konané podle všeobecného a rovného volebního práva, které Schönerer dříve prosazoval, nyní odmítal. Stáhl se z politického života. V roce 1917 mu díky amnestii byl vrácen šlechtický titul. Zemřel roku 1921 a byl na vlastní přání pohřben v Sachsenwaldu u Hamburku, poblíž svého obdivovaného kancléře Bismarcka, nesmířen s katolickou Církví.


Zdroj:
L. Beneš, Odepřená integrace, Pulchra, 2009.
B. Vašek, Rukojeť křesťanské sociologie, Olomouc, 1937.
P. Cibulka, Německé politické strany na Moravě (1890-1918), Historický ústav, Praha, 2012.

Monarchia Catholica podporuje: více informací zde.

Kdo tě učinil soudcem bratří tvých?

10. března 2011 v 16:28 | Mgr. Myron Lubyneckyj

V předposledním čísle Te Deum (TD 5 MMX) je odpověď P. Stritzka na kritické zareagování Mgr. K. Schlagenhaufena (TD 4/10, str. 4) na jeho (P. Stritzka) ponižující a věcně zavádějící výroky na adresu zvěčnělého císaře Františka Josefa I. (TD 2/10, str. 72) I kdyby článek P. Stritzka nebyl podepsán, podle způsobu - či vlastně nezpůsobu - vyjadřování bychom poznali, kdo je autorem… Jaká je však cesta argumentace P. Stritzka? Je to dehonestace spojená - jak jinak - s hrubým, respektive obhroublým vyjadřováním a ignorováním proti argumentů. Je nošením dříví do lesa opakovat, že Rakousko v čele s Habsburky bylo poslední a jedinou katolickou velmocí. P. Stritzko ve své "argumentaci" vůbec nezmiňuje o nových argumentech P. B. Podolského ohledně přípravy likvidace Rakouska a jeho následníka trůnu ze strany nepřátelských lóží;kromě toho naprosto ignoruje fakt, že všechny války, jež vedl František Josef , byly válkami proti protivníkům Církve. (Itálie, Prusko, Rusko)

Přímo farizejské je obviňování císaře, tedy Rakouska, z rozpoutání války. P. Stritzko přece nemůže nevědět, že napadenou stranou bylo Rakousko. To se jen bránilo. Nebo snad ne? Co mělo Rakousko jako velmoc dělat? Atentát nebyl totiž činem nějakého blázna, ale jednalo se o plánovaný politický akt… Nereagování ze strany Rakouska by bylo nejen projevem slabosti (slabošství), ale Rakousko by se bylo zesměšnilo. Ostatně podunajská monarchie byla přímo existenčně ohrožována již delší dobu, jak se o tom zmiňuje pan doktor Malý v TE Deum 1/10. Vadilo to, že bylo katolickou velmocí. proto se plánovalo její zničení rozparcelováním. I toto je P. Stritzkovi jistě dobře známo.

Pokud jde o konkordát a jeho zrušení: císař byl katolík a za jeho vlády byl uzavřen konkordát v padesátých letech, kdy bylo školství správně postaveno pod dozor Církve atd. Liberálové byli rozhořčeni. Po porážkách v letech 1859 (Magenta, Solferino) a 1866 (Hradec Králové) bylo potřeba čelit jejich důsledkům. Aby zabránil revoluci, musel se císař něčeho vzdát. tak padl konkordát. Liberálové zvítězili. Ale i pak se v Rakousku vládlo "sub specie aeternitatis".(Kurt von Schuschnigg, Requiem v červeno-bílo-červeném, (Requiem in Rot- Weiss-Rot), český překlad 1947, str. 191)

Přímo nechutné je však vyjadřování P. Stritzka tam, kde se zmiňuje o přátelství císaře Františka Josefa s paní Schrattovou. Cílem zřejmě bylo císaře ponížit, zesměšnit či představit jako farizeje a starého chlípníka. Celá věc by nestála za zmínku, kdyby nešlo o čest! Ostatně nějaké kurtizáně typu Pompadour nebo Dubarry by byl císař Karel (dnes již blažený) nebyl nabídl rámě, aby ji dovedl k lůžku, kde ležel zesnulý František Josef, jak to učinil paní Schrattové. (Heinrich Drimmel, Franz Joseph (Biographie einer Epoche), 2. vydání, 1987, str. 516., dále Arthur Graf Polzer - Hoditz, Kaiser Karl, 1929, str. 168, dále Jan Galandauer, Karel I., poslední český král, 1998, str. 103.)

P. Stritzko se vůbec nezmiňuje o vetu, jímž císař František Josef zabránil volbě kardinála Rampolly papežem po smrti Lva XIII. Zvolen byl Pius X. (dnes již svatý). Ať byly třeba pohnutky jakékoliv, lze říci, že císař jednal tehdy jakožto dědic císařů Sacri Imperii providenciálně. Pěkně o tom psal před několika lety v jednom čísle URSPRUNG und ZIEL P. Weigel. tak deformuje P. Stritzko postavu císařovu d podoby jakéhosi antiklerikálního chlípníka.

Pokud jde o výtku spojenectví s mohamedánským Tureckem proti "křesťanským" národům, pak jde o demagogii. V táboře Centrálních mocností totiž stály režimy, jež nad sebou uznávaly Boha a odpovědnost vůči Němu. jejich protivníci neuznávali nad sebou nic, leda snad vůli lidu, což je prakticky nic. Ostatně kdyby byl P. Stritzko důsledný, tak by musel generálu Francovi vytýkat jeho spojenectví s Maury. Kdo to vlastně stát proti Centrálním mocnostem? zednářská Francie, kde Církev byla ožebračena, katolíci pronásledováni, protestantská Anglie, Itálie, která držela území Církevního státu. Carské Rusko do této společnosti vlastně nepatřilo,a le naneštěstí se v ní octlo a doplatilo na to svým zničením… Jako rozhodující pak podpořila tuto "nesvatou, sekulární alianci" Amerika (USA), ztělesnění moderního ducha. Když přihlédneme ke všem těmto souvislostem, pak se nám musí jevit heroický boj, který vedly Centrální mocnosti, jako dvojnásob spravedlivý…! Nechce se věřit, že by toto P. Stritzkovi nebylo jasné. A tak je čtenáři jakoby vsugerován dojem, že hlavním nepřítelem nejsou síly, jež odhaloval ve svých článcích o atentátech pan doktor Malý, ale František Josef, tedy podunajská monarchie.

Do očí bijící je nedostatek uměřenosti a lásky, s nímž je příspěvek P. Stritzka napsán. Jako by hnací silou při jeho psaní byla jakási zaslepenost až nenávist. P. Stritzko by měl stát alespoň trochu nad věcí, nejlépe by ovšem udělal, kdyby se do věcí , jež jsou převážně politické povahy jako kněz vůbec nepletl. navíc nenajdeme v jeho příspěvcích ani slůvka kritiky na pány Masaryka a Beneše…! Věcí kněze je utvrzovat lidi ve víře, ne šířit šeptandu!

Na závěr a jako doklad, že ne všichni a ne všude smýšlejí o císaři Františkovi Josefovi I. tak, jak nám to předvádí P. Stritzko, uvedu výstavu František Josef - 1830-2000, jež se konala ve Lvově v srpnu 2000 v galerii "Dzyga" u příležitosti císařových 170. narozenin.

V Kristu a Marii

Mgr. Myron Lubyneckyj

P.S. Jak mohla redakce TD otisknout zvláště poslední dva příspěvky P. Stritzka a zároveň nedat možnost odpovědi druhé straně (zveřejněna odpověď pana K. Schlagenhaufena se zabývá jen jedním aspektem útoku P. Stritzka, P. Stritzkovi je dáván prostor pravidelně, bez omezení, ačkoliv jeho příspěvky mají s vírou máloco společného (například článek o Čs. vlajce) a stojí vlastně na půdě liberálního nacionalismu, tedy revoluční. Tím více žádám o uveřejnění v TD tohoto mého příspěvku i mé odpovědi na článek P. Stritzka ve Vašem časopise TD 2/10.

Kontrarevoluční protireklama - Antirevolutionäre Gegenwerbung

Otevřený dopis P. Stritzkovi - Offener Brief an P. Stritzko

1. března 2011 v 18:03 | Karl Schlagenhaufen
Vídeň, 24.02. A.D.2011

Důstojný pane!
Odpověď na Vaše argumenty byla již zaslána jinými lidmi, a pokud nebudou zveřejněny v plném rozsahu v časopise Te Deum, může je každý sledovat na webovém blogu http://monarchiacatholica.blog.cz.
Budu se věnovat politickým důsledkům Vaší argumentace, které se mi zdají značně problematické. Je mi jasné, že nejsme jako katolíci přísně vázáni na státní formu monarchie; přesto je logické, abychom první světovou válku chápali jako boj posledního většího katolického státu za uchování své existence a případně svůj vlastní zánik jako jeden z Božích trestů, o kterých hovoří Naše milá Paní ve Fatimě. Při vší kritice k jednotlivým osobám je dále logické, abychom stáli jednoznačně na straně tohoto státu.(tj. katolické monarchie)
Vaše tvrzení stojí v kontextu protiněmeckých výroků (což se objevuje například ve Vámi používaném termínu "německý militarismus"), velmi mírného souzení působení Edvarda Beneše a celkově pozitivního vztahu k Československé republice (viz článek o trikolóře), která byla od začátku liberálně-ateistickou karikaturou podunajské monarchie. V celkovém kontextu stojíte tedy jednoznačně na nacionalistických postojích. Onen nacionalismus musí v katolických tradičních kruzích - a to i v Českých zemích - vést k velmi vážným kontroverzím.
Na tomto místě chci poukázat na příklad z nedávné minulosti, na který všichni vzpomínáme s hrůzou: jsou to historické reflexe biskupa Williamsona o rozměru a způsobu masových vražd na Židech během druhé světové války.
Z hlediska katolické víry nebo morálky jeho argumenty nejsou nepřipustné; přesto zatáhly Bratrstvo sv. Pia X. do politické diskuse, která ve značné míře poškodila jeho apoštolát.
Vaše argumenty nejsou o nic méně kontroverzní a škodlivé. Jak určitě víte, moje reakce na Váš předchozí článek nebyla jediná, přestože v Te Deum byla publikována pouze ona. Pozorovat, jak tradiční kněz přebírá vedení nacionalistické frakce je noční můrou pro mnoho věřících, a to i v Českých zemích.
Škodu, kterou způsobily Vaše články jsem se snažil omezit tím, že jsem o tom v rakouských tradičních kruzích mluvil jen minimálně; tam by se dal očekávat skandál ještě větší.
Chci Vás tímto způsobem požádat, abyste podobné články v budoucnu nepsal a věřím, že vše může dopadnout dobře.

S Pánem Bohem,
Karl Schlagenhaufen

Dopis redakci TE DEUM - Brief an TE DEUM Redaktion

23. února 2011 v 18:49 | Dr. Albert Pethö
Redakci časopisu Te Deum
Praha
Vídeň, 15. února Anno Domini 2011
Vážení pánové,
Váš časopis znám a mám ho v úctě od jeho založení; i když bohužel neovládám češtinu, bylo mi často z něho předčítáno. Mohu Vám gratulovat k Vašemu úsilí. V jednom aspektu však nesouhlasím: jsou to stoupající protirakouské tendence. Zdá se mi nešťastné, abyste jim dávali prostor a mohu si to vysvětlit pouze jako výsledek liberálně-ultranacionalistické malformace. Již delší dobu sleduji kontroverzi o osobě císaře Františka Josefa a k vypuknutí první světové války, které podporuje Váš jinak zasloužilý časopis a ke které chci zaujmout postoj.
Pater Stritzko, kterého osobně neznám, ale o kterém se říká, že je energický a angažovaný kněz, zastává k osobě arcivévody Františka Ferdinanda názory, se kterými převážně souhlasím. K vraždě v Sarajevu však píše: "Přípravu či přímé schvalování atentátu Františku Josefovi připisovat nelze". To je pravda. Je také pravda, že vraždu nemůžeme připisovat P. Stritzkovi... Doufám, že rozumíte mému argumentu.
Oproti tomu víme velmi přesně, a to už z tehdejší doby, komu přípravu a přímé schvalování atentátu připisovat lze: srbské tajné službě, respektive jejímu náčelníkovi Dragutinu Dimitrijevičovi, bojovým jménem "Apis"; čili konkrétně organizaci "Černá ruka".
Názory P. Stritzka ohledně vypuknutí první světové války představují docela přesně tvrzení propagandy Dohody. Jen krátce k tomu: srbská vláda nebyla vůbec vstřícná, přestože asi nebyla s atentátem přímo spojena; aparát tajné služby, který se již nedal vládou kontrolovat, ovládal vnější politiku a byl to on, který si s ruskou podporou naprosto vynutil konfrontaci s Rakouskem. Rakousko nemělo kam couvnout; atentát na nejvyššího představitele monarchie hned po císaři a s tímto spojená propaganda a požadavky na území, nedaly Rakousku prostor. Rakouské ultimatum nebylo, jak britská propaganda prolhaně oznámila "neuvěřitelným dokumentem", nýbrž poslední šancí vyhnout se válce. Stačilo jeho akceptování ze srbské strany. Ani Rusko, ani Francie ani Anglie nebyly v Srbskem iniciovaném konfliktu s Rakouskem nijakým způsobem ohroženy. Ohrožena, a to existenčně, byla pouze jedna velmoc, totiž Rakousko. Že velmoci do toho zasáhly, ukazuje jasně, že oni tuto válku chtěly a nesou za ni plnou odpovědnost: za válku lóží a mezinárodního liberalismu proti konzervativním císařským mocnostem respektive proti poslední katolické velmoci ve světě. Válku, která byla zároveň jednou z nejvíce neuvěřitelných hloupostí světové historie, nebyla vyvolána "německým militarismem", nýbrž chamtivostí a zaslepením kapitalistického systému. Ona Evropu vykrvácela a zničila její dominanci ve světě, pomohla bolševismu k vládě a otevřela cestu ke vstupu Ameriky do dějin jako světové velmoci.
A nebyl to generál Potiorek, který v Sarajevu umožnil atentát vlastní nedbalostí, nýbrž sám následník trůnu, který nechtěl z důvodu v podstatě moudrých a srozumitelných, velkou přítomnost policejních sil a přílišnou vojenskou kontrolu; velká většina obyvatelstva však byla vůči Rakousku loajální.
Na tomto místě se musíme věnovat další kritice P. Stritzka vůči osobě císaře Františka Josefa, a to kvůli zrušení konkordátu. Já tento jeho krok také považuji za nesťastný; on se však tehdy nestal úplně dobrovolně. František Josef totiž zrušil konkordát, který on sám v roce 1855 uzavřel. Jeho zrušení bylo vnitropolitickým kompromisem se silami liberalismu, které po nesčetných bitvách u Solferina 1859 a u Hradce Králové 1866 značně zesílily i v Rakousku. I "vyrovnání" z roku 1867 bylo podobným kompromisem v tomto směru. Přesto, a to je velká zásluha císaře, Rakousko zůstalo v podstatě katolickým státem, ve kterém katolicismus od roku 1900 zase značně posílil a skrze křesťansko-sociální stranu zase zvítězil nad liberalismem. Jak to může vypadat také úplně jinak v Evropě, vidíme na příkladu Francie v období 1902-1905, kde po masivní propagandě byly levicovými politikami vynucené zákony vedoucí ke krádeži církevního majetku, zrušení duchovních řádů, klášterů a katolických škol; tyto nechvalně známé zákony většinou platí dodnes. Velmi podobná byla politika v Itálii, která udělala z papeže "Vězně ve Vatikánu". Velmi podobné jsou také poměry v Československé republice po roce 1918, kde Církev byla nejdříve masarykovsko-benešovským režimem, poté německým národním socialismem a pak komunismem vyvlastněna a vytlačena ze společnosti.
I v dnešní EU vidíme jasně, co proticírkevní politika vlastně znamená; a ve srovnání s tím vidíme také, jak byl starý císař zbožným člověkem. A o zpustlém životě s Kateřinou Schrattovou nemůže být řeč, to jsou tendenční dobově podmíněná tvrzení. I v tomto ohledu se nabízí srovnání s dnešní politickou garniturou.
Myslím si, že Te Deum by mělo zdůrazňovat společné věci národů Česko-Moravského prostoru a Rakouska a ne zdůrazňovat to, co je rozděluje - i zde máme společnou bázi v katolické Tradici. Pamatujte vždy: v jednotě je síla.
S úctou,
Albert Pethö
Kontrarevoluční protireklama - Antirevolutionäre Gegenwerbung

Msgr. Joseph Gross - Biskup proti nacionalismu a šovinismu! Msgr. Joseph Gross - Kath. Bishof gegen Nazionalismus und Chauvinismus

20. května 2010 v 18:37
gross
Msgr. Joseph Gross (1866-1931) byl patnáctým litoměřickým biskupem. Byl první z litoměřických biskupů, který se přímo a otevřeně angažoval v politickém boji. Byl vysvěcen na kněze 4.7. 1889 v katedrále sv. Víta. Nastoupil jako kaplan ve Falknově - F a l k e n a u (dnes Sokolov), kde prožil téměř 21 let v duchovní správě. P. Gross začal usilovně pracovat na duchovním a pedagogickém poli. Měl velmi dobrý vztah k šlechtě, zvláště ke šlechtické rodině Nostitz-Rhinek. V místě působení se stal P. Gross významnou a výraznou osobností. Velkou pozornost mimo jiné věnoval liturgii a jejímu důstojnému slavení. Stál rovněž v čele sociálního hnutí a u zřízení místního sirotčince. Největší pozornost však na sebe upoutal bojem proti starokatolickému hnutí "Pryč od Říma"(Los von Rom). Patnáctý litoměřický biskup se tehdy postavil celou svou silou proti tomuto hnutí, které se šířilo ze zahraničí a bylo pro Církev velmi nebezpečné. Gross vzbudil svou činností pozornost u rakouských vládních kruhů i habsburského vídeňského dvora. Od roku 1907 Habsburkové již otevřeně podporují biskupa Grosse. Tehdy se Gross ukázal jako věrný monarchii, znající hluboce sociální problémy své doby a současně zastávající tvrdé stanovisko vůči socialismu. Za svou činnost byl odměněn a stal se v roce 1910 litoměřickým biskupem. P. Gross přijal biskupské svěcení v katedrále sv. Víta z rukou Jeho Eminence kardinála Lva Skrbenského ze Hříště. Diecéze byla rozlehlá a již tehdy bylo kněží málo. Svůj program vytyčil biskup Gross ve svém prvním pastýřském listě "Sociální práce v duchu Církve jako moderní křesťanská povinnost a práce s mládeží.". Jeho účast na mezinárodním eucharistickém kongresu ve Vídni byla tak vynikající, že když brzy zemřel kardinál Nagel ve Vídni, byl Gross vyhlédnut jako jeho nástupce. Zvláště nakloněn mu byl následník trůnu František Ferdinand. V roce 1913 se osobně setkal se svatým Piem X. na své biskupské cestě "ad limina". Biskup Gross měl velké a rozsáhlé styky se všemi vedoucími osobnostmi Rakouska-Uherska, dále se šlechtou, ministry, diplomaty, průmyslníky. První světová válka ukázala jeho jasné postoje. Vystupuje na straně Habsburků, kteří jsou pro něj především katolickou dynastií. Jeho postoj nejlépe vyjadřuje jeho pastýřský list z 23. 8. 1914 "My a válka". Pokouší se dokonce zjistit, zda by nemohla válka pomoci k zamezení bezbožectví, materialismu a pantheismu. Od konce roku 1916 se postavil za papežovu výzvu k míru. Zvláště se papežskému mírovému plánu věnuje ve svém pastýřském listě "Pax Romana" z 29. 8. 1917. Za svůj postoj byl v květnu 1917 jmenován tajným radou. V posledním svém pastýřském listě z doby války se zabývá náboženskými aspekty ve válce a vyzýval ke zvýšení modliteb a víry. Projevil velké obavy o šíření nevěry a bezbožeckého materialismu z Ruska i celkové obavy z budoucnosti. Uvědomoval si, že zhroucením monarchie bude zahájen nacionalistický boj mezi Němci a Čechy. Vznik ČSR viděl právě v tomto duchu. Jeho slova se v budoucnosti měla tragicky naplnit, neboť nově vzniklá republika nebyla schopna zajistit mezi menšinami smír. Navíc po rozpadu monarchie uvažoval i o své rezignaci, neboť na něho doléhaly stížnosti německých a českých nacionalistů za jeho smířlivé postoje. Uvědomoval si katastrofický stav českého katolicismu, který prožíval těžkou zkoušku při odpadu mnohých katolických kněží od Církve po roce 1920. Po konsolidaci poměrů však bylo zdraví biskupa Grosse podlomeno. Neustálé smiřování německých a českých nacionalistů bylo příliš vyčerpávající i pro biskupa Grosse. 19. ledna 1931 po dlouhé nemoci umírá a zanechává nám ve svých pastýřských listech testament budoucích osudů celé republiky i Evropy. Biskup Gross v žádném případě napatřil mezi rádoby tradiční katolické šovinisty a nacionalisty, kteří opěvují revoluční symboly, ale byl to předně muž víry, která mu dodávala svým katolickým universálním rozměrem nadhled a pravou lásku k Němcům i Čechům v soukolí prvorepublikového vypjatého nacionalismu tvrdě stíhajícího vše nečeské a katolické, dusícího sudetské Němce a další menšiny v jejich vlastní domovině.

Další zajímavý článek proti nacionalismu a proti adoraci jeho symbolů.

26. března 2010 v 15:14 | SHW
schutzen

Zajímavý článek proti nacionalismu

16. března 2010 v 16:57 | Střelecký spolek sv. Václava - Schützenbund des Heiligen Wenzel
Odmítáme nacionalistické štvaní!
schutzen
Zajímavý článek naleznete na stránkách Střeleckého spolku sv. Václava http://strelci.webnode.cz/news/odmitame-nacionalisticke-stvani/

Cizí nechceme, svoje nedáme??? Aneb o směřování tzv. českého nacionalistického „katolictví“. Neue Gefahr - Der nationalistische "Katholizismus"

4. března 2010 v 19:30
Možná se divíte, že se chceme na stránkách Monarchia Catholica věnovat nacionalismu. Jak již víte, na stránkách našeho monarchistického blogu jsme se už několikrát zabývali nebezpečným fenoménem, kterým je nacionalismus. Byl vpravdě odsouzen Piem XI. a Pia XII. v jejich encyklikách odsuzujících italský fašismus (Non abbiamo bisogno) a německý nacionální socialismus (Mit brennender Sorge). Jak je vidět sklony k opakování tohoto omylu nemají pouze politické subjekty nacionalistického ražení, ale dokonce i někteří příslušníci kléru. A to nejenom v minulosti, ale i v současnosti našeho zničeného národa. Tito lidé často hovoří o českém nebi, o české katolictví, o víře Čechů, ale v jádru se za tím skrývá nebezpečný nacionál, který haní "cizí" a domnívá se, že jeho národ je ten nejlepší, že všechno špatné pochází od "cizáků" všeho druhu. Katolík, kněz, resp. laik, by měl však být objektivní v hodnocení toho, jak se chová jeho národ a jak se chovají národy cizí. Z jeho úst nemůže být nikdy pronesena ona věta výše, že my nic a oni jsou viníci. Popravdě řečeno, pravda je bohužel pravým opakem. Kritickou sebereflexí by měl projít každý národ na této planetě. Bohužel někteří toho nedokážou. Jen tak na ukázku, abychom ukázali těmto lidem, že mnohému vděčíme právě "těm tzv. cizákům", kterými je českými "katolickými" nacionalisty pohrdáno.
Víru jsme přijali od iroskotských misí a sv. Cyrila a Metoděje, kteří nám ji přinesli z Byzance, ale z Moravy odešli do Říma k "Apoštolskému Stolci", aby získali pro tuto misii požehnání a schválení staroslověnského jazyka pro liturgické účely. Byli to cizinci, kteří nám přinesli světlo víry. Karel IV., tzv. Otec vlasti, byl z poloviny cizozemec, byť milující tento národ. Naopak byl to právě český národ, který vyvážel do celého světa své nezdravé antikatolické myšlenky a revoluci: Hus, který obohatil a opět oživil zkomírající wiklefismus o své "vlastní" myšlenkové názory a důsledkem jeho nauk bylo rozpolcení země, bratrovražedné boje, drancování, vypalování měst, vesnic, klášterů - loupežné hordy proměnily pod Žižkovým vedením kvetoucí království a celou střední Evropu v hromadu trosek.
Vzpomeňme, jak "cizáci" sv. Johanka z Arku psala husitům, aby ustali ve svém rabování, jinak že vytáhne proti nim, nebo jak se snažil "cizák - Ital" sv. Jan Kapistrán obrátit český husitský národ zpět ke katolictví v lidových misiích v době vlády husitského krále Jiříka z Poděbrad. Vzpomeňme na to, jak po celé 15. a 16. století byla naše země izolována od zbytku křesťanské Evropy, byla považována za ostrov herezí, jako něco cizího v myšlenkově, zatím ještě nábožensky jednotné Evropě.
V té době již přicházela barokní obnova, která by nikdy nepřišla, kdyby ji vojska Svaté Ligy a rakouských Habsburských vojsk na Bílé Hoře úspěšně nezahájila. Katolický vliv se promítl v činnosti a pod vedením kněží a řeholníků, kteří začali pěstovat český jazyk. Ožil i český katolický život. Jezuité, kteří přicházeli, byli většinou cizinci, kteří se brzy naučili českému jazyku a byli v pravdě nečeskými vlastenci a misionáři.
Českým národním svatým se stal Sv. Norbert z Xanten - cizozemec z dnešní oblasti zemí Beneluxu. Českým národním svatým je sv. Vít - Ital ze Sicílie, pokud to tak můžeme říci. Dalším českým světcem je Sv. Zikmund, který byl zase synem burgundského krále Gundobalda a sv. Hedvika, která pocházela ze Slezska a je patronkou města Breslau (Wroclaw). Sv. Zdislava byla z poloviny Italkou. Její matka, Sibyla ze Sicílie, byla původem z dolnoitalských normandských držav, přišla z Německa s mladší královskou dcerou Kunhutou, nevěstou budoucího krále Václava I. Jmenujme další světce, Bl. Česlava, který se stal provinciálem polské provincie, založil klášter ve Vratislavi. Poté odešel do Čech, kde se svolením krále Přemysla Otakara I. založil dominikánský klášter v Poříčí u Prahy. Z něho vycházel kázat do celých Čech. Podle tradice přijal do třetího řádu paní Zdislavu z Lemberka. Jeho přítel, Sv. Hyacint založil cestou z Říma dominikánský klášter v Olomouci a zřejmě i ve Znojmě. Tady je tedy zřetelné, že nacionalisté mají smůlu. Většina tzv. českých světců, kteří působili na území Koruny, byla cizozemci, nebo alespoň s cizími národy velmi úzce spolupracovala. Ukazuje to na nádhernou universalitu katolictví - jít ke všem národům a získávat pro Krista celé národy. Mohli bychom pokračovat. Ale domnívám se, že to není nutné.

Barokní dobu vystřídalo bezbožecké osvícenství zrozené z idejí svobodného zednářství, které skutečně usilovalo o likvidaci katolické Církve a definitivní poněmčení zemí Koruny České. Osvícenskému moru padla za oběť celá Evropa, panovnické rody i obyvatelé národů. Půda pro revoluci 1789 byla otevřena. Po pádu Rakousko-Uherské monarchie, za pomoci liberálních Čechů a dalších obyvatel národů monarchie, si málokdo uvědomoval, že došlo k pádu poslední, byť už pro mnohé formální, katolické monarchie. Ne nadarmo symbolicky každý katolík vzhlíží k osobě bl. Karla I. posledního fakticky vládnoucího českého krále.
Přichází doba tzv. První republiky, která ještě nebyla dostatečně zhodnocena z náboženské stránky. Byli to právě liberální katolíci, katoličtí kněží a laici, kteří založili tzv. Husitskou československou denominaci, a kteří tak oslabili katolickou Církev. Dalším oslabení byla pozemková reforma, která zabavila půdu šlechtickým rodům a katolické Církvi. Byli to katolíci, kteří mlčeli k bourání Božích muk a mariánských sloupů po pádu monarchie. Jediný, kdo se postavil proti sekularismu a nepřátelské pozici čs. vlády byl msgr. Marmaggi, vyslanec papežského stolce v nově zřízené "republice Československé". S obavami sledovala katolická Církev vývoj v Československu po roce 1918. Odpad milionů věřících a části katolického kléru, zrušení výsad šlechty a pozemková reforma zle doléhaly na Církev. Vyvěšení husitského praporu na Pražském Hradě, stržení mariánského sloupu a vyhazování křížů z úřadů a ze škol byl pouze počátek toho, na čem byla a je postavena Československá republika, resp. její nástupce Česká republika. Byli to právě a jedině sudetští Němci, kteří odmítli bojovat na konci I. světové války proti bl. císaři Karlovi I. Působení tzv. vlasteneckých katolických biskupů, kněží i politiků bylo spíše podržení statu quo s novou republikou, s liberální republikou a jejími sekulárními principy, odsouzených římskými papeži v 19. století. Liberální katolicismus 20. a 30 let byl pouhou předzvěstí II. vatikánského koncilu. Podívejme se na program "klerikální" lidové strany, kde již ve dvacátých letech je požadavek na svobodu svědomí, vč. náboženské svobody. Tomu se říká činnost vlasteneckých kněží, kteří brojili proti tehdejšímu církevnímu postoji v otázce náboženské svobody. V srdcích některých z nich tepal puls revoluce. Proto vývoj v polovině století je logickým důsledkem nešvarů a revolučních ideálů uvnitř kléru i ve společnosti. Každý si musí uvědomit, že II. Vatikánský koncil a jeho teze nespadly s nebe.
Mit brennender Sorge - S palčivou bolestí pozorujeme nacionalistické tendence a zatemňování universálních hodnot katolicismu některými jeho členy. S Piem XI. a se zástupci "nečeských" českých svatých se ptáme, čím chtějí tito lidé prospět katolicismu, pokud z něho činí jeden politický a nacionalistický klub? Náš národ významnou měrou dopomohl k nástupu velkých světových ideologií nejenom aktivním, ale zvláštním pasivním (akceptačním) způsobem: zvláště k rozkvětu liberálního šovinistického nacionalismu v 19. a zač. 20. století uvnitř monarchie, které přestávalo chápat universalitu katolického spojení trůnu a oltáře, a následně levičáctví a komunismu v letech dvacátých, resp. padesátých a současné sekulární podoby demoliberálního globalismu. Proto právem jsme trestáni za naší nevěru, která trvá skoro 600 let s menšími, či většími přestávkami. Jsme trestáni, protože jsme neposlouchali římské papeže, kteří nás po dobu více jak 200 let varovali před omyly tohoto světa. Nemůžeme vinit za své chyby cizí národy. My jsme jim vnucovali mnohdy o mnoho tvrdší podmínky (husitství, čs. legie, útlak sudetských Němců v pohraničí za tzv. První republiky, která se neštítila do nich střílet v letech 1918-1920). Kdyby nepřišla rakouská a katolická Habsburská dynastie v roce 1620, dnes by z nás byli Němci. Rovněž nemůžeme být pohrobky Masaryků a Benešů, ani biskupů a kněží, kteří příliš dbali na své českosti, aby zapomněli na katolickou universální víru, která jim i nám káže milovat svůj vlastní národ a ctít i rodinu dalších národů a přivést všechny národy ke spáse. Můžeme říci o katolictví, že je české? Nezavání toto právě oním provinciálním galikánským, nebo dokonce nacionalistickým duchem? Katolictví není o nic víc české, než německé a nemůže ani být, protože se jedná o universální víru, která převyšuje svou nadpřirozeností každý národ, národní principy a zájmy, neboť tyto jsou přirozeně omezeny a mohou se mýlit. Obdrželi jsme katolictví od našich otců, kteří k nám přicházeli z cizích zemí, aby zde zasadili, nebo udrželi semínko víry a získali pro víru obyvatele této země, ze kterých vycházeli další svatí tohoto národa.

Svatý Václave, vévodo České země, oroduj za nás!

Vznik republiky byl utopen v krvi menšin

18. července 2009 v 21:32

Birth of new Republic drowned in the blood of Minorities.
Před 89 lety padly vystřely, které zanechaly na dlažbě sedmi měst s většinovým německým obyvatelstvem 54 účastníků a 104 těžce zraněných pokojné demonstrace jejich obyvatel k zasedání parlamentu republiky Deutsch - Österreich, za jejíž součást se považovali. V dnech následujících po vyhlášení samostatnosti Československa dochází k proklamaci samostatných německých provincií tvořících součást republiky Deutsch - Österreich: Deutschböhmen (29. X. 1918), Sudetenland (30. X. 1918), okresu Deutschsüdmähren a župy Böhmerwaldgau (tyto se hodlaly připojit k zemím Niederösterreich a Oberösterreich) na základě práva na sebeurčení obsaženého ve Wilsonových 14 bodech. Před československým státem stála otázka: Jsou tyto provincie části této republiky a nového samostatného Československa? Bylo jasné, že o jejich osudu bude rozhodnuto vojenskou silou. V duchu knihy Náš stát a světová revoluce bylo nutno zabránit tomu, aby nový stát byl NEDOCHUDČE. Dne 27. XI. 1918 začala systematická anexe všech těch území, které byly podle Beneše považovány za nezbytné pro budoucí rozsah státu a jeho ekonomickou a vojenskou stabilitu. Dokončením anexe německých provincií v polovině prosince 1918 byly vytvořené nové poměry a bylo doufáno, že se v budoucnu nepodaří již nikomu je změnit. Účastníci pařížské konference byli velmi dobře informováni o skutečných poměrech v Československu a především anglosaští posluchači byli znechuceni jednáním Beneše, který tvrdil, že v hraničních oblastech žije pouze smíšené obyvatelstvo a nikoliv pouze německé. Kromě diplomatických dokumentů německých politických zástupců z českých zemí se dostalo delegacím konference řady projevů vůle tohoto obyvatelstva: např. 105 telegramů německých měst českých zemí americkému prezidentovi žádající právo na sebeurčení a prosící o americkou ochranu německých území ze začátku února 1919. Poradce americké delegace Prof. Dr. A. C. Coolidge hodnotil ve své zprávě z 10. III. 1919 situaci česko - německou takto: "Dnes mezi nimi existuje hluboké nepřátelství a není důvod očekávat, že toto nepřátelství bude v blízké budoucnosti překonáno. Krev, která tekla 4. března, když čeští vojáci v mnoha městech stříleli do německého davu, byla prolita takovým způsobem - ačkoliv ve srovnání s oběťmi, jichž jsme se stali my, je to pouhá kapka -, že jen stěží může být odpuštěno. Jestliže minulý listopad existovala snad v německých kruzích jistá ochota z hospodářských důvodů udržet politickou sounáležitost s Čechy, pak dnes prakticky vymizela..." Kdyby přetrvala Rakouská monarchie, nikdy by nevznikl sudetský problém a nikdy by nepřišel A. Hitler, T. G. Masaryk, Beneš, K. Gottwald a jim podobní šílenci...

článku:
- Memoire III -Problematika Němců v Čechách- In: Eduard Beneš a střední Evropa, ISE Praha 1994, s.18-25 (Celkem bylo předloženo na mírové konferenci jedenáct memorand, která byla poprvé publikována v roce 1937 ve francouzském znění - "Československý pamětní spis", včetně německého překladu Hermanna Raschhofera z r. 1925.
- Krofta Kamil , Dějiny československé, 1946.
- Kalista Zdeněk, Stručné dějiny československé, Vyšehrad, Praha, 1992.
- Ráček Blažej, Československé dějiny, Praha, 1948.
- Bělina Pavel a kol., Dějiny zemí koruny české II., Praha 1992.
- Bolševici v politice Beneše: in: (Perman Dagmar, The Shaping of Czechoslovak State. Diplomatic History of the Boundaries of Czechosloakia 1914-1920, Leiden 1962, S.81
- Galandauer Jan : Vznik československé republiky 1918, Praha 1988.
- Krystlík Tomáš, Zamlčené dějiny, Nakladatelství Alfa, Praha 2008.
- Kuffner Hanuš, Náš stát a světový mír, J. Springer, Praha - Vinohrady 28.11.1918 s mapami územních národků nového státu a plánů na rozdrobení Německa.

Idea čechoslovakismu bez menšin - Destabilizace nového státu

18. července 2009 v 21:28
Idea čechoslovakismu bez menšin - Destabilizace nového státu

Dosažení národní samostatnosti Čechů a Slováků bylo dějinným mezníkem. Od roku 1918 se spisovná slovenština začala používat ve všech sférách veřejného života. Současně ale vládnoucí složky ČSR proklamovaly myšlenku čechoslovakismu, podle níž Češi a Slováci byli považováni za jeden národ. Idea čechoslovakismu se promítla i do jazykových poměrů. Hledal se kompromis mezi politickým, právně formulovaným vymezením pojmu "československý jazyk" a jeho jazykovědným pojetím. Rokování vyústila do tří názorových proudů (každý z nich měl své zastánce): 1) československý státní jazyk se realizuje ve dvou rovnoprávných spisovných jazycích " českém a slovenském; 2) jazyk československý je jeden a týž; 3) Slováci by se měli vrátit k češtině jako spisovnému jazyku. Kromě toho byla vedena diskuse o názvu společného státu a o jeho psané podobě. Čechoslovakismus tedy znamená politickou či kulturněpolitickou koncepci, která vychází z představy o existenci československého národa, který je složen z Čechů hovořících českým jazykem a Slováků, hovořících slovenským jazykem. Čechoslovakismus se objevil již v 19. století a za první světové války byl základem národního osvobození Čechů a Slováků a základem pro vytvoření společného československého státu. Bez koncepce čechoslovakismu by nebylo možné požadovat vytvoření samostatného státu. Za hlavní představitele jsou považováni tehdejší prezident T. G. Masaryk, Eduard Beneš a Vavro Šrobár. Po vzniku ČSR se stal čechoslovakismus státní doktrínou, která byla zakotvena v ústavě z roku 1920. Z politického a národnostního hlediska bylo uzákonění jednoho (československého) národa nutností, neboť na území Československa byly jiné početné národností menšiny, a to dokonce silnější než menšina slovenská, pro kterou spojení do značné míry vytvářelo prostor pro emancipaci slovenského národa. Postupně se však stal překážkou pro dovršení slovenské národní seberealizace. Bez čechoslovakismu by tak neexistoval výrazný většinový národ. Jak se však později ukázalo, Slováci v mnoha ohledech preferovali svoji vlastní nezávislost, což destabilizovalo vnitřní situaci a vyvrcholilo odtržením Slovenska v roce 1939. Masarykovská koncepce státu a idea uměle vytvořeného čechoslovakismu se záhy přežila a ukázala, že ideologické spojení dvou sobě si blízkých národů nemůže do budoucna zaručit stabilitu. Idea čechoslovakismu totiž zcela pominula národnostní menšiny a jejím hlavním důsledkem byla destabilizace státu jako takového. Slováci nikdy netoužili po spojení s Čechy v nějakém soustátí. Chtěli samostatnost jako takovou. Byli podobně jako Němci drženi v Československu silou, která nakonec stejně selhala v roce 1938. Čechoslovakismus byl uměle vytvořenou ideou, která neměla oporu ani v minulosti, natož v budoucnosti.

článku:
- Memoire III -Problematika Němců v Čechách- In: Eduard Beneš a střední Evropa, ISE Praha 1994, s.18-25 (Celkem bylo předloženo na mírové konferenci jedenáct memorand, která byla poprvé publikována v roce 1937 ve francouzském znění - "Československý pamětní spis", včetně německého překladu Hermanna Raschhofera z r. 1925.
- Krofta Kamil , Dějiny československé, 1946.
- Kalista Zdeněk, Stručné dějiny československé, Vyšehrad, Praha, 1992.
- Ráček Blažej, Československé dějiny, Praha, 1948.
- Bělina Pavel a kol., Dějiny zemí koruny české II., Praha 1992.
- Bolševici v politice Beneše: in: (Perman Dagmar, The Shaping of Czechoslovak State. Diplomatic History of the Boundaries of Czechosloakia 1914-1920, Leiden 1962, S.81
- Galandauer Jan : Vznik československé republiky 1918, Praha 1988.
- Krystlík Tomáš, Zamlčené dějiny, Nakladatelství Alfa, Praha 2008.
- Kuffner Hanuš, Náš stát a světový mír, J. Springer, Praha - Vinohrady 28.11.1918 s mapami územních národků nového státu a plánů na rozdrobení Německa.
 
 

Reklama
Unsere Positionen/ Naše pozice:



Monarchia Catholica fördert Union der Vertriebenen und Aussiedler und Süd-Tiroler Kampf für die Selbstbestimmung.
Monarchia Catholica podporuje Unii všech nespravedlivě vyhnaných a právo na sebeurčení Jižního Tyrolska!